30 Az 10/2018 - 163

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Rutschem ve věci žalobkyně: H. P. zastoupena OPU Kovářská 4, Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. února 2018, č. j. OAM-204/ZA-ZA11- K07-2016, ve věci mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. února 2018, č. j. OAM-204/ZA-ZA11-K07-2016, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Shora označeným rozhodnutím žalovaného nebyla žalobkyni udělena mezinárodní ochrana dle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

II. Obsah žaloby

2. Úvodem žaloby žalobkyně uvedla, že žalovaný porušil v řízení o udělení azylu ustanovení: - § 3 ve spojení s § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) neboť žalovaný nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, kromě toho žalovaný nedbal, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikly nedůvodné rozdíly; - § 50 odst. 3 a odst. 4 správního řádu, neboť žalovaný nezohlednil skutečnosti hovořící ve prospěch žalobkyně a nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, ale naopak je jeho odůvodnění založeno z velké míry na skutečnostech, které nemohou mít vliv na posouzení důvodnosti obav žalobkyně z pronásledování nebo reálnosti hrozící vážné újmy; - § 68 odst. 3 správního řádu, neboť odůvodnění neobsahuje zákonem požadované náležitosti; - § 12 písm. a) a písm. b) zákona o azylu, neboť žalobkyně splňuje podmínky pro udělení azylu; - § 14a zákona o azylu, neboť v případě návratu hrozí žalobkyni nebezpečí vážné újmy vyplývající zejména z toho, že nelze spolehlivě vyloučit její postih za podání žádosti o mezinárodní ochranu v jiné zemi; - čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 Úmluvy proti mučení a čl. 33 Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků, neboť uvedeným rozhodnutím dochází k porušení těchto mezinárodních závazků, jelikož v případě navrácení žalobkyně do země původu by došlo k porušení závazku non-refoulement.

3. Dále žalobkyně zopakovala skutečnosti, které uvedla u jednotlivých pohovorů a zaměřila se na konkretizaci důvodů žaloby. Ty rozdělila na dva argumentační okruhy.

4. I. První okruh argumentů se týkal závěru žalovaného, že žalobkyně nebyla v minulosti pronásledována, a z toho vyvodil absenci odůvodněné obavy žalobkyně z pronásledování v budoucnu. Kromě toho se žalobkyni dle žalovaného nepodařilo v řízení prokázat, že by ji v případě návratu do vlasti hrozilo pronásledování nebo nebezpečí vážné újmy.

5. II. Druhý okruh argumentů se týkal několika dílčích vzájemně souvisejících námitek žalovaného týkajících se vycestování žalobkyně z vlasti, či integračních snah žalobkyně v České republice (dále také „ČR“), přičemž z těchto dílčích skutečností souhrnně vyvodil postranní ekonomický záměr žalobkyně namísto její deklarované obavy z náboženského pronásledování.

6. V rámci argumentačního okruhu I. se žalobkyně věnovala těmto tématům:

1. Rozložení důkazního břemene v řízení ve věci mezinárodní ochrany 7. Žalobkyně připustila, že v rámci řízení nepředložila správnímu orgánu žádné konkrétní důkazy týkající toho, že ona sama by ve vlasti byla svým odchodem v hledáčku státních orgánů. Zároveň však absolvovala několika podrobných pohovorů, v rámci nichž poskytla správnímu orgánu ve vztahu k důvodům žádosti o mezinárodní ochranu vyčerpávající výpověď, která byla konzistentní, vnitřně bezrozporná, bez zásadnějších nesrovnalostí a kromě toho zapadala do celkového kontextu dostupných informací o systematickém pronásledování příslušníků náboženských menšin v Čínské lidové republice (dále jen „Čína“). Je tak nejasné, z jakého důvodu žalovaný nepřipsal žalobkynině konzistentní výpovědi žádnou hodnotu, resp. považoval její výpověď za nedostatečně přesvědčivou.

8. Žalobkyně má za to, že její celková výpověď je věrohodná a žalovaný tudíž byl povinen z ní vycházet, případně prokázat či vyvrátit pravdivost žadatelových tvrzení, a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností vážících se na stěžovatelova tvrzení, anebo alespoň Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. s takovou mírou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní pochybnosti o správnosti úsudku správního orgánu.

9. Kromě toho žalobkyně poukázala na to, že ani její spoluvěrci s uděleným azylem nedisponovali žádným materiálním důkazem, kterým by stvrdili pravdivost své výpovědi, a žalovaný tak v jejich případě vycházel plně z konzistentní výpovědi a zcela totožných zpráv o zemi původu.

10. Je pravdou, že některá z tvrzení žalobkyně nebylo možné v rámci řízení nijak doložit ani vyvrátit. V takovém případě však měl žalovaný pro tato tvrzení aplikovat důkazní standard přiměřené pravděpodobnosti a zásadu „in dubio pro reo,“ neboli v pochybnostech ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu.

11. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nepostupoval v souladu s těmito zásadami, v důsledku čeho nesprávně vyhodnotil, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany. Pokud uznal, že žalobkyně je příslušníkem křesťanské církve a zároveň z jím shromážděných zpráv dovozuje, že v Číně dochází k systematickému zatýkání, věznění nebo mučení příslušníků náboženských menšin, nelze při současném respektování zásady „v pochybnostech ve prospěch“ dospět k závěru o neudělení mezinárodní ochrany.

2. K argumentu správního orgánu o tom, že žadatelka nebyla pronásledována ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu 12. Žalobkyně namítla, že žalovaný se vůbec nezabýval možností udělit mezinárodní ochranu dle §12 písm. a) zákona o azylu s odkazem na to, že nebyla politicky aktivní. Podle ní jde o výklad pojmu „politická práva a svobody“. Dle žalobkyně tímto termínem jsou myšlena politická práva a svobody ve smyslu hlavy třetí Listiny - viz k tomu čl. 43 Listiny základních práv a svobod, nepochybně tedy i právo na svobodu projevu ve smyslu čl. 17 Listiny či právo sdružovací ve smyslu čl. 20 Listiny. Přitom žalobkyně zřetelně uvedla řadu příkladů, kdy v minulosti došlo ze strany státních orgánů k zásahu do shora uvedených práv. V důsledku zásahu do práva sdružovacího pak žalobkyně opakovaně měnila adresy a skrývala se, neboť sdružování se k modlitbám bylo přísně monitorováno čínskými státními orgány a jejich náboženské uskupení bylo označeno jako zakázaný kult.

3. Naplnění jednotlivých podmínek pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu 13. (1) Žadatel se nachází mimo zemi původu Splnění první podmínky je v případě žalobkyně nepochybné, když v současné době pobývá na území České republiky. 14. (2) Existence odůvodněného strachu Žalovaný dovozuje neexistenci odůvodněných obav z pronásledování žalobkyně primárně z toho důvodu, že v minulosti nebyla v souvislosti se svou vírou vystavena žádné negativní reakci čínských státních orgánů nebo bezpečnostních složek. Žalobkyně má zároveň za to, že právě toto kritérium minulého pronásledování bylo hlavním důvodem, který žalovaného vedl k závěru o neudělení mezinárodní ochrany. Vyvozuje tak ze skutečnosti, že veškeré ostatní námitky správního orgánu se vyskytují též v rozhodnutích její spoluvěrců, jimž žalovaný udělil azyl. V této souvislosti žalobkyně upozornila, že skutečnost, že jedinec před svým odchodem ze své země původu nebyl pronásledován ani přímo ohrožen pronásledováním, sama o sobě neznamená, že nemůže v azylovém řízení uplatňovat odůvodněné obavy z pronásledování. Přestože se pro přiznání postavení uprchlíka obecně vyžaduje, aby žadatel měl odůvodněný strach z toho, že on osobně bude vystaven pronásledování, posouzení existence oprávněnosti obav žadatele není nezbytně nutné činit na základě vlastních zkušeností žadatele, ale kupříkladu Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. na základě zkušeností osob v podobném postavení, tedy v tomto případě jiných příslušníků křesťanských církví. Za tímto účelem žalobkyně kromě poskytnutí vlastní věrohodné výpovědi odkazovala na pronásledování, jemuž čelili její spoluvěrci případně členové zakázaných křesťanských církví. Nově lze mezi tyto spoluvěrce zařadit i 8 žadatelů o mezinárodní ochranu, jejichž žádosti posuzoval žalovaný ve stejném časovém okamžiku jako žádost žalobkyně, a to v komparaci se zcela totožným souborem zpráv o zemi původu, přičemž dospěl k závěru o udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu. Žalovaný nedostatek důkazů o existenci hrozícího pronásledování v případě žalobkyně jí přikládá k tíži, přestože dostupné informace o zemi jejího původu jednoznačně vypovídají o tom, že náboženská svoboda není respektována a příslušníci domácích církví jsou vystaveni systematickému pronásledování. V důsledku toho žalovaný nesprávně vyhodnotil existenci odůvodněného strachu žalobkyně z pronásledování, a tedy porušil § 50 odst. 3 a odst. 4 správního řádu, ve spojení s čl. 4 Směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“), neboť nezohlednil všechny skutečnosti hovořící ve prospěch žalobkyně a nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že v minulosti již byla vystavena jednání, které dosahuje úrovně pronásledování. Ačkoliv je obecně potřeba hrozbu pronásledování posuzovat do budoucna, došlo-li k pronásledování žadatele v minulosti, lze jeho obavy v zásadě považovat za odůvodněné. Výjimkou bude pouze situace, kdy budou existovat závažné důvody domnívat, že k pronásledování již dojít nemůže. Dle dostupných zpráv o zemi původu ale v Číně i nadále dochází k masivnímu pronásledování příslušníků náboženských menšin. 15. (3) Hrozící újma dosahuje intenzity pronásledování Žalobkyně žalovanému vytkla, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že nikdy nebyla kontaktována ze strany bezpečnostních složek, natož zadržena či dokonce opakovaně zadržována či vězněna, nebyla ve své vlasti během života a není tam ani v současnosti trestně stíhána. Pronásledování totiž může mít i jinou formu, než je pouze svévolné zatčení nebo diskriminační trestní stíhání. Mohou jím být rovněž opatření působící psychický nátlak. V této souvislosti přitom žalobkyně v pohovorech uvedla, že měla problémy s policií, a srozumitelně vysvětlila, že se obávala, že tyto problémy by brzy doznaly podoby větších rozměrů v případě, pokud by včas nevycestovala. Žalobkyně považuje za nepřípustné zkreslení tvrzení, že nebyla ze strany policie kontaktována - žalobkyně vypověděla, že byla policií adresně hledána. Byla tedy vystavena konstantnímu strachu z policie, víru mohla vyznávat jenom v strachu a utajení, musela konstantně měnit místo pobytu ze strachu před policii a dlouhé období ani nevycházela ven, což ji působilo psychické obtíže a nutně zasáhlo do sféry její důstojnosti. Takové jednání bezesporu naplňuje definici pronásledování. Pro kontextualizaci problematiky pronásledování křesťanů v Číně poukázala i mimo úzkou oblast azylového práva, neboť žalobkyně má zato, že pronásledování křesťanů a dalších náboženských menšin v Číně lze kvalifikovat v rovině mezinárodního práva trestního jako zločin proti lidskosti, konkrétně zločin perzekuce v smyslu čl. 7 odst. 1 písm. h) Římského Statutu Mezinárodního trestního soudu. 16. (4) Selhání ochrany v zemi původu Podmínka selhání ochrany v zemi původu souvisí dle žalobkyně s problematikou možnosti využití vnitřního přesídlení. Z povahy věci by měl žalovaný zkoumat naplnění této podmínky pouze v situaci, kdy dospěje k závěru, že žadateli v zemi původu hrozí pronásledování, Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. případně nebezpečí vzniku vážné újmy. Napadené rozhodnutí je proto v tomto ohledu podle ní nesrozumitelné a rozporuplné, když uvádí, že žalobkyně mohla své problémy vyřešit přestěhováním do jiné části Číny, přitom však zároveň žalovaný nepřipouští, že by žalobkyně jakékoliv problémy vůbec měla. Přestože žalobkyně v rámci pohovoru uvedla, že možnost vnitřního přesídlení pro ni reálně nepřicházela v úvahu, neboť k pronásledování příslušníků křesťanských církví dochází na celém území Číny, žalovaný svůj závěr podporuje zejména tím, že nevyužila institut vnitřního přesídlení. Žalovaný však své úvahy nepodporuje žádnými odkazy na konkrétní informace o zemi původu, které by nasvědčovaly tomu, že po přestěhování do jiné části země by žalobkyně jednoznačně unikla problémům se státními orgány a tedy že by její přesun byl účinným řešením proti pronásledování či vážné újmě. Navíc žalobkyně měla informace o tom, že ji v místě bydliště hledala policie a musela se tak skrývat. Napadené rozhodnutí neobsahuje žádné hodnocení reálnosti, přiměřenosti, rozumnosti a smysluplnosti možnosti využití vnitřní ochrany žalobkyně. Namísto toho žalovaný vychází z ničím nepodložené domněnky, že by žalobkyně neměla problémy po přestěhování se na jiné místo (v rámci jiné provincie). Přitom však žalovaný vůbec nebere do úvahy, že žalobkyně se neustále skrývala a při návštěvách náboženských shromáždění byla nadmíru opatrná a obezřetná. Skutečnost, že žalobkyně nebyla zadržena, tedy nemusela být nutně výsledkem nezájmu čínských orgánů o jeho osobu, ale spíše výsledkem preventivních opatření z její strany. Z napadeného rozhodnutí také není zřejmé, kterou konkrétní oblast Číny považuje žalovaný za bezpečnou pro vnitřní přesídlení žalobkyně. Závěry žalovaného ohledně možnosti využití vnitřního přesídlení navíc odporující dostupným informacím o zemi původu, z nichž vyplývá, že k pronásledování křesťanů dochází na celém území Číny, pouze s rozdílem v jeho intenzitě. Původcem tohoto pronásledování jsou navíc státní orgány, proto nelze předpokládat, že by žalobkyni z jejich strany byla poskytnuta ochrana. Vnitřní přesídlení by tak z hlediska ochrany před pronásledováním nebylo efektivním řešením situace žalobkyně a ochrana v žádné další části Číny nesplňuje minimální standard ochrany lidských práv. 17. (5) Pronásledování z azylově relevantních důvodů Žalobkyně zopakovala, že je příslušníkem církve, resp. Ani žalovaný tuto skutečnost v napadeném rozhodnutí nezpochybňuje. Z informací o zemi původu pak obecně vyplývá, že tato náboženská menšina je zařazována mezi tzv. „zlé kulty“ a často dochází k pronásledování jejich příslušníků. V řízení tedy bylo dle žalobkyně dostatečně prokázáno, že k jejímu pronásledování došlo právě z důvodu jejího náboženského vyznání, což je azylově relevantní důvod ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Rovněž, jak zmíněno výše, je aplikovatelný § 12 písm. a) z důvodu uplatňování politických práv a svobod, např. svobody sdružování. V této souvislosti žalobkyně, resp. její zástupce požádali ve vyjádření se k podkladům o aplikování rozsudku z australského Refugee Review Tribunal, a to z důvodu, že k situaci v Číně a pronásledování náboženských příslušníku přistupuje zcela odlišně. Žalovaný ovšem tento zdroj kompletně ignoroval s odůvodněním, že nepřináší nic nového. Je však zcela patrné, že rozsudek uznává pronásledování náboženských příslušníků v Číně jako postup, kterým si komunistický režim upevňuje moc a likviduje alternatívní a opoziční ideologie. V napadaném rozhodnutí je uvedený výklad zcela ignorován, žalovaný nekomentuje aplikaci §12 písm. b) a odůvodněný strach z pronásledování z důvodu zastávání určitých politických názoru. I když v meritu věci nelze stricto sensu uvažovat o politických názorech, je potíraná věrouka v přímém kontrastu s politickou ideologii Čínské komunistické strany, která má ve svém programu za cíl vymýtit náboženské společnosti z čínské společnosti. Jakékoliv Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. oponování resp. odmítání absolutní přednosti strany je vnímáno jako zakázaná činnost a z tohoto důvodu jsou náboženská společenství zakázaná a pronásledována. 18. (6) Vylučující klauzule Žalobkyně uvedla, že není osobou, která by se dopustila některého z činů uvedených v § 15 zákona o azylu a ani žalovaný to v napadeném rozhodnutí netvrdí. Proto není dán důvod jejího vyloučení z možnosti získat mezinárodní ochranu ve formě azylu.

4. Naplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany ve formě doplňkové ochrany 19. Přestože je žalobkyně přesvědčena, že ji měla být udělena mezinárodní ochrana ve formě azylu, domnívá se, že rovněž splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a zákona o azylu, a to zejména z důvodu jejího možného vystavení mučení, či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení z důvodu podání žádosti o mezinárodní ochranu v jiné zemi.

20. Žalovaný se dle jejího názoru nedostatečně věnoval hrozbě vážné újmy v případě návratu ve smyslu §14a zák. o azylu. Žalovaný věnoval hrozbě uložení nebo vykonání trestu smrti jednu vetu: „[ž]adatelka neuvedla a ani správní orgán nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by mohla žadatelce hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti.“ Tento závěr nemá oporu ve spisu a oponují mu zprávy o zemi původu.

21. Stejně tak závěry o mučení, nelidském a ponižujícím zacházení nemají oporu ve spisu ani v početných zprávách o zemi původu. Mimo jiné, žalobkyně během pohovoru vypovídala o mučení své matky, a proto se i sama obává, že by takovému jednání mohla být vystavena.

22. Nejenom, že je dle jejího názoru mylný výklad žalovaného, co se týče aplikace čl. 3 Úmluvy, ale rovněž závěr, který vyvozuje z takového výkladu. Žalovaný uvádí, že při interpretaci pojmu „nelidské nebo ponižující zacházení či trest“ vycházel z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva. Na aplikaci čl. 3 Úmluvy žalovaný vyžaduje mimořádný stupeň úrovně pokoření a ponížení. Není zřejmě, z jakých rozsudků žalovaný vychází, neboť dle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva zacházení v rozporu s čl. 3 musí dosáhnout právě naopak minimální úrovně závažnosti, jež se posuzuje na základě všech okolností.

23. Trestání ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu žalobkyni při návratu hrozí rovněž z důvodu, že případ čínských žadatelů v ČR je medializován a určitě znám v zemi původu.

24. Zpráva Ministerstva zahraničních věcí č. j. 98863/2015- LPTP ze dne 17. 6. 2015 hovoří o zatýkání i mizení osob navrátivších se po neúspěšné žádosti o mezinárodní ochranu na území Číny. Zpráva organizace Human Rights Without Frontiers z ledna 2018 hovoří také o zatýkání neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu při návratu do Číny.

25. Možnost vycestování žalobkyně koliduje s mezinárodními závazky ČR, například s čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.

26. V rámci argumentačního okruhu II. se žalobkyně věnovala těmto tématům:

27. Žalobkyně namítla, že žalovaný nesprávně a nepodloženě připisuje jiný význam skutečnostem jako je např. nalezení práce v České republice. Místo potřeby řešit meritum věci, tj. odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství, se žalovaný zabývá na několika stránkách úvahami, které jsou mimo právního rámce, když spekuluje o okamžitém opuštění pobytového střediska po uplynutí šesti měsíců, nalezení si práce a postupné integrace v české společnosti a lokálních náboženských komunitách. Snahu o řádnou integraci přitom v žádném případě nelze klást k tíži žalobkyně.

28. Zároveň vycestování žalobkyně nebylo tak bezproblémové, jak uvádí žalovaný. K vycestování žalobkyně vypověděla, že cestovní agentura za úplatu uvedla jejím jménem některé nepravdivé Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. údaje o její osobě, a i ona sama uvedla nepravdivé údaje, neboť jinak by jí vízum nebylo vydáno.

29. Uvedené však žalobkyně nepovažuje za jakkoliv relevantní ve vztahu k jím uváděným důvodům žádosti o mezinárodní ochranu a zároveň tato skutečnost nemůže mít vliv na posouzení její věrohodnosti. Uvedení některých informací do žádosti o vízum nepravdivě žalobkyni doporučila agentura, která ji s vyřizováním víza pomáhala a cílem bylo zvýšit její šance na získání víza a vycestování ze země, což bylo v její situaci zcela logickým postupem. Žalobkyně kromě toho v řízení správnímu orgánu sdělila, které informace a dokumenty byly poskytnuty nepravdivě. To, že tak učinila teprve na základě dotazu správního orgánu a nikoliv z vlastní iniciativy, není vůbec důležité. Neměla žádný rozumný důvod k tomu, aby tak učinila dříve.

30. K argumentu o organizovaném příjezdu žalobkyně namítla, že by v daném případu vůbec nemělo hrát roli, zda společně s ní přicestovalo více osob či nikoli, a stejně tak datum jejího přicestování. Fakt, že v jistém období se v České republice objevila početná skupina čínských žadatelů, nijak neovlivňuje hodnocení mezinárodní ochrany. Žalobkyně před příchodem do České republiky neznala téměř nikoho z čínských křesťanů žádajících v ČR o mezinárodní ochranu. Důvodem, proč přicestovala právě v období roku 2015, je skutečnost, kterou se snažila vysvětlit již v rámci správního řízení. Právě v roce 2014 tvrdě zesílilo pronásledování čínských státních orgánů vůči křesťanským uskupením.

31. K argumentu, že žalobkyně nepodala žádost o mezinárodní ochranu na letišti, uvedla, že ustanovení § 3a zákona o azylu umožňuje žadateli o mezinárodní ochranu podat žádost na několika místech, a to mimo jiné na policii na hraničním přechodě nebo na policii v přijímacím středisku nebo na odboru krajského ředitelství cizinecké policie za podmínky, že se dostavil dobrovolně. Dle tohoto ustanovení je tak na žadateli, aby sám zvolil, kde žádost podá. V praxi je přijímací středisko v prostorách letiště Václava Havla v Praze primárně určeno pro takové žadatele o mezinárodní ochranu, kteří na území ČR přicestují bez platného cestovního dokladu či pobytového oprávnění ke vstupu a pobytu na území ČR. V opačném případě, tedy v případě žadatele s platným vízem a cestovním pasem, je zařízením příslušným k přijetí žádosti zařízení na území ČR v Zastávce u Brna. Žalobkyně tak postupovala zcela v souladu se zákonem, když podala žádost v přijímacím středisku, kde běžně podávají žádost všichni žadatelé o mezinárodní ochranu přicestovavší s platnými doklady. Kromě toho uvedla, že o možnosti podat žádost přímo na letišti nevěděla, což je pochopitelné. Jde o jediné zařízení v ČR, které je příslušné pro přijímání azylových žádostí, jeho adresu lze jednoduše najít na webových stránkách MVČR a o adrese zařízení jsou informovány nevládní a jiné dobrovolnické organizace, které pomáhají žadatelům o mezinárodní ochranu během azylového řízení. Žalobkyně navíc správnímu orgánu vysvětlila, jak se do přijímacího střediska dostala.

32. Žalobkyně závěrem žaloby zdůraznila, že veškeré tyto námitky obsažené ve druhém argumentačním okruhu odůvodnění správního orgánu se vyskytují i ve všech rozhodnutích u těch žadatelů o mezinárodní ochranu, kterým žalovaný udělil mezinárodní ochranu formou azylu z důvodu odůvodněné obavy z pronásledování. Je tak nejasné, na základě jaké metody dospěl žalovaný z týchž výtek a argumentů k opačnému závěru než u žalobkyně a jakou výpovědní hodnotu těmto argumentům připisuje.

33. Žalobkyně proto navrhla, aby krajský soud zrušil napadené rozhodnutí žalovaného a udělil jí mezinárodní ochranu, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

34. Žalovaný se k žalobě vyjádřil nejprve podáním ze dne 30. 4. 2018. Žalobu považoval za opožděnou. Žalobkyně sice podala k soudu žalobu datovanou dne 19. března 2018 (včas), tato však nesplňuje základní náležitosti tak, jak má na mysli ustanovení § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. Žaloba obsahovala toliko prostý výčet paragrafů příslušného zákona, respektive jejich parafrázi, a to bez uvedení konkrétních skutkových a právních důvodů vztažených k případu. Žalobu podanou v této podobě tak nelze považovat za způsobilou k projednání. Žalobkyně pak žalobu o konkrétní žalobní body doplnila až podáním ze dne 3. dubna 2018, tedy učinila tak až po uplynutí 15denní lhůty stanovené zákonem pro podání žaloby v této věci. Žalovaný tedy namítl, že nebyly včas splněny zákonné podmínky, tento nedostatek nelze odstranit, a proto byl toho názoru, že je třeba zvolit postup podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a žalobu bez dalšího odmítnout.

35. K alternativnímu návrhu rozsudku, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a mezinárodní ochranu udělil, žalovaný uvedl, že možnost, aby soud mezinárodní ochranu udělil (navíc v obecné podobě), nemá oporu v zákonné úpravě. Proto není možné, aby soud takovému návrhu vyhověl, a je třeba ho zamítnout.

36. Dále se žalovaný k žalobě vyjádřil podáním ze dne 24. 6. 2019. Podle něj je žaloba vystavěna především na opakování a rozšiřování skutkových tvrzení učiněných v průběhu správního řízení, na výkladu příslušných ustanovení zákona či pojmů z oblasti azylové problematiky vedeném snahou co nejvíce přiblížit jejich požadovaný význam azylovému příběhu žalobkyně; podle názoru žalovaného ne zcela úspěšně, a na dezinterpretaci závěrů učiněných žalovaným v napadeném rozhodnutí.

