74 Co 73/2025 - 278

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců Mgr. Martiny Polákové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] proti žalovanému: [Jméno žalovaného A], narozený dne [Datum narození žalovaného A] bytem [Adresa žalovaného A] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení částky 40 926,34 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 1. 2025, č. j. 3 C 80/2024-239, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v I. výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku mění tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 21 505,55 Kč, k rukám zástupce žalovaného, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud ve Vyškově (dále jen „soud“ či „soud prvního stupně“) uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 7 805,19 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku (I. výrok), žalobu zamítl o zaplacení částky 33 121,15 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 18 779 Kč (III. výrok).

2. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázány následující skutečnosti: a) Dne 19. 4. 2019 byla mezi účastníky uzavřena Rámcová smlouva č. [Anonymizováno], a to prostřednictvím internetového bankovnictví, na základě které byl žalovanému u žalobce aktivován běžný účet č. [č. účtu] na dobu neurčitou (dále jen „Běžný účet“). Nedílnou součástí byly Obchodní podmínky, Ceník, Podmínky pro používání úvěru a Podmínky pro používání kontokorentu. b) Žalovaný požádal o kontokorentní úvěr dne 4. 5. 2019, v žádosti uvedl jen výši příjmu z pracovního poměru 17 500 Kč měsíčně. c) Dne 4. 5. 2019 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o kontokorentním úvěru, a to prostřednictvím internetového bankovnictví, na dobu neurčitou, na základě které mohl žalovaný přečerpat finanční prostředky na Běžném účtu do výše 42 000 Kč. Dohodnutá úroková sazba činila 18,9 % ročně, žalovaný byl povinen splácet dlužnou částku průběžně. d) Kontokorentní úvěr byl žalovanému poskytnut, přestože z úvěrové zprávy ze dne 16. 4. 2019 bylo zjištěno, že žalovaný měl tři existující splátkové úvěry v souhrnné výši 11 624 Kč měsíčně, byl spoludlužníkem u úvěru ze stavebního spoření s měsíční splátkou 1 595 Kč (suma zbývajících splátek 463 045 Kč). Žalobce si nevyžádal podklady pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného. e) V období od 1. 6. 2019 do 26. 11. 2020 uhradil žalovaný žalobci obchodní úrok kontokorentního úvěru v celkové výši 10 203,81 Kč, na kontokorentní úvěr uhradil celkem 52 197,88 Kč. f) Kontokorent byl s tím, že zbytek nesplaceného kontokorentu bude uhrazen dle podmínek nové Smlouvy o úvěru, ukončen (nedatovaným potvrzením o převedení kontokorentu). g) Žalovaný požádal o úvěr dne 26. 11. 2020. Uvedl, že bydlení má vlastní, je vyučen, ženatý, vyživuje 2 osoby, splácí 8 000 Kč měsíčně, výdaje domácnosti činí 4 000 Kč měsíčně výdaje na bydlení, 6 000 Kč měsíčně – ostatní náklady. Pracuje v pracovním poměru na dobu neurčitou u [Anonymizováno]. s příjmem 17 500 Kč čistého měsíčně. Žalovaný měl ke dni 26. 11. 2020 celkem 6 existujících úvěrů se souhrnnou výší splátek 17 150 Kč měsíčně, kontokorentní úvěr u žalobce, byl spoludlužníkem u úvěru ze stavebního spoření se sumou zbývajících splátek 436 315 Kč a měl kreditní kartu s úvěrovým rámcem 20 000 Kč. Žalobce si nevyžádal podklady pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného. h) Dne 26. 11. 2020 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru č. [IBAN] (dále jen „Smlouva“), a to prostřednictvím internetového bankovnictví, na základě které žalobce poskytl žalovanému na Běžný účet částku 43 903 Kč. Úvěr byl sjednán jako neúčelový, nezajištěný, na dobu určitou. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 863 Kč se splatností k 24. dni měsíce, a to od prvního měsíce následujícího po měsíci, kdy došlo k poskytnutí úvěru, společně se smluvním úrokem 17,9 % ročně, pravidelným inkasem z Běžného účtu. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal zaplatit činila 82 710,27 Kč. Dne 15. 8. 2023 se účastníci dohodli na splátkových prázdninách a odložení splatnosti splátek splatných 24. 8. 2023 a 24. 9. 2023. Před uzavřením Smlouvy byly žalovanému poskytnuty základní informace k úvěru (druh úvěru, celková výše úvěru, podmínky čerpání, splátky, náklady úvěru apod.). i) Ke dni 26. 11. 2020 činil záporný zůstatek na běžném účtu žalovaného částku 41 994,07 Kč, na účet byla připsána částka 43 903 Kč a odepsáno 543,63 Kč (obchodní úrok z kontokorentu). j) Žalovaný čerpal úvěr na základě Smlouvy dne 26. 11. 2020 a až do 24. 11. 2023 platil dohodnuté splátky. U splátky připadající na 24. 12. 2023 uhradil jen 4 Kč a další dohodnuté splátky nehradil. k) Žalovaný na úvěr zaplatil celkem 25 894 Kč. l) V období od 22. 1. 2019 do 11. 7. 2023 žalobce zamítl žalovanému celkem 12 žádostí o poskytnutí spotřebitelského úvěru. m) Dne 15. 1. 2024 a 5. 2. 2024 žalobce žalovanému na Běžném účtu naúčtoval náklady na vymáhání v souvislosti s dluhem z poskytnutého úvěru ve výši 2x 500 Kč, zůstatek na Běžném účtu činil ke dni 27. 3. 2024 – 1 000 Kč. n) Žalobce vyzval žalovaného předžalobní výzvou k úhradě dlužné částky 42 445,17 Kč z titulu Smlouvy a částky 1 000 Kč (dluh na Běžném účtu). Výzva ze dne 26. 2. 2024 byla žalovanému zaslána dne 27. 2. 2024 na adresu jeho bydliště doporučeným dopisem. o) Dopisem ze dne 21. 10. 2024, doručeným žalobci dne 23. 10. 2024, žalovaný vůči pohledávce ze Smlouvy (bezdůvodné obohacení) ve výši 18 013 Kč započetl bezdůvodné obohacení žalobce na úkor žalovaného ve výši 12 106,81 Kč z kontokorentního úvěru. Pohledávka žalobce z titulu Smlouvy (bezdůvodné obohacení) činila 5 906,19 Kč. p) Proti žalovanému je vedena celá řada soudních řízení (nalézacích a exekučních) z titulu smluv o spotřebitelském či podnikatelském úvěru, v nichž žalovaný vystupuje jako žalovaný či povinný.

