30 A 122/2012 - 134

Plný text

I. Předmět sporu Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Obecního úřadu Stará Paka jako silničního správního úřadu ze dne 12. 7. 2012, č. j. OUSP/SU-261/2012, sp. zn. OUSP/18/SU/2012, kterým prvostupňový správní orgán rozhodl o povaze pozemků (jejich částí), konkrétně pozemku p. č. st. 10, p. č. 75/1 a p. č. 534/15, všechny v k. ú. Karlov u Roškopova, obec Stará Paka (dále jen také „předmětné pozemky“) dle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“).

II. Obsah žaloby Článek

II. Žalobkyně v úvodu žaloby konstatovala, že podala návrh na vydání deklaratorního rozhodnutí ve smyslu § 142 správního řádu, když požadovala, aby správní orgán rozhodl, že na pozemcích p. č. 75/1, p. č. 534/15 a st. p. č. 10 v k. ú. Karlov u Roškopova neexistuje účelová komunikace. Pokud by se příslušný správní úřad odmítl zabývat existencí účelové komunikace na pozemku p. č. 75/1 a pozemku p. č. 534/15 v k. ú. Karlov u Roškopova s ohledem na již vydané deklaratorní rozhodnutí, pak žalobkyně správnímu orgánu navrhla, aby vydal rozhodnutí, kterým bude konstatováno, že na pozemku st. p. č. 10 v k. ú. Karlov u Roškopova neexistuje účelová komunikace a dále, aby správní orgán přesně vymezil účelovou komunikaci na pozemku p. č. 75/1 a pozemku p. č. 534/15 v k. ú. Karlov u Roškopova a zároveň konstatoval k jakému účelu, resp. v jakém rozsahu má být užívána. Článek

III. Dále poukázala na to, že žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že s ohledem na rozhodnutí OÚ Stará Paka č.j. OUSP/304/45/SU/2009 ze dne 1.12.2011, kterým bylo žalobkyni nařízeno odstranit pevnou překážku z pozemní komunikace na pozemku parc. č. 75/1 v k. ú. Karlov u Roškopova, je „bezpředmětné v tomto správním řízení argumentovat údajnou neexistencí pozemní komunikace na p. p. č. 75/1 anebo na tyto argumenty ze strany správních orgánů reagovat“ a dále „proto je zcela správné, pokud se, jak uvádí odvolatel, správní orgán nezabýval otázkou existence pozemní komunikace v odůvodnění svého rozhodnutí, neboť tato otázka již byla posouzena v rámci řízení o odstranění pevné překážky z pozemní komunikace (a byla vypořádána i v pravomocném rozhodnutí o existenci VPÚK)“. K tomuto žalobkyně uvedla, že pokud OÚ Stará Paka rozhodl (a žalovaný tento výrok napadeným rozhodnutím potvrdil), že na vymezených částech pozemků st. p. č. 10, p. p. č. 75/1, p. p. č. 534/15 se nachází účelová komunikace, není možné, aby se zároveň v odůvodnění takového rozhodnutí nezabýval otázkou, jestli se na předmětných pozemcích účelová komunikace skutečně nachází. Podle žalobkyně se žalovaný nemůže omezit na konstatování existence účelové komunikace na těchto pozemcích s ohledem na svá předchozí rozhodnutí (resp. jejich odůvodnění), aniž by zdůvodnil, proč se na těchto pozemcích má účelová komunikace nacházet. Rozhodnutí Obecního úřadu Stará Paka ze dne 10. 6. 2009 dle § 7 zákona o pozemních komunikacích, kterým konstatoval, že „Na pozemcích parc. č. 75/1, 534/15, 593/1 v katastrálním území Karlov u Roškopova existuje pozemní komunikace podle § 2 zákona o pozemních komunikacích, která je účelovou komunikací dle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích“, považovala za neurčité a tudíž nevykonatelné. Z tohoto rozhodnutí a ani z jeho odůvodnění není jakkoliv zřejmé, kde se má účelová komunikace na zmiňovaných pozemcích nacházet. Navíc se nevztahuje k pozemku st. p. č. 10, který je ve vlastnictví žalobkyně. Neurčitost tohoto rozhodnutí dle žalobkyně nepřímo potvrdil i žalovaný, když toto rozhodnutí neshledal ve vztahu k tomuto řízení jako překážku věci rozhodnuté. Žalovaný tak dle přesvědčení žalobkyně své rozhodnutí o zamítnutí odvolání žalobkyně staví na neurčitém a nepřezkoumatelném rozhodnutí OÚ Stará Paka ze dne 10. 6. 2009, které konstatuje existenci účelové komunikace někde na pozemcích p. č. 75/1, 534/15, 593/1 a dále na rozhodnutí, podle kterého bylo žalobkyni nařízeno odstranění pevné překážky z pozemku p. č. 75/1. Z těchto rozhodnutí žalovaný opakovaně v napadeném rozhodnutí cituje, aniž by uvedl, jak dospěl ke zjištěnému skutkovému stavu, resp. aniž by hodnotil jednotlivé důkazy. Článek

IV. Dále žalobkyně uvedla, že pokud bylo předmětem jejího návrhu konstatování neexistence účelové komunikace (zejména na pozemku st. p. č. 10), měl se žalovaný v řízení zabývat otázkou, jestli jsou v posuzované věci splněny zákonné znaky nezbytné pro existenci účelové komunikace. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, na základě jakých důkazů dospěl žalovaný k závěru, že jsou splněny všechny uvedené znaky nezbytné pro existenci účelové komunikace, a to zejména ve vztahu k pozemku st. p. č.

10. Žalovaný měl dle žalobkyně napadené rozhodnutí postavit na odůvodnění svých předchozích rozhodnutí (okrajově se vztahujících k předmětu sporu), a to takovým způsobem, že učinil napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Žalobkyně souhlasila se žalovaným, že k této kauze existují stovky stran listin. Žalovaný tak mohl tyto listiny použít jako důkaz a uvést, jaká skutková zjištění z nich učinil. Místo toho se omezil pouze na konstatování skutkových zjištění, aniž by zároveň uvedl, na základě jakých důkazů k těmto zjištěním dospěl. Tento postup však činí tato zjištění nepřezkoumatelnými. K jednotlivým znakům veřejně užívané pozemní komunikace uvedla žalobkyně následující, když často polemizovala s konkrétně citovanými pasážemi z odůvodnění napadeného rozhodnutí : 1) patrnost stálé cesty v terénu: K tomuto znaku žalovaný uvádí: „Pokud jde o znak znatelnosti stále cesty v terénu, pak samozřejmě platí pro část p. p. č. st. 10 identicky to, co bylo k tomuto uvedeno o ostatních pozemcích, po nichž vede VPÚK, neboť jde o část téže cesty ve stejném místě. KÚ KHK proto zcela odkazuje na předchozí rozhodnutí jak prvostupňových orgánů, tak i KÚ KHK v této kauze (jde o různá správní řízení, např. o povaze pozemků, umístění dopravního značení, odstranění pevných překážek,..), která byla vedena od roku 2008 a v nichž byla odvolatelka účastníkem řízení se všemi právy z toho plynoucími.“ Následuje výčet části odůvodnění některých takových rozhodnutí, na která žalovaný odkazuje. I v tomto případě se jedná o konstatování skutečností, které měly být zjištěny v jiných řízeních, ale již chybí zdůvodnění, jak k těmto zjištěním došlo, pokračovala žalobkyně. Příkladem je dle ní následující tvrzení: „O tom, že se jednalo o vesnická stavení, která byla obsluhována (produkty, materiálem, otopem apod.) vozidly (zprvu zřejmě povozy, následně případně traktorem či jiným dvoustopým vozidlem), nemůže být pochyb. V poslední době, patrně právě s ohledem na „lepší technický“ stav a stabilnější podklad zejména pak menší svažitost, bylo pro málo četné, přesto nutné dopravní spojení využívána veřejná komunikace se sjezdem po pozemku parc. č. 75/1 kolem domu čp. 10 dále po cestě na pp. č. 593/1 s odbočkami na pp. č. 542 a pp. č. 543.“ Shora uvedené je dle žalobkyně typické pro celé napadené rozhodnutí. Žalovaný poskládal skutková zjištění z různých rozhodnutí vydaných v minulosti a rezignoval na odůvodnění, jak k těmto závěrům dospěl. V souvislosti s výše uvedeným není například zřejmé, jak dospěl žalovaný k závěru, že nemůže být pochyb o tom, že předmětná vesnická stavení byla obsluhována přes předmětnou účelovou komunikaci. Žalobkyně tak v odůvodnění rozhodnutí postrádá výčet provedených důkazů ke zjištění patrnosti cesty v terénu a hodnocení těchto důkazů ze strany žalovaného. Žalobkyně dále uvedla, které důkazy navrhla k prokázání svých tvrzení a vytkla žalovanému, že se s nimi vypořádal pouze částečně. Například z jí předložených fotografií není evidentní nízká frekvence užívání cesty, ale naopak z nich je evidentní, že pozemek jako cesta užíván nebyl, zejména ne pro osobní automobily (na fotografiích nejsou „vyjeté koleje“ od aut, polámané rostliny apod.). Z tohoto důkazu je tedy zřejmé, že cesta nebyla v době pořízení fotografií v terénu patrná. Z fotografií pořízených dne 12. 3. 2012 je pak zřejmé, že nebyla patrná ani k tomuto datu. A ani k datu pořízení fotografií, které jsou přílohou znaleckého posudku. 2) poskytnutí souhlasu vlastníka pozemku k jeho užití jako cesty: Žalovaný v souvislosti s tímto znakem odkazuje na své rozhodnutí ze dne 24. 5. 2012, ve kterém uvádí: „.neboť jak bylo výše uvedeno a opakují to další účastníci řízení i správní orgán prvního stupně, v době před půl stoletím a dále do minulosti zde cesta nepochybně existovala (kromě tvrzení svědků atd. viz příloha tohoto rozhodnutí, kterou představuje výřez z mapového listu z roku 1961)…“ Vedle zcela nekonkrétních závěrů, zde žalovaný zmiňuje mapový výřez z roku 1961. K tomuto důkazu žalobkyně ve svých vyjádřeních uvedla, že: „je z něj naopak zřejmé, že naznačená cesta kopíruje pozemek parc. č. 593/1, na kterém cesta beze sporu vždy vedla. Tato cesta v minulosti ústila přímo na silnici dnes označovanou č. III/28411, kdy pozemek parc. č. 593/1 byl s touto silnicí spojen schody – než došlo k navýšení tarasu. V mapě, na kterou odkazuje žalovaný, je zakreslena právě tato cesta vedoucí po pozemku parc. č. 593/1“. Po této námitce žalobkyně, že žalovaným zmiňovaný důkaz podporuje naopak její tvrzení, žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl: „KÚ KHK k tomuto shodně s vyjádřením pana JUDr. J. K. uvádí, že správní orgán rozhodně tzv. „neopřel“ odůvodnění svého rozhodnutí o tento mapový list, ale uvedl též další úvahy, které, pokud jsou navíc hodnoceny v kontextu s odůvodněním pravomocných rozhodnutí v této kauze, jednoznačně odůvodňují závěr, že se na části p.p.č.st. 10 nachází VPÚK“. Žalovaný k tomuto znaku účelové komunikace (resp. k její existenci jako takové), dále uvádí v závěru svého rozhodnutí: „Jak bylo však uvedeno výše (II. bod 5) tohoto odůvodnění), uvedená cesta prokazatelně po desítky let vedla i po části p.p.č.st.10, proti jejímu užívání nebylo aktivně brojeno, proto lze dovodit konkludentní souhlas s veřejným užíváním.“ A dále: „KÚ KHK uvádí, že ve spise je založeno rovněž vyjádření obce Stará Paka (č.l.5) a SÚS Královehradeckého kraje a.s. jakožto účastníků řízení, která rovněž potvrzují závěry o existenci účelové komunikace. Nelze tedy tvrdit, že správní orgány vycházely toliko z tvrzení 2 fyzických osob, pro které tato představuje tato veřejně přístupná účelová komunikace nutné spojení s jejich nemovitostmi.“ Žalobkyně zdůraznila, že z čl. II bod 5 napadeného rozhodnutí dle jejího názoru prokazatelně nevyplývá závěr o existenci účelové komunikace, jak tvrdí žalovaný. Stejně tak z vyjádření obce Stará Paka a SÚS Královehradeckého kraje a.s Ani ohledně uvedeného znaku tak není zřejmé, na základě jakých důkazů dospěl žalovaný k závěru, že vlastník pozemku st. p. č. 10 poskytl souhlas s jeho užitím jako cesty. Žalobkyně se může pouze domnívat, že těmito důkazy bylo vyjádření paní D. a pana K.. Tato jsou však v rozporu nejen s vyjádřením žalobkyně, ale i s dalšími důkazy, jejichž provedení žalobkyně v řízení navrhla. Protože však ze strany žalovaného, jako i ze strany OÚ Stará Paka, nedošlo v odůvodnění rozhodnutí k utřídění jednotlivých důkazů a jejich hodnocení (je vůbec otázkou, jaké důkazy byly ze strany žalovaného provedeny), lze se jen domnívat, jakým způsobem byl zjištěn skutkový stav ve věci. Žalobkyně dodala, že pokud někdo tvrdí existenci účelové komunikace, je důkazní břemeno na takové osobě. Tato osoba nese důkazní břemeno ve vztahu k prokázání zákonných znaků nezbytných pro existenci účelové komunikace. Článek V. Žalobkyně dále vyjádřila přesvědčení, že v řízení nebyla prokázána existence účelové komunikace na pozemku st. p. č.

10. Pokud byla v minulosti deklarována existence účelové komunikace na sousedních pozemcích, bylo takové rozhodnutí neurčité, ale zejména z něj nelze usuzovat, že by se případná účelová komunikace měla nacházet i na pozemku st. p. č. 10, když osoba vlastníka tohoto pozemku je odlišná od vlastníka pozemku sousedního. Žalovaný ve svém rozhodnutí ze dne 24. 5. 2012 logicky dovodil, že kdyby vlastník pozemku st. p. č. 10 vlastnil například i pozemek p. č. 534/15, na kterém se dle žalovaného cesta nachází, nemohl by se takový vlastník dovolávat neexistence cesty na pozemku st. p. č. 10 jen z toho důvodu, že se následně zjistí, že hranice pozemků, které vlastní, má jiný průběh. Žalovaný tak dochází k závěru, že pokud by vlastník určitého pozemku dal souhlas s jeho užíváním jako cesty a následně by se zjistilo, že cesta zasahuje i do sousedního pozemku stejného vlastníka, nemohlo by to mít jakýkoliv vliv na existenci cesty. Rozhodným by bylo faktické užívání cesty, ke kterému dal takový vlastník souhlas. Žalobkyně jako vlastník pozemku st. p. č. 10 však nevlastní sousední pozemek p. č. 534/15, na kterém by se dle deklaratorního rozhodnutí ze dne 10. 6. 2009 (dle žalobkyně neurčitého a tudíž nevykonatelného) měla účelová komunikace nacházet. Z tohoto důvodu je tak nutné posuzovat, zda-li žalobkyně či její předchůdci souhlasili s užíváním pozemku st. p. č. 10 jako účelové komunikace. Toto potvrzuje i žalovaný, který v odůvodnění rozhodnutí uvádí: „Konstrukce konkludentního souhlasu vychází již z prvorepublikových právních názorů, spočívajících v tom, že stěžejní je faktický průběh cesty v terénu, specifikace pozemků, po nichž cesta vede, může sloužit v daném kontextu toliko pro určení, u jakých osob (a jejich právních předchůdců) je třeba konkludentní souhlas zkoumat.“ Žalobkyně k tomuto uvedla, že ve vztahu k pozemku st. p. č. 10 nebylo prokázáno nejen poskytnutí souhlasu s jeho užíváním (žalobkyně vlastní pozemek od sedmdesátých let minulého století), ale nebyla prokázána ani existence znaku „patrnosti stálé cesty v terénu“. Existence tohoto znaku nebyla ostatně na základě provedeného dokazování prokázána ani ve vztahu k ostatním pozemkům, na kterých se má dle napadeného rozhodnutí, resp. rozhodnutí OÚ Stará Paka, účelová komunikace nacházet. Článek VI. Dle žalobkyně z provedených důkazů vyplynulo, že pozemek st. p. č. 10 nikdo jako cestu neužíval a pokud někdo užil okolní pozemky, pak pouze pro průchod. Správní orgány obou stupňů na tato fakta reagovaly tím, že s ohledem na četnost užití pozemku jako cesty, si toho žalobkyně (a případně i jiní svědci) nemuseli vůbec všimnout. Podle žalobkyně však není možné připustit argumentaci žalovaného, podle které žalobkyně za poslední desetiletí nemusela vůbec zaznamenat, že je její pozemek užíván jako cesta (přestože v místě trávila pravidelně celé letní prázdniny), přesto se odkazuje na užívání pozemku jako cesty od nepaměti a tím se dovozuje souhlas vlastníka s takovým užitím pozemku. Pokud je znak souhlasu s užitím pozemku jako cesty nahrazován tím, že cesta je užívána od nepaměti, musí být takový způsob užívání v řízení dle žalobkyně prokázán. Nelze se omezit na tvrzení dvou účastníků, kteří mají na výsledku sporu zájem, že tento pozemek občas užili. Zatímco jiní účastníci a svědci užití pozemku tímto způsobem zpochybňují. V této souvislosti žalobkyně ještě dodala, že od konce osmdesátých let minulého století, kdy byla provedena rekonstrukce elektrického vedení (zhotoven sloup elektrického vedení), do doby, kdy žalobkyně provedla na pozemku p. č. 75/1 terénní úpravy, nebylo ani technicky možné předmětné pozemky užít pro průjezd. Článek VII. Pokud jde o průběh a šíři účelové komunikace, uvedl ve svém rozhodnutí OÚ Stará Paka následující: „Při vymezení šířkových poměrů silniční úřad vycházel z potřeb zabezpečení nutné komunikační potřeby přilehlých nemovitostí v dnešní době, z vyjádření účastníků v tomto a v jiných řízeních ohledně této komunikace. Dále jsou správnímu orgánu skutečnosti obecně známé, jako např. stavba obecního vodovodu v dané lokalitě, obhospodařování obecních pozemků apod. K těmto činnostem musela být užita technika, která zabezpečovala tuto činnost po předmětné komunikaci (multikára, os.automobil třeba s přívěsem).