37. Žalovaný v úvodu svého vyjádření zdůraznil, že potíže tvrzené žalobkyní neshledal azylově relevantními, a to především z hlediska nedostatku potřebné kvality i kvantity tvrzeného pronásledování. Přitom ani z hlediska možnosti udělit žalobkyni doplňkovou ochranu, neshledal dostatečnou intenzitu hrozby skutečného nebezpečí vážné újmy. Tvrzené potíže žalobkyně pak navíc i po provedení podrobných pohovorů zůstaly pouze v rovině domněnek a spekulací, na což žalovaný řádně reagoval a na mnoha místech odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, co jej k závěrům o neexistenci skutečného pronásledování vedlo. Své závěry o tom, že žalobkyně nebyla v zemi svého původu skutečně pronásledována, podložil velmi rozsáhlou, podrobnou a logicky provázanou úvahou stran rozboru všech zásadních tvrzení žalobkyně, které v celém svém souhrnu utvořily ucelený obrázek o situaci, která žalobkyni v zemi původu provázela. Žalovaný tuto úvahu učinil nejen přísně individuálně, kdy sama o sobě rozhodně obstojí, ale její správnost umocnil i tím, že ji podrobil komparaci s členy organizované skupiny čínských turistů, kteří v určitém období s obdobnými příběhy a organizováni stejným způsobem třetími osobami do České republiky přicestovali a v tomto období o mezinárodní ochranu požádali.

38. Žalovaný zdůraznil, že žalobkyně osobně nikdy nebyla ze strany čínských státních orgánů či bezpečnostních složek byť jen kontaktována, natož zadržena či dokonce opakovaně zadržována, nebyla ani nikdy nalezena a ani se nikdy ona sama nestala terčem jakéhokoliv jednání, které popisovala u svých souvěrců, a to i přesto, že se právě tento závěr snaží v žalobě zpochybnit, zejména spekulacemi o tom, že jediným důvodem, proč dosud nebyla zatčena, je, že umně policistům unikala. Žalovaný na základě pohovorů, které s žalobkyní provedl, nakonec nutně dospěl k jedinému logickému závěru, a sice že žalobkyně pouze využila uvedených znalostí o problematice pronásledování příslušníků některých náboženských menšin v Číně, aby svými tvrzeními následně vygradovala svůj azylový příběh a vytvořila zdání o existenci obav z návratu do vlasti, přestože ona sama ve skutečnosti ve své vlasti ohrožena nikdy nebyla, ačkoliv se to snaží prostřednictvím žaloby tvrdit.

39. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí věnoval i otázce věrohodnosti výpovědi žalobkyně, kdy na mnoha místech odůvodnění napadeného rozhodnutí uzavřel, že tak, jak žalobkyně dané události popsala, k nim dojít nemohlo, přitom každou takovou úvahu řádně odůvodnil. Žalovaný v této souvislosti odkázal zejména na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. října 2017 ve věci Y. L. proti Švýcarsku (stížnost č. 53110/16). Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

40. Žaloba se dle žalovaného míjí s obsahem napadeného rozhodnutí, kdy žalobkyně neustále setrvává na opakování a vysvětlování toho, co žalovaný v napadeném rozhodnutí již řádně zhodnotil a vysvětlil. Ve své žalobě používá metody dezinterpretace obsahu napadeného rozhodnutí, kdy závěrům a úvahám uvedeným v odůvodnění napadeného rozhodnutí přisuzuje jiný význam, než který mají, a nectí pravidla výrokové logiky.

41. Žalovaný zdůraznil dále, že prioritně vycházel z toho, že konkrétní potíže uváděné žalobkyní není možné považovat za skutečnosti azylově relevantní, a to ani přesto, že její příslušnost k tvrzené církvi výslovně nijak nezpochybňuje. Žalobkyně se přitom ale snaží právě prostřednictvím tohoto závěru žalovanému podsunout, že tím připustil, že pronásledována byla. Žalobkyně se totiž snaží navodit dojem, že už jen to, že je někdo příslušníkem dané církve, takové pronásledování potvrzuje. Žalobní argumentace přitom setrvává na obecném tvrzení o existenci pronásledování náboženských příslušníků v Číně jako postupu, kterým si komunistický režim upevňuje moc a likviduje alternativní a opoziční ideologie, a to bez jakékoliv vazby na konkrétní azylový příběh. Je tedy zřejmé, že žalobní argumentace je směsicí cíleně vybraných negativních obecných informací o praktikování veškerého náboženství v Číně s cílem vyobrazit potíže žalobkyně v mnohem intenzivnějším negativním světle, ostatně stejný postup zvolila žalobkyně již v průběhu správního řízení.

42. Rozšířené úvahy žalovaného stran možnosti využití vnitřního přesídlení, či bezproblémového vydání cestovního pasu, či bezproblémového vycestování přes nejstřeženější letiště v zemi původu tak pouze umocňují závěr o neexistenci tvrzeného pronásledování a nelze je považovat za návod k řešení tvrzeného pronásledování. Pomocí nich pouze završil úvahu o neexistenci tvrzeného pronásledování. Úvaha o vnitřním přesídlení tak není určená jako návod k řešení potíží žalobkyně. Žalovanému tedy nelze vytýkat, že se blíže nezabýval schopnostmi žalobkyně opatřit si dlouhodobější zázemí v jiné části Číny. Tato okolnost totiž souvisí s otázkou existence efektivní vnitřní ochrany, která se posuzuje poté, co žalovaný dospěje k závěru, že v místě bydliště žalobkyně jí hrozí pronásledování či vážná újma relevantní z pohledu mezinárodní ochrany.

43. V nyní posuzované věci však dospěl žalovaný na základě podrobných pohovorů se žalobkyní na podkladě zpráv o zemi původu k závěru, že jí takové pronásledování ani vážná újma relevantní z pohledu mezinárodní ochrany nehrozí. Proto není namístě dále analyzovat, zda v zemi původu existuje možnost efektivní vnitřní ochrany, např. formou vnitřního přesídlení. Žalobní námitka, že bylo třeba hodnotit reálnost (faktickou i právní), přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto řešení, či se zabývat její dostupností, celkovými poměry panujícím v zemi původu, osobními poměry žalobce či účinností vnitřní ochrany státu, je tak v daném případě irelevantní.

44. Pokud jde o námitku ohledně chybného chápání pojmu "politická práva a svobody" ve smyslu hlavy druhé Listiny, kterým žalobkyně argumentuje ve směru k možnosti udělit jí azyl, neboť jí ve smyslu čl. 17 Listiny svědčí právo na svobodu projevu a ve smyslu čl. 20 Listiny právo sdružovací, sdělil k tomu žalovaný, že žalobkyně tato práva ve vztahu k tvrzenému vyznávání víry v rámci "neveřejných domácích utajovaných církevních sezení o 4 osobách", kde docházelo pouze k tvrzenému čtení bible a modlení, značně přeceňuje. Navíc, s ohledem na výše uvedené, je zřejmé, že ani zde tato argumentace neobstojí, neboť k žádnému bránění práva na svobodu projevu či práva na sdružování, které by dosahovalo požadované intenzity a kvality, žalobkyně osobně vystavena nikdy nebyla.

45. Pokud dále žalobkyně vytýká ministru vnitra, že se v médiích vyjádřil v tom smyslu, že případy čínských žadatelů byly v každém jednotlivém případě prověřovány přímo v Číně, není z daného žalobního tvrzení zřejmé, zda vůbec ministr vnitra a kdy a kde takový výrok učinil, a pokud ano, zda ho učinil v tomto znění. K tomu žalovaný navíc uvedl, že tím, kdo aktivně medializuje svůj azylový příběh, je právě komunita čínských občanů, kteří přijeli s obdobným azylovým Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. příběhem ve zhruba stejném období a pod záštitou a organizátorstvím třetích osob, tedy jde zjevně o skupinu vzájemně propojených a spolupracujících osob. Tvrzení, že zveřejnění byť jen obecné informace o jejich pobytu v ČR je ohrožuje, tak žalovaný rozhodně nepovažoval za důvodné. Nadto v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že z Číny do České republiky cestují tisíce turistů ročně (tedy že není z hlediska kvantity možné identifikovat právě žalobkyni) a nadto že podle jemu dostupných informací neexistují žádné důkazy o systematickém týrání včetně zadržování a špatného zacházení neúspěšných žadatelů o azyl, kteří se vracejí do Číny. Prezentovaná obava žalobkyně se tak dle jeho názoru jeví spíše jako účelová.

46. K otázce rozložení důkazního břemene v řízení ve věci mezinárodní ochrany žalovaný sdělil, že není vůbec zřejmé, z čeho žalobkyně vyvozuje závěr o tom, že v rámci několika podrobných rozhovorů poskytla žalovanému ve vztahu k důvodům žádosti o mezinárodní ochranu vyčerpávající výpověď, která byla konzistentní, vnitřně bezrozporná, bez zásadnějších nesrovnalostí a kromě toho zapadala do celkového kontextu dostupných informací o systematickém pronásledování příslušníků náboženských menšin v Číně. Žalovaný považuje tuto námitku za absurdní, a to právě s ohledem na průběh těchto podrobných pohovorů, které jsou naopak značně, zejména vnitřně, rozporné a vesměs neurčité. Nevěrohodnost je přitom umocněna i tím, že žalobkyně často neodpovídá na položené dotazy, jako by odpovídala na zcela jiné nevyřčené otázky, a pokud žalovaný trvá na odpovědi, často zaznívají zcela obecné a neurčité a vyhýbavé odpovědi. Je tedy zjevné, že žalobkyně tzv. "mlží" a říká minimum konkrétních údajů tak, aby nebylo možné napříč pohovory členů jejich organizované skupiny zjistit jejich propojení, případné rozklíčovat rozpory vedoucí k snazšímu znevěrohodnění jejich azylových příběhů. Žalobkyně tedy praktikuje nejprve velmi obecné a vyhýbavé odpovědi tak, aby poskytly prostor pro tolik potřebnou konkretizaci "podle vývoje situace", avšak poté, co je správním orgánem přinucena odpovědět konkrétně, se rozpory či neochota konkretizovat své potíže začínají napříč pohovory vyjevovat.

47. Přitom k otázce rozporů se žalovaný dle svého přesvědčení podrobně vyjádřil v napadeném rozhodnutí, kde zhodnotil zejména ty nejzávažnější. Žalobkyně na toto odůvodnění zcela rezignovala. Žalovaný tedy k tomuto žalobnímu bodu uzavřel, že sice nezpochybňuje věrohodnost výpovědí žalobkyně ohledně její příslušnosti ke konkrétní náboženské skupině či jejího tvrzení o životě v zemi jejího původu a konkrétních potížích, přesto však byl nucen konstatovat přítomnost řady okolností značně snižujících její věrohodnost ve vztahu k dalším tvrzením stran skutečných důvodů odchodu z vlasti, příjezdu do ČR a požádání o mezinárodní ochranu. V odůvodnění poukázal na konkrétní souvislosti, o něž své závěry opírá, kde přesně uvedl, v čem konkrétně důvěryhodnost žalobkyně utrpěla. V podrobnostech žalovaný odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí.

48. K žalobní námitce ohledně podmínek pro udělení mezinárodní ochrany ve formě doplňkové ochrany žalovaný sdělil, že žalobní argumentace i v této části žaloby setrvává na líčení azylových příběhů osob odlišných od osoby žalobkyně. Z námitky, že se nedostatečně věnoval hrozbě uložení nebo vykonání trestu smrti, když v napadeném rozhodnutí pouze uvedl, že „žadatelka neuvedla a ani správní orgán nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by mohla žadatelce hrozit v případě návrtu do vlasti vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti.", není zřejmé, co konkrétně tedy podle žalobkyně opačnému závěru nasvědčuje.

49. K tzv. druhému argumentačnímu okruhu, tj. k otázkám zjevného motivu příjezdu žalobkyně do České republiky, uvedl žalovaný, že svoji úvahu o spíše ekonomických důvodech příjezdu žalobkyně a dalších členů jejich organizované skupiny v napadeném rozhodnutí řádně vysvětlil. Podrobil správní úvaze nejen chování žalobkyně, ale všech ostatních členů jejich organizované skupiny, jakkoli se žalobkyně zařazení do této skupiny brání. Žalovaný proto vnímá argumentaci v tomto směru za zbytečně útočnou. Konstatováním o společných rysech této skupiny včetně zapojení se většiny jejích členů do pracovního procesu spíše dokreslil její propojenost. Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

50. Pokud žalobkyně dále v souvislosti s výtkou, že žádost o mezinárodní ochranu nepodala např. již na letišti, argumentuje tím, že zákon umožňuje podat žádost o mezinárodní ochranu na několika místech a žalobkyně tak měla právo si vybrat, kde svoji žádost podá, sdělil k tomu žalovaný, že žalobkyně sice měla právo si vybrat kde, avšak již ne kdy žádost podá. Svoji situaci mnoho dnů vůbec neřešila, volně se v rámci svého turistického víza pohybovala po České republice, a ani azylově relevantním způsobem nevysvětlila, proč o mezinárodní ochranu nepožádala bezprostředně poté, co k tomu měla příležitost, např. na letišti Václava Havla. Jakkoliv totiž není v zákoně o azylu stanovena konkrétní lhůta, v níž je po překročení hranice potřeba požádat o azyl, je třeba, aby podání žádosti o azyl následovalo skutečně neprodleně po vstupu do ČR, nebrání-li tomu nějaké závažné okolnosti. Žalobkyně přitom přicestovala do České republiky dne 19. února 2016 a o mezinárodní ochranu požádala až dne 24. února 2016, tedy 5 dní po svém přicestování.

