30 Af 5/2015 - 45

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně: SAZKA, a.s., IČ 26493993, se sídlem Praha 9, K Žižkovu 851, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, zastoupenému: JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem, se sídlem Plzeň, Na Roudné 18, v řízení o spojených žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 12. 2014, čj. EK/4042/14, a ze dne 4. 12. 2014, čj. EK/4061/14, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 3. 12. 2014, čj. EK/4042/14, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 4. 12. 2014, čj. EK/4061/14, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 6.000,-Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

[I] Předmět řízení Žalobkyně se žalobou ze dne 9. 2. 2015, Krajskému soudu v Plzni doručenou dne 11. 2. 2015 a zaevidovanou pod sp. zn. 30 Af 4/2015, domáhala zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje (dále též jen „žalovaný“) ze dne 3. 12. 2014, čj. EK/4042/14, kterým byl dílčím způsobem změněn výrok platebního výměru Městského úřadu Nýřany (dále též jen „správce poplatku“) ze dne 8. 11. 2013, čj. EO-Něm/26700/2013 (dále též jen „platební výměr č. 1“) na místní poplatek za jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Změna spočívala v opravě záměny číslic při součtu vyměřené poplatkové povinnosti a vyměřeného zvýšení místního poplatku; ve zbytku byl platební výměr potvrzen. Platebním výměrem č. 1 byl žalobkyni dle § 11 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a dle čl. 41 obecně závazné vyhlášky města Nýřany č. 7/2003 o místních poplatcích, která se mění a doplňuje vyhláškou č. 1/2010 o místních poplatcích, ve znění vyhlášky č. 2/2009, a v souladu se zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, vyměřen poplatek za jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí za období od 2. 10. 2010 do 31. 12. 2010 v částce 4.946,- Kč (herní zařízení MAX POWER v.č. MSMP047) a v částce 4.946,- Kč (herní zařízení MAX POWER v.č. MSMP048). Současně bylo žalobkyni vyměřeno zvýšení místního poplatku za jeho nezaplacení ve lhůtě splatnosti stanovené v čl. 40 obecně závazné vyhlášky města Nýřany č. 1/2010 o místních poplatcích, kterou se mění a doplňuje vyhláška č. 7/2003 o místních poplatcích, ve znění vyhlášky č. 2/2009, ve výši 9.892,- Kč. Žalobkyně se druhou žalobou ze dne 9. 2. 2015, Krajskému soudu v Plzni (dále též jen „soud“) doručenou dne 11. 2. 2015 a zaevidovanou pod sp. zn. 30 Af 5/2015, domáhala zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 4. 12. 2014, čj. EK/4061/14, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzen platební výměr Městského úřadu Nýřany ze dne 8. 11. 2013, čj. EO-Něm/26696/2013, na místní poplatek za jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí (dále též jen „platební výměr č. 2“). Platebním výměrem č. 2 byl žalobkyni dle § 11 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a čl. 37 obecně závazné vyhlášky města Nýřany č. 2/2010 o místních poplatcích a v souladu s daňovým řádem vyměřen místní poplatek za jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí za období od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011 ve výši 10.000,- Kč (herní zařízení MAX POWER v.č. MSMP047), za období od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011 ve výši 10.000,- Kč (herní zařízení MAX POWER v.č. MSMP048). Současně bylo žalobkyni vyměřeno zvýšení místního poplatku za jeho nezaplacení ve lhůtě splatnosti stanovené v čl. 35 obecně závazné vyhlášky města Nýřany č. 2/2010 o místních poplatcích ve výši 20.000,- Kč. Usnesením soudu ze dne 24. 3. 2015, čj. 30 Af 4/2015-28, byly žaloby spojeny ke společnému projednání pod sp. zn. 30 Af 5/2015. Místní poplatky byly v rozhodné době upraveny zákonem č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném od 16. 