“ I v tomto případě se jedná dle žalobkyně o zcela neurčité a tudíž nepřezkoumatelné závěry. Stejně tak je neurčitý odkaz na skutečnosti, které mají být správnímu orgánu známé. Nadto žalobkyně uvedla, že si není vědoma, že by taková činnost byla zabezpečována právě přes pozemky st. p. č. 10 a p. p. č. 75/1. Pokud by toto OÚ Stará Paka tvrdil, což nelze s ohledem na neurčitost jeho tvrzení říci, měl by zároveň tuto skutečnost řádně doložit a odůvodnit. Tuto neurčitost a nepřezkoumatelnost závěru OÚ Stará Paka o průběhu a šíři účelové komunikace pak nezhojilo ani rozhodnutí žalovaného. Dále žalobkyně uvedla, že výškové a směrové podmínky daného terénu neumožňují průjezd vozidla po cestě tak, jak byla zakreslena do „Grafického znázornění průběhu VÚK“, které je přílohou rozhodnutí OÚ Stará Paka. Článek VIII. Závěrem žalobkyně zopakovala své přesvědčení, že na pozemku st. p. č. 10 neexistuje účelová komunikace. Na ostatních pozemcích zmiňovaných ve výroku rozhodnutí OÚ Stará Paka, pak průběh účelové komunikace (pokud se zde vůbec nějaká nachází) neodpovídá tomu, jak byla vymezena rozhodnutím OÚ Stará Paka. Žalobkyně připouští, že pozemky p. č. 75/1 a 534/15 občas někdo užil pro průchod na okolní pozemky. To samo o sobě ještě neznamená, že na těchto dvou pozemcích účelová komunikace vznikla – již s ohledem na to, že vlastníci okolních nemovitostí mohli k přístupu na své pozemky užít cestu vedoucí po pozemku p. č. 593/1. V žádném případě však nebyly pozemky p. č. 75/1, 534/15 a st. p. č. 10 užity pro průjezd motorovým vozidlem. Nic takového nebylo v řízení prokázáno. Žalobkyně má za to, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, a to pro svoji neurčitost a nesrozumitelnost. V odůvodnění jsou uvedena určitá skutková zjištění, ale již není patrné, na základě čeho byla učiněna. Z odůvodnění nevyplývá, jakým způsobem byly jednotlivé důkazy hodnoceny, resp. zde není vůbec uvedeno, jaké všechny důkazy byly provedeny a proč některé provedeny nebyly. Odůvodnění je tak pouze souhrnem výňatků z odůvodnění jiných rozhodnutí, kdy žalovaný poskládal skutková zjištění v nich uvedená, aniž by uvedl, na základě jakých důkazů k těmto zjištěním dospěl. Již toto je důvodem, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a vráceno žalovanému k dalšímu řízení. Stejnými nedostatky pak trpí i rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Navrhla proto, aby krajský soud zrušil jak žalované rozhodnutí, tak jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně. III. Obsah vyjádření žalovaného k žalobě Ve vyjádření k žalobě polemizoval žalovaný s jednotlivými žalobními námitkami. Nejprve uvedl, že nelze připustit, aby se porušila zásada ne bis in idem vyjádřená v § 48 správního řádu. Pakliže je v určité věci vydáno rozhodnutí, které se stane pravomocným a není dodatečně zákonným způsobem zrušeno, nelze bez dalšího jednat tak, jako by ono rozhodnutí neexistovalo, bylo nicotné. V návaznosti na to odkázal na svoje stanovisko v této otázce vyjádřené ve svém rozhodnutí čj. 6893/DS/2012-4-MA ze dne 24. 05. 2012 v části III. odůvodnění. Žalovaný má za to, že s ohledem na procesní stav kauzy (nejen tohoto správního řízení) nelze zpochybnit existenci veřejně přístupné účelové komunikace na pozemcích, kterých se správní řízení, jenž bylo ukončeno žalobou napadeným rozhodnutím, týkalo (uvedené vskutku představuje překážku věci pravomocně rozhodnuté), avšak lze blíže konkretizovat průběh cesty terénem po těchto pozemcích (což již dle názoru žalovaného nepředstavuje překážku věci rozhodnuté). Žalovaný doplnil, že pokud se žalobkyně snažila díky takovémuto vstřícnému přístupu správních orgánů (tj. že akceptovali vést řízení o přesném průběhu cesty v terénu) znovu „otevřít“ již věc jednou pravomocně rozhodnutou, nemělo by být této její snaze napomáháno a to tím spíše (krom shora uvedeného), že a) každé pravomocné rozhodnutí zakládá dobrou víru nejen dalších účastníků řízení, ale též dalších subjektů; b) účastníci řízení ve skutečnosti vědí, kudy cesta prochází i bez rozhodnutí správního orgánu, neboť ten existující stav toliko deklaroval (pokud jde např. o pozemek p. č. 75/1 netřeba širší odborné znalosti věci ani znalosti historie místa samého, aby bylo zcela evidentní, že cesta prochází prakticky souběžně se silnicí a směřuje do prostoru mezi domem na p. p. č. st. 10 a opěrnou zdí silnice). Jedná se totiž o nejkratší a jedinou logickou trasu cesty. Nelze se tak domnívat, že se např. cesta nachází na celé ploše p. p. č. 75/1 nebo vede „k lesu“ tj. p. p. č. 73 a 74/1 a odtud se opět prudce stáčí mezi opěrnou zeď silnice a dům na p. p. č. st.

10. O správnosti tohoto závěru svědčí dle žalovaného i nezávislý názor (byť právně nezávazný, přesto bezpochyby odborný) veřejného ochránce práv, který ve své zprávě o šetření (která byla vydána několik let před tím, než správní orgán deklaroval reálný průběh cesty terénem) dokázal určit, kudy cesta prochází – viz přiložená zpráva o šetření. Rovněž je třeba poukázat na pravomocné rozhodnutí, které bylo vydáno v samostatném správním řízení a jehož meritem bylo odstranění pevných překážek z předmětné veřejně přístupné účelové komunikace – v tomto typu řízení se správní orgán musí nejprve zabývat svou příslušností tak, že posuzuje, zda se vůbec v případě umístěných překážek jedná o pozemní komunikaci a od tohoto závěru se odvíjí jeho další procesní postup. Jinak vyjádřeno – žalobkyně měla možnost ve třech pravomocně ukončených správních řízeních, která se týkala téže cesty, namítat veškeré argumenty, které svědčí ve prospěch jejího tvrzení, toho také využívala, přesto ji ani v jednom správním řízení nedal správní orgán prvního stupně za pravdu a neučinil tak ani správní orgán odvolací, na který se obracela. Z těchto důvodů vyjádřil žalovaný přesvědčení, že a) není rozpor v tom, pokud odmítl opětovně (potřetí) posuzovat povahu daných pozemků, ale rozhodl se z důvodu ochrany práv žalobkyně i dalších osob správním rozhodnutím (prakticky na centimetry přesně) zachytit průběh veřejně přístupné účelové komunikace terénem. b) není pochybením žalovaného, ba právě naopak, pokud povahu pozemků opětovně nepřezkoumával. Pokud jde o námitku pod bodem IV. žaloby, žalovaný odkázal na str. 6-12 napadeného rozhodnutí, kde jsou uvedeny stěžejní úvahy, kterými se řídil. Jestliže v žalobě jsou citovány některé pasáže z tohoto odůvodnění, jsou vytržené z kontextu a je třeba vnímat toto odůvodnění jako celek. V rámci provedeného dokazování nalézací správní orgán ani odvolací orgán neshledaly (a ani účastníci řízení takové návrhy na provedení dokazování nepředložili, přestože jsou k tomu povinni, pokud onu skutečnost tvrdí), že by původní vlastník pozemku p. č. st. 10 aktivně brojil proti existenci oné cesty (při vzniku této cesty, nikoli až po několika letech jejího užívání), která zasahuje na pozemek v aktuálním vlastnictví žalobkyně v šířkovém rozsahu několika max. desítek centimetrů a délce cca 13 m – viz výrok nalézacího správního orgánu. Není tedy pravdivé tvrzení žalobkyně, že se správní orgány nevypořádaly se znaky existence části cesty i na pozemku p.