51. Žalovaný považuje za irelevantní žalobou navrhované důkazy odkazující na jiná řízení a rozhodnutí ve věci žádostí o mezinárodní ochranu podaných jinými osobami. Každá žádost o mezinárodní ochranu je správním orgánem vždy posuzována striktně individuálně na základě konkrétních skutkových okolností, stejně tak tomu bylo i v případě žalobkyně. Na tom nic nezmění ani skutečnost, že žalovaný shledal stejné typové znaky u dalších žádostí o mezinárodní ochranu podaných členy dobře organizované skupiny, kteří spolu s žalobkyní o mezinárodní ochranu v průběhu zhruba jednoho roku požádali. V souvislosti s tím žalovaný poukázal na nutnost respektovat povinnosti plynoucí z ustanovení § 19 zákona o azylu. Zdůraznil, že žaloba je celá protknuta úvahami o tom, že jiným žadatelům se stejným příběhem azyl udělen byl. Tak tomu však není, každý azylový příběh je zcela jiný a je třeba k němu také individuálně přistupovat.

52. Dle žalovaného odůvodnění napadeného rozhodnutí v logickém sledu a srozumitelně reaguje na zjištěné skutečnosti. Sdělení žalobkyně ve svém souhrnu nevedou v důsledku k předpokladům, jež by mohly být považovány za zdroj důvodných obav z pronásledování či vážné újmy. Důvody závěrů vyslovených správním orgánem jsou z odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně zřejmé. Doplňková ochrana nebyla žalobkyni udělena, neboť na základě individuálního posouzení případu žalovaný neshledal přítomnost opodstatněných obav ze skutečného nebezpečí vážné újmy. Skutečnosti prezentované v této souvislosti žalobkyní ani po zohlednění shromážděných podkladových informací o zemi původu netvoří logický předpoklad vystavení osoby žalobkyně riziku pronásledování či skutečného nebezpečí vážné újmy pro případ návratu do Číny.

IV. Repliky žalobkyně

53. K prvnímu vyjádření žalovaného podala žalobkyně repliku ze dne 15. 5. 2018. Nesouhlasila s vyjádřením žalovaného k opožděností podané žaloby. Žaloba ze dne 19. 3. 2018 byla vzhledem k výzvě na doplnění, č. j. 30 Az 10/2018-38 ze dne 22. 3. 2018, doručené dne 22. 3. 2018, včas doplněná a odeslaná dne 3. 4. 2018 v běžící lhůtě 2 týdny na doplnění od doručení výzvy.

54. Navíc žaloba ze dne 19. 3. 2018 je dle žalobkyně projednatelná, neboť v ní nejde o pouhý výčet žalobních bodů, ale minimálně některé žalobní body jsou konkretizovány, i když stručně.

55. K problematice alternativního petitu uvedla, revidované znění článku 46 odst. 1 tzv. procedurální směrnice 2013/32/EU zaručuje žadateli o mezinárodní ochranu právo na účinný opravný prostředek před soudem proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Stanovuje dále požadavek, aby řízení o opravném prostředku u soudu prvního stupně obsahovalo úplné a ex nunc posouzení skutkové i právní stránky a to včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU. Z uvedeného plyne požadavek, aby přezkumné řízení bylo nadáno mocí přímo udělit mezinárodní ochranu. Na požadavek Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. revidovaného znění článku 46 Procedurální směrnice zareagovalo české Ministerstvo spravedlnosti v tom smyslu, že v České republice dojde ke zřízení specializovaných tribunálů nadaných pravomocí přímo udělit mezinárodní ochranu. Povinnost transponovat příslušnou směrnici byla vázána lhůtou 20. 07. 2015. V této lhůtě však nedošlo k ustanovení žádných obdobných tribunálů. V situaci absence transpozice směrnice dochází k přímému účinku jejího článku 46. Správní soudy tak mají od 21. 07. 2015 pravomoc ve věci přímo rozhodnout, například udělit azyl či doplňkovou ochranu.

56. K druhému vyjádření žalovaného podala žalobkyně repliku ze dne 4. 7. 2019. Uvedla, že žalovaný se ve svém vyjádření k valné většině námitek nikterak nevyjádřil, jednotlivé projevy prožitého pronásledování v odpovědi vůbec nezmiňuje a označuje žalobu za účelovou s cílem o umocnění jednotlivých tvrzení ve snaze připsat jim azylový význam. Toto prohlášení žalovaný činí bez jakýchkoliv podkladů, aniž by současně jakkoliv rozporoval žalobou citovaná výkladová stanoviska jednotlivých právních pramenů, aniž by se vyjádřil k právní argumentaci žalobkyně a aniž by reagoval na využité zprávy o zemi původu.

57. K výkladu pojmu pronásledování žalobkyně uvedla, že jednání, kterému byla v zemi původu vystavena, zcela odpovídá pojmu pronásledování tak, jak jej vykládá česká legislativa a judikaturní zdroje a tak, jak je pronásledování definováno v citovaném ustanovení. V případě nemožnosti praktikování svého vyznání pod pohrůžkou věznění a mučení, sledování policisty, psychického nátlaku v podobě týrání dalších členů církve, včetně matky a vytváření tlaku na další rodinné příslušníky, nepochybně jde o závažný zásah do lidských práv. Žalovaný tak v rozporu se zněním § 2 odst. 4 zákona o azylu nepovažuje závažné porušení lidských práv za pronásledování a současně nikde v průběhu rozhodnutí nezohledňuje „souběh“ všech událostí a pouze izoluje jednotlivé jevy. S termínem „souběh“ přitom azylová procedura a litera azylového zákona pracuje záměrně, neboť je to ve většině případů právě sběh několika okolností a celkové situace, které v konečném důsledku naberou takové intenzity, že vyvolají v žadateli o mezinárodní ochranu rozhodnutí opustit zemi původu.

58. Dle doporučení UNHCR (Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) platí, že v případě žádostí o mezinárodní ochranu podávaných z důvodu omezení náboženské svobody je třeba za zásadní zásah do lidských práv považovat již samotný zákaz svobody vyznání, tedy zákaz církve, které je žadatel příslušníkem. I v případě, že by žalovaný tuto skutečnost nezhodnotil jako dostatečnou pro kvalitativní naplnění pojmu pronásledování, další konkrétní okolnosti, které se týkaly přímo žalobkyně, již pojmu dostojí vrchovatě.

59. Veškeré zprávy o zemi původu jednoznačně potvrzují, že v Čínské lidové republice dochází k pronásledování členů církví, žadatelka je příslušníkem jedné z pronásledovaných církví. Úkolem správního orgánu je dle litery azylového zákonu zkoumat existenci odůvodněného strachu (§ 12 písm. b) zákona o azylu ve vztahu k mezinárodní ochraně ve formě azylu) a potažmo existenci odůvodněných obav (§ 14a odst. 1 zákona o azylu ve vztahu k mezinárodní ochraně ve formě doplňkové ochrany).

60. K výkladu pojmu ‚pronásledování‘ pak žalobkyně odkázala rovněž na článek 9 kvalifikační směrnice. Podle ní veškeré dostupné právní prameny považují jednání, kterým žalobkyně čelila a dále jednání, která jsou mířena proti některým církvím, za pronásledování. Pouze žalovaný dochází k opačnému závěru a to pouze na základě vlastní úvahy. Samotné rozhodnutí i odpověď je plna neurčitých termínů o nedostatečné kvalitě a kvantitě, aniž by se opírala o jakýkoliv právní zdroj. Takovýto způsob hodnocení žádosti dle žalobkyně vykazuje znaky svévole.

61. Žalobkyně je přesvědčena, že shora uvedená opatření, konkrétní útoky a kroky státních orgánů dosahují zcela jednoznačně intenzity pronásledování, a to zvláště v kontextu aktuální situace v zemi původu. Žalovaný tyto dva aspekty od sebe odděluje a následně v napadeném rozhodnutí i odpovědi k žalobě vyvozuje závěry, které nenacházejí oporu ve spisovém Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. materiálu. Konkrétní situaci žadatelky o mezinárodní ochranu nelze izolovat od celospolečenské situace v zemi původu. Samozřejmě je nutné vnímat útěk od policejních orgánů, následné skrývání a nátlak prostřednictvím mučení dalšího člena církve a vlastní matky žadatelky jinak v zemi, kde nedochází k systémovému potírání náboženské svobody a jinak v zemi, kde dle veškerých zpráv dochází k mizení, zadržování, zatýkání a mučení osob věřících. Ostatně ani sama nemůže vnímat svůj příběh izolovaně a celospolečenská situace v zemi původu ovlivňuje její kroky a emoce. Právě proto je úkolem správního orgánu hodnotit existenci odůvodněného strachu a odůvodněných obav. Pokud pouze izoloval její příběh od konkrétních událostí, ke kterým v Čínské lidové republice dochází, nenaplňuje tak svou roli v azylové proceduře a porušuje jak ustanovení azylového zákona, tak i základní zásady správního řízení.

62. Na její osobu byl činěn značný psychický nátlak nejen konkrétním jednáním policistů ve vztahu k její osobě, či využitím mučení ve vztahu k jejím rodinným příslušníkům a souvěrcům, ale rovněž systematickým postupem státních orgánů země původu ve vztahu k náboženské svobodě. Přičemž tyto závěry o dlouhodobém potírání náboženské svobody a pronásledování členů jednotlivých církví potvrzují veškeré dostupné zprávy.

63. Úkolem žalovaného bylo posoudit reálnost hrozícího nebezpečí vážné újmy a pronásledování a současně výpověď podrobit analýze prostřednictvím aktuálních zpráv o zemi původu. Žádnou z těchto povinností však nesplnil, ba naopak prostřednictvím vágních termínů relativizoval hrozby a nebezpečí, které z aktuální situace v zemi původu pro žalobkyni plynou.

64. K argumentu neexistence jakýchkoliv hrozeb v případě návratu žalobkyně do země původu, který žalovaný rovněž opakovaně využívá, pak krom shora uvedených skutečností o aktuální situaci v zemi původu žalobkyně poukázala například na veřejně dostupnou zprávu ze dne 6. 9. 2018. Ta popisuje případ členky křesťanské církve, jež požádala o mezinárodní ochranu v Německu, avšak neúspěšně. Několik humanitárních a nevládních organizací následně opakovaně upozorňovalo na skutečnost, že členové zakázané organizace, jsou automaticky zatčeni v Číně a existuje mnoho zdokumentovaných případů mimosoudního zabíjení a mučení. Tyto výzvy však byly ignorovány a 31. srpna 2018 byla neúspěšná žadatelka deportována do Pekingu. Od té doby je nezvěstná. Zpráva dále upozorňuje na to, že k těmto „zmizením“ dochází i v dalších případech a pokusy příbuzných, přátel a církve najít tyto osoby byly dosud neúspěšné.

65. K hodnocení věrohodnosti výpovědi vyjádřila žalobkyně přesvědčení, že žalovaný účelově hledá v její výpovědi jakékoliv skutečnosti, které mohou podpořit jeho závěr o nevěrohodnosti a nedůvodnosti žádosti o mezinárodní ochranu a tyto skutečnosti tendenčně vykládá zcela v její neprospěch. Činí tak na základě vlastních domněnek a spekulací, nikoliv na základě objektivně zjištěného skutkového stavu. Tato tendenčnost je zcela patrná mimo jiné z toho, že v případech úspěšných žadatelů z Číny, kteří rovněž žádali o mezinárodní ochranu přibližně ve stejném období jako ona a rovněž prezentovali obavy z náboženské perzekuce, těm samým skutečnostem jako v jejím případě (nepožádání o mezinárodní ochranu na letišti, vyřízení víza přes prostředníka, vycestování s vlastním cestovním dokladem přes pekingské letiště apod.) nebyla přikládána žádná azylová relevance a těmto žadatelům byl udělen azyl.

66. Pokud tedy žalovaný považoval některá její tvrzení za nedostatečně konkrétní či specifická, ač toto podezření v napadeném rozhodnutí nevyslovil, nic mu nebránilo pomocí doplňujících dotazů zjistit veškeré další informace důležité pro posouzení věrohodnosti a odůvodněnosti obav žalobkyně z pronásledování nebo vážné újmy. Žalobkyně dle svého přesvědčení zcela konkrétně popsala, jakým způsobem docházelo k tlaku na její osobu, jaké konkrétní události se staly jak jí, tak jejím souvěrcům, tak její matce. V průběhu prováděného pohovoru žalovaný tyto skutečnosti nikterak nerozporoval, pouze post hoc hodnotí celou výpověď za nevěrohodnou, a to na základě skutečnosti, že žalobkyně byla nucena vycestovat ze země původu za použití Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. nepravých dokladů. Skutečnost, že bez nich by k útěku ze země nejspíše vůbec nemohlo dojít, však v řízení nebere v potaz, údajné vnitřní rozpory se nikterak nepokusil odstranit.

