30 A 102/2017 - 83

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobce: FORVITA Praha s.r.o., IČ 27213081 se sídlem Osvětová 826, 149 00 Praha zastoupen Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Černého 517/13, Praha 8 proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. února 2017, č. j. KUKHK-7399/DS/2017/GL, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalovaný shora označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem ze dne 17. 10. 2016, č. j. ODP/93399-2016/jal 12126-2016/jal/10, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu dle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o silničním provozu“), a uložil mu pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

2. Tohoto správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že porušil ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, neboť jako provozovatel motorového vozidla tovární značky KIA, registrační značky x, nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, neboť řidič uvedeného vozidla, jehož totožnost není správnímu orgánu známa, překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/h, v tomto případě: - dne 10. 1. 2016 ve 12:30 hod. na pozemní komunikaci v obci Kocbeře, na silnici I/37, směr Jaroměř, okr. Trutnov, v úseku platnosti dopravní značky IS 12a „Obec“ a IS 12b „Konec obce“, když byla řidiči vozidla automatizovaným technickým prostředkem typu SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0008, naměřena rychlost jízdy 63 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h tak byla naměřena skutečná rychlost jízdy 60 km/h. Tím porušil ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a dopustil se tak přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu.

II. Obsah žaloby

3. Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí a navrhl jeho zrušení, jakož i zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalobní námitky soustředil do následujících bodů.

4. V prvním z nich namítl, že pro vedení správního řízení nebyly naplněny předpoklady, když správní orgán neučinil nezbytné kroky k navázání kontaktu s řidičem předmětného vozidla. Žalobce namítal, že osoba, kterou označil jako řidiče jím provozovaného vozidla v předmětný čas, tj. D. P., se vyjádřil v tom směru, že jeho vozidlo neřídil. Tuto reakci však žalobce považuje za zcela pochopitelnou vzhledem k tomu, že D. P. měl jen v obvodu správního orgánu spáchat dalších 16 přestupků. Výpověď označeného řidiče tedy označil za lež. Dle názoru žalobce měl správní orgán dále usilovat o zjištění pachatele přestupku a nepostupovat zcela formálním postupem. Žalovaný měl k dispozici fotografie z místa spáchání přestupku, avšak neprovedl lustraci a neporovnal podobu řidiče z fotografie s osobou D. P., případně s podobou jednatele nebo dvou společníků žalobce. V závěru této žalobní námitky žalobce podotkl, že D. P. je označován různými provozovateli jako řidič vozidla, jelikož je zaměstnán ve společnosti, která provozuje tzv. „drink and drive“.

5. V dalším žalobním bodu vytýkal žalobce správnímu orgánu dvě pochybení. V prvním z nich měl správní orgán ve výroku rozhodnutí nepřesně označit místo spáchání správního deliktu. Žalobce na základě popisu skutku místo ohledal a zjistil, že dopravní značky označující začátek a konec obce jsou umístěny mimo zastavěné území ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“). Správní orgán měl tedy pochybit v tom, že neprovedl dokazování, které by potvrdilo, že celý měřený úsek probíhal zastavěným územím obce ve smyslu stavebního zákona, např. doložením kopie územního plánu. Totéž se týká umístění dopravního značení na začátku a konci obce. Žalobce totiž namítl, že v řízení nebylo nijak prokázáno umístění dopravních značek IS 12a „Obec“ a IS 12b „Konec obce“. Dále správní orgán ve výroku rozhodnutí označil úsek spáchání přestupku v délce cca 1,5 km, což je dle žalobce taktéž nedostatečně určitým mj. z důvodu, že v průběhu jízdy tímto úsekem mohlo dojít k opakovanému překročení rychlosti. Tyto vady způsobily dle žalobce nepřezkoumatelnost rozhodnutí.

6. Ve třetím bodu žaloby nazvaným „Automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy“, vytýkal žalobce správnímu orgánu, že dostatečně neodůvodnil svůj závěr o tom, že zařízení, prostřednictvím něhož byl zjištěn údajný správní delikt, je tzv. automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy, ve smyslu ustanovení § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu. Správní orgán taktéž nesdělil, jaké znaky musí zařízení vykazovat, aby se jednalo o automatizovaný prostředek používaný bez obsluhy, a neprovedl srovnání, zda znaky použitého zařízení odpovídají těmto znakům. Žalobce uvedl, že žalovaný odkázal na stanovisko Ministerstva dopravy, které ale nebylo obsahem správního spisu, a rovněž nebylo provedeno jako důkaz a poukázal na to, že ani další listiny (např. veřejnoprávní smlouva a souhlas Policie České republiky s měřením rychlosti) nebyly jako důkaz provedeny. Žalobce rovněž namítl, že nebylo prokázáno, že strážníci obecní policie, kteří prováděli měření rychlosti, měli písemné zmocnění od dané obce ve smyslu zákona o obecní policii. Obdobně nebylo prokázáno, že obecní policie při měření rychlosti postupovala v součinnosti s Policií České republiky, přičemž za splnění této podmínky nelze považovat schválení měřených úseků, neboť se jedná o samostatnou podmínku měření dle § 79a zákona o silničním provozu. Správní orgány se také nezabývaly jednou z podmínek stanovených v § 79a zákona o silničním provozu, tedy zda měření rychlosti zvyšovalo bezpečnost provozu na pozemních komunikacích.

7. V další námitce žalobce namítl, že mu je známo, že žalovaný konstantně v odvolacím řízení zrušuje napadená rozhodnutí, pokud správní orgán neprovedl při ústním jednání nebo při dokazování mimo ústní jednání všechny důkazy, které užije při rozhodování, případně, nebo pokud se správní orgán přezkoumatelně nevypořádá se všemi znaky skutkové podstaty správního deliktu. Žalobce uvedl, že k této otázce podal žádost o informace žalovanému a že po jejich získání je předloží při soudním jednání. Za zásadní považuje otázku, zda se skutečně vytvořila rozhodovací praxe správního orgánu. Pokud ano, měl žalovaný rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušit, jelikož ten neprovedl jako důkaz všechny podklady rozhodnutí.

8. Žalobce v pátém bodu žaloby konstatoval, že ho správní orgán zkrátil na právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Sdělil mu totiž, že má právo vyjádřit se k podkladům pouze osobně v kanceláři oprávněné úřední osoby, v primárně přesně určeném termínu. Žalobce pro toto omezení práva neshledává žádnou zákonnou oporu. Je toho názoru, že správní orgán nedbal zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, když mu závazně určil, jakým způsobem má realizovat své právo dle ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Zmocněnec žalobce, s ohledem na své pracovní vytížení, pak na realizaci tohoto práva rezignoval, jelikož se skutečně domníval, že tak lze učinit v tomto případě pouze a jedině osobně.

9. V šesté žalobní námitce žalobce uvedl, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou nepřezkoumatelná také proto, že se zjevně jedná toliko o mechanicky „vyplněné“ šablony, nikoli o rozhodnutí, která by byla výsledkem myšlenkové a tvůrčí činnosti, kterou je nutné při právním posouzení konkrétního případu vynaložit. Za nezákonný považoval odkaz prvoinstančního rozhodnutí, že se pokuta ukládá dle § 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu, které ke dni spáchání údajných správních deliktů neexistovalo.

10. Další ze žalobních bodů obsahoval námitku, že nebylo provedeno ústní jednání či dokazování mimo ústní jednání za osobní účasti žalobce. Žalobce je přesvědčen, že ho takový postup krátil na jeho právu dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c. Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť měl právo na to, aby věc byla projednána za přítomnosti jeho a jeho obhájce a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (uplatnění zásady bezprostřednosti). Toto pochybení shledal zásadním, jelikož provozovatel vozidla, který nese objektivní odpovědnost, nemůže předkládat žádná skutková tvrzení, neboť na místě spáchání přestupku zpravidla osobně nebyl, a tedy může vycházet toliko z prováděných důkazů.

11. Žalobcem byla namítána i protiústavnost ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu s tím, že fakticky absolutní odpovědností provozovatele vozidla za dodržení povinnosti řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikacích při užití jeho vozidla v silničním provozu dochází k porušení základních práv provozovatele vozidla.

12. Devátá až šestnáctá žalobní námitka pak v sobě zahrnují celou řadu různých tvrzení. Žalobce napadá pořízenou fotodokumentaci, rozporuje splnění povinnosti uveřejnit informaci o zřízení stálého automatického systému k pořizování obrazového záznamu z místa veřejně přístupného dle § 24b odst. 2 zákona o obecní policii, zákonnost tzv. úsekového měření rychlosti, znovu namítá nekonkrétní určení místa spáchání přestupku, zpochybňuje dodržení § 79a zákona o silničním provozu, protože dle jeho názoru není jasné, jaký subjekt měřil rychlost vozidla, dále napadl zákonnost plošného a hromadného fotografování vozidel v obci, správnost označení měřeného úseku, správnost měření rychlosti (zda probíhalo v souladu s návodem k obsluze měřícího zařízení) a zpochybnil řádnou údržbu měřícího zařízení coby předpoklad správnosti měření.

13. Dále žalobce namítl, že platný právní řád nezná skutkovou podstatu přestupku spočívajícího v překročení nejvýše dovolené rychlosti na základě úsekového měření rychlosti, tedy překročení nejvýše dovolené průměrné rychlosti v rámci delší trasy, a že osoba, která jménem Policie České republiky určila obecní policii místo měření, nebyla k tomuto řádně pověřena a to rozkazem, pokynem nebo organizačním řádem příslušné součásti Policie České republiky.

14. V konkrétnostech se bude krajský soud jednotlivým žalobním bodům věnovat při jejich vypořádání (viz níže).

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

15. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě v plné míře odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a zopakoval skutkový stav případu. Podotkl, že správní řád předpokládá možnost rozhodovat meritorně bez nařízení ústního jednání, to se nařídí pouze v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné. Žalobce byl o postupu řádně informován a mohl uplatnit své právo i ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu.

16. Žalovaný upozornil na listiny a podklady rozhodnutí, z nichž při rozhodování vycházel. Poznamenal, že ve správním spisu i na veřejně dostupných internetových portálech se nalézají i dokumenty, které dle jeho názoru vyvrací námitky žalobce, že soukromoprávní subjekt mohl do chodu měřícího zařízení zasahovat. V závěru konstatoval, že vlastní měření probíhá bez zásahu lidského činitele, je zcela automatické a nevyžaduje trvalou obsluhu. Zařízení je každoročně ověřováno a má veškerá potřebná povolení.

17. Závěrem žalovaný uvedl, že veškeré námitky mohl žalobce uplatnit již v rámci odvolacího řízení. Namísto toho uvedl pouze tolik, že napadá rozhodnutí v plném rozsahu a přes výzvu odvolací námitky nespecifikoval. Námitky tak účelově přesunul až do žaloby. Žalovaný navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

IV. Jednání před krajským soudem

18. K jednání soudu dne 21. 5. 2019 se účastníci nedostavili. Krajský soud tak v projednání věci jednal v jejich nepřítomnosti.

19. Při jednání krajský soud provedl důkaz obsahem návodu k použití rychloměru SYDO Traffic Velocity od jeho výrobce společnosti GEMOS CZ, spol. s r. o., včetně certifikátu o schválení typu měřidla daného silničního rychloměru, vyhotoveného Českým metrologickým institutem dne 2. 2. 2012, obsahem stanoviska Ministerstva dopravy ze dne 29. 5. 2013, a smlouvou o nájmu zařízení a poskytování služeb uzavřenou mezi společností GEMOS CZ, spol. s r. o., coby pronajímatelem a městem Dvůr Králové nad Labem, coby nájemcem ze dne 2. 12. 2013 včetně příloh. Dále krajský soud konstatoval obsah webových stránek města Dvůr Králové nad Labem a obce Kocbeře vztahující se k řešené problematice, tj. zejména obsah veřejnoprávní smlouvy uzavřené mezi městem Dvůr Králové nad Labem a uvedenou obcí, zveřejněnou informaci o tom, že z důvodu dohledu nad bezpečností silničního provozu je vymezený úsek obce monitorován automatizovaným technickým systémem používaným bez obsluhy – úsekové měření rychlosti s odkazem na mapu umístění zařízení SYDO Traffic Velocity. Krajský soud dále zopakoval důkaz částí správního spisu, když přečetl obsah listin na čl. 10 až 19 – výzvy a listiny týkající šetření ohledně žalobcem sdělené osoby řidiče, čl. 21 - ověřovací list č. 8012–OL–70359-15, čl. 24 – veřejnoprávní smlouvu č. KTÚ/VERJ-2013/594 mezi městem Dvůr Králové nad Labem a obcí Kocbeře ze dne 22. 7. 2013, čl. 25 - výpis z usnesení zastupitelstva obce Kocbeře ze dne 19. 7. 2013 o schválení shora uvedené veřejnoprávní smlouvy a výpis z usnesení zastupitelstva města Dvůr Králové nad Labem ze dne 6. 6. 2013 o schválení shora uvedené veřejnoprávní smlouvy, čl. 26 - rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 20. 8. 2013, č. j. 14400/VZ/2013-2, čl. 22 - vyjádření Policie České republiky, Dopravního inspektorátu Trutnov k návrhům úseků pozemních komunikací vhodných pro úsekové měření rychlosti vozidel ze dne 21. 12. 2015, včetně přílohy č. 1 – Lokality.

V. Skutkové a právní závěry krajského soudu

20. Krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného správního orgánu, přičemž rozsah jeho přezkumu byl vymezen žalobními body. Dospěl přitom k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům. A. Skutkový stav věci 21. Z předloženého správního spisu vyplynulo, že správní orgán I. stupně obdržel dne 24. 2. 2016 od Městské policie města Dvůr Králové nad Labem oznámení o přestupku v dopravě (automatizované měření), k němuž došlo dne 10. 1. 2016 ve 12:30 hod. na pozemní komunikaci v obci Kocbeře, silnice I/37 směr Jaroměř, okr. Trutnov, při řízení vozidla tovární značky KIA, registrační značky x, kdy řidič vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/h, přičemž mu byla automatizovaným technickým prostředkem typu SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0008, naměřena rychlost jízdy 63 km/h. Při zvážení možné odchylky měřicího zařízení ve výši ±3 km/h byla tedy naměřena nejnižší skutečná rychlost jízdy 60 km/h, čímž řidič porušil ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a bylo uvedeno, že se dopustil přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu.

22. Vzhledem k tomu, že nebyl zjištěn řidič vozidla, zaslal správní orgán dne 11. 3. 2016 žalobci, coby provozovateli vozidla, výzvu podle ustanovení § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu. Zmocněnec žalobce (společnost ODVOZ VOZU, s. r. o., IČ: 03724026) dne 28. 3. 2016 v reakci na tuto výzvu uvedl, že vozidlo v předmětný čas řídil D. P.

23. Správní orgán I. stupně dne 30. 3. 2016 předvolal označenou osobu řidiče k podání vysvětlení dle ustanovení § 60 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Zásilka však byla po úložní době vrácena odesílateli s tím, že adresát je na uvedené adrese neznámý. Správní orgán následně dne 15. 6. 2016 požádal Obvodní ředitelství policie Praha 1 o prověrku pobytu D. P. V odpovědi bylo uvedeno, že dne 15. 6. 2016 bylo provedeno šetření ve věci žádosti o prověrku pobytu uvedené osoby a bylo zjištěno, že D. P. na uvedené adrese už pět let nebydlí. Dalším šetřením bylo zjištěno, že adresou, na které by se měla tato osoba zdržovat, je adresa Z. 483/14, P. 8, B. Obvodnímu ředitelství policie Prahy 1 se podařilo zjistit telefonní kontakt na uvedenou osobu. Správní orgán I. stupně poté dne 20. 6. 2016 zaslal D. P. výzvu k podání vysvětlení na adresu Z. 483/14, P. 8, B., zásilka se vrátila s tím, že adresát se z uvedené adresy odstěhoval. Správní orgán I. stupně kontaktoval D. P. přes telefon a vysvětlil mu, že je uváděn jako řidič v 16 případech vedených u Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem, kdy ho takto opakovaně označuje společnost ODVOZ VOZU, s. r. o., a kdy s těmito vozidly dochází k překročení nejvyšší dovolené rychlosti jízdy. D. P. byl požádán o sdělení adresy, kam by mu mohlo být řádně doručováno. Ten uvedl, že to není poprvé, co byl takto označen, že situaci už řešil i s Městským úřadem Židlochovice, že společnost ODVOZ VOZU, s. r. o., nezná, a neví, proč je uváděn jako řidič a že zvažuje podání trestního oznámení. Uvedl své trvalé bydliště na adrese O. čp. 46/41, ale nezdržuje se tam. Uvedl, že nikdy nebydlel v ulici Z. 483/14. Sdělil, že se zdržuje na různých adresách u známých a je kontaktní pouze na tomto telefonním čísle nebo na e-mailu. Bylo domluveno, že na e-mail, který telefonicky sdělil, mu bude zaslána výzva k podání vysvětlení. Následně D. P. v přípise, který správnímu orgánu došel dne 25. 7. 2016, znovu prohlásil, že ve všech uvedených případech (včetně tohoto případu) nebyl řidičem vozidel, provozovatele vozidel nezná a stejně tak nezná ani společnost ODVOZ VOZU, s. r. o.

24. Vzhledem k tomu, že správní orgán do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, řízení o přestupku dne 14. 9. 2016 v souladu s ustanovením § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích odložil.

25. Následně byl žalobce vyrozuměn o zahájení správního řízení a o provedení důkazů mimo ústní jednání dle ustanovení § 51 odst. 2 správního řádu, které se mělo uskutečnit dne 7. 10. 2016 a zároveň byl poučen o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí v souladu s ustanovením § 36 odst. 3 správního řádu. Uvedené vyrozumění bylo doručeno do datové schránky zmocněnce žalobce dne 14. 9. 2016.

26. Dne 7. 10. 2016 provedl správní orgán I. stupně důkazy listinami obsaženými ve spise, o čemž sepsal protokol. Z něho rovněž vyplývá, že žalobce ani jeho zmocněnec možnosti seznámit se se spisovým materiálem nevyužili.

27. Dne 17. 10. 2016 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí č. j. ODP/93399-2016/jal 12126-2016/jal/10, jímž rozhodl o spáchání správního deliktu žalobcem a uložil mu pokutu ve výši 1.500 Kč, jakož i povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž napadl rozhodnutí v plném rozsahu. Přes výzvu správního orgánu odvolání dále nedoplnil. O odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím. B. Právní závěry 28. Pokud jde o právní posouzení věci, považuje na tomto místě krajský soud za vhodné připomenout, vzhledem ke způsobu formulace žalobních bodů, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicite – vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání, případně podání obsahujících námitky vymykající se rozumnému náhledu na věc, až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz).

29. Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13) případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, odstavec 4. odůvodnění, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10, odstavec 5. odůvodnění, usnesení ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 515/09, odstavec 6. odůvodnění, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, atd.). Tzn., že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že: „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17, dostupné /stejně jako všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl, že: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly.

30. K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Anebo jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013, který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů: „…přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Absence výslovného posouzení dílčí žalobní námitky, která souvisela s námitkami stěžejními, za situace, kdy městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k věcně správnému závěru, že stěžovatel neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno, neboť důkazy jím předložené neprokázaly u sporných obchodních případů splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.“ 31. Krajský soud k tomu poté předesílá, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. Nejvyššího správního soudu, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47). Dále k jednotlivým žalobním bodům:

1. Nezbytné kroky 32. Nejprve se krajský soud zabýval námitkou neprovedení nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku a tvrzením o nesplnění podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu se žalobcem ve smyslu ustanovení § 125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu. Vycházel přitom z judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně jeho rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, v němž je pod body 16 a násl. uvedeno k dané otázce toto: „Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě [§ 125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§ 125f odst. 4 písm. b)]. Toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, čj. 1 As 131/2014 – 45). „Přednost“ odpovědnosti za přestupek je patrná i z § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku.Při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, kterým bylo postihnout tzv. problematiku osoby blízké. V případech překročení maximální povolené rychlosti naměřeného pomocí automatických radarů a v případech nesprávného parkování, správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§ 60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (viz zápis z hlasování v Poslanecké sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu vráceném Senátem ze dne 6. 9. 2011, dostupný na http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/021schuz/s021045.htm). Kasační soud se vyjádřil k účelu úpravy, jež byla do zákona o silničním provozu vložena novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, čj. 3 As 7/2014 – 21: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou. Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. Dobrý příklad poskytuje věc řešená Krajským soudem v Hradci Králové v rozsudku ze dne 28. 8. 2014, čj. 30 A 92/2013 – 27, kde provozovatelem vozidla byla autopůjčovna, která na základě výzvy poskytla správnímu orgánu údaje o subjektu, jenž měl v době spáchání přestupku vozidlo pronajaté, a přiložila příslušnou nájemní smlouvu; krajský soud uzavřel, že správní orgány měly vyvinout větší úsilí ke kontaktování označené obchodní společnosti a jejího jednatele, který dle sdělení provozovatele vozidlo osobně přebíral. Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014 – 21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ 33. Nejvyšší správní soud konstantně zastává právní názor, že: „pokud nebude jednoznačně zjištěn řidič vozidla v době spáchání přestupku, může správní orgán zahájit řízení o správním deliktu podle § 125f a násl. zákona o silničním provozu. Provozovatel vozidla může zabránit zahájení tohoto řízení, pokud správnímu orgánu na výzvu podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu sdělí údaje o totožnosti řidiče v době spáchání přestupku. Tuto možnost však nelze redukovat na pouhou formalitu, případně na způsob, jak řízení bez jakékoli sankce neúměrně protahovat uváděním nepravdivých či neaktuálních údajů“ (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2019, č. j. 7 As 129/2016-35).

34. Žalobce v přezkoumávané věci sice označil k výzvě správního orgánu jako řidiče D. P., avšak tato osoba u předmětného deliktu jako řidič vozidla prokázána nebyla. Postup správního orgánu I. stupně při kontaktování označeného řidiče byl podrobně popsán již shora. Správní orgán I. stupně se tak pokusil zcela dostatečně o zjištění osoby řidiče a je možno konstatovat, že učinil všechny potřebné kroky ke zjištění pachatele přestupku podle ustanovení § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu.

35. Další významnou skutečností pro zahájení řízení o správním deliktu v dané věci je, že podle ustanovení § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích správní orgán věc odloží, jestliže nezjistí do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Vzhledem k tomu, že správní orgán nezjistil v přezkoumávané věci do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti osobě, která byla označena za řidiče vozidla, nezbylo, než věc ve smyslu citovaného ustanovení odložit. Stalo se tak záznamem o odložení věci ze dne 14. 9. 2016. Jiný postup, než zahájení řízení o správním deliktu, již nebyl vzhledem k uvedenému možný.

36. Ke shora uvedenému krajský soud dodává, že správní orgán postupuje při výkonu své pravomoci (výkonu veřejné správy) v období před zahájením přestupkového řízení podle základních zásad činnosti správních orgánů uvedených v § 2 až § 8 správního řádu, případně podle jeho části čtvrté (viz § 177 správního řádu). Krajský soud sdělení žalobce (stejně jako správní orgán), že řidičem vozidla měl být D. P., shledává jako postup obstrukční, jehož skutečným důvodem bylo správní řízení protahovat a znesnadňovat. Uvedl totiž osobu, která je jako údajný řidič (přestupce) označována opakovaně i v jiných správních řízeních různými provozovateli vozidla, a která byla na označené adrese opakovaně nekontaktní.

37. Krajskému soudu je i z jeho úřední činnosti známo, že tato osoba je označována jako řidič vozidla opakovaně (i se stejně uváděnou adresou pro doručování), a to právě společností ODVOZ VOZU, s. r. o., vystupující jako zástupce provozovatelů vozidel (příp. přestupců) v obdobných věcech již řadu let (např. ve věci vedené zdejším krajským soudem pod sp. zn. 30 A 92/2016, 30 A 75/2016, 30 A 78/2016, 30 A 102/2016, 30 A 75/2016, 30 A 30/2017, 30 A 38/2017 aj.). Krajskému soudu je rovněž z již u zdejšího soudu projednávaných případů známo, že se tak stalo i v případech, v nichž bylo rozhodováno Městským úřadem Dvůr Králové nad Labem (např. rozhodnutí ze dne 16. 9. 2016, č. j. ODP/83 069-2016/dum 17302-2016/dum/12, rozhodnutí ze dne 4. 10. 2016, č . j. ODP/89415 - 2016/kld 11076-2016/kld/10), nebo rozhodováno Městským úřadem Trutnov (např. rozhodnutí ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 2015/12677/SPR SR, č. j. 48804/2016), stejná osoba byla označena za řidiče i v případech řešených Městským úřadem Turnov (např. rozhodnutí ze dne 5. 4. 2016, č. j. OD/16/11709/AZD, sp. zn. OD/15/49096, rozhodnutí ze dne 28. 4. 2016, č. j. OD/16/14393/AZD, sp. zn. OD/15/44602, rozhodnutí ze dne 25. 5. 2016, č. j. OD/16/17152/AZD, sp. zn. OD/16/407, rozhodnutí ze dne 5. 4. 2016, č. j. OD/16/11709/AZD, sp. zn. OD/16/11709/AZD). V uvedených případech byl za řidiče označen rovněž D. P. Správním orgánem byl opakovaně kontaktován (bylo mu zasíláno předvolání k podání vysvětlení na sdělenou doručovací adresu), zásilka se vždy vrátila správnímu orgánu zpět s tím, že je její adresát na uvedené adrese neznámý, je odstěhován nebo že zde nemá schránku. Správní orgán tedy již opakovaně činil příslušné kroky ke zjištění pachatele přestupku, jímž měla být uvedená osoba i v jiných případech, a vždy bezúspěšně.

38. Krajský soud vzhledem k uvedenému uzavírá, že správní orgán podnikl potřebné úkony ke zjištění pachatele přestupku a další již nebyly třeba. Ad absurdum by totiž pod požadavek žalobce „podnikat veškeré možné kroky“ bylo možno zahrnout i vyhlášení celostátního pátrání, což by byl prostředek zjevně neadekvátní, zvláště pak za situace, kdy je znám provozovatel vozidla, vlastník nástroje spáchání protiprávního skutku. K požadavku žalobce že správní orgán měl „provést lustraci a srovnat podobu řidiče s podobou D. P. či jednatele nebo společníků žalobce“ je rovněž nutno odmítnout, neboť v daném případě pořízená fotografie je zcela neostrá a jak muselo být i žalobci na první pohled zcela zřejmé, spolehlivě identifikovat obličej řidiče na fotografii, natož něco porovnávat, je zcela nemožné.

2. Místo přestupku 39. Žalobce dále považoval žalované rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť správní orgán nepřesně určil místo spáchání údajného správního deliktu, ani neodůvodnil závěr o tom, že se správní delikt stal v zastavěném území a že se na daném místě skutečně nacházely dopravní značky č. IP 12a „Obec“ a č. IP 12b „Konec obce“. Žalobce tvrdil, že místo skutku ohledal a zjistil, že dopravní značky č. IP 12a „Obec“ a č. IP 12b „Konec obce“ jsou v obci umístěny ještě mimo zastavěné území ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. d) stavebního zákona. Dle žalobce tak správní orgány pochybily, pokud neprovedly dokazování, z něhož by vyplývalo, že celý měřený úsek probíhal zastavěným územím ve smyslu stavebního zákona (např. předložením kopie územního plánu). Pokud by tomu tak totiž nebylo, neplatil by dle názoru žalobce po celém měřeném úseku rychlostní limit 50 km/h.

40. K tomu krajský soud uvádí následující. Jednání nezjištěného řidiče vozidla provozovatele ze dne 10. 1. 2016 je přestupkem dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, tedy překročením nejvyšší dovolené rychlosti v obci o méně než 20 km/h nebo mimo obec o méně než 30 km/h. Jedná se tedy o přestupek spáchaný v obci, nikoliv překročením nejvyšší dovolené rychlosti v zastavěném území. Dle ustanovení § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu je obec zastavěným územím, jehož začátek a konec je na pozemní komunikaci označen příslušnými dopravními značkami; na účelových komunikacích se značky neosazují.

41. Pro naplnění skutkové podstaty žalobci vytýkanému deliktu je tedy relevantní, zda se měřený úsek nachází v obci ve smyslu zákona o silničním provozu. Aplikace stavebního zákona není v tuto chvíli na místě, neboť touto problematikou se správní orgán zabývá již v okamžiku vydání opatření obecné povahy v souvislosti s umístěním značek určujících začátek a konec obce. Proto ani krajský soud nepovažoval za potřebné provádět důkaz územním plánem obce Kocbeře, jak vytýkal žalobce správním orgánům.

42. Skutečnost, že se měřený úsek skutečně nachází na pozemní komunikaci v obci Kocbeře, na silnici I/37, směr Jaroměř, okr. Trutnov, v úseku platnosti dopravní značky IS 12a „Obec“ a IS 12b „Konec obce“, vyplývá nejen z přesné specifikace tohoto úseku v rozhodnutí správních orgánů, ale také z důkazů provedených správním orgánem, a to z oznámení o přestupku, z fotodokumentace, z ověřovacího listu Českého metrologického institutu ze dne 12. 11. 2015, č. 8012-OL-70359-15, i z vyjádření Policie České republiky, Územního odboru Trutnov, dopravního inspektorátu, ze dne 21. 12. 2015, k návrhu úseků pozemních komunikací vhodných pro úsekové měření rychlosti vozidel č. j. KRPH-433-2017/Čj-2015-051006, včetně doplněné ilustrační mapy.

43. Krajský soud v souvislosti s danou problematikou dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2019, č. j. 2 As 145/2018-13, v němž se tento soud ztotožnil s názory vyslovené v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2017, č. j. 33 A 82/2015 - 41, dle něhož „vymezení obce pro účely zákona o silničním provozu je třeba považovat za autonomní definici, která sleduje čistě potřeby úpravy pravidel provozu na pozemních komunikacích. ´Zastavěné území´ představuje obecný (z hlediska logiky „rodový“) formální znak obce ve smyslu zákona o silničním provozu, který znamená toliko, že obec by měla být vymezována na pozemních komunikacích dopravními značkami v zásadě v zastavěném území (tzv. intravilánu), nikoliv mimo ně. Z hlediska působení pravidel silničního provozu je ovšem zásadní, v jakém úseku je obec na pozemní komunikaci skutečně dopravními značkami vyznačena, nikoliv zda se skutečně jedná či nejedná o zastavěné území. To neplatí pouze na účelových komunikacích, kde se obec dopravní značkou nevymezuje a kde se musí účastník silničního provozu orientovat podle charakteru okolí, případně v situacích, kdy by z jiných důvodů dopravní značka vymezující „obec“ na předmětné pozemní komunikaci chyběla (viz k tomu podrobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2013, č. j. 1 As 183/2012 - 50). Z hlediska jízdy po silnici první třídy, o kterou se v posuzované věci jednalo, při níž došlo k překročení nejvyšší povolené rychlosti, však může mít skutečnost, že její část dopravní značkou vyznačená jako „obec“ nevede zastavěným územím, vliv pouze z hlediska hodnocení společenské nebezpečnosti (škodlivosti) spáchaného přestupku, nikoliv však na samotnou kvalifikaci pod příslušnou skutkovou podstatu překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci.“ 44. Žalobce vytýká správním orgánům, že nezjišťovaly umístění dopravního značení na začátku a konci obce Kocbeře, stejně jako kde měřený úsek začínal a končil. Toto tvrzení není jednak pravdivé, protože jak už uzavřel krajský soud shora, z citovaných důkazů má ve shodě se závěry správních orgánů za spolehlivě prokázané, že se měřený úsek nacházel na území obce ve smyslu ustanovení § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu. Tvrzená obava žalobce, zda skutečně celý měřený úsek probíhal územím obce, tedy zda po celé délce měřeného úseku platil rychlostní limit 50 km/h, je tak nedůvodná. Mapové podklady, které přiložil k žalobě, jeho tvrzení nikterak neprokazují.

