30 A 9/2012 - 46

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobkyně : PENA beauty s.r.o., se sídlem Medkova 1310, Hradec Králové 2, zast. JUDr. Ing. Jiřím Klavíkem, advokátem se sídlem Havlíčkova 99, Chrudim III, proti žalovanému : Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. listopadu 2011, č.j. ČOI 105279/11/O100/2700/11/Chl/Št, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce napadl včas podanou žalobou shora označené rozhodnutí žalovaného. Jím žalovaný (až na určité formulační upřesnění) potvrdil rozhodnutí inspektorátu ČOI Královéhradeckého a Pardubického ze dne 30. 5. 2011, č.j. R 0369/2711.1, kterým byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 100.000,- Kč pro porušení § 3 odst. 1 zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném v době spáchání správního deliktu (dále jen „zákon o pohonných hmotách“), a kterým jí současně dle § 79 odst. 5 správního řádu uložil nahradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1.000,- Kč. V odůvodnění rozhodnutí odkázal žalovaný nejprve na skutková zjištění správního orgánu I. stupně. Ten žalobkyni vinil z porušení § 3 odst. 1 zákona o pohonných hmotách a naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle § 9 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, kterého se měla dopustit tím, že při kontrole provedené dne 18. 1. 2011 v čerpací stanici pohonných hmot U Cukrovaru ve Slatiňanech prodala motorovou naftu, která nesplňovala požadavky na jakost pohonné hmoty stanovené v § 3 odst. 1 citovaného zákona a to v ukazateli bod vzplanutí P.M., kdy zjištěná hodnota pod 20 °C nedosahovala stanoveného minima 53,0 °C. Následně se žalovaný vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami. S ohledem na níže uvedený obsah námitek žalobních poukazuje krajský soud zejména na závěr žalovaného, že za porušení povinností stanovených zákonem o pohonných hmotách odpovídá žalobkyně jakožto podnikatel, který spotřebiteli prodává výrobky nebo poskytuje služby dle § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Žalobkyně je právnickou osobou, která se dopustila správního deliktu tím, že prodala nebo vydala pohonnou hmotu, která nesplňuje předepsané požadavky. Její odpovědnost za jakost prodávaných hmot je založena na principu objektivním, tedy bez ohledu na zavinění, a žalobkyně se tak nemůže zprostit svých zákonných povinností s odkazem na skutečnost, že nakupuje pohonné hmoty od společnosti, jejímž jediným akcionářem je Česká republika – Ministerstvo financí a tím odůvodňovat svoji dobrou víru, pokračoval žalovaný. Kontrolní orgán tak není povinen zkoumat, a většinou to ani není možné, důvod a příčinu vzniklého porušení. Tvrzení žalobkyně, že vynaložila veškeré úsilí, aby zabránila porušení povinnosti prodávat pohonné hmoty, tak žalovaný vyhodnotil jako mylné a neopodstatněné, neboť žalobkyně dozajista mohla a měla kontrolovat průběh stáčení pohonných hmot tak, aby k případnému smíchání pohonných hmot nedošlo. Žalovaný se ztotožnil rovněž s výší uložené pokuty vyměřené prvoinstančním správním orgánem. Dle jeho názoru podané odvolání, jakož i obsah správního spisu jako celek, nezavdávají důvod k jejímu snížení pod uloženou částku, která představuje 2% zákonného rozpětí pro uložení sankce. Výši pokuty stanovenou při spodní hranici zákonného rozpětí považoval za přiměřenou z hlediska represe i prevence. Uložená sankce se neodchyluje v neprospěch žalobkyně od pokut ukládaných v obdobných případech. S těmito závěry žalobkyně v podané žalobě nesouhlasila. Uvedla, že provozovala čerpací stanici pohonných hmot ve Slatiňanech, v ulici U Cukrovaru, v níž dne 18. 1. 2011 provedli pracovníci správního orgánu I. stupně kontrolu jakosti benzínu BA 95 Super a motorové nafty. Dle kontrolního protokolu ze dne 3. 2. 