3 Af 33/2015 - 75

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Ivety Postulkové a Mgr. Milana Taubera ve věci žalobce: TIPGAMES a.s., se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 56/802, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: město Jesenice, Budějovická 303, Jesenice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20.4.2015, č. j. MF-57992/2014/34/2901-RK, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Ministr financí rozhodnutím ze dne 20. 4. 2015, č. j. MF-57992/2014/34/2901-RK, zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 16. 7. 2014, č. j. MF- 13401/2014/34-3, kterým žalovaný zrušil: 1. rozhodnutí ze dne 3. 6. 2009, č. j. 34/45369/1/2009, v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry podle § 50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „loterijní zákon“), prostřednictvím systému INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM, model: IVT SYNOT, výrobní číslo: I702003, I702004, na adrese Na Ochoze 432, 252 42, Jesenice; 2. rozhodnutí ze dne 3. 12. 2007, č. j. 34/95879/2007, v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry podle § 50 odst. 3 loterijního zákona, výrobní číslo: ML2161, ML2162, na adrese Na Ochoze 432, 252 42, Jesenice; (dále jen „loterijní povolení“), a to s ohledem na vyhlášku města Jesenice č. 2/2013 účinnou ode dne 1. 1. 2014, která v článku 1. povoluje sázkové hry podle § 2 písm. e), g), i), l), m) a n) loterijního zákona; loterie a jiné podobné hry podle § 2 písm. j) a § 50 odst. 3 loterijního zákona, pouze v místě Casino Happy Day, Budějovická 371, 252 42, Jesenice. Ministr se předně zabýval námitkami týkajícími se procesního pochybení žalovaného. V oznámení o zahájení řízení byl žalobce dostatečným způsobem seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí, a to s obecně závaznou vyhláškou č. 2/2013 a nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13, města Klatovy (dále jen „loterijní nález“). Žalobci, tehdy navrhovateli, bylo umožněno, aby v plné šíři uplatnil své právo nahlížet do spisu ve smyslu § 38 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správního řádu“), čehož nevyužil, zároveň podle § 46 odst. 3 správního řádu v oznámení o zahájení řízení mu byla přesně vymezena doba, po kterou mohl navrhovat důkazy, vyjádřit se ve věci nebo mít jiné návrhy či úkony podle § 36 odst. 1 a 3 správního řádu. Žalobce zaslal Ministerstvu financí vyjádření k zahájení správního řízení ze dne 18. 4. 2014, které bylo ministerstvu doručeno. Neproběhlo tak rozsáhlé dokazování, v důsledku čehož bylo možné spojit oznámení o zahájení řízení s výzvou žalobce a dotčeného orgánu k vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí ve věci. V rámci řízení nedošlo k rozšíření podkladů pro vydání rozhodnutí, které by zakládaly povinnost žalovanému zaslat žalobci další výzvu podle § 36 odst. 3 správního řádu. V tomto směru citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009- 243. Ministr nesouhlasil s názorem žalobce, že § 43 odst. 1 loterijního zákona je nutné aplikovat ve spojení s § 96 odst. 1 správního řádu k běhu subjektivních a objektivních lhůt pro zahájení řízení o přezkumu. Řízení podle § 43 odst. 1 loterijního zákona ve věci zrušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her je řízení sui generis podle zvláštního právního předpisu, na které nelze aplikovat ustanovení hlavy IX. správního řádu, když § 43 odst. 1 loterijního zákona je vůči § 94 a násl. správního řádu ve vztahu speciality. Subsidiárně tak vylučuje užití hlavy IX. správního řádu na řízení podle § 43 odst. 1 loterijního zákona. Řízení podle § 43 odst. 1 loterijního zákona je možné zahájit kdykoli po dobu platnosti povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry. Ministr dále vyjádřil nesouhlas s žalobcem tvrzenou protiústavností postupu žalovaného při rušení loterijních povolení. Ohledně argumentace týkající se dobré víry, legitimního očekávání, ústavnosti a zákonnosti žalovaný odkázal na rozhodnutí prvního stupně a nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, města Chrastava. Poukázal na to, že provozovatelé loterií a jiných podobných her si musí být vědomi existence § 43 odst. 1 loterijního zákona, podle něhož mohou být povolení zbaveni, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz zařízení. Dále uvedl, že ani jemu ani žalovanému nepřísluší hodnotit nálezy Ústavního soudu, vždy postupují v souladu s jejich závěry. Ministr uvedl, že aplikace loterijní vyhlášky na dříve vydaná povolení odpovídá loterijnímu zákonu a je i v souladu s ústavním pořádkem České republiky, v tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, města Františkovy Lázně. Ohledně principu proporcionality odkázal na uvedený nález Ústavního soudu s tím, že pokud by žalovaný nerušil loterijní povolení, která jsou v rozporu s obecně závaznými vyhláškami obcí, pak by se dopustil zásahu do ústavního práva obcí na jejich územní samosprávu. Též u provozovatelů videoloterijních terminálů rovněž nelze hovořit o existenci legitimního očekávání, neboť si mohli být vědomi rizika, že jejich sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, jak vyplývá z již zmiňovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13 Klatovy. Ministr poukázal na to, že novela byla podrobena notifikačnímu procesu podle směrnice a žalovaný se tak ve správním řízení řídí platnými a účinnými právními předpisy. Ministrovi ani žalovanému nepřísluší rozhodovat o nevymahatelnosti a nevynutitelnosti právního předpisu podle směrnice. Ministr neshledává rozpor mezi judikaturou ESD a českou právní úpravou, protože to jsou obce, co nejtíživěji pociťují celospolečenská rizika spojená s provozováním loterií, jakými jsou narušování veřejného pořádku či patologické hráčství, proto právě místní orgány prostřednictvím obecně závazných vyhlášek regulují provozování loterií na svém území s přihlédnutím k místním poměrům, taková znalost je na centrální úrovni omezená. Prostřednictvím Ministerstva vnitra je prováděna kontrola obecně závazných vyhlášek, či dozor nad nimi. Ministerstvo vnitra je oprávněno podat návrh Ústavnímu soudu na zrušení obecně závazné vyhlášky. Pokud Ústavní soud ji shledá protiústavní či nezákonnou, zruší ji. To je důvod, proč rozdílnou úpravu na místní úrovni, která zohledňuje místní poměry za účelem zabezpečení místní veřejné bezpečnosti, a místního veřejného pořádku, nelze považovat za rozpornou s právem Evropské unie, i s ohledem na centralizovaný dozor vykonávaný prostřednictvím Ministerstva vnitra. Pravomoc obcí rozhodovat o tom, zda a kde se mohou na jejich území vyskytovat provozovny loterií, včetně interaktivních videoloterijních terminálů, je podle ustálené judikatury Ústavního soudu otázkou místního pořádku, ta jako taková spadá do samostatné působnosti obcí a regulace těchto záležitostí je obcím ústavně garantována podle nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 56/10. Ve vztahu k argumentaci, která se týkala nezákonnosti a diskriminační povahy loterijní vyhlášky, ministr konstatoval, že dozor nad obecně závaznými vyhláškami patří do působnosti Ministerstva vnitra. Žalovaný není oprávněn přezkoumávat zákonnost obecně závazných vyhlášek, nýbrž musí aplikovat platnou a účinnou obecně závaznou vyhlášku, která v souladu se zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), nebyla shledána za nezákonnou. Veškeré argumenty proto ministr považoval v daném řízení za irelevantní. Nelze klást na obce jako na normotvůrce přísně formální pravidla, ale vždy je nutné jít po smyslu a účelu obecní regulace, jak uváděl Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, který v něm též aproboval, že pravomoc obcí regulovat obecně závaznou vyhláškou umístění interaktivních videoloterijních terminálů a obdobných technických zařízení byla obcím byla dána již před nabytím účinnosti § 50 odst. 4 loterijního zákona, ve znění účinném do 14. 10. 