67. K rozsudku ESLP ve věci Y. L. proti Švýcarsku žalobkyně uvedla, že jej považuje za naprosto nepříhodný. V něm totiž byla dotyčná stěžovatelka shledána celkově nevěrohodnou, a to i ve vztahu k tvrzené příslušnosti k deklarované církvi. Za této situace nejsou závěry uvedeného rozhodnutí aplikovatelné na její případ, neboť i sám žalovaný uznal, že výpověď ve vztahu k členství v církvi považuje za věrohodnou. Navíc osoba žalobkyně byla přímo terčem pronásledování a psychického nátlaku, na rozdíl od shora uvedeného případu.

68. K údajnému prodlení s podáním žádosti o mezinárodní ochranu žalobkyně namítla, že judikatura, na níž žalovaný odkázal v souvislosti s touto problematikou, není příhodná, protože Nejvyšší správní soud se v předmětných rozsudcích věnuje případu, kdy cizinec požádal o mezinárodní ochranu po čtyřech letech pobytu v ČR ve snaze vyhnout se správnímu vyhoštění, resp. během své čtvrté návštěvy ČR po více jak třech měsících, zatímco ona podala žádost v řádu několika dní neprodleně poté, co získala potřebnou adresu zařízení. Ze skutečnosti, že mezi příjezdem žalobkyně do České republiky a podáním žádosti o mezinárodní ochranu uplynulo několik dní, nelze v žádném případě dovozovat nedůvodnost obav z pronásledování.

69. K absenci prospektivního rozhodování žalobkyně uvedla, že i pokud by žalovaný zcela izoloval část výpovědi žalobkyně, kde popisuje již proběhnuvší incidenty, psychický nátlak, policejní opatření a mučení její matky, a i pokud by došel k závěru, že se nejedná v daném případě o pronásledování, stále jej to nezbavuje povinnosti důkladně se zabývat obavami žalobkyně z možného budoucího pronásledování.

70. Trestní stíhání, kterému by potenciálně mohla čelit v případě jejího návratu do vlasti, rovněž představuje jednání, které lze v souladu s čl. 9 kvalifikační směrnice označit za pronásledování. Kromě toho dle soudní judikatury platí, že po žadateli o udělení mezinárodní ochrany nelze požadovat, aby předešel svému pronásledování v zemi původu tím, že se vzdá veřejných projevů své víry. Takovýto závěr by dle žalobkyně zcela odporoval smyslu § 12 zákona o azylu.

71. K neudělení doplňkové ochrany žalobkyně zdůraznila, že Čínu sice opustila na základě „turistického víza“, nicméně na rozdíl od jiných turistů se nevrátila před skončením jeho platnosti. Proto se domnívá, že nelze zcela vyloučit, že tato skutečnost, v kontextu mezinárodní medializace případů čínských křesťanů žádajících v České republice o mezinárodní ochranu, by jí mohla v případě návratu do Číny vystavit nebezpečí vážné újmy, a to zvláště v kontextu předložených zpráv o zadržování členů církví. Dále žalobkyně odkázala na informační zdroje, z nichž podle ní plyne, jak je v Číně nakládáno s navrátivšími se žadateli o azyl.

72. K otázce motivu žalobkyně k odchodu z vlasti a jeho posouzení žalovaným žalobkyně namítla, že tvrzení žalovaného o ekonomickém motivu vycestování žalobkyně z Číny nemá žádnou oporu v její výpovědi ani ve spisu a působí tak opět pouze jako nepodložená snaha o zkreslení celkového vyznění jejího příběhu. Je naopak zcela nelogické, aby cizinec vynaložil nemalé finanční prostředky na vyřízení víza přes prostředníka za účelem následného zaměstnání na území cizího státu, jehož jazyku absolutně nerozumí, a to navíc v situaci, kdy mu v případě neúspěšné žádosti dle veškerých použitých zpráv hrozí nebezpečí vážné újmy a pokračování pronásledování, které již prožil.

73. Žalovaný se dle žalobkyně snaží vykreslit její příběh v jiných konotacích a dodat mu zcela odlišné vyznění. Jím deklarované rozpory se nepokusil rozkrýt v průběhu výpovědi, jednání, která právní prameny považují za pronásledování, znehodnocuje, či nebere v úvahu. Ze zpráv o zemi původu vyvozuje odlišná stanoviska, než tyto důkazní materiály poskytují a celou svou úvahu uzavírá myšlenkou o ekonomickém motivu žalobkyně, a to přesto, že tento závěr nedává ani z hlediska logických postupů žádný smysl. Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

74. K důkaznímu návrhu rozhodnutími o udělení azylu některým z čínských křesťanů uvedla, že jednotlivá rozhodnutí (jak pozitivní, tak negativní) vychází ze zcela totožné argumentace žalovaného a jeho spekulací o organizované skupině ekonomických migrantů z Číny. Pokud žalovaný poukazuje v této souvislosti na nutnost respektovat § 19 zákona o azylu, pak toto ustanovení vysloveně stanoví, že povinnost spolupráce mezi orgány veřejné moci České republiky tím není dotčena. Žalovanému proto absolutně nic nebráni v tom, aby soudu poskytl anonymizovaná rozhodnutí o udělení azylu čínským žadatelům, aby si soud mohl sám učinit názor na to, nakolik individuálně žalovaný posuzoval jednotlivé žádosti.

75. K alternativnímu petitu žalobkyně vyšla z revidovaného znění článku 46 odst. 1 tzv. procedurální směrnice 2013/32/EU, který zaručuje žadateli o mezinárodní ochranu právo na účinný opravný prostředek před soudem proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Odstavec 3 stanovuje požadavek, aby řízení o opravném prostředku u soudu prvního stupně obsahovalo úplné a ex nunc posouzení skutkové i právní stránky a to včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU. S ohledem na uplynutí transpoziční lhůty (20. 7. 2015) nabývá toto ustanovení přímý účinek. V momentě, kdy soud provádí úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, za tímto účelem doplňuje dokazování a má navíc posoudit potřebu mezinárodní ochrany, měl by mít právo mezinárodní ochranu přímo udělit.

V. Skutkové a právní závěry krajského soudu

76. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. Věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání. Přestože žalobkyně nesouhlasila s projednáním věci bez nařízení jednání, byly pro takový postup splněny podmínky vymezené v § 76 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), které soud dále podrobněji odůvodní.

77. Krajský soud vzal v potaz námitky uvedené ve včas podané žalobě ze dne 19. 3. 2018, ale i jejího doplnění ze dne 3. 4. 2018. Žalobkyně postupovala v dobré víře na základě jí nadepsaným soudem uložené výzvy obsažené v usnesení ze dne 22. 3. 2018, č. j. 30 Az 10/2018-38 (doručeném zástupkyni žalobkyně téhož dne), jelikož řádně doplnila v jí stanovené lhůtě dvou týdnů ode dne doručení tohoto usnesení žalobu ve smyslu ustanovení § 71 odst. 1 s.ř.s. Krajský soud tak postupoval v souladu s názorem obsaženým v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2018, č. j. 3 Azs 66/2017-31, kde bylo uvedeno, že: „I. Uplatnění alespoň jednoho projednatelného žalobního bodu nepředstavuje podmínku řízení [§ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], ale zvláštní náležitost žaloby proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) uvedeného zákona. Absence takovéto náležitosti se odstraňuje postupem dle § 37 odst. 5 téhož zákona. Soud pro odstranění této vady stanoví lhůtu odpovídající zbývající části lhůty pro podání žaloby. IV. Pokud soud poučí žalobce ve výzvě podle § 37 odst. 5 s. ř. s. nesprávně a určí mu k doplnění žalobních bodů delší lhůtu, než je lhůta zákonná, nesmí být žalobci na újmu, pokud postupoval v dobré víře ve správnost poučení obsaženého ve výzvě soudu a doplnil žalobu v delší lhůtě, nesprávně stanovené tímto poučením“ (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz). Krajský soud tedy uzavírá, že i přes to, že lhůta k podání žaloby proti napadenému rozhodnutí ze dne 12. 2. 2018 (žalobkyni doručené dne 7. 3. 2018) by skončila dne 22. 3. 2018 (to platí i pro doplnění žaloby), krajský soud usnesením ze dne 22. 3. 2018, č. j. 30 Az 10/2018-38, žalobkyni poučil, že ta může žalobu doplnit od 14 dnů od jejího doručení. Jelikož bylo doplnění žaloby ve smyslu ustanovení § 71 odst. 1 s.ř.s. soudu doručeno dne 3. 4. 2016, žalobkyni nesmí jít toho poučení nadepsaného soudu k tíži.

78. V přezkumném řízení krajský soud ověřil následující rozhodné skutečnosti, přičemž měl ovšem na zřeteli také čl. 46 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013, o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. „procedurální směrnice“). Dané ustanovení procedurální směrnice zakotvuje povinnost členských států zajistit pro žadatele o mezinárodní ochranu účinný opravný prostředek. Dle odst. 3 uvedeného ustanovení pak lze za účinný opravný prostředek považovat pouze takový prostředek, který zabezpečuje „úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU“. S ohledem na promeškání transpoziční lhůty ze strany českého zákonodárce se citované ustanovení procedurální směrnice vyznačuje (pro řízení zahájená na základě žádostí o mezinárodní ochranu podaných po 20. 7. 2015) vertikálním přímým účinkem a je povinností krajského soudu přihlížet v řízení i k případným novým skutečnostem, ačkoliv nemohly být žalovanému správnímu orgánu v době jeho rozhodování známy.

79. Žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 24. 2. 2016. V žádosti uvedla, že se hlásí ke křesťanské církvi, resp., je vdaná a má jedno dítě – dceru, která žije s manželem žalobkyně v, v prov. v Číně. Toto město bylo také posledním místem bydliště žalobkyně. Do České republiky přicestovala dne 19. 2. 2016, a to letecky z Pekingu přímým letem do Prahy.

80. V průběhu pohovoru dne 29. 2. 2016 žalobkyně podrobně vylíčila principy své víry, činnost její církve a vysvětlila od kdy, a proč se stala věřící. Žalobkyně se rovněž vyjádřila k důvodům, pro které ze země původu odcestovala. O odjezdu z vlasti začala uvažovat v srpnu roku 2015, kdy se pronásledování křesťanů v Číně již stalo neúnosným, jelikož čínská vláda v té době zesílila pronásledování domácích církví. Žalobkyně uvedla, že problémy ze strany čínské vlády měly církve již dříve, ale ona sama zažila osobní zkušenost právě až v srpnu roku 2015. Cestovní pas si vyřídila také v srpnu roku 2015. V říjnu téhož roku byly kontroly dokonce u ní doma. Žalobkyně sdělila, že sama musela jednou utíkat před policistou, který byl oblečen v civilu. Pokud by se včas neukryla, měla za to, že by čelila vyslýchání. Manžel a její matka jí v odjezdu z Číny podporovali.

81. Doplňující pohovor k žádosti se uskutečnil dne 27. 5. 2016. Žalobkyně uvedla, že je to poprvé, co opustila Čínu. K tomuto kroku se uchýlila proto, že na internetu zjistila, že Česká republika je stabilní země, kde nejsou utiskováni věřící. V České republice nikoho nemá, ani rodinu a ani známé, zná tu jen lidi, se kterými přijela, a to jsou Číňané. Vízum do České republiky si vyřídila v agentuře v Pekingu. Zaměstnanec této agentury (osoba jménem W.) jí pas i cestovní vízum přinesl na nádraží. Blíže tuto osobu žalobkyně neznala. Ona sama kvůli vyřízení víza ambasádu České republiky nenavštívila, nepovažovala to za nutné, jelikož vše vyřizovala dle jejích slov zmíněná agentura. Žalobkyně rovněž sdělila, že se v době, kdy začala pociťovat nesvobodu, snažila získat i cestovní visum do Itálie. Přesto, že dle jejího názoru přiložila k žádosti všechny potřebné materiály, žádost byla zamítnuta právě z důvodu nedostatečně doplněné dokumentace. Žalobkyně dále doznala, že pokud v žádosti o udělení víza uvedla, že do České republiky jede za turistikou a chystá se navštívit i další Evropské země, nebyla to pravda. Žalobkyně se pouze snažila dostat pryč z Číny, nevycestovala přímo s cílem zažádat v České republice o mezinárodní ochranu. V žádosti je pak nepravdivě uvedena i její adresa. Tyto údaje vyplňovali úředníci v agentuře. Žalobkyně má za to, že pokud by napsala pravdivé údaje, bylo by riziko ještě větší a mohla by být zatčena. Letenky do České republiky měla žalobkyně zajištěny od jiné agentury, se kterými byla propojena výše zmíněná osoba jménem W. V průběhu cesty z Pekingu do Prahy žádné problémy nezpozorovala, policisté na letišti se jí ptali na nějaké otázky, ale vše proběhlo hladce. Žalobkyně uvedla, že jejím původním záměrem bylo cestovat sama, ale poté přehodnotila názor a cestovala s kolegyní, která rovněž trpěla útlakem. Po příletu do Prahy se v prostoru výdeje zavazadel seznámily se dvěma ženami jménem L. Na jejich radu všechny společně odcestovaly do Brna, kde 5 dní bydlely v hotelu City a podrobnosti, jak zažádat o mezinárodní ochranu, se dozvěděly v křesťanském centru v Brně. Tam jim také poradili adresu Přijímacího střediska v Zastávce a pomohli jim nalézt vlakové spojení. Žalobkyně uvedla, že zde jí bylo vysvětleno, že 6 měsíců nemůže pracovat v České republice a i poté k pracovní činnosti potřebuje povolení. Uvedla také, že potvrzení o Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. jejím předchozím zaměstnání v Číně, které je součástí žádosti o udělení víza je pravé, ale bankovní výpisy ne, ty dodala osoba jménem Wang. Žalobkyně doplnila, že není v kontaktu s nikým z Číny, nemá ani nějaké dokumenty, o které jí žalovaný požádal (například doklad o dosaženém vzdělání, dokument prokazující její majetkové poměry) a neodváží se nechat si zaslat tyto dokumenty z její vlasti, či s někým spojit.