45. Krajský soud se neztotožňuje ani s námitkou žalobce ohledně nesrozumitelnosti výroku rozhodnutí, která měla spočívat v tom, že v měřeném úseku mohlo dojít k opakovanému překročení rychlosti, což výrok rozhodnutí nezohledňuje. Krajský soud konstatuje, že žalobce zcela opomíjí skutečnost, že se jednalo o úsekové měření rychlosti. Jeho princip spočívá právě v tom, že není měřena momentální rychlost jedoucího vozidla v tom kterém místě, ale že je měřena průměrná rychlost vozila v určitém úseku. To samozřejmě předpokládá, že rychlost vozidla v průběhu průjezdu měřeného úseku kolísá (tedy při měření rychlosti v obci může třeba i opakovaně klesnout pod povolenou hranici 50 km/h). To však nic nemění na skutečnosti, že je měřena průměrná rychlost v daném úseku a překročení hranice povolené rychlosti v měřeném úseku tvoří jeden přestupek (potažmo jeden správní delikt).

46. V nyní projednávaném případě se jednalo o měřený úsek, který byl dlouhý přibližně 1032,2 m, jak lze také ověřit ve správním spisu. Stěžejní v daném případě je právě ta skutečnost, že se jednalo o úsekové měření rychlosti, jak bylo uvedeno výše. Výkyvy rychlosti v jednotlivých místech měřeného úseku proto nic nemění na tom, že je měřena průměrná rychlost v daném úseku jako celku a překročení hranice povolené rychlosti v tomto úseku tvoří jeden přestupek (resp. jeden správní delikt).

47. Krajský soud uzavírá, že výrok rozhodnutí obou správních orgánů odpovídá zákonným požadavkům a ustálené soudní judikatuře. V kontextu daného případu správní orgány své povinnosti na srozumitelnost, určitost a nezaměnitelnost řidičem vozidla spáchaného skutku, od něhož se následně odvíjí objektivní odpovědnost provozovatele motorového vozidla, dostály a rozhodnutí je v tomto směru srozumitelné a přezkoumatelné. Žalobní námitka proto není z výše uvedených důvodů důvodná.

3. Automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy 48. Předně nutno zmínit, že správní orgán I. stupně svůj závěr, že se ohledně použitého rychloměru jednalo v obou případech o automatizovaný technický prostředek bez obsluhy, opřel o důkazy založené ve správním spisu (tj. např. ověřovací list Českého metrologického institutu ze dne 12. 11. 2015, č. 8012-OL-70359-15, vyjádření Policie České republiky, Územního odboru Trutnov, dopravního inspektorátu, ze dne 21. 12. 2015, k návrhu úseků pozemních komunikací vhodných pro úsekové měření rychlosti vozidel č. j. KRPH-433-207/Čj-2015-051006, včetně ilustrativní mapy, veřejnoprávní smlouvu ze dne 22. 7. 2013, č. KTÚ/VERJ-2013/594, uzavřenou mezi městem Dvůr Králové nad Labem a obcí Kocbeře a rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 20. 8. 2013, č. j. 14400/VZ/2013-2). Krajský soud je proto toho názoru, že již jen na základě těchto důkazů lze dojít ke spolehlivému závěru, že v daném případě použitý rychloměr SYDO Traffic Velocity fungoval při měření rychlosti vozidla žalobce jako automatizovaný technický prostředek bez obsluhy.

49. Pokud se jedná o pojem „automatizovaný technický prostředek bez obsluhy“, pak ten zakotvuje ustanovení § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu, podle něhož právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích.

50. Krajský soud neshledává ani závadným, pokud je při výkladu tohoto neurčitého právního pojmu ze strany správních orgánů používán interní akt ústředního orgánu státní správy pro danou oblast. V daném případě tedy zmíněné stanovisko Ministerstva dopravy, které krajský soud provedl při jednání jako důkaz, v němž je tento pojem vykládán a jsou v něm vymezena jeho definiční kritéria. Ministerstvo dopravy ve Stanovisku k determinaci automatizovaného technického prostředku bez obsluhy uvádí: „Předně to jsou především (až na výjimky) technické prostředky trvale instalované, projektované a zabudované v určeném prostoru. Dovětek „používaného bez obsluhy“ je nezbytné chápat tak, že vlastní spuštění nebo spánkový režim zařízení je činěn automaticky či dálkovým nebo manuálním způsobem, avšak jakákoliv průběžná či operativní obsluha takového zařízení je v daném čase a místě vyloučena, a do vlastního výběru měřených vozidel nikterak nezasahuje.“ Za rozhodující podmínku pro statut daného rychloměru jako automatizovaného technického prostředku bez obsluhy je považována „skutečnost, že po uvedení měřícího zařízení do činnosti, vyhodnocuje toto měřící zařízení rychlost jízdy všech vozidel (popř. vozidel, jejichž řidiči překročili hodnotu sledované rychlosti jízdy).“ Za další nezbytnou podmínku se považuje „skutečnost, že identita skutečného řidiče není v daný okamžik zjistitelná, jinými slovy, že v daném místě a čase není organizováno kontrolní stanoviště, kde by mohlo být kontrolované vozidlo zastaveno a jeho řidič zjištěn.“ Krajský soud se ve shodě se správním orgánem I. stupně s těmito definičními kritérii plně ztotožňuje, neboť podstatu pojmu „automatizovaný technický prostředek bez obsluhy“ dle jeho názoru přiléhavě vystihují. K obsahově téměř totožné námitce již Nejvyšší správní soud v obdobné věci konstatoval v rozsudku ze dne 28. 11. 2018, č. j. 10 As 19/2018 – 74, že „krajský soud dostatečně vypořádal také námitku procesní vady spočívající v tom, že městský úřad vycházel při zjišťování významu pojmu „automatizovaný technický prostředek“ ze stanoviska Ministerstva dopravy, ale neučinil jej součástí správního spisu, aby se s ním stěžovatel mohl seznámit a vyjádřit se k němu. Ani zde stěžovatel neříká nic, co by mohlo věcně zpochybnit zjištěný skutkový stav, pouze se domáhá formální čistoty řízení v zájmu svých procesních práv. Takový postoj ovšem nemůže stěžovateli prospět, pokud je ze správního spisu zřejmé, že se o svou věc nezajímal, do spisu nenahlížel a neuplatnil konkrétní námitky proti rozhodnutí o přestupku. Správní orgány založily svou úvahu o povaze měřicího zařízení jako automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy na dostatečném množství důkazů a řádně zjistily skutkový stav, o němž nebyly žádné pochybnosti. Provedení dalších důkazů ve správním řízení tak nebylo nutné, ostatně stěžovatel nenavrhoval žádné důkazy, které by zpochybňovaly povahu měřicího zařízení. Skutečnost, že krajský soud následně stanovisko sám jako důkaz provedl, v žádném případě nesvědčí o pochybení správních orgánů, pro něž by jejich rozhodnutí měla být zrušena. Krajský soud nenahrazoval činnost správních orgánů – pouze doplnil dokazování v reakci na námitky, které stěžovatel vznesl teprve v žalobě. Právě stěžovatel tak přesunul těžiště dokazování až do řízení před krajským soudem.“ 51. To, že v daném případě použitý rychloměr SYDO Traffic Velocity fungoval při měření rychlosti vozidla žalobce jako automatizovaný technický prostředek bez obsluhy, pak dokládají jak shora zmíněné důkazy provedené již správním orgánem I. stupně, tak rovněž návod k použití rychloměru SYDO Traffic Velocity od jeho výrobce společnosti GEMOS CZ, spol. s. r. o., který rovněž krajský soud provedl při jednání jako důkaz, včetně Certifikátu o schválení typu měřidla. Hned v bodě 1. zmíněného Certifikátu je daný rychloměr definován jako „silniční úsekový rychloměr s dlouhým měřícím úsekem“, který je určen „k automatickému měření průměrné rychlosti a dokumentaci překročení nejvyšší povolené rychlosti projíždějících vozidel.“ 52. Skutečnost, že předmětný rychloměr naplňuje shora vymezené definiční znaky automatizovaného technického prostředku bez obsluhy, je pak zřejmá z dalšího obsahu jak návodu k jeho obsluze (viz např. bod 2. – Ovládání rychloměru nebo bod 3.1. – Kontrola značky), tak zmíněného Certifikátu (viz např. bod 1.3. – Uspořádání rychloměru nebo bod 1.4. – Snímek měřeného vozidla). Obsahy obou těchto důkazů nepovažuje krajský soud za potřebné v plném rozsahu opisovat, v podrobnostech na ně proto odkazuje.

53. Stejně jako důkazy, které již provedly správní orgány ve správním řízení, tak také důkazy provedené krajským soudem prokazují, že rychlost vozidla žalobce byla v daném případě změřena za pomoci automatizovaných technických prostředků bez obsluhy.

54. Pokud jde o oprávnění strážníků Městské policie Dvůr Králové nad Labem k měření rychlosti v daných místech, krajský soud odkazuje na příslušný souhlas Policie České republiky s prováděním úsekového měření rychlosti ve smyslu ustanovení § 79a zákona o silničním provozu. Jedná se o vyjádření Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Královéhradeckého kraje, územního odboru Trutnov, k návrhu úseků pozemních komunikací vhodných pro úsekové měření rychlosti vozidel ze dne 21. 12. 2015. Dále na veřejnoprávní smlouvu č. KTÚ/VERJ-2013/594 mezi městem Dvůr Králové nad Labem a obcí Kocbeře ze dne 22. 7. 2013, výpis z usnesení zastupitelstva obce Kocbeře ze dne 19. 7. 2013 o schválení shora uvedené veřejnoprávní smlouvy, výpis z usnesení zastupitelstva města Dvůr Králové nad Labem ze dne 6. 6. 2013 o schválení shora uvedené veřejnoprávní smlouvy a rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 20. 8. 2013, č. j. 14400/VZ/2013-2.

55. Všechny zmíněné dokumenty byly v platnosti v době spáchání přestupku. Z obsahu těchto listin plyne souhlas Policie České republiky s prováděním úsekového měření v daném místě v rámci součinnosti ve smyslu ustanovení § 79a zákona o silničním provozu. Tím je naplněna i podmínka, že obecní policie postupovala v součinnosti s Policií České republiky, neboť ta byla o umístění úsekových rychloměrů na konkrétních místech informována a s umístěním těchto rychloměrů a následným měřením rychlosti projíždějících motorových vozidel Městskou policií Dvůr Králové nad Labem souhlasila.

56. K námitce že nebylo doloženo, že měření proběhlo za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, krajský soud uvádí, že tato skutečnost je zcela nerozhodná pro závěr, že k předmětnému přestupku (potažmo správnímu deliktu) došlo. Třeba též konstatovat, že podle § 79a zákona o silničním provozu není podmínkou měření rychlosti vozidel prokázání skutečnosti, že je prováděno za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Přesto se správní orgán I. stupně i touto problematikou v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval (viz str. 6-7 napadeného rozhodnutí) a odůvodnil, proč je v měřeném úseku měření rychlosti potřebné a důležité právě za účelem zvýšení bezpečnosti provozu. Krajskému soudu nezbývá, než těmto jeho zjištěním přisvědčit.