2011. Závěrem ministr dodal, že nemohl vyhovět požadavku na odložení vykonatelnosti prvostupňového rozhodnutí. Žalobce zejména neprokázal skutečnost, že by mu vznikla nepoměrně větší újma, než může vzniknout jiným osobám, a dále ministr neshledal naplnění podmínky rozpornosti s důležitým veřejným zájmem. Dospěl proto k názoru, že neexistuje důvod, pro který by uvedená rozhodnutí měla být vykonatelná později než okamžikem nabytí právní moci. Žalobou napadá žalobce uvedené rozhodnutí žalovaného. Namítá, že mu žalovaný nedal řádným procesním způsobem na vědomí, k jakému datu hodlal v daném řízení vydat rozhodnutí, v jakém okamžiku se lze seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí. Nepovažuje za dostatečné, že v oznámení o zahájení řízení byl seznámen s podklady, namítá, že mu nebylo umožněno nahlížet do spisu a že v oznámení o zahájení řízení nebyla přesně vymezena doba, po kterou mohl učinit své procesní návrhy, k tomu odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2003, č. j. 5 A 152/2002-41, sp. zn. 8 Afs 21/2009. Výzvou ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, která nebyla učiněna formou usnesení ve smyslu § 36 odst. 1 správního řádu, spojil žalovaný s oznámením o zahájení řízení, čímž nebylo spolehlivě vyloučeno, že i po uplynutí 21 denní lhůty nebudou v řízení doplňovány nové důkazní prostředky, vyjádření či jiné informace. Žalobce se ocitl v procesně nejistém postavení, když nemohl rozpoznat, v jakém okamžiku bude dokazování považováno za skončené a bude na místě uvažovat o užití práva vyjádřit se ke všem podkladům rozhodnutí. Současně mu nebylo umožněno se seznámit ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu s podklady pro vydání rozhodnutí. Takový postup shledává rozporným s § 4 odst. 4 správního řádu a § 36 odst. 3 správního řádu. Svoji argumentaci doplňuje odkazem na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2009, č. j. 15 Ca 258/2008-55. Má za to, že rozhodnutí žalovaného je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. K zahájení správního řízení žalobce poukazuje na to, že § 43 odst. 1 loterijního zákona je třeba aplikovat spolu s § 96 odst. 1 správního řádu. Řízení o zrušení loterijních povolení tak bylo možné zahájit pouze do jednoho roku od jejich právní moci. Jelikož správní řízení v této věci bylo zahájeno po více než 4 letech po vydání prvního z loterijních povolení, byla překročena roční lhůta pro zahájení přezkumného řízení. Řízení proto bylo zahájeno v rozporu se zákonem, tedy nezákonné je jak rozhodnutí ve věci samé, tak napadené rozhodnutí, v čemž shledává vadu ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Žalobce brojí také proti tomu, že napadené rozhodnutí porušuje ústavní principy, zejména právní jistoty, ochrany důvěry v právo, ochrany nabytých práv, legitimního očekávání a princip právního státu. Předmětná obecně závazná vyhláška byla vydána na základě § 50 odst. 4 loterijního zákona ve znění zákona č. 300/2011 Sb., na základě ustanovení dovolujícího obcím regulovat na jejich území formou obecně závazných vyhlášek provozování vypočtených loterií a jiných podobných her, přičemž součástí této novely bylo i přechodné ustanovení (dále jen „přechodné ustanovení“). Z důvodové zprávy k přechodnému ustanovení dovozuje, že vláda přihlížela k existujícímu legitimnímu očekávání provozovatelů. Přechodné ustanovení proto navrhla tak, aby respektovalo celou dobu platnosti povolení vydaných před nabytím účinnosti navrhované novely. Žalobce dále poukazuje na argumentaci žalovaného v řízení před Ústavním soudem ve věci loterijního nálezu. S argumentací v loterijním nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013 zn. Pl. 6/13 (Nález Klatovy) nesouhlasí, považuje ji za nezákonnou a protiústavní. Žalobce dále obšírně popisuje obsah principu právní jistoty, dobré víry a s nimi související předvídatelnost a postup orgánů veřejné moci v souladu s právem, které mu byly porušeny. Přitom odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, či na čl. 2 Smlouvy o Evropské unii a judikaturu Soudního dvora. Rozvíjí princip ochrany nabytých práv, která byla založena právně závaznými rozhodnutími – loterijními povoleními. Na základě uvedených skutečností se spoléhal na to, že stát dodrží podmínky loterijních povolení, a to včetně doby jejich platnosti, čímž bude respektovat a chránit práva, která žalobce na základě těchto aktů v dobré víře nabyl. Stát ale tato loterijní povolení nerespektoval a zrušil. Žalobce setrvává na názoru, že bylo povinností státu loterijní povolení dodržet a ochránit práva, která žalobci na jejich základě vznikla. Odkazuje i na své legitimní očekávání, na podporu výkladu prezentuje další judikaturu Ústavního soudu, zmiňuje čl. 11 Listiny základních práv a svobod, odkazuje na čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a související judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Zmiňuje ochranu legitimního očekávání užívání a nabývání vlastnického práva. Dovozuje, že mu vzniklo dostatečně konkrétní legitimní očekávání na užívání majetku a jeho rozmnožení za účelem dosažení zisku. Ústavní soud Nálezem Klatovy ze dne 2. 4. 2013 zrušil Přechodné ustanovení a umožnil tak okamžitý dopad regulačních obecně závazných vyhlášek obcí na předmětná povolení. Žalovanému vytýká, že nezohlednil řádně zásadu proporcionality. Žalovaný ani ministr se nezabývali opodstatněností zásahu do práv žalobce na ochranu vlastnického práva a práva podnikat, čímž jednali v rozporu se zásadou proporcionality a v přímém rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10 (Nález Chrastava). Žalovaný aplikuje loterijní vyhlášku na loterijní povolení, které nabylo právní moci dříve, než byla vydána loterijní vyhláška, a proto vyvolává nepřípustnou retroaktivitu loterijní vyhlášky. Žalobce dále odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 215/94, a ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 344/04, v nichž se Ústavní soud zabýval nepřípustností retroaktivity a retroaktivního výkladu právních norem. Žalobce ze všech výše uvedených důvodů trvá na tom, že žalovaný zrušil loterijní povolení před uplynutím doby jejich platnosti neoprávněně, proto je jeho rozhodnutí nezákonné a protiústavní. Žalobce se vyjadřuje k nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10 (Nález Chrastava). Poukazuje na výkladovou praxi § 10 písm. a) zákona o obcích a v souladu s ním na § 50 odst. 4, resp. § 17 odst. 11 loterijního zákona, kterou Ústavní soud odmítl. Učinil tak na základě doktríny o originární povaze normotvorby obcí, systematického a teleologického výkladu, že nic nebrání tomu, aby interaktivní videoloterijní systémy byly podřazeny výkladu § 43 odst. 1 loterijního zákona a definici výherních hracích přístrojů podle § 2 písm. e) loterijního zákona, ačkoli centrální loterní systém a interaktivní videoloterijní terminály byly od počátku jejich provozu vždy považovány za zcela samostatnou kategorii loterií a jiných podobných her. Žalobce má za to, že Ústavní soud v nálezech ze dnů 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10 (Nález Chrastava); 7. 9. 2011, Pl. ÚS 56/10 (Nález Františkovy Lázně); a 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13 (Nález Klatovy) se odchýlil od své dřívější judikatury týkající se legitimního očekávání, a to zejména nálezů sp. zn. IV. ÚS 167/05, sp. zn. IV. ÚS 3207/07 a IV. ÚS 610/06. Žalobce považuje Nález Chrastava, Nález Klatovy a Nález Františkovy Lázně z pohledu adresáta právní úpravy v oblasti loterií a jiných podobných her za rozhodnutí v rozporu s dřívější judikaturou Ústavního soudu, jakož i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora, týkající se ochrany legitimního očekávání. Nelze tak spravedlivě požadovat, aby tato rozhodnutí Ústavního soudu byla ve vztahu k loterijním povolením žalobcem či ostatními provozovateli jakkoli předvídána. Žalobce proto nelze dodatečně zbavit popsaného legitimního očekávání a takové legitimní očekávání je namístě chránit tím, že platnost předmětných povolení bude dodržena. Podle ustálené rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva představuje nepředvídatelné rozhodnutí soudu nezákonný a neospravedlnitelný zásah do majetkových práv ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Žalobce proto požaduje, aby Městský soud v Praze zmiňované tři nálezy týkající se loterií nereflektoval a rozhodl v rozporu s jejich ústavněprávními výklady, též Ústavní soud by měl tyto výklady znovu uvážit, neboť jsou diskriminační a jsou v rozporu s primárním právem Evropské unie s ohledem na jeho aplikační přednost. Žalobce vyjadřuje názor, že obecně závazná vyhláška města Jesenice je diskriminační a regulace jejím prostřednictvím je v rozporu s evropským právem. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 56/10, pokud obec obecně závaznou vyhláškou vymezuje konkrétní místa ve smyslu § 50 odst. 4 loterijního zákona, pak je povinna v řízení před soudem své racionální a neutrální důvody předestřít a obhájit. Při podání správní žaloby správní soud je oprávněn posoudit všechny individuální okolnosti případu, i to, zda obec zařazením té které nemovitosti do textu vyhlášky, nejednala libovolně či diskriminačně. Správní soud má i možnost v této části obecně závaznou vyhlášku případně neaplikovat. Poukazuje na to, že obecně závazná přihláška musí stanovovat dostatečně určitá nikoli diskriminační pravidla, ta musí být předem známá a přezkoumatelná, musí odpovídat principu proporcionality. Stanovení konkrétních adres, na nichž mohou být provozovány loterie, lze považovat za problematické a nesoutěžní. Přitom právě z obecně závazné přihlášky neplyne, jak nediskriminačně a na základě jakých objektivních parametrů byly vybrány na území města Jesenice konkrétní adresy, kde loterie smí být provozovány. Neodůvodňuje, proč právě provozovna žalobce, která byla jím provozována řadu let, nepatří mezi ty vyvolené provozovny jiných podnikatelů, kteří na území města Jesenice podnikat smějí. Žalovaný neodůvodnil, proč povolil jedinou adresu jednoho konkrétního podnikatele, který je výslovně v obecně závazné vyhlášce jmenován, čímž jeho protěžuje na úkor jiných podnikatelů. Žalobce proto považuje loterijní vyhlášku a správní rozhodnutí za nezákonná i pro rozpor s unijním právem. Namítá, že před přijetím zákona č. 300/2011 Sb. nebyl dodržen notifikační proces v souladu se směrnicí Evropskému parlamentu a Rady 98/34/ES (dále jen „notifikační směrnice“), proto je tato právní úprava nepoužitelná a nevynutitelná, ustanovení § 50 odst. 4 loterijního zákona ve znění č. 300/2011 Sb., na jehož základě byla vydána loterijní vyhláška, považuje vůči sobě za nevymahatelná. Žalobce nesouhlasí s žalovaným, že zákon č. 300/2011 Sb. byl podroben notifikačnímu procesu podle notifikační směrnice. Naopak je názoru, že byl přijat v rozporu s notifikační směrnicí. Loterijní zákon je jednoznačně nutné považovat za normu technického charakteru a tak měl být podroben notifikačnímu procesu. Parlament přijal zákon č. 300/2011 Sb. dne 27. 