č. st. 10, ale současně je třeba si uvědomit, že pokud existuje jedna souvislá dopravní cesta, není nezbytné u každého z pozemků, po nichž vede, zkoumat, zda zde existují všechny znaky veřejně přístupné pozemní komunikace. Jinak vyjádřeno – pokud správní orgány shledají, že cesta plní nutnou komunikační potřebu a dodatečně (tj. po desítkách let užívání cesty) vyjde najevo, že cesta svým výsekem zasahuje nepatrně i do pozemku ve vlastnictví další osoby, není třeba u tohoto „výseku“ cesty znovu přezkoumávat otázku nutné komunikační potřeby, neboť je logické, že pokud tato existuje u zbývající části cesty, existuje i u její části (výseku), jak je tomu i v tomto případě. Dále žalovaný za pomoci podpůrného odkazu na judikaturu Nejvyššího správního soudu konstatoval, že v případě předmětného pozemku šlo o jeho užívání odnepaměti, a to takovými dopravními prostředky, které a) odpovídaly dané době, b) odpovídaly nezbytnosti dopravní obslužnosti napojovaných nemovitostí. Pokud jde o namítanou neexistenci znatelnosti cesty v terénu, kromě toho, že byl tento znak posuzován ve třech správních řízeních a byla shledána jeho existence, je třeba přihlédnout ke specifiku cesty v daném místě. Předně je třeba shledat, že cesta není užívána nikterak intenzivně (tj. znatelnost cesty v terénu by byla i za normálních okolností menší než v případě cesty užívané intenzivněji), přesto plní nutnou komunikační potřebu. Vliv na znatelnost cesty v terénu však významně ovlivnily terénní úpravy (navážka zeminy) provedené žalobkyní a následně i umístění pevných překážek umístěných žalobkyní. Dále třeba upozornit na to, že identický stav, pokud jde o znatelnost cesty, je i u té části cesty, kde je dopravní značka zakazující vjezd vozidlům nad 1 tunu (p. p. č. 593/1), přičemž ani správní orgán při stanovení dopravního značení, ani žalobkyně, příp. jiní účastníci řízení nezpochybňovali, že zde cesta je (pokud by nebyla, nebylo by možné umístit ani dopravní značení na pozemní komunikaci). Poukázal také na to, že o účelové komunikaci hovořila i sama žalobkyně ve svém odvolání ze dne 30. 12. 2011 proti rozhodnutí OÚ Stará Paka čj. OUSP/304/45/SU/2009 ze dne 01. 12. 2011. K námitce pod bodem VI. žaloby žalovaný uvedl, že žalobkyně nejen tyto argumenty uplatnila jak v žalobě ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 30 A 13/2012, tak i v průběhu několika správních řízení, a nikdy nebyla ve věci úspěšná a to zejména z následujících důvodů. Dle žalovaného je třeba uvědomit si skutečnost, že se do relativně nedávné doby nevědělo, přes které pozemky cesta prochází, neboť nebylo provedeno zaměření. K provedení tohoto zaměření došlo až v roce 2011, tedy desítky let po vzniku účelové komunikace. Přestože žalobkyně v průběhu správního řízení tvrdila, že jí bylo známo, že stavba na pozemku p. č. st. 10 nekopíruje hranice tohoto pozemku, neboť o tomto ji údajně informovali její příbuzní, není možné (a to žalobkyně ani netvrdí), aby znala přesný průběh vlastnické hranice v terénu, neboť, jak bylo zmíněno, k tomuto zaměření došlo až v roce 2011. Ani správní orgány nepovažují celou nezastavěnou část pozemku p. č. st. 10 za veřejně přístupnou účelovou komunikaci, což je zřejmé z přílohy rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Jak tedy může žalobkyně úspěšně tvrdit, že nesouhlasila s užitím cca 30 – 40 cm šířkových centimetrů z oné cesty při jejím vzniku, když v té době objektivně nemohlo být ani jí, ani uživatelům, ani správním orgánům zřejmé, v jakém rozsahu a zda vůbec je pozemek p. č. st. 10 součástí účelové komunikace? Dále je třeba položit si dle žalovaného otázku, proč je správními orgány i veřejným ochráncem práv považována tato část cesty (ale paradoxně i žalobkyní, viz její výše zmíněná vyjádření, která jsou přílohou) považována za veřejně přístupnou účelovou komunikaci, když se předmětná cesta ve své druhé části rovněž napojuje na silnici a může tak sloužit pro dopravní napojení nemovitostí – tj. může se jevit, že v předmětném úseku (mezi zdí domu žalobkyně a opěrnou zdí silnice) cesta neplní nutnou komunikační potřebu, ovšem není tomu tak. Především je třeba si uvědomit, že dopravní značka zakazující vjezd vozidlům nad 1 tunu (p.p.č. 593/1) omezuje běžné užívání této části cesty, přičemž toto omezení bylo umístěno na komunikaci z důvodu svahovitosti (podélné, ale zejména příčné) komunikace v daném úseku. Tato svahovitost a hrozba sesuvu svahu na komunikaci i její povrch způsobují, že tuto cestu nelze užít k dopravní obsluze nemovitostí ani vozidly pod 1 t za zhoršeného počasí, zejména v zimním období, a proto je nutné užít zejména v tomto období k dopravnímu napojení nemovitostí účastníků řízení na silnici onu druhou část cesty, která vede vedle domu žalobkyně. Tuto úvahu podporuje i vyjádření žalobkyně, pokud tvrdí, že u domu č.p. 10 v období letních prázdnin neviděla projíždět motorové vozidlo. Pokud žalobkyně dále tvrdí, že se při dokazování neměl správní orgán spokojit toliko s vyjádřením účastníků řízení, kteří mají na jeho výsledku evidentní zájem, pak je třeba ji připomenout, že žalobkyně je jedna z osob, které mají na daném řízení zájem největší, a proto správní orgány nebraly v potaz toliko vyjádření těchto účastníků řízení, ale i účastníků dalších a rovněž i faktický stav na místě samém. Pokud žalobkyně tvrdí, že předmětné pozemky nebylo možné po nějakou dobu užít k průjezdu, byla povinna toto své tvrzení uplatnit před správními orgány (před správním orgánem 1. stupně) a navrhnout provedení dokazovaní za účelem prokázání tvrzeného a následně uplatnit názory, které z dokázaného plynou. Pokud se žalobkyně snaží přesvědčit soud, že správní orgány posuzovaly věc nikoli nestranně, když měly vzít v potaz toliko vyjádření pana JUDr. K., příp. paní D., pak je třeba připomenout např. vyjádření obchodní společnosti SÚS Královéhradeckého kraje a.s., která ve svém vyjádření předloženému správnímu orgánu dne 09. 03. 2012 uvádí, že pod opěrnou zdí silnice se nachází účelová komunikace (obdobně se pak vyjadřuje Obec Stará Paka jako účastník řízení), přičemž jak je uvedeno výše, jestliže je v tomto úseku účelová komunikace, pak tato nemůže sloužit toliko pro provoz pěších, příp. cyklistů, neboť by neplnila alternativu vůči úseku cesty na p. p. č. 593/1 a nebyla by vůbec pozemní komunikací, přičemž by nezabezpečovala adekvátní dopravní napojení touto cestou obsluhovaných nemovitostí. Proto, jestliže je tvrzeno, že zde účelová komunikace existuje, pak nelze současně tvrdit, že není uzpůsobena pro provoz osobního automobilu běžných rozměrů. I z tohoto právě vycházely správní orgány a veřejný ochránce práv, když šířkové poměry cesty byly deklarovány nikoli toliko podle vyjádření účastníků, kteří tvrdí, že tuto cestu užívali k průjezdu osobním automobilem. Pokud jde o patrnost cesty (k jejímuž zhoršení přispěla žalobkyně navážkou zeminy na pozemek a umístěním pevných překážek, které zabránili užívání cesty a tím i k menší patrnosti cesty v terénu), kterou nyní žalobkyně zpochybňuje lze doplnit, že znak patrnosti cesty v terénu se neposuzuje, pokud (zpravidla vlastník účelové komunikace) brání jejímu užívání tím, že umístí na cestu pevnou překážku nebo cestu zaveze zeminou. Opačný závěr by vedl k absurdním situacím a k absenci elementární ochrany účelových komunikací obecně. Pokud jde o otázku možnosti průjezdu motorového vozidla po deklarované účelové komunikaci, je správní orgán toho názoru, že takovýto průjezd je se zvýšenou opatrností a osobním automobilem menších rozměrů možný. Vzhledem k tomu, že žalovaná blíže neuvádí, proč by takovýto průjezd reálně možný nebyl, nelze ze strany žalovaného konkrétněji reagovat. K námitce pod bodem VIII. žaloby žalovaný sdělil, že pokud jde o povahu malé části nezastavěného pozemku st. p. č. 10, odkazuje na shora uvedené, stejně tak, pokud jde o grafickou přílohu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Pokud jde o otázku nutné komunikační potřeby, žalovaný krom shora uvedeného konstantně tvrdí, že pro obsluhu tohoto typu nemovitostí musí být zajištěn příjezd motorovými vozidly (pokud by šlo pouze o přístup pro pěší, pak by vskutku nepředstavovaly p. p. č 75/1 a 534/15 a částečně i p. p. č. st. 10 nezbytné komunikační spojení), těchto vozidel bylo také k obsluze nemovitostí užito a nepochybně tak logicky došlo i k zásahu na p. p. č. st.

