3 C 80/2024 - 239

Rubrum

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudkyní Mgr. Andreou Růžovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení 40.926,34 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku [částka], a to do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky [částka], úroku ve výši 17,9 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, úroku ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši [částka], zamítá.

III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech řízení částku [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhá se žalobce po žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, částky [částka] a náhrady nákladů řízení. Učinil tak s odůvodněním, že mezi účastníky řízení byla dne [datum] uzavřena Rámcová smlouva č. [hodnota], na jejímž základě byl žalovanému aktivován běžný účet č. [č. účtu] a žalovaný jej mohl začít plně využívat. Dne [datum] účastníci uzavřeli Dodatek č. [hodnota] k Rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaný požádal o úvěr ve výši [částka], který byl žalobcem schválen a dne [datum] vyplacen na běžný účet žalovaného (úvěr č. [IBAN], dále též jen „úvěr“ či „smlouva o úvěru"). Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách po [částka], skládajících se ze splátky jistiny a úroku 17,9 % ročně, a to vždy k 24. dni v měsíci počínaje dnem [datum], předpokládané datum splacení úvěru bylo stanoveno na [datum]. Dodatkem č. [hodnota] ze dne [datum] účastníci sjednali splátkové prázdniny – odklad splátek k úvěru splatných dne [datum] a dne [datum]. Splátky od [datum] do [datum] byly zaplaceny. Na splátku splatnou dne [datum] bylo ze strany žalovaného zaplaceno dne [datum] pouze [částka]. Počínaje splátkou splatnou dne [datum] nebyly úvěrové splátky žalovaným hrazeny řádně a včas. Vzhledem k závažnému porušení smluvních povinností žalovaným žalobce úvěr zesplatnil dne [datum], což bylo žalovanému oznámeno. Ke dni zesplatnění bylo dlužná pohledávka tvořena jistinou úvěru ve výši [částka] a nesplaceným smluvním úrokem z úvěru ve výši [částka], který je souhrnem nesplacených smluvních úroků ode dne [datum] do [datum] ve výši 17,9 % ročně z nesplacené jistiny ve výši [částka] a od [datum] do [datum] ve výši 17,9 % ročně z nesplacené jistiny ve výši [částka]. Od [datum] žalobce požaduje smluvní úrok ve výši 15 % ročně v souladu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. O zesplatnění úvěru žalobce žalovaného informoval prostřednictvím zesplatňujícího dopisu – předžalobní výzvy ze dne [datum], dále zprávami na e-mailovou adresu žalovaného, do jeho internetového bankovnictví a SMS zprávou. Dle Rámcové smlouvy a Obchodních podmínek byly dokumenty žalovanému doručovány na jeho adresu s tím, že dokumenty odeslané poštou se považují za doručené desátým dnem ode dne jejich odeslání. Žalovaný žalobci na svůj dluh ze smlouvy o úvěru ničeho nezaplatil. Dle Rámcové smlouvy bylo účastníky mimo jiné sjednáno, že žalovaný bude disponovat s penězi na běžném účtu jen do výše dostupného zůstatku. Účet se neměl nikdy dostat do debetu (záporného zůstatku). Navzdory tomu se žalovaný na běžném účtu dostal do debetu ve výši [částka]. Ani na tento dluh žalovaný neuhradil ničeho. Žalovanému byla doporučeným dopisem zaslána předžalobní výzva.

2. Žalobce byl ve smyslu ust. § 114a o.s.ř. v rámci přípravy jednání soudem vyzván (usnesením ze dne [datum], č.j. [právnická osoba] 80/2024-43), aby doplnil skutková tvrzení mimo jiné tak, že specifikuje, jakým konkrétním způsobem byla prověřena schopnost žalovaného splácet úvěr před uzavřením smlouvy, s tím, že obecná tvrzení stran této skutečnosti jsou nedostačující, a předložil všechny listiny, na jejichž základě žalobce prověřil schopnost žalovaného splácet úvěr před uzavřením smlouvy. Žalobce byl poučen, že je ve smyslu ust. § 101 odst. 1 o.s.ř. povinen vylíčit všechny významné skutečnosti a plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1 o.s.ř.), tj. na podporu všech svých tvrzení je povinen označit a předložit soudu důkazy, přičemž nerespektování těchto povinností může vést k zamítnutí žaloby, popř. její části pro neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene. Na výzvu soudu žalobce reagoval podáním ze dne [datum], v němž proces posouzení úvěruschopnosti popsal, a k němuž připojil listiny na podporu tvrzení, že úvěruschopnost žalovaného byla prověřena pečlivě a řádně. Žalobce doplnil žalobní tvrzení následovně. Žalobce provedl vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele, přičemž posouzení provedl na základě informací, které mu žalovaný sám poskytl v žádosti o úvěr, v níž žalovaný uvedl, že je zaměstnán u zaměstnavatele [Anonymizováno] s.r.o. na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem v průměru [částka], bydlí ve vlastní nemovitosti, má dvě vyživovací povinnosti, žalovaný též uvedl údaje o příjmech a výdajích domácnosti. Žalobce v rámci ověření příjmů vycházel z tvrzení žalovaného s ohledem na nízkou výši úvěru. Úvěr č. [IBAN] byl založen za účelem rozesplátkování kontokorentu č. [Anonymizováno] do splátkového produktu. Jiné splátkové produkty žalovaný u žalobce neměl. Dále žalobce posuzoval informace z interních a externích databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti klienta. Žalobce též přihlédl ke skutečnosti, že žalovaný řádně splácel dříve poskytnuté úvěry. Žalobce dále zohlednil výsledky analýzy výdajů, kterou zpracovává na základě informací o spotřebním koši od [právnická osoba] a analýzy výdajů, které v žádostech uvedly ostatní klienti. V rámci expertní analýzy pro stanovení schopnosti splácet žalobce vypočítává pro každého klienta tzv. maximální limit splátky. Žalobce vypočítává rozdíl mezi příjmy a výdaji domácnosti a rozdíl mezi příjmy a výdaji klienta, přičemž z opatrnosti vychází z nižší z těchto částek. Žalobce došel k závěru, že je jak ve schopnostech žalovaného, tak ve schopnostech jeho domácnosti poskytovaný úvěr řádně splácet. Žalobce nevycházel pouze z informací uvedených žalovaným, ale informace ověřoval na základě pohybů na jeho běžném účtu. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že hradí splátky jiných úvěrů ve výši [částka]. Žalobce z úvěrové zprávy ze dne [datum] zjistil, že žalovaný má i jiné aktivní splátkové, nesplátkové a kreditní karty, přičemž tyto připočetl k výdajům žalovaného (částka [částka]). Na běžném účtu žalovaného nebyly v době sjednání úvěru evidovány žádné exekuční příkazy, transakce spojené s hazardem nebo jinou rizikovou činností a jiné transakce z nichž by žalobce mohl dovodit důvodnou pochybnost o schopnosti žalovaného úvěr splácet. O splnění povinnosti žalobce posoudit úvěruschopnost s odbornou péčí svědčí i to, že další žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru byly žalobcem zamítnuty. Žalovaný na předmětný úvěr uhradil celkem [částka], přičemž částka [částka] byla započtena na jistinu úvěru a částka [částka] na úroky. Debetní zůstatek na běžném účtu žalovaného je tvořen částkou [částka] představující naúčtované náklady na vymáhání ve výši 2 x [částka]. Jedná se o náhradu nákladů, které žalobci vznikly v souvislosti s vymáháním dluhu žalovaného. Žalobce upomínal žalovaného opakovaně telefonicky, v jeho internetovém bankovnictví, e-mailem a SMS zprávami. Z důvodu neplnění závazku byly žalovanému tyto náklady naúčtovány dne [datum] a [datum].

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě (v rámci odporu proti platebnímu rozkazu) ze dne [datum] uvedl, že se žalobou nesouhlasí. Argumentoval zejména tím, že smlouva o úvěru je neplatná, neboť žalobce před podpisem smlouvy o úvěru neprověřil řádně schopnost žalovaného úvěr splácet, když si neobstaral dokumenty, z nichž by zjistil relevantní informace (např. výpisy z bankovního účtu, pracovní smlouvu, potvrzení o příjmu, příp. daňové přiznání atd.), ani neprovedl nahlédnutí do příslušných databází. Žalobcem poskytnuté plnění tak představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. V souvislosti se smlouvou o úvěru žalovaný doposud žalobci uhradil částku [částka], přičemž od žalobce obdržel částku [částka], je tudíž povinen vrátit žalobci bezdůvodné obohacení ve výši [částka]. [právnická osoba] podání ze dne [datum] žalovaný doplnil, že mezi žalovaným a žalobcem byly uzavřeny dvě smlouvy o úvěru, a to Smlouva o úvěru s možností čerpání ze dne [datum] – dodatek č. [hodnota] k Rámcové smlouvě č. [hodnota], na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši [částka], a Smlouvy o úvěru ze dne [datum] č. [IBAN] – dodatek č. [hodnota] k Rámcové smlouvě č. [hodnota], na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši [částka]. Obě smlouvy jsou absolutně neplatné, neboť žalobce u ani jedné z nich neprověřil úvěruschopnost žalovaného řádně. Na základě uvedených smluv uhradil žalovaný žalobci následující částky: [částka] na smlouvu o úvěru ze dne [datum], poskytnutá částka [částka], bezdůvodné obohacení na straně žalobce činí [částka]; [částka] na smlouvu o úvěru ze dne [datum], poskytnuté finanční prostředky ve výši [částka], bezdůvodné obohacení na straně žalovaného činí [částka]. Žalovaný tyto vzájemné nároky započetl v rámci podání zaslaného žalobci dne [datum]. Na straně žalovaného tak trvá bezdůvodné obohacení pouze ve výši [částka] ([částka] – [částka]). Pokud by i přes shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalobce úvěruschopnost žalovaného zkoumal řádně a dostatečně, má žalovaný za to, že žalobce jeho úvěruschopnost chybně posoudil, neboť výdaje žalovaného překračovaly jeho příjmy. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne [datum], sp.zn. [spisová značka] je žalovaný přesvědčen, že v současnosti není v prodlení a žalobce tak nemá nárok na úhradu úroku z prodlení. Žalovaný požádal o splátkový kalendář se splátkami [částka] – [částka] měsíčně, neboť se dostal do dluhové spirály kumulací dluhů a jsou proti němu vedena exekuční řízení.

5. Žalobce v podání ze dne [datum] zdůraznil, že ve vztahu k úvěru [IBAN] neměl povinnost posuzovat schopnost žalovaného úvěr splácet dle § 5 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., neboť poskytnutím úvěru došlo ke změně splácení dluhu plynoucího z kontokorentního úvěru ze dne [datum], přičemž smluvní ujednání dle smlouvy o úvěru jsou pro žalovaného výhodnější, než byly podmínky úhrady kontokorentního úvěru. Na místo okamžité úhrady dluhu po zesplatnění kontokorentu žalobce žalovanému umožnil poskytnutí úvěru úhradu dluhu v přiměřených měsíčních splátkách [částka]. Předmětný úvěr byl žalobcem žalovanému poskytnut na jeho běžný účet vedený žalobcem a žalobce tak měl jistotu, že úvěr bude opravdu sloužit k doplacení kontokorentu a tento závazek žalovaného zanikne. Poskytnutím úvěru tak žalobce nezvýšil celkové zadlužení žalovaného, žalovaný naopak díky tomu dostal možnost svůj dluh z kontokorentu uhradit ve splátkách, k zesplatnění kontokorentu a vymáhání dlužné částky najednou, a to případně i soudní cestou, nedošlo. Žalobce odkázal na právní argumentaci Krajského soudu v Praze v rozsudku ze dne [datum], č.j. [spisová značka], kdy se jednalo o typově shodný případ, tj. úvěr sjednaný pro doplacení kontokorentu. Žalobce tím, že před poskytnutím úvěru provedl prověření úvěruschopnosti žalovaného, tak učinil nad rámec svých zákonných povinností. Úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím kontokorentního úvěru byla žalobcem řádně prověřena, přičemž žalobce při posuzování příjmů žalovaného vycházel z tvrzení žalovaného, a to vzhledem k nízké výši poskytovaného úvěru, a dále si vyžádal dne [datum] úvěrovou zprávu.

6. Při jednání soudu dne [datum] žalobce k výzvě soudu uvedl, že při prověřování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o kontokorentním úvěru v květnu 2019 si žalobce vyžádal informace přímo od žalovaného, vyžádal si úvěrovou zprávu a výdaje žalovaného ověřoval tak, že žalovaným tvrzené skutečnosti porovnával se statistickými modely a výpočty, které měl k dispozici. Vzhledem k nízké výši poskytovaného kontokorentu toto považoval za přiměřené a žádné doklady od žalovaného nevyžadoval. Žalovaný k výzvě soudu uvedl, že v době uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru se žalobcem byl jeho příjem kolem [částka] čistého měsíčně, byl ženatý, měl dvě vyživovací povinnosti, bydlel s manželkou, dětmi a matkou manželky ve starším rodinném domě, kromě hypotečního úvěru u [Anonymizováno], který čerpal na rekonstrukci rodinného domu, měl pravděpodobně nějaký další úvěr. Poměry na straně žalovaného jsou dlouhodobě neměnné. Příjmy domácnosti žalovaného v té době nebyly dostatečně vysoké na pokrytí veškerých výdajů, kdy žalovaný očekával, že se jeho majetkový situace v budoucnu zlepší. Po provedeném dokazování žalobce k výzvě soudu uvedl, že při uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru ani při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, tj. v roce 2019 a následně v roce 2020, neměl k dispozici kromě žalobcem opatřené úvěrové zprávy žádné jiné podklady či doklady od žalovaného, neboť to vyhodnotil vzhledem k výši poskytovaného úvěru jako přiměřené k dané situaci a dané částce.

7. V závěrečném návrhu žalobce shrnul, že povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného dostál již před uzavřením smlouvy o kontokorentu a učinil tak zcela přiměřeně k tomu, o jaký typ úvěru a jaký úvěrový rámec se jednalo. Kromě toho žalovaný na jednání soudu dne [datum] uvedl, že v době uzavření smlouvy o kontokorentu nebyla jeho finanční a životní situace nijak špatná, čímž potvrdil a uznal správnost výsledku prověřování úvěruschopnosti žalobcem. Domácnost žalovaného měla příjem [částka] ([částka] žalovaný, [částka] manželka), žili ve vlastním domě s náklady na bydlení [částka] měsíčně, za běžné potřeby utratili částku [částka] – [částka] měsíčně. Tyto informace uváděl žalovaný v žádostech o úvěry. Úvěrové zatížení žalovaného je patrné z úvěrové zprávy ze dne [datum]. I po uhrazení všech základních potřeb rodiny a splátek žalovaného zbývala dostatečná částka pro pokrytí dalších položek, včetně úhrady kontokorentu poskytnutého žalobcem, přičemž kontokorent není splátkový produkt, který by rozpočet žalovaného zatěžoval pravidelnou měsíční splátkou. Finanční potíže žalovaného nastaly dle jeho sdělení až v době po poskytnutí kontokorentu. Pokud by soud přesto dospěl k závěru, že smlouva o kontokorentu nebyla uzavřena platně a žalovaný má nárok na vrácení bezdůvodného obohacení, činí výše bezdůvodného obohacení na straně žalobce [částka], která odpovídá úrokům z kontokorentu, které žalovaný uhradil. Byť žalobce žalovaného k úhradě dluhu opakovaně vyzýval všemi dostupnými komunikačními kanály a žalovaný si je vědom své povinnosti uhradit žalobci alespoň částku odpovídající bezdůvodnému obohacení v řádu tisíců korun, od [datum] na svůj dluh přesto neuhradil ničeho. Žalovaný zneužívá svého postavení spotřebitele a jeho jednání by zákonná ochrana poskytnuta být neměla ani v případě, kdy by soud shledal smlouvu o kontokorentu neplatnou.