9. 2011 jako novelu loterijního zákona. Ta byla notifikována prostřednictvím národního kontaktního místa dne 14. 7. 2011 a v důsledku uplatněných stanovisek ze strany Komise a Malty bylo období pozastavení prací prodlouženo do 14. 11. 2011, přesto byla novela přijata dříve. Podrobná stanoviska proto nemohla být ve smyslu notifikační směrnice v ní náležitě uplatněna, čímž došlo k porušení § 2 odst. 1 písm. a) a c) a § 3 a § 4 nařízení vlády č. 339/2002 Sb. a čl. 8 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 notifikační směrnice, protože tyto nové zásadní změny nebyly předloženy Evropské komisi znovu k vyjádření. S odvoláním na rozhodnutí Soudního dvora ve věcech Fortuna spo. z o.o. (C-213/11, C-214/11. C-217/11) a CIA Security International SA ze dne 30. 4. 1996 shledává, že vady procesu, v němž byl zákon č. 300/2011 Sb. přijat, způsobují nepoužitelnost a právní nevynutitelnost vůči jeho adresátům. Žalobce dále poukazuje ve smyslu rozsudku Soudního dvora C-470/11 a C-203/08 na to, že v rámci režimu povolování hazardních her musí být dodržena zásada rovného zacházení a z ní vyplývající povinnost transparentnosti. Dále musí být režim povolování hazardních her založen na objektivních, nediskriminačních a předem známých kritériích tak, aby byly pro výkon posuzovací pravomoci orgánů stanoveny určité meze proti svévoli. Regulace provozování loterií a jiných podobných her má být zajištěna soudržným a systematickým postupem. Uvedeným požadavkům podle žalobce ale neodpovídá úprava založená zákonem č. 300/2011 Sb., protože pro regulaci obecně závaznými vyhláškami nejsou stanovena určitá, objektivní, nediskriminační a z pohledu provozovatele předem známá kritéria. Pro žalobce je navíc technicky obtížené sledovat účinnou právní úpravu v každé obci. Shledává regulaci provozu loterií a jiných podobných her obecně závaznými vyhláškami v rámci daného mechanismu za neobjektivní, diskriminační a bez předem známých kritérií, která koliduje se shora uvedeným výkladem Soudního dvora, unijním právem a svobodou usazování podle čl. 49 Smlouvy o fungování Evropské unie. Tento nesoulad vznikl na základě nálezu ve věci města Chrastava. Popsaná právní úprava loterií a jiných podobných her v České republice porušuje právo Evropské unie, zejména volný pohyb služeb a svobodu usazování, je v rozporu i s čl. 1 odst. 2 a čl. 10a Ústavy. Poukazuje na rozsudek Evropského soudu ze dne 11. 6. 2015 ve věci C-98/14, který se zabývá otázkou rušení výherních hracích přístrojů bez přechodného období se zásadou právní jistoty, ochrany legitimního očekávání a právem na vlastnictví a dále ze dne 13. 1. 2015 č. 65681/13, z něhož vyplývá, pokud vnitrostátní zákonodárce ruší povolení umožňující jejich držitelům výkon podnikatelské činnosti, musí ve prospěch těchto držitelů stanovit dostatečně dlouhé přechodné období, jež jim umožní přizpůsobit se danému stavu, nebo systém přiměřené náhrady. Oproti tomu česká právní úprava loterií a jiných podobných her nestanovuje ani jakékoli přechodné období, ani žádnou materiální kompenzaci, zvlášť pokud žalobce učinil nákladné investice, čímž je dotčeným hospodářským subjektem. Žalobce do podnikání s dobou platnosti povolení až 10 let investoval desítky milionů korun, z tohoto titulu se domáhá ochrany legitimního očekávání. Žalobce dále navrhuje přerušení řízení a předložení jím navrhovaných předběžných otázek Soudnímu dvoru, zda byl řádně dodržen notifikační proces při přijetí zákona č. 300/2011 Sb. Dále navrhuje otázku, zda tato novela, včetně obecně závazných vyhlášek přijatých na jejím základě, je vynutitelná vůči svým adresátům či nikoli. Rovněž uvádí otázku týkající se souladu aktuální právní úpravy regulace loterií a jiných podobných her ze strany obcí v České republice s unijním právem. Porušení notifikačního procesu totiž považuje za okolnost, která způsobuje, že vnitrostátní soud by měl odmítnout aplikovat ustanovení příslušného vnitrostátního předpisu, jenž nebyl oznámen podle čl. 8 notifikační směrnice či u něhož byl porušen čl. 9 tamtéž. Žalobce poukazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora o nevynutitelnosti takových technických norem, u nichž byl porušen notifikační proces stanovený notifikační směrnicí (rozsudky ve věci CIA Security International, dále Lemmens nebo Unilever Italia, nebo Sapod Audic, anebo Schwibbert). K tomu připomíná aplikační přednost unijního práva před českými právními předpisy. Za relevantní považuje původní právní úpravu, která byla účinná před přijetím novely, ve vztahu k níž byl porušen notifikační proces. K oprávněnosti svého požadavku na položení předběžných otázek pak odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1009/08. Navrhuje zrušení rozhodnutí správních orgánů. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 12. 8. 2015, č. j. MF-35188/2015/2902 vysvětluje, že přistoupil ke zrušení loterijních povolení ve smyslu § 43 odst. 1 loterijního zákona pro jejich rozpor s obecně závaznou vyhláškou č. 2/2013 města Jesenice. V otázce tvrzených procesních vad se plně ztotožňuje s argumentací uvedenou v napadeném rozhodnutí. Pokud žalobce namítá, že nebyl seznámen s datem, ke kterému ministerstvo hodlalo vydat napadené rozhodnutí, pak žalovaný vyzval účastníky řízení k vyjádření ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu v rámci oznámení o zahájení řízení, v němž byl žalobce seznámen s obecně závaznou vyhláškou a s nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 6/13, bylo mu tímto oznámením umožněno, aby ve smyslu § 38 správního řádu uplatnil svá práva. Současně v oznámení o zahájení řízení byla přesně vymezena doba, během níž mohl činit návrhy důkazů, vyjádření či poskytnout informace důležité pro řízení. Ta mu byla k jeho žádosti i usnesením prodloužena. Žalobce v ní zaslal žalovanému vyjádření. K porušení procesních práv dojít nemohlo, když v rámci řízení nedošlo k rozšíření podkladů pro vydání rozhodnutí, které by zakládaly povinnost žalovaného zaslat žalobci výzvu podle § 36 odst. 3 správního řádu, poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, sp. zn. 8 Afs 21/2009. Konstatuje, že řízení podle § 43 odst. 1 loterijního zákona je řízením sui generis podle zvláštního právního předpisu, na které nelze aplikovat ustanovení správního řádu týkající se přezkumného řízení, z důvodu vztahu speciality citovaného ustanovení, v němž nelze subsidiárně použít Hlavu IX. správního řádu. Řízení podle § 43 odst. 1 loterijního zákona je tak možné zahájit kdykoli po dobu platnosti povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry. Žalovaný také nesouhlasí s tvrzenou nezákonností a protiústavností svého postupu. V otázce principu dobré víry ve správní rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání, ústavnosti a zákonnosti, odkazuje na nález ve věci města Chrastava a na jeho závěr, že provozovatelé loterií a jiných podobných her si musí být vědomi existence § 43 odst. 1 loterijního zákona, a tedy i skutečnosti, že mohou být v podstatě kdykoliv, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, tohoto povolení zbaveni. Ačkoli se žalobce rozsáhle věnuje judikatuře Ústavního soudu v oblasti regulace loterií a jiných podobných her, jde o pouhé posuzování jeho rozhodovací praxe. Žalovanému nepřísluší hodnotit rozhodovací praxi Ústavního soudu, vždy postupoval a postupuje v souladu s jeho nálezy a právními závěry. Ke zrušení loterijních povolení došlo po vydání loterijního nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13. Tím došlo zprostředkovaně k uplatnění ústavního práva obcí na samosprávu. Pokud by tak žalovaný nepostupoval, dopustil by se naopak zásahu do ústavního práva obcí na samosprávu. Provozovatelé si měli být vědomi § 43 loterijního zákona a možných důsledků jeho aplikace, přičemž postup podle daného ustanovení v případě dříve vydaných loterijních povolení odpovídá loterijnímu zákonu i ústavnímu pořádku. Shodně se