6. 2010 [kdy nabyl účinnosti zákon č. 183/2010 Sb.] do 13. 10. 2011 [když následujícího dne nabyl účinnosti zákon č. 300/2011 Sb.] (dále též jen „zákon o místních poplatcích“). Loterie byly v rozhodné době upraveny zákonem č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném od 1. 9. 2008 do 13. 10. 2011 (dále též jen „zákon o loteriích“). Pro území města Nýřany byl místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu v rozhodném období upraven vyhláškou města Nýřany č. 7/2003, ve znění doplnění vyhlášky č. 2/2009 a 1/2010, a vyhláškou č. 2/2010, ve znění účinném od 1. 1. 2011 (dále též jen „vyhláška města Nýřany“). Správa poplatků byla do 31. 12. 2010 upravena zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZSDP“), od 1. 11. 2011 je postup správců daní (poplatků) upraven zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „daňový řád“). [II] Žaloby V obou žalobách brojí žalobkyně proti napadeným rozhodnutím z totožných žalobních důvodů. Obecně je shrnula tak, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu se zákonem, neboť trpí vážnými právními vadami. Žalovaný posoudil důvody odvolání nedostatečně až povrchně. Tím, že odvolání byla zamítnuta, zatížil žalovaný svá rozhodnutí vadou nezákonnosti. Konkrétněji byly žalobní námitky v žalobách popsány pod body IV- VIII. Žalobkyně zde uvedla, že v odvolání především namítala, že sankční navýšení místního poplatku není v platebních výměrech vůbec odůvodněno, je podepřeno pouze obecným poukazem na zákonné ustanovení, které umožňuje k navýšení přistoupit. Žalovaný pak na str. 5 napadených rozhodnutí konstatoval, že „rozhodnutí obsahuje veškeré náležitosti, které stanovuje daňový řád“. Totožně na str. 7 napadených rozhodnutí žalovaný tvrdil, že „rozhodnutí je jasné, srozumitelné a jednoznačné. Správce poplatku provedl řádné odůvodnění výroku (...) a řádně zdůvodnil vyměřené zvýšení místního poplatku.“. Z těchto prázdných proklamací je zřejmé, že žalovaný ve skutečnosti odvolání ani pořádně nečetl, natož aby se důsledně zabýval uplatněnými námitkami. Zásadní problém, dle žalobkyně, spočívá v tom, že nestačí odůvodnit jen samotné přistoupení k navýšení (využití zákonné pravomoci), ale je třeba odůvodnit právě individualizovanou uloženou míru zvýšení v rámci správní úvahy. Z daňového řádu opakovaně vyplývá, že odvolací správní orgán přezkoumává i věcnou správnost rozhodnutí. Například podle § 112 odst. 1 písm. d) daňového řádu má odvolání obsahovat uvedení důvodů, v nichž jsou spatřovány „nesprávnosti“ nebo nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Podle § 114 odst. 2 daňového řádu je odvolací orgán povinen přezkoumat odvoláním napadené rozhodnutí vždy v rozsahu požadovaném v odvolání. Toto ustanovení žalovaný svým postupem porušil. Z ustanovení § 11 odst. 4 zákona o místních poplatcích vyplývá, že přistoupení k navýšení kompletně nahrazuje penále, úroky a pokuty. Svou podstatou se tak jedná o zvláštní formu sankce, přestože takové označení zákon výslovně nepoužívá. Žalobkyně již v odvolání vysvětlila důvod prodlení s úhradou a čekání na platební výměr. Právní řád umožňuje bránit se proti místnímu poplatku opravným prostředkem, nicméně plošná a mnoholetá praxe správních orgánů byla taková, že právní obrana připadala v úvahu jen proti skutečně vydanému platebnímu výměru, přičemž předpokladem vydání platebního výměra je právě jen prodlení s úhradou poplatku. Je zřejmé, že šlo o začarovaný kruh. V odvolání žalobkyně namítala, že zvýšení místního poplatku není za daných okolností spravedlivé. Žalobkyně poskytla správci poplatku součinnost, aby mohl konat a vydat příslušný platební výměr. Nebyla vyvíjena snaha platební výměr oddálit, ani se mu vyhnout, ale naopak dosáhnout jeho vydání co nejdříve, neboť šlo o jediný právní úkon, na jehož základě bylo možné právní cestou