2011 nevyhověl vzorek motorové nafty příslušné technické normě (ČSN: EN 590-BS) v bodu vzplanutí P.M., kdy zjištěná hodnota pod 20 °C nedosahovala stanoveného minima 53,0 °C. Odebraný vzorek tedy nevyhověl pouze u jedné hodnoty, a to u bodu vzplanutí. Ostatní hodnoty byly v pořádku, stejně jako kontrolovaný vzorek benzínu Natural. Dále žalobkyně zdůraznila, že dlouhodobě nakupovala pohonné hmoty od společnosti ČEPRO, a.s., jejímž jediným akcionářem je Česká republika – Ministerstvo financí. Činila tak právě proto, aby se vyhnula problémům s nákupem nekvalitních pohonných hmot a byla tedy v dobré víře, že nakupuje pouze pohonné hmoty vyhovující všem potřebným parametrům. Proto byla ochotna akceptovat i vyšší ceny dodavatele. Naposledy před kontrolou si objednala pohonné hmoty dne 14. 1. 2011. Objednané pohonné hmoty dodala zmíněná obchodní společnost žalobkyni dne 17. 1. 2011. Jejich dopravu provedla obchodní společnost PETROTRANS, s. r. o. Podle stáčecích lístků proběhlo nejprve stáčení benzínu Natural, po časové prodlevě zhruba 3 minut stáčení motorové nafty. Při stáčení nafty tak dle žalobkyně zřejmě zůstal v hadicích benzín, který se tím dostal do nafty. To považovala žalobkyně za pochybení pracovníků přepravce. Nevyloučila, že určité množství nafty bylo v benzínu již před jeho stáčením. Vzhledem k tehdejším cenovým relacím mezi benzínem a motorovou naftou považovala žalobkyně za nelogické, aby si zvětšovala množství nafty tím, že by do ní přimíchávala benzín. Ostatně pokud by takto naftu „ředila“, zřejmě by nevyhovovala ani u ostatních kontrolovaných hodnot. Žalobkyně připomněla, že původní rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu bylo odvolacím orgánem zrušeno a věc mu vrácena k novému projednání. Vytkla žalovanému, že jako odvolací orgán v odůvodnění zrušujícího rozhodnutí uzavřel, že k projednávanému správnímu deliktu došlo a že za něj žalobkyně nese odpovědnost. Vyjádřil tedy svůj právní názor na projednávanou věc ještě před dalším rozhodnutím správního orgánu I. stupně. V tom žalobkyně spatřovala rozpor s jejím právem na spravedlivý proces a s principy nezávislosti a nestrannosti žalovaného jako odvolacího orgánu. Žalobkyně potvrdila svoji vědomost o tom, že zákon o pohonných hmotách upravuje odpovědnost za jakost prodávaných pohonných hmot objektivně, tedy bez zavinění osoby, která toto zboží prodává. Stejně tak si byla vědoma toho, že jí mohla být uložena pokuta až 5. 000. 000,- Kč. Zásadní problém ale spatřovala v tom, zda vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránila. Aby vynaložila veškeré úsilí ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách, musela by provést kontrolu jakosti dodaných hmot. To by v praxi znamenalo, že by musela nejprve odebrat zkušební vzorek z cisterny a předat jej do zkušebny. Teprve po získání výsledku by bylo možné přistoupit ke stáčení pohonných hmot do nádrží čerpací stanice. Cisterna by tak čekala u čerpací stanice několik dní. Zároveň by musely být použity pro stáčení benzínu a nafty odlišné hadice. Tento postup je však zcela nerealizovatelný, neboť by tím bylo zcela znemožněno zásobování čerpací stanice pohonnými hmotami. Žalobkyně proto vyjádřila přesvědčení, že za předmětný správní delikt neodpovídá, protože vynaložila veškeré rozumné úsilí, které po ní bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránila, a to právě tím, že nakupovala pohonné hmoty u renomovaného prodejce, který si profesionálním způsobem zajišťoval rovněž jejich dopravu. Právě v těchto skutečnostech spatřovala vynaložení veškerého úsilí dle § 10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách. Pokud by tato argumentace nebyla shledána důvodnou, namítla žalobkyně, že uložená pokuta je příliš vysoká. V souvislosti s tím znovu připomněla nákup od renomovaného dodavatele, jakož i fakt, že podobné pochybení u ní byla zjištěno poprvé. Vzorek benzínu byl shledán nezávadným, u motorové nafty byl porušen pouze jeden z celkem 14 kontrolovaných