4. Rozhodovací praxe 57. Žalobce označil rozhodnutí žalovaného rovněž za překvapivé, neboť žalovaný údajně konstantně v odvolacím řízení zrušuje napadená rozhodnutí, pokud správní orgán neprovedl při dokazování mimo ústní jednání všechny důkazy, které užije při rozhodování, případně, pokud se přezkoumatelně nevypořádá se všemi znaky skutkové podstaty správního deliktu. Žalobce avizoval, že k této otázce předloží důkaz při jednání, k soudnímu jednání se však nedostavil.

58. K otázce neprovedení důkazů správním orgánem mimo ústní jednání uvádí krajský soud následující. Pokud jde o listiny založené ve správním spisu, krajský soud ověřil, že na č. l. 29 správního spisu je založen protokol o provedení důkazů mimo ústní jednání podle ustanovení § 18 odst. 1 správního řádu, v němž správní orgán uvedl, že provedl důkazy předloženými oznámeními o přestupku v dopravě na č. l. 2 správního spisu včetně přiložené fotografické dokumentace na čl. 3 správního spisu a výpisem z karty osobních motorových vozidel žalobce na čl. 4 správního spisu a popsal, co z těchto důkazů zjistil.

59. K této problematice je třeba předně připomenout znění ustanovení § 51 odst. 2 věty prvé správního řádu: „O provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastníci včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení.“ O dokazování spolu s poučením o možnosti vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí byl žalobce prostřednictvím svého zmocněnce před vydáním prvostupňového rozhodnutí vyrozuměn (písemností ze dne 14. 9. 2016), on ani jeho zmocněnec se ke správnímu orgánu nedostavili a svého práva vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí nevyužili.

60. Ustanovení § 18 odst. 1 správního řádu zní: „O ústním jednání (§ 49) a o ústním podání, výslechu svědka, výslechu znalce, provedení důkazu listinou a ohledání, pokud jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících s řízením v dané věci, při nichž dochází ke styku s účastníky řízení, se sepisuje protokol. Kromě protokolu lze též pořídit obrazový nebo zvukový záznam.“ 61. Ustanovení § 53 odst. 6 správního řádu zní: „O provedení důkazu listinou se učiní záznam do spisu. Za přítomnosti účastníků nebo zúčastněných osob, anebo účastní-li se úkonu veřejnost, se důkaz listinou provede tak, že se listina přečte nebo sdělí její obsah.“ 62. Citovaná ustanovení tak nastolují otázku, jakou formou má být ve správním spisu zaznamenáno provedení důkazu listinou mimo jednání, zda se tak má stát formou protokolu nebo záznamu. Dle krajského soudu není nutné trvat na formě protokolu, neboť tím by se ustanovení § 53 odst. 6 věty první správního řádu stalo obsoletním a bylo by třeba je považovat za legislativní chybu. Toto ustanovení naopak má svůj smysl, neboť pamatuje na situace, kdy správní orgán provádí dokazování mimo jednání bez přítomnosti jakékoliv další osoby a jde o provedení důkazu listinou. Za takové situace postrádá smysl tento úkon formalizovat protokolem a správní orgán o provedení důkazu listinou mimo jednání učiní pouze záznam, jak mu ukládá ustanovení § 53 odst. 6 správního řádu. Důkaz je pak proveden tak, že se oprávněná úřední osoba seznámí s obsahem listiny. Logickou návaznost pak má druhá věta ustanovení § 53 odst. 6 správního řádu, dle které v případě přítomnosti dalších osob při provádění důkazu listinou se listina přečte nebo se sdělí její obsah.

63. Navazující otázkou je otázka obsahu záznamu o provedení důkazu listinou. Zatímco ustanovení § 18 odst. 2 a 3 správního řádu podrobně uvádějí náležitosti protokolu, náležitosti záznamu zákon neuvádí. Není třeba při dokazování listinami mimo jednání v nepřítomnosti dalších osob tyto listiny číst (což vyplývá již z důvodů uvedených v předchozím odstavci), není třeba popisovat vše, co bylo dokazováním zjištěno, jaké závěry z něho vyplynuly, ani uvádět úvahy správního orgánu. Takové náležitosti správní řád nepožaduje ani k protokolu, ani u záznamu. Rovněž lze uvést, že ani v civilním a správním soudnictví nejsou na protokolaci kladeny takové nároky, pouze se uvede seznam listin provedených k důkazu s uvedením jejich čísla listu. Popis provedených důkazů, co jimi bylo zjištěno, jaké závěry z dokazování vyplynuly a jakými úvahami se správní orgán řídil, to vše má své místo až v samotném rozhodnutí správního orgánu.

64. Krajský soud má tak za to, že listinné důkazy založené ve správním spisu a zmíněné, resp. hodnocené, v odůvodnění předmětných správních rozhodnutí tak v průběhu správního řízení provedeny byly (byť ne všechny z nich z formálního hlediska procesně správným způsobem, když je správní orgán nejmenoval v protokolu ze dne 7. 10. 2016 o provedení důkazů mimo ústní jednání, ani o nich neprovedl záznam).

65. K této otázce lze poukázat i na závěry rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 Ca 42/2007- 337, na něž zdejší krajský soud odkazuje a s nimiž se ztotožňuje: „Na základě obsahu správního spisu soud přisvědčuje žalobcově tvrzení, že o provádění důkazů listinou nebyl učiněn záznam do spisu podle § 53 odst. 6 věty první správního řádu. Ve spise jsou založeny toliko listiny, jimiž byl proveden důkaz, nikoli formální záznam o provedení důkazů těmito listinami. Jde tedy o porušení ustanovení o řízení před správním orgánem (§ 53 odst. 6 správního řádu), nicméně charakter tohoto pochybení sám o sobě neatakuje zákonnost napadeného rozhodnutí; jiná procesní pochybení, v jejichž souhrnu by k takovému ataku zákonnosti mohlo dojít, přitom soud nezjistil. I v případě, že by žalovaný o provádění důkazů listinami pořídil záznam, důkazní situace by se nijak nezměnila, tj. žalovaný by vycházel z týchž důkazů, z jakých vycházel, podklad rozhodnutí by byl materiálně týž, v napadeném rozhodnutí by bylo obsaženo totéž odůvodnění. Z odůvodnění rozhodnutí vydaných v obou stupních správního řízení vyplývá, že důkazy provedeny byly, žalobce přitom s nimi byl poté, kdy se staly součástí správního spisu, seznámen.“ Z uvedeného plyne, že i v případě, že není učiněn záznam o provádění důkazu listinou, nemělo by to samo o sobě vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Rovněž je podstatné, že žalobci byla v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu dána možnost seznámit se a vyjádřit se ke všem podkladům rozhodnutí, ze kterých správní orgán vycházel. Tohoto práva však nevyužil.

66. Krajskému soudu je z dříve u zdejšího soudu projednávaných obdobných věcí (např. pod sp. zn. 30 A 124/2016, sp. zn. 30 A 126/2016 nebo sp. zn. 30 A 152/2016) známo, že žalovaný původně zastával názor, že jde o pochybení, pokud správní orgán neprovede dokazování formou detailně vypracovaného protokolu a že nestačí provedení záznamu. Jak je uvedeno již v předchozích odstavcích, vyhotovení či absence záznamu nebo protokolu o provádění důkazu listinou však nemá na zákonnost rozhodnutí vliv. Skutečnost, že žalovaný svůj předchozí nesprávný názor na tuto otázku korigoval pod vlivem judikatury, není nic neobvyklého a dokonce jde o stav žádoucí. Rovněž žalobci, resp. jeho zástupci, který zastupuje opakovaně právě ve věcech obdobných správních deliktů provozovatelů vozidel, je z věcí, ve kterých zastupoval, tento stav dobře znám, a nemůže být pro něho proto ani překvapivý. V daném případě nešlo o správní praxi zakládající legitimní očekávání jako ustálené, jednotné a dlouhodobé činnosti orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a kterou by byl správní orgán vázán. Za tuto ustálenou správní praxi zakládající legitimní očekávání totiž nelze považovat postup v několika případech nebo po určité období, který vybočuje ze zákonem stanovených mezí nebo je v rozporu s výkladem zákona zastávaným judikaturou.

67. K této otázce lze poukázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2018, č. j. 10 As 19/2018 – 74, v němž tento soud konstatoval, že „žalovaný pouze korigoval pod vlivem judikatury svůj předchozí nesprávný názor (původně totiž žalovaný rušil rozhodnutí správních orgánů prvního stupně, pokud při dokazování mimo ústní jednání nebyly provedeny všechny podklady rozhodnutí a pokud ve správním spise chyběl protokol o provedeném dokazování). Krajský soud pouze žalovanému vytkl, že důvod změny postoje výslovně nezmínil v odůvodnění svého rozhodnutí. Ovšem ani tato skutečnost podle soudu nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí ve smyslu projevu libovůle. Z hlediska uplatněné námitky je pak rozhodující skutečnost, že krajský soud považoval provedené dokazování za řádné. Není úkolem správního soudu srovnávat průběh dokazování v různých řízeních, jak se domnívá stěžovatel v kasační stížnosti, nýbrž zhodnotit, zda v posuzované věci bylo dokazování provedeno v souladu se zákonem tak, aby byly závěry správního řízení náležitě podloženy.“ (shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2018, č. j. 7 As 84/2018 - 46). Krajský soud tak uzavírá, že ani tuto žalobní námitku důvodnou neshledal.

5. Právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí 68. Žalobce namítal omezení svých procesních práv, když mu bylo oznámeno, že: „Za účelem seznámení se spisovým materiálem a vyjádření k podkladům se můžete dostavit na hlavní budovu Městského úřadu, náměstí T. G. Masaryka čp. 38, odbor dopravy a silničního hospodářství, dopravní přestupky č. dveří 104, a to v uvedených dnech a úředních hodinách: Pondělí – od 08:00 do 17:00 hod., Úterý – od 08:00 do 11:30 hod., Středa – od 08:00 do 17:00 hod., Čtvrtek – od 08:00 do 11:30 hod., Pátek – od 08:00 do 11:30 hod. […] Doporučuji před návštěvou správního orgánu upřesnit termín Vašeho vyjádření se k podkladům rozhodnutí na shora uvedeném telefonním čísle, kdy je možné si dohodnout i jiný čas.“ 69. Nutno podotknout, že si žalobce výše citovaný pokyn správního orgánu I. stupně vykládá mylně. Správní orgán mu touto zprávou nesdělil, že pokud chce využít svého práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, je tak možno učinit pouze osobně a na výše uvedeném místě v určitém čase, ale poskytl mu možnost osobního vyjádření se ve věci. To plyne i z dalšího textu přípisu, v němž správní orgán uvedl: „V souladu s ustanovením § 36 odst. 3 správního řádu máte možnost před vydáním rozhodnutí se k podkladům rozhodnutí vyjádřit. Podle ustanovení § 36 správního řádu jste oprávněn navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí a vyjádřit v řízení své stanovisko. K využití práva na vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí podle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu Vám stanovuji lhůtu 5 pracovních dnů ode dne provedení důkazů mimo ústní jednání, nejpozději však do dne 14. 10. 2016 včetně.“ Z tohoto je zřetelně patrno, že správní orgán dal najevo, že lze podat i případná písemná či jiná podání, ale ta musí být správnímu orgánu doručena taktéž do určeného data (14. 10. 2016).