8. Žalovaný v podání ze dne [datum] a v závěrečném návrhu uvedl, že v daném případě není možné aplikovat ust. § 5 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., neboť úvěr ze dne [datum] představuje zcela nový závazek a nikoliv dohodu, kterou se za účelem odvrácení řízení o nárocích věřitele odkládá v důsledku prodlení spotřebitele platba nebo mění způsob splácení. Kontokorentní úvěr ze dne [datum] zcela zanikl jeho doplacením. Jedná se o totožnou situaci, jako by žalovaný tento úvěr čerpal od třetí strany. Žalobce tak byl povinen zkoumat a posoudit úvěruschopnost žalovaného před podpisem každé ze smluv o úvěru. Tuto povinnost žalobce nesplnil, a proto jsou obě smlouvy o úvěru absolutně neplatné. Žalovaný odkázal na rozhodnutí SDEU ze dne [datum] ve věci C – 755/22, podle něhož není rozhodující, zda byl úvěr doplacen či zda byl žadatel v době poskytnutí úvěruschopný, ale pouze skutečnost, zda byla úvěruschopnost řádně zkoumána a posouzena, neboť to pramení jak z ochranné, tak preventivní funkce této právní úpravy. Již v roce 2019 bylo žalobci známo, že žalovaný má několik závazků, které měsíčně splácí a jejichž výše jistin přesahuje několik set tisíc Kč. Žalovaným uvedené výdaje dosahovaly částky, která o několik tisíc Kč přesahovala jeho příjmy. Žalobce si od žalovaného nevyžádal žádné podklady, na jejichž základě by mohl jeho úvěruschopnost posoudit. Z tabulky předložené žalobcem plyne, že tento měl zjistit měsíční splátky dalších úvěrů žalovaného ve výši [částka], výdaje jeho domácnosti ohodnotil ve výši [částka] a výdaje členů domácnosti v celkové výši [částka]. Celkové výdaje žalovaného tak měly být žalobcem zohledněny v minimální výši [částka]. Tato výše pak násobně překračuje příjmy žalovaného, a to i po případném zohlednění příjmů jeho manželky. Žalobce vznesl námitku promlčení bezdůvodného obohacení na straně žalovaného ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] s odůvodněním, že již v okamžiku poskytnutí finančních prostředků z této smlouvy ve výši [částka] bylo žalobci známo, že žalovanému neplní z titulu smlouvy o úvěru, nýbrž z důvodu neplatnosti smlouvy žalovanému plní z titulu bezdůvodného obohacení. V době podpisu smlouvy o úvěru byla již rozhodovací praxe soudů, co do povinnosti poskytovatele úvěruschopnost žadatele o úvěr zkoumat ustálená. Žalovaný obdržel finanční prostředky dne [datum], kdy započala běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta. Nárok žalobce byl uplatněn až [datum]. Navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu.

9. Soud provedl dokazování listinami, z nichž zjistil následující skutečnosti.

10. Z Rámcové smlouvy ze dne [datum] č. [hodnota], Dodatku č. [hodnota], č. [hodnota] a č. [hodnota] bylo zjištěno, že dne [datum] byla mezi účastníky řízení uzavřena Rámcová smlouva, na jejímž základě byl žalovanému aktivován u žalobce běžný účet č. [č. účtu]. Rámcovou smlouvu žalovaný podepsal SMS kódem v internetovém bankovnictví. Rámcová smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Nedílnou součástí rámcové smlouvy se staly mimo jiné Obchodní podmínky, Ceník, Podmínky pro používání úvěru a Podmínky pro používání kontokorentu, které v podrobnostech upravují žalobcem poskytované služby včetně platebních a výši poplatků za poskytované služby. Dodatkem č. [hodnota] byla mezi účastníky řízení uzavřena dne [datum] smlouva o kontokorentním úvěru, na jejímž základě byl žalovaný oprávněn prostřednictvím kontokorentu přečerpat svůj běžný účet č. [č. účtu] do výše [částka]. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, žalovaným byla podepsána SMS kódem v internetovém bankovnictví, splácení bylo stanoveno jako průběžné, úroková sazba činila 18,90 % ročně a RPSN 20,69 % ročně. Dodatkem č. [hodnota] k rámcové smlouvě byla mezi účastníky řízení dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru č. [IBAN], podle níž se žalobce zavázal poskytnout žalovanému převodem na jeho běžný účet č. [č. účtu] bez zbytečného odkladu úvěr ve výši [částka], druh úvěru: neúčelový, nezajištěný, na dobu určitou. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách po [částka] se splatností 24. den v každém měsíci, hrazených pravidelně automatickým inkasem z běžného účtu č. [č. účtu], s datem první splátky 24. den v měsíci následující po měsíci, kdy došlo k čerpání úvěru, základní úroková sazba činila 17,90 % ročně s RPSN 19,45 % ročně, v případě základní úrokové sazby činila celková částka k zaplacení [částka]. Smlouva byla žalovaným podepsána v mobilním bankovnictví. Dodatkem č. [hodnota] k rámcové smlouvě uzavřeným účastníky řízení dne [datum], byly u úvěru č. [IBAN] nastaveny splátkové prázdniny a odložena splatnost splátek splatných [datum] a [datum] na později.

11. Ve Formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru jsou uvedeny základní informace vztahující se k úvěru ve výši [částka] (druh úvěru, celková výše úvěru, podmínky čerpání, splátky, náklady úvěru atd.).

12. Z Přehledu plateb, Splátkového kalendáře a výpisů z běžného účtu č. [č. účtu] za období [datum] a [datum] – [datum] bylo zjištěno, že úvěr ve výši [částka] byl poskytnut na účet žalovaného č. [č. účtu] dne [datum], první splátka byla splatná dne [datum], žalovaný zaplatil splátky úvěru splatné od [datum] do [datum], na splátku splatnou dne [datum] byla zaplacena pouze částka [částka]. Počínaje splátkou splatnou dne [datum] nebyly splátky žalovaným uhrazeny řádně a včas. Žalovaný na úvěr č. [IBAN] zaplatil celkem [částka] (toto je mezi účastníky řízení nesporné). Dne [datum] a [datum] žalobce žalovanému na jeho běžném účtu č. [č. účtu] naúčtoval účelně vynaložené náklady na vymáhání v souvislosti s dluhem z poskytnutého úvěru pokaždé ve výši [částka]. Ke dni [datum] byl konečný zůstatek na tomto účtu minus [částka].

13. Z Přehledu nákladů účelně vynaložených bankou na vymáhání dluhu bylo zjištěno, že náklady na vymáhání jsou klientovi účtovány z pravidla jednou za 20 kalendářních dnů v paušální výši [částka], přestože bankou skutečně vynaložené náklady jsou vyšší ([částka]).

14. Z výzvy k zaplacení dluhu – předžalobní výzvy ze dne [datum], listiny nazvané Odchozí zprávy a Z výňatku z podacího archu bylo zjištěno, že žalobce vyzval žalovaného z důvodu nezaplacení dluhu k úhradě částky [částka] z titulu smlouvy o úvěru č. [IBAN] a částky [částka] přestavující dluh na běžném účtu č. [hodnota] do [datum]. Výzva byla žalovanému odeslána i doporučeným dopisem na adresu jeho bydliště dne [datum]. Ve výzvě byl žalovaný upozorněn na její možné soudní vymáhání.