tak aplikovalo před účinností této obecně závazné vyhlášky, kdy podle § 43 odst. 1 loterijního zákona orgán, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil, zruší povolení, jestliže nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit, což i nadále je v souladu s ústavním pořádkem České republiky, jak je též konstatováno v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 56/10 jako legitimní aprobace zásahu do práva obcí na samosprávu za současné nemožnosti trvání existence legitimního očekávání v naději, že činnost provozovatelů videoloterijních terminálů nebude regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí. V tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 6/13. Ohledně tvrzené nezákonnosti a diskriminační povahy loterijní vyhlášky žalovaný konstatuje, že dozor nad ní spadá do působnosti Ministerstva vnitra. Žalovaný není oprávněn přezkoumávat zákonnost obecně závazných vyhlášek, nýbrž je povinen aplikovat ty, které nebyly shledány nezákonnými. Veškeré argumenty žalovaný považuje za irelevantní. Navíc žalovanému je z úřední činnosti známo, že obecně závazná vyhláška nebyla shledána Ministerstvem vnitra nezákonnou, jejím prostřednictvím město Jesenice jednoznačně vyjádřilo svůj regulační úmysl ve vztahu k místu povolení loterií a jiných podobných her a odkazuje na judikaturu Ústavního soudu. K upozornění žalobce na stanovisko Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 1. 9. 2014 žalovaný uvádí, že tento úřad v něm uvedl mimo jiné, že obec musí prokázat, proč je povolení např. pouze určitého počtu provozoven postačující k dosažení legitimního zájmu obce v zásadě ochrany veřejného pořádku, popř. podle jakého kritéria byly vybrány pouze provozovny, či adresy k provozování loterií či jiných podobných her, aby obec objektivně zdůvodnila zvolené omezení. Pokud by Úřad pro ochranu hospodářské soutěže dospěl k závěru, že dochází k porušování § 19a zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů, vydal by rozhodnutí, obdobně, pokud by Ústavní soud shledal obecně závaznou vyhlášku protiústavní či nezákonnou, zrušil by ji. Žalovaný uvádí, že zákon č. 300/2011 Sb. byl podroben notifikačnímu procesu podle notifikační směrnice. Vládou schválený návrh dne 29. 9. 2010 byl v rámci notifikační procedury předložen, kdy ve lhůtě, která skončila dne 23. 12. 2010, nebyly žádné připomínky uplatněny. Vládou schválený návrh představoval novelu loterijního zákona v jediném bodě, a to změnu § 50 odst. 4 loterijního zákona. K tomu ale neměla Komise ani jiný členský stát připomínky, notifikační proces byl uzavřen. Je v jednotě s žalobcem, že došlo k rozšíření pravomocí, nikoli však ve vztahu k regulačnímu oprávnění obcí ve vztahu k technickým herním zařízením. Bylo přistoupeno k renotifikaci, ale připomínky se nevztahovaly k § 50 odst. 4 loterijního zákona, nýbrž k podmínce sídla provozovatele na území České republiky a ověřování totožnosti a věku v tzv. kamenných provozovnách. Co se týká namítané směrnice, tak loterijní zákon podléhá povinnosti notifikačního řízení, jako celek však nemá technickou povahu, proto není možné přistoupit na premisu, že všechna ustanovení podléhají povinnosti notifikační procedury. Poukazuje na případ Unilever C-443/98, v němž je uvedeno, že zákon může obsahovat ustanovení různého druhu, ta budou použitelná a vynutitelná, i v případě nedodržení předepsané procedury, pokud nejsou technickou regulací ve smyslu směrnice. Je třeba interpretovat národní právo v souladu s evropským a užít ta ustanovení, která jsou přijata v souladu s požadavky evropského práva, obzvlášť za situace, kdy ustanovení o regulační pravomoci obcí není technickým ustanovením v pravém slova smyslu. To je i důvod, proč notifikační proces byl k tomuto ustanovení bez připomínek, čímž § 50 odst. 4 loterijního zákona byl také v souladu s evropským právem přijat. Vyzdvihuje, že ke zrušení předmětného povolení by došlo shodně i v případě, pokud by zákon č. 300/2011, Sb., nebyl přijat, resp. by ani neexistoval. Ještě před jeho přijetím byla dána pravomoc obcím prostřednictvím svých vyhlášek regulovat výherní hrací přístroje. Tento pojem byl před přijetím uvedeného zákona interpretován ve smyslu nálezu Ústavního soudu města Chrastava ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, a dalších rozhodnutí soudů. Doplňuje, že pravomoc obcí regulovat loterie a jiné podobné hry byla dána ještě před nabytím účinnosti uvedené novely (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2012, č. j. 1 As 123/2012-31). Žalovanému nepřísluší rozhodovat o nevymahatelnosti a nevynutitelnosti právního předpisu podle směrnice nebo k otázce, zda česká právní úprava odpovídá principům formulovaným evropským právem, protože jako správní orgán nemá možnost oprávnění přezkoumat soulad právních předpisů s jinými právními předpisy či mezinárodními smlouvami. Poukazuje na to, že obecně závazné vyhlášky se vyvěšují na úřední desce obecního úřadu a jsou účinné 15. dnem vyhlášení, nikdo se tak nemůže dovolávat jejich neznalosti, jsou volně přístupné i na internetu, má tak k nim přístup i osoba méně technicky zdatná. Rozhodnutí Soudního dvora ze dne 11. 6. 2015 zn. C-98/14 na českou právní úpravu nedopadá. V posuzovaném případě nedochází ke zrušení loterií a jiných podobných her ze zákona okamžitě, den ze dne. Žalovaný ruší vydaná povolení až na základě obecně závazné vyhlášky obce, vždy po vyhodnocení jejího obsahu a účelu. Provozovatel až do právní moci rozhodnutí o zrušení vydaného povolení může po celou dobu trvání správního řízení svoji činnost vykonávat. Řízení o zrušení je vedeno podle správního řádu, žalobce má možnost využít všech institutů, které mu správní řád poskytuje, včetně opravných prostředků. Jedná se tedy o odlišný režim než v namítaném případě žalobcem. Pokud jde o ochranu legitimního očekávání, k ní není žalovaný oprávněn posuzovat soulad konkrétního ustanovení národní úpravy s evropskou úpravou. Hospodářský subjekt, který se dovolává této ochrany, nemůže spoléhat na to, že nedojde k legislativním změnám, může jen zpochybnit způsob provedení takové změny a pokud je takový subjekt obezřetný, může předvídat přijetí opatření, které se může jeho zájmů dotknout. Nemůže se dovolávat zásady legitimního očekávání, poukazuje na judikaturu Soudního dvora zn. C-201/08, popř. zda hospodářský subjekt mohl předvídat možnost změny právní úpravy s přihlédnutím ke způsobům poskytování informací členského státu, který takovou právní úpravu přijal. V dalším judikátu poukazuje na upřednostnění zájmů veřejného zdraví, omezení hazardních her preferuje ochraně spotřebitelů proti hráčské závislosti a předcházení trestné činnosti a podvodům spojeným s hrami. Česká právní úprava je tak pro hospodářské subjekty předem známá, předvídatelná, i s ohledem na § 43 loterijního zákona, což konstatoval i nález Ústavního soudu, na který odkazuje. Konstatuje, že obce nejtíživěji pociťují celospolečenská rizika spojená s provozováním loterií a jiných podobných her, proto je namístě, aby právě místní orgány mohly regulovat provozování loterií a jiných podobných her na svém území. Od počátku roku 2009 žalovaný vydával příslušná povolení k provozování herních zařízení na 3 roky, od března 2014 je vydává na 1 rok. Obecně závazné vyhlášky podléhají kontrole Ministerstva vnitra, na jeho návrh je může Ústavní soud zrušit. Volný pohyb služeb v rámci vnitřního trhu, který namítá žalobce, je možné omezit z důvodu uvedených v čl. 51 a 52 Soudního dvora, a to například s ohledem na veřejný pořádek, veřejnou bezpečnost, či veřejné zdraví, o čemž je s ohledem na zásadu právní jistoty a ochrany legitimního očekávání oprávněn rozhodnout soud. Česká právní úprava je tak například od maďarské, na kterou poukazoval žalobce, zcela odlišná. Přičemž rozdílnou úpravu na místní úrovni nelze považovat za rozpornou s unijním právem. Pravomoc obcí rozhodovat o tom, zda a kde se mohou na jejich území vyskytovat provozovny loterií a jiných podobných her, je podle ustálené judikatury Ústavního soudu otázkou místního pořádku v samostatné působnosti obcí, která je obcím ústavně garantována. Žalobce nepoukázal ani na jediné relevantní ustanovení unijního práva, které by bylo v rozporu s českým. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). K jednání, které se u zdejšího soudu konalo dne 1. 2. 2017, se žalobce bez omluvy nedostavil, nepožádal ani o odročení, proto při jednání soud vycházel toliko z jeho žaloby, žalovaný setrval na svých argumentech. Žalobce v žalobě navrhoval, aby soud jako důkazy provedl Důvodovou zprávu Vlády ČR k návrhu zákona později přijatého jako zákon č. 300/2011 Sb., Stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 26. 3. 2007 a k právnímu výkladu k zákonnému zmocnění, k obecně závazné vyhlášce o loteriích a jiných podobných hrách ze dne 1. 11. 2009, stanovisko ÚOHS, kopii výpisu z databáze DG-Enterprise-98/34-Tris, přehled OZV, rozsudek SDEU ze dne 11. 6. 