ukazatelů. Pokutu ve výši 100.000,- Kč tedy shledala jako zjevně nepřiměřenou. V závěru žaloby proto žalobkyně navrhla zrušení žalobou napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Pokud by krajský soud důvody pro takový postup neshledal, navrhla, aby od uložení pokuty upustil, případně ji snížil na částku 10.000,- Kč. K žalobě podal žalovaný vyjádření. Ve shodě s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůraznil, že prodej pohonných hmot pro svoji specifičnost klade na prodávajícího větší nároky a bylo na žalobkyni, aby zajistila soulad prodávaných pohonných hmot s požadovanými jakostními parametry. Prodejce může, kromě zaslání vzorků do laboratoře, pro rychlou a snadnou kontrolu provést test přímo na čerpací stanici prostřednictvím mobilní laboratoře, kdy výsledky jsou k dispozici ihned po provedení testu. Dále může zajistit větší počet skladovacích nádrží nebo ohlídat to, zda jsou při stáčení pohonných hmot používány čisté či odlišné hadice. Tedy hadice bez zůstatku jiné pohonné hmoty než té, která je stáčena, což jak přiznává sama žalobkyně, se v daném případě asi stalo. Dle žalovaného liberační ustanovení § 10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách vylučuje odpovědnost právnické osoby za správní delikt v případech, kdy by byla sankce ukládána za výsledek vzniklý vyšší mocí, tj. neodvratitelnou událostí, které nelze zabránit ani při vynaložení veškerého možného úsilí. Dále žalovaný připomněl, že se již v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyjádřil k námitce žalobkyně ohledně údajného porušení jejího práva na spravedlivý proces. Za to rozhodně nelze považovat skutečnost, že žalovaný coby odvolací orgán přezkoumával prvoinstanční správní rozhodnutí v rozsahu odvolacích námitek. Žalovanému rovněž nebylo zřejmé, v čem konkrétně měla být žalobkyně zkrácena, neboť fakt, že se vypořádal s její námitkou, svědčí hlavně a zejména v její prospěch a k posílení právní jistoty. Dle žalovaného byl ve věci spolehlivě zjištěn skutkový stav věci, obě správní rozhodnutí jsou dostatečně a přesvědčivě odůvodněna. Uložená sankce je přiměřená a odpovídající konkrétním okolnostem případu. Neshledal důvody ani pro upuštění od potrestání, ani pro snížení výše uložené pokuty. Navrhl proto její zamítnutí. K vyjádření podala žalobkyně ještě krátkou repliku. Použití mobilní laboratoře je podle ní nereálné z důvodu krátké doby, po kterou se cisterna s pohonnými hmotami na čerpací stanici nachází. Rovněž tak je nereálná rada žalovaného, aby pohonné hmoty byly nejprve stáčeny do dalších nádrží. Takto nikdo z prodejců nepostupuje. Ohledně přiměřenosti uložené pokuty uvedla žalobkyně, že v obdobných případech byla jiným subjektům uložena pokuta výrazně nižší a na důkaz tohoto svého tvrzení odkázala soud na internetové stránky České obchodní inspekce. Krajský soud následně přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen “s. ř. s”). Učinil tak bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s., když s takovým postupem souhlasila žalobkyně výslovně, žalovaný pak souhlas udělil postupem dle § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s., o čemž byl ve výzvě předsedy senátu řádně poučen. O věci usoudil následovně. Pokud jde o první žalobní námitku, krajský soud z rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2011, č.j. ČOI 27024/11/O100/2700/10/11Chl/ŠT, zjistil, že jím žalovaný skutečně zrušil původní rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu ve věci a tu mu vrátil k novému projednání. Důvodem byla určitá procesní pochybení prvoinstančního správního orgánu, která dle žalovaného mohla mít vliv na správnost, případně zákonnost rozhodnutí. V odůvodnění tohoto rozhodnutí současně uvedl : „Odvolací orgán má po zhodnocení věci nadále za to, že k projednávanému správnímu deliktu došlo a že odvolatel za něj nese odpovědnost, neboť za