10. Aktuálnímu vlastníkovi se pak v řadě správních řízení v této kauze nepodařilo prokázat, že vlastník p. p. č. st. 10 při založení této cesty aktivně brojil proti jízdě motorových vozidel (k tomuto opět viz výše a obsah spisu). Pokud jde o údajnou nesrozumitelnost a neurčitost, je třeba si uvědomit, že v dané kauze bylo vydáno několik pravomocných rozhodnutí, jejichž vydání předcházely námitky účastníků, včetně žalobkyně. Není možné, aby byla úspěšná snaha žalobkyně o to, aby se de fakto začalo tzv. „v bodě nula“ a chtít po veřejné správě a snad i po moci soudní, aby přehlížela pravomocná rozhodnutí v této kauze, která byla vydána v několika správních řízeních v průběhu několika let. Z této teze vycházel i žalovaný při odůvodnění žalovaného rozhodnutí, a pokud snad užil citace z odůvodnění těchto pravomocných rozhodnutí k tomu, aby se vypořádal s námitkami žalobkyně, nemůže sama o sobě tato skutečnost znamenat porušení toho kterého ustanovení správního řádu, ba právě naopak – žalovaný ctil zásadu procesní ekonomie a dodržel i zásadu materiální pravdy. Jestliže tedy žalobkyně napadá, že žalovaný neuvedl v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, na základě jakého dokazování nyní dospěl k citovaným závěrům, pak je nezbytné ji připomenout, že citace jsou z oněch pravomocných rozhodnutí, která tzv. „ustála“ řádné i jiné opravné prostředky, tj. ono dokazování se provádělo v průběhu správních řízení, jejichž výsledkem bylo vydání rozhodnutí, z nichž bylo citací užito, a proto není třeba znovu „otvírat“ otázky již jednou uzavřené, neboť k tomuto chybí i dostatek zákonného zmocnění. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalovaný podal ve věci další vyjádření a to ze dne 22. 4. 2013. Tvořily je v podstatě dva ortofoto snímky místa samého, jeden aktuální, druhý z 50. let 20. Století. Z těchto snímků je dle žalovaného patrné, že cesta byla v daném úseku od nepaměti a byla takových šířkových poměrů, které umožňovaly průjezd osobním automobilem. Třetí vyjádření žalovaného k žalobě bylo ze dne 15. 5. 2013. Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobkyně, že správní řízení vedené podle § 142 odst. 1 správního řádu (tedy rozhodování o tom, zda je cesta veřejně přístupnou účelovou komunikací ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích) je zároveň správním řízením vedeným podle § 141 správního řádu. Aby se mohlo v té či oné věci jednat o sporné řízení podle § 141 správního řádu, musí (pokud nepůjde o spory z veřejnoprávních smluv) být kumulativně splněny dvě podmínky. První z nich je, že správní orgán musí být k rozhodování takovéhoto sporu oprávněn podle zvláštního zákona. Takovéto oprávnění pak musí být v zákoně explicitně vyjádřeno, neboť jde o výjimky z § 7 odst. 1 občanského soudního řádu. Zákon o pozemních komunikacích ani jiný zákon v oblasti silničního hospodářství však neuvádí, že by správní orgán (silniční správní úřad) mohl rozhodovat spory vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných nebo obchodních vztahů. Tato podmínka tak není splněna. Druhou podmínkou je, že jde o spory vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných nebo obchodních vztahů. Právo užívání pozemních komunikací je ovšem oprávněním veřejnoprávním (veřejným subjektivním právem). Okolnost spočívající v tom, že se vlastník cesty brání jejímu veřejnému užívání, ještě neznamená, že jde o spor soukromoprávní. Pokud je správní orgán požádán o posouzení povahy cesty, může meritorně rozhodnout tak, že osvědčí existenci pozemní komunikace (zpravidla účelové pozemní komunikace) na pozemku, anebo rozhodne tak, že na pozemku se pozemní komunikace nenachází (avšak již není zmocněn k tomu, aby v případě, že dojde k závěru, že se na pozemku nenachází pozemní komunikace, pozitivně rozhodl o tom, na základě jakého soukromoprávního titulu je taková cesta užívána). Tato podmínka tak rovněž není splněna. Ohledně připomínek žalobkyně týkajících se objektivity žalovaného ve spojitosti s neprovedením důkazů navržených žalobkyní žalovaný připomněl, že je povinností oprávněných úředních osob oznámit svému nadřízenému okolnosti nasvědčující tomu, že jsou vyloučeni z projednávání věci. K tomu v daném případě nedošlo, neboť oprávněná úřední osoba k uvedenému nemá důvodu. S účastníky řízení ani jejich zástupci se nezná, osobně se s nimi nikdy neshledala; mezi oprávněnou úřední osobou a účastníky řízení ani nevznikl konflikt, který by snad odůvodňoval to, aby věc vyřizovala jiná oprávněná úřední osoba. Oprávněná úřední osoba nemá vztah ani k předmětným nemovitostem. Ostatně, pokud by konkrétními informacemi nasvědčujícími podjatosti oprávněné úřední osoby žalobkyně disponovala, zcela jistě by je uplatnila. K tomu však během několika měsíců a let nedošlo. Dále uvedl, že dokazování se primárně děje v nalézací fázi správního řízení, tj. před správním orgánem prvního stupně. Správní orgán musí ve správním řízení dostát také zásadě materiální pravdy při zohlednění zásady procesní ekonomie. Proto je na jednu stranu správní orgán oprávněn opatřovat jakékoli podklady z vlastního rozhodnutí, případně vychází z toho, co účastníci řízení navrhli. Současně však není povinen provést veškeré účastníkem navržené důkazy, neboť by takový postup nebyl (nemusel být) procesně efektivní. Jak bylo uvedeno výše, dané správní řízení není řízením sporným, přesto se v něm obdobně užije § 141 odst. 4 správního řádu a to z důvodu existence § 142 odst. 3 správního řádu. Tak tomu bylo i v daném správním řízení, kdy správní orgány primárně vycházely z některých, účastníky navržených důkazů, avšak rozhodně ne všechny byly provedeny. Žalovaný v souvislosti s námitkou žalobkyně o porušení zásady koncentrace řízení předložením dvou ortofoto snímků vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na znění § 82 odst. 4 správního řádu nelze dovodit, že by toto ustanovení dopadalo na postup správního soudu. Přestože má žalovaný za to, že obě žalobou napadená rozhodnutí obstojí, rozhodl se v rámci svého vyjádření k žalobě poukázat i na existenci leteckých snímků. Takovýto postup soudní řád správní umožňuje. Prostým porovnáním aktuálního snímku a snímku z 50. let 20. století je zřejmé, že na pozemku p. č. 75/1 cesta patrná je, nachází se na stejném místě a logicky pokračuje mezi zdí a domem č.p.

10. Současně je v posuzovaném úseku takových rozměrů, které umožňovaly průjezd osobním automobilem a to jak před půl stoletím, tak i dnes. Za daných šířkových poměrů by nebylo možné část st. p. č. 10 cestou nezasáhnout. Není pak pravdivé ani tvrzení žalobkyně, že ze staršího snímku není patrné zasažení p. č. st. 10, když patrné je. IV. Další podání žalobkyně Žalobkyně podala ve věci několik dalších vyjádření, v nichž reagovala buď na písemná podání žalovaného nebo osoby zúčastněné na řízení JUDr. K.. První z nich byla replika ze dne 14. 1. 2013, v níž reagovala na vyjádření žalovaného k žalobě. V jejím úvodu žalobkyně vyjádřila podiv nad tím, že pokud tedy sám žalovaný připouští, že je nezbytné, aby bylo rozhodnuto o průběhu případné účelové komunikace, proč následně uvádí, že se jedná o „vstřícný přístup“ správních orgánů, které se rozhodly o věci rozhodovat a tudíž by tento „vstřícný přístup“ neměl být ze strany žalobkyně zneužíván. Dále žalobkyně znovu zrekapitulovala výchozí stav : Správní orgány rozhodly v roce 2009 deklaratorním rozhodnutím o tom, že na pozemcích p.p.