2015 ve věci C-98/14. Žalovaný nenavrhl provádění dalších důkazů před soudem. Osoba zúčastněná na řízení doplnila CD záznam z jednání Zastupitelstva města Jesenice, na jeho provedení jako důkazu netrvala. V dané věci soud shledal, že není nezbytně nutné provádět žalobcem navržené důkazy, neboť právní otázky si může soud posoudit samostatně s ohledem na již četnou judikaturu, z jejíchž závěrů i bez navrhovaných důkazů může vycházet. Žalobu soud neshledal důvodnou. Podle § 43 odst. 1 loterijního zákona „Orgán, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil, zruší povolení, jestliže nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit, nebo se ukáže dodatečně, že údaje, na jejichž podkladě bylo povolení vydáno, jsou klamné“. V čl. 1 obecně závazné vyhlášky města Jesenice č. 2/2013 je uvedeno určení místa, takto: „Sázkové hry podle § 2 písm. e), g), i), l), m) a n) zákona o loteriích, loterie a jiné podobné hry podle § 2 písm. j) a § 50 odst. 3 zákona o loteriích (dále jen „loterní činnost“) lze na území obce Jesenice provozovat pouze na těchto místech: Casino Happy Day, Budějovická 371, 252 42, Jesenice“. V čl. 2 obecně závazné vyhlášky města Jesenice č. 2/2013 účel vyhlášky je uveden takto: „Tato vyhláška se vydává za účelem zajištění veřejného pořádku na území obce Jesenice.“ Předmětem první obsáhle rozepsané námitky je tvrzení, že žalobce pouze v oznámení o zahájení řízení byl seznámen s podklady, řízení o zrušení loterijních povolení bylo možné podle § 43 odst. 1 loterijního zákona ve spojení s § 96 odst. 1 správního řádu zahájit pouze do jednoho roku od právní moci loterijních povolení. Řízení bylo ale zahájeno po více než 4 letech od vydání prvního z loterijních povolení. Žalovaný se tak měl dopustit procesního pochybení podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Podle § 36 odst. 2 správního řádu „Účastníci mají právo vyjádřit v řízení své stanovisko. Pokud o to požádají, poskytne jim správní orgán informace o řízení, nestanoví-li zákon jinak“. Podle § 36 odst. 3 správního řádu „Nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal“. Ze správního spisu vyplývá, že žalovaný dne 12. 2. 2014, pod č. j. MF-13401/2014/34, vydal oznámení o zahájení správního řízení, v něm podle § 46 odst. 3 správního řádu spojil oznámení s dalším úkonem, podle § 36 odst. 1 a 3 správního řádu vyzval žalobce jako účastníka řízení k možnosti podat vyjádření, navrhovat důkazy, činit jiné úkony a vyjádřit se ke všem podkladům rozhodnutí ve lhůtě 21 dnů ode dne doručení. V rozdělovníku žalovaný jmenoval jak žalobce, tak město Jesenice, Mírové nám. 368, 270 33, Jesenice. Na toto oznámení Městský úřad Jesenice, Mírové náměstí 368, 270 33, Jesenice, reagoval tak, že dne 26. 2. 2014 vrátil žalovanému jeho oznámení o zahájení řízení s odůvodněním, že jemu, Městskému úřadu v Jesenici u Rakovníka, toto oznámení o zahájení řízení nepatří. Žalovaný dne 5. 3. 2014 vyhotovil opravné usnesení o zřejmé nesprávnosti v části „Rozdělovníku“, v něm původní text „Obec Jesenice, Mírové nám. 368, 270 33, Jesenice“ nahradil textem „Obec Jesenice, Budějovická 303, 252 42 Jesenice“ a v odůvodnění uvedl, že opravil tím zřejmou nesprávnost. Současně shodného dne 5. 3. 2014 vydal zcela nové rozhodnutí - oznámení o zahájení řízení se shodným číslem jednacím, č. j. MF-13401/2014/34, a též se shodným textem jako ve svém prvním rozhodnutí. V něm opět spojil podle § 46 odst. 3 správního řádu oznámení s dalším úkonem, podle § 36 odst. 1 a 3 správního řádu opětovně vyzval žalobce jako účastníka řízení k možnosti podat vyjádření, navrhovat důkazy, činit jiné úkony a vyjádřit se ke všem podkladům rozhodnutí v nově poskytnuté shodné lhůtě 21 dnů ode dne doručení. V rozdělovníku žalovaný jmenoval jak žalobce, tak již správné město Jesenice, Budějovická 303, 252 42 Jesenice. Toto druhé oznámení o zahájení řízení spolu s opravným usnesením jak žalobce, tak i město Jesenice, oba shodně převzali dnem 7. 3. 2014. Doručenky, podle nichž jak žalobce, tak původní město Jesenice, se sídlem Mírové nám. 368, 270 33 (původně vadně obeslané – pozn. soudu), převzali první oznámení o zahájení správního řízení ze dne 12. 2. 2014, ve správním spisu chybí. Žalovaný má však ve svém správním spisu založeny k oběma zaslaným rozhodnutím pouze doručenky deklarující zaslání až druhého rozhodnutí spolu s opravným usnesením dvojmo jak pro žalobce, tak dvojmo pro správný subjekt město Jesenice, vytisknuté z datové schránky žalovaného dne 11. 3. 2014 (obě jsou založené k prvnímu oznámení ze dne 12. 2. 2014) a dne 14. 3. 2014 (obě jsou založené k druhému oznámení a současně opravnému usnesení ze dne 5. 3. 2014). Žádostí ze dne 19. 3. 2014 žalobce navrhl prodloužení lhůty pro podání vyjádření o 1 měsíc, do 19. 4. 2014, z důvodu značné administrativní náročnosti zpracování podkladů nutných pro řádné vyjádření v zahájených správních řízeních. Na jeho žádost žalovaný reagoval tak, že dne 24. 3. 2014 prodloužil žalobci lhůtu k podání vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí ve věci ve smyslu § 36 odst. 1, 3 správního řádu o 21 dnů od doručení tohoto usnesení, což žalobce převzal dne 31. 3. 2014. Dne 23. 4. 2014 bylo žalovanému doručeno vyjádření žalobce datované dnem 18. 4. 2014. V něm žalobce uvedl, že obdržel obě oznámení o zahájení řízení ze dne 12. 2. 2014 i ze dne 5. 3. 2014. Předně namítal, že nesouhlasí se spojením oznámení o zahájení řízení a výzvy podle § 36 odst. 3 správního řádu, domáhal se vydání usnesení ve smyslu § 46 odst. 3 správního řádu týkající se lhůty pro vyjádření. Nevěděl, jaké podklady žalovaný shromáždil, a žádal, aby mu žalovaný umožnil nahlédnout do správního spisu. Dovolával se principu právní jistoty, předvídatelnosti práva a postupu orgánů veřejné moci, rovného zacházení, transparentnosti, včetně principu zákazu zpětné účinnosti právních norem a práv nabytých v dobré víře z pravomocných rozhodnutí. Ze správního spisu není patrné, že by žalobce či dotčený orgán využili svého procesního práva k nahlédnutí do spisu. Následně žalovaný dne 16. 7. 2014 vydal prvostupňové rozhodnutí pod č. j. MF-13401/2014/34-3. Soud konstatuje, že poté, co dne 5. 3. 2014 žalovaný vyhotovil opravné usnesení o zřejmé nesprávnosti k části „Rozdělovníku“, v němž opravil podle § 70 správního řádu původní text týkající se jiné obce správným adresátem, kterým je město Jesenice, Budějovická 303, 252 42, v jehož odůvodnění uvedl, že opravil tímto zřejmou nesprávnost, pak už nadbytečně vydal zcela nové a obsahově zcela shodné oznámení o zahájení řízení datované dnem 5. 3. 2014. To má shodné č. j. MF-13401/2014/34, a shodný text jako v prvním rozhodnutí, tedy bez změny výroku rozhodnutí, změněné pouze adresou dotčeného orgánu v rozdělovníku na konci. Tímto postupem nechal žalobci běžet nově další 21 denní lhůtu k vyjádření, ačkoli se oprava výroku ani žalobce netýkala, nýbrž pouze dotčeného orgánu. Tím žalobci nad rámec zákona a současně výlučně v jeho prospěch nechal nově běžet již původně platnou lhůtu k vyjádření. Obdobně tak k běhu lhůty u opravného usnesení konstatuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2009, č. j. 1 As 112/2008-56. Dále soud shledal, že spojení oznámení o zahájení řízení s výzvou podle § 36 odst. 1 a 3 správního řádu je běžným postupem, který zajišťuje ve smyslu § 6 odst. 1, 2 správního řádu hospodárnost řízení, viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009-243. Ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu zakládá správnímu orgánu povinnost, aby upozornil účastníky řízení na svůj záměr vydat rozhodnutí ve věci na základě shromážděného podkladového materiálu a poskytl jim možnost se k podkladům vyjádřit či činit návrhy na doplnění. Z daného ustanovení nevyplývá povinnost, aby správní orgán ve výzvě k seznámení s podklady rozhodnutí musel jmenovat všechny shromážděné podklady, ačkoli se to může v některých případech jevit jako praktické. Pro správnost přezkoumávaného správního řízení však není nikterak relevantní, zda žalovaný ve výzvě podle § 36 odst. 3 správního řádu jmenoval podklady pro vydání rozhodnutí či ne. Soud neshledal pochybení, že žalovaný v oznámení o zahájení řízení výslovně nevyjmenoval podklady založené ve správním spise. Na základě poučení ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu měl žalobce možnost se osobně s podklady rozhodnutí seznámit. Jak vyplývá ze spisu, tohoto oprávnění nevyužil. Právně bezpředmětné je tak vyjádření žalobce, že absolvuje celou řadu správních řízení a nahlížení do podkladů je pro něho náročné. Jak uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 9. 1. 