3. Po právní stránce dospěl soud k závěru, že v důsledku nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného je uzavřená Smlouva neplatná a žalobci přísluší pouze bezdůvodné obohacení podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a to ve lhůtě dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 29. 5. 2022. Soud stanovil lhůtu k plnění dluhu do šesti měsíců od právní moci rozsudku, neboť proti žalovanému je vedena celá řada soudních řízení, včetně řízení exekučních, a to z titulu nesplacených spotřebitelských a podnikatelských úvěrů. I přes značné dluhové zatížení je žalovaný schopen dlužnou částku ve stanovené lhůtě zaplatit vzhledem k její výši. Soud shledal důvodnou námitku započtení vznesenou žalovaným, jestliže ani u smlouvy o kontokorentním úvěru žalobce nezkoumal řádně úvěruschopnost žalovaného, nebyl žalovaný povinen žalobci vracet více než skutečně poskytnutou částku. Pokud zaplatil více, jedná se o bezdůvodné obohacení žalobce. Námitku promlčení vznesenou žalovaným neshledal soud důvodnou s tím, že promlčecí doba počala plynout nikoliv dnem 26. 11. 2023, tj. poskytnutím částky, ale odvíjela se od výzvy k plnění, tudíž počala plynout ode dne 7. 3. 2024. Žaloba, podaná dne 2. 4. 2024, tak byla podána před uplynutím promlčecí doby. Námitku žalovaného shledal mylnou, postrádající logiku a v rozporu s dobrými mravy, když žalovaný svou povinnost splácet dohodnuté splátky porušil až u splátky ze dne 24. 12. 2023.

4. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), kdy poměr úspěchu a neúspěchu účastníků vyčíslil dle jejich úspěchu v části žalobou uplatněné jistiny.

5. Proti rozsudku podal odvolání žalovaný. Uvedl, že v řízení vznesl námitku promlčení žalobou uplatněného nároku. Promlčecí lhůta počala plynout od okamžiku poskytnutí peněžních prostředků na účet žalovaného, tj. od 26. 11. 2020. Žaloba podaná dne 2. 4. 2024 měla být zamítnuta pro vznesení námitky promlčení. Pokud žalovaný na Smlouvu plnil, nemá to vliv na její platnost ani na počátek běhu promlčecí lhůty k vydání bezdůvodného obohacení. Následek neplatnosti Smlouvy nastupuje od samého počátku, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22. Skutečnost, že žalovaný splácel, nemohla mít vliv na vědomost žalobce o neplatnosti Smlouvy. Žalobce je odborníkem v poskytování úvěrů, tudíž žalovanému jeho aktivita nemůže jít k tíži. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti, povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má předcházet prostému riziku nadměrného zadlužení nebo platební neschopnosti vyplývající z nedostatečného ověření schopnosti a ochoty splácet úvěr spotřebitelem. Finanční důsledky uzavření úvěrové smlouvy pro situaci spotřebitele přitom mohou nastat i po splacení úvěru.

6. Žalobce navrhl, aby byl rozsudek v odvoláním napadené části potvrzen. Spotřebitelský úvěr má úpravu speciální ve zvláštním zákoně, takže ustanovení občanského zákoníku se nepoužijí. Posouzení, zda byla zkoumána úvěruschopnost řádně, přísluší pouze soudu. Soud v případě nikoliv řádného posouzení určí spotřebiteli lhůtu k plnění podle jeho možností. Promlčecí lhůta k uplatnění práva tak začíná běžet až právní mocí rozhodnutí soudu. Jiný závěr je v rozporu s logikou a presumpcí platnosti právních jednání. Navíc žalovaný před podáním žaloby plnil dle smlouvy, čímž potvrzoval existenci smluvního vztahu mezi účastníky.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s § 212 a 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal, i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že podané odvolání není důvodné.

8. Práva a povinnosti stran je třeba posoudit podle právních předpisů platných a účinných v době uzavření Smlouvy. Zákonem č. 96/2022 Sb. bylo od 29. 5. 2022 nově pouze stanoveno, že k neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, nikoliv až k námitce vznesené spotřebitelem. Ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření Smlouvy sice upravovalo neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti jako neplatnost relativní, nicméně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ale především z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, vyplývá že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

11. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Nároky z neplatné smlouvy musí být posuzovány podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, a ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023, vyplývá, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za úpravu speciální k obecné úpravě bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru. Obecná ustanovení o splatnosti bezdůvodného obohacení se v daném případě neuplatní, neboť dobu vrácení je třeba určit s ohledem na možnosti spotřebitele, když s případným plněním povinnosti vrátit plnění z neplatné smlouvy bez zbytečného odkladu mohou pro spotřebitele vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru. Uvedená rozhodnutí pak uvádějí, že takové vrácení plnění z neplatné smlouvy může být rozloženo i do budoucích splátek, neboť spotřebitel má vrátit jistinu úvěru podle svých možností, přičemž nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. Při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru nelze postupovat podle obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy.

15. Ochrana jedné ze smluvních stran úvěrového vztahu před následnou neschopností druhé strany úvěr splácet není jediným důvodem, pro který je posuzování úvěruschopnosti s odbornou péčí vyžadováno. Tato povinnost má významný veřejný přesah. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd., jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 7 As 444/2019.

16. V případě prodlení žalovaného se splácením spotřebitelského úvěru se neuplatní § 1970 občanského zákoníku, ale úprava speciální (§ 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru). Určení doby prodlení je odvislé od zjištěných možností spotřebitele, nikoliv od lhůty k plnění uvedené ve výzvě žalobce. Na jinou skutečnost prodlení nelze vázat ani při nedostatku procesní aktivity spotřebitele, ani při nesprávných skutkových tvrzeních žalobce v návaznosti na jeho nesprávný právní názor o tom, kdy nastalo prodlení. Soud není vázán právním hodnocením účastníka učiněným v žalobě (žalobcem tvrzený okamžik prodlení se v posuzovaném případě odvíjí od jeho nesprávného právního názoru).

17. Soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že žalobce nepostupoval při zkoumání úvěruschopnosti řádně, tudíž má právo na vrácení poskytnuté jistiny v době přiměřené možnostem a schopnostem spotřebitele. Vůči žalovanému je vedeno více soudních řízení, v nichž vystupuje jako žalovaný, včetně řízení exekučních, v nichž vystupuje jako povinný. Tomuto odpovídá rozhodnutí soudu prvního stupně, který žalovanému uložil zaplatit žalobci zbývající jistinu úvěru, kterou dosud nezaplatil, ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozsudku. Soud při závěru o výši dlužné částky přihlédl i k plněním původně žalobcem započítávaným na smluvní úroky a poplatky, jakož i k započtení, které žalovaný uplatnil. Soudem prvního stupně určená lhůta k plnění je možnostem a schopnostem spotřebitele v daném případě přiměřená, a to i při dluhovém zatížení, které bylo zjištěno provedeným dokazováním a bylo soudu známo z jeho úřední činnosti. Navíc daná lhůta je vázána na právní moc rozsudku, tudíž v důsledku podaného odvolání žalovaným, je výrazně delší. Běh lhůty počne běžet až právní mocí rozsudku odvolacího soudu.

18. Vzhledem k rozsahu podaného odvolání bylo třeba v rámci odvolacího řízení posoudit, zda se žalovaný důvodně dovolal námitky promlčení.

19. Podle § 609 o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.

20. Podle § 610 odst. 1 o. z. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Vzdá-li se někdo předem práva uplatnit námitku promlčení, nepřihlíží se k tomu.

21. Podle § 619 odst. 1, odst. 2 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

22. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

23. Právo žalobce se počalo promlčovat v tříleté promlčecí lhůtě, která počala běžet dnem, kdy bylo žalobcem poskytnuto žalovanému plnění jako spotřebitelský úvěr, neboť tehdy byly žalobci známy okolnosti ohledně způsobu posouzení úvěruschopnosti žalovaného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2807/2023). Závěr soudu prvního stupně, jakož i závěr žalobce, o počátku běhu promlčecí doby není správný. Právo se počalo promlčovat dnem následujícím po poskytnutí žalovaného plnění. Promlčecí lhůta tak uplynula dne 27. 11. 2023. Žalobce podal žalobu dne 2. 4. 2024, tedy po uplynutí promlčecí lhůty. V době, kdy žalovaný na základě neplatné Smlouvy své závazky plnil, neměl žalobce důvod žalobu podávat.

24. Žalobce žalovanému poskytl dohodnutou částku dne 26. 11. 2020, účastníci sjednali, že úvěr bude splácen pravidelným automatickým inkasem z běžného účtu, počínaje 24. 12. 2020. Žalovaný včetně splátky splatné 24. 11. 2023 hradil dle dohody účastníků. Neuhradil až splátku splatnou ke dni 24. 12. 2023, tj. žalovaný přestal dlužnou částku hradit ihned poté, co žalobci uplynula promlčecí lhůta k uplatnění práva u soudu. V této době neměl splacenu ani jistinu poskytnutého úvěru. Jeho chování proto nemůže být interpretováno tak, že nad rámec dlužné jistiny úvěru odmítl cokoliv splácet, a proto právě v tento okamžik přestal na dluh hradit. Nenárokoval po žalobci vrácení toho, co zaplatil na předchozí úvěr, poskytnutý mu na základě smlouvy ze dne 4. 5. 2019, nad rámec jistiny úvěru. K započtení přistoupil až v průběhu tohoto řízení, kdy učinil jednostranný zápočet dopisem ze dne 21. 10. 2024, doručeným žalobci dne 23. 10. 2024. Vzhledem k tomu, že se žalobce neodvolal proti části rozhodnutí, ve které soud shledal námitku započtení důvodnou, nebylo možno v odvolacím řízení posoudit, zda k jednostrannému zápočtu došlo, či nikoliv, když tímto způsobem lze započítat pohledávku splatnou.