70. Krajský soud dále podotýká, že žalobce se mohl se všemi rozhodnými skutečnostmi (listinami) seznámit postupem dle ustanovení § 38 odst. 1 správního řádu (nahlížení do spisu) či podle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu (seznámeni s podklady rozhodnutí před jeho vydáním), o čemž byl správním orgánem I. stupně řádně vyrozuměn v poučení ze dne 14. 9. 2016. To, že správní orgán žalobce takto vyzval k seznámení s podklady rozhodnutí, nelze považovat za omezení práv žalobce, ba naopak.

71. V případě jakýchkoliv pochybností pak žalobci nic nebránilo v tom, aby správní orgán kontaktoval a jemu nejasnou skutečnost si ozřejmil. Jakékoliv jeho konstrukce o nedostatečném vymezení a rozsahu úředních hodin a o důvodech nemožnosti z jeho strany dostavit se ve vymezeném čase ke správnímu orgánu jsou tak zcela bez relevance. Dlužno dodat, že ustanovený zmocněnec žalobce je zmocněncem s praktickými zkušenostmi ze správních řízení o správních deliktech na úseku dopravy, proto mu tento postup měl být znám.

6. Nepřezkoumatelnost 72. Pod takto označenou žalobní námitkou se skrývaly dvě žalobcovy výtky. Pokud jde o prvou z nich, krajský soud nemůže se žalobcem souhlasit v tom, že by rozhodnutí správních orgánů obou stupňů byla „šablonovitá“ a že nepředstavují výsledek jejich tvůrčí činnosti. Z obsahu obou rozhodnutí je zřejmé, že zohledňují individuální a specifické skutečnosti daného případu a reagují na ně. Je pochopitelné a logické, že rozhodnutí, která jsou výsledkem správních řízení s typově stejným předmětem, obsahují řadu shodných formulací i dokonce celých pasáží, neboť v obecné rovině řeší shodné otázky, zejména se to týká otázek právního posouzení.

73. Dále žalobce opakovaně namítal, že ve výroku prvoinstančního rozhodnutí je uvedeno, že se pokuta ukládá dle ustanovení § 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu, které v době spáchání správního deliktu neexistovalo. Tato námitka je však lichá. Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně totiž plyne, že správní orgán uložil pokutu s odkazem na § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu. Případná polemika o právní úpravě výhodnější pro žalobce je v tomto případě zcela nedůvodná, neboť výše sankce se pro daný delikt nezměnila. K žádnému porušení práv žalobce v tomto směru proto dojít nemohlo a nedošlo. Lze dodat, že v době rozhodování krajského soudu je již účinný zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, a byl novelizován i zákon o silničním provozu. Zákon o silničním provozu ve znění účinném od 1. 7. 2017 však není pro žalobce v příznivější, neboť ustanovení relevantní v souzené věci zůstaly beze změny.

7. Zásada bezprostřednosti 74. V další námitce žalobce uvedl, že vydání rozhodnutí nepředcházelo nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za jeho osobní účasti.

75. K samotné otázce nařízení ústního jednání ve smyslu ustanovení § 49 odst. 1 věty prvé správního řádu při projednání správního deliktu provozovatele, dle kterého „ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné“, se již komplexně vyjádřil Nejvyšší správní soud v několika svých rozsudcích. Např. v rozsudku ze dne 16. března 2016, čj. 1 As 166/2015-29, uvedl, že na řízení o správním deliktu sice dopadá čl. 6 Úmluvy v jeho trestní větvi, avšak judikatura Evropského soudu pro lidská práva setrvale stojí na základním principu, že řízení o trestním obvinění musí být spravedlivé jako celek. Z této judikatury dovodil, že správním orgánům projednávajícím obvinění ze správního deliktu neplyne jednoznačná povinnost nařídit vždy ústní jednání. V tomto směru se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, čj. 8 As 110/2015-46, rovněž to, že: „… soulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Stěžovatelce proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Nad rámec vypořádání této námitky kasační soud upozorňuje, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě.“ 76. Nejvyšší správní soud se v posledně citovaném rozsudku zabýval i tím, zda povinnost nařídit jednání v řízení o správním deliktu plyne z vnitrostátní právní úpravy. K tomu uvedl: „Podle § 49 odst. 1 správního řádu správní orgán nařídí ústní jednání, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků, případně stanoví-li to zákon. Zákon o přestupcích stanoví v § 74 odst. 1 správním orgánům povinnost nařídit v prvním stupni ústní jednání; tím je přestupkové řízení specifické (…). V řízení o správních deliktech správní orgány nemají povinnost vždy nařídit ústní jednání (…). V usnesení ze dne 3. 4. 2012, čj. 7 As 57/2010-82, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zdůraznil, že ve správním řízení trestní povahy je třeba dbát na dodržování zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Provádění důkazů při jednání by proto mělo být pravidlem, od kterého se ale lze odchýlit v odůvodněných případech; v takovém případě správní orgán vyhotoví o provedení dokazování protokol podle § 18 správního řádu. Obecně tedy platí, že ústní jednání správní orgán nařídí, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení. Nejvyšší správní soud tak posuzoval otázku, zda bylo ústní jednání nezbytné v této konkrétní věci, přičemž dospěl k závěru, že nikoli. Za daných okolností nebylo ke splnění účelu řízení a uplatnění práv stěžovatele nezbytné nařizovat ústní jednání. Postupem správního orgánu byl skutkový stav dostatečně zjištěn a nebylo třeba provádět další dokazování, např. výslechem zasahujícího policisty (srov. rozsudek ze dne 25. 6. 2014, čj. 3 As 128/2013- 36, nebo ze dne 26. 1. 2015, čj. 8 As 109/2014-70). Stěžovatel přitom měl dostatek prostoru k tomu, aby svá práva v řízení uplatnil. Stěžovatel navíc ani nesdělil žádné konkrétní skutečnosti, které chtěl uplatnit při jednání, a jeho námitka je tak zcela obecná a formalistická. Městský úřad proto nepochybil, pokud v souladu se zásadou procesní ekonomie v řízení ústní jednání nenařídil a rozhodl na základě podkladů obsažených ve správním spise. Poukazuje-li stěžovatel na výše označený rozsudek devátého senátu, nelze konstatovat, že by s ním byl postup správních orgánů v rozporu. Ani tento rozsudek totiž nepovažoval provedení ústního jednání za nezbytnou součást řízení o správním deliktu. Poukázal pouze na to, že i za situace, provádí-li se dokazování mimo jednání, je vhodné předem o tom informovat účastníky řízení a příp. vyhotovit protokol. S uvedeným závěrem nelze než souhlasit, nicméně nutno poukázat také na konstantní judikaturu, dle níž platí, že ne každá procesní vada má vliv na zákonnost rozhodnutí. Takovou vadou je i provedení důkazu listinou mimo jednání bez toho, aby o tom byl vyhotoven protokol. Důkaz listinou je totiž specifický v tom, že účastník může zpochybňovat toliko správnost nebo pravost listiny, jejíž obsah je neměnný. Nachází-li se taková listina po celou dobu řízení ve spisu a účastník řízení se s ní může seznámit, nejde o vadu, která by mohla ovlivnit zákonnost řízení ani následného rozhodnutí, neboť účastníku řízení nic nebrání ji jakkoli konfrontovat kdykoli v průběhu řízení. Pokud by se samozřejmě jednalo o provádění jiného důkazu mimo ústní jednání (například výslech svědka), v takovém případě se uplatní devátým senátem nastíněný postup, aby nebyl účastník řízení jakkoli zkrácen na právech. Nejvyšší správní soud se i u přestupkového řízení, kdy je zákonem stanovena povinnost zásadně nařídit ústní jednání (oproti úpravě správních deliktů) vyjádřil v tom smyslu, že zásadní je, zda se účastník řízení mohl s daným důkazem seznámit a vyjádřit se k němu, nikoliv otázka, zda byl ryze formalisticky dodržen postup stanovený správním řádem (viz např. rozsudek ze dne 8. 2. 2012, čj. 3 As 29/2011-51, nebo ze dne 21. 8. 2014, čj. 10 As 16/2014-25 nebo ze dne 22. 10. 2008, čj. 6 As 51/2007-228). Nejvyšší správní soud dále např. v rozsudcích ze dne 11. 1. 2012, čj. 1 As 125/2011-163, a ze dne 8. 2. 2012, čj. 3 As 29/2011-51, dospěl k závěru, že pokud správní orgán splní dvě podmínky, kterými jsou: (i) založení listiny do spisu podle § 17 odst. 1 správního řádu a (ii) účastník řízení má možnost se s těmito listinami seznámit při nahlížení do spisu podle § 36 odst. 3 správního řádu, lze provádět dokazování i jednoduše tím, že je listina vložena do spisu.“ 77. Z uvedeného tedy vyplývá, že se judikatura ustálila na jednoznačném závěru, že v případě, že je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné, musí jednání ve správním řízení o správním deliktu provozovatele vozidla nařídit. Není-li tomu tak, ústní jednání být nařízeno nemusí. Neplatí tedy, že by v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla muselo být ústní jednání nařizováno vždy, jak bylo dříve dovozováno některými správními soudy a to i soudem zdejším, jak na to upozorňoval žalobce.

78. V posuzované věci deliktní jednání spočívalo v překročení nejvyšší povolené rychlosti zjištěné automatizovanými technickými prostředky, SYDO Traffic Velocity. Skutkově se tedy jednalo o zcela jednoduchý případ, jenž byl spolehlivě prokázán listinami založenými ve správním spisu a nebyla tak splněna podmínka nezbytnosti ústního jednání. Lze tedy uzavřít, že v dané věci nemuselo být nařízeno ústní jednání, jak tvrdí žalobce. Ten se mohl se všemi rozhodnými skutečnostmi (listinami) seznámit postupem dle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu (seznámení se s podklady rozhodnutí před jeho vydáním), o čemž byl správním orgánem I. stupně řádně poučen. To, že žalobce v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt svá práva nevyužil, nemůže vytýkat správním orgánům.