2013, č. j. 5 Ca 117/2009-39, postup podle § 36 odst. 2 správního řádu je věcí účastníkovy procesní iniciativy, oproti tomu § 36 odst. 3 správního řádu speciálně upravuje právo účastníka vyjádřit se bezprostředně před vydáním rozhodnutí ke všem shromážděným podkladům, je povinností správního orgánu, aby účastníka k uplatnění tohoto práva vyzval. Není proto zákonnou povinností správního orgánu, aby v každém jednotlivém případě účastníka řízení seznámil s novým rozšířením podkladů. Správní orgán musí ale účastníka řízení seznámit podle § 36 odst. 3 správního řádu s podklady před vydáním rozhodnutí ve věci. Pokud žalovaný vyzval usnesením žalobce a potažmo i dotčenou obec k seznámení s podklady rozhodnutí a zároveň k případnému dodání dalších podkladů, vyjádřil tím, že sám měl v danou chvíli dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí. V rámci zásady materiální pravdy podle § 3 správního řádu vyjádřil tím možnost žalobci i dotčenému orgánu možnost další podklady doplnit. Pokud by žalobce či dotčená obec využili této možnosti, pak by měl žalovaný povinnost vydat oběma novou výzvu podle § 36 odst. 3 správního řádu. Nikdo z nich podklady nedoplnil, tedy nová výzva správně vydána nebyla. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2003, č. j. 5 A 152/2002-41, jehož pasáž cituje žalobce, tak na daný případ nedopadá, neboť podklady pro rozhodnutí již žalovaný měl v době oznámení o zahájení řízení shromážděné, vycházel z obecně závazné vyhlášky města Jesenice č. 2/2013, nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, Pl. Ús 6/13 a loterijního zákona a nové podklady nezbytné pro své rozhodnutí už nezjišťoval. Pokud žalobce namítá, že nebyl vyzván žalovaným podle § 36 odst. 1 správního řádu usnesením, do kterého okamžiku může činit své návrhy na doplnění dokazování, je třeba konstatovat, že správní řád neukládá správnímu orgánu povinnost usnesením prohlásit okamžik, do kterého mohou účastníci činit mu své návrhy. Zákonodárce dispozitivním odkazem podle § 36 odst. 1 věta za středníkem správního řádu, vložil možnost, že tak správní orgán může usnesením prohlásit. Je proto na volní úvaze správního orgánu, zda usnesením takový okamžik prohlásí či usnesení vůbec nevydá. V daném případě pokud správní orgán nevydal takové usnesení, neporušil tím svou povinnost ve smyslu uvedeného ustanovení. Zcela postačilo, že žalobce znal lhůtu, v níž se mohl k věci vyjádřit. V oznámení o zahájení řízení ze dne 12. 2. 2014 ji měl uvedenou na druhé straně pod bodem římská jedna současně s oznámením o spojení ustanovení § 46 odst. 3 správního řádu s dalším úkonem řízení. Nelze pominout, jak je již uvedeno výše, že v dané věci žalobce byl i zvýhodněn tím, že prvostupňový orgán poté, co vydal usnesení o opravě zřejmé nesprávnosti, kdy rozhodnutí zaslal jinému městu Jesenice, tak vydal zcela nové Oznámení o zahájení řízení dne 5. 3. 2014, v němž 21 denní lhůtu nechal žalobci běžet nově rovněž pod bodem římská jedna na druhé straně tohoto oznámení a též shodně spojil oznámení s ustanovením § 46 odst. 3 správního řádu s dalším úkonem řízení. Tedy ryze ve prospěch žalobce uvedenou lhůtu nechal mu běžet i podruhé. Soud se z tohoto důvodu neztotožnil s názorem žalobce, že s ohledem na uvedené procesní pochybení je rozhodnutí žalovaného pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelným, neboť žalobce řádným způsobem žalobce věděl podle lhůty uvedené v oznámení o zahájení řízení, k jakému okamžiku žalovaný hodlá vydat rozhodnutí, v té době se mohl seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí a mohl nahlížet do spisu a současně mu v oznámení o zahájení řízení byla přesně vymezena doba, po kterou mohl žalobce učinit procesní návrhy, Pokud žalobce namítá, že řízení podle § 43 odst. 1 loterijního zákona mohlo být zahájeno pouze ve lhůtách určených pro přezkumné řízení podle hlavy IX správního řádu, pak městský soud odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2015, č. j. 6 As 285/2014-32, „… § 43 loterního zákona je ustanovením zvláštním nejen vůči § 100 správního řádu upravujícímu obnovu řízení, ale též vůči hlavě IX téhož zákona upravující přezkumné řízení. Otevírá tudíž možnost časově neomezené revize rozhodnutí“. Z toho plyne, jestliže se na řízení podle citovaného ustanovení nevztahují časová omezení pro zahájení přezkumného řízení, mohl žalovaný řízení zahájit kdykoli poté, co vyšly najevo relevantní okolnosti pro jeho zahájení. Soud proto neshledal námitku žalobce ohledně procesních vad za důvodnou. V další námitce žalobce poukazuje na nezákonnost a protiústavnost správních rozhodnutí, pokud správní orgány vycházely z právního názoru Ústavního soudu v loterijním nálezu zejména Klatovy, se kterým se žalobce neztotožňuje a dovolává se legitimního očekávání v účinky vydaných loterijních povolení, právní jistotu, ochranu vlastnického práva a odkazuje na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu, Soudního dvora a Evropského soudu pro lidská práva, a upozorňuje na retroaktivní účinky loterijních vyhlášek. Soud k žalobcově obsáhlým námitkám ohledně judikatury předně poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2016, č. j. 9 As 127/2015-68. S ohledem na vázanost soudu nálezy Ústavního soudu by se zdejší soud mohl jen těžko od jeho závěrů týkajících se loterijního nálezu odchýlit. Pokud správní orgány vycházely z právních názorů Ústavního soudu, nelze jimi převzaté názory považovat za protiústavní, když je aproboval Ústavní soud, který je podle čl. 83 Ústavy České republiky orgánem ochrany ústavnosti. Výklad ústavního pořádku Ústavním soudem je v České republice i s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy právně závazným a krom toho se mu přikládá vysoká míra argumentační síly. Ze samotné věcné argumentace žalobce vyplývá, že žalobce neporozuměl závěrům loterijního nálezu Klatovy zcela. Ústavní soud v daném nálezu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13, v bodech 29 až 33 popisuje, že právo obcí regulovat vybraný hazard na svém území zaručovala Ústava a § 10 zákona o obcích již dávno před tím, než byla přijata výše zmiňovaná novela loterijního zákona, a to zákon č. 300/2011 Sb., viz též nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10 Chrastava. Žalobcova zrušená loterijní povolení pro území města Jesenice byla vydána předtím, v letech 2007 a 2009, tedy ve chvíli, kdy obce disponovaly pravomocí prostřednictvím obecně závazných vyhlášek vybrané loterie a jiné podobné hry omezit či zcela vyloučit před uvedenou právní úpravou. Žalobce si proto měl a i musel být od počátku vědom, že jeho podnikatelský záměr byl vždy limitován vůlí Zastupitelstva města Jesenice, jež mohlo provozování určité loterie na území města kdykoli podřídit zákonné regulaci. Žalobci tak z tohoto titulu už vůbec nemohlo vzniknout jakékoli legitimní očekávání, že provozování loterií nebude moci město Jesenice regulovat. Pokud totiž obce měly pravomoc regulovat hazard na svém území již před přijetím zákona č. 300/2011 Sb., přechodné ustanovení v čl. II odst. 4 tohoto zákona nebylo prostředkem k vyvážení práv obcí a práv provozovatelů loterií, nýbrž se jednalo o omezení již existujícího práva obcí regulovat loterie. Ústavní soud shledal v této skutečnosti neodůvodněný zásah do práva obcí na samosprávu, což vyjádřil právě ve výše uvedeném loterijním nálezu Klatovy. Jelikož žalobci tvrzené legitimní očekávání nikdy nevzniklo, pak mu nemohlo být porušeno právo garantované čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, natož aby mu byl porušen princip právního státu, který je součástí daného jak ústavního zřízení České republiky, tak platného práva Evropské unie, a to v otázce aplikace unijního práva v nyní posuzovaném případě, viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10 As 62/2015- 170. Ačkoli Ministerstvo financí přirozeně hájilo účel přechodného ustanovení, nelze z jeho argumentů užívaných před vydáním loterijního nálezu, resp. z příslušné důvodové zprávy k novele č. 300/2011 Sb., vycházet, protože právě Ústavní soud je ve smyslu čl. 83 orgánem ochrany ústavnosti, který je nadán pravomocí posuzovat soulad zákonů a podzákonných předpisů s ústavním pořádkem, jak je patrné z čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy. Jakmile byl vydán uvedený loterijní nález, Ministerstvo financí správně přejalo nový výklad a zohlednilo závěry Ústavního soudu ve své rozhodovací praxi. Soud v tomto směru dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2015, č. j. 6 As 285/2014-32, v němž tento soud vůbec poprvé posuzoval případ zrušení povolení k provozování loterie nebo jiné hry z moci úřední za použití § 43 loterního zákona. Nejvyšší správní soud se v tomto rozhodnutí obsáhle zabýval vývojem příslušné právní úpravy, kontextem obdobných sporů i judikaturou Ústavního soudu, včetně namítaného loterijního nálezu, a vyslovil závěr, že povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry vydané podle § 50 odst. 3 loterijního zákona lze zrušit podle § 43 odst. 1 téhož zákona nejen pro okolnosti skutkové povahy, ale též pro okolnosti právního rázu. Těmi může být i vydání obecně závazné vyhlášky, jež v místě, kde byl dříve povolen provoz hracího přístroje, provozování loterií a jiných podobných her, je nyní zakazuje. Z loterijní vyhlášky vyplývá, že ve vybraném místě města Jesenice je povoleno provozovat loterie či jiné podobné hry. Pokud výše popsaná obě loterijní povolení kolidovala s loterijní vyhláškou města Jesenice, nelze v postupu žalovaného podle § 43 odst. 1 loterijního zákona, který vyústil ve zrušení obou loterijních povolení, spatřovat nesprávné právní posouzení případu či nerespektování závěrů Ústavního soudu. Lze konstatovat, že loterijním nálezem Klatovy nemohlo být z výše uvedených důvodů zasaženo do legitimního očekávání žalobce, respektive do jeho vlastnických práv či práv na podnikání, soud považuje za nadbytečné zabývat se odkazovanou judikaturou Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora vztahující se k principu právní jistoty, ochrany nabytých práv, legitimního očekávání a právního státu. Jak totiž Ústavní soud vyjádřil v bodě 42 loterijního nálezu, „… nelze u provozovatelů interaktivních videoloterijních terminálů hovořit o existenci legitimního očekávání (jež by snad napadeným ustanovením mělo být chráněné) spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí. Provozovatelé interaktivních videoloterijních terminálů - stejně jako každý jiný subjekt práva - si totiž mohli a měli být vědomi rizika, že jejich právní sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, nýbrž i podzákonných právních předpisů (včetně obecně závazných vyhlášek)“. Zdejší soud se plně s tímto závěrem ztotožňuje, přičemž žalobce nevznesl žádné podstatné či přesvědčivé důvody, které by ho byly schopny a oprávněny vyvrátit a popřít již zavedenou praxi. Pokud žalobce poukazoval na závěry vyslovené v rozsudku Soudního dvora C-98/14, případ Berlington Hungary, zdejší soud naopak odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10 As 62/2015-170, v němž Nejvyšší správní soud dospěl v typově podobném případu k závěru, že unijní právo není aplikovatelné na čistě vnitrostátní situace podnikání v oblasti provozování výherních hracích přístrojů. Tedy ani základní zásady unijního práva nejsou aplikovatelné na rozhodování správních orgánů podle § 43 loterijního zákona. Citovaný rozsudek lucemburského soudu na posuzovanou věc také nedopadá. Pokud žalobce namítá retroaktivní účinky loterijních vyhlášek, soud i v tomto případě odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2015, č. j. 6 As 285/2014-32, v němž se soud podrobně v bodech 36 a 37 retroaktivitou zabývá. Lze doplnit, že obecně závazná vyhláška města Jesenice nemá účinky pravé retroaktivity, tj. neovlivňuje vydaná loterijní povolení do minulosti, nepravá retroaktivita je pak v právu obecně přípustná. Soud ani tuto námitku neshledal důvodnou. Žalobce důrazně polemizuje s nálezy Ústavního soudu, odkazuje na právní názory Ministerstva vnitra před vydáním řady nálezů, kterými Ústavní soud přinesl odlišný pohled na regulaci loterií obecně závaznými vyhláškami obcí. Má za to, že Ústavní soud v nálezech ve věcech Klatovy, Chrastava a Františkovy Lázně, se odchýlil od své dřívější judikatury týkající se ochrany legitimního očekávání, od judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora. Navrhuje, aby zdejší soud uvedené nálezy nerespektoval a rozhodl v rozporu s nimi. Rovněž by je neměl užít s ohledem na aplikační přednost unijního primárního práva. Soud k možnosti odchýlení se od judikatury Ústavního soudu odkazuje na již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2016, č. j. 9 As 127/2015-68, kdy s ohledem na vázanost soudů nálezy Ústavního soudu by se zdejší soud mohl jen těžko od závěrů loterijního nálezu nově a nepředvídatelně a v rozporu již s konstantní judikaturou odchýlit, k tomu mu nebyl předložen žalobcem žádný schopný argument. Pokud žalobce spatřuje rozpor uvedených nálezů s primárním právem Evropské unie, pak soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10 As 62/2015-170, který v bodě II. A. se zabývá aplikovatelností unijního práva v obdobném případě a dospěl k závěru, že unijní právo není aplikovatelné na čistě vnitrostátní situace podnikání v oblasti provozování výherních hracích přístrojů. Ani základní zásady unijního práva tedy nejsou aplikovatelné na rozhodování správních orgánů podle § 43 loterijního zákona. Vzhledem k tomu, že posuzovaný případ neobsahuje žádný unijní prvek, nedůvodné jsou i další žalobcovy námitky směřující k porušení práva Evropské unie, čl. 1 odst. 2 a čl. 10a Ústavy. Soud proto ani tuto námitku neshledal důvodnou. Žalobce napadá loterijní vyhlášku, že je diskriminační a v rozporu s evropským právem, protože bezdůvodně zvýhodňuje určitý segment trhu a narušuje hospodářskou soutěž. Loterijní vyhláška nezohledňuje ústavně zaručená práva žalobce vlastnit majetek a podnikat, čímž dochází k porušení zásady proporcionality. Zdejší soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2016, č. j. 1 As 297/2015-77, v němž připomněl ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, povinnost soudů, aby před aplikací posuzovaly každou obecně závaznou vyhlášku individuálně z hlediska kritérií stanovených ústavním pořádkem a zákony. Zdůraznil, že správní soud je oprávněn posoudit všechny individuální okolnosti případu, tedy i to, zda obec zařazením té které nemovitosti do textu vyhlášky nejednala libovolně či diskriminačně. Případně pak správní soud může obecně závažnou vyhlášku v určité části neaplikovat. Ústavní soud uvedl v citovaném nálezu, že „ve vztahu k obecně závazným vyhláškám, zejména označují-li na základě výslovné zákonné autorizace [§ 10 písm. a) obecního zřízení či § 50 odst. 4 loterijního zákona] konkrétní místa (ať už označením čtvrti, ulic a jejich částí či návsi nebo konce v malé vesnici), je nutno požadavek obecnosti regulace interpretovat tak, že se vymezení míst musí opírat o racionální důvody, neutrální a nediskriminační ve vztahu ke konkrétním osobám, na něž regulace při aplikaci dopadá. Nevyplývá-li důvod vymezení konkrétních míst z okolností nebo povahy věci, tíží nakonec obec, jež obecně závaznou vyhlášku vydala, povinnost v řízení před soudem takové racionální a neutrální důvody předestřít a obhájit“. Soud si za účelem posouzení loterijní vyhlášky vyžádal od města Jesenice vyjádření a zaslání všech relevantních podkladů. Z vyjádření města Jesenice k omezení provozování loterií a jiných podobných her, bylo zjištěno, že cílem města bylo omezení a regulace provozování předmětných druhů her na území města stanovením míst a času, v nichž mohly být umístěny a provozovány, aby po zkušenostech byly eliminovány negativní jevy spojené s jejich provozováním, zejména ochrana vlastních občanů před vznikem závislosti a neuváženým vynakládáním finančních prostředků, zvýšení ochrany veřejného pořádku a přispění k bezpečnosti veřejných prostranství i estetickému rozměru vnějšího vzezření města. Zmiňuje zejména existenční problémy závislých hráčů s trvalým pobytem na území města, kteří si prostředky pro účast na hře často opatřují protiprávní činností na úkor dalších občanů města Jesenice s následkem narušení mezilidských vztahů. Poukazuje na koncentraci těchto her v přepočtu na počet obyvatel města. Město si bylo vědomo zkušeností z jiných obcí, kde úplný zákaz provozování představoval reálné riziko vzniku nelegálních provozoven, které mohou být závažným a nekontrolovatelným rizikem, proto v omezené míře rozhodlo zachovat možnost účasti na těchto (hazardních) hrách, aby se občané nemuseli uchylovat k nekontrolovatelným nelegálním provozovatelům na síti Internet. Zůstala tím zachována legální alternativa, takže území města Jesenice se nestalo nadměrně atraktivní pro skryté černé herny. Pro naplnění takového záměru nezbyla jiná možnost než tolerance provozu v určeném povoleném místě, a to v herním prostoru „kasino“, který je nejpřísněji kontrolován. V tomto místě působí několik provozovatelů, které v přiložené tabulce jmenuje, čímž hospodářská soutěž nebyla narušena. Regulace se opírá o racionální důvody neutrální ke konkrétním osobám, na které regulace dopadá tak, že prvek diskriminace je zde vyloučen z povahy věci. Bylo totiž vybráno pouze jedno místo, na němž působil i provozovatel s nejpřísnějším právním režimem. Zákon totiž kladl na provozovatele sázkových her v kasinu výrazně přísnější požadavky než na provozovatele běžných výherních hracích přístrojů, zejména pokud šlo o výši základního kapitálu (§ 4 loterijního zákona) a výši složené jistoty na zvláštní účet banky (§ 4b loterijního zákona). Kasino je také jako jediné povinno identifikovat účastníky (§ 36 odst. 1 zákona o loteriích a jiných podobných hrách), vést jmenný seznam návštěvníků (§ 36 odst. 2 zákona o loteriích a jiných podobných hrách) a také má povinnost být vybaveno monitorovacím systémem s nezpomaleným a nepřerušovaným záznamem (§ 37 loterijního zákona). Žádné jiné kasino na území města v té době povoleno nebylo, takže i pochybnosti o případném možném zvýhodnění některého subjektu jsou vyloučeny. Všichni provozovatelé se tak rovným způsobem ocitli ve stejné pozici a nebylo třeba odlišovat, který zůstane a který nikoliv. Poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/10 ze dne 7. 