30 A 52/2017 - 53
Citované zákony (26)
- České národní rady o přestupcích, 200/1990 Sb. — § 60 odst. 1 § 66 odst. 3 písm. g § 74
- o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, 361/2000 Sb. — § 10 odst. 3 § 79a § 125c odst. 1 písm. k § 125f odst. 1 § 125f odst. 4 § 125h odst. 6
- soudní řád správní, 150/2002 Sb. — § 49 odst. 3 § 51 § 78 odst. 7 § 103 odst. 1
- správní řád, 500/2004 Sb. — § 2 odst. 4 § 17 odst. 1 § 18 § 18 odst. 1 § 25 odst. 1 § 36 odst. 3 § 37 odst. 3 § 49 odst. 1 § 51 odst. 1 § 51 odst. 2 § 53 odst. 6 § 59
- o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), 183/2006 Sb. — § 2 odst. 1 písm. d
Rubrum
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta, v právní věci žalobce: F. J., narozen X trvalým pobytem X zastoupen Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem AK v Praze 4, Na Zlatnici 301/2 proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2017, č. j. KUKHK- 41542/DS/2016/GL takto:
Výrok
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
I. Předmět řízení
1. Žalovaný zamítl shora označeným rozhodnutím odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem, odboru dopravy a silničního hospodářství (dále i jen „správní orgán“), ze dne 23. 8. 2016, č. j.: ODP/68201-2016/zav 32478-2015/zav/12, a toto potvrdil. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „silniční zákon“), jehož se měl dopustit tím, že porušil jeho ustanovení § 10 odst. 3, neboť jako provozovatel motorového vozidla tovární značky Mercedes-Benz S 500, reg. značky X, nezajistil, aby při jeho užití na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.
2. Stalo se to tím, že dne 13. 7. 2015, v 07:24 hodin, na pozemní komunikaci v obci Choustníkovo Hradiště, na silnici č. I/37, směr Trutnov, v úseku platnosti svislých dopravních značek č. IS 12a „Obec“ a č. IS 12b „Konec obce“, neznámý řidič při řízení uvedeného vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/h, přičemž mu byla automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy, typu SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0007, naměřena rychlost jízdy 78 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ±3 km/h, tedy byla naměřena nejnižší skutečná rychlost jízdy 87 km/h, čímž řidič porušil ustanovení § 18 odst. 4 silničního zákona a dopustil se tak přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 silničního zákona. Za tento správní delikt byla žalobci uložena pokuta ve výši 2.500,--Kč a povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000,--Kč. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, kterou odůvodnil následujícím způsobem.
II. Obsah žaloby
3. Žalobce shrnul žalobní námitky do osmi bodů. Podle prvního z nich již v řízení před správním orgánem poukazoval na skutečnost, že řidič vozidla nejednal protiprávně, neboť jednal v krajní nouzi. Správní orgán na to reagoval tím, že osoba, kterou žalobce označil za řidiče svého vozidla, a „ke které byly správním orgánem provedeny veškeré nezbytné kroky vedoucí ke zjištění totožnosti pachatele přestupku, by při převzetí jí zaslaných písemností, měla možnost se k okolnostem překročení nejvyšší dovolené rychlosti vyjádřit a uplatnit tak i „institut krajní nouze“. Z důvodů výše uvedených však nebylo možné zjistit, zda L. H. N. vozidlo skutečně řídil a za jakých okolností k překročení nejvyšší dovolené rychlosti jízdy v obci došlo, protože je tato osoba správnímu orgánu evidentně nekontaktní a nedostupná, z toho důvodu věc oznámení o přestupku dle ustanovení § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích odložil. Jak již správní orgán výše uvedl, shledal sdělení zmocněnce ODVOZ VOZU, s.r.o., že vozidlo řídil právě řidič L. H. N., jako účelové označení osoby řidiče, který se v době spáchání přestupku nevyskytoval na území České republiky a shledal to jako obstrukční jednání ze strany zmocněnce, které komplikuje průběh řízení, s cílem vyvinit provozovatele vozidla ze správního deliktu.“ 4. Podle žalobce však závěr správního orgánu o tom, že pan N. jeho vozidlo neřídil, nebyl prokázán. V tomto směru neobstojí ani informace orgánů veřejné moci o tom, že se určitá osoba na území ČR nenachází, neboť to ještě neznamená, že se zde taková osoba skutečně nenachází, jak ostatně vyplývá ze statistik zjištěných případů neoprávněného pobytu na našem území. Nehledě na to, že pokud by pan N. získal pobytové oprávnění od jiného členského státu EU, mohl by pobývat též na území našeho státu, aniž by o tom jakýkoliv orgán veřejné moci ČR musel vědět.
5. Kromě toho nelze podle žalobce přehlédnout skutečnost, že správní orgán pochybil při zasílání Výzvy panu N.ovi k podání vysvětlení, neboť v rozporu se sdělením žalobce mu ji doručoval na sídlo zmocněnce žalobce, jako by zde pan N. měl vlastní poštovní schránku. Žalobce však správnímu orgánu jednoznačně sdělil, že pan N. si přebírá poštu na adrese zmocněnce žalobce, svého zaměstnavatele. Správní orgán tedy měl výzvu směřovat právě zmocněnci žalobce. Postup správního orgánu je nelogický, neboť je velmi neobvyklé, aby zaměstnanec měl poštovní schránku v sídle svého zaměstnavatele. Naopak není nijak výjimečné, pokud je fyzické osobě doručováno prostřednictvím jejího zaměstnavatele. Závěr správního orgánu o nekontaktnosti či nedostupnosti pana N.a je tedy předčasný, když správní orgán doručoval Výzvu panu N.ovi nesprávným způsobem.
6. Správní orgán proto nemohl odmítnout meritorní posouzení námitky žalobce, že řidič jeho vozidla jednal v krajní nouzi, jelikož nebylo prokázáno, že by pan N. vozidlo žalobce neřídil. Panu N.ovi rovněž nebyla dána možnost se k věci vyjádřit, neboť nebyl v podstatě vůbec k podání vysvětlení vyzván (nadto je žalobce názoru, že správní orgán se měl námitkou krajní nouze meritorně zabývat i tehdy, pokud by se pan N. k věci odmítl vyjádřit).
7. Z uvedeného důvodu je prý rozhodnutí správního orgánu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, resp. zůstala důvodná pochybnost o tom, zda projednávaný skutek naplňoval všechny znaky přestupku (protiprávnost), když nebylo řádně vyvráceno tvrzení žalobce, že řidič jeho vozidla jednal v krajní nouzi (správní orgán meritorní posouzení této námitky odmítl).
8. Nepřezkoumatelné je podle žalobce též žalované rozhodnutí, jelikož žalovaný zcela pominul jednu z odvolacích námitek žalobce, která zněla: „řidič se nedopustil žádného přestupku, proto ani on nemohl být shledán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla.“ Tato odvolací námitka se týkala námitky krajní nouze, žalovaný se však touto otázkou nijak nezabýval. Jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Obě napadená rozhodnutí jsou pak nepřezkoumatelná též z toho důvodu, že se zjevně jedná toliko o mechanicky „vyplněné“ šablony, nikoli o rozhodnutí, která by byla výsledkem myšlenkové a tvůrčí činnosti, kterou je nutné při právním posouzení konkrétního případu vynaložit. Zdejšímu soudu musí být z úřední činnosti známo, že všechna rozhodnutí správního orgánu jsou v podstatě, až na údaje o datu a místě spáchání správního deliktu a osobních údajů totožná, což platí i pro rozhodnutí žalovaného.
9. Žalobce v tomto žalobním bodu dále namítal nezákonnost výroku rozhodnutí prvého stupně z toho důvodu, že je v něm uvedeno, že se pokuta se ukládá dle § 125c odst. 5 písm. f) silničního zákona. Toto ustanovení však v době, kdy došlo ke spáchání údajného správního deliktu, neexistovalo.
10. Podle druhého žalobního bodu správní orgán dostatečně neodůvodnil svůj závěr o tom, že použitý rychloměr je tzv. automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy ve smyslu § 125f odst. 2 písm. a) silničního zákona (dále i jen „automat“). Jde přitom o otázku zásadní, neboť se jedná o jednu z podmínek odpovědnosti za správní delikt dle § 125f téhož zákona. Správní orgán sice uvedl, co automatem rozumí, přičemž se odkázal na stanovisko Ministerstva dopravy, neuvedl však, jak dospěl k závěru, že použitý rychloměr vykazuje znaky automatu, jak je údajně definován v citovaném stanovisku Ministerstva dopravy. Rozhodnutí prvého stupně je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
11. Žalobce rovněž namítá, že správní orgán porušil jeho právo seznámit se se všemi podklady rozhodnutí, neboť předmětné stanovisko nebylo obsahem správního spisu. Tento podklad rozhodnutí nebyl proveden ani jako důkaz, což lze říci i o dalších listinách, např. veřejnoprávní smlouvě, o souhlasu PČR s měřením rychlosti apod. Podle žalobce nebylo rovněž prokázáno, že strážníci obecní policie, kteří prováděli měření rychlosti, měli písemné zmocnění od dané obce ve smyslu zákona o obecní policii, proto je in dubio pro reo nutné předpokládat, že tato zákonná podmínka nebyla splněna. Zároveň je provedené měření nepoužitelným důkazem dle § 51 odst. 1 správního řádu. Správní orgán se podle žalobce vůbec nezabýval ani podmínkou dle § 79a silničního zákona, a totiž tím, zda měření rychlosti zvyšovalo bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Rovněž z toho důvodu má rozhodnutí prvého stupně za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
12. Žalobce dále namítal nepřezkoumatelnost výroku prvoinstančního správního rozhodnutí pro nesrozumitelnost spočívající v nepřesném určení místa spáchání údajného správního deliktu. Ve výroku je totiž uvedeno, že ke skutku došlo „na pozemní komunikaci, v obci Choustníkovo Hradiště, silnice I/37 směr Jaroměř, okr. Trutnov, v úseku platnosti svislých dopravních značek č. IS 12a „Obec“ a č. IS 12b „Konec obce“, při řízení uvedeného vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/h.“ 13. Na základě tohoto popisu žalobce ohledal místo spáchání údajného přestupku, resp. správního deliktu na místě samém a rovněž v územním plánu, a zjistil, že dopravní značky č. IS 12a („Obec“) a č. IS 12b („Konec obce“) jsou v obci Choustníkovo Hradiště umístěny ještě mimo zastavěné území ve smyslu § 2 odst. 1 písm. d) stavebního zákona a pozemní komunikace č. 37 touto obcí v části prochází nezastavěným územím. Podle § 2 písm. cc) silničního zákona přitom platí, že „obec je zastavěné území, jehož začátek a konec je na pozemní komunikaci označen příslušnými dopravními značkami; na účelových komunikacích se značky neosazují.“ 14. Lze tedy konstatovat, že rychlostní limit dle § 18 odst. 4 silničního zákona („V obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km.h-1“) neplatí v celé délce obce Choustníkovo Hradiště v úseku platnosti dopravních značek č. IS 12a („Obec“) a č. IS 12b („Konec obce“), neboť nikoli v celé délce tohoto úseku se jedná o zastavěné území („intravilán“). Na počátku, na konci, a zhruba uprostřed není zastavěné území, a proto ačkoliv se může jednat o úsek platnosti zmíněných dopravních značek, nejedná se o obec ve smyslu silničního zákona, a neplatí zde tedy rychlostní limit 50 km/h. O obec ve smyslu silničního zákona by šlo pouze tehdy, pokud by byly splněny oba zákonné znaky, a to jak její označení příslušnými dopravními značkami, tak že by šlo o úsek, který by byl zastavěným územím dle územního plánu.
15. Předmětný protiprávní skutek je však výrokem rozhodnutí situován do úseku, ve kterém jen z části platí rychlosti limit 50 km/h, jehož porušení je žalobci kladeno za vinu. Takový stav výroku ale neodpovídá požadavkům na určitost, jak je opakovaně potvrzováno judikaturou Nejvyššího správního soudu, neboť výrok tak připouští též takový výklad, že skutek se stal v místě, kde nebyl protiprávní.
16. Pokud je totiž žalobci kladeno za vinu, že jel více jak 50 km/h mezi dopravními značkami č. IP 12a a č. IP 12b, je nutné namítnout, že v tomto úseku se s ohledem na výše uvedené nacházejí též úseky, kde je rychlostní limit 90 km/h. S ohledem na princip měření rychlosti použitým rychloměrem (úsekové měření, kdy je zjišťována průměrná rychlost v úseku dlouhém 475 m) přitom ani nelze zpětně dohledat, v jakých částech měřeného úseku žalobce skutečně překračoval nejvyšší povolenou rychlost. Je tak nutné in dubio pro reo předpokládat, že žalobce překročil hranici 50 km/h pouze v nezastavěném území, a tedy v úseku, kde platil rychlostní limit 90 km/h.
