31 Az 11/2018 - 192

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Magdalenou Ježkovou ve věci žalobkyně: J. L. zastoupena Organizací pro pomoc uprchlíkům se sídlem v Praze 9, Kovářská 4 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. února 2018, č. j. OAM-1113/ZA- ZA11-P15-2015, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. února 2018, č. j. OAM-1113/ZA-ZA11-P15-2015, se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Včas podanou žalobou namítala žalobkyně nezákonnost shora identifikovaného rozhodnutí, kterým žalovaný rozhodl o její žádosti o mezinárodní ochranu tak, že se tato ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/19 99 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) neuděluje.

I. Obsah žalobních bodů

2. Žalovaný dle žalobkyně v předchozím řízení o udělení azylu porušil ust. § 3 ve spojení s § 2 odst. 4, § 50 odst. 3 a odst. 4, § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ust. § 12 písm. a) a písm. b), § 14a zákona o azylu, a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 Úmluvy proti mučení a čl. 33 Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků.

3. Žalobkyně uvedla, že je křesťankou, patří do církve Qnanneng Shen a jako důvod své žádosti o mezinárodní ochranu uvedla, že v Číně je popíraná svoboda vyznání. Členkou církve je od listopadu 2012. V červenci 2014 byla sousedem udaná úřadům. Soused byl manžel jedné spoluvěřící. Dvě další spoluvěřící byly zatčeny. Soused rovněž udal i rodinu žalobkyně. Po udání jich policie vyhledala, ale v té době nebyl nikdo doma. Členové rodiny se z bezpečnostních důvodů rozešli. V září 2015 žila žalobkyně se spoluvěřícími a byla udána dalším sousedem. Když k nim přišla policie, žalobkyni se podařilo utéct vedle do sousedství. Spoluvěřící ovšem byli zatčeni a policie odnesla také jejich notebooky. To žalobkyni sdělil syn rodiny, kde probíhalo shromáždění. Její vzhled popsal policistům někdo ze sousedství, kdo jí zná. Pak začala žalobkyně uvažovat o odjezdu z Číny.

4. Žalobkyně žila v provincii Henan, město (aglomerace) Xinxiang. Zmínila hromadné zatýkání křesťanu v Číně. Žalobkyně sama nebyla nikdy zatčená. Uvedla, že si byla vědoma, že její církev je v Číně zakázaná. Zmínila schůzky v bytech spoluvěřících, vyznávání víry. Uvedla, že v církvi měla na starosti psaní textu a seznamovala nové spoluvěřící s jejich církví. Jejich církev natočila filmy a žalobkyně k těm filmům připravovala podklady pro scénář. Obává se, že bude uvězněná. Její původní bydliště pravidelně navštěvuje místní policie a vyptávají se na žalobkyni a její rodinu. Žalobkyně také ví, že zadržené osoby jsou mučení čínskou policii. Obávala se tehdy, že zadržené osoby, tj. její spoluvěřící prozradili její jméno policii. Žalobkyně během řízení také zmínila časté stěhování se a sdělila několik zásahů vůči spoluvěřícím, které ji vedly k rozhodnutí opustit Čínu. Uvedla, že její matka organizovala u nich doma náboženská setkání a pozitivní změna v životě matky také inspirovala žalobkyni k víře. Zmínila, že chce šířit víru, ale v souladu se zákonem. V Číně jí za to hrozí zatčení. Uvedla také, že křesťané v Číně neporušují zákon, neboť čínská ústava zaručuje náboženskou svobodu. Pak zmínila cílený postup čínské propagandy vůči křesťanům s cílem perzekuovat je. Ve školách i v zaměstnání jsou lidé nuceni podepsat prohlášení, že nejsou věřící. Poukázala také na nástěnky, na nichž je napsáno, že za ohlášení aktivit křesťanům policii je odměna. Uvedla, že policie vyhledala jejich babičku a strýce, vyslýchala je s tím, že žalobkyni hledají, protože je věřící. Policie sdělila, že žalobkyně a její matka se mají dostavit na policii a když se nedostaví, budou zatčeny.

5. Žalobkyně uvedla, že v rámci řízení unesla svou část důkazního břemene, neboť poskytla konzistentní a podrobnou výpověď, zapadající do kontextu zpráv o zemi původu, z níž měl žalovaný vycházet. Je to naopak žalovaný, kdo s ohledem na důkazní standard přiměřené pravděpodobnosti a zásadu „v pochybnostech ve prospěch“ nebyl schopen dostatečně prokázat, že k pronásledování žalobkyně již v budoucnosti nemůže dojít. Jednání, jemuž byla žalobkyně vystavena v minulosti, považuje na rozdíl od správního orgánu za pronásledování, a i pokud by v minulosti pronásledována nebyla, tato skutečnost by sama o sobě v kontextu zpráv o zemi původu a její konzistentní výpovědi neměla být jediným vodítkem pro vyloučení odůvodněné obavy z pronásledování.

6. Dále uvedla, že žalovaný nesprávně a nepodloženě připisuje sděleným skutečnostem význam ve vztahu k posuzování podmínek pro udělení mezinárodní ochrany, ačkoliv se nejedná o skutečnosti, jež by mohly jakkoliv relativizovat obavy žalobkyně z pronásledování nebo nebezpečí vážné újmy. Veškeré námitky obsažené v odůvodnění žalovaného se vyskytují i ve všech rozhodnutích u 8 žadatelů o mezinárodní ochranu, kterým žalovaný udělil mezinárodní ochranu formou azylu z důvodu odůvodněné obavy z pronásledování coby členům menších křesťanských církví v Číně – tedy i tito úspěšní žadatelé přicestovali legálně se svými doklady a to přes pekingské letiště, je tak dle žalobkyně nejasné, na základě jaké metody dospěl žalovaný z týchž výtek a argumentů k opačnému závěru, než u žalobkyně a jakou výpovědní hodnotu těmto argumentům sám připisuje. Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

7. K otázce neexistence minulého pronásledování a absence odůvodněného strachu z budoucího pronásledování žalobkyně uvedla:

8. Žalobkyně připustila, že v rámci řízení nepředložila správnímu orgánu žádné konkrétní důkazy týkající toho, že ona sama by ve vlasti byla svým odchodem v hledáčku státních orgánů. Zároveň však absolvovala několika podrobných pohovoru, v rámci nichž poskytla správnímu orgánu ve vztahu k důvodům žádosti o mezinárodní ochranu vyčerpávající výpověď, která byla konzistentní, vnitřně bezrozporná, bez zásadnějších nesrovnalostí a kromě toho zapadala do celkového kontextu dostupných informací o systematickém pronásledování příslušníku náboženských menšin v Číně. Je tak nejasné, z jakého důvodu správní orgán nepřipsal takové konzistentní výpovědi žádnou hodnotu, resp. považoval její výpověď za nedostatečně přesvědčivou. Žalobkyně má za to, že její celková výpověď je věrohodná a žalovaný tudíž byl povinen z ní vycházet, případně prokázat či vyvrátit pravdivost tvrzení. Kromě toho žalobkyně poukázala na to, že ani spoluvěrci žalobkyně s uděleným azylem nedisponovali žádným materiálním důkazem, kterým by potvrdili pravdivost své výpovědi a žalovaný tak v jejich případě vycházel plně z konzistentní výpovědi a zcela totožných zpráv o zemi původu. Některá z tvrzení žalobkyně nebylo sice možné v rámci řízení nijak doložit ani vyvrátit, v takovém případě však měl žalovaný pro tato tvrzení aplikovat důkazní standard přiměřené pravděpodobnosti a zásadu „in dubio pro reo“.

9. Z napadeného rozhodnutí dle žalobkyně plyne, že žalovaný zpochybňuje skutečnost, zda byla žalobkyně před svým odchodem z vlasti terčem zájmu státních orgánů. Žalovaný ve vztahu k hodnocení odůvodněné obavy z pronásledování poukazuje zejména na to, že žalobkyně nebyla nikdy zatčena nebo trestně stíhána, ale policie ji údajně pouze hledala. Vzápětí dodává, že samotná žalobkyně se nikdy nestala jakéhokoliv negativního jednání ze strany čínských orgánů a pouze využila znalostí o problematice pronásledování příslušníků některých náboženských menšin v Číně, aby svými tvrzeními následně vygradovala svůj azylový příběh a vytvořila údajné obavy z návratu do vlasti. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí v této části není dle žalobkyně zřejmé, zda žalovaný považuje výpověď žalobkyně ve vztahu k tomu, že byla hledána policií za nevěrohodnou, anebo zda tuto skutečnost nepovažuje za pronásledování. V každém případě má však žalobkyně za to, že její výpověď je ve vztahu k jejímu pronásledování policií a zatýkání a mučení souvěrců v jejím bezprostředním okolí věrohodná a unesla tedy svou část důkazního břemene. Pokud tedy žalovaný v řízení nebyl schopen dostatečně prokázat, že k jednání, kterému byla žalobkyně v minulosti vystavena, v budoucnosti nemůže dojít, měl se v duchu zásady „v pochybnostech ve prospěch“ přiklonit k závěru o existenci odůvodněných obav z pronásledování a měl žalobkyni udělit azyl podle § 12 písm. b) zákona o azylu.