zpochybňovat postavení poplatníka. Tento důvod (možnost opravného prostředku proti platebnímu výměru) byl dopředu již v ohlášení správci poplatku v roce 2010 výslovně vyjádřen. Sankčním navýšením místního poplatku nelze trestat daňový subjekt jen proto, že se snažil jedinou možnou cestou získat právní titul k uplatnění opravných prostředků. Včasná úhrada by možnost zákonem daných opravných prostředků vyloučila. Žalobkyně by odvrátila riziko sankce jen v případě rezignace na opravné prostředky. Žalobkyně se domnívá, že k navýšení poplatku nemělo dojít v situaci, kdy již na samém počátku zpochybnila oprávněnost poplatku, ale procesně se správním orgánem spolupracovala. Teprve dne 24. 6. 2014 vydal rozšířený senát Nejvyššího správního soudu usnesení čj. 2 Afs 68/2012 - 34, které jasně a jednoznačně vysílá správním orgánům vzkaz, že platební výměr má být vydán i při zaplacení v případě vyjádření nesouhlasu poplatníka s poplatkem. Do této doby však byla naprosto převažující praxe taková, jak uvádí žalobkyně výše. Žalovaný správní orgán poukázal, že správce poplatku přistoupil k vyměření místního poplatku až 8. 11. 2013, tedy v době, kdy již bylo obecně známé rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12, které ukončilo pochybnosti o ústavnosti zpoplatnění. K tomu je především třeba uvést, že tento fakt nemůže nijak zhojit vadu spočívající v absenci odůvodnění navýšení místního poplatku. Vyřešení otázky protiústavnosti také neznamená, že by poplatník neměl ústavně zaručené právo uplatňovat procesní prostředky obrany i z jiných důvodů. Do třetice je s podivem, že žalovaný poukazuje na možnost zaplatit místní poplatek po předmětném nálezu Ústavního soudu do vydání platebního výměru, tedy upozorňuje na časové hledisko, ale přitom opomíjí fakt, že to byl správce daně, kdo nebyl schopen vydat platební výměr téměř tři roky od splatnosti poplatku. Žalobkyně již v ohlášení s výhradou ze dne 10. 2. 2011 požádala o vydání a doručení platebního výměru. Bez ohledu na výslovnou žádost žalobkyně a po sdělení jejích důvodů, bez ohledu na zachování přiměřených lhůt pro vydání platebního výměru, si správce daně v nejisté situaci dovolil luxus neriskovat a čekat na rozhodný nález Ústavního soudu a přistoupit k vydání platebního výměru až posléze (viz druhý odstavec na str. 7 napadených rozhodnutí), aby přitom uložil navýšení poplatku na dvojnásobek. Žalovanému pak opět trvalo celý jeden rok, než rozhodl o odvolání. Přitom poukázal na zachování lhůt dle § 148 daňového řádu. Maximální lhůta, prekluzivní pro vyměření daně, však jistě nepředstavuje rozhodovací optimum. Lze poukázat na vnitřní předpis ministra financí, pokyn čj. MF - 96484/2012/964, účinný od 1. 1. 2013, který navázal na pokyn předchozí, který stanoví jako maximální lhůtu v délce 6 měsíců. Toto jsou další důvody, proč navýšení místního poplatku na dvojnásobek neodpovídá principům dobré správy. Nejistota o ústavnosti zákona panovala objektivně, neboť to byl Krajský soud v Hradci Králové při postupu ve správním soudnictví, kdo předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení zákona. Žalovaný správní orgán dále nevzal v potaz, že správce daně prováděl nadbytečné úkony. Například vyžadoval od žalobkyně kopie rozhodnutí Ministerstva financí, i když žalobkyni je z rozšířené praxe na území celé ČR známo, že správci daně měli zpřístupněny příslušné informace přímo ze strany Ministerstva financí. Žalovaný v odůvodnění napadených rozhodnutí poukazuje, že před vydáním platebních výměrů žalobkyni upozornil na nezaplacené poplatky, ta však možnosti dobrovolně nevyužila. Žalovaný tedy vůbec nereflektoval výslovnou žádost o vydání platebního výměru z 10. 2. 2011. V odůvodnění napadených rozhodnutí se pak objevují nadbytečné, z pohledu žalobkyně, nesmyslné pasáže, viz zejména odstavec třetí na str.

7. Zde totiž žalovaný poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle něhož pokud má poplatník stanovení místního poplatku vyhláškou za nezákonné, je třeba iniciovat přezkum aktu. O to se však právě žalobkyně žádostí o vydání platebního výměru snažila. Žalovaný však nevyčerpal všechny odvolací námitky. Žalobkyně totiž v odvolání také namítala, že správce poplatku vyměřil místní poplatek podle zákona č. 565/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ačkoliv jeho tehdejší aktuální znění již tento druh místního poplatku vůbec neznal. K této odvolací námitce se žalovaný v napadeném rozhodnutí vůbec nevyjádřil. [III] Vyjádření žalovaného k žalobě Žalovaný se k podaným žalobám vyjádřil v podání ze dne 2. 3. 2015, v nichž navrhl žaloby zamítnout. Dle žalovaného, žalobkyně neuvedla v žalobách žádné nové skutečnosti a opakuje námitky, které již byly uplatněny v rámci odvolání proti platebním výměrům, a prezentuje své nesouhlasné stanovisko s uloženou poplatkovou povinností, která však nemá skutkovou ani právní oporu. Žalovaný k tomu konstatoval, že s převážnou většinou žalobkyní uplatněných námitek se vypořádala konstantní a v současné době již poměrně bohatá soudní judikatura správních soudů, která odstranila veškeré potencionálně problematické momenty při vyměřování místních poplatků za jiná technická zařízení. Žalobkyně však judikaturu záměrně a účelově přehlíží. Žalobkyně se v žalobě soustředila především na zvýšení poplatku, ke kterému je správce poplatku oprávněn na základě § 11 odst. 3 zákona o místních poplatcích, které dává správci možnost k navýšení místního poplatku, a to až na trojnásobek vyměřené částky. S žalobkyní lze pak souhlasit v tom, že navýšení místního poplatku skutečně nahrazuje vyměření penále, úroků a pokut, nelze však již souhlasit s prezentovaným subjektivním pohledem na to, že zvýšení poplatku bylo nespravedlivé a správcem poplatku nedostatečně odůvodněné. Zákonné nároky na rozsah, příp. obsah odůvodnění rozhodnutí správce daně stanoví § 102 odst. 3, 4 daňového řádu. Z ustanovení § 102 odst. 4 daňového řádu vyplývá povinnost správce daně svoje rozhodnutí odůvodnit. V projednávaných věcech bylo prokázáno a žalobkyně v průběhu řízení toto nezpochybňovala, že jakožto poplatník nesplnila svoji poplatkovou povinnost řádně a včas, a proto správce daně využil zákonné možnosti poplatek zvýšit. Z textu samotných platebních výměrů je evidentní, že platební výměry mají veškeré náležitosti, tj. z výrokové části je evidentní povinnost, která byla poplatníkovi uložena, a byla stanovena lhůta, do které má poplatník povinnost splnit. K polemice o dostatečnosti odůvodnění zvýšení místního poplatku žalovaný sdělil, že správní orgán v platebních výměrech uvedl důvody, které ho vedly ke zvýšení místního poplatku, i na základě jakého zákonného ustanovení byl k tomuto kroku oprávněn. Dle žalovaného tedy v této části nezbývá než uzavřít, že platební výměry byly ve všech svých částech odůvodněny v dostatečném rozsahu a v souladu se zákonem. Žalovaný tak žádným způsobem nepochybil, když neshledal důvody ke zrušení napadených platebních výměrů v rámci odvolacího řízení. Námitky žalobkyně spočívající v délce vyměřovacího řízení a na něj navazujícího řízení odvolacího jsou dle názoru žalovaného zcela irelevantní a jsou pouze v úrovni určitých úvah. [IV]Replika Žalobkyně reagovala na vyjádření žalovaného k žalobám replikou ze dne 14. 4. 