82. Dne 5. 12. 2016 se uskutečnil další pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobkyně znovu zopakovala principy a fungování její církve a blíže popsala osud její matky, která jí k víře přivedla a která několikrát čelila střetu s čínskými orgány. V červnu roku 2013 měla být matka hospitalizována s četnými podlitinami poté, co byla šířit víru. Ke zraněním přišla následně v policejní cele, kam byla odvezena a kde se jí policisté na její víru vyptávali. Pouty ji pověsili na okno a měli ji i mlátit kovovou tyčí po celém těle. Žalobkyni toho jednání vyděsilo a sama se začala schovávat u sebe doma. Policie ji posléze navštívila, vyptávala se na její matku, a jelikož jim žádné údaje nesdělila, vyhrožovali jí, ale poté odešli. Na matku se jí chodili vyptávat každý den, ta se ale odstěhovala neznámo kam a žalobkyně s ní ztratila kontakt. Situace křesťanů se v Číně postupně zhoršovala a v srpnu roku 2015 měla i žalobkyně zažít střet s policií. Po cestě z práce jí sestra ve víře varovala, že jeden člen její církve byl zadržen na udání. Žalobkyně si proto pronajala byt a žila zde sama, schovávala se. Stesk po dítěti a manželovi jí v říjnu téhož roku přiměl k noční návštěvě jejího domova. Manžel ji měl obeznámit o tom, že od srpna ji doma skutečně hledala několikrát policie a hlídali před domem, zda se žalobkyně nevrací. Manžel ji dal nějaké peníze a poradil jí, ať odjede pryč. Při odchodu spatřila žalobkyně automobil a v něm policistu. I ten si jí všiml a začal ji pronásledovat. Žalobkyně se dala na útěk malými uličkami za domem a schovala se do studny na dešťovou vodu. Policisté proběhli kolem, ale ji neviděli. Od té doby se domů už nikdy nevrátila. K dotazu žalovaného žalobkyně znovu podrobně popsala časové úseky od doby, kdy se jí vyptávali policisté na matku až k jejímu úprku před policistou. Znovu podrobně vysvětlila principy její víry a poskytla vyčerpávající informace o. Shrnula, že oficiální policejní pátrání po ní vyhlášeno nebylo. Žalobkyně se obává, že pokud se navrátí do Číny, bude zde zadržena a to i díky medializování případu čínských uprchlíků v českých médiích. Má strach, že na hranicích již mají její údaje a vědí, že odcestovala do České republiky.

83. Krajský soud dodává, že celá výpověď žalobkyně představuje několik stran protokolu. Proto nepovažuje za nutné ani možné, aby ji opisoval v úplnosti a v podrobnostech tak odkazuje na obsah Protokolů o výpovědi žalobkyně. Ostatně oběma stranám sporu je dobře znám.

84. Na podporu svých tvrzení doložila žalobkyně dne 14. 6. 2016 dokument v českém jazyce, v němž doplnila a upřesnila některé své odpovědi na otázky jí kladené v průběhu pohovorů k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Dne 6. 12. 2016 poskytla kopii vyjádření Správy uprchlických zařízení Ministerstva Vnitra České republiky ze dne 9. 9. 2016 týkající se obavy žalobkyně ze zveřejnění informací o podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Dne 16. 1. 2017 doplnila žalobkyně další články a informace v čínském jazyce (založeny na str. 72-89 správního spisu). Dne 13. 3. 2017 žalobkyně doložila správnímu orgánu potvrzení z náboženské obce Církve československé husitské v Kostelci nad Orlicí sepsané farářkou Mgr. Alenou Naimanovou, o tom, že se komunita křesťanů z Číny pravidelně účastní náboženského života. Žalobkyně poskytla i články o tom, jak byl v České republice mediálně zveřejněn případ „čínských křesťanů“ a doplnila i další materiály prokazující, jak je s věřícími osobami v Číně zacházeno (založeny na str. 97-111 správního spisu). Další materiály podporující tvrzení žalobkyně ohledně jejího náboženského vyznání byly založeny na č. l. 230-236 správního spisu.

85. K důkazním materiálům se vyjádřila i Mgr. Hana Franková, pracovnice Organizace pro pomoc uprchlíků, která mimo jiné upozornila na další podklady pro vydání rozhodnutí, a to Informace OAMP- Hnutí Znovuzrození ze srpna 2016, Zprávy USA – State Department a Výroční zprávy americké nevládní organizace China Aid (2015). K materiálu Ministerstva Velké Británie se vyjádřila v tom směru, že ten pracuje s výkladem rozhodnutí, které již bylo překonáno, a proto Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. požádala o doplnění dalších materiálů pro vydání rozhodnutí, tedy: Rozsudek Upper Tribunal ve Velké Británii, č. AA/05877/2014 vyhlášený dne 8. 12. 2015, Analýzu organizace Freedom House: Battle of China spirit z února 2017, Rozsudek Refugee Rewiew Tribunal v Austrálii, RRT Case No. 1306011 (2014) RRTA 522 z 11. 6. 2014 (součást správního spisu na str. 237- 261). Krajský soud konstatuje, že detailní obsah tohoto podání i reakce žalovaného na ně (zejména důvody, pro které nepřeložil do českého jazyka podklady zaslané mu žalobkyní apod.) jsou uvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 14 až 20). Krajský soud na ně proto v podrobnostech odkazuje.

86. Žalovaný při posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany vycházel z výpovědi žalobkyně, vyjádření její právní zástupkyně k výše uvedeným materiálům ze dne 18. 4. 2017 a dále materiálů, které založil do správního spisu, jednalo se o: Zprávu Ministerstva vnitra Velké Británie, Čína: Křesťané z března 2016; Zprávu Ministerstva zahraničních věcí Velké Británie o lidských právech a demokracii za rok 2015 ze dne 21. 4. 2016; Výroční zprávu Ministerstva zahraničních věcí USA o svobodě vyznání v Číně za rok 2015 ze dne 10. 8. 2016; Výroční zprávu China Aid Association 2015: Pronásledování křesťanů a církví v Číně čínskou vládou z března 2016; Výroční zprávu Amnesty International 2015/2016 – Čína ze dne 24. 2. 2016; Zprávu Freedom House, Svoboda ve světě 2016 – Čína ze dne 27. 1. 2016; Výroční zprávu Human Rights Watch 2017 – Čína ze dne 12. 1. 2017 a Informaci OAMP – Hnutí Znovuzrození ze dne 11. 8. 2016.

87. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci poté dospěl krajský soud k následujícím právním závěrům.

88. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.

89. Podle § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

90. Podle § 2 odst. 4 zákona o azylu se „pronásledováním rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.“ Původcem pronásledování nebo vážné újmy se podle ustanovení § 2 odst. 6 zákona o azylu rozumí „státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem (…) nebo soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát (…)nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.“ Podle ustanovení § 2 odst. 7 stejného zákona „pronásledováním nebo vážnou újmou není, pokud se obava cizince z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu, jehož státní občanství má (…) a může-li cizinec bezpečně a oprávněně odcestovat do jiné části státu, do ní vstoupit a v ní se usadit, a pokud s přihlédnutím k situaci v této části státu a k jeho osobní situaci v této části státu a) nemá odůvodněný strach z pronásledování ani nejsou dány důvodné obavy, že by mu zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, nebo b) má přístup k účinné ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou.“ 91. Ohledně definice pojmu „pronásledování“ odkazuje krajský soud ještě na čl. 9 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. splňovat příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany.

92. Krajský soud dále upozorňuje, že standardem pro zkoumání odůvodněného strachu z pronásledování je test přiměřené pravděpodobnosti. Ten byl již vymezen i Nejvyšším správním soudem, který zastává názor, že přiměřená pravděpodobnost nežádoucího důsledku návratu do země původu je dána tehdy, bývá-li tento důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý. Neznamená to však bez dalšího, že pravděpodobnost, že nežádoucí důsledek nastane, musí být nutně vyšší než pravděpodobnost, že nenastane (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82).

93. Z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí i z připojeného správního spisu v daném případě vyplynulo, že žalobkyně jako zásadní a v podstatě jediný důvod své žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedla obavy z pronásledování z důvodu, že je křesťankou hlásící se k církvi. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je přitom zřetelné, žalovaný nezpochybnil věrohodnost výpovědi žalobkyně ohledně její příslušnosti k této náboženské skupině a nezpochybnil ani její tvrzení o životě v zemi jejího původu a její konkrétní potíže.

94. S ohledem na žalobkyní tvrzené důvody, pro které požádala o udělení mezinárodní ochrany, lze mít za to, že v daném případě nelze udělit mezinárodní ochranu dle § 12 písm. a) zákona o azylu, a to přesto, že žalobkyně zastává názor, že v jejím případě může být toto ustanovení aplikováno. Krajský soud upozorňuje, že ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu, musí být vykládáno souladně s čl. 43 Listiny základních práv a svobod a její celkovou systematikou, a to jednak proto, že má toto ustanovení ústavního pořádku vyšší právní sílu, a jednak proto, že je § 12 písm. a) zákona o azylu promítnutím této ústavní normy na zákonné úrovni. Práva, která jsou tak § 12 písm. a) zákona o azylu chráněna jsou politická práva ve smyslu hlavy druhé oddílu druhého Listiny základních práv a svobod. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval a krajský soud s ním v tomto ohledu souhlasí, že žalobkyně v průběhu správního řízení ale neuvedla nic, co by svědčilo o tom, že ve své vlasti vyvíjela činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod, za kterou by byla azylově relevantním způsobem pronásledována.

95. Žalobkyně v žalobě namítá, že byla pronásledována za uplatňování svobody projevu, a za uplatňování práva svobodně se sdružovat k účelu praktikování své víry. K tomu krajský soud podotýká, že v souladu se shora uvedeným, nelze setkávání několika osob v soukromých bytech za účelem praktikování víry samo o sobě považovat za projev některého z politických práv zakotvených v druhém oddílu hlavy druhé Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Jednalo by se o projev svobody náboženského vyznání (ve smyslu čl. 15 Listiny), která v systematice Listiny nespadá mezi tzv. politická práva. Lze podotknout, že v některých případech se politická aktivita může s praktikováním víry prolínat, za určitých okolností může dokonce i samo praktikování víry představovat zároveň nepřímý projev odporu vůči vládnoucímu režimu (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2009, č. j. 5 Azs 7/2009 – 98). Na podkladě skutkového stavu věci lze ale konstatovat, že takto tomu v případě žalobkyně nebylo. Tato námitka je proto nedůvodná.

96. Krajský soud upozorňuje, že jádrem žalobní argumentace žalobkyně je to, že žalovaný se přezkoumatelným způsobem nevypořádal s otázkou existence jejího odůvodněného strachu z pronásledování v zemi původu v souvislosti s jejím náboženským přesvědčením. Žalobkyně se tak domáhá udělení mezinárodní ochrany z důvodů vymezených v § 12 písm. b) zákona o azylu. Této žalobní námitce musel krajský soud přisvědčit, a to z následujících důvodů.

97. Žalovaný se zabýval tím, zda lze žalobkyni považovat za příslušníka náboženské menšiny. Vycházel přitom přímo z jejích výpovědí a materiálů, které žalobkyně správnímu orgánu v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany doložila. Tato fakta pak žalovaný porovnal Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. s materiály, které si sám opatřil. Jednalo se na příklad o: Informaci OAMP- Hnutí Znovuzrození ze dne 11. 8. 2016. Žalovaný došel k závěru, že z obsahu výpovědí žalobkyně, a jejích znalostí o, lze dle jeho názoru dospět k závěru, že žalobkyně má o této církvi takové vědomosti, které odpovídají předpokládaným znalostem člena této církve. Uznává rovněž, že z podkladů, které si opatřil ohledně situace v Číně, lze míti za prokázané, že příslušníci náboženských menšin mohou být v Číně terčem jednání ze strany čínských státních orgánů či bezpečnostních složek. Konkrétně má být pak dle informací žalovaného považována za tzv. „zlou sektu“.