porušení povinností stanovených zákonem o pohonných hmotách odpovídá prodávající, jakožto podnikatel, který spotřebiteli prodává výrobky nebo poskytuje služby (viz § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele)“. S ohledem na obsah odvolání podaného žalobkyní je zřejmé, že uvedenou větou se žalovaný snažil (byť ve stručnosti) reagovat na podané odvolací námitky a vyslovil svůj názor, zda ke spáchání správního deliktu ze strany žalobkyně došlo či nikoliv. Krajský soud v tomto sdělení odvolacího orgánu obsaženém v odůvodnění zrušujícího rozhodnutí neshledává žádné procesní pochybení, které by mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Je zřejmé, že žalovaný vyslovil tento závěr na základě v tu dobu mu známého obsahu správního spisu. Pokud by po vrácení věci správnímu orgánu I. stupně došlo k doplnění důkazního řízení, které by tento závěr bylo způsobilé pozměnit, nebyl správní orgán tímto závěrem žalovaného pochopitelně vázán a mohl se od něj odklonit. K takové situaci ovšem nedošlo. Po odstranění procesních vad vytknutých žalovaným správní orgán I. stupně znovu velmi podrobně zhodnotil jak zjištěný skutkový stav věci, tak se znovu zabýval otázkami, zda byl správní delikt spáchán a kdo za něj nese odpovědnost. Rozhodně si tedy situaci „nezjednodušil“ tím, že by se odkazoval na shora vyslovený právní závěr žalovaného (ten naopak ve svém rozhodnutí vůbec nezmínil). Provedl své vlastní hodnocení skutkového a právního stavu věci, včetně právního zhodnocení shora uvedených otázek. Nebyla tím tedy v žádném případě porušena ani zásada dvojinstančnosti správního řízení, ani zásada nezávislosti a nestrannosti správních orgánů a v důsledku tedy ani právo žalobkyně na spravedlivý proces. V další žalobní námitce se žalobkyně dovolávala existence liberačního důvodu vymezeného v § 10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách. Dle tohoto ustanovení právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránila. Žalobkyně tedy nezpochybnila, že předmětný skutek naplňuje všechna kritéria správního deliktu vymezeného v § 9 odst. 1 písm. b) zákona o pohonných hmotách, ani to, že vzhledem k objektivní odpovědnosti (viz § 3 téhož zákona) je to ona, kdo je za tento správní delikt odpovědný. Z důvodů shora uvedených však byla přesvědčena, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránila, a tato skutečnost že ji této odpovědnosti zbavuje. Judikatura správních soudů vychází konstantně z předpokladu, že objektivní odpovědnost samozřejmě nelze chápat jako odpovědnost absolutní. Právě institut liberačního důvodu představuje ve vztahu k odpovědnosti absolutní jakousi protiváhu. Má-li totiž ukládání správních trestů plnit též funkci preventivní, nelze je ukládat za jednání v situaci, kterou odpovědný subjekt nemohl nijak ovlivnit, nemohl škodlivému následku zabránit, kdy zamezení vzniku škodlivého následku leželo naprosto mimo možnosti subjektu. Obdobně chápe postavení institutu liberačního důvodu i právní doktrina, na jejíž závěry krajský soud rovněž odkazuje (viz Prášková, H. Základy odpovědnosti za správní delikty. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, 321-322 s.) : „Zákony zpravidla stanoví, že právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Liberační důvod je koncipován tak, aby dopadal pouze na skutečnosti objektivního charakteru. To je zdůrazněno i dikcí „úsilí, které bylo možno požadovat“, nikoli „úsilí, které bylo možno po ní požadovat“, což by nutně vedlo k možnosti dovolávat se skutečností subjektivních. Liberačním důvodem tak nemohou být např. ekonomické problémy, finanční situace, druhotná platební neschopnost, dovolená odpovědného zaměstnance, potíže se sháněním kvalifikovaných pracovníků, problémy s dodávkou zboží, chování obchodních partnerů apod. Liberačním důvodem nemůže být též taková překážka splnění právní povinnosti, kterou je osoba povinna překonat nebo odstranit (např. nedostatek úředního povolení, souhlasu apod.) ……. To zda byla či nebyla vynaložena veškerá péče, kterou lze požadovat, musí zkoumat správní orgán podle okolností konkrétního případu a rozhodné skutečnosti musí být v řízení náležitě dokázány. Důkazní břemeno leží na obviněné právnické osobě (srov. dikci „právnická osoba prokáže, že vynaložila veškeré úsilí“).“ Uvedené důkazní břemeno však žalobkyně v přezkoumávané věci neunesla. Důvody, které měly dle jejího mínění představovat ono „vynaložení veškerého úsilí“ totiž shora vymezená kritéria liberačního důvodu nenaplňují a to zejména pro absenci jejich objektivního charakteru. Skutečností vylučující odpovědnost žalobkyně tak nemohl být výběr osoby dodavatele pohonných hmot, resp. smluvní povinnost tohoto dodavatele zajišťovat dodávky pohonných hmot řádně prostřednictvím profesionálního přepravce. Akceptovat takový názor by naopak vedlo ke všeobecné ztrátě odpovědnosti za kvalitu pohonných hmot u jejich prodejců, neboť ti by vždy mohli namítat, že si pro dodávku pohonných hmot pro svoji čerpací stanici vybrali jejich seriózního dodavatele, resp. přepravce, tím nabyli dobré víry, že dostatečná kvalita jimi prodávaných pohonných hmot je zaručena, a z toho důvodu za zjištěné nedostatky jimi prodávaných pohonných hmot odpovědni nejsou. Takový skutkový stav ale nemá se skutečnostmi odůvodňujícími „vynaložení veškerého úsilí“, jak byly shora vymezeny, nic společného. Tím spíše potom případné pochybení pracovníků přepravce pohonných hmot, kterého se žalobkyně dovolávala jako nejpravděpodobnější příčiny zjištěného stavu. Nutno ovšem navíc konstatovat, že toto tvrzení žalobkyně nebylo ani nijak prokázáno. Naopak, jak je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně, který za tím účelem učinil dotaz u přepravce obchodní společnosti PETROTRANS, s.r.o., zjištěný nedostatek (snížený bod vzplanutí) kontrolované nafty mohl mít příčinu i v jiných skutečnostech, např. v zastaralém konstrukčním řešení nádrží čerpací stanice, která mohla mít společný paroprostor nebo společný rekuperační prostor, v důsledku čehož mohlo docházet ke kontaminaci nafty lehkými složkami z benzínu. Zjištění skutečné příčiny uvedeného nedostatku kontrolované nafty dnes již možné s největší pravděpodobností nebude. Ale hlavně, to není pro posouzení důvodnosti této žalobní námitky relevantní. Podstatné je, že žádný z důvodů, v nichž žalobkyně spatřovala naplnění pojmu „vynaložení veškerého úsilí, které bylo možno požadovat“ nebyl způsobilý zánik odpovědnosti žalobkyně za předmětný správní delikt ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách vyvolat. Ani této žalobní námitce tedy nemohl krajský soud přisvědčit. Krajský soud tak neshledal žádnou ze žalobních námitek, proto které se žalobkyně domáhala zrušení žalobou napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, důvodnou. Krajský soud samozřejmě nepřehlédl, že žaloba obsahovala eventuální petit. Tedy návrh, aby krajský soud pro případ, že neshledá důvodnost žalobního návrhu na zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, uplatnil své oprávnění moderace trestu vyplývající z § 78 odst. 2 s. ř. s. Tedy aby upustil od uloženého trestu, případně aby snížil uloženou pokutu na výši 10.000,- Kč. Dle § 78 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě. Dle § 9 odst. 2 se za správní delikt podle odstavce 1 písm. b) až d) uloží pokuta do 5. 000. 000,- Kč. Dle § 10 odst. 2 se při určení výše výměry pokuty právnické osobě přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům. Krajský soud z obsahu správního spisu zjistil, že problematice výše uložené pokuty se věnoval podrobně zejména správní orgán I. stupně. V souvislosti s tím krajský soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu ze dne 30. 5. 2011, č.j. R 0369/2711.1, konkrétně na jeho str. 3 a počátek str.