17. Za případný v tomto směru považuje žalobce odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 – 42, podle něhož: „Z výroku správního rozhodnutí ve věci správního deliktu spočívajícího ve stání motorového vozidla bez zaplaceného parkovacího poplatku [§ 4 písm. c) ve spojení s § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích] musí být patrné, že vozidlo stálo vskutku v místě, kde je zaplacení daného poplatku uloženo dopravní značkou. Zásadně proto nestačí uvedení ulice, v níž vozidlo takto mělo parkovat, jsou-li v dotyčné ulici jak placená místa k parkování, tak místa neplacená.“ Jakož i další část z jeho odůvodnění: „V dané věci se jedná o správní trestání, a tudíž je třeba, aby skutek, pro který je se stěžovatelem vedeno správní řízení o správním deliktu, byl řádné označen, a to nejen časem, ale i přesným místem jeho spáchání. Důvod takového požadavku je zřejmý – z popisu skutku musí být patrné všechny skutkové okolnosti jednání potenciálního delikventa, které jsou rozhodné pro úsudek, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty správního deliktu, kvůli němuž je řízení vedeno.“ 18. Kromě toho správní orgán pouze konstatoval, že se údajný správní delikt stal v zastavěném území, resp. v obci, nijak však tento závěr neodůvodnil (a rovněž ani neprovedl v tomto směru žádné dokazování). Správní orgán neprokázal ani to, že by se na daném místě skutečně nacházely dopravní značky č. IP 12a a č. IP 12b, jedná se tedy o ničím nepodložené tvrzení. Za přiléhavý k této otázce označil žalobce rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, podle něhož: „Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“ 19. Z uvedeného žalobce dovozoval, že rozhodnutí prvého stupně je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a dále, že správní orgán neprokázal, že by alespoň část předmětného úseku byla obcí ve smyslu silničního zákona, že by byla označena příslušnými dopravními značkami a jednalo se o zastavěné území (což lze prokázat pouze doložením kopie územního plánu do spisu).
20. Výrok prvoinstančního správního rozhodnutí je podle žalobce nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost i z toho důvodu, že k údajnému správnímu deliktu mělo dojít v úseku dlouhém zhruba 1 km (správně v úseku 475 m), což je nedostatečně určité již z toho důvodu, že v průběhu jízdy tímto úsekem mohlo dojít k opakovanému překročení rychlosti. Umístění dopravních značek „Obec“ a „Konec obce“ nebylo nijak prokázáno.
21. Ve čtvrtém žalobním bodu brojil žalobce proti tomu, že byť žalovaný konstantně v odvolacím řízení ruší rozhodnutí, pokud správní orgán neprovede jako důkaz (alespoň mimo ústní jednání) všechny podklady rozhodnutí, případně, pokud se správní orgán přezkoumatelně nevypořádá se všemi znaky skutkové podstaty správního deliktu, tak že v dané věci takto nepostupoval. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Ans 1/2005 – 57, je přitom mít takovou rozhodovací praxi za právně závaznou. Jejím nerespektováním došlo k porušení Listiny základních práv a svobod, neboť se žalobcem bylo neodůvodnitelně zacházeno hůře, než s ostatními osobami ve srovnatelném postavení. Došlo též k porušení § 2 odst. 4 správního řádu, podle něhož: „Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.“ 22. Je v rozporu se zákazem libovůle, že žalovaný z nejasného důvodu v některých případech rozhodnutí prvního stupně zruší, a v jiných případech potvrdí, ačkoli všechna rozhodnutí prvního stupně vydaná správním orgánem jsou v podstatě až na osobní údaje obviněného a údaje o čase a místě spáchání údajného správního deliktu totožná (správní orgán zjevně užívá stále stejnou šablonu). Šablonovitá rozhodnutí správního orgánu nelze považovat za přezkoumatelná rozhodnutí a standardní postup správního orgánu, který provede jako důkaz mimo ústní jednání pouze nepatrnou část podkladů svého rozhodnutí, je v rozporu s právním řádem.
23. V pátém žalobním bodu žalobce rozporoval neprovedení ústního jednání a dokazování při něm za jeho osobní účasti. Tento postup jej měl krátit na právech dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobce tvrdil, že má právo na to, aby jeho věc byla projednána, a to za přítomnosti jeho a jeho obhájce a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (uplatnění zásady bezprostřednosti). Obvinění ze správního deliktu provozovatele vozidla totiž spadá do pojmu „trestních obvinění“ a v takovém případě je nutné, v analogii s trestním řádem (ust. § 2 odst. 11), jakož i zákonem o přestupcích (ust. § 74 odst. 1), konat ústní jednání a aplikovat právě ust. čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
24. V této souvislosti žalobce odkazoval na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15A 14/2015-35, ve kterém krajský soud konstatoval, že „Pokud tedy přestupkový zákon stanovuje správním orgánům v prvním stupni jednoznačnou povinnost konat ve věcech přestupků ústní jednání (srov. § 74 odst. 1 věta první), je nutné s ohledem na srovnatelný charakter správních deliktů a přestupků, jejich začlenění pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a skutečnost, že zařazení určitého konání či opomenutí do kategorie přestupků nebo správních deliktů závisí jen na trestní politice státu, dovodit stejnou povinnost u pro řízení o správních deliktech.“ 25. K nutnosti nařízení ústního jednání ve věci řízení o správním deliktu provozovatele vozidla se vyjadřoval i Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30A 56/2014- 35, kde potvrdil názor žalobce ohledně nutnosti nařízení ústního jednání. Stejně jako rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015 – 30. Krom toho, i pokud by správní orgán během řízení seznal, že není nezbytné nařizovat ústní jednání, měl podle žalobce provést dokazování za osobní účasti žalobce jako účastníka řízení. Rozhodnutí (ať již o přestupku, či o jiném správním deliktu) musí být podloženo důkazy (§ 50 odst. 1 správního řádu), jinak je nezákonné.
26. Správní orgány tak porušily podle žalobce zásadu bezprostřednosti, když prováděly dokazování v jeho nepřítomnosti. I pokud by se totiž krajský soud neztotožnil s argumentem, že mělo být obligatorně nařízeno ústní jednání, pak tato skutečnost nic nemůže měnit na tom, že žalobce měl právo být vyrozuměn o možnosti účastnit se provádění dokazování mimo ústní jednání (§ 51 odst. 2 správního řádu). K této otázce uvedl Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57 A 51/2014-34, následující: „Soud má za to, že porušení zásady bezprostřednosti je procesní vadou takové intenzity, jako např. porušení práva na ústní projednání ve věcech, v nichž to stanoví zákon (např. § 74 zákona o přestupcích), tedy že mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé (§ 65 s.ř.s.). Lze je odstranit pouze provedením důkazů v přítomnosti žalobce (při jednání nebo tzv. mimo jednání dle § 51 odst. 2 správního řádu).“ Krajský soud zde mimo jiné uvedl, že „Nelze akceptovat ani výklad správního orgánu, podle něhož lze dokazování nahradit v řízení výzvou a poučením podle § 36 odst. 3 správního řádu.“ 27. Šestý žalobní bod se dotýkal otázky ústavnosti právní úpravy správních deliktů dle silničního zákona. Žalobce namítal, že samotná skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla a především pak povinnost stanovená v § 10 odst. 3 silničního zákona je v rozporu s Ústavou, ústavními principy a základními právy, když zakotvuje presumpci odpovědnosti provozovatele vozidla za jednání řidiče při užití vozidla, jehož je provozovatelem. Toto ustanovení obsahuje podle žalobce pravidlo vyžadující nesplnitelné chování, neboť provozovatel vozidla zpravidla není schopen ovlivnit chování řidiče, tedy zajistit, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovena zákonem o silničním provozu. Provozovatel vozidla totiž nemůže učinit více, než poučit řidiče vozidla o tom, že má dodržovat dopravní předpisy, přinejmenším pokud řídí jeho vozidlo. Krom toho osoba držící řidičské oprávnění musela absolvovat autoškolu a povinné závěrečné zkoušky, a tedy provozovatel vozidla je oprávněn se legitimně domnívat, že taková osoba zná své povinnosti (mj. povinnost dodržovat nejvyšší povolenou rychlost či neodstavovat vozidlo tam, kde to není povoleno). Situaci upravenou citovaným zákonným ustanovením přirovnával k odpovědnosti držitele zbraně a dával krajskému soudu ke zvážení, zda by nebylo vhodné podat návrh na zrušení patřičných ustanovení silničního zákona k Ústavnímu soudu České republiky.
28. V předposledním žalobním bodu se žalobce neztotožňuje se závěry orgánů veřejné správy zúčastněných na řízení, že učinily nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. A to přesto, že disponovaly sdělením provozovatele vozidla, že vozidlo řídil pan L. H. N., nar. X, bytem X, Vietnamská socialistická republika, doručovací adresa Americká 362/11, 120 00 Praha – Vinohrady. Prověřování tohoto oznámení z jejich strany bylo podle žalobce formální až automatizované, bez zjevného zájmu o zjištění skutečného pachatele údajného přestupku.
29. Správní orgán sice zaslal panu N.ovi výzvu k podání vysvětlení, a směřoval ji na adresu, kterou jako doručovací adresu uvedl jeho zmocněnec, když správnímu orgánu sdělil, že pan N. „si přebírá poštu na adrese sídla společnosti, Americká 11, Praha“ (společností je myšlena ODVOZ VOZU s.r.o., tedy zaměstnavatel pana N.a a zmocněnec žalobce ve správním řízení). Správní orgán ale panu N.ovi doručoval na adresu sídla zmocněnce žalobce zjevně tak, jako by pan N. měl na uvedené adrese vlastní poštovní schránku. Nic takového však nebylo ze strany žalobce tvrzeno. Zmocněnec žalobce tak měl dát jasně najevo, že pokud bude dle názoru správního orgánu nutné pana N.a kontaktovat, má tak učinit prostřednictvím jeho zaměstnavatele, tedy adresovat písemnost na adresu zmocněnce a rovněž označit jej jako adresáta. Jiný výklad je podle žalobce absurdní, neboť je velmi neobvyklé, aby zaměstnanec společnosti měl na sídle svého zaměstnavatele vlastní poštovní schránku.
30. Žalobce se rovněž pozastavuje nad tím, že ačkoli správnímu orgánu zjevně bylo známo, že pan N. na uvedené adrese nemá poštovní schránku, přesto jediný krok, který za účelem prověření jeho oznámení jako přestupce učinil, bylo doručování mu na tuto adresu, přestože mu muselo být zřejmé, že tento krok bude neúspěšný. Dle názoru žalobce měl správní orgán postupovat některým z následujících způsobů.
31. Předně měl správní orgán žalobce vyrozumět o tom, že panu N.ovi nelze na jím uvedenou adresu doručovat, neboť pokud dle názoru správního orgánu nebyla uvedena „funkční“ adresa pro doručování panu N.ovi, trpělo jeho podání vadou. Tento postup lze dovodit jak z § 37 odst. 3 správního řádu, tak ze základních zásad činnosti správních orgánů, jakož i ze smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla. Žalobce shledával podobnost tohoto případu s věcí řešenou Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 9. 6. 2011, č. j. 7 As 28/2011 – 65, podle něhož: „Po účastnících řízení a osobách zúčastněných na řízení lze požadovat patřičnou procesní aktivitu, přiměřenou pečlivost a spolupráci při plnění jejich procesních povinností, ale nelze po nich žádat, aby neustále ověřovali, zda v jejich případě nenastal v řízení nějaký vývoj, např. že jiný účastník či osoba zúčastněná na řízení zašle soudu určité podání či sdělení, na který by měli reagovat. Naopak, mají právo předpokládat, že nastane-li taková situace, budou o ní soudem informováni.“ 32. Žalobce (resp. jeho zmocněnec) předpokládal, že adresu pro doručování panu N.ovi sděluje pro správní orgán srozumitelným způsobem. Pokud správní orgán následně zjistil, že nedokáže pana N.a na uvedené adrese kontaktovat, měl o tom žalobce informovat, neboť takový vývoj nemohl žalobce předpokládat. Pokud by žalobce o těchto potížích věděl, věc by se mohla vyjasnit a panu N.ovi by mohla být dána možnost mj. vyjádřit se k tomu, zda se nachází nebo nenachází na území ČR. Žalobci je přitom známo, že v jiných případech takto správní orgán postupoval, tj. kontaktoval obviněného, že jím označenému řidiči nelze doručovat. Je proto porušením zásady rovnosti, pokud určitým řidičům správní orgán dal možnost na tuto nastalou situaci reagovat, žalobci však nikoliv.
33. Jestliže správní orgán žalobce kontaktovat nechtěl, mohl případně panu N.ovi doručovat veřejnou vyhláškou, nebo mu mohl ustanovit opatrovníka pro účely doručování. Úvahy správních orgánů o tom, že pan N. vozidlo žalobce neřídil (resp. že jeho označení za řidiče je účelové, obstrukční apod.), jsou pak liché, neboť z pouhé skutečnosti, že dotázané orgány veřejné moci informacemi o pobytu pana N.a na území ČR nedisponují, neznamená, že pan N. se na území ČR nenachází nebo nenacházel.
34. V tomto směru žalobce poukazoval na statistiky dostupné např. na www.csu.cz, které dokládají, že ročně je v ČR zjištěno zhruba 3 tisíce případů nelegálního pobytu, přičemž v posledních letech se s ohledem na migrační krizi vyvolanou např. konflikty v Sýrii, Iráku a Ukrajině (a rovněž suchem) tento počet eskaluje, a to až na 10 tisíc případů nelegálního pobytu v roce 2016. Pokud proto žádný orgán veřejné moci v ČR nemá informace o tom, že by se pan N. na území ČR vyskytoval, nelze z toho dovozovat, že by se zde pan N. nenacházel, pokud je takový závěr podroben kritickému myšlení. Žalobce též zmínil, že pokud by pan N. získal pobytová práva od jiného členského státu EU (nebo jiného smluvního státu Schengenské dohody), ČR by o pobytu pana N.a na svém území vědět nemusela.