98. Žalovaný se následně vyjádřil v tom smyslu, že výpovědi žalobkyně jsou vzájemně rozporné, což (kromě dalšího) ho vedlo k názoru, že: „žadatelka pouze využila uvedených znalostí o problematice pronásledování příslušníků některých náboženských menšin v Číně, aby svými tvrzeními následně vygradovala svůj azylový příběh a vytvořila údajné obavy z návratu do vlasti, přestože ona ve své vlasti ohrožena nikdy nebyla.“ Dodal přitom, že žalobkyni nikdo objektivně nebránil v její víře a jejímu vyznávání a nedošlo u ní k žádnému ohrožení či porušení svobody jeho vyznání.

99. Žalovaný dospěl k tomuto závěru zejména na základě informace, že i přes to, že žalobkyně musela změnit místo trvalého bydliště, a to několikrát, stále docházela do zaměstnání. Žalovaný tak nabyl dojmu, že pokud by žalobkyně byla pronásledována ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, byla by vyhledána právě v místě jejího zaměstnání. Tento závěr žalovaného je ovšem jeho pouhou domněnkou či hypotézou, která není podložena žádnými konkrétními důkazy a navíc je v příkrém rozporu s předchozími závěry žalovaného, kdy uznal, že žalobkyně je členem deklarované církve (která, jak plyne z podkladů opatřených žalovaným, je nepochybně v Číně církví neregistrovanou) a že příslušníci těchto náboženských menšin mohou být v Číně terčem jednání ze strany čínských státních orgánů či bezpečnostních složek.

100. Krajský soud je toho názoru, že žalobkyně v průběhu správního řízení uvedla konzistentní azylový příběh. Sdělila, jak se k víře dostala, vyčerpávajícím způsobem vysvětlila podstatu myšlenek, ke kterým se členové této církve hlásí, vztahy a setkávání jednotlivých členů. Žalobkyně přitom sama nebyla pouze řadovým členem, ale měla funkci tzv. vychovatele. Dále poukázala na fakt, že příslušníci byli zatýkáni. Policejní orgány měly pravidelně provádět kontroly v domovech členů této církve, a to včetně domu žalobkyně. O pravidelných kontrolách v místě jejího bydliště se dozvěděla od svého manžela ve chvíli, kdy se odvážila na místo trvalého bydliště vrátit. Žalobkyně poté popsala i osobní zkušenost s pronásledováním policií, jelikož byla policistou v civilu po opuštění místa svého bydliště sledována a pokud by se včas neukryla, ten by ji dopadl. Velkou část výpovědi věnovala žalobkyně i osudu své matky, která byla pro příslušnost ke stejné církvi mučena a byla zadržována v policejní cele. Žalobkyně také popsala, že se nejprve snažila dostat do Itálie, ale z jí neznámých důvodů jí nebylo uděleno vízum, popsala také, jak proběhlo obstarání víza pro cestu do České republiky a vlastní odchod ze země přes letiště v Pekingu.

101. Ze shora uvedeného je zřetelné, že žalovaný z některých vyjádření žalobkyně vycházel a měl je za pravdivá, některá vyjádření ovšem nikoliv a některé informace naprosto opomenul (například se nijak nezabýval faktem, že matka žalobkyně byla napadena a mučena). Žalovaný se striktně zaměřil na zpochybnění věrohodnosti žalobkyně, aniž by svá pochybení relevantně vysvětlil. Krajský soud však v napadeném rozhodnutí nenalezl odpověď na otázku, z jakého důvodu takto žalovaný postupoval, tedy proč ta která konkrétní tvrzení žalobkyně shledal věrohodná a proč jiná konkrétní tvrzení žalobkyně nikoliv. Pokud měl žalovaný za to, že se události, které popsala žalobkyně, nestaly, měl ty dle něj sporné informace podrobit testu přiměřené pravděpodobnosti, který lze považovat jako důkazní standard pro zkoumání strachu z pronásledování žadatele. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 8. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008-70, vymezil, že: „Lze konstatovat, že žalovaný nemůže ze svého posuzování vyloučit tvrzené skutečnosti např. pouze proto, že nelze vyloučit jiný průběh událostí než ten předestřený žadatelem či že existuje alternativní vysvětlení pro určité skutečnosti, které je stejně pravděpodobné.“ Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

102. Žalovaný v této souvislosti také nebral v potaz, že přestože je pro přiznání postavení uprchlíka obecně vyžadováno, aby měl žadatel o mezinárodní ochranu odůvodněný strach z toho, že on sám bude vystaven pronásledování, tak existence tohoto odůvodněného strachu nemusí být nezbytně založena výlučně na jeho vlastní zkušenosti.

103. Pokud měl žalovaný pochybnosti o věrohodnosti některých tvrzeních žalobkyně, bylo jeho povinností taková tvrzení jasně a zřetelně identifikovat, závěr o jejich nevěrohodnosti pečlivě odůvodnit a dovodit z něj závěry ve vztahu k posouzení důvodnosti její žádosti. Předmětem posuzování věrohodnosti tvrzení žalobkyně však měly být zejména otázky jejího náboženského přesvědčení a z toho vyplývajícího pronásledování v zemi původu (konflikty s policií či jinými státními orgány apod.). Místo toho žalovaný spojoval věrohodnost tvrzení žalobkyně se skutečnostmi, které krajský soud považuje povětšinou za irelevantní pro posouzení důvodnosti žádosti o mezinárodní ochranu.

104. Konkrétně v očích žalovaného snižovaly věrohodnost tvrzení žalobkyně tyto skutečnosti: 105. - žalobkyně měla k řešení situace využít možnosti přesídlení v rámci Číny. Žalovaný přitom pominul skutečnost, že nejen z výpovědi žalobkyně, ale i z materiálů, které si sám žalovaný opatřil, vyplynulo, že křesťané jsou utlačováni ve všech provinciích Číny. S touto informací ale žalovaný nijak dále nepracoval. Za klíčové přitom považoval to, že žalobkyně docházela do práce (situované v jiné části města, než je její bydliště) a usuzoval tak, že problémy s pronásledováním má žalobkyně pouze v místě svého trvalého bydliště. Jak již bylo zmíněno výše, žalovaný v tomto případě opíral svou argumentaci o jeho vlastní domněnky, které ale nekorespondují s podkladovými materiály popisujícími situaci v zemi původu žalobkyně. Dlužno dodat, že materiály, které si žalovaný opatřil, spíše posilují pozici žalobkyně, než naopak. Pokud měl navíc nějaké pochybnosti či nejasnosti, např. proč nebyla žalobkyně policejními orgány konfrontována i ve svém pracovním prostředí, resp. považoval v tomto směru výpověď žalobkyně za rozpornou, měl se pokusit dát žalobkyni šanci tento domnělý rozpor odstranit (např. při doplňujícím pohovoru) a neměl hodnocení tohoto faktu zcela účelově a bez podkladů přesouvat až do odůvodnění napadeného rozhodnutí. Není totiž vyloučeno, že pokud byla žalobkyně „v hledáčku“ místní policie, jak sám žalovaný uznal, místní policie zvolila určitý postup jednání a pokynů od nadřízených orgánů, které by následně vyhledaly žalobkyni i v jiné části Číny. Žalovaný se tak měl za této situace vypořádat hlavně s tím, zda je či není pro žalobkyni v místě původu dostupná určitá vnitrostátní ochrana. Jeho strohé závěry (str. 20 napadeného rozhodnutí) neodpovídají podmínkám kladeným na takové posouzení kvalifikační směrnicí a judikaturou (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007, č. j. 4 Azs 195/2006-149, či téhož soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003-89). Závěry žalovaného považuje v tomto bodě krajský soud za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. 106. - žalovaný dále poukázal na fakt, že žalobkyně měla do České republiky přicestovat v rámci organizované skupiny. K uvedenému musí krajský soud konstatovat, že z obsahu rozsáhlého správního spisu žalovaného nevyplynul jediný listinný důkaz na podporu těchto tvrzení. I kdyby ostatně tato organizovanost byla prokázána, rozhodně by nemohla být sama o sobě důvodem pro neudělení azylu či doplňkové ochrany. 107. - žalobkyně uvedla čínským orgánům nepravdivé údaje při žádosti o získání turistického víza a o tomto jednání nevyrozuměla z vlastního rozhodnutí žalovaného ani cizineckou policii. Informace poskytla až ve chvíli, kdy byla žalovaným konfrontována s kopií své žádosti o udělení víza (pozn. během doplňujícího pohovoru k žádosti ze dne 27. 5. 2016). Žalovaný tak měl za to, že toto jednání značně snižuje věrohodnost žalobkyně i ve vztahu k jejím dalším tvrzením, poskytnutým v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud přes výše uvedené upozorňuje, že žalobkyně k dotazu žalovaného při pohovoru ihned tuto skutečnost doznala a vzápětí neprodleně sdělila i všechny nepravdivé údaje, které při žádosti o Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. vízum uvedla. Vysvětlila také důvod, proč to udělala. Uvedla, že takto vyplněné materiály dostala od agentury, která vše zařizovala, a jedinou motivací žalobkyně bylo z Číny utéci. Proto vše podepsala a dále nikoho dalšího nekontaktovala, jelikož měla za to, že tato turistická agentura je obvyklým prostředníkem za situace, kdy chce člověk ze země vycestovat. Žalobkyně také uvedla, že neměla tušení, že se v této věci může obrátit na českou ambasádu – ani v cestovní agentuře ji o tom neobeznámili. Toto vysvětlení považuje krajský soud za zcela logické a vysoce pravděpodobné. Za tíživé situace a bez všeobecného povědomí o možnostech vycestování ze země útlaku není ničím neobvyklým, že žadatel o vycestování ze země, kam se už nechce vrátit z důvodu pronásledování, musí „obelstít“ státní orgány i uvedením falešných údajů, aby jeho záměr nevyšel najevo. Žalobkyně přitom tuto skutečnost před českými orgány nikterak neskrývala a skutečnost, že tak učinila až při pohovoru k dotazu správního orgánu, neshledává krajský soud relevantní pro posuzování věrohodnosti výpovědí žalobkyně o meritu věci. Je logické, že žadatel o mezinárodní ochranu se v neznámém prostředí nechá vést hlavně správně kladenými dotazy správních orgánů. 108. - žalovaný dále poukázal na to, že žalobkyně odmítla označit konkrétní osoby, které jí vízum zajistily. V tomto bodě si však žalovaný protiřečí. Žalovaný na str. 2 napadeného rozhodnutí sám uvedl, že žalobkyně ho informovala v průběhu správního řízení o tom, že navštívila agenturu a obsluhoval ji zaměstnanec jménem W. Vzhledem k celkové výpovědi žalobkyně považuje toto vysvětlení krajský soud za logické, nevzbuzující pochybnosti o věrohodnosti výpovědi žalobkyně ohledně merita věci. 109. - další skutečností, kterou žalovaný považoval za tu, jež má snižovat důvěryhodnost výpovědí žalobkyně, je její údajně pozdní podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný poukázal na fakt, že žalobkyně nepodala žádost o udělení mezinárodní ochrany neprodleně po svém příletu do České republiky. Žalobkyně však vysvětlila, že o možnosti požádat o mezinárodní ochranu přímo na letišti v Praze ihned po svém příletu nevěděla. Po příletu se již v letištní hale, seznámila se dvěma Číňankami, se kterými odjela do Brna (na jejich radu), kde byly několik dní ubytované v hotelu City. Podrobnosti o tom, jak zažádat o udělení mezinárodní ochrany se jim dostalo v křesťanském centru v Brně, které bylo v blízkosti hlavního nádraží. Jak už je již uvedeno shora, do České republiky přiletěla žalobkyně dne 19. 2. 2016, o udělení mezinárodní ochrany požádala dne 24. 2. 2016. S ohledem na shora uvedené vysvětlení žalobkyně, které lze znovu označit za pochopitelné zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že neznala český jazyk a neuměla se pohybovat ve zdejším prostředí, je možno považovat podání žádosti již za několik dnů po příletu na území České republiky za podání žádosti bez prodlení, jak vyžaduje čl. 31 Ženevské úmluvy. 110. - žalobkyně vycestovala ze země původu bez problémů. Krajský soud je toho názoru, že tato skutečnost relevanci pro posouzení důvodnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany míti může. V tomto případě se ale žalovaný touto skutečností zabýval nedostatečně. Nelze totiž paušálně uzavřít, že žádost o mezinárodní ochranu toho, kdo bezproblémově vycestoval ze země původu, nemůže být důvodná. Žalovaný například nezohlednil fakt, že pas získala žalobkyně již na začátku srpna roku 2015, ale problémy s policií měla mít zhruba od srpna do října 2015 (viz výše). Za podstatné pochybení žalovaného při posuzování této problematiky považuje krajský soud zejména to, že pokud ze skutečnosti, že žalobkyně odcestovala ze země původu bez problému, dovodil, že žalobkyně nebyla vůbec v hledáčku čínských státních orgánů, pak tento závěr neodůvodnil odkazem na konkrétní informace o zemi původu. Žalovaný si pro posouzení této otázky vystačil pouze s vlastní hypotézou, navíc ničím nepodloženou. Vzhledem ke shora již zmíněnému rozložení důkazního břemene to byl však žalovaný, který měl povinnost si v tomto směru obstarat potřebné materiály. 111. - žalobkyně opustila Čínu v roce 2016, přestože dle žalovaného: „čelila strachu z negativních kroků čínských orgánů vůči její osobě řadu let před odjezdem z vlasti.“ Toto tvrzení není zcela pravdivé. Žalobkyně v průběhu řízení sice popsala situaci pronásledování dalších věřících i příběh její Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. matky v několikaletém časovém odstupu a rovněž sdělila, že policii unikla v roce 2012 a ta tak o ní neměla žádné údaje (poté se vdala a založila rodinu). Žalobkyně ale poukázala zcela zřetelně na to, že ona sama pocítila pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu až v období od srpna do října 2015. V tuto dobu také nepobývala na adrese svého trvalého bydliště a po jedné návštěvě muže jí bylo sděleno, že zde byla hledána. V tomto období také zažila konflikt s policistou v civilu, který jí pronásledoval do chvíle, než se stihla ukrýt. Žalobkyně dále uvedla, že o vycestování ze země uvažovala po těchto událostech již dříve, kdy měla možnost se díky pracovnímu výjezdu dostat do Itálie. Přestože doplnila veškerou dokumentaci, která byla k výjezdu potřeba, nedostala cestovní vízum s odůvodněním, že žádost nemá potřebné náležitosti. Impulsem k odchodu z vlasti byl fakt, že po incidentu s policistou se neměla již kam vrátit a nechtěla dále ohrožovat svou rodinu a malou dceru. Tuto výpověď žalobkyně však žalovaný v tomto směru pominul a nikterak ji nevyhodnotil. 112. - žalobkyně požádala o pracovní povolení ihned po uplynutí 6 měsíců od zahájení správního řízení, což dle žalovaného svědčí o tom, že je ekonomickým migrantem. Krajský soud se v tomto bodu přiklání k žalobní námitce, že skutečnost, že si žalobkyně po uplynutí šesti měsíců našla zaměstnání a snaží se integrovat do české společnosti, jí nemůže být přičítána k tíži. Závěr žalovaného, že ze shora uvedeného plyne, že žalobkyně je fakticky ekonomickým migrantem, je pak pouze další z jeho ničím nepodložených hypotéz.