15. Z Přehledu žádosti o úvěr – aplikační data bylo zjištěno, že žalovaný požádal o kontokorentní úvěr dne [datum], v žádosti uvedl pouze výši příjmu [částka] z pracovního poměru, tato žádost byla schválena, a dále dne [datum] požádal o půjčku [částka], žádost byla schválena, typ bydlení – vlastní dům/byt, vzdělání – vyučen, rodinný stav – ženatý/vdaná, počet vyživovaných osob – 2, splátky uvedené klientem – [částka], výdaje domácnosti – [částka] bydlení, [částka] ostatní náklady, zaměstnavatel – [Anonymizováno]-[Anonymizováno] s.r.o., pracovní poměr – na dobu neurčitou, výše příjmu – [částka], v období od [datum] – [datum] žalobce zamítl celkem 12 žádostí žalovaného o poskytnutí spotřebitelského úvěru.

16. Z úvěrové zprávy ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný měl k tomuto dni celkem [hodnota] existujících úvěrů se splátkami ve výši [částka], [částka], [částka], [částka] a [částka]. Dále měl existující kontokorentní úvěr u žalobce, figuroval jako spoludlužník u úvěru na stavební spoření (úvěrový rámec [částka], suma zbývajících splátek [částka]), měl kreditní kartu s úvěrovým rámcem [částka].

17. Z úvěrové zprávy ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný měl tři existující splátkové úvěry se splátkami ve výši [částka], [částka] a [částka], dále figuroval jako spoludlužník u úvěru na stavební spoření s výší měsíční splátky [částka] (úvěrový rámec [částka], suma zbývajících splátek [částka]).

18. Z výpisu transakcí z běžného účtu č. [č. účtu] bylo zjištěno, že v období od [datum] do [datum] žalovaný žalobci uhradil obchodní úrok kontokorentu v celkové výši [částka].

19. Z výpisu z běžného účtu č. [č. účtu] za období 23.4. – [datum], 1.8. – [datum] a [datum] bylo zjištěno, že dne [datum] činil počáteční zůstatek minus [částka], konečný zůstatek [částka], připsáno na účet [částka] a odepsáno z účtu [částka]. [adresa],63 Kč představuje obchodní úrok kontokorentu (tato částka je obsažena ve výpisu transakcí z běžného účtu č. [č. účtu] shora).

20. Z potvrzení o ukončení kontokorentu (listina na čl. 166 spisu) bylo zjištěno, že žalobce sdělil žalovanému, že na jeho přání převedl kontokorent na půjčku s pravidelnou měsíční splátkou, zároveň s tím kontokorent sjednaný dodatkem č. [hodnota] k rámcové smlouvě č. [hodnota] ukončuje.

21. Ze zápočtu ze dne [datum] a doručenky datové zprávy se k němu vztahující bylo zjištěno, že žalovaný dopisem ze dne [datum], který byl doručen žalobci dne [datum], provedl zápočet bezdůvodného obohacení na straně žalobce ve výši [částka] (ze smlouvy o kontokorentním úvěru) proti bezdůvodnému obohacení na straně žalované ve výši [částka] (ze smlouvy o úvěru č. [IBAN]) s tím, že na straně žalovaného trvá bezdůvodné obohacení pouze ve výši [částka].

22. Z úřední činnosti je soudu známo, že proti žalovanému je či bylo vedeno mnoho exekučních a nalézacích řízeních (z titulu smluv o spotřebitelském či podnikatelském úvěru), v nichž vystupuje jako povinný či žalovaný.

23. Z provedeného dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:

24. Dne [datum] byla mezi účastníky uzavřena rámcová smlouva, na jejímž základě byl žalovanému u žalobce aktivován běžný účet č. [č. účtu]. Formou dodatků k rámcové smlouvě účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o kontokorentním úvěru, na jejímž základě byl žalovaný oprávněn čerpat na běžném účtu finanční prostředky formou úvěrového rámce až do výše [částka], přičemž tyto vyčerpal ve výši [částka], a dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobce na běžný účet žalovaného dne [datum] vyplatil částku ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách po [částka], a to vždy k 24. dni v měsíci, počínaje dnem [datum]. Žalovaný uhradil splátky od [datum] do [datum], od splátky splatné dne [datum] přestal úvěr splácet, a proto jej žalobce zesplatnil a žalovaného vyzval k úhradě dluhu z úvěru dopisem (předžalobní výzvou) ze dne [datum] do [datum]. Žalovaný na úvěr uhradil celkem [částka] a na kontokorentní úvěr uhradil celkem [částka] (částka převedená z poskytnutého úvěru ve výši [částka] plus žalovaným zaplacené úroky ve výši [částka]). Žalobce si od žalovaného před uzavřením ani jedné smlouvy nevyžádal žádné podklady, na jejichž základě by mohl jeho úvěruschopnost posoudit. Schopnost žalovaného splácet úvěr byla žalobcem před uzavřením každé smlouvy prověřována naprosto nedostatečně. Dopisem ze dne [datum], který byl doručen žalobci dne [datum], žalovaný provedl zápočet bezdůvodného obohacení na straně žalobce ve výši [částka] (ze smlouvy o kontokorentním úvěru) proti bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného ve výši [částka] (ze smlouvy o úvěru).

25. Podle ust. § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

26. Podle ust. § 420 odst. 1 občanského zákoníku, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

27. Podle ust. § 1810 občanského zákoníku, ustanovení tohoto oddílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé.

28. Podle ust. § 1841 a 1842 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové, platební nebo pojistné služby, smlouva týkající se penzijního připojištění, směny měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními nástroji. Ustanovení tohoto pododdílu se použijí na smlouvu o finanční službě a na práva a povinnosti z ní vzniklé, pokud byl k uzavření smlouvy použit výhradně prostředek komunikace na dálku. Uzavřou-li se však na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 další smlouvy stejné nebo obdobné povahy, které na sebe v čase navazují, použijí se ustanovení tohoto pododdílu jen na první smlouvu; to neplatí, pokud od uzavření poslední smlouvy uplynul více než jeden rok. Dojde-li na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 k jinému projevu vůle stejné nebo obdobné povahy, postupuje se obdobně.

29. Podle ust. § 2395 a § 2399 odst. 1 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

30. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

31. Podle ust. § 576 občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

32. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), ve znění účinném do [datum], poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

33. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

34. Podle ust. § 5 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, na dohodu, kterou se za účelem odvrácení řízení o nárocích věřitele odkládá v důsledku prodlení spotřebitele platba nebo mění způsob splácení, přičemž smluvní ujednání jsou ve svém souhrnu pro spotřebitele alespoň stejně výhodná jako v původní smlouvě, se použijí pouze § 1 až 4, § 84, § 88 až 91, § 94, 97, § 99 odst. 3, 4 a 6, § 100 odst. 1 písm. b), odst. 2 až 4, § 101 odst. 2, § 102 odst. 1 a 4, § 104, 105, 108, 109, § 112 až 117 a § 120 až 177.

35. Podle ust. § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

36. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

37. Podle ust. § 1968 věta první občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

38. Podle ust. § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

39. Podle ust. § 1982 odst. 1 občanského zákoníku, dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle odstavce 2, započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.

40. Podle ust. § 1987 odst. 1 občanského zákoníku, k započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem. Podle odst. 2, pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není.

41. K započtení může dojít jednostranným právním jednáním věřitele pohledávky, již používá k započtení (aktivní pohledávka), a který je zároveň dlužníkem pohledávky stejného druhu, proti níž svou pohledávku započítává (pasivní pohledávka). V době, kdy je započtení prováděno, musí pohledávka, která je započítávána nebo na niž je započítáváno, existovat. Jde-li o určení okamžiku vzniku započitatelnosti pohledávek, tj. v jakém okamžiku lze vzájemné pohledávky započítávat, aktivní pohledávka, kterou strana provádějící kompenzační jednání používá k započtení, se stává započitatelnou, jakmile vznikne právo požadovat její uspokojení. Jde o okamžik, kdy je pohledávka splatná, přičemž musí být splatná již před kompenzačním úkonem. Naproti tomu započítat aktivní pohledávku věřitel může proti pasivní pohledávce, jejímž je dlužníkem, jakmile sám může pasivní pohledávku splnit, tedy v okamžiku, kdy je tato pohledávka již splnitelná, ale nemusí být splatná. Započtení je právním jednáním, které musí splňovat požadavky určitosti a srozumitelnosti učiněného projevu vůle. Vzájemně započítávané pohledávky musí být dostatečně určitě vymezeny, musí být zřejmé, jaké pohledávky a v jaké výši jsou započítávány a musí být zřejmý projev vůle způsobit jejich zánik započtením.

42. Podle ust. § 609 věta první občanského zákoníku, nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit.

43. Podle ust. § 619 odst. 1 občanského zákoníku, jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.

44. Podle ust. § 629 odst. 1 občanského zákoníku, promlčecí lhůta trvá tři roky.

45. Podle ust. § 648 věta první občanského zákoníku, uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží.

46. Po provedeném dokazování, z něj zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba žalobce je důvodná pouze částečně. Soud má za prokázané, že žalobce jako poskytovatel úvěru uzavřel se žalovaným dne [datum] smlouvu o kontokorentním úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut kontokorentní rámec s výší [částka], který byl žalovaným vyčerpán ve výši [částka], a dále dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši [částka]. Žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, a proto žalobce úvěr ke dni [datum] zesplatnil a žalovaného vyzval k zaplacení dlužné částky. Žalovaný na pohledávku ze smlouvy o konkokorentním úvěru zaplatil [částka] (z následně poskytnutého úvěru) plus částku [částka] na úrocích z úvěru, tj. celkem [částka], a na pohledávku ze smlouvy o úvěru zaplatil celkem [částka]. Jak smlouva o kontokorentu, tak smlouva o úvěru, které byly mezi žalobcem a žalovaným uzavřeny, podléhají výše citovaným zákonným ustanovením občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru.

47. Jak vyplývá z citovaných zákonných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru ještě před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to získáváním nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací od spotřebitele, z databáze či jiných zdrojů. V případě negativního výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nesmí poskytovatel úvěr poskytnout. Jestliže poskytovatel úvěru svoji povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele nesplní a následně dojde k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, stává se takto uzavřená smlouva smlouvou neplatnou, a to absolutně, dle ust. § 588 občanského zákoníku.

48. Soud si je vědom toho, že předmětné ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění příjmů, dosavadního dluhového zatížení klienta a jeho podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat.

49. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] či v poměrech exekučních usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]) a Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18) přikládá v posledním období podstatný význam právě zjištění věřitele, v jaké finanční situaci byl dlužník v době podepsání smlouvy o úvěru a do jaké míry s ní byl věřitel obeznámený a zda po dlužníkovi požadoval osvědčení jeho úvěruschopnosti, neboť věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele. Ústavní soud v tomto směru výslovně dovodil, že „obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, neboť nejde o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli“. Jinak řečeno v případě, že bude v rámci nalézacího řízení zjištěno, že poskytovatel úvěru řádným způsobem nezjišťoval schopnost žadatele o úvěr dostát převzatým závazkům, či případně si řádně neověřil povinným subjektem tvrzené a případně i dokladované skutečnosti, potom si ochranu, která je mu jinak ústavou a procesními předpisy dána, nezasluhuje. Uvedené prioritní hledisko jsou tak obecné soudy povinny při svém rozhodování posuzovat a při jeho naplnění z něho činit odpovídající závěry. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že je neakceptovatelné, aby se dostávalo případné soudní ochrany subjektům (zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům), které evidentně poškozují práva svých klientů.

50. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C-679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v [adresa] tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-679/18 ze dne [datum].

51. Přestože žalobce soudu předložil anonymizovaný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č.j. [spisová značka], v němž byla dle jeho názoru řešena obdobná situace jako v tomto případě, soud ze závěrů prezentovaných v tomto rozsudku stran aplikace § 5 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru nakonec nevycházel. Je pravdou, že i v daném případě šlo o doplacení kontokorentu dlužníka k běžnému účtu formou splátkového úvěru a Krajský soud v Praze uzavřel, že žalobce při uzavírání smlouvy o úvěru neměl povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného, neboť smlouva o úvěru naplňuje definiční znaky dohody uvedené v § 5 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru. Současně Krajský soud v Praze učinil závěr, že žalobce prokázal, že v době uzavření smlouvy o kontokorentu zjišťoval úvěruschopnost žalovaného adekvátně výši poskytnutého kontokorentu. A právě v tomto směru se tamní a tato kauza liší, neboť provedeným dokazováním v této věci bylo zjištěno, že žalobce úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o kontokorentu jednak dostatečně nezkoumal a jednak informace a podklady, které k dispozici měl, nevyhodnotil řádně. Pokud by tak učinil, tak by jistě musel dojít k jednoznačnému závěru, že vzhledem k (navíc pouze) tvrzenému příjmu žalovaného [částka] čistého měsíčně a zjištěnému dluhovému zatížení (viz shora úvěrová zpráva ze dne [datum]), jsou tu důvodné pochybnosti o jeho schopnosti kontokorentní úvěr splatit, což se ostatně v budoucnu i potvrdilo, neboť právě za účelem jeho splacení byl žalovaný „nucen“ si opatřit prostředky formou dalšího úvěru. Dle názoru soudu je s ohledem na zjištěné okolnosti, kdy žalobce neměl kromě úvěrové zprávy k dispozici žádný podklad pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, neměl žádné informace stran jeho osobních, majetkových poměrů ani stran pravidelných výdajů na bydlení a chod domácnosti, a zejména velké dluhové zatížení žalovaného v době uzavření smlouvy bezpředmětné, zda se jednalo o klasický splátkový produkt či nikoliv a v jaké výši byl kontokorent sjednán.

52. Pokud jde o prověřování úvěruschopnosti žalovaného v případě obou smluv, tak příjmy žalovaného nebyly nikterak zdokladovány, výdaje žalovaného související s bydlením, chodem domácnosti, běžnými životními potřebami, zájmy atd., nebyly před uzavřením smluv vůbec zjišťovány, natož aby byly žalovaným zdokladovány a poskytovatelem úvěru ověřeny a následně v kontextu celkových poměrů žalovaného pečlivě zhodnoceny. Pokud si žalobce informace týkající se poměrů žalovaného, z nichž by bylo možno učinit objektivní závěr, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr v obou případech řádně splácet, v dostačující míře neověřil, tj. nevyžádal si od žalovaného patřičné doklady, a spoléhal se na pouhá tvrzení žalovaného a ještě k tomu zcela neúplná, je nutno učinit závěr, že žalobce před uzavřením každé smlouvy o spotřebitelském úvěru neposoudil úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Žalobce posoudil úvěruschopnost žalovaného naprosto formálně, neúplně, když vůbec nezkoumal pravidelné a nezbytné výdaje žalovaného, bez dostatečných podkladů, s cílem vykázat údaje, které měly nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost žalovaného zkoumána (a s kladným výsledkem) byla.

53. Soud dospěl k závěru, že obě smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobcem a žalovaným, tj. jak smlouva o kontokorentním úvěru, tak smlouva o úvěru, jsou pro rozpor se zákonem podle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatné, neboť žalobce jako poskytovatel úvěru nepostupoval s odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, čímž porušil povinnost pro něj vyplývající z ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. S ohledem na uvedený závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru v části, ve které žalobce poskytl žalovanému úvěr, posuzoval soud platnost zbývající části smlouvy ve vztahu k nároku žalobce na zaplacení úroků z úvěru a paušálních poplatků za vymáhání. Podle ust. § 576 občanského zákoníku platí, že neplatná část právního jednání je oddělitelná od zbývající části, pokud tato zbývající část může sama o sobě obstát, tj. pokud sama splňuje předpoklady nezbytné pro vznik a platnost právního jednání. V daném případě se jedná o nároky na zaplacení příslušenství dluhu v širším slova smyslu, které odvozují svůj vznik a existenci od samotného nároku na zaplacení úvěru. V případě absolutní neplatnosti hlavního nároku na plnění pak i příslušenství v podobě úroků sdílí jeho osud. V případě nároku na poplatky soud dospěl k závěru, že i v této části je smlouva neplatná, když je zřejmé, že smluvní strana, která nezpůsobila její neplatnost (v tomto případě žalovaný), by takovéto právní jednání neučinila i bez jeho neplatné části.

54. Soud má zá prokázané, že žalobce poskytl žalovanému formou kontokorentního úvěru peněžní prostředky v celkové výši [částka] a žalovaný ke dni podání žaloby zaplatil žalobci z titulu tohoto úvěru částku celkem [částka]. Dále má za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši [částka] a žalovaný ke dni podání žaloby zaplatil žalobce z titulu tohoto úvěru částku celkem [částka]. Právní jednání, které je absolutně neplatné, je neplatné již od počátku a smluvní strany jsou si povinny vrátit poskytnuté plnění. S ohledem na vyslovenou absolutní neplatnost každé smlouvy o spotřebitelském úvěru tak plnění, které si žalobce a žalovaný mezi sebou poskytli, představuje plnění z neplatného právního jednání, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením, které jsou si smluvní strany povinny vzájemně vydat. Konkrétně se tedy jedná o povinnost žalovaného vydat žalobci z titulu smlouvy o úvěru částku [částka] oproti povinnosti žalobce vydat žalovanému částku ve výši [částka] a o povinnost žalobce vydat žalovanému z titulu smlouvy o kontokorentním úvěru částku [částka] oproti povinnosti žalovaného vydat žalobci částku ve výši [částka]. Ve výsledku a po započtení vzájemných pohledávek účastníků řízení (učiněném žalovaným v průběhu řízení) činí bezdůvodné obohacení na straně žalovaného částku [částka] (bezdůvodné obohacení žalovaného [částka] mínus bezdůvodné obohacení žalobce [částka]), k jehož zaplacení byl žalovaný zavázán ve lhůtě přiměřené možnostem žalovaného, který je značně dluhově zatížen, což je soudu známo z úřední činnosti, a to do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Proto soud žalobě vyhověl ohledně částky [částka] (výrok I.). Ve zbývající části byla žaloba výrokem II. jako nedůvodná zamítnuta. Žalobci nebyl přiznán ani zákonný úrok z prodlení z přiznané částky, jelikož nárok žalobce na zákonný úrok z prodlení doposud nevznikl, a to s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (…) s ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.

55. Námitka žalovaného, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného je promlčený, je neoprávněná, neboť žalobce své právo na vrácení dluhu uplatnil u soudu v zákonné promlčecí lhůtě v délce 3 let. Právní konstrukce žalovaného opírající se o ust. § 621 občanského zákoníku, podle níž žalobce již v době poskytnutí úvěru věděl (či vědět mohl a měl), že žalovanému neplní z titulu smlouvy o úvěru, nýbrž že mu plní z titulu bezdůvodného obohacení z důvodu její neplatnosti, v důsledku čehož promlčecí doba počala plynout již v den poskytnutí úvěru ([datum]), je dle názoru soudu zcela mylná, postrádající logiku a zejména i v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalovaný poskytnutý úvěr splácel až do [datum] a smluvní povinnost splácet řádně a včas porušil až v souvislosti se splátkou splatnou dne [datum] a splátkami následujícími. Jelikož byl k zaplacení dluhu žalobcem vyzván dopisem ze dne [datum], a to do [datum], začala promlčecí doba u uplatněného nároku (který byl až po provedeném dokazování soudem právně kvalifikován jako bezdůvodné obohacení a nikoliv jako závazek ze smlouvy o úvěru) plynout nejdříve ode dne [datum]. Byla-li žaloba k soudu podána dne [datum], nemůže být nárok žalobce promlčen.

56. Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce po žalovaném požadoval zaplacení částky v celkové výši [částka], přičemž úspěšný byl pouze ohledně částky [částka], tedy v rozsahu 19 %. Naopak žalovaný byl úspěšný v rozsahu 81 %. Žalovanému tak přísluší 62 % z plné náhrady jím účelně vynaložených nákladů řízení. Tato sestává z nákladů právního zastoupení, při jejichž výpočtu vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do [datum] u úkonů provedených do [datum] a ve znění účinném od [datum] u úkonů provedených od [datum], konkrétně z ust. § 7 bod 5, dle kterého činí sazba za každý úkon právní služby pro obě období [částka] (tarifní hodnotou je částka [částka]), a dále z ust. §11, §13, §14 a §14a. Náklady právního zastoupení žalovaného při 100 % úspěchu ve věci jsou tvořeny odměnou za 7 úkonů právní služby po [částka] (příprava a převzetí zastoupení, odpor a jeho doplnění – 1 úkon, podání ze dne [datum], účast na jednání dne [datum] přesahující 2 hodiny – 2 úkony, podání ze dne [datum] a účast na jednání dne [datum]) v celkové výši [částka], náhradou hotových výdajů ve výši [částka] v souvislosti s 5 úkony právní služby po [částka]/1 úkon, náhradou hotových výdajů ve výši [částka] v souvislosti se 2 úkony právní služby po [částka]/1 úkon, náhradou za promeškaný čas ve výši 6 x [částka] ([částka]) a 6 x [částka] ([částka]), a to pokaždé za 6 započatých půlhodin strávených substituční zástupkyní žalovaného na cestě ze sídla kanceláře zástupce žalovaného ve [adresa] k soudu ve Vyškově a zpět k celkem [hodnota] jednáním (viz shora), tj. celkem ve výši [částka], náhradou cestovních výdajů ve výši [částka] za cestu substituční zástupkyně žalovaného ze sídla kanceláře zástupce žalovaného ve [adresa] k soudu ve Vyškově a zpět dne [datum] dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad (při spotřebě 4,9 l/100 km vozidla dle předloženého technického průkazu, ceně benzinu Natural dle vyhlášky [částka]/l, sazbě základní náhrady za používaní silničního motorového vozidla ve výši [částka]/km jízdy a vzdálenosti (tam a zpět) celkem [hodnota] km), náhradou cestovních výdajů ve výši [částka] za cestu substituční zástupkyně žalovaného ze sídla kanceláře zástupce žalovaného ve [adresa] k soudu ve Vyškově a zpět dne [datum] dle vyhlášky č. 454/2024 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad (při spotřebě 5,7 l/100 km vozidla dle předloženého osvědčení o registraci vozidla, ceně motorové nafty dle vyhlášky [částka]/l, sazbě základní náhrady za používaní silničního motorového vozidla ve výši [částka]/km jízdy a vzdálenosti (tam a zpět) celkem [hodnota] km) a DPH ve výši 21% z odměny a náhrad, které je advokát, který je plátce DPH, povinen odvést dle zvláštního zákona, tj. z částky [částka] (zaokrouhleno), ve výši [částka] (zaokrouhleno). Žalovanému náleží náhrada nákladů řízení v rozsahu 62 % z celkové částky [částka], tj. po zaokrouhlení ve výši [částka]. Dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. je tato povinnost žalobce splatná v obecné lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.

Poučení