č.75/1, p. p. č. 534/15, p. p. č. 593/1 se nachází účelová komunikace. Nejenže tak nebylo rozhodnuto o tom, že by se účelová komunikace měla nacházet na pozemku st. p. č. 10, ale ani nebylo rozhodnuto, kde by se na předmětných pozemcích měla cesta nacházet. Z deklaratorního rozhodnutí z roku 2009 ani nevyplývá, jakým způsobem by měla být tato cesta užívána. S ohledem na neurčitost rozhodnutí, ale zejména s ohledem na skutečnost, že rozhodnutí nekonstatovalo existenci účelové komunikace na pozemku st. p. č. 10, se žalobkyně rozhodla, že není nutné vynakládat náklady na právní zastoupení a podávat proti tomuto rozhodnutí správní žalobu. A to přes to, že s tímto rozhodnutím nesouhlasila. Následně byly žalobkyni odborem výstavby OÚ Stará Paka (tedy stejným úřadem, který rozhodoval o existenci účelové komunikace) povoleny terénní úpravy pozemku p. p. č. 75/1. V rámci řízení o povolení terénních úprav posuzoval odbor výstavby OÚ Stará Paka projektovou dokumentaci, ze které vyplývalo, že na pozemku p. p. č. 75/1 bude zajištěn pouze průchod a ne průjezd pro motorová vozidla. Následně, po provedení terénních úprav a zasazení dřevin (které byly vyznačeny v předmětné projektové dokumentaci), došlo ze strany odboru výstavby OÚ Stará Paka k vydání rozhodnutí, kterým nařídil žalobkyni tyto dřeviny odstranit. V odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo uvedeno, že příslušná účelová komunikace má sloužit k průjezdu motorových vozidel a že tato cesta se nachází i na pozemku st. p. č. 10 (nic z tohoto nebylo uvedeno ve výroku rozhodnutí). Proti tomuto rozhodnutí již žalobkyně podala žalobu, která byla odmítnuta s ohledem na pozdě podané odvolání žalobkyně a tím nevyčerpání opravného prostředku proti správnímu rozhodnutí. Je tedy účelové tvrzení žalovaného, který uvádí, že žalobkyně se svými argumenty (které uvádí i v tomto řízení), nebyla ve věci správní žaloby věcně úspěšná, když soud tyto argumenty s ohledem na odmítnutí žaloby neposuzoval. Naopak se Krajský soud v Hradci Králové, ve věci vedené pod sp. zn. 30 A 13/2012, pozastavil nad postupem správních orgánů, kdy na jedné straně je žalobkyni povoleno provedení terénních úprav na pozemku p. p. č. 75/1 ze strany stavebního úřadu (OÚ Stará Paka – odbor výstavby) včetně výsadby dřevin (zakreslených do projektové dokumentace) a na druhé straně je následně odborem výstavby OÚ Stará Paka požadováno jejich odstranění. Ze shora uvedeného dle žalobkyně vyplývá, že pokud je v tomto řízení rozhodováno o tom, jestli se účelová komunikace nachází na pozemku st. p. č. 10, jako i o průběhu a rozměrech účelové komunikace na předmětných pozemcích, nejedná se o věc rozhodnutou. Předmětem dokazování by pak měla být zejména otázka existence znaků, které jsou nezbytné pro konstatování existence samotné účelové komunikace. Předně je nutné posoudit, jestli žalobkyně (či její právní předchůdce) dali souhlas s užitím pozemku st. p. č. 10 jako cesty, když původní rozhodnutí z roku 2009 se týkalo pozemků jiných vlastníků - žalobkyně se vlastníkem pozemku p. p. č. 75/1, který byl dotčen deklaratorním rozhodnutím z roku 2009, stala až na základě kupní smlouvy uzavřené dne 24. 10. 2002. V řízení o deklaratorním rozhodnutí z roku 2009 tak nebylo posuzováno, jestli žalobkyně poskytla souhlas s užitím tohoto pozemku jako cesty. S ohledem na skutečnost, že v této věci je rozhodováno i o průběhu tvrzené účelové komunikace, je nutné ve vztahu k tomuto průběhu komunikace na předmětných pozemcích, posuzovat i znak „patrnosti cesty v terénu“. Ani ve věci zkoumání existence tohoto znaku nelze odkazovat na deklaratorní rozhodnutí z roku 2009, když toto rozhodnutí konstatovalo existenci cesty někde na pozemku p. p. č. 75/1. Pokud žalovaný tvrdí, že tyto pozemky (tedy i pozemek st. p. č. 10) byly užívány jako cesta „od nepaměti“, pak z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá, jak k tomuto závěru dospěl. Žalobkyně předložila v řízení důkazy (fotografie, vyjádření osob), které dokládají, že pozemky (zejména pak pozemek st. p. č. 10) jako cesta užívány nebyly. Žalovaný však tyto důkazy nijak nehodnotil, dokonce v odůvodnění ani neuvedl, na základě jakých důkazů dospěl k tomuto skutkovému zjištění. Navíc pokud žalovaný tvrdí, že žalobkyně nemohla znát průběh hranice pozemku v terénu, jedná se pouze o spekulaci, která není ničím podložena. Žalovaný se měl také vypořádat s tím, zda znak „patrnosti cesty v terénu“ existoval před provedením předmětných terénních úprav, které měla žalobkyně povoleno. Žalobkyně vytkla žalovanému, že založila do spisu fotografie pořízené v minulosti, ze kterých je zřejmé, že na předmětných pozemcích nebyla cesta patrná, k prokázání neexistence cesty v terénu navrhla provést svědecké výpovědi, resp. založila do spisu vyjádření osob popírající existenci cesty na předmětných pozemcích, ale žalovaný tyto důkazy neprovedl, resp. z odůvodnění napadeného rozhodnutí není ani zřejmé, jaké důkazy byly v řízení provedeny a proč některé důkazy provedeny nebyly. V tom spatřovala zásadní vadu napadeného rozhodnutí. Dále zopakovala, že ze stručných vyjádření obchodní společnosti SÚS Královéhradeckého kraje a.s. a obce Stará Paka není zřejmé, že by se účelová komunikace měla nacházet na pozemku st. p. č.

10. Dále z nich není patrné, jaký by měla mít účelová komunikace průběh a není z nich ani průkazná existence znaků nutných ke konstatování, že se zde účelová komunikace vůbec nachází. Jedná se pouze o konstatování, že se účelová komunikace na předmětných pozemcích nachází. Tato vyjádření tak nedávají žádnou odpověď na otázku, jestli s užitím pozemků byl dán souhlas všech vlastníků předmětných pozemků, jako i na otázku, jestli je cesta v terénu patrná. Právě k neexistenci těchto znaků žalobkyně navrhovala provést důkazy, které správní orgán neprovedl, resp. je v odůvodnění nehodnotil. Žalovanému dle žalobkyně nic nebránilo, aby vycházel ze znalosti jiných řízení a důkazy v nich provedené, provedl i v tomto řízení. Tyto důkazy by pak hodnotil ve vzájemných souvislostech s důkazy navrženými v tomto řízení žalobkyní, jako i jinými účastníky, a na základě takového hodnocení by dospěl ke skutkovým zjištěním, nezbytným pro posouzení této věci. Žalovaný de ní nechápe zásady správního řízení. Jinak by nemohl dojít k závěru, že lze jen tak převzít skutková zjištění, ke kterým dospěl správní orgán v odůvodnění jiných rozhodnutí, aniž by správní orgán provedl v této věci jakékoliv dokazování. Další byla replika ze dne 22. 2. 2013, v níž reagovala na vyjádření osoby zúčastněné na řízení. V podstatě zopakovala předchozí argumenty. Zdůraznila, že u rozhodnutí z roku 2009 je pro správní orgán závazný pouze výrok, nikoliv odůvodnění. Zopakovala, že hlavním důvodem nezákonnosti napadeného rozhodnutí je jeho nepřezkoumatelnost. Dle žalobkyně není množné, aby správní orgán rozhodl pouze na základě skutkových zjištění, ke kterým dospěl v jiných řízeních bez toho, že by provedl dokazování. V replice ze dne 15. 3. 2013 reagovala žalobkyně na vyjádření osoby zúčastněné na řízení, ovšem pouze tak, že odkázala na svá předchozí podání. Další replika byla ze dne 10. 4. 2013. Žalobkyně se ohradila proti názorům osoby zúčastněné na řízení JUDr. K. v tom, že není podstatné, jestli se rozhodnutí z roku 2009 vztahuje i na st. p. č.

10. Pokud měla veřejně přístupná účelová komunikace vzniknout na předmětných pozemcích někdy v minulosti, je nutné zkoumat existenci souhlasu s takovým užitím pozemku i ohledně vlastníků této stavební parcely. V řízení v roce 2009 však souhlas žalobkyně, resp. jejích právních předchůdců, zkoumán nebyl, a to z toho důvodu, že pozemky zmíněné v tomto rozhodnutí byly v době údajného vzniku účelové komunikace ve vlastnictví jiných subjektů. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, z jakých důkazů žalovaný vycházel, když posuzoval existenci znaků podmiňujících vznik účelové komunikace, z jeho rozhodnutí není patrno, jaké důkazy provedl, jak je hodnotil a proč se některými navrženými důkazy zabývat odmítl. V replice ze dne 30. 4. 2013 žalobkyně reagovala jak na vyjádření osoby zúčastněné na řízení, tak na doplňující vyjádření žalovaného. Uvedla, že řízení o určení právního vztahu je z povahy věci řízením sporným. Zásada vyhledávací, která obvykle ovládá správní řízení, je v tomto případě do velké míry oslabena. Za tohoto stavu nechápala, proč žalovaný v soudním řízení správním předkládá důkaz, který by měl pomoci pouze jedné ze stran, což zpochybňuje objektivitu žalovaného. Ten na jednu stranu vyhledává za účastníky správního řízení, kteří se domáhají průjezdu před pozemek žalobkyně, důkazy, na druhou stranu v řízení ignoruje důkazy, které založila žalobkyně. Tyto žalobkyní navržené důkazy nejen že žalovaný neprovedl, ale v odůvodnění rozhodnutí ani neuvedl důvod, proč tak učinil. Místo toho nyní žalovaný podniká investigativní činnost za účelem pomoci jedné ze stran sporu. Pokud se jedná o založené snímky, vyjádřila přesvědčení, že tyto nemohou být s ohledem na koncentrační zásadu vyjádřenou v ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu použity v tomto řízení. Ke snímku z 50. let 20. století konstatovala, že z tohoto jednoho izolovaného snímku nelze učinit žádné závěry. Jak již opakovaně uvedla, sama předložila několik fotografií z 80. let 20. století, na kterých není žádná cesta patrná. Právě všechny tyto důkazy měl žalovaný hodnotit v souvislostech, což se nestalo. Dodala ještě, že ze snímku v žádném případě nevyplývá, že na něm naznačená cesta, by vedla i přes pozemek st. p. č.