35. Skutečnost, že pan N. je označován různými provozovateli jako řidič vozidla, neindikuje účelovost jeho označení za řidiče, neboť tato skutečnost má jednoduchou odpověď, kterou lze dovodit již z obsahu spisu, neboť z vyjádření žalobce vyplývalo, že pan N. je zaměstnancem zmocněnce žalobce. Ten přitom provozuje službu tzv. drink and drive (což lze zjistit mj. nahlédnutím do živnostenského rejstříku). Lze tedy snadno dovodit, že pan N. při výkonu svého zaměstnání řídí vozidla různých provozovatelů po celé ČR.
36. Správní orgán nečinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku i z toho důvodu, že ačkoli obce, kterými pan N. projížděl, disponují moderními kamerovými systémy , správní orgán se ani nepokusil z jejich záznamů zjistit totožnost údajného přestupce. Žalobce přitom nepochybuje o tom, že pan N. musel okolo několika z desítek městských kamer projet, přičemž tyto kamery pořizují natolik kvalitní záznam, že by z něj nebyl nejmenší problém podobu řidiče získat. Postup správního orgánu tedy nerespektoval subsidiaritu správního deliktu vůči přestupku.
37. Žalobce rovněž namítal, že správní orgány rozhodovaly na základě skutečností známých jim z úřední činnosti (ohledně četnosti označování pana N.a jako řidiče a jeho výskytu na území ČR atp.), aniž však tyto skutečnosti učinili obsahem spisu, a ve svých rozhodnutích uvedly, z kterých konkrétních řízení jim mají být tyto skutečnosti známy.
38. Poslední žalobní bod směřuje proti pořízené fotodokumentaci. Žalobce se v něm pozastavuje nad tím, jak mohly správní orgány dospět k jednoznačnému závěru, že fotodokumentace pochází z ověřeného úseku měření v obci Choustníkovo Hradiště, když na snímcích nelze kromě zachyceného vozidla vidět zhola nic. Údaje zaznamenané na samotném snímku pak mají dle názoru žalobce nulovou vypovídací hodnotu, neboť mohly být do snímku velice snadno přidány až následně, resp. nesvědčí jim ověření udělené použitému rychloměru. Jedná se o údaje povahy úředního záznamu, který sám o sobě nemůže sloužit jako důkaz. V řízení tedy nebylo podle žalobce nijak prokázáno, že snímky z měření pocházejí skutečně z místa, které vzaly správní orgány za zjištěné.
39. Vzhledem k výše uvedenému žalobce navrhoval zrušit jak žalované rozhodnutí, tak i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného k žalobě
40. Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 5. 4. 2017. Shrnul v něm dosavadní průběh správního řízení, jakož i žalobní námitky a v souvislosti s nimi se plně odkázal na žalobou napadené rozhodnutí, v němž se dle svého mínění věcí podrobně zabýval. Zdůraznil, že na základě sdělení osoby řidiče uvedeného vozidla, byla správním orgánem I. stupně provedena kontrola v systému ISZR (Informační systém základních registrů), kde nebyla tato osoba dle uvedených údajů zjištěna a ztotožněna. V jiných dostupných databázích správní orgán neměl možnost ověřit totožnost řidiče uvedenou zástupcem provozovatele vozidla. Správní orgán I. stupně prováděl nezbytné kroky ke zjištění totožnosti řidiče a bylo osobě L. H. N. na uvedenou adresu zasláno předvolání podle § 59 správního řádu k podání vysvětlení podle ustanovení § 60 odst. 1 zákona o přestupcích ke správnímu orgánu na den 11. 1. 2016 v 10:30 hod. Na uvedené adrese nebyl adresát zastižen, a ten si uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů nevyzvedl. Dne 22. 12. 2015 se písemnost vrátila ke správnímu orgánu I. stupně nedoručená zpět z důvodu, že adresát je na uvedené adrese neznámý a nemá schránku.
41. Správní orgán I. stupně ze své úřední činnosti zjistil, že ve věci č. j. 27208-2015/jal, kterou řeší také správní orgán Městský úřad Dvůr Králové nad Labem, bylo L. H. N.ovi zasláno předvolání k podání vysvětlení na den 31. 3. 2016 ve 14:00 hod. na uvedenou adresu trvalého pobytu do Vietnamu, přičemž tato písemnost se správnímu orgánu vrátila dne 8. 3. 2016 nedoručená zpět, a to z důvodu „GONE AWAY" - v překladu „pryč, odešel". Správní orgán tedy vycházel z tohoto zjištění, kdy ani na uvedené trvalé adrese nedochází k doručení písemnosti. Jiná kontaktní nebo doručovací adresa nebyla zjištěna.
42. Dále správní orgán I. stupně založil do spisu žádost o poskytnutí informace k osobě L. H. N., nar. X z evidencí Ministerstva vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky v Trutnově, a dále na Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytových agend v Trutnově. Na základě těchto žádostí bylo z Odboru azylové a migrační politiky dne 18. 1. 2016 (list. č. 14) sděleno, že cizinec neprochází Cizineckým informačním systémem, nemá tedy na území ČR povolený žádný druh pobytu, a proto o něm nemají žádné informace. V odpovědi KŘPKHK, Odbor cizinecké policie - oddělení pobytových agend (list č. 13) bylo sděleno, že prověrkou v dostupných evidencích bylo zjištěno, že osoba uvedeného jména a data narození žádnou z jejich evidencí neprochází. Osoba tedy jako cizinec v minulosti nepobývala na území ČR a ani o pobyt na jejím území nežádala. Jako občan ČR rovněž osoba nebyla v evidencích nalezena.
43. Správní orgán I. stupně provedl nezbytné kroky ke zjištění totožnosti konkrétního řidiče, od kterého požadoval podání vysvětlení k věci, zda byl opravdu v době spáchání přestupků řidičem předmětného motorového vozidla. Nebylo zahájeno řízení o přestupku s uvedeným řidičem jenom na základě sdělení zástupce, že vozidlo měl v době přestupku řídit, ale správní orgán se snažil předvoláním určené osoby opravdu zjistit, kdo vozidlo skutečně řídil. Z důvodu výše uvedených však nebylo možné zjistit, zda uvedený řidič vozidlo skutečně řídil, protože je tato osoba správnímu orgánu evidentně nekontaktní a nedostupná.
44. Správní orgán I. stupně zahájil řízení o předmětném správním deliktu, vyrozuměl žalobce o provedení důkazů mimo ústní jednání dne 13. 7. 2016 v 10:00 hod. a poučil jej o možnosti vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí nejpozději do dne 20. 7. 2016. Správní orgán I. stupně provedl dne 13. 7. 2016 dokazování mimo ústní jednání, ke kterému se žalobce ani jeho zástupce nedostavil. Rovněž se žalobce ani jeho zástupce ve stanovené lhůtě nedostavil k seznámení se s podklady pro rozhodnutí a k vyjádření k těmto podkladům v souladu s ust. § 36 odst. 3 správního řádu. Žalobce (odvolatel) se pouze vyjádřil k věci prostřednictvím zmocněnce písemností doručenou správnímu orgánu I. stupně dne 30. 6. 2016.
45. K námitce, že nebylo nařízeno ústní jednání, žalovaný uvedl, že podle § 49 odst. 1 správního řádu ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné. V projednávané věci o předmětném správním deliktu silniční zákon nestanoví, že při projednávání předmětného správního deliktu správní orgán nařídí ústní jednání.
46. Žalobce, resp. jeho zmocněnec, měl možnost uplatnit své právo ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, neboť byl správním orgánem I. stupně obeznámen o možnosti seznámit se se spisovým materiálem a vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí. Dále byl žalobce, resp. jeho zmocněnec, informován o tom, že bude ve smyslu ust. § 51 odst. 2 správního řádu prováděno dokazování mimo ústní jednání. Pro tento postup byly splněny podmínky, neboť odvolatel (zmocněnec) byl včas vyrozuměn o provádění dokazování mimo ústní jednání (§ 51 odst. 2 správního řádu) a dále byl sepsán protokol (§ 18 odst. 1 téhož zákona).
47. Dle názoru žalovaného byl tento postup ve shodě s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 9As 139/2015.
48. Žalovaný dále uvedl, že podle SMLOUVY O NÁJMU ZAŘÍZENÍ O POSKYTOVÁNÍ SLUŽEB č. GE1/ZE130021/S 023, schválené usnesením rady města R/1501/2013-108 ze dne 20. 8. 2013, je nastavení tolerance měřících zařízení ve výlučné kompetenci Města Dvůr Králové nad Labem, resp. obecní policie, která v rámci svých zákonných oprávnění provádí činnost jí svěřenou § 79a silničního zákona. Vlastní měření probíhá bez zásahu lidského činitele, fungování měřících zařízení je zcela automatické a nevyžaduje trvalou obsluhu. Technicky není možné, aby soukromoprávní subjekt jakkoliv do chodu měřícího zařízení zasahoval. Záznamy z nich jsou automaticky generovány a zobrazovány v systému městské policie (http://www.gemos.cz/dvurkralove/index.php?r=site/DokumentyNajemniSmlouva).
49. Každé měřící zařízení je certifikováno ČMI, jeho spolehlivost každoročně ověřena a má veškerá potřebná povolení. Jakýkoliv zásah do pořízených obrazových záznamů je z technického hlediska naprosto vyloučen. Soukromoprávní subjekt správnímu orgánu pouze poskytuje technické prostředky nezbytné pro výkon veřejné správy, a to konkrétně měřící zařízení a software. Prostřednictvím těchto technických prostředků správní orgán zcela samostatně a na vlastní odpovědnost vykonává veřejnou správu svěřenou mu zákonem. Takovýto postup je obvyklý v celé řadě oblastí veřejné správy, neboť není v praxi možné, aby vykonavatelé veřejné správy sami disponovali všemi technickými prostředky potřebnými pro výkon veřejné správy.
50. V žalobě jsou uvedeny námitky, které bylo možno uplatnit již v rámci odvolacího řízení. Nestalo se tak, a tak žalovaný neměl možnost se s nimi ř vypořádat. Žalobce totiž v odvolání uvedl pouze tolik, že správní orgán nenařídil ústní jednání, kterého se měl zájem účastnit a že správní orgán neměl zahajovat řízení o správním deliktu se žalobcem, ale s osobou řidiče, jehož totožnost žalobce sdělil správnímu orgánu. Krom toho se prý řidič žádného přestupku nedopustil, proto ani žalobce nemohl být shledán vinným ze spáchání správního deliktu. Na výzvu správního orgánu k doplnění náležitostí odvolání žalobce nereagoval a další námitky účelově přesunul až do žaloby.
51. Žalovaný uzavřel své vyjádření s tím, že k řízení přistoupil odpovědně a nezaujatě a posoudil všechny relevantní skutečnosti. Žalované rozhodnutí považuje za věcně správné, odpovídající zjištěným a ničím nevyvráceným skutečnostem. Vzhledem k tomu navrhoval žalobu jako nedůvodnou zamítnout.
IV. Jednání krajského soudu
52. Krajský soud projednal žalobu při jednání dne 17. 7. 2018, a to v nepřítomnosti účastníků a v souladu s § 49 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“). Žalobce se k jednání nedostavil, aniž by svoji neúčast na něm jakkoliv omluvil, žalovaný se z jednání předem omluvil přípisem ze dne 3. 7. 2018. Krajský soud konstatoval, že jak straně žalující, tak straně žalované, bylo předvolání k jednání řádně doručeno a projednání věci bez přítomnosti nebránily žádné zákonné překážky.
53. V průběhu jednání provedl krajský soud dokazování následujícími důkazy, když přečetl jejich obsah: - Návodem k použití rychloměru SYDO Traffic Velocity od jeho výrobce společnosti Gemos CZ, s. r. o. včetně certifikátu o schválení typu měřidla daného silničního rychloměru, vyhotoveného Českým metrologickým institutem dne 2. 2. 2012, - Stanoviskem Ministerstva dopravy ze dne 29. 5. 2013.
54. Dále provedl krajský soud důkazy níže označenými částmi správního spisu, když přečetl obsah: - č.l. 1 - oznámení o přestupku v dopravě ze dne 17. 8. 2015, - č.l. 3 - fotodokumentace, - č.l. 4 - karta vozidla X, - č.l. 14 - sdělení Ministerstva vnitra ze dne 18. 1. 2016, - č.l. 13 - vyjádření Krajského ředitelství Policie Královéhradeckého kraje, odboru cizinecké policie, ze dne 11. 1. 2016, - č.l. 15, 16 a 17 - veřejnoprávní smlouvy ze dne 12. 6. 2013, uzavřené mezi městem Dvůr Králové nad Labem a obcí Choustníkovo Hradiště, rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 3. 7. 2013, č. j. 11801/VZ/2013-2, výpisu z usnesení zastupitelstva obce Choustníkovo Hradiště ze dne 7. 6. 2013 a zastupitelstva města Dvůr Králové nad Labem ze dne 10. 6. 2013, - č.l. 18-19 - vyjádření Policie ČR, krajského ředitelství Policie Královéhradeckého kraje, územního odboru Trutnov, k návrhu úseků pozemních komunikací vhodných pro úsekové měření rychlosti vozidel z 31. 12. 2014, včetně přílohy č. 1, - č.l. 20 - ověřovacího listu z 16. 3. 2015, č. 8012-OL-70076-15. V. Skutkové a právní závěry krajského soudu A. Skutkový stav věci 55. Správní orgán I. stupně obdržel dne 17. 8. 2015 od Městské policie Dvůr Králové nad Labem „Oznámení o přestupku v dopravě (Automatizované měření)“ spáchaného neznámým pachatelem – řidičem, když ten dne 13. 7. 2015, v 07:24:00 hodin, jako řidič motorového vozidla reg. zn. X, překročil v obci Choustníkovo Hradiště ve směru na obec Trutnov, na silnici I. třídy č. 37, nejvyšší dovolenou rychlost jízdy stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/h, když mu byla silničním úsekovým rychloměrem SYDO Traffic Velocity, v. č. GEMVEL0007, naměřena rychlost jízdy 87 km/h, po zvážení odchylky měřícího zařízení +/- 3 km/h, rychlost jízdy 84 km/h.
56. Vzhledem k tomu, že nebyl zjištěn řidič vozidla, zaslal správní orgán dne 5. 10. 2015 žalobci coby provozovateli vozidla dle výpisu z karty vozidla výzvu podle § 125h odst. 1 silničního zákona. V reakci na ni bylo správnímu orgánu doručeno vyjádření zmocněnce žalobce, společnosti ODVOZ VOZU s.r.o., s uvedením řidiče vozidla, kterým měl být pan L. H. N., zaměstnanec společnosti ODVOZ VOZU s.r.o., a to s tím, že jmenovaný přebírá poštu na adrese sídle společnosti, Americká 11. Praha. Podáním ze dne 2. 11. 2015 tento zmocněnec žalobce ještě upřesnil identifikační údaje údajného řidiče. Správní orgán poté předvolal dopisem ze dne 9. 12. 2015, č. j.: ODP/131145-2015/zav 32478-2015/zav, pana L. H. N.a k podání vysvětlení. tato obsílka se mu však vrátila zpět s tím, že adresát je na uvedené adrese neznámý a nemá na ni ani umístěnou schránku. Kontakt se jmenovaným se správnímu orgánu nepodařilo navázat ani ve spolupráci s Krajským ředitelstvím Policie Královéhradeckého kraje, odboru cizinecké policie, ani s Ministerstvem vnitra ČR, odborem azylové a migrační politiky. Opatřením ze dne 22. 6. 2016, č. j. ODP/57069-2016/zav 32478-2015/zav, správní orgán přestupek spáchaný dne 13. 7. 2015 dle § 66 odst. 3 písm. g) tehdy platného zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, odložil.
57. Dne 23. 6. 2016 pod č. j. ODP/57297-2016/zav 32478-2015/zav, vydal správní orgán Oznámení o zahájení správního řízení spolu s Vyrozuměním účastníka o provádění důkazů mimo ústní jednání a Poučením o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. V něm byl stanoven termín provádění dokazování mimo ústní jednání na den 13. 7. 2016. Tato písemnost byla doručena zmocněnci žalobce dne 23. 6. 2016, který na ni reagoval vyjádřením dne 30. 6. 2016. Žalobce ani jeho zmocněnec se k provádění důkazů mimo ústní jednání nedostavili, aniž by svoji neúčast na něm jakkoliv vysvětlili. Poté bylo vydáno prvoinstanční správní rozhodnutí, ve kterém byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 silničního zákona a byla mu uložena pokuta ve výši 2.500 Kč. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu odvolání, v němž namítal, že v řízení nebylo nařízeno ústní jednání, které očekával a že správní orgán nebyl oprávněn zahájit řízení o správním deliktu, neboť přestupce znal, a proto s ním měl věc řešit jako přestupek. Žalovaný rozhodl o tomto odvolání žalovaným rozhodnutím. B. Právní závěry 58. Pokud jde o právní posouzení věci, považuje na tomto místě krajský soud za vhodné připomenout, vzhledem ke způsobu formulace žalobních bodů, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicite – vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání, případně podání obsahujících námitky vymykající se rozumnému náhledu na věc, až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13).
59. Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz) případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, odstavec 4. odůvodnění, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 , odstavec 5. odůvodnění, usnesení ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 515/09 , odstavec 6. odůvodnění, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, atd.) - tzn., že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že: „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl, že: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly.
60. K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013, který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů: „…přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Absence výslovného posouzení dílčí žalobní námitky, která souvisela s námitkami stěžejními, za situace, kdy městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k věcně správnému závěru, že stěžovatel neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno, neboť důkazy jím předložené neprokázaly u sporných obchodních případů splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.“ 61. Dále platí, že samu okolnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práv. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz).
62. Krajský soud dále předesílá, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47).
63. A nyní k jednotlivým žalobním námitkám.
64. Pokud žalobce spojoval svoji beztrestnost s beztrestností samotného přestupce, tedy pana L. H. N.a, s odůvodněním, že ten se sice dopustil předmětného protiprávního jednání (nedovolené rychlé jízdy), ale za situace, kdy chránil jiný a významnější společenský zájem, krajský soud této námitce nemohl přisvědčit. Správním orgánům se totiž vůbec nepodařilo se jmenovaným navázat kontakt (o tom ještě dále), proto s ním nebylo možno vést ani přestupkové řízení a v jeho rámci následně ani zkoumat podmínky případné beztrestnosti žalobcem označeného řidiče ve smyslu § 2 odst. 2 písm. b) dříve platného zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (v souvislosti s institutem tzv. krajní nouze). Jinými slovy, za situace, kdy byl údajný řidič nekontaktní, je námitka, že se dopustil protiprávního jednání v krajní nouzi, zcela irelevantní. Bez jeho součinnosti totiž nelze zkoumat nejen skutečnosti samotného spáchání přestupku, ale ani existenci případných okolností vylučujících porušení nebo ohrožení zájmu společnosti. Za tohoto stavu správní orgán samozřejmě ani nemohl prokázat, zda pan N. vozidlo řídil či neřídil, když o něm nemá žádné ověřené poznatky, s výjimkou pouhého tvrzení žalobce. Tato skutečnost je ale pro rozhodnutí ve věci zcela bezvýznamná.
65. Rozhodující je, že provozovatel vozidla odpovídá za protiprávní jednání spočívající v nezajištění toho, aby při užití jeho vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovených silničním zákonem, pokud je takové porušení pravidel zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích (viz § 125f silničního zákona). A o to v daném případu jde. Chtěl-li se proto žalobce své odpovědnosti zbýt, měl správnímu orgánu předložit takové indicie, na základě nichž by bylo možno s panem L. H. N.em navázat kontakt a případně vést přestupkové řízení. To však neučinil.
66. Přestože je tvrzení žalobce o jednání neznámého řidiče v krajní nouzi bezvýznamné, nelze nepoznamenat, že v případě ohrožení zdraví či dokonce života pana L. H. N.a si měl tento zavolat na pomoc rychlou záchrannou službu (tedy mohl za dané situace tvrzené hrozící nebezpečí odvrátit jinak) a neohrožovat nedovolenou jízdou zdraví a život ostatních účastníků silničního provozu. Je přitom rovněž s podivem, když údajný řidič L. H. N. „trpěl stupňujícími se bolestmi břicha“ a měl obavu, aby mu byla odborná lékařská pomoc poskytnuta včas, tak že žalobce nedal žádnému z orgánů veřejné správy zúčastněných na řízení (ani krajskému soudu v žalobě) ve známost, kde se mu této pomoci dostalo. Kam vlastně jel a zdali tam vůbec dojel? Ani tak prostou skutečnost nebyl žalobce schopen doložit, ačkoliv by pro něho (pro výsledek přezkumného řízení) byla mnohem příznivější, než nedoložená tvrzení, dohady a spekulace sepsané v 73 bodech žaloby.
67. V případě pana L. H. N.a tak zde máme opětovně osobu, o které nikdo nic neví, s výjimkou žalobce a jeho zmocněnce – obchodní společnosti ODVOZ VOZU s.r.o., která nereaguje na výzvy orgánů státní správy, osobu, kterou její údajný zaměstnavatel (právě zmíněná obchodní společnost) ještě nikdy nepřiměl k aktivnímu vystupování v rámci správních řízení o daných správních deliktech, což je zarážející. Vždyť jmenovaný se dopouští protiprávní činnosti opakovaně a s prostředky nemalé hodnoty (osobními automobily) při výkonu svých pracovních povinností vůči společnosti ODVOZ VOZU s.r.o., které to zjevně nevadí. Vystačí si s tím, že neustále „dokola“ uplatňuje námitky obdobného charakteru v celé řadě dalších řízení s dalšími žalobci, jejichž podobnost je natolik shodná, že je lze označit za typizované námitky.
68. Mluví-li proto žalobce v žalobě o „mechanicky vyplněných šablonách“ ze strany správních orgánů, ať již jakýchkoliv jejich úkonů, dlužno poznamenat, že odpovídají právě úkonům přestupců učiněných za ně jejich zmocněnci, respektive obchodní společností ODVOZ VOZU s.r.o. Šablonovitě se chová i právní zástupce žalobce, když nejen v daném případě, ale v nespočtu dalších žalob (viz např. věci vedené u zdejšího krajského soudu pod sp. zn. 30A 90/2017, 30A 29/2017, 30A 6/2017, 30A 35/2017, 30A 175/2016), v nichž zastupuje provozovatele vozidel, stále dokola opakuje ničím nedoložené námitky ohledně měřičů rychlosti, označení míst přestupků, nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku, liberace, protiústavnosti atd.. Stejně šablonovitě sděluje zmocněnec žalobce společnost ODVOZ VOZU s.r.o. v průběhu správních řízení adresu L. H. N.a v sídle této společnosti. Za takovéto situace ale nemůže být žádným překvapením, že se správní orgány snaží navázat kontakt s L. H. N.em právě na té adrese, která jim je žalobcem (zmocněncem) sdělována.
69. Krajský soud dospěl k závěru, že námitka o neprovedení nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku a tím i tvrzení o nesplnění podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu se žalobcem ve smyslu § 125f odst. 4 písm. a) silničního zákona, je nedůvodná. Vycházel přitom z judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně jeho rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, v němž je pod body 16 a násl. uvedeno k dané otázce toto: „Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě [§ 125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§ 125f odst. 4 písm. b)]. Toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, čj. 1 As 131/2014 – 45). „Přednost“ odpovědnosti za přestupek je patrná i z § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, kterým bylo postihnout tzv. problematiku osoby blízké. V případech překročení maximální povolené rychlosti naměřeného pomocí automatických radarů a v případech nesprávného parkování, správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§ 60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (viz zápis z hlasování v Poslanecké sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu vráceném Senátem ze dne 6. 9. 2011, dostupný na http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/021schuz/s021045.htm). Kasační soud se vyjádřil k účelu úpravy, jež byla do zákona o silničním provozu vložena novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, čj. 3 As 7/2014 – 21: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“ Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. Dobrý příklad poskytuje věc řešená Krajským soudem v Hradci Králové v rozsudku ze dne 28. 8. 2014, čj. 30 A 92/2013 – 27, kde provozovatelem vozidla byla autopůjčovna, která na základě výzvy příslušnou nájemní smlouvu; krajský soud uzavřel, že správní orgány měly vyvinout větší úsilí ke kontaktování označené obchodní společnosti a jejího jednatele, který dle sdělení provozovatele vozidlo osobně přebíral. Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014 – 21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ 70. V přezkoumávané věci zmocněnec žalobce sice označil k výzvě správního orgánu jako údajného řidiče pana L. H. N.a, zaměstnance společnosti ODVOZ VOZU s. r. o., který si přebírá poštu na adrese sídla společnosti, Americká 11, Praha, avšak s touto osobou se nepodařilo správnímu orgánu navázat kontakt. Správní orgán vyzval jmenovaného k podání vysvětlení podáním ze dne 9. 12. 2015 ve věci podezření ze spáchání daného přestupku. Tato písemnost byla doručována jmenovanému prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, pan N. si ji však nevyzvedl v úložní době a zásilka se vrátila správnímu orgánu s tím, že je adresát v místě neznámý a nemá v něm ani schránku (viz záznamy pošty na zásilce – doručence). Do místa trvalého pobytu ve Vietnamu již správní orgán předvolání k podání vysvětlení panu L. H. N.ovi nezasílal, protože z úřední činnosti věděl, že je to marné (viz např. sp. zn. 30A 29/2017 nadepsaného krajského soudu), když se mu tam opakovaně zasílané dopisy vracely s tím, že jmenovaný v místě bydliště není, že odešel. Ostatně podle žalobce si měl poštu přebírat na adrese svého údajného zaměstnavatele v Praze.
71. Právě na uvedenou situaci je přiléhavá právní věta vyvozená z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 3694/13-2, podle níž: „Doručování správních rozhodnutí představuje způsob komunikace mezi správním orgánem a účastníkem správního řízení. Lze proto očekávat a koneckonců i požadovat, aby z jejich strany nedocházelo ke vzájemným obstrukcím. Ústavní soud neposkytne ochranu jednání takového účastníka řízení, které lze označit za značně účelové, případně (přinejmenším) za ledabylé, a porušující zásadu, podle níž je každý povinen dbát o vlastní práva.“ 72. Krajský soud neshledává žádné pochybení v tom, že správní orgán adresoval výzvu k podání vysvětlení panu N.ovi dle sdělení zmocněnce žalobce. Tedy že jako adresáta uvedl pana N.a a poté adresu sídla společnosti ODVOZ VOZU s. r. o. Kdyby jmenovaný byl zaměstnancem uvedené společnosti, byl by na uvedené adrese zcela jistě znám a bezpochyby by k doručení této písemnosti došlo. Je naopak s podivem, že byť žalobce tvrdí, že pan N. byl (je?) zaměstnancem společnosti ODVOZ VOZU s. r. o., tak že na této adrese znám není. Zcela nepřípadné je pak žalobcovo tvrzení, že za adresáta písemnosti adresované panu N.ovi měla být správně označena společnost ODVOZ VOZU s. r. o., neboť v tom případě by k doručení písemnosti přímo panu N.ovi dojít nemohlo. Ostatně tvrdí-li žalobce v bodu č. 59 žaloby, že správnímu orgánu bylo zjevně známo, že jmenovaný nemá v místě udané adresy poštovní schránku, pak je též s podivem, že ačkoliv tatáž okolnost a problémy s doručováním musely být známé i společnosti ODVOZ VOZU s. r. o., nic v tomto směru nečinila k jejich odstranění. Nelze se pak divit závěrům správních orgánů zúčastněných na řízení, že opakované označování pana N.a za řidiče vozidla, s nímž byl spáchán přestupek, považují za obstrukční. Když navíc osobu pana L. H. N.a, který je označován za řidiče i v celé řadě dalších případů, žádná z úředních osob, podílejících se na tomto řízení (jakož i dalších řízení), osobně neviděla, neslyšela a nejednala s ním. A pokud správní orgány doručovaly úřední písemnosti na adresu udanou jim zmocněncem žalobce, činily správně, neboť plně akceptovaly jeho vůli, a kdo jiný by měl vědět, kde se řidič jeho vozidla nachází. Ostatně, jak měl správní orgán tušit, že mu žalobce, respektive jeho zmocněnec, nadále podsouvá nefunkční adresu?
73. Za nadbytečný má krajský soud návrh žalobce, že když se nepodařilo správnímu orgánu navázat kontakt s jím označeným řidičem, tak že se měl obrátit na něho samotného. K tomu totiž jednak neměl správní orgán žádný zákonný důvod, a krom toho je přeci normální a logickou reakcí běžného občana, že na výzvu správního orgánu ke sdělení k osobě řidiče uvede hned svoji verzi a všechny indicie k ní. Co by tak mohl žalobce ještě nového k věci uvádět? V přezkoumávané věci nenastala žádná nová situace, kterou měl na mysli rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2011, č. j. 7 As 28/2011-65, nýbrž se jen nepodařilo navázat kontakt s osobou na adrese, kterou uvedl sám žalobce. A touto skutečností rozhodně nemohl být zaskočen, respektive jeho zmocněnec (viz např. věci vedené zdejším krajským soudem pod sp. zn. 30A 94/16, 30A 101/2016, 30A 104/2016 nebo 30A 175/2016, v nichž se opakovaně tato otázka řešila).
74. Dále třeba konstatovat, že podle ustanovení § 66 odst. 3 písm. g) přestupkového zákona správní orgán věc odloží, jestliže nezjistí do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Dozvěděl-li se proto správní orgán o spáchání daného přestupku dne 13. 7. 2015, musel zjistit skutečnosti odůvodňující zahájení přestupkových řízení proti panu N.ovi nejpozději do 60 dnů od tohoto data. K tomu však nedošlo, když žalobce uvedl správnímu orgánu takové údaje o řidiči předmětného vozidla, na jejichž základě neměl reálnou příležitost zjistit přestupce. Označil totiž za řidiče osobu, které nebylo možno doručovat úřední zásilky a ani ji nebylo možno úředně dohledat (viz zprávy Ministerstva vnitra a Krajského ředitelství Policie Královéhradeckého kraje, uvedené výše). Pan N. byl nekontaktní a za takové situace neexistovaly skutečnosti odůvodňující zahájení přestupkového řízení proti němu. Správní orgán I. stupně proto postupoval správně, když řízení o přestupku nezahájil a věc odložil. Stalo se tak opatřením správního orgánu ze dne 22. 6. 2016, z čehož je vidět, že správní orgán nepostupoval ve věci formálně, že se snažil původního přestupce zjistit a kontaktovat. Poté již jiný postup, než zahájení řízení o správním deliktu, nebyl vzhledem k uvedenému možný.
75. Rovněž si je třeba uvědomit, že přestupkové řízení je řízením zahajovaným v převážné většině z úřední povinnosti, tak jako by tomu bylo ostatně i v daném případě. Než k takovému řízení ale správní orgán přistoupí, musí mít dostatečné indicie k závěru, že se konkrétní osoba mohla přestupkového jednání skutečně dopustit. Před vlastním zahájením přestupkového řízení tedy existuje určité období „zjišťovací“, v němž správní orgán sumarizuje a hodnotí dostupné podklady, jež by mohly k zahájení přestupkového řízení vést. Byť při nich může správní orgán provádět celou řadu úkonů, tak vzhledem k tomu, že ještě není vedeno vlastní přestupkové řízení, které je řízením správním, nevztahují se na ně ustanovení části druhé správního řádu, nazvané „Obecná ustanovení o správním řízení“. Tedy ani ustanovení § 25 odst. 1 správního řádu, které upravuje doručování úředních písemností veřejnou vyhláškou osobám neznámého pobytu a osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, jakož i osobám, které nejsou známy či ustanovení § 32 odst. 2 písm. d) téhož zákona, podle něhož správní orgán ustanoví opatrovníka osobám neznámého pobytu a sídla a osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat (viz žalobní bod 65). Vytýkal-li proto žalobce správnímu orgánu nevyužití těchto právních institutů v době, kdy žádné přestupkové řízení vedeno nebylo, mýlil se. Ostatně těžko si lze představit, co by v té době, kdy přestupkové řízení ještě nebylo vedeno, měl např. takový opatrovník za úkol. Při pojetí, z něhož žalobce vycházel, snad jedině přidat se k hledání údajného přestupce. I to svědčí o neopodstatněnosti uvedených námitek a jejich iracionalitě.
76. Totéž lze říci i o námitce, že pokud z podání žalobce nevyplývala kontaktní adresa pana N.a, tak že měl být tento nedostatek řešen postupem podle § 37 odst. 3 správního řádu. Rovněž tento institut je upraven v části druhé správního řádu, jejím oddílu 2, nazvaném „Úkony účastníků“, tedy je pro něj prostor v již zahájeném správním řízení. To nejen že nebylo vedeno (viz vpředu), ale žalobce v něm ani nemohl vystupovat jako jeho účastník, k jehož návrhu by mělo být vedeno. Vždyť žalobce se za přestupce neoznačil.
77. Krajský soud je přesvědčen o tom, že správní orgán podnikl potřebné úkony ke zjištění pachatele přestupku, že další již nebyly třeba. Ad absurdum by totiž pod požadavek žalobce „podnikat veškeré možné kroky“ bylo možno zahrnout i vyhlášení celostátního pátrání, což by byl prostředek zjevně neadekvátní, zvláště pak za situace, kdy je znám provozovatel vozidla, vlastník nástroje spáchání protiprávního skutku. Pro tyto závěry je zcela bezpředmětné, jaký pobytový status by pan N. mohl na území ČR mít nebo polemika žalobce ohledně účelovosti tvrzení, že jmenovaný je zaměstnancem společnosti ODVOZ VOZU, s.r.o., která provozuje službu „drink and drive“. Nejde zde totiž o provozovanou službu a v této souvislosti o nabízený výpis ze živnostenského rejstříku, jde o osobu pana N.a a ohledně ní nepředložil její údajný zaměstnavatel jediný doklad (např. pracovní smlouvu, výplatní pásku atd.), přestože mu prý svěřuje k výkonu práce cizí automobily nepochybně značných hodnot. Žalobce rovněž ani nenaznačil, jak zajistil, aby osoby, které budou jeho vozidlo při výkonu služby poskytované zmocněncem řídit (v tomto případě pan N.), dodržovaly pravidla provozu na pozemních komunikacích.
78. K žalobnímu bodu označenému č. 11 pak třeba uvést, že s ohledem na obsah správního spisu a prvoinstančního rozhodnutí, zejména jeho poslední věty druhého odstavce výroku prvoinstančního správního rozhodnutí a jeho odůvodnění (viz poslední věta prvního odstavce odůvodnění prvoinstančního správního rozhodnutí či jeho druhý odstavec shora na straně 8. odůvodnění rozhodnutí, devátý řádek) je zřejmé, že pokuta byla žalobci uložena za přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3. silničního zákona, tedy za překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci o 20 km/h a více. Za tento přestupek bylo možno uložit podle právní úpravy platné v době jeho spáchání (viz § 125c odst. 4 písm. e/silničního zákona) pokutu ve výši od 2.500,- do 5.000,-Kč. Žalobci byla uložena pokuta v nejnižší možné výši 2.500,-Kč.
79. Namísto citovaného ustanovení § 125c odst. 4 písm. e/silničního zákona je ve výroku prvoinstančního správního rozhodnutí ohledně uložené pokuty uvedeno ustanovení § 125c odst. 5 písm. f) silničního zákona, podle něhož se uloží za přestupek spočívající v překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci o 20 km/h a více pokuta ve výši od 2.500,- do 5.000,-Kč, Jde o právní úpravu platnou od 20. 2. 2016, tedy v době, kdy bylo vydáno prvoinstanční správní rozhodnutí, nikoliv v době spáchání daného přestupku. Jak je však z uvedeného zřejmé, z hlediska materiálního se na výši pokut za daný přestupek nezměnilo zhola nic od doby jeho spáchání a z tohoto důvodu má krajský soud namítanou vadu za zcela formální, bez jakéhokoliv vlivu na právní sféru žalobce.
80. Otázkami ohledně automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy a popisem měřeného úseku se zabýval správní orgán na str. 6. – 7. odůvodnění rozhodnutí. Uvedl k nim následující: „Správní orgán se zabýval i zákonností měření rychlosti jízdy, kdy podle ustanovení § 79a zákona o silničním provozu je za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií. Podle stanoviska Ministerstva dopravy ze dne 29.05.2013, Čj.: 102/2013- 160-OST/4, jsou automatizované technické prostředky (stacionární měřiče rychlosti - radary) používané bez obsluhy trvale nainstalované, projektované a zabudované na určených místech. Dovětek „používané bez obsluhy“ lze chápat tak, že vlastní spuštění nebo spánkový režim zařízení je činěn automaticky či dálkovým způsobem, avšak jakákoliv průběžná či operativní obsluha takového zařízení je v daném čase a na místě vyloučena, a do vlastního výběru měřených vozidel nikterak nezasahuje. Měřící zařízení jsou v České republice schvalovány s jednotnou odchylkou ± 3 km/h, pokud je zjištěná rychlost do 100 km/h, respektive ± 3 % při rychlostech nad 100 km/h. Na silniční rychloměr typ SYDO Traffic Velocity (schválený podle zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů), výrobce GEMOS CZ, spol. s r.o., výrobní číslo GEMVEL0007 v obci Choustníkovo Hradiště, silnice I/37, jeden jízdní pruh v obou směrech, byl dne 16.03.2015 Českým metrologickým institutem, Okružní čp. 31, 638 00 Brno, pracoviště Laboratoře primární metrologie, V Botanice čp. 4, 150 72 Praha 5, oddělení akustiky a kinematiky – laboratoř kinematiky, vydán ověřovací list č. 8012-OL-70076-15. Rychloměr byl zkoušen podle metrologického předpisu ČMI č. 812-MP-C215 „Metodický postup při ověřování úsekových rychloměrů.“ Provedené zkoušky měřidla prokázaly, že předložený silniční rychloměr má požadované metrologické vlastnosti. Rychloměr jako stanovené měřidlo byl ověřen a lze jej používat v souladu s právní úpravou metrologie pro měření rychlosti silničních vozidel při kontrole dodržování maximálně povolené rychlosti. Ověření je provedeno vystavením tohoto ověřovacího listu. Doba platnosti ověření tohoto rychloměru je od 16.03.2015 do 15.03.2016 (doba platnosti ověření je stanovena vyhláškou Ministerstva průmyslu a obchodu č. 345/2002 Sb. v platném znění. Platnost ověření zaniká v případech uvedených ve vyhlášce Ministerstva průmyslu a obchodu č. 262/2000 Sb. v platném znění). Pokud by ze strany Českého metrologického institutu nedošlo ke schválení tohoto silničního rychloměru, nebyl by vydán uvedený ověřovací list. Úsekové měření rychlosti prostřednictvím automatizovaného technického prostředku v obci Choustníkovo Hradiště, na silnici I/37 realizuje Městská policie Dvůr Králové nad Labem na základě uzavřené veřejnoprávní smlouvy č. KTÚ/VERJ-2013/590, mezi městem Dvůr Králové nad Labem a obcí Choustníkovo Hradiště, o výkonu některých úkolů městské policie ve smyslu zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, v platném znění (dále jen „zákon o obecní policii“). Dopravní inspektorát Policie České republiky, Územní odbor Trutnov, pod Čj.: KRPH-597-188/Čj-2014-051006 ze dne 31.12.2014, vydal souhlas s prováděním úsekového měření rychlosti v daném místě, včetně souhlasu se součinností dle § 79a zákona o silničním provozu pro strážníky Městské policie Dvůr Králové nad Labem. Měřený úsek se nachází v zastavěném území obce Choustníkovo Hradiště, je dlouhý 475 m (směr Trutnov), a na pozemní komunikaci je označen bílým vodorovným značením. Začátek a konec obce je označen příslušnými dopravními značkami č. IS 12a „Obec“ a č. IS 12b „Konec obce“. V souladu s ustanovením § 24b zákona o obecní policii, byly i zveřejněny informace o zřízení a měření automatizovaným technickým prostředkem, kdy veřejnost byla vyrozuměna zveřejněním a umístěním veřejnoprávní smlouvy na úřední desce správního orgánu a obce Choustníkovo Hradiště. Současně byla veřejnost opakovaně informována prostřednictvím médií, např. v Novinách královédvorské radnice č. 1/2014, 5/2014 a 10/2014, dále v Krkonošském deníku ze dne 15.02.2014 – dostupné i na adrese http://krkonossky.denik.cz/zpravy region/mericich-kamer-se-slusny-ridic-bat-nemusi-20140215.html. Všechny podklady a dokumenty vztahující se k úsekovému měření rychlosti jízdy v působnosti města Dvůr Králové nad Labem, jsou od spuštění umístěny a volně přístupné na webových stránkách města na adrese http://www.mudk.cz/, v sekci „Úsekové měření rychlosti“. Všechny zákonné podmínky pro měření rychlosti vozidel byly splněny.“ 81. K tomu třeba dodat, že správní orgán svůj závěr, že se v daném případě ohledně použitého rychloměru jedná o automatizovaný technický prostředek bez obsluhy (automat), opřel o důkazy založené ve správním spisu (tj. Ověřovací list Českého metrologického institutu ze dne 16. 5. 2015, č. 8012-OL-70076-15, veřejnoprávní smlouvu ze dne 12. 6. 2013, uzavřenou mezi městem Dvůr králové nad Labem a obcí Choustníkovo Hradiště, rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 3. 7. 2013, jímž byl dán souhlas s uzavřením uvedené veřejnoprávní smlouvy a vyjádření Policie České republiky, Územního odboru Trutnov, dopravního inspektorátu, ze dne 31. 12 2014 k návrhu úseků pozemních komunikací vhodných pro úsekové měření rychlosti vozidel strážníky městské policie.