10. Žalobkyně namítala, že žalovaný se vůbec nezabýval možností udělit mezinárodní ochranu dle §12 písm. a) zákona o azylu s odkazem na to, že nebyla politicky aktivní. V tom jde o právně chybné chápání pojmu „politická práva a svobody“. Zatímco žalovaný zřejmě z významu slov vyvodil, že pravděpodobně je tímto termínem myšlena aktivita politického rázu v užším slova smyslu - například členství v nějaké politické straně, tímto termínem jsou myšlena politická práva a svobody ve smyslu hlavy třetí Listiny - viz k tomu čl. 43 Listiny základních práv a svobod, nepochybně tedy i právo na svobodu projevu ve smyslu čl. 17 Listiny či právo sdružovací ve smyslu čl. 20 Listiny, případně dále dle komentáře k čl. 43 Listiny mají doktrinální prioritu v Listině práva přirozená, tedy základní, nesmí být tedy vyloučena při uplatňování nároku na azyl ani tato práva včetně náboženské svobody. Přitom žalobkyně zřetelně uváděla řadu příkladů, kdy v minulosti došlo ze strany státních orgánů k zásahu do shora uvedených práv. V důsledku zásahu do práva sdružovacího žalobkyně byla nucena prchat před policisty, neboť sdružování se k modlitbám bylo přísně monitorováno čínskými státními orgány a jejich náboženské uskupení bylo označeno jako zakázaný kult.

11. Žalobkyně vyslovila přesvědčení, že splňuje všech 6 kritérií pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu, když se nachází mimo zemi svého původu, má odůvodněný strach, hrozící Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. újma dosahuje intenzity pronásledování, ochrana v zemi původu selhala, jedná se o pronásledování z azylově relevantních důvodů a nevztahuje se na ní vylučující klauzule.

12. K existenci odůvodněného strachu žalobkyně uvedla, že skutečnost, že jedinec před svým odchodem ze své země původu nebyl pronásledován ani přímo ohrožen pronásledováním, sama o sobě neznamená, že nemůže v azylovém řízení uplatňovat odůvodněné obavy z pronásledování. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu, 1 Azs 227/2017 – 33. Při posuzování existence odůvodněného strachu se opět uplatní důkazní standard „přiměřené pravděpodobnosti“ nežádoucího důsledku návratu do země původu, která je dána tehdy, bývá-li tento důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý. Neznamená to, že pravděpodobnost, že nežádoucí důsledek nastane, musí být nutně vyšší než pravděpodobnost, že nenastane (tzn. že test, přiměřené pravděpodobnosti‘ představuje nižší důkazní standard než v civilních věcech). Pokud žalovaný odkázal na to, že v rámci řízení ve věci mezinárodní ochrany nelze ochranu udělit pouze na základě špatné situace v oblasti dodržování lidských práv a svobody náboženského vyznání, v obecné rovině toto tvrzení nelze rozporovat, nicméně žalovaný má minimálně povinnost zohlednit „charakter země původu žadatele o azyl, způsob výkonu státní moci v ní, možnost uplatňování politických práv a další okolnosti, které mají vliv na naplnění důvodů pro udělení azylu. Je-li například o zemi původu žadatele známo, že stav dodržování lidských práv je špatný, že občanům je upíráno právo na změnu vlády, že dochází k nezákonným popravám, mizením osob, častému používání mučení atd., pak tyto skutečnosti musí správní orgán zohlednit v situaci důkazní nouze, a to ve prospěch žadatele o azyl. Naopak, je-li země původu žadatele o azyl právním státem s demokratickým režimem, je na žadateli o azyl, aby věrohodně doložil, že je skutečně pronásledován.“ Žalovaný však v napadeném rozhodnutí tímto způsobem nepostupoval a nedostatek důkazů o existenci hrozícího pronásledování v případě žalobkyně ji přikládá k tíži, přestože dostupné informace o zemi jeho původu jednoznačně vypovídají o tom, že náboženská svoboda není respektována a příslušníci domácích církví, zejména pak příslušníci Církve Boha Všemohoucího jsou vystaveni systematickému pronásledování. V důsledku toho žalovaný nesprávně vyhodnotil existenci odůvodněného strachu žalobkyně z pronásledování, a tedy porušil § 50 odst. 3 a odst. 4 správního řádu, ve spojení s čl. 4 kvalifikační směrnice neboť správní orgán nezohlednil všechny skutečnosti hovořící ve prospěch žalobkyně a nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo.

13. K názoru žalovaného, že žalobkyně nikdy nebyla kontaktována ze strany bezpečnostních složek, natož zadržena či dokonce opakovaně zadržována či vězněna, nebyla ve své vlasti během života a není tam ani v současnosti trestně stíhána, žalobkyně uvedla, že pronásledování může mít i jinou formu, než je pouze svévolné zatčení nebo diskriminační trestní stíhání. Mohou jím být rovněž opatření působící psychický nátlak. V této souvislosti přitom žalobkyně v pohovorech uvedla, že měla problémy s policií, a srozumitelně vysvětlila, že se obávala, že tyto problémy by brzy doznaly podoby větších rozměrů v případě, pokud by včas nevycestovala. Žalobkyně byla tedy vystavena konstantnímu strachu z policie, víru mohla vyznávat jenom v strachu a utajení, musela měnit místo pobytu ze strachu před policii a jisté období ani nevycházela ven, což ji působilo psychické obtíže a nutně zasáhlo do sféry její důstojnosti. Takové jednání bezesporu naplňuje definici pronásledování.

14. Dále žalobkyně uvedla, že podmínka selhání ochrany v zemi původu souvisí s problematikou možnosti využití vnitřního přesídlení. Z povahy věci by měl správní orgán zkoumat naplnění této podmínky pouze v situaci, kdy dospěje k závěru, že žadateli v zemi původu hrozí pronásledování, případně nebezpečí vzniku vážné újmy. Napadené rozhodnutí proto žalobkyně v tomto ohledu označila za nesrozumitelné a rozporuplné, když uvádí, že mohla své problémy vyřešit přestěhováním do jiné části Číny, přitom však zároveň žalovaný nepřipouští, že by žalobkyně jakékoliv problémy vůbec měla. Dle žalovaného se nelze reálně domnívat, že by se žalobkyně nemohla přesídlit do jiné oblasti či provincie, aby svým problémům předešla. Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. Žalovaný však své úvahy nepodporuje žádnými odkazy na konkrétní informace o zemi původu, které by nasvědčovaly tomu, že po přestěhování do jiné části země by žalobkyně jednoznačně unikla problémům se státními orgány a tedy že by její přesun byl účinným řešením proti pronásledování či vážné újmě. Navíc žalobkyně měla informace o tom, že ji v místě bydliště hledala policie a musela se tak skrývat.

15. Napadené rozhodnutí však dle žalobkyně neobsahuje žádné hodnocení reálnosti, přiměřenosti, rozumnosti a smysluplnosti možnosti využití vnitřní ochrany žalobkyně. Namísto toho žalovaný vychází z ničím nepodložené domněnky, že by žalobkyně neměla problémy po přestěhování se na jiné místo (v rámci jiné provincie). Přitom však žalovaný vůbec nebere do úvahy, že žalobkyně se skrývala, při návštěvách náboženských shromáždění byla nadmíru opatrná, zahalovala se z obav o prozrazení identity a měnila místo svého bydliště. Skutečnost, že žalobkyně nebyla zadržena, tedy nemusela být nutně výsledkem nezájmu čínských orgánů o jeho osobu, ale spíše výsledkem preventivních opatření ze strany žalobkyně. Žalobkyně se tedy snažila zpočátku řešit svou situaci minimálně tím, že opustila svůj domov a přestěhovala se na jiné místo. Neustálý psychický tlak způsobený strachem ze zadržení a mučení byl podnícen i tím, že v okolí žalobkyně docházelo k dalším a dalším případům pronásledování její spoluvěřících. Žalobkyně k tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Azs 22/2011-108 ze dne 27.10.2011. Z napadeného rozhodnutí přitom není zřejmé, kterou konkrétní oblast Číny považuje žalovaný za bezpečnou pro vnitřní přesídlení žalobkyně. Závěry žalovaného ohledně možnosti využití vnitřního přesídlení proto žalobkyně považuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a navíc odporující dostupným informacím o zemi původu žalobkyně, z nichž vyplývá, že k pronásledování křesťanů dochází na celém území Číny, pouze s rozdílem v jeho intenzitě. Původcem tohoto pronásledování jsou navíc státní orgány, proto nelze předpokládat, že by žalobkyni z jejich strany byla poskytnuta ochrana. Vnitřní přesídlení by tak z hlediska ochrany před pronásledováním nebylo efektivním řešením situace žalobkyně a ochrana v žádné další části Číny nesplňuje minimální standard ochrany lidských práv.

16. Dále žalobkyně zdůraznila, že z informací o zemi původu obecně vyplývá, že tato náboženská menšina Církve Boha Všemohoucího je zařazována mezi tzv. „zlé kulty“ a často dochází k pronásledování jejich příslušníků. V řízení tedy bylo dostatečně prokázáno, že k pronásledování žalobkyně došlo právě z důvodu jejího náboženského vyznání, což je azylově relevantní důvod ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Rovněž, jak zmíněno výše, je aplikovatelný § 12 písm. a) z důvodu uplatňování politických práv a svobod, např. svobody sdružování. V této souvislosti žalobkyně požádala ve vyjádření se k podkladům o aplikování rozsudku z australského Refugee Review Tribunal, a to z důvodu, že k situaci v Číně a pronásledování náboženských příslušníků přistupuje zcela odlišně.