9. 2011 města Františkovy Lázně. Současně se místo nachází v polyfunkčním objektu, kromě kasina je zde i prodejna Albert, prodejna barev, květinářství, hodinářství, apod. Sděluje, že město subjekty dotčené vyhláškou č. 2/2013 informovalo nejen prostřednictvím veřejné vyhlášky, nýbrž i s předstihem nad rámec zákonné povinnosti dopisem ze dne 15. 10. 2013 o přijetí vyhlášky č. 2/2013, která nabyla účinnosti až dne 1. 1. 2014. Město tak umožnilo provozovatelům se na novou situaci včas připravit. Město navíc pokazuje na skutečnost, že Ministerstvo vnitra provedlo rozbor loterijní vyhlášky se závěrem, že jeho vyhláška je v souladu se zákonem. Z CD nahrávky, kterou město zaslalo soudu, jsou zřejmé aspekty, které město vedly k přijetí loterijní vyhlášky. Loterijní vyhláška města Jesenice povoluje podle čl. 1 loterie a jiné podobné hry ve vybrané části města. Právo na samosprávné řešení vlastních záležitostí přiznává obcím v nejobecnější rovině čl. 100 odst. 1 Ústavy. Město Jesenice bylo zmocněno k vydání loterijní vyhlášky podle závěrů loterijního nálezu Ústavního soudu již na základě § 10 písm. a) obecního zřízení, a § 50 odst. 4 loterijního zákona toto obecné ustanovení zákon o obcích toliko dotvrzuje (srov. zásadu superfluum non nocet). Uvedená ustanovení poskytují obcím široké pravomoci omezit provozování hracích přístrojů místem, časem nebo je dokonce úplně zakázat. Vzhledem k rozsahu tohoto zmocnění soud neshledal, že by město Jesenice v čl. 1 loterijní vyhlášky překročilo své pravomoci, tedy jednalo ultra vires, jestliže povolilo provoz loterií a jiných podobných her v určité části města. Soudu je zjevný i účel regulace. Ve výše uvedených podkladech město Jesenice soudu dostatečným způsobem vyjádřilo, že výběru místa, v němž loterijní vyhláškou loterie a jiné podobné hry regulovalo, předcházela negativní zkušenost s dopadem účinků her a sázek na patologické hráče z města, docházelo i k trestné činnosti, kterou si sociálně slabší a zranitelnější skupiny obyvatelstva opatřily prostředky na hry. Cílem vyhlášky přitom byla eliminace takových negativních jevů spojených s prostředím výherních hracích automatů. Město Jesenice proto regulací upřednostnilo veřejný pořádek a ochranu obyvatelstva tím, že vymezilo loteriím a jiným podobným hrám prostor v místě kasina, kde má možnost nejvyšší kontroly, jak výše odůvodnilo, i ve vztahu ke skutečnosti, že ve specifikovaném prostoru působí i další provozovatelé loterií a jiných podobných her, které v tabulce k jednotlivým zařízením jmenovitě uvedlo a současně v daném místě působí i další podnikatelské subjekty z jiných oborů. Městský soud s ohledem na uvedené odůvodnění města Jesenice konstatuje, že jím uvedený postoj je projevem samosprávné pravomoci a je v souladu s § 10 písm. a) zákona o obcích spolu s § 50 odst. 4 loterijního zákona. Není v rozporu s aktuálním stavem poznání, že hazard může mít patologické účinky na lidskou psychiku, zejména u sociálně slabších a zranitelných skupin obyvatelstva, a jeho průvodní jevy mohou zasahovat do veřejného pořádku. Soud se dále zabýval možnou diskriminační povahou loterijní vyhlášky. Právní úprava by byla diskriminační, pokud by pro různé subjekty ve shodných situacích zakládala odlišná práva a povinnosti (přímá diskriminace), nebo by na základě zdánlivě neutrálních ustanovení určité subjekty znevýhodňovala bez zdůvodnění legitimního cíle, přičemž prostředky k jeho dosažení by nebyly přiměřené a nezbytné (nepřímá diskriminace). Posuzovaný čl. 1 loterijní vyhlášky města Jesenice reguluje hry a loterie tím, že je soustřeďuje do vybraného místa. Soud neshledal, že by posuzovaná úprava zakládala jakoukoli diskriminaci. Podmínky pro provoz hracích přístrojů jsou stanoveny v konkrétní části území ve vztahu ke všem subjektům stejně. Loterijní vyhláška reguluje pouze místo, které specifikuje adresou. Z přiložené tabulky vyplývá, že na zmiňované adrese působilo více podnikatelských subjektů, kteří měli předmět podnikání shodný či obdobný s žalobcem (BRILLIANT HAPPY DAY, a.s., HAPPY DAY holding, SYNOT TIP, a.s., NET and GAMES a.s., multigate a.s., SLOT Group, a.s., ADMIRAL GLOBAL BETTING a.s., AZ-TECHNIKA a.s.). Nelze tedy dospět k závěru, že provozovatelé jsou výběrem místa diskriminovaní. Z pohledu soudu výběr určité lokality se jeví racionálně městem Jesenice odůvodněným, když místo provozovatele kasina podléhá přísnějším požadavkům loterijního zákona a v polyfunkčním objektu se nachází kromě kasina i další prodejny, které město příkladmo zmiňuje. Loterijní vyhláška sleduje legitimní cíl a je vhodným prostředkem k odstínění patologických následků provozování vybraného hazardu, což vylučuje i úvahy o nepřímé diskriminaci. Soud neshledal, že by loterijní vyhláška města Jesenice odporovala zákonu. K unijnímu aspektu řešeného případu se soud vyjadřoval výše. Žalobce dále namítá, že před přijetím novely loterijního zákona č. 300/2011 Sb., nebyl dodržen notifikační proces v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 98/34/ES, o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů a předpisů pro služby notifikační společnosti (dále jen „notifikační směrnice“). Žalobce detailně popisuje proces přijetí zákona č. 300/2011 Sb. Jelikož nové změny nebyly předloženy Evropské komisi znovu k vyjádření, došlo podle něho k porušení nařízení vlády č. 339/2002 Sb. a notifikační směrnice, což zakládá nepoužitelnost a právní nevynutitelnost zákona vůči jeho adresátům. Soud k tomuto žalobnímu bodu uvádí, že otázkou notifikace zákona č. 300/2011 Sb. se detailně zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10 As 62/2015- 170, a v navazující judikatuře. Nejvyšší správní soud se v daném případě ztotožnil s právním názorem krajského soudu, že „… obecně závazná vyhláška města Litomyšl č. 1/2014 obstojí i bez výslovného odkazu na § 50 odst. 4 loterního zákona, dle stěžovatelky neaplikovatelného. Jak totiž konstatoval Ústavní soud v nálezu týkajícím se obecně závazné vyhlášky města Františkovy Lázně, pravomoc obcí regulovat hazard na svém území vyvěrá přímo z § 10 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), a není tak dokonce ani vázáno na konkrétní znění zákonného zmocnění v loterním zákoně [nález ze dne 7. 9. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 56/10 (N 151/62 SbNU 315; 293/2011 Sb.)]“. Obdobně i v nyní posuzovaném případě není otázka notifikace zákona č. 300/2011, Sb., zcela relevantní, protože i pokud by nebyl tento zákon vynutitelný, loterijní vyhláška města Jesenice by obstála též podle § 10 písm. a) zákona o obcích. Soud neshledal takovou námitku důvodnou. Žalobce požaduje, aby soud položil předběžnou otázku, zda byl dodržen notifikační proces při přijetí zákona č. 300/2011 Sb., tedy je-li tato novela, včetně obecně závazných vyhlášek přijatých na jejím základě, vynutitelná vůči svým adresátům či nikoli. Žalobce pak rozvádí význam notifikační směrnice a poukazuje na důsledky, které by nastaly, pokud by nebyl dodržen notifikační proces u technického předpisu. Soud s ohledem na předchozí žalobní bod slovy Nejvyššího správního soudu uvádí, že „jakékoliv úvahy o neaplikovatelnosti § 50 odst. 4 loterního zákona, včetně úvah o předložení předběžné otázky, se proto stávají v nynější kauze nadbytečné a navýsost akademické“, jak je uvedeno v bodu 23 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10 As 62/2015-170. Pokud město Jesenice mohlo loterijní vyhlášku vydat i na základě pravomoci § 10 písm. a) zákona o obcích, pak je nadbytečné posuzovat notifikační proces zákona č. 300/2011 Sb., viz body 30 a 31 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2016, č. j. 1 As 297/2015-77. Pro úplnost lze dodat, že podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie má soud položit předběžnou otázku pouze v případě, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku. Soudy, proti jejichž rozhodnutím lze podat opravný prostředek, mají možnost, nezávisle na vůli účastníků řízení, nikoli povinnost, využít jmenovaného institutu. Zdejší soud shledal uvedenou otázku výkladu postačující a další potřebu položit předběžnou otázku neměl. Ani tato námitka není důvodná. Na základě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, kterému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve druhém výroku tohoto usnesení, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Podle § 60 odst. 5 s. ř. s. osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Soud sice osobě zúčastněné na řízení uložil povinnost poskytnout podklady pro vydání loterijní vyhlášky, avšak tato oblast spadá do obvyklé úřední činnosti zúčastněné osoby jako dotčeného orgánu. Jelikož nad rámec této obvyklé úřední činnosti žádné další náklady související s uloženou povinností zúčastněné osobě nevznikly, soud z uvedeného důvodu ani jí nepřiznal právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Poučení