10. Měření, které provedl žalovaný ve snaze pomoci jedné ze stran sporu, považovala za úsměvné. Replikou ze dne 21. 5. 2013 reagovala žalobkyně na třetí vyjádření žalovaného k žalobě. Uvedla, že z jejího vyjádření ze dne 30. 4. 2013 je zcela zřejmé, že pouze přirovnala řízení vedené podle § 142 odst. 1 správního řádu ke spornému řízení z hlediska provádění důkazů, za čímž si stále stojí. Jak ostatně uvedl i žalovaný, uplatní se na dokazování v řízení o určení právního vztahu obdobně ustanovení § 141 odst. 4 správního řádu. V uvedeném vyjádření neuvedla, že by se domnívala, že úřední osoba, která věc rozhodovala, by byla podjatá. Žalobkyně nemá žádné poznatky o tom, že by tato úřední osoba měla jakýkoliv vztah k některému z účastníků řízení nebo k samotnému předmětu řízení. Žalobkyně má však pochybnosti o objektivnosti postupu žalovaného. Jak již uvedla, žalovaný většinu důkazů, které ke svým tvrzením označila, neprovedl a ani tento postup řádně neodůvodnil. Na druhou stranu žalovaný navrhuje až v průběhu soudního řízení provést důkaz, jehož provedení je nepřípustné a který by měl být proveden v neprospěch žalobkyně. V řízení vedeném podle § 142 odst. 1 správního řádu je významným způsobem oslaben princip materiální pravdy (§ 142 odst. 3 ve spojení s § 141 odst. 4 správního řádu). Pokud žalovaný neprovedl všechny navržené důkazy, což potvrzuje ve shora uvedeném vyjádření, měl v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tak učinil. Pokud žalovaný neodůvodnil, proč některé důkazy nebyly provedeny, ač byly žalobkyní řádně označeny, je toto další vadou napadeného rozhodnutí, neboť tím bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces. Žalovaný nerozlišuje mezi vyjádřením a označením nových důkazů. Nikdo žalovanému nebrání, aby se v rámci soudního řízení správního vyjadřoval i jinou formou než pouze textem. Na druhou stranu nelze připustit, aby žalovaný v soudním řízení správním předkládal nové důkazy, které ve správním řízení nebyly označeny. Závěrem své repliky žalobkyně shrnula důvody, pro které by mělo být žalobě vyhověno : - napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, a to zejména pro nedostatek důvodů rozhodnutí, jako i pro nesrozumitelnost - v odůvodnění rozhodnutí jsou uvedena určitá skutková zjištění, ale již není patrné, na základě čeho byla učiněna (například na základě jakých důkazů došel žalovaný k závěru, že ve vztahu k pozemku st. p. č. 10 jsou naplněny znaky účelové komunikace spočívající v patrnosti cesty v terénu a poskytnutí souhlasu vlastníka pozemku k takovému užití). - z odůvodnění nevyplývá, jakým způsobem byly jednotlivé důkazy hodnoceny, resp. zde není vůbec uvedeno, jaké všechny důkazy byly provedeny a proč některé provedeny nebyly. - odůvodnění je pouze souhrnem výňatků z odůvodnění jiných rozhodnutí, kdy žalovaný poskládal skutková zjištění v nich uvedená, aniž by uvedl, na základě jakých důkazů k těmto zjištěním dospěl. V. Vyjádření osob zúčastněných na řízení Obec Stará Paka svého práva podat ve věci písemné vyjádření nevyužila. Další osoba zúčastněná na řízení JUDr. J. K. podal takových vyjádření několik. První z nich bylo vyjádření ze dne 25. 1. 2013. Dle jeho názoru pokud žalobkyně požaduje jakési přehodnocení dosavadních řízení a jiných zjištění správních orgánů, resp. nové provedení důkazů, nemá takový požadavek na komplexní řešení a rozhodnutí oporu ve správním řádu, ani v silničním zákonu. Jestliže žalobkyně podala návrh na vymezení jednoho úseku cesty a na rozhodnutí v pochybnostech o existenci cesty na nezastavěné části st. p. č. 10, nemůže současně požadovat rozhodnutí o neexistenci cesty na tomto úseku, tím spíš, že věc již byla jednou rozhodnuta. Nemůže požadovat ani rozhodnutí vyžadující jiný postup. Odůvodnění žaloby se tak z větší části vymyká předmětu řízení vymezeného přitom žalobkyní. Pokud jde o patrnost cesty v terénu, pak ta je dle osoby zúčastněné na řízení zcela zřejmá pouhým pohledem. Sama žalobkyně ji bez problému užívá. Od roku 2008 proběhlo asi 10 místních šetření a při žádném z nich se nestalo, že by některá z přítomných osob (i když některé z nich byly na místě poprvé) nemohla cestu najít. Tvrzení žalobkyně, že cesta končila u opěrné zdi silnice považoval za absurdní, neboť by znamenalo, že uživatelé včetně vlastníků domu čp. 10 by buď pokračovali kanálem pod silnicí nebo lezli na silnici asi po třímetrovém žebříku. Žalobkyně v posledních pěti lety vytvoří pravidelně nějakou překážku a pak tvrdí, že pozemek nemůže být jako cesta užíván. Tvrzení žalobkyně o údajných schodech na silnici před rokem 1941 označil za nesmyslné. Žaloba tak vyznívá, že celá předmětná lokality byla od roku 1941 zakonzervovaná. Přitom kromě zemědělské činnosti zde došlo k přestavbám tří domů, obnově a zřízení inženýrských sítí, stavbě betonového mostu přes potok, což by bez dopravní obsluhy bylo naprosto nemožné. Cesta je srovnatelná s jinými v okolí a její stav odpovídá minimální údržbě i užívání. Pokud žalobkyně nedala k užívání cesty souhlas, na základě čeho její předchůdci užívali části cesty 250 let? Pokud jde o alternativní přístup, žalobkyně žádný nenavrhla. Část cesty od Staré Paky takovou variantu nepředstavuje, s čímž souhlasili všichni. Dle osoby zúčastněné na řízení nelze část st. p. č. 10 vyloučit z užívání hned z několika důvodů: vlastnické hranice nikdo donedávna neznal, čili je nikdo nemohl respektovat, vozidly nad 1 tunu nelze projet jinudy, sama žalobkyně využívá služeb, které jsou podmíněny vjezdem mechanizace do uvedené lokality po této cestě, nesouhlas daný po zjištění vlastnické hranice je irelevantní. Navrhla proto zamítnut žaloby. Další vyjádření osoby zúčastněné na řízení bylo ze dne 26. 2. 2013. Uvedla, že na rozdíl od žalobkyně ona rozhodnutí z roku 2009 o existenci cesty rozuměla tak, že silniční úřad potvrdil, že cesta existuje a vede tak, jak ji užívá a užívala sama žalobkyně ještě před tím, než pozemek od obce koupila, tak jak cesta sloužila jejím právním předchůdcům, vlastníkům dalších nemovitostí a ostatním osobám po desetiletí a staletí. I čp. 10 muselo být a bylo v minulosti dopravně obsluhováno a terén jinou cestu neumožňuje. Žalobkyně zapomíná, že pokud cesta nebude brána jako celek, tak se k domu čp. 10 a navazujícím pozemkům nedostal nikdo dříve ani nyní. Část cesty vedoucí po st. p. č. 10 tak nelze brát izolovaně, jako nějakou samostatnou cestu, o níž by mělo být rozhodováno separátně. Doplnění dokazování ohledně patrnosti cesty v terénu považovala za nadbytečné, situace je patrná pouhým okem. Vytvářením překážek veřejné užívání cesty nezaniká. V tom, že žalovaný použil některých zjištění a rozhodnutí z předchozích řízení, jeho pochybení nespatřoval. Další vyjádření bylo ze dne 26. 3. 2013. Osoba zúčastněná na řízení v něm však již v podstatě zopakovala svá dřívější tvrzení. Rozhodnutí z roku 2009 o existenci veřejně přístupné účelové komunikace považovala za základní, na které žalované rozhodnutí navazuje. Rozhodnutí potvrzuje dlouhodobý faktický stav. Pokud rozhodnutí z roku 2009 nezmiňuje výslovně st. p. č. 10 (okraj nezastavěné části této stavební parcely, který je zároveň okrajem cesty), nelze z toho dovodit, že se cesta tomuto místu vyhýbá, protože není kam, na druhé straně je opěrná zeď silnice. Žalobkyně průběh cesty dobře znala. I kdyby tomu tak ale nebylo, na závěrech rozhodnutí to nic nemění. Problém rozsahu užívání cesty vytváří dle jeho názoru uměle sama žalobkyně umisťováním různých překážek bránících v jeho užívání. Žalované rozhodnutí promítlo stav zjištěný v roce 2009 do grafické podoby, tedy původní rozhodnutí bylo doplněno v zájmu posílení právní jistoty žalobkyně, nikoliv posuzováno znovu. Ve vyjádření z 24. 4. 2013 osoba zúčastněná na řízení v podstatě zopakovala svá dosavadní stanoviska. Znovu zdůraznila, že cesta tvoří jeden celek, ze kterého nelze vyjmou okraj st. p. č. 10, který je její nedílnou součástí. VI. Skutkové a právní závěry krajského soudu Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “s. ř. s”). Učinil tak bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s., když k takovému postupu udělila žalobkyně souhlas výslovně, žalovaný pak postupem dle § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s., o čemž byl ve výzvě předsedy senátu řádně poučen. Žalobu shledal důvodnou a to z následujících důvodů. Úvodem předesílá, že všechny nemovitosti, o nichž bude níže pojednávat, se nacházejí v katastrálním území Karlov u Roškopova. Tento údaj již tedy nebude z důvodu úspornosti u jednotlivých pozemků a budov dále uváděn. Dále krajský soud konstatuje, že považuje za správný názor žalovaného, že ve věci není dána překážka věci rozhodnuté. Je pravdou, že žalobkyně podala návrh na vydání deklaratorního rozhodnutí, jímž požadovala, aby správní orgán rozhodl, že na pozemcích p. č. 75/1, p. č. 534/15 a st. p. č. 10 neexistuje účelová komunikace, za situace, kdy rozhodnutím Obecního úřadu Stará Paka ze dne 10. 6. 