17. Žalovaný ovšem tento zdroj ignoroval s odůvodněním, že nepřináší nic nového. Je však zcela patrné, že rozsudek uznává pronásledování náboženských příslušníku v Číně jako postup, kterým si komunistický režim upevňuje moc a likviduje alternatívní a opoziční ideologie.

18. Žalobkyně rovněž připomněla, že není osobou, která by se dopustila některého z činů uvedených v § 15 zákona o azylu a ani žalovaný to v napadeném rozhodnutí netvrdí. Proto není dán důvod vyloučení žalobkyně z možnosti získat mezinárodní ochranu ve formě azylu.

19. Dále žalobkyně uvedla, že přestože je přesvědčena, že jí měla být udělena mezinárodní ochrana ve formě azylu, domnívá se, že rovněž splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a zákona o azylu, a to zejména z důvodu jejího možného vystavení mučení, či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení z důvodu podání žádosti o mezinárodní ochranu v jiné zemi. Žalovaný se dle jejího názoru nedostatečně věnoval hrozbě vážné újmy v případě návratu ve smyslu §14a zák. o azylu. Stejně tak závěry o mučení, nelidském a ponižujícím zacházení nemají oporu ve spisu ani v početných zprávách o zemi původu. Mimo jiné Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. žalobkyně během pohovoru vypovídala o několika konkrétních případech spoluvěřících, kdy došlo k jejich mučení, odkazovala a sama, resp. prostřednictvím zástupce dokládala do spisu množství zdrojů, které dokládají špatné zacházení souvěrců a proto se i sama obává, že by takovému jednání mohla být vystavena. Zpráva Ministerstva zahraničních věcí č. j. 98863/2015- LPTP ze dne 17. 6. 2015 hovoří o zatýkání i mizení osob navrátivších se po neúspěšné žádosti o mezinárodní ochranu na území Číny. Zpráva organizace Human Rights Without Frontiers z ledna 2018 hovoří také o zatýkání neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu při návratu do Číny. Možnost vycestování žalobkyně koliduje s mezinárodními závazky ČR, příkladem čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.

20. Žalobkyně namítala, že žalovaný nesprávně a nepodloženě připisoval jiný význam skutečnostem jako je např. nalezení práce v České republice. Místo potřeby řešit meritum věci, tj. odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství, se žalovaný zabýval na několika stránkách úvahami, které jsou mimo právního rámce, když spekuloval o okamžitém opuštění pobytového střediska po uplynutí šesti měsíců, nalezení si práce a postupné integraci v české společnosti a lokálních náboženských komunitách. Snahu o řádnou integraci přitom v žádném případě nelze klást k tíži žalobkyně. Právo pracovat přitom požívá žadatel o mezinárodní ochranu po šesti měsících ode dne poskytnutí údajů k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany a realizace tohoto práva nijak neovlivňuje naplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany. Podmínky v pobytovém středisku Kostelec nad Orlicí, kde se čínští žadatele také zdržovali, jsou dlouhodobě ignorované ze strany žalovaného, a proto není divu, že čínští žadatelé opustili toto středisko.

21. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný v této souvislosti poukazoval i na skutečnost, že při vyřizování schengenského víza poskytla nepravdivé informace a doklady a po příchodu do České republiky o tom neinformovala správní orgán při první možné příležitosti. Uvedené však žalobkyně nepovažovala za jakkoliv relevantní ve vztahu k jím uváděným důvodům žádosti o mezinárodní ochranu a zároveň tato skutečnost nemůže mít vliv na posouzení její věrohodnosti. Uvedení některých informací do žádosti o vízum nepravdivě žalobkyni doporučil prostředník, který ji s vyřizováním víza pomáhal a cílem bylo zvýšit žalobkyni šance na získání víza a vycestování ze země, což bylo v její situaci zcela logickým postupem. Žalobkyně kromě toho v řízení správnímu orgánu sdělila, které informace a dokumenty byly poskytnuty nepravdivě. To, že tak učinila teprve na základě dotazu správního orgánu a nikoliv z vlastní iniciativy, není vůbec důležité. Neměla žádný rozumný důvod k tomu, aby tak učinila dříve. Nelze předpokládat, že osoba přicházející do zcela cizí země, v níž hledá ochranu před pronásledováním, bude hned při podání žádosti společně s uvedením důvodů jejího podání rovněž informovat příslušné orgány o tom, že při vyřizování žádosti o vízum uvedla některé informace nepravdivě. Úvahy žalovaného v tomto ohledu zcela postrádají jakýkoliv logický základ.

22. K argumentu o organizovaném příjezdu žalobkyně namítla, že by v daném případu vůbec nemělo hrát roli, zda společně s ní přicestovalo více osob či nikoli, a stejně tak datum jejího přicestování. Fakt, že v jistém období se v České republice objevuje početní skupina čínských žadatelů, nijak neovlivňuje hodnocení mezinárodní ochrany. V jiných zemí EU dochází v stejném období (období, kdy komunistický režim stupuje náboženskou perzekuci od roku 2014) k nárůstu žádosti o mezinárodní ochranu od čínských občanů. Žalobkyně namítá, že tvrzení správního orgánu, že přicestovala organizovaně, se nezakládá na objektivních skutečnostech. Žalobkyně před příchodem do České republiky neznala téměř nikoho z čínských křesťanů žádajících v ČR o mezinárodní ochranu. Důvodem, proč přicestovala právě v období roku 2015, je skutečnost, kterou se snažila vysvětlit již v rámci správního řízení. Právě v roce 2014 tvrdě zesílilo pronásledování čínských státních orgánů vůči křesťanským uskupením. Jak uvádí zpráva organizace China Aid (důkaz: obsahem správního spisu), dramatické zesílení Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. pronásledování křesťanských komunit se dá od r. 2014 přirovnat k další tzv. kulturní revoluci. Právě po těchto brutálních opatřeních značné množství křesťanů z Číny začalo zjišťovat možnosti, jak co nejrychleji opustit zemi. K důvodu, proč si žalobkyně vybrala právě ČR, se vyjádřila ve správním řízení, když poukazovala zejména na náboženskou svobodu.

23. K argumentu, že nepodala žádost o mezinárodní ochranu na letišti, žalobkyně upozornila, že ustanovení § 3a zákona o azylu umožňuje žadateli o mezinárodní ochranu podat žádost na několika místech, a to mimo jiné na policii na hraničním přechodě nebo na policii v přijímacím středisku nebo na odboru krajského ředitelství cizinecké policie za podmínky, že se dostavil dobrovolně. Dle tohoto ustanovení je tak na žadateli, aby sám zvolil, kde žádost podá. V praxi je přijímací středisko v prostorách letiště Václava Havla v Praze primárně určeno pro takové žadatele o mezinárodní ochranu, kteří na území ČR přicestují bez platného cestovního dokladu či pobytového oprávnění ke vstupu a pobytu na území ČR. V opačném případě, tedy v případě žadatele s platným vízem a cestovním pasem, je zařízením příslušným k přijetí žádosti zařízení na území ČR v Zastávce u Brna, a to i v případě, že se žadatel případně dostaví nejprve na nějakou z policejních služeben na území ČR - i z těchto služeben by žadatel byl dále odeslán do střediska Zastávka u Brna. Žalobkyně tak postupovala zcela v souladu se zákonem, když podala žádost v přijímacím středisku, kde běžně podávají žádost všichni žadatelé o mezinárodní ochranu přicestovavší s platnými doklady.

24. Žalobkyně závěrem uvedla, že v České republice zároveň s její žádostí podalo žádost z obdobných důvodů dalších přibližně 90 osob křesťanského vyznání z Číny. V přibližně 78 případech správní orgán vydal rozhodnutí ve věci, přičemž v 8 případech vydal kladné rozhodnutí o udělení azylu, zatímco v 70 případech stejně jako u žalobkyně vydal rozhodnutí o neudělení žádné z forem mezinárodní ochrany. Žalobkyni jsou známy jak obsahy odůvodnění u 70 rozhodnutí neudělujících mezinárodní ochranu, tak obsahy odůvodnění 8 kladných rozhodnutí. Z těchto odůvodnění vyplývá, že v 70 zamítnutých případech jde o obsahově v podstatě totožné odůvodnění (až na úvodní shrnutí obsahu výpovědi a spisu). Žalobkyni je rovněž známo, že i u 8 kladných rozhodnutí se vyskytují tytéž kritické pasáže odůvodnění, jakým je odůvodněno i neudělení mezinárodní ochrany. To znamená, že výtky, které ze strany správního orgánu zaznívají vůči žalobkyni a z nichž správní orgán vyvozuje absenci důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, jsou zcela totožné s výtkami, které zaznívají i v rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany v 8 případech – v těch případech je nicméně ze stejných výhrad vyvozen zcela opačný závěr. Žalovaný tak nepostupoval obdobně ve skutkově obdobných věcech, v rozporu s §2 odst. 4 správního řádu.