82. Jde o námitku, kterou zástupce žalobce v případě úsekových měřidel ve svých žalobách pravidelně opakuje a dostává na ni v rozsudcích zdejšího krajského soudu odpovědi s tím, že se o automatizovaný technický prostředek bez obsluhy jedná. Příkladmo lze uvést věci sp. zn. 30A 141/2016, 30A 146/2016 či 30A 175/2016, ale je možno je již počítat na desítky. O tom, že se v daném případě jedná o automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy, nikdo nepochybuje, s výjimkou zástupce žalobce. Jde o námitku, která byla uplatněna až v žalobě, a to bez toho, aby žalobce trval na jejím dokazování. Na rozdíl od jiných případů, kdy žalobce výslovně soud žádal o nařízení jednání k projednání žaloby s tím, že právě při něm by byly důkazy k této otázce provedeny a věc objasněna. Tak jako již v minulosti ohledně předmětného měřícího zařízení mnohokrát. Podle krajského soudu však již shora citované důkazy, které provedly správní orgány ve správním řízení, potvrzují závěr, že rychlost vozidla žalobce byla v daném případě změřena za pomoci automatizovaného technického prostředku bez obsluhy.
83. Přesto krajský soud doplnil v tomto směru při jednání dokazování provedené správními orgány. Konstatoval předně obsah stanoviska Ministerstva dopravy ze dne 29. 5. 2013, č. j. 102/2013-160-OST/4 (dále také jen „Stanovisko“).
84. Pokud se jedná o pojem „automatizovaný technický prostředek bez obsluhy“, pak ten zakotvuje ustanovení § 125f odst. 2 písm. a) silničního zákona, podle něhož právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Blíže však tento pojem nedefinuje.
85. Krajský soud proto neshledává závadným, pokud je při výkladu tohoto neurčitého právního pojmu používán interní akt ústředního orgánu státní správy pro danou oblast. V daném případě tedy zmíněné stanovisko Ministerstva dopravy, v němž je tento pojem vykládán a jsou v něm vymezena jeho definiční kritéria.
86. Ministerstvo dopravy ve Stanovisku k determinaci automatizovaného technického prostředku bez obsluhy uvádí: „Předně to jsou především (až na výjimky) technické prostředky trvale instalované, projektované a zabudované v určeném prostoru. Dovětek „používaného bez obsluhy“ je nezbytné chápat tak, že vlastní spuštění nebo spánkový režim zařízení je činěn automaticky či dálkovým nebo manuálním způsobem, avšak jakákoliv průběžná či operativní obsluha takového zařízení je v daném čase a místě vyloučena, a do vlastního výběru měřených vozidel nikterak nezasahuje.“ Za rozhodující podmínku pro statut daného rychloměru jako automatizovaného technického prostředku bez obsluhy je považována „skutečnost, že po uvedení měřícího zařízení do činnosti, vyhodnocuje toto měřící zařízení rychlost jízdy všech vozidel (popř. vozidel, jejichž řidiči překročili hodnotu sledované rychlosti jízdy). “ Za další nezbytnou podmínku se považuje „skutečnost, že identita skutečného řidiče není v daný okamžik zjistitelná, jinými slovy, že v daném místě a čase není organizováno kontrolní stanoviště, kde by mohlo být kontrolované vozidlo zastaveno a jeho řidič zjištěn.“ 87. Krajský soud se s těmito definičními kritérii plně ztotožňuje, neboť podstatu pojmu „automatizovaný technický prostředek bez obsluhy“ dle jeho názoru přiléhavě vystihují.
88. Že v daném případě použitý rychloměr SYDO Traffic Velocity fungoval při měření rychlosti vozidla žalobce jako automatizovaný technický prostředek bez obsluhy, pak dokládá rovněž další dokument, a to Návod k použití rychloměru SYDO Traffic Velocity od jeho výrobce společnosti Gemos CZ, s. r. o. včetně Certifikátu o schválení typu měřidla daného silničního rychloměru vyhotoveného Českým metrologickým institutem dne 2. 2. 2012, č. 0111-CS-C004- 12, který jako důkaz provedl při jednání krajský soud.
89. Hned v bodě 1. 1. uvedeného Certifikátu je daný rychloměr definován jako „silniční úsekový rychloměr s dlouhým měřícím úsekem“, který je určen „k automatickému měření průměrné rychlosti a dokumentaci překročení nejvyšší povolené rychlosti projíždějících vozidel.“ 90. Skutečnost, že předmětný rychloměr naplňuje shora vymezené definiční znaky automatizovaného technického prostředku bez obsluhy, je pak zřejmá z dalšího obsahu jak Návodu k jeho obsluze (viz např. bod 2. – Ovládání rychloměru nebo bod 3.1. – Kontrola značky), tak zmíněného Certifikátu (viz např. bod 1.3. – Uspořádání rychloměru nebo bod 1.4. – Snímek měřeného vozidla). Obsahy obou těchto důkazů nepovažuje krajský soud za potřebné v plném rozsahu opisovat, v podrobnostech na ně proto odkazuje.
91. Stejně jako na citované důkazy, které již provedly správní orgány ve správním řízení. Také ty závěr, že rychlost vozidla žalobce byla v daném případě změřena za pomoci automatizovaného technického prostředku bez obsluhy, prokazují (viz např. článek II. zmíněné veřejnoprávní smlouvy uzavřené mezi městem Dvůr Králové nad Labem a obcí Choustníkovo Hradiště.
92. Uvedené žalobní výtce tedy krajský soud přisvědčit nemohl, stejně jako námitkám uplatněným v bodech 15 a 16 žaloby, podle nichž prý nebylo prokázáno, že strážníci obecní policie měli písemné zmocnění k měření rychlosti a že měření rychlosti zvyšovalo bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Tyto úvahy žalobce v rozhodnutí postrádá a má je proto za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Ani k těmto námitkám, které byly ze strany žalobce uplatněny až v žalobě, žalobce nenavrhoval provedení žádných důkazů. Pokud by tak v průběhu správního řízení učinil, respektive pokud by v něm uvedená dílčí tvrzení alespoň uplatnil, jistě by se dočkal i odpovědi na ně. Představa, že správní orgán bude rozhodnutí dopracovávat do všech podrobností a detailů, jež s řešeným případem i sebeméně souvisejí, nebo které jsou zřejmé a nenamítané, je nepřípadné, neboť by to vedlo k naprostému kolapsu výkonu státní správy.
93. Žalobce např. vyslovuje pochybnost o tom, zda konkrétní strážníci měli „písemné zmocnění od dané obce“ ve smyslu zákona o obecní policii. Neuvedl však ani to, kterou obec měl na mysli, takže jde o námitku nekonkrétní a obecnou, když z ní nevyplývá ani to, jaké zmocnění má žalobce vůbec na mysli. O tom, že Městská policie Dvůr Králové nad Labem bude vykonávat v obci Choustníkovo Hradiště měření rychlosti vozidel prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy, však byla uzavřena již vpředu zmíněná veřejnoprávní smlouva. V ní si pak obec Choustníkovo Hradiště samozřejmě nevymínila „konkrétní“ strážníky, jež by mohli měření provádět.
94. K námitce, že se správní orgán nezabýval otázkou, zda měření proběhlo za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, třeba dále uvést, že tato okolnost je v každém případě zcela nerozhodná pro závěr, že k předmětnému přestupku došlo. Třeba též konstatovat, že podle § 79a silničního zákona není podmínkou měření rychlosti vozidel prokázání skutečnosti, že je prováděno za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. O tom, že předmětné měření rychlosti zvyšovalo bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, však není žádných pochyb, jak jednoznačně plyne z již výše zmíněného vyjádření Policie České republiky, územního odboru Trutnov, dopravního inspektorátu, k návrhu místní úpravy provozu na pozemních komunikacích a návrhu úseku pozemní komunikace vhodného pro měření rychlosti vozidel strážníky městské policie. Měření samotné tak bylo prováděno v součinnosti s Policií ČR a oprávněným subjektem, jak je zřejmé z Oznámení o přestupku, vyhotoveného Městskou policií Dvůr Králové nad Labem a již zmíněné veřejnoprávní smlouvy, když podle § 79a silničního zákona je za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Lze tak uzavřít, že v daném případu byly splněny podmínky měření rychlosti a že rozhodnutí není nezákonné ani z těchto důvodů.
95. Pokud žalobce namítal, že je výrok rozhodnutí nesrozumitelný z důvodu nepřesného určení místa spáchání přestupku, dlužno předně poznamenat, že si o něm neudělal jasno především sám žalobce. Ve výroku prvoinstančního správního rozhodnutí totiž není uvedeno, že k přestupku došlo v obci Choustníkovo Hradiště ve směru na Jaroměř, jak žalobce uvádí v žalobě, ale naopak ve směru na Trutnov. Tomuto stavu odpovídá i obsah správního spisu, především pak Oznámení o přestupku vyhotovené Městskou policií Dvůr Králové nad Labem ze dne 17. 8. 2015.
96. Vady v určení místa spáchání přestupku žalobce spojoval se situováním měřeného úseku, který podle něho není v celém rozsahu na území obce, kde by byla přípustná nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h. Podle něho jde totiž o pozemní komunikaci v obci pouze tehdy, je-li ohraničena dopravními značkami č. IS 12a („Obec“) a č. IS 12b („Konec obce“), a to za současného splnění požadavku, že celý tento úsek je v zastavěném území obce podle jejího územního plánu. Což prý v přezkoumávané věci splněno nebylo.
97. Krajský soud předně uvádí, že jednání nezjištěného řidiče vozidla provozovatele (žalobce) ze dne 13. 7. 2015 je přestupkem dle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3. silničního zákona - překročením nejvyšší dovolené rychlosti v obci o 20 km/h a více. Třeba přitom zdůraznit, že zmíněné ustanovení spojuje uvedené protiprávní jednání s pojmem „obec“ a že dle § 2 písm. cc) silničního zákona je obec zastavěným územím, jehož začátek a konec je na pozemní komunikaci označen příslušnými dopravními značkami; na účelových komunikacích se značky neosazují.
98. Pro naplnění skutkové podstaty daného deliktu je tedy relevantní, zda se měřený úsek nachází v obci ve smyslu silničního zákona, nikoliv zda celý měřený úsek probíhal zastavěným územím obce v kontextu namítaného stavebního zákona, případně zákona o ochraně zemědělského půdního fondu apod. Aplikace stavebního zákona, resp. územního plánu obce za účelem vymezení pojmu „zastavěné území obce“, jak se toho dožadoval žalobce, tak není na místě, neboť předpisy stavebního práva na danou problematiku vůbec nedopadají.
99. Že se měřený úsek skutečně nachází na silnici č. I/37 v obci Choustníkovo Hradiště mezi dopravními značkami „Obec“ a „Konec obce“, vyplývá z přesné specifikace tohoto úseku ve správních rozhodnutích, ale také z přímo provedených důkazů mimo ústní jednání správním orgánem dne 13. 7. 2016, a sice z Oznámení o přestupku a z fotodokumentace, jakož i z důkazů (listin) nacházejících se ve správním spisu, jimiž krajský soud znovu provedl důkazy při jednání dne 17. 7. 2018. Konkrétně provedl důkazy Ověřovacím listem Českého metrologického institutu ze dne 16. 3. 2015, č. 8012-OL-70076-15, veřejnoprávní smlouvou ze dne 12. 6. 2013, č. KTÚ/VERJ-2013/590, uzavřenou mezi městem Dvůr Králové nad Labem a obcí Choustníkovo Hradiště a vyjádřením Policie České republiky, Územního odboru Trutnov, dopravního inspektorátu, ze dne 31. 12. 2014, k návrhu úseků pozemních komunikací vhodných pro úsekové měření rychlosti vozidel. Všechny tyto listiny, důkazy, jsou od počátku součástí správního spisu a žalobce, respektive jeho zmocněnec se s nimi mohl kdykoliv seznámit.
100. Žalobce vytýká správním orgánům, že nebylo prokázáno umístění dopravního značení na začátku a konci obce Choustníkovo Hradiště, stejně jako kde měřený úsek začínal a končil. Toto tvrzení jednak není pravdivé, protože jak už uzavřel krajský soud shora, z citovaných důkazů má ve shodě se závěry správních orgánů za spolehlivě prokázané, že se měřený úsek nacházel na území obce ve smyslu § 2 písm. cc) silničního zákona. Tyto skutečnosti navíc žalobce nijak nevyvrátil a ani se o to nesnažil nejen ve správním řízení, neboť takové námitky v něm vůbec nevznesl, ale ani v přezkumném soudním řízení. I v něm totiž setrval jen na obecných a ničím nedoložených tvrzeních. Žalobcova obava z toho, zda skutečně celý měřený úsek probíhal územím obce, tedy zda po celé délce měřeného úseku platil rychlostní limit 50 km/h, totiž není v žalobě podložen jediným důkazem. Jak pak plyne z výše uvedeného, žalobce si nejen neujasnil, o který z měřených úseků se jedná (vychází z jiného směru měření), ale ani jeho délku, když v žalobě tvrdí, že „k údajnému správnímu deliktu mělo dojít v úseku dlouhém zhruba 1 km“, ačkoliv jde o úsek délky 475 m, jak plyne z fotodokumentace měření a Ověřovacího listu. Navíc žalobce nejen nedokazuje, ale ani netvrdí jediný relevantní moment, který by byl způsobilý závěry správních orgánů ohledně této problematiky zpochybnit. Krajský soud nemá sebemenší pochybnost o místu měření a odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 111/2015 za nepřípadný. Tvrzení žalobce je pouze ničím nepodloženou spekulací, a vzhledem k uvedenému nemohla být námitka ohledně neurčitosti specifikace místa spáchání přestupku shledána opodstatněnou.
101. Krajský soud neshledal opodstatněnou ani námitku týkající se údajné rozporné rozhodovací praxe žalovaného, a to v jeho přístupu k rozsahu dokazování. Byť k této otázce žalobce v žalobě uvedl, že o tomto předloží při jednání důkaz, tak nejen že žádný takový důkaz nepředložil, ale ani se k jednání bez jakéhokoliv vysvětlení nedostavil. Nedoplnil tak tuto námitku ani konkrétním obsahem, takže zůstala taktéž v rovině pouhých ničím nedoložených tvrzení a spekulací. Protože se lze však domyslet, že má žalobce na mysli přístup žalovaného k rozsahu dokazování před správním orgánem, uvádí k této věci následující.
102. Podle § 51 odst. 2 věta prvá správního řádu musí být účastníci řízení o provádění důkazů mimo ústní jednání včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Vyrozumění o tomto dokazování spolu s uvedením důkazů, jež při něm budou provedeny a poučením o možnosti vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, bylo zmocněnci žalobce doručeno dne 23. 6. 2016. Bylo v něm zároveň stanoveno, že se dokazování mimo ústní jednání uskuteční dne 13. 7. 2016, tedy žalobce (jeho zmocněnec) byl o něm obeznámen s dostatečným předstihem, včas. Žalobce se však k tomuto dokazování nedostavil a svého práva vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí nevyužil.
103. V souvislosti s tím připomíná krajský soud rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, č. j. 1 As 157/2012-40, podle něhož správní orgán není povinen postupovat dle § 52 odst. 2 správního řádu, tj. vyrozumět účastníka řízení o provádění důkazů mimo ústní jednání, jde-li o provedení důkazu listinou.
104. Ustanovení § 18 odst. 1 správního řádu zní: „O ústním jednání (§ 49) a o ústním podání, výslechu svědka, výslechu znalce, provedení důkazu listinou a ohledání, pokud jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících s řízením v dané věci, při nichž dochází ke styku s účastníky řízení, se sepisuje protokol. Kromě protokolu lze též pořídit obrazový nebo zvukový záznam.“ 105. Ustanovení § 53 odst. 6 správního řádu zní: „O provedení důkazu listinou se učiní záznam do spisu. Za přítomnosti účastníků nebo zúčastněných osob, anebo účastní-li se úkonu veřejnost, se důkaz listinou provede tak, že se listina přečte nebo sdělí její obsah.“ 106. Uvedená ustanovení tak nastolují otázku, jakou formou má být ve správním spisu zaznamenáno provedení důkazu listinou mimo jednání. Má se tak stát formou protokolu nebo záznamu? Dle krajského soudu není nutné trvat na formě protokolu, neboť tím by se ustanovení § 53 odst. 6 věty první správního řádu stalo obsolentním a bylo by je třeba považovat za legislativní chybu. Toto ustanovení naopak má svůj smysl, neboť pamatuje na situace, kdy správní orgán provádí dokazování mimo jednání bez přítomnosti jakékoliv další osoby a jde o provedení důkazu listinou. Za takové situace postrádá smysl tento úkon formalizovat protokolem a správní orgán o provedení důkazu listinou mimo jednání učiní pouze záznam, jak mu ukládá § 53 odst. 6 správního řádu. Důkaz je pak proveden tak, že se oprávněná úřední osoba seznámí s obsahem listiny. Logickou návaznost pak má druhá věta ustanovení § 53 odst. 6 správního řádu, dle které v případě přítomnosti dalších osob při provádění důkazu listinou se listina přečte nebo se sdělí její obsah.
107. K tomu krajský soud zjistil, že pod č. l. 26 správního spisu je založen Protokol o provedení důkazů listinou mimo ústní jednání ze dne 13. 7. 2016, v němž správní orgán uvádí, které části správního spisu přečetl při dokazování nahlas. Konkrétně se jedná o Oznámení o přestupku, fotografickou dokumentaci a Výpis z karty osobního motorového vozidla.
108. Z uvedeného je zřejmé, že správní orgán sepsal o provedeném dokazování protokol a z něho zjistil rozhodné skutečnosti potřebné pro vydání rozhodnutí. Dlužno přitom poznamenat, že do doby vydání prvoinstančního správního rozhodnutí neprojevoval žalobce, jeho zmocněnec vážný zájem o průběh řízení o správním deliktu, zejména se neúčastnil dokazování mimo ústní jednání. Pouze k němu totiž sdělil, že žádá o nařízení ústního jednání, při kterém by se ke každému důkaznímu prostředku vyjádřil. V tom mu ovšem nikdo nebránil, k dokazování mimo ústní jednání se dostavit mohl. Rychlou jízdu přitom vysvětlil bolestmi břich L. H. N.a (o tom již výše).
109. Vzhledem k výše uvedenému krajský soud tedy konstatuje, že správní orgán I. stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. K provádění důkazů listinami, které jsou obsahem správního spisu, považuje krajský soud za vhodné zmínit též rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Ca 42/2007 – 337, který na posuzovanou věc taktéž dopadá a s nimž se zcela ztotožňuje: „Na základě obsahu správního spisu soud přisvědčuje žalobcově tvrzení, že o provádění důkazů listinou nebyl učiněn záznam do spisu podle § 53 odst. 6 věty první správního řádu. Ve spise jsou založeny toliko listiny, jimiž byl proveden důkaz, nikoli formální záznam o provedení důkazů těmito listinami. Jde tedy o porušení ustanovení o řízení před správním orgánem (§ 53 odst. 6 správního řádu), nicméně charakter tohoto pochybení sám o sobě neatakuje zákonnost napadeného rozhodnutí; jiná procesní pochybení, v jejichž souhrnu by k takovému ataku zákonnosti mohlo dojít, přitom soud nezjistil. I v případě, že by žalovaný o provádění důkazů listinami pořídil záznam, důkazní situace by se nijak nezměnila, tj. žalovaný by vycházel z týchž důkazů, z jakých vycházel, podklad rozhodnutí by byl materiálně týž, v napadeném rozhodnutí by bylo obsaženo totéž odůvodnění. Z odůvodnění rozhodnutí vydaných v obou stupních správního řízení vyplývá, že důkazy provedeny byly, žalobce přitom s nimi byl poté, kdy se staly součástí správního spisu, seznámen.“ 110. Z uvedeného plyne, že i v případě, že by vůbec nebyl učiněn záznam o provádění důkazu listinou či nebyl sepsán protokol o dokazování mimo ústní jednání, nemělo by to samo o sobě vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. V nadepsané věci však byly v protokolu z dokazování zaznamenány rozhodující skutečnosti pro rozhodnutí ve věci (viz výše), přičemž nebyla zjištěna jiná procesní pochybení, v jejichž souhrnu by bylo pochyb o zákonnosti napadeného rozhodnutí. Rovněž je podstatné, že žalobci byla v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu dána možnost seznámit se a vyjádřit se ke všem podkladům rozhodnutí, ze kterých správní orgán vycházel.
111. Krajskému soudu je z úřední činnosti známo (např. pod sp. zn. 30 A 124/2016, sp. zn. 30 126/2010 nebo sp. zn. 30 A 152/2016), že žalovaný původně skutečně zastával názor, že jde o pochybení, pokud správní orgán neprovede dokazování formou detailně vypracovaného protokolu a že nestačí ani provedení záznamu. Skutečnost, že žalovaný posléze svůj předchozí nesprávný názor na tuto otázku korigoval pod vlivem judikatury, není nic neobvyklého a dokonce jde o stav žádoucí. Rovněž žalobci, resp. jeho zástupci, který zastupuje opakovaně právě ve věcech obdobných správních deliktů provozovatelů vozidel, je z věcí, ve kterých zastupoval, tento stav dobře znám a nemůže být pro něho proto ani překvapivý. V daném případě nešlo o správní praxi zakládající legitimní očekávání jako ustálené, jednotné a dlouhodobé činnosti orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a kterou by byl správní orgán vázán. Za tuto ustálenou správní praxi zakládající legitimní očekávání totiž nelze považovat postup v několika případech nebo po určité období, který vybočuje ze zákonem stanovených mezí nebo je v rozporu s výkladem zákona zastávaným judikaturou. Krajský soud proto uzavírá, že ani tuto žalobní námitku důvodnou neshledal, k porušení žalobcových procesních práv nedošlo.
112. Žalobce dále namítal, že v řízení před správním orgánem došlo k porušení zásady bezprostřednosti v souvislosti s neprovedením ústního jednání. Podle žalobce bylo provedení ústního jednání o to „aktuálnější, že se jednalo o společné řízení, ve kterém bylo rozhodováno o třech správních deliktech“ - viz bod č. 47 žaloby. Předmětem tohoto přezkumného řízení je ale pouze jeden správní delikt, spojený s přestupkem spáchaným v obci Choustníkovo Hradiště, přičemž žalobce neuvedl, o která další řízení by se mělo jednat, respektive, o jaké společné řízení. Tuto skutečnost lze vysvětlit zřejmě tím, že zástupce žalobce používá „šablony žalob“, přičemž nedošlo k její náležité úpravě.