2015, v níž shrnula, že se žalovaný ani ve vyjádření k žalobám nedokázal vymanit ze zajetí svých myšlenkových stereotypů. Žalovaný na str. 2 vyjádření v předposledním odstavci poukázal na to, že „žalobkyně neuvedla žádné nové skutečnosti a v podstatě pouze opakovala námitky, které již byly uplatněny v rámci odvolání“. Žalobkyně však upozorňuje, že k opakování námitek ji donutil právě žalovaný, který se s námitkami nedokázal úspěšně vypořádat. Žalovaný zřejmě dostatečně neporozuměl textu žaloby. Žalobkyně opakovaně namítala, že napadená rozhodnutí postrádají odůvodnění, pokud jde o zvolenou míru navýšení místního poplatku. Žalovaný odůvodnil pouze využití své zákonné pravomoci poplatek navýšit, ale vůbec neodůvodnil výsledek svého správního uvážení, tedy individualizovanou míru navýšení. Vyjádření žalovaného k žalobě proto vyznívá absurdně, když ve druhém odstavci na str. 3 tvrdí, že „z textu samotných platebních výměrů je evidentní, že tyto mají veškeré náležitosti (…), k polemice o dostatečnosti odůvodnění zvýšení místního poplatku žalovaný uvádí, že správní orgán uvádí důvody, které ho vedly ke zvýšení“. Žalobkyně nerozumí obsahu sdělení žalovaného v předposledním odstavci na str. 2 vyjádření, že „s převážnou většinou žalobkyní uplatněných námitek se již vypořádala konstantní a v současné době již poměrně bohatá judikatura správních soudů, která odstranila veškeré potencionálně problematické momenty“. Hlavní žalobní námitka, v podstatě jediná, se týká zmiňované absence odůvodnění navýšení a nevzetí v potaz celé řady skutečností namítaných v odvolání. Žalobkyně netuší, o jakou konstantní judikaturu se tady žalovaný opírá, neboť jediná bohatá soudní judikatura v dané věci je ta, která potvrzuje oprávněnost požadavku na odůvodnění výsledku správního uvážení, tedy stanovené míry v rámci zákonem možného rozpětí (viz např. rozsudek NSS ve věci sp. zn. 9 Afs 81/2013-22). Jakkoliv byli provozovatelé loterií a jiných podobných her výrazně neúspěšní v otázce protiústavnosti přílepku, kterým byl poplatek zaveden, popřípadě vymezení pojmu jiné technické zařízení apod., soudní praxe jim naopak dává za pravdu, pokud jde o sankční navýšení poplatku. V předposledním odstavci na str. 2 žalovaný překvapivě uvádí, že „poplatková povinnost nemá skutkovou ani právní oporu“. S ohledem na celkový kontext podání však jde zřejmě jen o překlep, nikoliv o vyjádření podpory žalobě. Žalobkyně je překvapena, že správní orgány obou stupňů požadují v projednávané věci sankční navýšení místního poplatku, čímž majetkový zájem na zvýšení poplatku upřednostnily před pokusem zohlednit objektivně komplikované poměry, kterými právní řád zatížil adresáty veřejné správy, viz žalobní body. Současně jsou však ochotny vynakládat veřejné prostředky na právní zastoupení v relativně jednoduché věci, která nijak nevybočuje z rámce jejich běžné činnosti. Zatímco žalobkyně, u níž by zastoupení advokátem bylo pochopitelné a která by mohla uplatňovat náhradu nákladů v případě úspěchu, dokáže ve své věci jednat sama, žalovaný správní orgán, specializovaný na odvolací řízení dle daňového řádu, vyhledává právní zastoupení, ačkoliv ani v případě úspěchu náhradu nákladů dle konstantní judikatury uplatnit nemůže. Tato námitka v žádném případě nesměřuje proti zástupci žalovaného, nýbrž proti postupu žalovaného, který poněkud disproporčním způsobem přistupuje k problematice hospodaření veřejných subjektů. [V] Posouzení věci krajským soudem Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“). Podle § 75 odst. 1 soudního řádu správního soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Podle § 75 odst. 2 soudního řádu správního věty prvé soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. o věci samé bez jednání, neboť žalobkyně i žalovaný vyslovili s takovým postupem souhlas. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Jak žalobkyně sama uvedla, stěžejním (a v zásadě jediným) žalobním bodem byla námitka nedostatečného odůvodnění navýšení místního poplatku. Soud k tomu předně konstatuje, že požadavek na přezkoumatelnost navýšení poplatku byl vymezen v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014, čj. 9 Afs 54/2013-33, kde kasační soud mj. uvedl: „[38] (…) Ačkoliv zákon o místních poplatcích neobsahuje žádná kritéria, která by správní orgán byl povinen při své úvaze o navýšení poplatku zohlednit, nezbavuje tato skutečnost správní orgán povinnosti řádně odůvodnit, proč k navýšení přistoupil, včetně důvodů, které ho vedly ke stanovení výsledné částky.

39. Užití volného uvážení neznamená ani libovůli správního orgánu, ani oprávnění rezignovat na řádné odůvodnění rozhodnutí. Správní orgán je naopak i v těchto případech omezen zákazem libovůle, příkazem rozhodovat v obdobných věcech obdobně a ve stejných věcech stejně (různost rozhodování ve stejných či obdobných věcech může být právě projevem ústavně reprobované libovůle), tj. zejména principem rovnosti, zákazem diskriminace, jakož i povinností výslovně uvést, jaká kritéria v rámci své úvahy použil.“. V daném případě správce poplatku žádnou úvahu, která jej vedla k navýšení místního poplatku v uvedené výši, neuvedl. Poplatník s navýšením nesouhlasil a v odvolání žádal jeho přezkum. Odvolací orgán však zjevný nedostatek nenapravil, neboť rovněž nevyjevil zhola nic, proč k navýšení došlo. Jen stěží lze totiž jako úvahu přijmout závěr žalovaného o tom, že pro navýšení poplatku zde existovala legislativní opora (to nikdo nezpochybňuje), a nastaly-li podmínky, pro které lze poplatek navýšit, došlo tedy k jeho navýšení. Nic jiného totiž nelze z napadeného rozhodnutí zjistit. To je však v příkrém rozporu s požadavky vyjevenými ve výše citovaném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Lze tak souhlasit s žalobkyní, že v daném případě správní orgány pochybily tím, že neobjasnily, jaké okolnosti při posuzování předmětného případu z hlediska správního uvážení zohlednily. Správní orgány skutečně měly přihlédnout k důvodům jednání žalobkyně. V podrobnostech soud odkazuje na plné znění závěrů soudní praxe, zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014, čj. 9 Afs 54/2013-33, a dále na odůvodnění platebních výměrů a napadených rozhodnutí. Jelikož žaloby byly ve výše uvedeném rozsahu shledány důvodné, soud podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil napadená rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost a současně podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vyslovil, že věci se vrací k dalšímu řízení žalovanému. Právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku, je správní orgán v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). [V] Náklady řízení Žalobkyně, která měla ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. proti žalovanému správnímu orgánu, který ve věci úspěch neměl, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem v celkové výši 6.000,- Kč, což odpovídá částkám zaplacených soudních poplatků za žaloby. Jiné náklady žalobkyně neuplatnila. Ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení bylo žalovanému určeno platební místo podle § 149 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. a stanovena pariční lhůta podle § 160 odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. (s přihlédnutím k možnostem žalovaného tuto platbu realizovat).

Poučení