II. Vyjádření žalovaného

25. Žalovaný nejprve zdůraznil, že považuje žalobu nejen za nedůvodnou, ale především za opožděnou. Namítá, že žalobkyně sice podala k soudu žalobu datovanou dne 19. března 2018 (včas), tato však nesplňuje základní náležitosti tak, jak má na mysli ustanovení § 71 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Žalobu podanou v této podobě tak nelze považovat za způsobilou k projednání. Žalobkyně pak žalobu o konkrétní žalobní body doplnila až podáním ze dne 16. dubna 2018, tedy učinila tak až několik týdnů po uplynutí 15denní lhůty stanovené zákonem pro podání žaloby v této věci. Žalovaný tedy namítal, že nebyly včas splněny zákonné podmínky, a proto měla být žaloba bez dalšího odmítnuta.

26. Žalovaný v této souvislosti upozornil na to, že v rámci řízení vedeného u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 10 Azs 65/2017 byla věc tam řešená postoupena rozšířenému senátu, který již usnesením čj. 10 Azs 65/2017 – 72 ze dne 20. 3. 2018 svůj názor vyložil. Přestože rozšířený senát věc vrátil předkládajícímu senátu bez vyřízení, neboť věc předestřená předkládajícím senátem již byla v minulosti jednou rozšířeným senátem vyřešena a rozpory v judikatuře Nejvyššího správního soudu rozšířený senát na rozdíl od předkládajícího senátu neshledal, je z Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. citovaného usnesení zřejmé, že odpověď na otázku, jak a v jaké lhůtě je třeba formulovat žalobní body, stále nalezneme v rozsudku (rozšířeného senátu) čj. 2 Azs 92/2005-58 ze dne 20. 12 2005 a na tomto názoru se do současné doby nic nezměnilo. Rozšířený senát v usnesení čj. 10 Azs 65/2017 – 72 ze dne 20. 3. 2018 dále zdůraznil, 27. že "Skutečnost, že se od těchto závěrů jiné senáty svévolně nebo nevědomky odchýlily, třebas i opakovaně, nemůže sama o sobě založit pravomoc znovu o věci jednat.", když věc již jednou rozhodnuta je a na tomto názoru se nic nemění. Jinými slovy - žaloba musí alespoň v nejhrubších rysech obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů žalobce rozhodnutí napadá. Pokud žaloba takový žalobní bod neobsahuje, může být tento nedostatek podmínek řízení odstraněn, a to pouze ve lhůtě pro podání žaloby, na rozdíl od konkretizace v žalobě již uvedeného žalobního bodu (viz např. rozsudky ze dne 23. října 2003, č. j. 2 Azs 9/2003-40, či ze dne 2. srpna 2007, č. j. 2 Azs 54/2007 – 42 – viz výše uvedený příklad žalobního bodu; případně také nález Ústavního soudu ze dne 13. ledna 2000 sp. zn. III. ÚS 236/99).

28. Žalovaný dále uvedl, že si je vědom skutečnosti, že nadepsaný soud v dané věci jedná opatrněji, když postupuje v takových případech podle ustanovení § 37 odst. 5 s.ř.s. (např. ve věci sp. zn. 31 Az 9/2017), a vyzývá v takových případech žalobce usnesením k upřesnění žalobních bodů ve stanovené lhůtě a současně žalobce náležitě poučí, že je a jakým způsobem žalobu třeba doplnit. Teprve poté soud žalobu odmítá, avšak nikoliv podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) s.ř.s. ve spojení s ustanovením § 71 odst. 1 písm. d) a odst. 2 s.ř.s., ale ve spojení s ustanovením § 37 odst. 5 s.ř.s. V nyní projednávaném případě není žalovaný o takovém postupu informován, je tedy možné, že takové usnesení s výzvou k doplnění žalobních bodů vydáno bylo, avšak pokud ano, ani tak žalobkyně 15denní lhůtu pro podání žaloby se všemi náležitostmi tak, jak má na mysli ustanovení § 71 s.ř.s. nestihla, což ostatně vyplývá i z data sepsání doplnění žaloby - 16. dubna 2018. Žalovaný proto zdůrazňuje názor publikovaný v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. února 2009, č. j. 2 As 69/2008 - 148, kde soud uvedl, že "pokud jde o nezbytnost výzvy k doplnění žalobního bodu, tak Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, a zároveň již není objektivně možné, že by žalobce žalobní bod ve lhůtě pro podání žaloby doplnil, neexistuje zákonná povinnost soudu vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu § 37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by odporovala zásadě dispoziční a zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je řízení o žalobě koncipováno (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 – 40…)". Proto žalovaný zdůrazňuje, že je toho názoru, že absence takové výzvy, resp. doplnění žaloby na výzvu, avšak po uplynutí 15denní lhůty pro podání žaloby, ve spojení s opožděně podaným doplněním žaloby ze dne 16. dubna 2018 nemůže zavdat důvod k pokračování řízení a meritornímu rozhodnutí, neboť žaloba, tak jak byla podána v zákonné lhůtě, není z důvodu absence řádně vymezených žalobních bodů způsobilá projednání.

29. Dále žalovaný uvedl, že žaloba je vystavěna především na opakování a rozšiřování skutkových tvrzení učiněných v průběhu správního řízení, na výkladu příslušných ustanovení zákona či pojmů z oblasti azylové problematiky vedeném snahou co nejvíce přiblížit jejich požadovaný význam azylovému příběhu žalobkyně; podle názoru žalovaného ne zcela úspěšně, a na dezinterpretaci závěrů učiněných žalovaným v napadeném rozhodnutí.

30. Žalovaný zdůraznil, že potíže tvrzené žalobkyně správní orgán neshledal azylově relevantními, a to především z hlediska nedostatku potřebné kvality i kvantity tvrzeného pronásledování. Přitom ani z hlediska možnosti udělit žalobkyni doplňkovou ochranu, neshledal správní orgán dostatečnou intenzitu hrozby skutečného nebezpečí vážné újmy. Tvrzené potíže žalobkyně pak navíc i po provedení podrobných pohovorů zůstaly pouze v rovině domněnek a spekulací, na což žalovaný řádně reagoval a na mnoha místech odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, co jej k závěrům o neexistenci skutečného pronásledování vedlo. Správní orgán své závěry o Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. tom, že žalobkyně nebyla v zemi svého původu skutečně pronásledována, podložil velmi rozsáhlou, podrobnou a logicky provázanou úvahou stran rozboru všech zásadních tvrzení žalobkyně, které v celém svém souhrnu utvořily ucelený obrázek o situaci, která žalobkyni v zemi původu provázela. Žalovaný tuto úvahu učinil nejen přísně individuálně, kdy sama o sobě rozhodně obstojí, ale její správnost umocnil i tím, že ji podrobil komparaci s členy organizované skupiny čínských turistů, kteří v určitém období s obdobnými příběhy a organizováni stejným způsobem třetími osobami do České republiky přicestovali a v tomto období o mezinárodní ochranu požádali.

31. Žalovaný setrval na stanovisku, že žalobkyně nikdy nebyla ze strany čínských státních orgánů či bezpečnostních složek byť jen kontaktována, natož zadržena či dokonce opakovaně zadržována a ani se nikdy ona sama nestala terčem jakéhokoliv jednání, které popisovala u svých souvěrců, a to i přesto, že se právě tento závěr snaží v žalobě zpochybnit, zejména spekulacemi o tom, že jediným důvodem, proč dosud nebyla zatčena, je, že policistům unikala. Žalovaný na základě pohovorů, které s žalobkyní provedl, nakonec nutně dospěl k jedinému logickému závěru, a sice že žalobkyně pouze využila uvedených znalostí o problematice pronásledování příslušníků některých náboženských menšin v Číně, aby svými tvrzeními následně vygradovala svůj azylový příběh a vytvořila zdání o existenci obav z návratu do vlasti, přestože ona sama ve skutečnosti ve své vlasti ohrožena nikdy nebyla, ačkoliv se to snaží prostřednictvím žaloby najednou tvrdit.