113. K otázce posouzení věrohodnosti tvrzení žalobkyně krajský soud závěrem dodává, že nepovažuje za přiléhavou argumentaci žalovaného, obsaženou v jeho vyjádření k žalobě, rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 10. 2017 ve věci Y. L. proti Švýcarsku. Skutková situace posuzovaná v tomto rozsudku je totiž výrazně odlišná od skutkové situace posuzovaného případu.

114. V další žalobní námitce vytkla žalobkyně žalovanému, že se nedostatečným způsobem vypořádal s problematikou naplnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a zákona o azylu. Rovněž této námitce musí dát krajský soud plně za pravdu.

115. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

116. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

117. Krajský soud předně považuje za nepřijatelné, že celé pasáže odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného ohledně nesplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany, jsou zcela identické s odůvodněním, proč žalobkyně nesplnila podmínky pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu (viz např. druhý odstavec na str. 20 napadeného rozhodnutí a totožný druhý odstavec na str. 29 téhož rozhodnutí).

118. Krajský soud v tomto směru nemůže pominout skutečnost, že se žalovaný na základě jím obstaraných podkladů dostatečným způsobem nevypořádal zejména s existencí reálného nebezpečí vzniku vážné újmy, která by žalobkyni mohla hrozit v případě jejího návratu do Číny. Žalovaný vyšel z informací, které se této problematice věnovaly toliko v obecné rovině, a Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. uzavřel, že na základě těchto důkazů nejsou osoby, které v zahraniční požádaly o udělení mezinárodní ochrany, vystaveny systematickému týrání včetně zadržování a špatného zacházení. Přitom z řady podkladů, na které upozorňovala žalobkyně již v průběhu správního řízení (např. zpráva Ministerstva zahraničních věcí ze dne 17. 6. 2015, č. j. 98863/2015-LPTP), nebo které uvedla v žalobě (např. zpráva Amnesty International ze dne 7. 3. 2018, Zamítnutý azyl čínských křesťanů v ČR: po návratu do Číny jim hrozí zatčení i mučení), zřetelně plyne, že se správností shora uvedeného závěru žalovaného lze přinejmenším polemizovat.

119. Žalobkyně navíc namítla, že v důsledku medializace pobytu čínských křesťanů v ČR jí v případě návratu do Číny hrozí nebezpečí vážné újmy ve formě mučení a nelidského či ponižujícího zacházení či trestání. Krajský soud má za to, že podání několika desítek žádostí o mezinárodní ochranu čínskými vyznavači křesťanství v ČR před několika lety bylo skutečně široce medializováno (minimálně v českých médiích). Jedná se o obecně známou skutečnost, kterou není třeba nijak dokazovat. Krajský soud zároveň nemá žádné poznatky o tom, že by původcem této medializace byla žalobkyně či její zástupkyně, danou skutečnost tedy nelze žalobkyni přičítat k tíži. Souhlasit lze také s úvahou žalobkyně, podle níž by v případě jejího návratu do Číny mohly čínské státní orgány nabýt podezření, že patřila mezi tyto žadatele, pokud by se zaměřily na skutečnost, že se vrací dlouho poté, co skončila platnost jejího turistického víza. Otázkou tak v tomto případě je, zda vůbec čínské státní orgány mají zájem blíže se zabývat danou záležitostí, případně zda by žalobkyni hrozil postih dosahující intenzity vážné újmy (ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu), pokud by čínské státní orgány zjistily, že v ČR žádala o mezinárodní ochranu. Závěry žalovaného o nenaplnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany žalobkyni dle § 14a zákona o azylu tak považuje krajský soud za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

120. Krajský soud dále považuje za vhodné s ohledem na průběh dalšího správního řízení ve věci sdělit, že shledal nepřezkoumatelnými pro nedostatek důvodů i závěry žalovaného týkající se možnosti vnitřního přesídlení žalobkyně v rámci Číny. Tento úsudek pak vztahuje nejen v souvislosti se závěry posuzování podmínek pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu nebo s posuzováním podmínek pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a téhož zákona. Lze konstatovat, že žalovaný zcela v obecné rovině uvedl, že žalobkyně má možnost řešit svoji situaci přesídlením na jiné místo v rámci Číny. Opomenul však vyhodnotit, kam přesně (např. provincii) by to mělo být, kde že by žalobkyni pronásledování z náboženských důvodů nemělo hrozit. Přitom, jak vpředu již uvedeno, žalovaný učinil závěr, že příslušníkům náboženských menšin hrozí v Číně (jako celku) pronásledování ze strany čínských státních orgánů či bezpečnostních složek. Uvedené závěry žalovaného jsou tak ve zjevném rozporu a závěr o možnosti vnitřního přesídlení žalobkyně nemá oporu v obsahu správního spisu.

121. Žalobkyně konečně namítla, že žalovaný nedbal, aby při rozhodování skutkově shodných nebo obdobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly a poukázala na kladná rozhodnutí v případech jiných čínských křesťanů, kteří žádali v ČR o udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud v tomto ohledu podotýká, že i přes to, že účastníci řízení mohou legitimně očekávat, že státní orgány budou ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat ve svém celkovém vyznění stejně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 7 As 29/2007-58), odlišná rozhodnutí v obdobných případech ale mohou být za určitých okolnostech také zcela legitimní, například z důvodu náhledu žalovaného či soudu na relevantnost důvodů žadatele o azyl (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2007, č. j. 1 Azs 105/2006-59). Krajský soud upozorňuje, že každá dílčí žádost o udělení mezinárodní ochrany by měla být posuzována individuálně s důrazem na ty konkrétní události, jež mohou mít relevanci v souvislosti s výkladem ustanovení § 12 a následujících zákona o azylu. V tomto případě lze konstatovat, že žalovaný pochybil právě v souvislosti s individuálním posouzením, které měl vůči žalobkyni uplatnit, jelikož na jedné straně ji zcela otevřeně zařazuje do skupiny čínských obyvatel, kteří v určitém období zažádali o azyl (a z nichž některým byla Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. mezinárodní ochrana udělena), ale na druhou stranu nevysvětlil osobitý přístup k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobkyně a důvody, proč konkrétně jí tato ochrana udělena nebyla. Krajský soud nepřistoupil k provedení žalobkyní navrhovaných důkazů týkající se této problematiky (rozhodnutí žalovaného v obdobné věci ze dne 1. 2. 2018, č. j. OAM- 205/ZA-ZA11-K07-2016 a rozhodnutí ze dne 7. 2. 2018, č. j. OAM-475/ZA-ZA11-VL13- 2016), jelikož za situace, že rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku, by bylo provedení těchto důkazních materiálů nadbytečné a dlužno dodat, že i předčasné.

122. Krajský soud dále doplňuje (byť v žalobě tato námitka vznesena nebyla), že žalovaný se zcela obecně vypořádal s argumentem, jakým odmítl překlad některých ze žalobkyní předložených dokumentů v průběhu správního řízení. Žalovaný totiž pouze uvedl, že podle toho, co uvedla žalobkyně, se nejedná o dokumenty, které by se vztahovaly přímo k její osobě, jedná se o dokumenty pojednávající o postavení náboženských menšin v obecné rovině a jejich obsah nepřináší nic nového nad rámec informací obstaraných žalovaným. I kdyby tomu tak mělo být, je krajský soud toho názoru, že by se žalovaný měl zabývat jednotlivými dokumenty předloženými žalobkyní detailněji a konkrétně vyhodnotit, proč ten který dokument nepovažuje za důležitý podrobit překladu do českého jazyka.

123. Krajskému soudu tak nezbylo, než žalobou napadené rozhodnutí zrušit pro vady řízení spočívající jednak v jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, jednak v tom, že skutkový stav ohledně některých aspektů posuzované věci, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, neměl oporu ve správním spisu. Současně vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.), v němž bude žalovaný právními názory vyslovenými krajským soudem v tomto rozsudku vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Z tohoto důvodu také krajský soud nepřistoupil k veřejnému jednání ve věci, jak požadovala žalobkyně. Tím, že krajský soud zrušil napadené rozhodnutí z výše uvedených důvodů, byly naplněny podmínky dle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 51 odst. 2 s. ř. s.

124. K alternativnímu návrhu rozsudku, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a mezinárodní ochranu udělil, sděluje krajský soud následující. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům a vadám řízení, pro které nadepsaný soud napadené rozhodnutí zrušil a zvláště pak z důvodu nutného doplnění skutkového stavu a důkazního řízení, je tento návrh bezpředmětný. Navíc, přesto, že je krajskému soudu známo, že Soudní dvůr Evropské unie zastává názor, že za určitých okolností je udělení mezinárodní ochrany soudem možné, v České republice zatím tento postup nemá v zákonné úpravě oporu.

125. V dalším řízení tak žalovaný odstraní nedostatky, které mu tímto rozsudkem krajský soud vytkl. Zejména pak bude v dalším řízení povinen řádně provést test „reálného nebezpečí“ (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 – 82) a posoudit, zda žalobkyni [coby příslušnici církve, která v České republice požádala o mezinárodni ochranu] v případě návratu do Číny nehrozí nebezpečí vážné újmy ve formě mučení a nelidského či ponižujícího zacházení či trestání. Toto posouzení musí vycházet z podkladů, které budou splňovat požadavky, jež na ně klade judikatura správních soudů (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 – 81). Žalovaný si tak rovněž obstará dostatek aktuálních informací o zemi původu žalobkyně, z nichž bude moci vycházet při posouzení skutečností relevantních pro posouzení důvodnosti žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany.

126. K tomu krajský soud ještě dodává, že je mu z úřední činnosti známo, že Veřejná ochránkyně práv provedla z vlastní iniciativy šetření ve věci neudělení mezinárodní ochrany státním příslušníkům Čínské republiky hlásícím se ke křesťanskému vyznání. Krajský soud považuje za vhodné závěry plynoucí ze Zprávy Veřejné ochránkyně práv ze dne 31. 10. 2018, na kterou navazuje Závěrečné stanovisko ze dne 21. 6. 2019, ze strany žalovaného v dalším řízení zohlednit. Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

127. Na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci pak z toho vyplývající právní závěry žalovaný odůvodní přezkoumatelným způsobem splňujícím kritéria vymezená v § 68 odst. 3 správního řádu.

V. Náklady řízení

128. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalobkyni, které by jinak jakožto úspěšné účastnici řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly, o čemž svědčí obsah soudního spisu.

Poučení