79. Pokud pak žalobce dále tvrdil, že „I pokud by správní orgán během řízení seznal, že není nezbytné nařizovat ústní jednání, měl provést dokazování za osobní účasti žalobce jako účastníka řízení“, nutno konstatovat, že žalobci či jeho zmocněnci nic nebránilo zúčastnit se dokazování mimo ústní jednání. Tvrdí-li nyní proto, že správní orgány porušily zásadu bezprostřednosti, když prováděly dokazování v nepřítomnosti žalobce, krajský soud se s touto námitkou neztotožňuje.

80. Dle ustanovení § 51 odst. 2 správního řádu musí být účastníci řízení o provádění dokazování včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Této své povinnosti správní orgán I. stupně dostál, o čemž svědčí obsah jeho přípisu ze dne 14. 9. 2016. Žalobce se mýlí, pokud vytýká správnímu orgánu, že toto oznámení mělo obsahovat výslovné poučení o tom, že se provádění dokazování mimo ústní jednání může žalobce zúčastnit. Takovou povinnost správní řád neukládá. V uvedeném oznámení správní orgán I. stupně mimo jiné přesně popsal, v jakou hodinu a v jaké místnosti budou důkazy prováděny a žalobci muselo být z takového oznámení účastníkovi řízení zcela zřejmé, že je mu tato skutečnost, spolu s uvedenými detailními informacemi, sdělována právě proto, aby se dokazování mohl zúčastnit.

81. Za shora popsaných okolností tedy nebylo ke splnění účelu řízení a uplatnění práv žalobce nezbytné nařizovat ústní jednání, neboť ten se mohl opakovaně k jeho předmětu vyjadřovat a uplatňovat příslušnou argumentaci v průběhu celého správního řízení. Žalobce však zůstal ve správním řízení pasivní a nereagoval ani na výslovné oznámení o možnosti zúčastnit se seznámení s podklady pro rozhodnutí. To jen podtrhuje účelovost dané žalobní námitky.> 8. Protiústavnost 82. V dalším ze žalobních bodů žalobce namítal, že ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu je v rozporu s Ústavou, ústavními principy a základními právy. Ani tuto námitku neshledal krajský soud důvodnou.

83. Souladem ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu s ústavním pořádkem se Ústavní soud již zabýval. V nálezu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16 neshledal nesoulad napadeného ustanovení s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy a rozhodl o zamítnutí návrhu na zrušení ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu a na vyslovení protiústavnosti ustanovení § 125f odst. 1 tohoto zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2017. Ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu tedy bylo shledáno ústavně konformním.

84. Lze dodat, že Ústavním soudem již byla posuzována i ústavnost ustanovení § 125f zákona o silničním provozu, který na citovaný § 10 odst. 3 navazuje (ustanovení § 125f odst. 1 doslovně opakuje skutkovou podstatu ustanovení § 10 odst. 3), a to v souvislosti s návrhem na jeho zrušení. Ústavní soud tento návrh usnesením ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 508/15, odmítl s tím, že právní závěr o spáchání správního deliktu provozovatelem vozidla (stěžovatelem) a o uložení pokuty podle zákona o silničním provozu nevybočuje z ústavních kautel.

9. Další námitky 85. Žalobce v tomto bodu žaloby namítal v podstatě dvě pochybení správního orgánu.

86. Nejprve se zaměřil na výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně, který považoval za nepřezkoumatelný z důvodu, že v něm bylo uvedenou pouze: „Za tento uvedený správní delikt se provozovateli vozidla v souladu s § 125f odst. 3, v návaznosti na ustanovení g) zákona o silničním provozu ukládá: pokuta ve výši 1.500 Kč (slovy jedentisícpětsetkorunčeských).“ Pouhý „odkaz na písmeno g)“ shledal žalobce jako nesrozumitelný.

87. Krajský soud sice shledává uvedenou formulaci samu o sobě za nedostatečnou, avšak z kontextu rozhodnutí je zjevné, že správní úřad opomněl k písm. g) současně uvést i § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu, tedy že jde o zjevnou chybu v psaní. Po přečtení odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí je totiž zcela zřetelné, že správním orgánem bylo ve výroku rozhodnutí odkazováno právě na § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu. Správní orgán I. stupně tento údaj v odůvodnění rozhodnutí (strana 8) výslovně uvedl a navíc i zřetelně zvýraznil. Dlužno dodat, že žalobce tuto námitku neuvedl jako odvolací důvod, lze mít proto za to, že obsahu rozhodnutí správního orgánu I. stupně včetně jeho výroku i v této části týkající se udělení výše pokuty, zcela porozuměl. Uvedené pochybení tak ve svém důsledku nezpůsobilo srozumitelnost rozhodnutí.

88. Krajský soud v tomto směru poukazuje i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2016, č. j. 5 As 3/2016-20, v němž je uvedeno, že: „za zjevnou nesprávnost může být považována pouze chyba, k níž došlo zjevným a okamžitým selháním v duševní a mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti bylo rozhodnutí vyhlášeno či vyhotoveno, a která je každému zřejmá. Zřejmost takové nesprávnosti vyplývá především z porovnání výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2008, č. j. 4 Ads 125/2008- 174).“ Jak již bylo uvedeno shora, po porovnání výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním lze postavit najisto, že ve výroku správní orgán I. stupně odkazoval na § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu, a tato zjevná nesprávnost tak nečinila samotné rozhodnutí nesrozumitelným.

89. Ke druhé části této námitky, tj. obecnému zpochybnění místa pořízení fotodokumentace, krajský soud konstatuje, že jestliže byly okolnosti vztahující se k měření rychlosti v zásadě dostatečně a obvyklým způsobem zdokumentovány a žalobce je chtěl zpochybnit, měl kromě pouhých hypotetických pochybností nabídnout k tomu relevantní tvrzení či uvést, na jakém základě se některá z jím namítaných skutečností měla stát. Skutkový stav musí být správními orgány zjištěn tak, aby nebylo pochybnosti o tom, že se daný přestupek stal, a mohl zahájit řízení ve smyslu ustanovení § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Správní orgán však není povinen vyvracet všechny hypotetické pochybnosti a prokazovat negativní skutečnosti, tj. že fotografie z místa spáchání přestupku nebyla pořízena v jiném místě než v obci Kocbeře, že vozidlo na fotografii není falzifikát, že údaje na pořízené fotodokumentaci nebyly do snímků přidány až následně, že vozidlo při pořízení prvého snímku bylo na začátku a při pořízení druhého snímku na konci měřeného úseku apod. Primárně je sice důkazní břemeno na správním orgánu (zásada oficiality), pokud je však tvrzením obviněného z přestupku nebo správního deliktu některý z podkladů (důkazů) zpochybněn, je na něm, aby své tvrzení relevantně podložil, resp. k prokázání svého tvrzení označil důkazy (srov. § 52 správního řádu). Opačný postup by v podstatě znamenal, že jakékoliv jeho tvrzení by musel správní orgán dokazovat, což by vedlo ke zcela absurdním situacím (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013-35).

90. Krajský soud tedy uzavírá, že záznamy pořízené silničním radarovým rychloměrem typu SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0008, dokumentují dobu, úsek měření, rychlostní limit překročené rychlosti a vlastní měřené vozidlo, ze kterého jsou patrny typ, tovární označení vozidla a registrační značka. Uvedené je bezesporu jedinečným, nezaměnitelným a neopakovatelným důkazem, který byl získán kalibrovaným a schváleným měřicím zařízením, s doložením ověřovacího listu k danému měřidlu. Správní orgány braly v potaz záznam o měření ze dne 10. 1. 2016, ke kterému byla doložena fotodokumentace, která taktéž obsahovala záznam automatizovaně naměřených informací. Všechny tyto listiny jsou ve vzájemném souladu a je možno je považovat za dostačující pro objasnění skutkového stavu věci, neboť tvoří ucelený, logicky provázaný důkazní řetězec, v němž žádný důkaz nezpochybňuje pravost, věrohodnost a přesvědčivost důkazů ostatních. Krajský soud tak přisvědčil žalovanému v tom, že takto zjištěný skutkový stav byl dostatečný a nevzbuzoval žádné důvodné pochybnosti. Uvedeným námitkám tedy přisvědčit nemohl.

10. Nezákonnost a vadnost změření rychlosti motorového vozidla 91. Dle § 24b odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, jsou-li k pořizování záznamů podle odstavce 1 zřízeny stálé automatické technické systémy, je obecní policie povinna informace o zřízení takových systémů vhodným způsobem zveřejnit. Správní orgán I. stupně k tomu uvedl, že po uzavření veřejnoprávní smlouvy mezi městem Dvůr Králové nad Labem a obcí Kocbeře, jejímž předmětem byla dohoda o úsekovém měření rychlosti projíždějící vozidel v obci Kocbeře Městskou policií Dvůr Králové nad Labem, byly tyto smlouvy zveřejněny na úředních deskách zúčastněných obcí. Současně měla být veřejnost informována v místních médiích, která správní orgán přesně konkretizoval. Odkázal také na webové stránky města Dvůr Králové nad Labem, kde jsou umístěny a veřejně přístupny všechny podklady a dokumenty vztahující se k úsekovému měření rychlosti jízdy v působnosti města Dvůr Králové nad Labem.

92. Tato tvrzení zpochybňoval žalobce pouze tím, že zmíněnou veřejnoprávní smlouvu při sepisu žaloby na webových stránkách uvedených obcí nenašel. Toto tvrzení samozřejmě není způsobilé zpochybnit shora uvedená tvrzení správního orgánu. Správní orgán uvedenou veřejnoprávní smlouvu založil do správního spisu, krajský soud důkaz touto listinou zopakoval. Bez nejmenších problémů pak na webových stránkách města Dvůr Králové nad Labem (www.mudk.cz), jakož i na webových stránkách obce Kocbeře (www.kocbere.cz), našel informace o místech, kde je úsekové měření prováděno. Důkazy o tom provedl při jednání. K provedení důkazu spočívajícího ve čtení zpráv z novin, kde měly být informace o úsekovém měření rychlosti v obci Kocbeře uveřejněny, soud nepřistoupil, neboť to s ohledem na shora uvedené považoval za zcela nadbytečné.

93. Dle § 79a zákona o silničním provozu je policie a obecní policie oprávněna za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích měřit rychlost vozidel. To může být realizováno různým způsobem, tomu uvedené znění zákona vůbec nebrání. V praxi jde buď o měření rychlosti okamžité, nebo o měření rychlosti průměrné (tzv. úsekové měření rychlosti). Princip úsekového měření rychlosti popsal krajský soud již shora. Nemá tedy žalobce pravdu v tom, že zákon tzv. úsekové měření rychlosti neumožňuje (a to jenom proto, že tento pojem není zákonem výslovně definován).

11. Nekonkrétní určení místa spáchání přestupku 94. Tuto stručně formulovanou námitku považuje krajský soud za nedůvodnou z důvodů, které uvedl zejména při vypořádání se s námitkou č. 2., neboť žalobce v podstatě pouze opakuje svoje předešlá tvrzení, že nebylo prokázáno, kde přesně mělo k překročení rychlosti v daném úseku dojít.

12. Nezměření rychlosti Policií České republiky a obecní policií 95. K návrhu žalobce provedl krajský soud při jednání důkaz smlouvou o nájmu zařízení a poskytování služeb, uzavřenou mezi společností Gemos CZ, s. r. o., coby pronajímatelem, a městem Dvůr Králové nad Labem, coby nájemcem, ze dne 2. 12. 2013, včetně příloh této smlouvy. Obsah těchto listin vyvrací obavu žalobce, že není zřejmá míra a kvalita participace výrobce a vlastníka použitého rychloměru, společnosti GEMOS CZ, spol. s r. o., na měření rychlosti v dotčených obcích, tedy zda byl v daném případě respektován § 79a zákona o silničním provozu či nikoliv. Dle citovaného zákonného ustanovení je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií.

96. Z obsahu shora uvedené smlouvy je zřejmé, že domněnka žalobce (navíc ničím nepodložená), že by na měření rychlosti v dané obci fakticky participoval soukromý vlastník rychloměru, je lichá. Krajský soud nepovažuje za nutné citovat celé znění citované smlouvy čítající (včetně příloh) vícero stran, konkrétně proto poukazuje zejména na její článek IV. - Předmět smlouvy, kdy např. z jeho bodů 6. až 8. je zřejmé, že pronajímatel rychloměru nemůže žádným způsobem zasahovat do získávání důkazů a že celý proces jejich shromažďování je zcela pod kontrolou městské policie. Z obsahu smlouvy plyne, že vlastník rychloměru nemá možnost měření rychlosti ani výstupů z něho ovlivňovat, ani do chodu měřícího zařízení zasahovat. I z vyjádření žalovaného pak plyne, že záznamy o provedených měřeních jsou automaticky generovány a zobrazovány v systému městské policie. Soukromoprávní subjekt tedy správnímu orgánu pouze poskytuje technické prostředky nezbytné pro výkon předmětné činnosti, tj. měřící zařízení a software.

97. Souhlas obce Kocbeře prováděním úsekového měření rychlosti na jejím území strážníky Městské policie Dvůr Králové nad Labem pak byl dán několikráte již zmiňovanou a shora označenou veřejnoprávní smlouvou. Irelevantními byly návrhy žalobce na provedení výslechu starosty obce Kocbeře a vedoucího Městské policie Dvůr Králové nad Labem k této problematice.

13. Porušení práva na soukromí žalobce 98. V tomto žalobním bodu namítal žalobce porušení svého práva na soukromí dle čl. 7 Listiny základních práv a svobod a práva na ochranu před neoprávněným shromažďováním osobních údajů dle čl. 7 Listiny, ke kterému dle jeho názoru dochází v důsledku plošného a hromadného fotografování všech motorových vozidel (včetně osádky vozu, poznávací značky atd.) projíždějících danou obcí, kde je umístěno automatické měřící zařízení, a to i těch, která se žádného protiprávního jednání nedopustí.

99. Dle § 24a odst. 1 zákona o obecní policii zpracovává obecní policie osobní údaje, které potřebuje k plnění úkolů podle tohoto nebo zvláštního zákona. Dle odst. 2 téže normy obecní policie poskytuje osobní údaje podle odstavce 1 policii, orgánům obce a dalším orgánům veřejné moci, je-li to nutné k plnění jejich úkolů. Dle § 24b odst. 1 téhož zákona je obecní policie oprávněna, je-li to potřebné pro plnění jejích úkolů podle tohoto nebo jiného zákona, pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy z míst veřejně přístupných, popřípadě též zvukové, obrazové nebo jiné záznamy o průběhu zákroku nebo úkonu.

100. Ve spojení s již citovaným ustanovením § 79a zákona o silničním provozu je tedy zřejmé, že k činnosti, kterou žalobce obecní policii vytýká, tedy k pořizování obrazových záznamů motorových vozidel v souvislosti s měřením jejich rychlosti, je obecní policie zákonem výslovně zmocněna a oprávněna, a to včetně zpracovávání údajů, které k plnění svých úkolů dle zákona o obecní policii nebo jiného zvláštního zákona potřebuje. Návrhu na výslechy starosty obce Kocbeře a vedoucího Městské policie Dvůr Králové nad Labem krajský soud nevyhověl, protože tyto navrhované důkazy nebyly pro posouzení této otázky významné a důležité.

14. Neoznámení úseku měření rychlosti motorových vozidel dopravní značkou 101. Žalobce nemá pravdu v tom, že absentovalo upozornění na to, že v obci Kocbeře dochází k úsekovému měření rychlosti vozidel. Zákon v dané situaci nestanoví přesnou formu uveřejnění informace o prováděném měření. Bezpochyby lze považovat za dostatečné (a vhodné) uveřejnění této informace např. na internetových stránkách. Krajský soud v tomto směru ověřil (při jednání) a odkazuje na webové stránky města Dvůr Králové nad Labem, kde je uveřejněna informace o úsekovém měření rychlosti s odkazem na umístění zařízení SYDO Traffic Velocity, rovněž na stránkách dotčené obce je uvedeno, že v obci je monitorovaný úsek silnice s odkazem na podrobnosti uvedené na webových stránkách města Dvůr Králové nad Labem. Krajský soud nesouhlasí se žalobcem ani v tom, že dopravní značky IP 31a „Měření rychlosti“ a IP 31b „Konec měření rychlosti“ ve smyslu vyhlášky č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, slouží pouze k označení stacionárního měření rychlosti. Takový závěr nemá ani v zákoně o silničním provozu, ani v uvedené vyhlášce, žádnou oporu.

15. Neexistence znalosti principu fungování měřícího zařízení, nemožnost přezkoumat řádnost měření a neprovedení návodu k obsluze měřícího zařízení 102. Krajský soud vyhověl návrhu žalobce a provedl důkaz návodem k použití rychloměru SYDO Traffic Velocity od jeho výrobce společnosti Gemos CZ, s. r. o. včetně Certifikátu o schválení typu měřidla daného silničního rychloměru, vyhotoveného Českým metrologickým institutem dne 2. 2. 2012. Tvrzení žalobce, že k měření rychlosti došlo v rozporu s uvedeným návodem, zůstala ve zcela obecné rovině, jedná se o pouhé spekulace působící navíc účelovým dojmem. Krajský soud znovu zdůrazňuje a připomíná, že v průběhu správního řízení žalobce žádnou takovou námitku nevznesl, řádně mu oznámenému provedení důkazů mimo ústní jednání se nezúčastnil, stejně tak neprojevil zájem o seznámení se s podklady opatřenými správním orgánem před vydáním rozhodnutí ve věci. Konkrétní výtky proti prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí žalobce v odvolání nespecifikoval, a to ani na výzvu správního orgánu.

16. Nesprávná funkce měřícího zařízení na základě nedostatečné údržby měřícího zařízení 103. Stejně spekulativní jsou pak úvahy žalobce v tom směru, že nebylo ověřeno, zda měřící zařízení bylo řádně udržováno, např. zda byly řádně čištěny čočky kamer. Žalobce nepřinesl jediný důkaz o tom, že by tomu tak býti nemělo, tedy že by údržba měřícího zařízení měla být zanedbána. Provádět žalobcem navržený důkaz spočívající v protokolech o údržbě měřícího systému a o čištění čoček kamer tak nebylo na místě. Krajský soud dodává, že paradoxně sám žalobce v žalobní námitce č. 1 označil pořízenou fotografii vozidla za velmi kvalitní.

17. Neexistence skutkové podstaty překročení nejvýše povolené rychlosti ve vymezeném úseku průměrnou rychlostí motorového vozidla (porušení zásady – žádný přestupek bez zákona)

104. V tomto žalobním bodě žalobce v podstatě zopakoval svoje tvrzení uvedená již v námitce č. 10., tedy že úsekové měření rychlosti není výslovně zakotveno v právním řádu, tedy že ani skutková podstata přestupku spočívající v překročení nejvýše dovolené rychlosti na základě tohoto typu měření rychlosti. Krajský soud tak odkazuje na vypořádání námitky č. 10 (viz shora) a opakuje, že platná právní úprava nebrání tomu, aby měření rychlosti jedoucích vozidel probíhalo různými způsoby, ať už měřením rychlosti okamžité, nebo měřením rychlosti průměrné (tzv. úsekové měření rychlosti). Druhá z uvedených metod je v zásadě pro řidiče vozidel příznivější, neboť eliminuje třeba i náhodný exces, v jehož důsledku dojde k překročení povoleného rychlostního limitu pouze na jednom místě či ve velmi krátkém úseku.

18. Nezákonné určení místa k měření rychlosti Policií ČR ve vztahu k obecní policii 105. Pokud jde o námitku zpochybňující pověření osoby, která dle slov žalobce: „ jménem policie ČR určila obecní policii místo měření nebyla k tomuto řádně pověřena rozkazem, pokynem anebo organizačním řádem příslušné součásti Policie ČR“, je nutno tuto námitku označit za zcela nejasnou. Krajský soud poukazuje na fakt, že žádný zástupce policejních sborů místo měření rychlosti vozidel neurčuje, obce o tomto rozhodují v rámci jim svěřených zákonných oprávnění v samostatné působnosti. Žalobcem navržený důkaz, tedy obstarání sbírky rozkazů a organizačního řádu příslušné policejní součásti, proto z logiky věci nepřicházel v úvahu. Krajský soud v tomto směru znovu odkazuje na znění veřejnoprávních smluv a dalších listin obsažených ve správním spisu a provedených při jednání před krajským soudem, které princip vymezení míst, kde bude probíhat úsekové měření rychlosti, dostatečně objasňují.

106. S ohledem na shora uvedené proto krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl ve smyslu ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s.

107. Žalobce v závěru svého návrhu požadoval, aby rozhodnutí v této věci bylo na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu publikováno způsobem, který by nezasahoval do práv na ochranu soukromí jeho i jeho obhájce. K tomu krajský soud konstatuje, že nejde o výhradu či námitku, která by se týkala merita věci, resp. která by jakkoliv s věcným projednáním případu souvisela, proto nemůže být v tomto řízení jakkoli řešena či posuzována. Podotknout je nutno i to, že nesouhlas či výhrady k publikaci rozhodnutí soudů na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu nelze adresovat zdejšímu krajskému soudu, neboť ten rozhodnutí na těchto stránkách ani nezveřejňuje, ani předmětné stránky nespravuje.

VI. Náklady řízení

108. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný náhradu nákladů nenárokoval a z obsahu správního spisu nevyplývá, že by mu v průběhu řízení před krajským soudem nějaké náklady nad rámec běžné úřední činnosti vznikly.