32. Žalovaný upozornil, že se v napadeném rozhodnutí věnoval i otázce věrohodnosti výpovědi žalobkyně, kdy na mnoha místech odůvodnění napadeného rozhodnutí uzavřel, že tak, jak žalobkyně 33. dané události popsala, k nim dojít nemohlo, přitom každou takovou úvahu řádně odůvodnil. Žalovaný v této souvislosti odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. října 2017 ve věci Y. L. proti Švýcarsku (stížnost č. 53110/16). Stížnost byla podána stěžovatelkou čínské státní příslušnosti, hlásící se ke křesťanské domácí Církvi všemohoucího Boha. ESLP se v něm vyslovil k závěrům švýcarského Státního sekretariátu pro migraci (SEM), který uváděl: „A konečně její výpověď o jejím odchodu z Číny vyvolala pochyby o důvěryhodnosti stěžovatelky. Stěžovatelka tvrdila, že osobně požádala o vydání pasu v listopadu 2014 a obdržela jej bez jakýchkoli problémů. Pokud by byla pod dozorem správních orgánů, nebyl by jí pas vydán ani by jí nebylo umožněno samotné odletět z pekingského mezinárodního letiště. S uvážením restriktivního přístupu správních orgánů ke kontrole vstupu osob do Číny i jejich odchodu z Číny zcela bezproblémový odchod stěžovatelky ze země naznačoval, že nebyla cílem pronásledování ze strany správních orgánů.“ Spolkový správní soud odvolání této stěžovatelky proti rozhodnutí SEM zamítl a mj. konstatoval: „Okolnosti jejího odchodu ze země v dubnu 2015 na základě nově vydaného pasu v neposlední řadě naznačovaly, že v rozporu s jejími tvrzeními nebyla v té době cílem pronásledování správních orgánů.“ V tomto rozsudku ESLP je mezi informacemi o zemi původu citováno také ze zprávy o dodržování lidských práv za rok 2015 Ministerstva zahraniční USA – Čína z 13. dubna 2016 34. Žalovaný upozornil i na skutečnost, že žalobkyně je členem neregistrované církve, když v Číně existuje zákonná povinnost jejich registrace. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 8 Azs 23/2008, kde odmítl označit za pronásledování z důvodu náboženství „zákonný požadavek registrace náboženské skupiny v zemi původu, k níž patří žadatel o poskytnutí mezinárodní ochrany“. Přesto ze Zprávy Ministerstva vnitra Velké Británie, Čína: Křesťané, z března 2016, mimo jiné vyplývá, že řada dokonce i zakázaných (pozn. tedy ne jen neregistrovaných) církví bývá místními úřady tolerována, a i když byla nedávno zakázána činnost několika „domácích církví“, "většina církevních představitelů mimo provincii Če-ťiang nevnímá žádnou změnu postojů úřadů vůči nim. Setkání a odborná příprava duchovních probíhají jako obvykle. Nejsou k dispozici žádné důkazy, které by potvrzovaly nárůst diskriminace na celostátní úrovni". Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

35. Dále žalovaný uvedl, že jeho rozšířené úvahy stran možnosti využití vnitřního přesídlení, či bezproblémového vydání cestovního pasu, či bezproblémového vycestování přes nejstřeženější letiště v zemi původu tak pouze umocňují závěr o neexistenci tvrzeného pronásledování a nelze je považovat za návod k řešení tvrzeného pronásledování. Pomocí nich správní orgán pouze završil úvahu o neexistenci tvrzeného pronásledování. Úvaha o vnitřním přesídlení tak není určená jako návod k řešení potíží žalobkyně. Žalovanému tedy nelze vytýkat, že se blíže nezabýval schopnostmi žalobkyně opatřit si dlouhodobější zázemí v jiné části Číny. Tato okolnost totiž souvisí s otázkou existence efektivní vnitřní ochrany, která se posuzuje poté, co správní orgán dospěje k závěru, že v místě bydliště žalobkyně jí hrozí pronásledování či vážná újma relevantní z pohledu mezinárodní ochrany. V nyní posuzované věci však dospěl žalovaný na základě podrobných pohovorů se žalobkyní na podkladě zpráv o zemi původu k závěru, že jí takové pronásledování ani vážná újma relevantní z pohledu mezinárodní ochrany nehrozí. Proto není namístě dále analyzovat, zda v zemi původu existuje možnost efektivní vnitřní ochrany, např. formou vnitřního přesídlení. Žalobní námitka, že bylo třeba hodnotit reálnost (faktickou i právní), přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto řešení, či se zabývat její dostupností, celkovými poměry panujícím v zemi původu, osobními poměry žalobce či účinností vnitřní ochrany státu, je tak v daném případě irelevantní.

36. K námitce ohledně chybného chápání pojmu "politická práva a svobody" ve smyslu hlavy druhé Listiny, kterým žalobkyně argumentuje ve směru k možnosti udělit jí azyl, neboť jí ve smyslu čl. 17 Listiny svědčí právo na svobodu projevu a ve smyslu čl. 20 Listiny právo sdružovací, žalovaný sdělil, že žalobkyně tato práva ve vztahu k tvrzenému vyznávání víry v rámci "neveřejných domácích utajovaných církevních sezení o 4 osobách", kde docházelo pouze k tvrzenému čtení bible a modlení, značně přeceňuje. Navíc, s ohledem na výše uvedené, je zřejmé, že ani zde tato argumentace neobstojí, neboť k žádnému bránění práva na svobodu projevu či práva na sdružování, které by dosahovalo požadované intenzity a kvality, žalobkyně osobně vystavena nikdy nebyla.

37. K otázce rozložení důkazního břemene v řízení ve věci mezinárodní ochrany žalovaný hned k úvodní námitce sdělil, že není vůbec zřejmé, z čeho žalobkyně vyvozuje závěr o tom, že v rámci několika podrobných rozhovorů poskytla žalovanému ve vztahu k důvodům žádosti o mezinárodní ochranu vyčerpávající výpověď. Žalovaný považuje tuto námitku za absurdní, a to právě s ohledem na průběh těchto podrobných pohovorů, které jsou naopak značně, zejména vnitřně, rozporné a vesměs neurčité. Nevěrohodnost je přitom umocněna i tím, že žalobkyně často neodpovídá na položené dotazy, jako by odpovídala na zcela jiné nevyřčené otázky, a pokud správní orgán trvá na odpovědi, často zaznívají zcela obecné a neurčité a vyhýbavé odpovědi. Je tedy zjevné, že žalobkyně tzv. "mlží" a říká minimum konkrétních údajů tak, aby nebylo možné napříč pohovory členů jejich organizované skupiny zjistit jejich propojení, případné rozklíčovat rozpory vedoucí k snazšímu znevěrohodnění jejich azylových příběhů. Žalovaný tedy k tomuto žalobnímu bodu uzavírá, že sice nezpochybňuje věrohodnost výpovědí žalobkyně ohledně její příslušnosti ke konkrétní náboženské skupině, či jejího tvrzení o životě v zemi jejího původu a konkrétních potížích, přesto však byl nucen konstatovat přítomnost řady okolností značně snižujících její věrohodnost ve vztahu k dalším tvrzením stran skutečných důvodů odchodu z vlasti, příjezdu do ČR a požádání o mezinárodní ochranu.

38. K žalobní námitce ohledně podmínek pro udělení mezinárodní ochrany ve formě doplňkové ochrany žalovaný sdělil, že žalobní argumentace i v této části žaloby setrvává na líčení azylových příběhů osob odlišných od osoby žalobkyně. Z námitky, že správní orgán se nedostatečně věnoval hrozbě uložení nebo vykonání trestu smrti, když v napadeném rozhodnutí pouze uvedl, že "žadatelka neuvedla a ani správní orgán nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by mohla žadatelce hrozit v případě návrtu do vlasti vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti", není zřejmé, co konkrétně tedy podle žalobkyně opačnému závěru nasvědčuje.

39. K tzv. druhému argumentačnímu okruhu, tj. k otázkám zjevného motivu příjezdu žalobkyně do Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. České republiky, žalovaný sdělil, že svoji úvahu o spíše ekonomických důvodech příjezdu žalobkyně a dalších členů jejich organizované skupiny, v napadeném rozhodnutí řádně vysvětlil. Žalovaný proto vnímal argumentaci v tomto směru za zbytečně útočnou. Žalovaný považoval rovněž za irelevantní žalobou navrhované důkazy odkazující na jiná řízení a rozhodnutí ve věci žádostí o mezinárodní ochranu podaných jinými osobami. Upozornil, že každá žádost o mezinárodní ochranu je správním orgánem vždy posuzována striktně individuálně na základě konkrétních skutkových okolností, stejně tak tomu bylo i v případě žalobkyně. Měl tedy za to, že odůvodnění v logickém sledu a srozumitelně reaguje na zjištěné skutečnosti. Doplňková ochrana nebyla žalobkyni udělena, neboť na základě individuálního posouzení případu žalovaný neshledal přítomnost opodstatněných obav ze skutečného nebezpečí vážné újmy.

III. Replika žalobkyně

40. Žalobkyně konstatovala, že veškeré uvedené skutečnosti se jednoznačně udály v přímé souvislosti s vírou žalobkyně. Ke všem událostem, včetně dalších popsaných v žalobě, tak došlo jen a pouze v příčinné souvislosti s náboženským vyznáním žalobkyně a právě otázku kauzálního nexu tak není možné z případu žalobkyně při posuzování její žádosti o mezinárodní ochranu vypustit. Správní orgán však v reakci na žalobu veškeré popsané projevy pronásledování vypouští, nevěnuje jim jedinou větu a současně v textu absurdně uvádí, že „potíže“ žalobkyně nepovažuje za azylově relevantní, neboť nedosahují potřebné kvality i kvantity tvrzeného pronásledování. Toto výkladové stanovisko správního orgánu však odporuje všem dostupným právním definicím termínu ‚pronásledování‘.

41. K výkladu pojmu pronásledování žalobkyně uvedla, že je přesvědčena, že jednání, kterému byla v zemi původu vystavena, zcela odpovídá pojmu pronásledování tak, jak jej vykládá česká legislativa a judikaturní zdroje a tak, jak je pronásledování definováno v citovaném ustanovení. V případě nemožnosti praktikování svého vyznání pod pohrůžkou věznění a mučení, sledování policisty, psychického nátlaku v podobě týrání a věznění dalších členů církve, a vytváření tlaku na další rodinné příslušníky nepochybně jde o závažný zásah do lidských práv.