25. Žalovaný se k jednání odvolacího soudu nedostavil, nebylo možné ho vyzvat k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů o tom, co mu začalo bránit ve splnění dluhu přesně uplynutím lhůty tří let od poskytnutí finančních prostředků žalobcem.

26. V této situaci shledává odvolací soud vznesenou námitku promlčení zjevným zneužitím práva nepožívajícím právní ochrany podle § 8 občanského zákoníku. Právě pro chování žalovaného, který na dluh po celou dobu běhu promlčecí lhůty plnil a choval se dle neplatné Smlouvy, neměl žalobce důvod žalobu proti žalovanému podávat. Žalovaný svým aktivním jednáním zabránil tomu, aby žaloba byla podána včas, přičemž v době uplynutí promlčecí lhůty nevrátil žalobci ani poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru.

27. Odvolací soud zdůrazňuje, že žalovanému nepřičítá k tíži jeho případnou nečinnost spočívající v nesplácení závazku a pasivitě při řešení závazku v průběhu běhu promlčecí lhůty, jak tomu bylo v případě posouzení uplatněné námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 3358/20. I v tomto rozhodnutí však Ústavní soud zdůraznil, že nezpochybňuje zásadu, že dluhy se mají plnit.

28. Pokud by soud připustil, že vznesená námitka promlčení není v tomto případě zjevným zneužitím práva, mohla by nastat absurdní situace, kdy by osoby poskytující spotřebitelské úvěry, podávaly „pro jistotu“ žalobu proti všem osobám, kterým spotřebitelský úvěr poskytly, a které ho splácí, domáhaly se určení doby plnění soudem, přestože objektivně nemají důvod k podání žaloby, pokud dlužník plní. K tomuto kroku by se museli poskytovatelé spotřebitelských úvěrů uchylovat jen proto, aby se jim případná pohledávka přiznávaná soudem z titulu bezdůvodného obohacení nepromlčela.

29. Na základě výše uvedeného odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném I. výroku podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

30. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v závislém III. výroku o nákladech řízení. Soud prvního stupně nesprávně stanovil poměr vzájemného úspěchu a neúspěchu účastníků, když nepostupoval podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08, ze dne 30. 8. 2010, podle kterého je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle § 142 o. s. ř. zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. Nezohlednění těchto parametrů při rozhodování obecných soudů v otázce nákladů řízení představuje porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Předmětem řízení byla částka 54 632,19 Kč, žalobce byl úspěšný v částce 7 805,19 Kč a neúspěšný v částce 46 827 Kč, proto má žalovaný právo na náhradu nákladů řízení dle vzájemného poměru úspěchu a neúspěchu ve výši 71,43 %. Dále soud prvního stupně neshledal účelným úkonem k bránění práva vyjádření se na výzvu soudu podle § 114b o. s. ř., ačkoliv k tomuto vyjádření byla soudem stanovena lhůta delší než pro podání odporu proti platebnímu rozkazu (v souladu se zákonem) a žalovaný tímto vyjádřením zabránil vzniku fikce uznání. Odvolací soud proto shledává jako účelně vynaložený úkon právní služby vyjádření ve věci samé obsažené v podání nazvaném Doplnění odporu, včetně režijního paušálu ve výši 300 Kč, naopak neshledává účelným úkon právní služby – písemné podání ze dne 14. 1. 2025, došlé soudu datovou schránkou dne 15. 1. 2025, včetně režijního paušálu ve výši 450 Kč. Ve věci proběhlo jednání dne 16. 1. 2025, kterého se žalovaný zúčastnil, tudíž mohl přednést všechny skutečnosti v tomto písemném podání sdělené u jednání, které se konalo bezprostředně po zaslání písemného podání. Účelně vynaložené náklady řízení před soudem prvního stupně činí 30 107,17 Kč. Žalobce je povinen nahradit žalovanému tyto náklady v rozsahu 71,43 %, tj. v částce 21 505,55 Kč. Náhrada nákladů řízení je splatná k rukám právního zástupce žalovaného podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

31. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl v odvolacím řízení úspěšný, žalobce se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdal, tudíž žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení