30 A 108/2014 - 66

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců JUDr. Marcely Sedmíkové a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobkyně: J. B., bytem X, zast. Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem se sídlem Na Kozačce 7, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245, za účasti : 1) Obec Stará Paka, se sídlem Revoluční 180, Stará Paka, 2) J. K., bytem X, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. září 2014, č.j. 15485/DS/2014-2-Ma, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět sporu Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Obecního úřadu Stará Paka jako silničního správního úřadu ze dne 23. 6. 2014, č. j. OUSP/SU-245/2014, sp. zn. OUSP/18/SU/2012, kterým prvostupňový správní orgán rozhodl o povaze pozemků (jejich částí), konkrétně pozemků p. č. st. 10, p. č. 75/1 a p. č. 534/15, všechny v k. ú. Karlov u Roškopova, obec Stará Paka (dále jen také „předmětné pozemky“) dle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), tak, že se splňují znaky veřejně přístupné účelové komunikace dle § 7 odst. 1 citovaného zákona. II. Obsah žaloby Žalobkyně uvedla, že je vlastníkem pozemků st.p.č. 10 a p.p.č 75/1 a že na těchto pozemcích se veřejně přístupná účelová komunikace nenachází. Pokud žalovaný dospěl k opačnému závěru, vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, neboť neprovedl žalobkyní navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Na základě provedených důkazů pak žalovaný dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. 1) V prvé žalobní námitce zpochybnila žalobkyně existenci prvého ze znaků veřejně přístupné účelové komunikace, tedy její zřetelnost v terénu. Ta dle ní z důkazů, o něž svůj závěr opřel silniční správní úřad, nevyplývá. Naopak z fotografií předložených žalobkyní, které tvoří přílohu znaleckého posudku K. a dále z fotografií z 80. let minulého století je zřejmé, že cesta v terénu patrná není. Žalovaný se pak s námitkami žalobkyně a uvedenými důkazy vypořádal zcela nedostatečně. K patrnosti cesty v terénu pak žalobkyně ve svých podáních dále navrhla provést svědecké výpovědi pana J. B., pana M. B. a paní O. V. OÚ Stará Paka však důkaz výpověďmi těchto svědků neprovedl. Silniční správní úřad sice vyslechl svědky, ale aniž by odůvodnil, jak k jejich výběru dospěl. A (i) na základě jejich výpovědi dospěl k závěru, že má za prokázaný zjištěný stav věci a ostatní důkazy (navrhované žalobkyní) jsou tedy nadbytečné. Zároveň důkazy označené žalobkyní ve svém odůvodnění až na výjimky nehodnotil. Pokud uvedl, že mu postačují písemná vyjádření osob, které žalobkyně navrhla vyslechnout, tak tato při hodnocení důkazů opominul. Zároveň nehodnotil důkazy fotografiemi z 80. let minulého století a znaleckým posudkem K. 2) V další žalobní námitce žalobkyně zpochybnila závěry správních orgánů ohledně projevu souhlasu vlastníka dotčených pozemků s užíváním cesty. Z výpovědí svědků dle jejího názoru nevyplynulo, že by cestu užívali, resp. že by jí užívali ve vymezeném rozsahu (zejména pozemek st. p. č. 10). Z výpovědí svědků dále nevyplynulo, že by cestu přes dotčené pozemky někdo z nich užil pro průjezd vozidla, a pokud se někteří z nich vyjádřili, že cesta byla v minulosti pro průjezd užita (třetími osobami), mělo taktomu být před desítkami let – navíc většina svědků potvrdila užívání alternativní cesty „od lip“. Vyjádření obce Stará Paka, že souhlasila s užíváním pozemku p. p. č. 75/1 jako cesty, je pak zcela v rozporu s jejím tvrzením uvedeným v kupní smlouvě, kterou byl tento pozemek žalobkyni prodán. Toto vyjádření je navíc nekonkrétní, nevyplývá z něho, kdo měl tento souhlas poskytnout, jestli o tom rozhodl nějaký orgán obce apod. Případně kdy tak bylo učiněno. K otázce existence souhlasu s užíváním příslušných pozemků jako cesty, pak žalobkyně odkázala na své námitky ve vztahu k vedení řízení, které uvedla výše (tj. zejména neprovedení důkazů, které navrhovala). 3) Žalobkyně zpochybnila rovněž existenci nutné komunikační potřeby. Dle ní až do doby omezení možnosti užívat cestu přes pozemek p. č. 593/1 v důsledku eroze (r. 2008), zde nebyla nutná komunikační potřeba užívat ke stejnému účelu pozemky p. č. 75/1 a st. p. č.

10. V souvislosti s tím vytkla správním orgánům, že pokud má být prokázána existence komunikační potřeby, tedy jednoho ze znaků účelové komunikace, není možné odkazovat na odůvodnění rozhodnutí v jiných věcech. Pokud je v řízení učiněno skutkové zjištění (v tomto případě naplnění znaku nutné komunikační potřeby), musí z odůvodnění rozhodnutí vyplynout, na základě jakých důkazů bylo takové zjištění učiněno. Dle žalobkyně před rokem 2008 mohla být k obsloužení příslušných nemovitostí užívána cesta přes pozemek p. č. 593/1. Že tomu tak bylo, vyplynulo i z výpovědí svědků. Komunikační potřeba užívat pozemky p. č. 75/1 a st .p. č. 10 tak nenastala dříve než v roce 2008 (pokud vůbec byl do dnešního dne tento znak naplněn), což je zřejmé i z kroků vlastníků okolních nemovitostí, kteří se právě až po roce 2008 začali domáhat užívání pozemků ve vlastnictví žalobkyně. V roce 2008 došlo k omezení užívání cesty na pozemku p. č. 593/1 a to rozhodnutím silničního správního úřadu MÚ Nová Paka – odbor stavební ze dne 9. 9. 2008 č.j. SÚ-SSÚ /835/08/34. Teprve v důsledku omezení možnosti užívat účelovou komunikaci nacházející se na pozemku p. č. 593/1 se K. začal domáhat rozhodnutí, které mělo konstatovat existenci komunikace na pozemcích ve vlastnictví žalobkyně a to přesto, že po nich v posledních desetiletích (pokud vůbec) žádné vozidlo neprojelo. Dle názoru žalobkyně je pro vznik účelové komunikace nutné, aby byly všechny její znaky naplněny zároveň. Teprve jejich naplněním účelová komunikace vznikne ze zákona. Pokud tedy například v minulosti někdo poskytl souhlas k užití části pozemků pro průjezd, ale zároveň nebyl naplněn znak komunikační potřebnosti, účelová komunikace vzniknout nemohla. Jednalo se tedy pouze o užívání pozemků na základě souhlasu, který mohl vzít vlastník kdykoliv zpět (až do doby naplnění všech znaků účelové komunikace, tedy do doby jejího vzniku). Pokud tedy v tomto případě vznikla komunikační potřeba ve vztahu k pozemkům p. č. 75/1 a st. p. č. 10 nejdříve v roce 2008, kdy již zcela prokazatelně několik desetiletí žalobkyně bránila veřejnému užívání těchto pozemků, nemohla účelová komunikace na předmětných pozemcích vzniknout. 4) Žalobkyně dále namítla, že dne 9. 6. 2014, kdy byla, na základě sdělení Obecního úřadu Stará Paka o shromáždění podkladů pro vydání rozhodnutí, nahlédnout do spisu, se zde nenacházela jeho část. I z odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyplývá, že část spisu z Nejvyššího správního soudu byla správnímu orgánu prvého stupně doručena až 16. 6. 2014, tedy po té, kdy žalobkyně na základě výzvy dle § 36 odst. 3 správního řádu byla nahlédnout do spisu. 5) Závěrem se žalobkyně vyjádřila k námitce podjatosti proti úřední osobě, kterou ve správním řízení vznesla. Učinila tak s ohledem na rozhodnutí o předběžném opatření ze dne 6. 6. 2014 č.j. OUSP/SU-231/2014, kterým se žalobkyni uložilo zdržet se dalšího umísťování pevných překážek. V tomto rozhodnutí dotčená úřední osoba mimo jiné uvedla „Žádosti o vydání předběžného opatření správní orgán vyhověl, zejména za účelem navodit takový stav, který se blíží co nejvíce zákonnému stavu a aby se zamezilo účastníku řízení pí. B. pokračování v protiprávním jednání.“ Správní orgán tak prostřednictvím úřední osoby konstatoval protiprávnost jednání žalobkyně ještě před tím, než bylo ve věci vydáno meritorní rozhodnutí. Za této situace lze dle žalobkyně pochybovat o tom, jestli mohlo být rozhodování správního orgánu ve věci existence účelové komunikace na předmětných pozemcích nestranné, když je z jeho strany dopředu tvrzeno, že se dopustila svým jednáním protiprávního jednání, tedy, že se na místě pevných překážek (umístěných převážně na pozemku st. p. č. 10) nachází účelová komunikace. Ve spojitosti se způsobem, jakým je toto řízení vedeno, tedy, že nejsou prováděny důkazy navrhované žalobkyní, zatímco jsou vyslýcháni svědci, které si správní orgán prostřednictvím úřední osoby vybral a zároveň je ze strany stejné osoby v podstatě konstatován výsledek sporu ještě před samotným rozhodnutím (tím, že bylo jednání žalobkyně spočívající v úpravách jejího pozemku označeno jako protiprávní – viz výše), vyjádřila žalobkyně důvodné obavy o možné podjatosti této osoby, přestože nemá vědomost o tom, že by měla poměr k věci či účastníkům řízení. Žalobkyně proto závěrem navrhla, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí žalovaného zrušil. III. Obsah vyjádření žalovaného k žalobě Ve vyjádření k žalobě polemizoval žalovaný s jednotlivými žalobními námitkami. Zdůraznil, že je třeba akceptovat rovněž pravomocná rozhodnutí, která již ohledně povahy předmětných pozemků silniční správní úřad v minulosti vynesl. Pokud jde o znak patrnosti cesty v terénu, odkázal žalovaný na str. 3-4 žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobkyně v žalobě podle něho nereaguje např. na citaci z rozsudku Nejvyššího správního soudu, který žalovaný uvedl v rámci odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a která se týká posuzování patrnosti cesty v terénu. Ohledně nevyslechnutí žalobkyní navržených svědků poukázal na odůvodnění odvoláním napadeného rozhodnutí (str. 7). Výslech osob navržených žalobkyní by nikterak nepřispěl k naplnění zásady materiální pravdy. Žalobkyně v žalobě totiž nezmínila, že jí navržení svědci se k věci písemně vyjádřili, tudíž jejich pohled na věc byl správním orgánům znám. Jestliže byli vyslechnuti svědci jiní, než navrhovala žalobkyně, nikterak to nezpochybňuje důkazní sílu takto provedených důkazů (jde o svědecké výpovědi osob, které cesty užívaly nebo znaly situaci na místě samém, viz příslušné protokoly resp. str. 2-3 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně). Žalobkyně v žalobě uvádí, že správní orgány nehodnotily určité důkazy. Takové tvrzení je ovšem dle žalovaného chybné. Důkaz může být totiž hodnocen až poté, co je jako důkaz proveden (a o tom, zda bude proveden, rozhoduje správní orgán). To, že nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem uváděným žalobkyní, žalobkyně nenapadala ani v odvolání proti žalobou napadenému rozhodnutí, proto je žalovaný přesvědčen, že z procesního hlediska je nemožné takovouto věc vytýkat správním orgánům až ve správní žalobě. Nicméně z věcného hlediska poznamenal, že tento znalecký posudek vůbec nebyl zpracován za účelem zodpovězení otázek, které jsou nezbytné pro posouzení právní povahy cesty (tj. zda se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci či nikoli). Pokud jde o znak souhlasu vlastníka s veřejným užíváním žalovaný uvedl, že touto otázkou se zabýval i správní orgán prvního stupně (např. str. 2 poslední odstavec), kdy v odůvodnění odvoláním napadeného rozhodnutí uvedl, že pakliže byl prostor mezi domem čp. 10 a opěrnou zdí silnice užíván traktory a běžnými osobními automobily, k dotčení části tohoto pozemku dojít muselo a pakliže k jeho dotčení došlo, nikdo proti němu nebrojil. V případě pozemku p. č. 75/1 žalovaný uvedl, že souhlas právního předchůdce žalobkyně byl dán bezpochyby konkludentně, tj. tím, že proti užívání cesty nebyly aktivně činěny žádné kroky. Nebylo tedy třeba, aby existovalo aktivní jednání tohoto právního předchůdce, zastoupeného tím či oním orgánem obce. K otázce existence přístupové alternativy odkázal žalovaný na str. 4 žalobou napadeného rozhodnutí. IV. Další podání žalobkyně V replice k vyjádření žalovaného ze dne 25. 2. 2015 žalobkyně uvedla, že výrok pravomocného rozhodnutí Obecního úřadu Stará Paka čj. OUSP/304/45/SU/2009 ze dne 1. 12. 2011, kterým bylo ukončeno správní řízení o odstranění pevné překážky z pozemní komunikace – p. p. č. 75/1, autoritativně nekonstatuje existenci účelové komunikace na předmětných pozemcích. V žádném případě se pak nevztahuje k pozemku st. p. č.

10. Pokud jde o rozhodnutí téhož úřadu čj. OUSP/159/SU/2009 ze dne 10. 6. 2009, kterým bylo rozhodnuto o tom, že komunikace procházející po pozemcích p. p. č. 593/1, části p. p. č. 534/15 a části p. p. č. 75/1 je účelovou komunikací dle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, odkázala na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 8 As 36/2014-68 ze dne 22. 1. 2015, dle něhož netvoří uvedené rozhodnutí překážku věci rozhodnuté, a proto je nutné provést dokazování ohledně znaků účelové komunikace na konkrétních částech dotčených pozemků. Zároveň z rozsudku Nejvyššího správního soudu dle žalobkyně vyplývá, že samotné výroky shora uvedených správních rozhodnutí nemají dopad do tohoto řízení. Dále znovu zopakovala, že k tvrzení o tom, že cesta není v terénu patrná, označila k provedení důkazu množství fotografií (fotografie z 80. let minulého století, fotografie z roku 2012 a fotografie, které jsou přílohou posudku K.). Tyto důkazy nebyly provedeny nebo nebyly hodnoceny. Navíc v rámci svědeckých výpovědí jí navržených svědků by měla žalobkyně možnost pokládat doplňující otázky. Proti neprovedení důkazu znaleckým posudkem K. v odvolání protestovala. Znalec v posudku nejenže uvádí, že příslušná část pozemku je zatravněna, uvádí zároveň, že v případě „nezpevněné komunikace dojde k vymletí koryt v místech průjezdu automobilových kol a následnému podemletí základů objektu….“. I z tohoto vyjádření je zřejmé, že cesta nebyla v době místního šetření znalce v terénu patrná. Pokud žalovaný opakovaně odkazuje na vyjádření obce ze dne 2. 6. 2014, pak žalobkyně setrvává na svém postoji, že z tohoto nevyplývá poskytnutí souhlasu s užíváním pozemku p. č. 75/1. Obec neuvádí, že by poskytla výslovný souhlas s užíváním pozemku p. č. 75/1 jako cesty. Ve vztahu k poskytnutí konkludentního souhlasu se obec omezuje na tvrzení, že nebránila užívání této části pozemku jako účelové komunikace. V replice k vyjádření osoby zúčastněné na řízení ze dne 7. 10. 2015 žalobkyně s tímto vyjádřením polemizovala. Zopakovala, že z jí navrhovaných fotografií, které označila k provedení důkazu, vyplývá, že cesta v terénu patrná není. Zejména pak vyčítá žalovanému, že tyto fotografie k důkazu neprovedl, resp. je nehodnotil. Vyčetla správním orgánům výběr svědků, když tyto řádně nezdůvodnily, proč vybraly zrovna tyto osoby, a když zároveň odmítly provést výpověď svědků, které k důkazu navrhovala. Žalobkyně se však neomezila na vznesení této námitky, ale zároveň v žalobě uvedla, že i z výpovědí svědků vybraných správní orgánem nevyplývá, že by byly splněny nezbytné znaky pro vznik účelové komunikace na předmětných pozemcích. Jediným zdůvodněním správního orgánu pro výběr konkrétních svědků bylo, že se jedná o obyvatele Karlova, i chalupáře, kteří zde tráví dlouhý čas a znají místní poměry. Přesto nikdo z nich nebyl schopen potvrdit, že by za posledních 10 – 15 let viděl po předmětných pozemcích jet osobní vozidlo. K dopravní obsluze okolních nemovitostí šlo v minulosti užít tzv. cestu od lip. To ostatně potvrdili i svědci, které si správní orgán k provedení důkazu vybral. Pokud žalovaný dospěl k opačnému zjištění (v bodu 6 napadeného rozhodnutí na straně 8), není zřejmé, na základě jakých důkazů bylo toto zjištění učiněno. Nebylo prokázáno, že by byl souhlas k užití pozemků (zejména st. p. č. 10) jako cesty v minulosti poskytnut, a to ani konkludentně. I pokud by tomu tak bylo, dle názoru žalobkyně se takový souhlas mohl být vzat zpět, a to až do doby, než budou naplněny ostatní znaky účelové komunikace, tj. do doby, než tato ze zákona vznikne. Pokud tedy nějaký její právní předchůdce poskytl v minulosti souhlas s užitím pozemku st. p. č. 10 jako cesty (i když toto nebylo prokázáno), ale zároveň tato cesta neplnila nutnou komunikační potřebu, protože nemovitosti mohly být obslouženy tzv. cestou od lip, mohla vzít žalobkyně takový souhlas zpět. Dle žalobkyně se v řízení prokázalo, že pozemek st. p. č. 10 není jako cesta užíván alespoň 10 let (dle ní nebyl takto užíván nikdy). Zároveň bránila užívání tohoto pozemku již tím, že v posledních desetiletích jej opakovaně využívala k umísťování předmětů, které bránily užití pozemku jako cesty. Po tuto dobu (resp. až do roku 2009) nebylo ze strany vlastníků okolních nemovitostí zahájeno řízení, které by ji mělo donutit tyto předměty z pozemku odstranit. I tato skutečnost vypovídá o tom, že alespoň do roku 2008 (kdy byla v důsledku eroze omezena možnost užívat tzv. cestu od lip) byla k obsluze okolních nemovitostí využívána tzv. cesta od lip. V. Vyjádření osob zúčastněných na řízení Obec Stará Paka svého práva podat ve věci písemné vyjádření nevyužila. Další osoba zúčastněná na řízení J. K. podal vyjádření ze dne 22. 5. 2015. Dle jeho názorů ze snímků založených ve správním spise patrnost cesty v terénu zřejmá je. Posudek K. je podle něj jednak neaktuální, jednak jeho popis povrchu pozemků není neslučitelný s účelem komunikace. Výběr svědků provedený silničním správním orgánem považoval za vhodný. Jde o osoby, které blízko trvale bydlí, dlouhodobě se zde zdržují nebo v okolí pracovali. Dále se osoba zúčastněná na řízení věnovala rozsáhlé polemice s jednotlivými žalobními tvrzeními, která navíc často porovnávala s jinými tvrzení žalobkyněmi učiněnými v průběhu správního řízení a poukazovala na jejich vzájemné rozpory. V takové míře podrobnosti není dle krajského soudu nutné uvedené vyjádření opisovat. Podstata podání osoby zúčastněné na řízení spočívala v jejím přesvědčení, že správní orgány posoudily charakter předmětných pozemků zcela správně, že na nich existuje od nepaměti veřejně přístupná účelová komunikace a že námitky žalobkyně jsou liché a účelové. Navrhla proto, aby krajský soud žalobu zamítl. VI. Jednání soudu Při jednání soudu dne 13. 10. 2015 zůstali všichni zúčastnění na svých stanoviscích. Při diskusi nad fotodokumentací a nad snímky z pozemkové mapy se shodli na tom, že alternativní přístupová cesta „od lip“ již v současné době k jízdě dvoustopých motorových vozidel sloužit nemůže. Dle zástupce žalobkyně ale ještě před deseti až patnácti lety k takovému účelu využitelná byla. Oponoval mu K., podle něhož na této cestě jezdily vozy naposledy před rokem 1980. VII. Skutkové a právní závěry krajského soudu Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “s. ř. s”). Úvodem předesílá, že všechny nemovitosti, o nichž bude níže pojednávat, se nacházejí v katastrálním území Karlov u Roškopova. Tento údaj již tedy nebude z důvodu úspornosti u jednotlivých nemovitostí dále uváděn. A. Obecná zákonná úprava a relevantní judikatura soudů týkající se institutu veřejně přístupné účelové komunikace Vzhledem k tomu, že v projednávané věci je důležitým předmětem posouzení otázka vzniku a existence veřejné účelové komunikace, krajský soud pokládal za nutné nejprve shrnout relevantní právní úpravu a judikaturu správních i civilních soudů týkající se dané problematiky. Právní režim pozemních komunikací upravuje zákon o pozemních komunikacích, který je vymezuje jako dopravní cesty určené k užití silničními a jinými vozidly a chodci (srovnej § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Pozemní komunikace jsou dle odst. 2 téhož ustanovení členěny do čtyř kategorií, a to na dálnice, silnice, místní komunikace a účelové komunikace. Na rozdíl od dálnic, silnic a místních komunikací, které jsou ve vlastnictví osob veřejného práva, mohou být účelové komunikace ve vlastnictví soukromých subjektů. Podle ustanovení § 7 odst. 1 věty první zákona o pozemních komunikacích je účelovou komunikací pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Tyto komunikace jsou veřejně přístupnými účelovými komunikacemi, přičemž zákon počítá i s účelovými komunikacemi, které nejsou veřejně přístupné, jedná-li se o pozemní komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu, které slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu (§ 7 odst. 2 zákona). V takovém případě je účelová komunikace přístupná v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu. Z citované právní úpravy tak vyplývá, že komunikace bude mít charakter účelové pozemní komunikace ex lege (tj. ze zákona, aniž by bylo třeba o její kategorizaci vydávat správní rozhodnutí), bude-li naplňovat zákonem vymezené pojmové znaky pozemní komunikace, jak jsou vymezené v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, a zároveň pojmové znaky účelové pozemní komunikace, vymezené v § 7 odst. 1 (event. § 7 odst. 2) tohoto zákona. První dva znaky účelové komunikace tak definuje zákon o pozemních komunikacích. Jsou to 1) zřetelná (v terénu patrná) cesta určená k užití vozidly a chodci pro účel dopravy a 2) spojující jednotlivé nemovitosti pro potřeby jejich vlastníků nebo spojující tyto nemovitosti s ostatními pozemními komunikacemi nebo sloužící k obhospodařování zemědělských nebo lesních pozemků. Kromě shora uvedených náležitostí, které vyplývají přímo ze zákona, bude veřejně přístupná účelová komunikace existovat pouze se souhlasem vlastníka. Tento závěr vyplývá z dosavadní judikatury civilní i správní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 As 20/2003 - 64, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06), která navazuje již na rozhodovací praxi předválečného Nejvyššího správního soudu. Ten mimo jiné dovodil, že „[p]ozemek, který je v soukromém vlastnictví, lze uznati za veřejnou cestu jen tehdy, jsou-li splněny dva předpoklady, a to jednak, že pozemek byl věnován buď výslovným projevem nebo z konkludentních činů vlastníka byl k obecnému užívání určen a dále především z toho, že toto užívání slouží k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby.“ (Boh A 10017/32). Co se týče „kvality“ souhlasu vlastníka, ten může být buď výslovný, či konkludentní. Jestliže však vlastník se zřízením účelové komunikace souhlasil, jsou jeho soukromá práva v takovém případě omezena veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace, které nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005). Jestliže vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako účelová komunikace, s tímto nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas, jde o účelovou komunikaci, vzniklou ze zákona. Stačí, aby vlastník strpěl užívání pozemku jako komunikace, v případě nesouhlasu musí však jít o aktivní jednání. Pokud vznikne účelová komunikace, je její právní status závazný i pro budoucí majitele pozemku - účelové komunikace, tito nejsou oprávněni komunikaci ze své vůle uzavřít. Výjimku z tohoto pravidla tvoří pouze případy, kdy nedochází k převodu mezi soukromými subjekty, ale kdy je komunikace nabývána od veřejnoprávní korporace – zde nelze souhlas bez dalšího presumovat (nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06). Veřejnou cestou se tedy pozemek stává jeho věnováním obecnému užívání, ať již vlastníkem výslovně projeveným souhlasem nebo konkludentním strpěním (rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009 - 66). Druhou judikatorně dovozenou podmínkou pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace je též existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Existují-li tedy jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům. Dále považuje krajský soud za vhodné připomenout, jak se judikatura staví k prokazování existence veřejně přístupné účelové komunikace v případě cest užívaných tzv. od nepaměti. Nejvyšší správní soud již v jednom z prvních rozsudků (rozsudek NSS ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 As 20/2003 – 64) týkajícím se účelových komunikací konstatoval, že průkaznost veřejnosti starých cest, které jsou dle tvrzení některého z účastníků užívány od nepaměti, je vždy problematická a sporná. Dále soud dodal, že komunikace, u níž sice nelze zjistit, zda byla některým z předchozích vlastníků obecnému užívání věnována, jež však byla jako veřejná cesta užívána od nepaměti z naléhavé komunikační potřeby, je veřejně přístupnou účelovou komunikací (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2009, čj. 5 As 27/2009 – 66, či rozsudek ze dne 22. 12. 2009, č. j. 1 As 76/2009 - 60). Obdobně se vyjadřuje i Nejvyšší soud, např. v rozsudku ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002. Zde vyslovil, že „[p]otíže činí důkaz veřejnosti starých cest, užívaných od nepaměti; v těchto případech starší judikatura vycházela z domněnky věnování, bylo-li prokázáno, že cesty bylo užíváno trvale z naléhavé potřeby komunikační. Byla-li tedy cesta od nepaměti veřejně užívána z naléhavé komunikační potřeby, jde o účelovou komunikaci.“ Je zde tedy konstruována domněnka, podle které existuje-li zde naléhavá komunikační potřeba, pro kterou je určitá cesta od nepaměti užívána veřejností, přičemž (zejména právě pro dlouhodobost užívání) nelze již zjistit, zda některý z předcházejících vlastníků s obecným užíváním vyslovil souhlas, jedná se o veřejně přístupnou účelovou komunikaci (samozřejmě za současného naplnění dalších zákonných znaků). B. Konkrétní posouzení dané věci Ad námitka 1) Žalobkyně zpochybnila nejprve patrnost a zřetelnost cesty určené k užití vozidly a chodci pro účel dopravy v terénu coby prvý ze zákonných znaků veřejně přístupné účelové komunikace. Této problematice se velmi podrobně věnoval žalovaný na str. 3 až 4 napadeného rozhodnutí, kde vyhodnotil ve shodě s prvoinstančním správním orgánem důkazy, které byly provedeny. Jednalo se zejména o fotodokumentaci (a to i tu předloženou ze strany žalobkyně), výslechy svědků nebo zprávu veřejného ochránce práv. Krajskému soudu nezbývá, než souhlasit se závěry, ke kterým silniční správní úřad i žalovaný dospěli, tedy že zřetelnost cesty na daných pozemcích v terénu je zcela evidentní. A to jak v minulosti, tak v době současné. Krajský soud zdůrazňuje, že patrnost a zřetelnost cesty v terénu není spojena pouze s existencí vyjetých kolejí. Žalovaný v souvislosti s tím velmi přiléhavě poukázal na aktuální judikaturu Nevyššího správního soudu, dle níž je nutno při posuzování existence tohoto znaku veřejné komunikace zohlednit také tvar pozemku a jeho vztah k pozemkům sousedním, tedy jeho umístění v terénu apod. Neexistenci tohoto znaku veřejné komunikace nelze také dovodit tehdy, pokud např. k zániku kolejí či vyšlapané cesty došlo v důsledku protiprávního jednání třetích osob, např. tím, že by na cestu umisťovaly překážky, které by užívání cesty fakticky bránily, a tím došlo k zániku těchto typických ukazatelů, s nimiž bývá patrnost cesty v terénu tradičně spojena. Krajský soud proto ve shodě se závěry žalovaného, se kterými se plně ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje, protože by pouze jinými slovy říkal totéž, uzavírá, že na základě důkazů provedených ve správním řízení bylo jednoznačně prokázáno, že předmětný znak veřejně přístupné účelové komunikace byl v daném případě naplněn. Na této skutečnosti nebyly způsobilé nic změnit ani důkazy, jejichž provedení se žalobkyně dožadovala, a které silniční správní úřad neprovedl (k tomu podrobněji níže). Ze stejného důvodu jsou irelevantní i závěry o stavu daných pozemků tak, jak jej vnímal znalec K. při tvorbě znaleckého posudku, který se ovšem primárně týkal jiné problematiky. Ad námitka 2) V další žalobní námitce žalobkyně nesouhlasila s tím, že by byl u dané komunikace prokázán souhlas vlastníka s jejím užíváním coby komunikace veřejně přístupné. Rovněž této otázce věnovali silniční správní úřad i žalovaný dostatečnou pozornost, přičemž krajský soud odkazuje zejména na učiněná skutková zjištění. Z nich je parné, že předmětná cesta (a to včetně té své části, kterou zasahuje na stavební parcelu č. 10, neboť s ohledem na polohu cesty není představitelné a možné, že by se tomuto pozemku mohli uživatelé cesty vyhnout) je coby veřejná komunikace používána po dobu minimálně šedesáti let. Jako veřejná tedy začala být cesta užívána v době, kdy žalobkyně nebyla vlastníkem ani jednoho z dotčených pozemků. Z provedených důkazů, zejména z výpovědí svědků učiněných před silničním správním orgánem, je evidentní, že tehdejší vlastníci pozemků veřejnému užívání cesty nikterak nebránili, tedy že udělili souhlas s jejím veřejným užíváním minimálně konkludentně, existence jiné formy souhlasu prokázána nebyla. Krajský soud s odkazem na shora citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu zdůrazňuje, že takovým souhlasem jsou právní nástupci vlastníka, který souhlas udělil, vázáni. Stejně tak musí zdůraznit, že právní nástupce nemůže tento souhlas odvolat, např. tím, že by počal uživatelům komunikace v jejím veřejném užívání bránit. Právě tím argumentovala žalobkyně tvrdíc, že ohledně stavební parcely č. 10 a pozemku p. č. 75/1 začala dávat najevo svůj nesouhlas s jejich veřejným užíváním (tedy jej odvolala) ještě v době, kdy předmětná komunikace nenaplňovala znak komunikační potřebnosti. Dle jejího názoru tak nedošlo ke střetu všech čtyřech znaků veřejně přístupné účelové komunikace v jeden okamžik, protože ve chvíli, kdy se naplnil znak komunikační potřebnosti (tj. dle žalobkyně zhruba od roku 2008, kdy přestala být použitelnou variantní přístupová cesta „od lip“), již byl odvolán její souhlas s veřejným užíváním daného pozemku. Vzhledem k neodvolatelnosti souhlasu právního předchůdce s veřejným užíváním komunikace, resp. k vázanosti právního nástupce tímto souhlasem, však nelze dát tomuto názoru žalobkyně zapravdu. Jak už uzavřel krajský soud shora, je toho názoru, že existence souhlasu vlastníků všech dotčených pozemků s jejich veřejným užíváním coby komunikace byla prokázána (viz poslední odstavec na str. 7 odůvodnění rozhodnutí silničního správního úřadu a bod 3 žalovaného rozhodnutí). Předmětnou cestu lze tedy označit jako cestu existující „od nepaměti“ a souhlas udělený k tomuto užívání po celou dobu platil a platí. Nemohla tedy nastat žalobkyní tvrzená situace, že v určitém okamžiku tento znak veřejně prospěšné účelové komunikace existovat přestal, resp. zanikl. Uvedený závěr krajského soudu o neodvolatelnosti souhlasu vlastníka pozemku (resp. jeho právního nástupce) s veřejným užíváním pozemku platí dle krajského soudu i za situace, kdyby snad po určitou dobu jeho veřejného užívání nebyl naplněn některý z dalších znaků veřejně prospěšné účelové komunikace, např. komunikační potřeba. Nutno ale konstatovat, že v posuzované věci nebylo prokázáno, že by konkrétně tento znak byl u předmětných pozemků naplněn až v roce 2008, jak tvrdí žalobkyně (k tomu ještě níže). Ze stejného důvodu je pro posouzení merita věci zcela irelevantní tvrzení žalobkyně, že pokud jde o pozemek p. č. 75/1, který odkoupila od obce Stará Paka, nebyla v kupní smlouvě (ze dne 24. 10. 2002) na existenci souhlasu s jeho veřejným užíváním upozorněna. A to i za předpokladu, že toto tvrzení je pravdivé. Tato skutečnost totiž nemá na povahu dotčené části pozemku žádný vliv, neboť k uzavření kupní smlouvy došlo nepochybně v době, kdy na této části uvedeného pozemku veřejně přístupná účelová komunikace již existovala. V této žalobní námitce nejvíce rezonoval nesouhlas žalobkyně se zjištěným skutkovým stavem věci. Namítala, že za tím účelem navrhla silničnímu správnímu úřadu provedení dalších důkazů, zejména výslechů jí označených svědků. Ten však tyto důkazy neprovedl a dle jejího názoru neodůvodnil řádně, proč tak učinil. Tak tomu ovšem nebylo. Silniční správní úřad na přelomu stran 5 a 6 svého rozhodnutí objasnil, proč výslechy žalobkyní navržených svědků neprovedl. Konstatoval, že u jednoho z nich to není právně možné, neboť se jedná o účastníka řízení, zbývající navržení svědci byli ve vztahu k žalobkyni osobami blízkými (synové a sestra) a navíc již ve věci podali písemná prohlášení, v nichž se k věci vyjádřili. Jejich výslech tak silniční správní úřad shledal nadbytečným a to ve shodě s žalovaným, který se této problematice věnoval v bodě 4) odůvodnění svého rozhodnutí. Rovněž tak krajský soud se musí k těmto závěrům přiklonit. Již ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2014, č.j. 30 A 122/2012-134, kterým zrušil předchozí rozhodnutí žalovaného ve věci, zavázal správní orgány provedením důkazů navržených účastníky správního řízení. Současně uvedl, že pokud by některé z navržených důkazů provést odmítly (např. pro jejich nadbytečnost), musí svůj postup v odůvodnění rozhodnutí o věci náležitě odůvodnit. Této své povinnosti správní orgány v přezkoumávaných rozhodnutích dle krajského soudu dostály. Ohledně skutkového stavu věci vyslechly ty svědky, kteří situaci na místě samém dobře znali, a to i v minulosti, a kteří neměli bližší vztah (např. příbuzenský) k žádnému z účastníků správního řízení. Takový postup shledal krajský soud správným a vedl k řádnému a úplnému zjištění skutkového stavu věci. Výslechy osob navržených žalobkyní, které jsou ve vztahu k ní osobami blízkými a svůj pohled na věc již správním orgánům písemně sdělily, by dle názoru krajského soudu na této skutečnosti nebyly způsobilé ničeho změnit. Podstatu obsahu a vyznění výpovědí těchto osob totiž je možno důvodně předpokládat. Lze proto přisvědčit názoru správních orgánů, že se provedení těchto důkazů jeví z uvedených důvodů nadbytečným. Ad námitka 3) V této žalobní námitce brojila žalobkyně proti naplnění znaku komunikační potřeby. Podstata spočívala v tvrzení, že k nemovitostem třetích osob, ke kterým se lze dostat po dotčených pozemcích, vede ještě alternativní cesta, ohledně které se v průběhu správního i soudního řízení vžilo označení „od lip“ (přes pozemek p. č. 593/1 ve vlastnictví fyzických osob). Pravdou zůstává, že této námitce, kterou vnášela žalobkyně již ve správním řízení, věnovaly správní orgány relativně nejmenší pozornost. To však neznamená, že ji opomněly (viz str. 7 rozhodnutí silničního správního úřadu). Příčinou toho bylo s největší pravděpodobností samotné tvrzení žalobkyně ohledně tohoto znaku veřejně přístupné účelové komunikace. Ta totiž opakovaně uváděla, že v roce 2008 byla cesta „od lip“ postižena silnou erozí a v podstatě uznávala, že od té doby jako komunikační varianta sloužit nemůže. Také při jednání soudu uvedla strana žalující k výslovnému dotazu, že po cestě „od lip“ již v současné době těžko mohou dvoustopá vozidla jezdit. Uvedenou žalobní námitku tak vznášela spíše v souvislosti se svým shora uvedeným tvrzením, že v té době již odvolala jako vlastník st. p. č. 10 a pozemku p. č. 75/1 svůj souhlas s užíváním jejich dotčené části coby veřejné komunikace a že tedy nikdy nedošlo k souběhu všech znaků veřejně přístupné účelové komunikace v jeden okamžik. S touto námitkou jako nedůvodnou se již krajský soud shora vypořádal. Přesto znovu zdůrazňuje a opakuje, že ve správním řízení nebyla prokázána ani pravdivost tvrzení žalobkyně, že komunikační potřeba předmětných pozemků nastala až v roce 2008. Zejména z výpovědí svědků plyne, že potřebnost užívání posuzované cesty vznikla již před mnoha desítkami let a jedná se tedy, jak už krajský soud jednou uvedl, o cestu užívanou tzv. „od nepaměti“. Není tak sporu o tom, že v okamžiku, kdy silniční správní úřad vydal rozhodnutí, kterým deklaroval existenci veřejně přístupné účelové komunikace na dotčených pozemcích, byly ohledně nich naplněny všechny znaky veřejně přístupné účelové komunikace. Ad námitka 4) Žalobkyně se s obsahem správního spisu před vydáním rozhodnutí silničního správního úřadu seznámila dne 9. 6. 2014. Má pravdu v tom, že v té době neměl silniční správní úřad k dispozici „starší“ část správního spisu, tedy tu, kterou shromáždil do doby, než ve věci vydal předcházející rozhodnutí ze dne 12. 7. 2012, č.j. OUSP/SU-261/2012, sp. zn. OUSP/18/SU/2012, které žalovaný (po rozsudku krajského soudu ze dne 31. 1. 2014, č.j. 8 As 36/2014-68) svým rozhodnutím ze dne 11. 4. 2014, č.j. 4340/DS/2014-1-Ma, zrušil a věc vrátil silničnímu správnímu úřadu k dalšímu projednání. Důvod byl zřejmý. „Starší“ část spisu se v té době nacházela na Nejvyšším správním soudě, který rozhodoval o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 31. 1. 2014, č.j. 30 A 122/2012-134 (rozhodl o ní rozsudkem ze dne 22. 1. 2015, č.j. 8 As 36/2014-68, a to tak, že kasační stížnost zamítl). Současně se seznámením se žalobkyně s podklady pro rozhodnutí silniční správní úřad požádal přípisem ze dne 9. 6. 2014 Nejvyšší správní soud o vrácení zbylé („starší“) části správního spisu. Ten mu přípisem ze dne 12. 6. 2014 vyhověl. Silniční správní úřad poté dne 23. 6. 2014 vydal rozhodnutí ve věci č. j. OUSP/SU- 245/2014, sp. zn. OUSP/18/SU/2012, a tuto část správního spisu Nejvyššímu správnímu soudu znovu předložil. Ten ji po vydání svého shora citovaného rozsudku silničnímu správnímu orgánu vrátil. Žalobkyně tedy neměla dne 9. 6. 2014 možnost seznámit se s kompletním správním spisem, ale z jejího postupu ve správním řízení je zřejmé, že tuto skutečnost v té době nepovažovala za nic, co by bylo způsobilé postihnout negativně její práva. Ostatně není se co divit. Jednak z obsahu správního spisu plyne, že se zbývající částí správního spisu se měla žalobkyně možnost seznámit před vydáním předcházejícího rozhodnutí silničního správního úřadu (ze dne 12. 7. 2012, č.j. OUSP/SU-261/2012, sp. zn. OUSP/18/SU/2012). Této možnosti využila, jak plyne z úředního záznamu ze dne 2. 7. 2012. Jednak právě „nová“ část správního spisu, kterou silniční správní úřad shromáždil po vrácení věci k dalšímu projednání, obsahoval ty důkazy, o něž se správní orgány při vydání nyní přezkoumávaných rozhodnutí zejména opíraly. Pokud by žalobkyně při seznámení se s podklady pro rozhodování dne 9. 6. 2014 cítila potřebu prostudovat znovu tu část správního spisu, která v té době byla na Nejvyšším správním soudu, jistě by tento svůj požadavek správnímu orgánu sdělila a nic by nebránilo tomu, aby se mohla s kompletním správním spisem seznámit znovu, po vrácení zbývající části silničnímu správnímu úřadu. Nic takového ovšem neučinila, k podkladům rozhodnutí naopak podala prostřednictvím svého zástupce vyjádření ze dne 13. 6. 2014, v němž tuto skutečnost správnímu orgánu nikterak nevytýká. To učinila (částečně) až v odvolání, následně pak v žalobě. Žalobní námitka však uvedenou skutečnost pouze konstatuje. Žalobkyně neuvádí a netvrdí, zda-li byla v důsledku této skutečnosti nějak dotčena její práva, a pokud ano, která a jakým způsobem. Dle krajského soudu je tak uvedená žalobní námitka ryze obecného a formálního charakteru, bez jakékoliv bližší specifikace. Krajskému soudu tedy nezbývá, než rovněž v obecné rovině uzavřít, že na základě shora uvedeného neshledal, že by vytknutý nedostatek představoval takovou vadu řízení, která by mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé. Ad námitka 5) Pokud jde o námitku podjatosti úřední osoby, krajský soud z obsahu správního spisu zjistil, že žalobkyně v podání ze dne 13. 6. 2014 uvedla, že přestože nemá konkrétní povědomost o tom, že by úřední osoba pan J. D. měl poměr k věci či účastníkům řízení, přesto má o tom „určité pochybnosti“. Proto „z opatrnosti“ podjatost této osoby namítla. Vedl ji k tomu zejména obsah rozhodnutí Obecního úřadu Stará Paka o návrhu na vydání předběžného opatření ze dne 6. 6. 2014, č.j. OUSP/SU-231/2014, v němž dle jejího názoru uvedená úřední osoba předjímala konečný výsledek správního řízení, tedy meritorní rozhodnutí ve věci. V tom spatřovala, spolu se zamítnutím jejího návrhu na doplnění dokazování, porušení zásady nestrannosti. O námitce podjatosti rozhodla starostka obce Stará Paka sdělením ze dne 16. 6. 2014, č.j. OUSP-335/2014, námitka byla shledána opožděnou. Žalobní námitka týkající se této problematiky v podstatě kopírovala shora nastíněný obsah námitky podjatosti úřední osoby, kterou žalobkyně vznesla v průběhu správního řízení. Zopakovala, že má důvodné obavy z možné podjatosti pana J. D., přestože nemá vědomost o tom, že by měl poměr k věci či účastníkům řízení. Proti závěru o opožděnosti námitky podjatosti v žalobě nebrojila. Dle § 14 odst. 1 správního řádu každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (úřední osoba), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit. Dle odst. 2 téže normy účastník řízení může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. O námitce rozhodne bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení. Tak v dané věci bylo ze strany představeného ohledně žalobkyní vznesené námitky podjatosti úřední osoby postupováno. Jak už krajský soud uvedl, rozhodnutí představeného o námitce žalobkyně v žalobě nerozporovala. Za této situace ovšem nemohl krajský soud, vázán dispoziční zásadou, kterou je řízení dle soudního řádu správního ovládáno (srovnej § 75 odst. 2 s. ř. s.), správnost postupu žalovaného a jeho závěrů přezkoumávat. Krajský soud sám o námitce podjatosti žalobkyně, kterou znovu vznesla v žalobě, rozhodovat nemůže. K takovému postupu nemá pravomoc, protože by nahrazoval pravomoc představeného danou mu citovaným ustanovením § 14 odst. 2 správního řádu. Může si dovolit pouze obiter dictum přičinit poznámku, že pokud sama žalobkyně uvádí, že jí nejsou známy žádné konkrétní skutečnosti, pro které by měla mít dotčená úřední osoba s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž by bylo lze pochybovat o její nepodjatosti, pak podmínky pro vyloučení této osoby z projednávání a rozhodování věci nemohou být ani teoreticky naplněny. Krajský soud tedy neshledal žádnou ze žalobních námitek důvodnou. Vzhledem k tomu, že v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu jako nedůvodnou, podle § 78 odst. 7 s. ř. s. VIII. Náklady řízení O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Náklady řízení nemohly být přiznány osobám zúčastněným na řízení. Dle § 60 odst. 5 s. ř. s. má totiž osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Taková situace v dané věci nenastala, ostatně žádná ze zúčastněných osob náhradu nákladů řízení ani nepožadovala.

Poučení