4. Posoudil závažnost správního deliktu a to především s ohledem na možné následky. V souvislosti s tím podrobně vyhodnotil zjištěnou vadu motorové nafty (snížený bod vzplanutí) a její vliv na požární bezpečnost a případné poškození dílů palivové soustavy automobilů, jejichž případná oprava či výměna dílů by se mohla pohybovat až v hodnotě několika desítek tisíc Kč. Vyhodnotil rovněž otázku polehčujících a přitěžujících okolností. Dospěl k závěru, že přestože se žalobkyně dopustila spáchání takového správního deliktu poprvé a byť k porušení parametrů motorové nafty došlo pouze u jednoho z ukazatelů, byl správní delikt spáchán přesto závažným způsobem a to právě s přihlédnutím k jeho shora popsaným možným následkům. Uložil pokutu při spodní hranici zákonné sazby, kterou považoval z hlediska závažnosti protiprávního jednání a rozsahu jeho následků, a z hlediska míry společenské nebezpečnosti, způsobu jeho spáchání a možných následků a výchovného účinku za přiměřenou. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž zřejmé, že správní orgán I. stupně se zabýval i tím, zda výše pokuty ve skutkově shodných nebo obdobných případech byla z jeho strany uložena v obdobné výši, aby nedocházelo k nedůvodným rozdílům. K odvolání žalobkyně pak žalovaný provedl kontrolu všech shora uvedených úvah prvoinstančního správního orgánu a neshledal důvodu k jejich korekci. Zdůraznil, že uložená pokuta představuje 2% zákonného rozpětí pro uložení sankce, byla tedy uložena při spodní hranici. Žalobkyně nenapadala v žalobě žádné pochybení při postupu správních orgánů při stanovení druhu a výše trestu, které by způsobovalo nezákonnost napadeného rozhodnutí ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s. Nezpochybnila tedy, že uložený trest plně odpovídá zákonným kritériím pro ukládání sankcí stanovených zákonem o pohonných hmotách. Krajský soud zdůrazňuje, že k upuštění od uložení testu, případně ke snížení uloženého trestu může přistoupit pouze za předpokladu, že trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši. Plně se ztotožňuje se závěry judikatury správních soudů, že i pro žalobu, ve které je uplatněn návrh směřující k moderaci, platí § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. upravující náležitosti žaloby. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Pro žalobu podle § 65 odst. 3 s. ř. s. to z hlediska obsahového vymezení žalobního bodu znamená, že vedle tvrzení, že trest za správní delikt byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, musí žalobní bod obsahovat i konkrétní skutková tvrzení, z nichž tak žalobce dovozuje (tj. předestření skutečností, jež správní orgán náležitě nezohlednil). Soud nesmí nahrazovat žalobcův projev vůle a vyhledávat namísto něj skutečnosti, které správní orgán při stanovení výše trestu nevzal v potaz a které mohly výši trestu zásadním způsobem příznivě ovlivnit. Takový postup by odporoval základní koncepci přezkumu ve správním soudnictví, popíral by dispoziční zásadu a zásadu rovnosti účastníků řízení. Vymezenými žalobními body je soud vázán a v jejich mezích přezkoumává napadené výroky rozhodnutí správního orgánu o uloženém trestu. Pouze shledá-li soud důvody, ze kterých má žalobce za to, že uložený trest je nepřiměřeně vysoký, jako opodstatněné, je oprávněn trest snížit či od něj upustit (srovnej například rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2011, č.j. 17 A 22/2011-45). Žalobkyně namítala v žalobě zjevnou nepřiměřenost uloženého trestu z těchto důvodů – dlouhodobý nákup pohonných hmot od obchodní společnosti ČEPRO, a.s., coby renomovaného prodejce, ke zjištění nekvalitních pohonných hmot u ní došlo poprvé, kontrolovaný benzín Natural 95 byl bez závad, motorová nafta nesplňovala pouze jediný ukazatel ze 14 kontrolovaných. Ve svém podání ze dne 10. 3. 2012, v němž svůj návrh na moderaci trestu zopakovala, žádné další důvody nesdělila. V replice k vyjádření žalovaného k žalobě stručně uvedla ohledně názoru žalovaného o „přiměřeností“ uložené pokuty ve výši 100. 000,- Kč, že v obdobných případech byla jiným subjektům uložena pokuta výrazně nižší a odkázala na webové stránky České obchodní inspekce. Žádný ze shora uvedených důvodů, kterými žalobkyně podpořila svůj návrh na moderaci trestu, krajský soud opodstatněným neshledal. Jak je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jakož i z odůvodnění rozhodnutí žalovaného, všechny tyto aspekty správní orgány zhodnotily při stanovení výše uložené pokuty a to dle krajského soudu zcela správným a zákonným způsobem, kterému nemá co vytknout a který, jak je uvedeno shora, nezpochybnila ani sama žalobkyně. Žalobkyni byla v důsledku toho uložena pokuta ve výši 100. 000,- Kč, tedy při spodní hranici zákonného rozmezí, neboť horní hranici pokuty tvoří částka 5. 000. 000,- Kč. Krajský soud podotýká, že žalobkyně netvrdila, a ani z obsahu správního a soudního spisu nevyplývá, že by například vzhledem k jejím majetkovým poměrům byla pro ni výše uložené pokuty likvidační nebo že byla způsobilá zásadně ovlivnit její podnikatelskou činnost. Žádné ze skutkových tvrzení uváděných žalobkyní tedy dle krajského soudu není způsobilé s úspěchem podpořit její názor, že jí byla uložena pokuta ve výši zjevně nepřiměřené. Krajský soud k tomu dodává, že za takové tvrzení nepovažuje ani obecný odkaz na webové stránky žalovaného učiněný žalobkyní shora uvedeným způsobem. Žalobkyně zřejmě předpokládala, že to bude krajský soud, kdo vyhledá na podporu jejího tvrzení na těchto stránkách případy řešené žalovaným, které byly po skutkové stránce obdobné přezkoumávanému případu, zjistí, jak v nich žalovaný rozhodl, a posoudí přiměřenost výše pokuty uložené žalobkyni k výši pokut uložených delikventům v uvedených případech. Takový postup soudu by však zcela odporoval shora citovaným právním závěrům o rozsahu soudního přezkumu ve správním soudnictví, zejména pak zásadě dispoziční a zásadě rovnosti účastníků řízení. Nad rámec uvedeného krajský soud ještě ve shodě s judikaturou Nejvyššího správního soudu připomíná, že smyslem a účelem moderace není hledání „ideální“ výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č.j. 7 As 22/2012- 23; dostupný na www.nssoud.cz). Takové představě se výše pokuty uložené žalobkyni žalovaným za předmětný správní delikt dle krajského soudu neprotiví. Krajskému soudu proto nezbylo, než žalobu jako celek zamítnout, protože nepřisvědčil z důvodů shora uvedených žádné ze žalobních námitek a neshledal tak důvodným ani jeden ze žalobních návrhů, tedy jak návrh na zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), tak návrh na moderaci uloženého trestu (§ 65 odst. 3 s. ř. s.). Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalovaný, ten však náhradu nákladů řízení nepožadoval a krajský soud z obsahu soudního spisu ani nezjistil, že by mu nějaké náklady řízení vznikly.

Poučení