113. Ani námitku porušení zásady bezprostřednosti, týkající se neprovedení ústního jednání, neshledal krajský soud odůvodněnou. K samotné otázce nařízení ústního jednání ve smyslu ustanovení § 49 odst. 1 věty prvé správního řádu při projednání správního deliktu provozovatele, dle kterého „ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné“, se již komplexně vyjádřil Nejvyšší správní soud v několika svých rozsudcích. Např. v rozsudku ze dne 16. 3. 2016, č. j. 1 As 166/2015-29, uvedl, že na řízení o správním deliktu sice dopadá čl. 6 Úmluvy v jeho trestní větvi, avšak judikatura Evropského soudu pro lidská práva setrvale stojí na základním principu, že řízení o trestním obvinění musí být spravedlivé jako celek. Z této judikatury dovodil, že správním orgánům projednávajícím obvinění ze správního deliktu neplyne jednoznačná povinnost nařídit vždy ústní jednání. V tomto směru uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, rovněž to, že: „… soulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Stěžovatelce proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Nad rámec vypořádání této námitky kasační soud upozorňuje, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě.“ 114. Nejvyšší správní soud se v posledně citovaném rozsudku zabýval i tím, zda povinnost nařídit jednání v řízení o správním deliktu plyne z vnitrostátní právní úpravy. K tomu uvedl: „Podle § 49 odst. 1 správního řádu správní orgán nařídí ústní jednání, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků, případně stanoví-li to zákon. Zákon o přestupcích stanoví v § 74 odst. 1 správním orgánům povinnost nařídit v prvním stupni ústní jednání; tím je přestupkové řízení specifické (…). V řízení o správních deliktech správní orgány nemají povinnost vždy nařídit ústní jednání (…). V usnesení ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010-82, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zdůraznil, že ve správním řízení trestní povahy je třeba dbát na dodržování zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Provádění důkazů při jednání by proto mělo být pravidlem, od kterého se ale lze odchýlit v odůvodněných případech; v takovém případě správní orgán vyhotoví o provedení dokazování protokol podle § 18 správního řádu.“ 115. Pokud se žalobce odvolával na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015-30, v souvislosti na „nekonání ústního jednání“, třeba konstatovat, že tak činil nepřípadným způsobem. Ostatně na tento rozsudek následně reagoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 6. 2016, č. j. 2 As 33/2016-53, mimo jiné takto: „Další námitkou stěžovatel brojí proti závěru krajského soudu, jenž dovodil, že městský úřad nepochybil, nenařídil-li ústní jednání. Stejně tak nesouhlasí s tím, že o provádění důkazu listinou nemusí být účastník řízení předem vyrozuměn a že jej lze provést mimo jednání navíc bez toho, aby byl o tomto úkonu vyhotoven protokol. Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit ani s touto stěžovatelovou námitkou, přičemž poukazuje na velké množství vlastních rozsudků, které se týkaly totožné otázky (srov. např. rozsudek ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 8 As 110/2015, ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 1 As 166/2015, nebo ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 1 As 7/2016), tedy povinnosti správního orgánu nařídit ústní jednání v případě projednávání správního deliktu provozovatele vozidla. I zde se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje s názorem krajského soudu, že správní orgány nejsou povinny nařizovat ústní jednání v řízení o správních deliktech v situacích, kdy to není nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků (k podrobné argumentaci odůvodňující tento závěr srov. rozsudek ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 - 46, body 21 - 24, srov. i rozsudek ze dne 17. 3. 2016, č. j. 1 As 166/2015 - 29). Vzhledem k tomu, že v této části kasační stížnosti uplatňuje stěžovatel v zásadě stejnou argumentaci jako již dříve v řízení o žalobě, lze z důvodu procesní ekonomie v podrobnostech na přiléhavé a vyčerpávající odůvodnění krajského soudu odkázat (ohledně možnosti takového postupu srov. např. rozsudek ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, nebo ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 - 47). Obecně tedy platí, že ústní jednání správní orgán nařídí, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení. Nejvyšší správní soud tak posuzoval otázku, zda bylo ústní jednání nezbytné v této konkrétní věci, přičemž dospěl k závěru, že nikoli. ( - ) Za daných okolností nebylo ke splnění účelu řízení a uplatnění práv stěžovatele nezbytné nařizovat ústní jednání. Postupem správního orgánu byl skutkový stav dostatečně zjištěn a nebylo třeba provádět další dokazování, např. výslechem zasahujícího policisty (srov. rozsudek ze dne 25. 6. 2014, č. j. 3 As 128/2013 - 36, nebo ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 70). Stěžovatel přitom měl dostatek prostoru k tomu, aby svá práva v řízení uplatnil. Stěžovatel navíc ani nesdělil žádné konkrétní skutečnosti, které chtěl uplatnit při jednání, a jeho námitka je tak zcela obecná a formalistická. Městský úřad proto nepochybil, pokud v souladu se zásadou procesní ekonomie v řízení ústní jednání nenařídil a rozhodl na základě podkladů obsažených ve správním spise. Poukazuje-li stěžovatel na výše označený rozsudek devátého senátu, nelze konstatovat, že by s ním byl postup správních orgánů v rozporu. Ani tento rozsudek totiž nepovažoval provedení ústního jednání za nezbytnou součást řízení o správním deliktu. Poukázal pouze na to, že i za situace, provádí-li se dokazování mimo jednání, je vhodné předem o tom informovat účastníky řízení a příp. vyhotovit protokol. S uvedeným závěrem nelze než souhlasit, nicméně nutno poukázat také na konstantní judikaturu, dle níž platí, že ne každá procesní vada má vliv na zákonnost rozhodnutí. Takovou vadou je i provedení důkazu listinou mimo jednání bez toho, aby o tom byl vyhotoven protokol. Důkaz listinou je totiž specifický v tom, že účastník může zpochybňovat toliko správnost nebo pravost listiny, jejíž obsah je neměnný. Nachází-li se taková listina po celou dobu řízení ve spisu a účastník řízení se s ní může seznámit, nejde o vadu, která by mohla ovlivnit zákonnost řízení ani následného rozhodnutí, neboť účastníku řízení nic nebrání ji jakkoli konfrontovat kdykoli v průběhu řízení. Pokud by se samozřejmě jednalo o provádění jiného důkazu mimo ústní jednání (například výslech svědka), v takovém případě se uplatní devátým senátem nastíněný postup, aby nebyl účastník řízení jakkoli zkrácen na právech. Nejvyšší správní soud se i u přestupkového řízení, kdy je zákonem stanovena povinnost zásadně nařídit ústní jednání (oproti úpravě správních deliktů) vyjádřil v tom smyslu, že zásadní je, zda se účastník řízení mohl s daným důkazem seznámit a vyjádřit se k němu, nikoliv otázka, zda byl ryze formalisticky dodržen postup stanovený správním řádem (viz např. rozsudek ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51, nebo ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014 – 25, ze dne 12. 4. 2012, č. j. 9 As 107/2011 nebo ze dne 22. 10. 2008, č. j. 6 As 51/2007 – 228). Nejvyšší správní soud dále např. v rozsudcích ze dne 11. 1. 2012, č. j. 1 As 125/2011 – 163, a ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51, dospěl k závěru, že pokud správní orgán splní dvě podmínky, kterými jsou: (i) založení listiny do spisu podle § 17 odst. 1 správního řádu a (ii) účastník řízení má možnost se s těmito listinami seznámit při nahlížení do spisu podle § 36 odst. 3 správního řádu, lze provádět dokazování i jednoduše tím, že je listina vložena do spisu. Od těchto závěrů se nemá Nejvyšší správní soud důvod odchýlit ani v nyní projednávané věci. Všechny listiny, z nichž správní orgán vycházel, byly po celou dobu řízení součástí spisu a stěžovatel byl obeznámen s možností se s nimi seznámit, případně je konfrontovat, nicméně zůstal pasivní. Ani tato námitka, kdy stěžovatel zpochybňoval toliko formální postup správních orgánů, není důvodná.“ 116. Z uvedeného tedy jasně vyplývá, že se judikatura ustálila na jednoznačném závěru, že v případě, že je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné, musí se jednání ve správním řízení o správním deliktu provozovatele vozidla nařídit. Není-li tomu tak, ústní jednání být nařízeno nemusí. Neplatí tedy, že by v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla muselo být ústní jednání nařizováno vždy, jak bylo dříve dovozováno některými správními soudy, a to i soudem zdejším, jak upozornil žalobce.
117. V posuzované věci správní delikt spočíval v překročení nejvyšší povolené rychlosti, a to v obci Choustníkovo Hradiště, zjištěné automatizovaným technickým prostředkem, SYDO Traffic Velocity. Skutkově se tedy jednalo o zcela jednoduchý případ. Deliktní jednání bylo spolehlivě prokázáno listinami založenými ve správním spise a nebyla tak splněna podmínka nezbytnosti ústního jednání. Lze tedy uzavřít, že v dané věci nemuselo být nařízeno ústní jednání, jak tvrdí žalobce. Ten se mohl se všemi rozhodnými skutečnostmi (listinami) seznámit postupem dle § 38 odst. 1 správního řádu (nahlížení do spisu) či podle § 36 odst. 3 správního řádu (seznámení s podklady rozhodnutí před jeho vydáním), o čemž byl správním orgánem I. stupně řádně poučen. To, že žalobce v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt svá práva plně nevyužil, nemůže vytýkat správním orgánům, nýbrž pouze a jenom sobě, resp. zvolenému zmocněnci.
118. Pokud pak žalobce v žalobním bodu č. 44 tvrdil, že „I pokud by správní orgán během řízení seznal, že není nezbytné nařizovat ústní jednání, měl provést dokazování za osobní účasti žalobce jako účastníka řízení“, dlužno znovu konstatovat, že žalobci či jeho zmocněnci nic nebránilo zúčastnit se dokazování mimo ústní jednání. Tvrdí-li nyní proto, že správní orgány porušily zásadu bezprostřednosti, když prováděly dokazování v jeho nepřítomnosti, krajský soud se s touto námitkou neztotožňuje.
119. Souladem ustanovení § 10 odst. 3 silničního zákona s ústavním pořádkem se již opakovaně zabýval i Nejvyšší správní soud, např. v rozsudku ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016-40. Dospěl v něm k závěru, že toto ustanovení, resp. § 125f citovaného zákona, o odpovědnosti provozovatele vozidla, založené na objektivní odpovědnosti s možností liberace, za správní delikt spočívající v nezajištění, „aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem“ (např. za nedovolenou rychlost či neoprávněné zastavení nebo stání), není v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. s čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, konkrétně s ústavní garancí principu presumpce neviny, práva nevypovídat a nebýt nucen k sebeobviňování (v podrobnostech krajský soud odkazuje na zmíněný rozsudek).
120. Krajský soud tyto závěry plně akceptuje. Zároveň dodává, že Ústavním soudem již byla posuzována ústavnost § 125f silničního zákona, který na citovaný § 10 odst. 3 navazuje (ustanovení § 125f odst. 1 doslovně opakuje skutkovou podstatu § 10 odst. 3), a to v souvislosti s návrhem na jeho zrušení. Ústavní soud tento návrh usnesením ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 508/15, odmítl s tím, že právní závěr o spáchání správního deliktu provozovatelem vozidla (stěžovatelem) a o uložení pokuty podle silničního zákona nevybočuje z ústavních kautel. Naposledy se pak vyjádřil k dané problematice Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl.ÚS 15/16, jímž zamítl další návrh na zrušení § 10 odst. 3 silničního zákona a na vyslovení protiústavnosti § 125f odst. 1 tohoto zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2017, s tím, že neshledal nesoulad uvedených ustanovení s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
121. Vzhledem k uvedeným judikatorním závěrům má krajský soud za to, že ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu v testu ústavnosti obstojí.
122. V posledním žalobním bodu žalobce zpochybňoval výstup z měření a v podstatě nastolil otázku, zda pořízená fotodokumentace pochází skutečně z ověřeného úseku měření v obci Choustníkovo Hradiště. Ani k této námitce, která byla ze strany žalobce uplatněna až v žalobě, nenavrhoval žalobce provedení žádných důkazů. Pokud by tak v průběhu správního řízení učinil, respektive pokud by v něm uvedená dílčí tvrzení alespoň uplatnil, jistě by se dočkal i odpovědi na ně. Představa, že správní orgán bude rozhodnutí dopracovávat do všech podrobností a detailů, jež s řešeným případem i sebeméně souvisejí, nebo které jsou zřejmé a nenamítané, je nepřípadné, neboť by to vedlo k naprostému kolapsu výkonu státní správy, jak již konstatoval krajský soud shora. Jde o námitku nekonkrétní a obecnou. O tom, že Městská policie Dvůr Králové nad Labem bude vykonávat na území obce Choustníkovo Hradiště měření vozidel prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy byla uzavřena již vpředu zmíněná veřejnoprávní smlouva. Jde o měřící zařízení pevné, stacionární, takže fotodokumentace jím pořízená musí pocházet z daného místa, nelze je měnit. V průběhu řízení bylo provedeno správním orgánem dokazování jak Oznámením o přestupku, tak namítanou fotodokumentací, přičemž nebyly ani v náznaku zjištěny žalobcem namítané okolnosti. Žalobce se dokazování nezúčastnil a ani v žalobě svá tvrzení nijak důkazně nedoložil. Zůstal opět účelově pouze u spekulací, které na skutkovém stavu zjištěném v průběhu dokazování nemohou nic změnit. Měření samotné bylo prováděno v součinnosti s Policií ČR a oprávněným subjektem, jak je zřejmé z výše uvedeného a již zmíněné veřejnoprávní smlouvy. Lze tak uzavřít, že v dané věci byly splněny podmínky měření rychlosti a že rozhodnutí není nezákonné ani z těchto důvodů.
123. Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem proto krajský soud žalobu ve výroku I. podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
V. Výrok o nákladech řízení
124. Ve věci byl úspěšný žalovaný, a proto by měl nárok na náhradu nákladů řízení podle § 60 odst. 1 s. ř. s. proti žalobci, který úspěch ve věci neměl. Krajský soud však nezjistil, že by žalovanému nějaké náklady řízení před krajským soudem vznikly. Proto bylo rozhodnuto o nákladech řízení, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.
Poučení
Citovaná rozhodnutí (22)
- Soudy 30 A 141/2016 - 32
- Soudy 30 A 29/2017 - 39
- ÚS Pl. ÚS 15/16
- Soudy 30 A 35/2017 - 40
- Soudy 30 A 175/2016 - 74
- Soudy 30 A 124/2016 - 30
- Soudy 30 A 6/2017 - 65
- Soudy 30 A 56/2014 - 63
- NSS 2 As 33/2016 - 53
- NSS 6 As 73/2016 - 40
- Soudy 57 A 51/2014 - 34
- Soudy 15 A 14/2015 - 35
- NSS 8 As 109/2014 - 70
- NSS 10 As 16/2014 - 25
- NSS 7 As 126/2013 - 19
- NSS 1 As 17/2013 - 50
- NSS 2 Afs 37/2012 - 47
- NSS 1 As 157/2012 - 40
- NSS 1 As 125/2011 - 163
- ÚS III. ÚS 989/08
- NSS 4 As 11/2006-86
- ÚS II. ÚS 67/04
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.