2009, č. j. OUSP/159/16/SU/2009, bylo deklarováno, že na pozemcích p. č. 75/1, 534/15 a 593/1 účelová komunikace dle § 7 zákona o pozemních komunikacích existuje. Žalovaný ale vyšel ze správného předpokladu (podpořeného eventuálním návrhem žalobkyně), že předmětem řízení o návrhu žalobkyně nemůže být ohledně pozemků p. č. 75/1 a 534/15 toliko deklarace charakteru těchto pozemků, ale že je s ohledem na skutkové okolnosti případu na místě, aby správní orgány přesně vymezily, na kterých částech uvedených pozemků se veřejně přístupná účelová komunikace přesně nalézá. Takový přístup lze jistě kvitovat, neboť přesné vymezení prostoru, na kterém se veřejně přístupná účelová komunikace nachází, je třeba vždy, kdy to vyžaduje skutkový stav a okolnosti případu. O to více tato potřeba vyniká v přezkoumávané věci, kdy je nutné s ohledem na umístění jednotlivých nemovitostí vymezit průběh veřejně přístupné účelové komunikace s nadstandartní přesností, v řádech centimetrů. Navíc o tom, zda znaky veřejně přístupné účelové komunikace naplňuje rovněž st. p. č. 10, resp. nějaká její část, nebylo dosud rozhodováno vůbec. Ohledně tohoto pozemku tedy nepřicházejí úvahy o existenci překážky věci rozhodnuté vůbec v úvahu. Krajský soud navíc ještě poznamenává, že žalobkyně se domáhala vyslovení neexistence veřejně přístupné účelové komunikace na dotčených pozemcích, přičemž teoreticky není vyloučeno, že v mezidobí (tedy od vydání shora uvedených rozhodnutí silničního správního úřadu) mohly pozemky, které byly předmětem výroku těchto rozhodnutí, povahu veřejně přístupné účelové komunikace ztratit. Tolik k zásadě ne bis in idem. Zásadní nesouhlas ale musí krajský soud vyslovit s dalším předpokladem žalovaného. A to tím, že předmětem řízení o žádosti žalobkyně už bude jenom otázka přesného vymezení části pozemků, na nichž se veřejně přístupná účelová komunikace nachází. Tato úvaha žalovaného se pak neblahým způsobem promítla ve způsobu, jakým v daném správním řízení prováděl dokazování. Stručně řečeno, žalovaný považoval za zbytečné provádět jakékoliv dokazování ohledně povahy dotčených pozemků a ohledně této problematiky pouze odkazoval na důkazy provedené v jiných správních řízeních. A to ať už na důkazy provedené ve správním řízení předcházejícím vydání shora citovaného rozhodnutí Obecního úřadu Stará Paka ze dne 10. 6. 2009, č. j. OUSP/159/16/SU/2009, nebo ve správním řízení o odstranění pevných překážek z pozemku p. č. 75/1 předcházejícím vydání rozhodnutí Obecního úřadu Stará Paka ze dne 1. 12. 2011, č.j. OUSP/304/45/SU/2009 (ve spojení s rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 1. 2012, zn. 949/DS/2012-3-MA). Výsledek je patrný již při pouhém letmém nahlédnutí do odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný se v něm ohledně existence zákonných znaků účelové komunikace vymezených jak § 7 zákona o pozemních komunikacích, tak soudní judikaturou, omezuje prakticky výhradně na citace ze shora uvedených rozhodnutí Obecního úřadu Stará Paka či ze svých rozhodnutí, která ale byla vydána v jiných (vesměs shora uvedených) správních řízeních. Tyto citace tvoří podstatnou část odůvodnění rozhodnutí. Těmito citacemi, které obsahují popis skutkových zjištění a provedených důkazů, jako i jejich hodnocení a právní závěry toho kterého správního orgánu, žalovaný odůvodňuje, proč už nemusel ohledně otázky existence znaků účelové komunikace na dotčených pozemcích provádět v daném správním řízení prakticky žádné dokazování. Nelze než přisvědčit názoru žalobkyně, že žalovaný fakticky poskládal skutková zjištění z různých rozhodnutí vydaných v minulosti a rezignoval na odůvodnění, jak k těmto závěrům dospěl, resp. že odůvodnění napadeného rozhodnutí je pouze souhrnem výňatků z odůvodnění jiných rozhodnutí, kdy žalovaný poskládal skutková zjištění v nich uvedená, aniž by uvedl, na základě jakých důkazů k těmto zjištěním dospěl. Krajský soud dodává, že odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí se v důsledku této „metody“ žalovaného stalo značně chaotickým a nepřehledným, a to v míře způsobující v některých pasážích jeho nesrozumitelnost, jak namítala žalobkyně (srovnej se závěry Nejvyššího správního soudu obsaženými v rozsudku ze dne 24. 8. 2003, č. j. 7 A 547/2002, či rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č.j. 4 Azs 55/2003; dostupné na www.nssoud.cz). Takový postup ale považuje krajský soud za nepřípustný, v rozporu zejména se zásadou materiální pravdy (§ 3 správního řádu), ale i se zásadou rovnosti dotčených osob v jejich procesních právech (§ 7 odst. 1 správního řádu). Tuto vadu řízení je pak nutno vztáhnout nejen ke st. p. č. 10, o jejímž charakteru ještě v minulosti rozhodováno nebylo vůbec a u níž z toho důvodu vystupuje uvedená vada do popředí nejzřetelněji, ale i ohledně pozemků p. č. 75/1 a 534/15. Ostatně i ohledně nich silniční správní úřad ve výroku prvostupňového rozhodnutí cítil potřebu (dle krajského soudu důvodnou) opětovně deklarovat existenci na nich se nacházející veřejně přístupné účelové komunikace. Pokud tedy žalovaný přistoupil k tomu, že v daném řízení budou přesně vymezeny části dotčených pozemků, po nichž veřejně přístupná komunikace prochází (a krajský soud znovu opakuje, že tuto úvahu žalovaného shledal přiléhavou), bylo jeho povinností provést dokazování i ohledně otázky, zda se na dotčených pozemcích veřejně přístupná účelová komunikace nachází a to bez ohledu na existenci shora označených předcházejících správních rozhodnutí a na závěry v nich obsažené. Tento požadavek je pak o to naléhavější za situace, kdy st. p. č. 10 předmětem žádného z těchto dřívějších rozhodnutí nebyla a její charakter ve vztahu k § 7 zákona o pozemních komunikacích dosud deklarován silničním správním úřadem nebyl. Krajský soud rovněž připomíná svoji (byť zřejmě pouze teoretickou) připomínku o možnosti změny charakteru dotčených pozemků od okamžiku, kdy o něm silniční správní úřad naposledy rozhodoval. Krajskému soudu proto nezbylo, než rozhodnutí žalovaného s odkazem na § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušit pro vady řízení spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, tak částečně v jeho nesrozumitelnosti. Současně vrátil žalovanému dle § 78 odst. 4 s. ř. s. věc k dalšímu řízení. V něm tedy správní orgán provede řádné dokazování ve smyslu ustanovení 51 a násl. správního řádu. Tím nejsou zpochybněna pravomocná rozhodnutí správních orgánů vydaná v předchozích správních řízeních, na něž žalovaný tak hojně odkazoval. Nejedná se tedy o návrat do „bodu nula“, jak se obával. Správní orgán samozřejmě může využít všechny podklady obstarané v průběhu jiných správních řízení, např. listiny, ale musí důkaz jimi znovu provést v tomto řízení. Správní orgán provede také důkazy navržené účastníky řízení. Pokud by některý z jimi navržených důkazů odmítl provést (např. pro jeho nadbytečnost), musí svůj postup v odůvodnění rozhodnutí o věci náležitě odůvodnit. Této povinnosti zůstal žalovaný v dosavadním správním řízení rovněž hodně dlužen. V prvé řadě tedy správní orgán provede dokazování ohledně všech dotčených pozemků v tom směru, zda se na nich nachází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu § 7 zákona o pozemních komunikacích. Jestliže dospěje k závěru, že ano, může přistoupit k přesnému vymezení částí dotčených pozemků, přes které tato komunikace prochází. Pokud to nebude nezbytně nutné, nebude nadměrně využívat citací z předchozích správních rozhodnutí, ale provede ucelené a úplné vyhodnocení zjištěného skutkového stavu věci, tak jeho následné právní hodnocení ve smyslu ustanovení § 50 správního řádu, přičemž své závěry učiní předmětem odůvodnění rozhodnutí obsahujícího všechny náležitosti vymezené § 68 odst. 3 správního řádu. Pro úplnost krajský soud připomíná, že v dalším řízení je správní orgán právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). VII. Náklady řízení Žalobkyně byla ve věci úspěšná, a proto má nárok na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s). Jejími důvodně vynaloženými náklady soudního řízení byly zaplacený soudní poplatek v celkové výši 6.000,-- Kč a odměna advokáta a jeho režijní výlohy (viz § 35 odst. 2 s. ř. s.). Ze soudního spisu je zřejmé, že zástupce žalobkyně učinil ve věci 2 úkony právní služby po 2. 100,- Kč a 3 úkony právní služby (replika z 14. 1. 2013, replika z 21. 5. 2013 a replika z 30. 4. 2013) po 3. 100,- Kč (srovnej § 11 odst. 1 písm. a/ a d/ vyhl. č. 177/1996 Sb., dále § 9 odst. 3 písm. f/ ve spojení s § 7 cit. vyhlášky). Zbývající písemná podání žalobkyně nepovažoval krajský soud za právní úkon právní služby, protože neobsahovala žádné nové informace nad rámec těch učiněných ve shora uvedených podáních. Dále má právo na náhradu hotových výdajů za 5 úkonů právní služby po 300,-- Kč a jako plátce DPH na povýšení náhrady o DPH ve výši 21 % (§ 23a/ zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii). Proto krajský soud zavázal žalovaného povinností žalobkyni tyto prokázané náklady řízení uhradit k rukám jejího zástupce, který je advokátem (§ 149 odst. 1 občanského soudního řádu za použití § 64 s. ř. s.). Náklady řízení nemohly být přiznány osobám zúčastněným na řízení. Dle § 60 odst. 5 s. ř. s. má totiž osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Taková situace v dané věci nenastala, ostatně žádná ze zúčastněných osob náhradu nákladů řízení ani nepožadovala.