42. Žalobkyně měla za to, že veškeré zprávy o zemi původu, tak jednoznačně potvrzují, že v Čínské lidové republice dochází k pronásledování členů církve, žalobkyně je příslušníkem jedné z pronásledovaných církví a úkolem správního orgánu je dle litery azylového zákonu zkoumat existenci odůvodněného strachu (ust. § 12 písm. b) zákona o azylu ve vztahu k mezinárodní ochraně ve formě azylu) a potažmo existenci odůvodněných obav (ust. § 14a odst. 1) zákona o azylu ve vztahu k mezinárodní ochraně ve formě doplňkové ochrany)

43. Žalobkyně přitom odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 9 Azs 39/2019-77 ze dne 29. srpna 2019, rozhodnutí téhož soudu č.j. 9 Azs 125/2019-61 ze dne 4. září 2019, případně rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 30 Az 10/2018-163 ze dne 29. srpna 2019. K uvedenému výkladu pojmu ‚pronásledování‘ pak žalobkyně odkazuje rovněž na článek 9 Směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (dále jen kvalifikační směrnice).

44. K hodnocení věrohodnosti výpovědi pak žalobkyně vyslovila přesvědčení, že žalovaný účelově hledá v její výpovědi jakékoliv skutečnosti, které mohou podpořit jeho závěr o nevěrohodnosti a nedůvodnosti žádosti o mezinárodní ochranu a tyto skutečnosti tendenčně vykládá zcela v její neprospěch. Činí tak na základě vlastních domněnek a spekulací, nikoliv na základě objektivně zjištěného skutkového stavu.

45. K rozsudku ESLP ve věci Y. L. proti Švýcarsku žalobkyně uvedla, že odkaz žalovaného na toto rozhodnutí považuje za zcela nepříhodný. V této věci totiž byla dotyčná stěžovatelka shledána celkově nevěrohodnou, a to i ve vztahu k tvrzené příslušnosti k deklarované církvi. Za této Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. situace nejsou závěry ESLP aplikovatelné na případ žalobkyně, neboť i sám žalovaný uznal, že její výpověď ve vztahu k členství v církvi považuje za věrohodnou. Navíc osoba žalobkyně byla přímo terčem pronásledování a psychického nátlaku, na rozdíl od shora uvedeného případu.

46. K údajnému prodlení s podáním žádosti o mezinárodní ochranu žalobkyně uvedla, že v průběhu řízení zaslala soudu rovněž Zprávu o šetření Veřejné ochránkyně práv, která se týká přímo šetření ve věci neudělení mezinárodní ochrany osobám z Čínské lidové republiky, tedy šetření, které se týká přímo žalobkyně. Uvedená zpráva zásadním způsobem podporuje uváděné závěry a současně opakovaně kritizuje postup žalovaného při posuzování žádostí o mezinárodní ochranu věřících z Čínské lidové republiky.

47. K absenci prospektivního rozhodování žalobkyně zdůraznila, že rozhodování ve věci mezinárodní ochrany je prospektivním rozhodováním (tj. posuzuje se riziko pronásledování či vážné újmy v budoucnu). Takže i pokud by žalovaný v daném případě dospěl k závěru, že žalobkyně před svým odchodem z Číny nebyla vystavena pronásledování nebo vážné újmě, nevylučuje to, že ji toto nebezpečí nehrozí v budoucnu, a to právě pro své členství v zakázané církvi, příslušnost k rodině další pronásledované osoby a současně již i pro skutečnost, že strávila několik let v zahraničí v pozici žadatelky o mezinárodní ochranu. Četné zprávy o zemi jejího původu potvrzují, že reálně dochází k zatýkání věřících nebo dokonce k jejich mučení a podrobování jiným formám špatného zacházení s následky v podobě úmrtí. V případě, že by žalobkyně po návratu do vlasti pokračovala v praktikování své víry, porušila by tím zákon a vystavila by se tak reálnému nebezpečí trestního stíhání.

48. K neudělení doplňkové ochrany žalobkyně uvedla, že pokud žalovaný poukazuje na účelovost obavy žalobkyně z možných problémů v zemi původu souvisejících s podáním žádosti o mezinárodní ochranu v zahraničí, s odůvodněním, že z Číny do České republiky cestuje každoročně 200 tisíc turistů, žalobkyně zdůrazňuje, že Čínu sice opustila na základě „turistického víza,“ nicméně na rozdíl od jiných turistů se nevrátila před skončením jeho platnosti. Proto se žalobkyně domnívá, že nelze zcela vyloučit, že tato skutečnost, v kontextu mezinárodní medializace případů čínských křesťanů žádajících v České republice o mezinárodní ochranu, by žalobkyni mohla v případě návratu do Číny vystavit nebezpečí vážné újmy.

49. K otázce motivu žalobkyně k odchodu z vlasti a jeho posouzení žalovaným žalobkyně uvedla, že tvrzení žalovaného o ekonomickém motivu vycestování žalobkyně z Číny nemá žádnou oporu v její výpovědi ani ve spisu a působí tak opět pouze jako nepodložená snaha o zkreslení celkového vyznění příběhu žadatelky. Je naopak zcela nelogické, aby cizinec vynaložil nemalé finanční prostředky na vyřízení víza přes prostředníka za účelem následného zaměstnání na území cizího státu, jehož jazyku absolutně nerozumí, a to navíc v situaci, kdy mu v případě neúspěšné žádosti dle veškerých použitých zpráv hrozí nebezpečí vážné újmy a pokračování pronásledování, které již prožila.

IV. Posouzení věci krajským soudem

50. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) bez nařízení jednání, když žalobkyně i žalovaný s tímto postupem vyslovili v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. souhlas a po prostudování obsahu správního spisu v kontextu s žalobními námitkami pak usoudil následovně.

51. Krajský soud úvodem uvádí, že se zabýval námitkami uvedenými ve včas podané žalobě ze dne 19. 3. 2018, ale i v jejím doplnění ze dne 16. 4. 2018. Lze totiž konstatovat, že žalobkyně postupovala v dobré víře na základě jí nadepsaným soudem uložené výzvy obsažené v usnesení ze dne 26. 3. 2018, č. j. 31 Az 11/2018-42, doručeném zástupkyni žalobkyně dne 3. 4. 2018 a řádně doplnila ve stanovené lhůtě dvou týdnů ode dne doručení tohoto usnesení žalobu ve smyslu ustanovení § 71 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud tak postupoval v souladu s názorem Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. obsaženým v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2018, č. j. 3 Azs 66/2017-31, kde bylo uvedeno, že: „I. Uplatnění alespoň jednoho projednatelného žalobního bodu nepředstavuje podmínku řízení [§ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], ale zvláštní náležitost žaloby proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) uvedeného zákona. Absence takovéto náležitosti se odstraňuje postupem dle § 37 odst. 5 téhož zákona. Soud pro odstranění této vady stanoví lhůtu odpovídající zbývající části lhůty pro podání žaloby. IV. Pokud soud poučí žalobce ve výzvě podle § 37 odst. 5 s. ř. s. nesprávně a určí mu k doplnění žalobních bodů delší lhůtu, než je lhůta zákonná, nesmí být žalobci na újmu, pokud postupoval v dobré víře ve správnost poučení obsaženého ve výzvě soudu a doplnil žalobu v delší lhůtě, nesprávně stanovené tímto poučením“. Krajský soud tak dospěl k závěru, že i přes to, že lhůta k podání žaloby proti napadenému rozhodnutí ze dne 12. 2. 2018 (žalobkyni doručené dne 8. 3. 2018) by skončila dne 23. 3. 2018 (to platí i pro doplnění žaloby), krajský soud usnesením ze dne 26. 3. 2018, č. j. 31 Az 11/2018- 42, žalobkyni poučil, že ta může žalobu doplnit do dvou týdnů od jeho doručení. Jelikož bylo doplnění žaloby ve smyslu ustanovení § 71 odst. 1 s. ř. s. soudu doručeno dne 16. 4. 2018, žalobkyni nesmí jít toto poučení nadepsaného soudu k tíži.

52. Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že dne 24. 12. 2015 podala žalobkyně žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice a dne 5. 1. 2016 poskytla údaje k podané žádosti. Sdělila, že je čínské národnosti, je křesťankou a nemá žádné politické přesvědčení. Narodila se v provincii Henan, hovoří čínsky a trochu anglicky. Posledním místem pobytu dotyčné ve vlasti bylo Rugang, město Xinxiang, provincie Henan. Do ČR přicestovala letecky dne 21. 12. 2015 na základě českého turistického víza. Ke svému zdravotnímu stavu uvedla, že je zdravá. K důvodům žádosti o mezinárodní ochranu sdělila, že nemůže svobodně věřit. V Číně jsou popírána její práva na svobodu vyznání. Upřesnila, že patří do církve „Quanneng Shen“, její členkou se stala v listopadu 2012. Dále sdělila, že v červenci 2014 je jejich soused udal a dvě sestry ve víře pak byly zatčeny. Tento soused rovněž udal i rodinu žadatelky, proto se jejich problémy kvůli vyznání datují do té doby. Členové její rodiny se rozešli do všech stran a opustili domov. V září roku 2015 byly zatčeny její 3 spolubydlící a od té doby začala spolu s jednou sestrou přemýšlet a plánovat, jak by mohly Čínu opustit a hledat v zahraničí azyl. V této věci žalobkyně připravila písemné vyjádření k její situaci. Dodala, že také má kompaktní disk, kde jsou informace o jejich „škole“, je tam i odkaz na webové stránky o jejich náboženské „škole“.

53. Pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany byl s žalobkyní proveden dne 10. 2. 2016, za přítomnosti tlumočníka čínského jazyka. V průběhu pohovoru uvedla, že po dobu řízení uváděla pravdivé a úplné informace. Před odjezdem z vlasti žila ve společné domácnosti s jednou sestrou ve víře a jejími dětmi. Svou vlasti opustila, protože jako křesťanka byla utiskovaná. Čínská státní moc obvinila z vraždy jakéhosi muže dne 28. 5. 2014 křesťany. Poté byli věřící veřejně zatýkáni. O tom, že chce opustit svou vlast, začala žalobkyně uvažovat od prosince 2014, kdy si také vyřídila cestovní pas. Členkou církve se žalobkyně stala v listopadu 2012. K víře ji přivedla její matka. Dále žalobkyně popsala v hrubých rysech zásady náboženské ideologie. Dále uvedla, že svůj pas si vyřídila v prosinci 2014. Z vlasti odcestovala na základě pasu a českého víza. S vyřízením dokladů neměla potíže. Ohledně víza zmínila, že člověk, kterého kontaktovali přes telefon, jim zařídil potřebné papíry a poté jeli osobně na český konzulát do Pekingu. Při odjezdu z vlasti neměla žalobkyně žádné problémy. Konkretizovala, že jela vlakem do Pekingu a odtud letecky do Prahy. Peníze na cestu jí dal její bratr, který pracuje. Letištní kontrola proběhla bez problémů. Žalobkyně není nyní v kontaktu se svou rodinou v Číně. Její rodina ví, že odjela do ČR, má o ni obavy, ale žalobkyně je nemůže kontaktovat. Dodala, že v Číně jsou telefony odposlouchávány, způsobila by jim jenom problémy. Dále sdělila, že nevěděla, kam má jít. Její sestra ve víře slyšela o ČR, kde je demokracie a kde jsou respektována lidská práva. Kromě výše uvedených neměla jiné důvody k opuštění vlasti. Z vlasti vycestovali celkem čtyři, z toho tři sestry a jeden bratr ve víře. Dodala, Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. že měli turistická víza. Před odjezdem se rozhodli, že v ČR požádají o azyl a radili se o tom. Do ČR přiletěli dne 21. 12. 2015. K představě o své budoucnosti sdělila, že by jednak chtěla posilovat svou víru a jednak pracovat, aby se o sebe postarala. Nechtěla by být přítěží. V případě návratu by dle jejího názoru byla uvězněna a nesměla by se vrátit do svého bydliště. Na podporu svých tvrzení žalobkyně předložila dne 9. 5. 2016 doplňující dopis, ve kterém uvedla, že si myslela, že může mluvit jenom o tom, co se stalo konkrétně jí. Právník ji však informoval, že může uvést i to, co se stalo bratrům a sestrám z její náboženské obce, proto doložila písemné doplnění. V dopise v krátkosti popsala událost na náměstí Tien´an men, situaci Tibeťanů a jednání Komunistické strany Číny, která se snaží dle žadatelky potlačit a zničit řadu církví. Uvedla řadu jí známých případů zatýkání bratrů a sester ve víře. Na flash disku doložila videa, která jsou dle jejího názoru natočena podle skutečných zkušeností, kterými prošli křesťané v Číně. Žalobkyně doložila dne 9. 5. 2016 na podporu svých tvrzení rovněž vyjádření žadatele o azyl v ČR, pana Z. W., který dosvědčil příběh jednoho bratra ve víře a jeho problémy, které popisovala rovněž samotná žalobkyně. Tvrzení rovněž podporuje dosvědčení doložené ze strany jiné žadatelky o azyl v ČR, paní Q. Z., která obdobně jako samotná žadatelka dosvědčuje, že kvůli útlaku a pronásledování ze strany čínské vlády byla donucena odejít do ČR a požádat zde o azyl z náboženských důvodů. Doplňující pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany byl s žalobkyní proveden dne 26. 5. 2016, za přítomnosti tlumočníka čínského jazyka. K otázce ohledně vyřízení víza vylíčila, že si našla přes internet, jak se žádá o vízum. Bylo to v diskuzích, nebyly to oficiální stránky české ambasády. Šlo jim především o ten proces, jak to zařídit. Přes chatovací program našli muže, který jim slíbil víza zařídit za finanční odměnu 5 000 juanů. Bylo to v listopadu 2015. Zmíněného zprostředkovatele nikdy neviděli, byl to muž a dotyčná ví, že se jmenoval Z. Dále prohlásila, že čínská vláda její církev nepovoluje. Dodala, že oni však neporušují zákon, neboť čínská Ústava zaručuje náboženskou svobodu. Žalobkyně nechtěla doložit žádné doklady, dokumenty či materiály na podporu svých tvrzení. Uvedla, že jestli vláda Čínské lidové republiky zjistí, že v ČR žádala o azyl, při návratu do země je potrestá ještě přísněji.

54. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobkyně je její obava z pronásledování kvůli její křesťanské víře a obava z možného zatčení kvůli jejímu náboženskému vyznání a kvůli tomu, že požádala v ČR o azyl a nevrátila se do Číny v době platnosti jejího turistického víza. Dále konstatoval, že při posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobkyně z hlediska 55. důvodů pro udělení azylu vycházel především z jejích výpovědí, jí doložených materiálů, materiálů doložených právní zástupkyní žalobkyně, žádosti o udělení víza na zastupitelském úřadu ČR s přílohami a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Čínské lidové republice. Konkrétně vycházel ze Zprávy Ministerstva vnitra Velké Británie, Čína: Křesťané, březen 2016, včetně čínského překladu, Zprávy Ministerstva zahraničních věcí Velké Británie o lidských právech a demokracii za rok 2015, kapitola IV: prioritní země – Čína, ze dne 21. dubna 2016, včetně čínského překladu, Výroční zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o svobodě vyznání v Číně za rok 2015, ze dne 10. srpna 2016, včetně čínského překladu, Výroční zprávy China Aid Association 2015, Pronásledování křesťanů a církví v Číně čínskou vládou, březen 2016, včetně čínského překladu, Výroční zprávy Amnesty International 2015/2016, Čína, ze dne 24. února 2016, včetně čínského překladu, Zprávy Freedom House, Svoboda ve světě 2016 – Čína, ze dne 27. ledna 2016, včetně čínského překladu, Výroční zprávy Human Rights Watch 2017, Čína, ze dne 12. ledna 2017, včetně čínského překladu, Informace OAMP – Církev Boha všemohoucího, Historie, struktura a věrouka, ze dne 23. června 2016, včetně čínského překladu. Dále uvedl, že z hlediska posouzení žádosti shledal dokumenty navrhované žalobkyní za nadbytečné a nezahrnul je mezi podklady pro vydání rozhodnutí. Z tohoto důvodu si zároveň s Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. ohledem na nehospodárnost řízení nezajišťoval ani jejich překlad do českého jazyka a spokojil se pouze s komentářem žalobkyně k jejich obsahu. Dále se žalovaný seznámil s písemným vyjádřením žalobkyně, které v čínském jazyce doložila a jehož překlad si následně opatřil. K tomu uzavřel, že žalobkyně nedoložila žádné relevantní materiály, když její vyjádření vesměs tvoří jen její osobní názory a postoje a tvrzení ohledně její víry a církve.

56. Žalovaný konstatoval, že v rámci správního řízení o konkrétní žádosti o mezinárodní ochranu se neposuzuje obecná situace konkrétních menšin a jejich postavení v zemi původu žalobkyně, ale je nutné shledat individuální pronásledování její osoby ve smyslu konkrétních ustanovení zákona o azylu. Při posuzování situace v Číně žalovaný, jak uvedl, vycházel z většího počtu zdrojů, které si opatřil, nikoliv výhradně a pouze z namítané Zprávy Ministerstva vnitra Velké Británie. Jak je navíc v úvodní poznámce uvedeno, Zpráva Ministerstva vnitra Velké Británie má sloužit jako zdroj informací o zemi, nikoliv jako návod, jak k jednotlivým žádostem o mezinárodní ochranu přistupovat, a správní orgán tak rovněž ve svém rozhodnutí učinil. Žalovaný uvedl, že nezpochybňuje obecnou problematickou situaci křesťanských náboženských menšin a jejich věřících v Číně. V rámci správního řízení o konkrétní žádosti o mezinárodní ochranu se však neposuzuje obecná situace konkrétních menšin a jejich postavení v zemi původu žadatelky, ale je nutné shledat individuální pronásledování její osoby ve smyslu konkrétních ustanovení zákona o azylu. Měl za to, že k situaci náboženských menšin v Číně si zajistil dostatek informací a z hlediska hospodárnosti a efektivity řízení tak nepovažuje za účelné zajišťovat si a překládat další informace totožného obsahu.

57. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjela ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byla azylově relevantním způsobem pronásledována. Dále uvedl, že žalobkyně v průběhu správního řízení uvedla jako důvod podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany svoje obavy z pronásledování a zatčení z důvodu skutečnosti, že je příslušnicí náboženské menšiny, konkrétně Církve Boha všemohoucího. Po provedeném správním řízení však žalovaný nedospěl k závěru, že by žalobkyně mohla ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, tj. jednak z jí tvrzeného náboženství, ale ani z důvodu její rasy, pohlaví, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, či že by jí takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Žalovaný k tomu připomněl, že nemůže především pominout skutečnost, že žalobkyně přicestovala do ČR zcela zjevně v rámci organizované skupiny dalších svých spoluobčanů, jejich údajných souvěrců, které však nikdy dříve neznala, a to na základě víza, získaného stejně jako v případě jejích souvěrců, jak následně všichni připustili, za pomoci uvedení řady nepravdivých skutečností a doložení víceméně padělaných, respektive opětovně nepravdivých dokumentů na zastupitelském úřadu ČR v P. Žalovaný připustil, že osoba skutečně prchající před pronásledováním ve své vlasti může k jejímu opuštění využít padělaných dokladů či dokumentů, pokud by jinak nemohla z důvodu činnosti nebo nečinnosti orgánů země jejího původu odjezdu do zahraničí dosáhnout, nicméně je pravdou, že jediné nepravdivé informace a dokumenty doložila pouze ve vztahu k orgánům ČR, resp. zastupitelskému úřadu ČR, kde si žádala o udělení turistického víza, a na území ČR pak rovněž vůči cizinecké policii na mezinárodním letišti Václava Havla Praha, kde mohla okamžitě projevit svůj úmysl žádat o mezinárodní ochranu v ČR. Ona ale opětovně v souladu se svým turistickým vízem prošla až na území ČR a o mezinárodní ochranu požádala až později v přijímacím středisku Zastávka u Brna. Žalobkyně rovněž nebyla ochotna sdělit správnímu orgánu žádné podrobnosti o konkrétních osobách, které jí uvedené vízum zajistily, a které ji rovněž nasměřovaly do přijímacího střediska Zastávka u Brna, kam po svém příjezdu do ČR odjela požádat o mezinárodní ochranu. Žalovaný dále připomněl, že žalobkyni byl rovněž čínskými orgány bez jakýchkoliv problémů vydán cestovní pas pro potřeby jejího vycestování z vlasti, a to s Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. biometrickými údaji včetně otisků prstů a fotografie.

58. Dále žalovaný uvedl, že žalobkyně, ač byla dle svého sdělení příslušnicí uvedené církve a svou víru po několik let ve vlasti dle svých slov vyznávala, nikdy nebyla ze strany čínských státních orgánů či bezpečnostních složek zadržena či dokonce opakovaně zadržována či vězněna, nebyla ve své vlasti během života, a není tam ani v současnosti, trestně stíhána a nestala se ani terčem jakéhokoliv jiného negativního jednání čínských státních orgánů či bezpečnostních složek vůči své osobě, tím méně pak z důvodu svého náboženského přesvědčení. Žalobkyně tedy nebyla ve své vlasti pronásledována ve smyslu zákona o azylu a dle správního orgánu neuvedla ani žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že se tak stane v případě jejího návratu do vlasti. K obavě žalobkyně z pronásledování a zatčení žalovaný uvedl, že mohla k řešení své situace využít možnosti vnitřního přesídlení v rámci Číny. Žalovaný připustil, že Čínu jistě obecně nelze označit za zemi s vyspělou demokracií či vysokým stupněm dodržování lidských práv, nicméně toto obecné konstatování pro udělení azylu rozhodně nestačí.

59. Žalovaný dále uvedl, že nenalezl v případě žalobkyně žádný zvláštního zřetele hodný důvod podle § 60. 14 zákona o azylu pro udělení jí azylu z humanitárního důvodu. Dále konstatoval, že žalobkyně neuvedla a ani žalovaný neshledal žádné skutečnosti, na základě kterých by mohla žalobkyni hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti. Žalovaný se rovněž zabýval otázkou, zda žalobkyni hrozí v případě návratu do vlasti nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Žalovaný však v případě žalobkyně k takovému závěru nedospěl. Uvedl, že z její výpovědí v průběhu správního řízení vyplynulo, že se v případě návratu obává perzekuce ze strany čínských úřadů z důvodu jejího členství v zakázané náboženské skupině a rovněž z toho důvodu, že se do vlasti nevrátila během platnosti víza a bude tedy podezřívána, že v ČR žádala o udělení azylu. K obavám žalobkyně z perzekuce ze strany čínských úřadů z důvodu jejího členství v zakázané náboženské skupině žalovaný opakovaně uvedl, že žalobkyně, ač byla dle svého sdělení příslušnicí uvedené církve a svou víru po několik let ve vlasti dle svých slov vyznávala, nikdy nebyla ze strany čínských státních orgánů či bezpečnostních složek zadržena či dokonce opakovaně zadržována či vězněna, nebyla ve své vlasti během života, a není tam ani v současnosti, trestně stíhána a nestala se ani terčem jakéhokoliv jiného negativního jednání čínských státních orgánů či bezpečnostních složek vůči své osobě, tím méně pak z důvodu svého náboženského přesvědčení. Žalovaný tak dospěl k závěru, že žalobkyně pouze využila určitých znalostí o problematice pronásledování příslušníků některých náboženských menšin v Číně, aby svými tvrzeními následně vygradovala svůj azylový příběh a vytvořila údajné obavy z návratu do vlasti, přestože ona sama ve skutečnosti ve své vlasti ohrožena nikdy nebyla. K obavě žalobkyně z pronásledování a zatčení dále uvedl, že dle jeho názoru mohla k řešení své situace využít možnosti vnitřního přesídlení v rámci Číny. Ona sama tuto možnost sice vyloučila s tím, že situace je v celé Číně stejná, žalovaný však byl toho názoru, že rozhodně mohla k řešení své situace s policií využít možnosti přesídlit se do jiné oblasti či provincie v rámci Číny. K tomu připomněl, že žalobkyni byl rovněž čínskými orgány bez jakýchkoliv problémů či překážek vydán cestovní pas pro potřeby jejího vycestování z vlasti, a to s biometrickými údaji včetně otisků prstů a fotografie, tudíž je zjevné, že šlo o vydání dokladu na její pravou totožnost, jemuž byla osobně přítomna. To dle jeho přesvědčení opětovně jasně svědčí o naprostém nezájmu čínských státních orgánů o její osobu. Žalovaný tak nedospěl k závěru, že by žalobkyni v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu.

61. S takto vyslovenými názory žalovaného se krajský soud neztotožnil, a proto žalobu považuje za důvodnou.

62. Prvně je třeba konstatovat, že žalobkyně sice přiznala, že při vycestování z Číny uvedla ve své žádosti o turistické vízum nepravdivé skutečnosti, nicméně tyto nepravdivé informace a Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. doklady se nijak netýkají jejího azylového příběhu. Nelze rovněž přehlédnout, že žalobkyně při následném pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany tuto skutečnost nijak nezapírala. V daném případě šlo totiž jednoznačně o údaje, které měly zvýšit šanci žalobkyně na získání víza a vycestování z Číny. Ani podání žádosti o mezinárodní ochranu s odstupem několika dnů nepovažuje krajský soud v daném případě za okolnost, která by měla mít takový vliv na hodnocení důvodů odchodu žalobkyně z vlasti, jak činí žalovaný.

63. Krajský soud nemohl přisvědčit názoru žalovaného vyslovenému při posuzování podmínek daných ust. § 12 písm. b) zákona o azylu, tedy posuzování odůvodněnosti strachu žalobkyně z pronásledování z důvodu náboženství při jejím návratu do země původu.

64. Důvody udělení azylu upravuje zákon o azylu v ustanovení § 12 tak, že azyl se udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

65. Zde je nutno upozornit, že žalobkyně ve svém pohovoru konstatovala, že její rodina musela opustit domov, kde je na základě udání hledala policie pro jejich členství v církvi Quanneng Shen. V novém bydlišti, kde žila se dalšími sestrami a bratry ve víře, ji opět hledala policie a zatkla její spolubydlící a zabavila počítače. Proto začala spolu s jednou sestrou přemýšlet a plánovat, jak by mohly Čínu opustit a hledat v zahraničí azyl, když i ostatní věřící byli v Číně zatýkáni. Lze tedy konstatovat, že již na základě těchto skutečností je možno dovodit přiměřenou pravděpodobnost toho, že v budoucnu by žalobkyně mohla být vystavena jednání představujícímu pronásledování ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o azylu, které uvádí, že „Pronásledováním se rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.“ 66. Citované ustanovení je provedením článku 9 odst. 1 a 2 kvalifikační směrnice, kterou zákon o azylu provádí a podle níž „aby bylo jednání považováno za pronásledování ve smyslu čl. 1 odst. A Ženevské úmluvy, musí být a) svou povahou nebo opakováním dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze odchýlit, nebo b) souběhem různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl jednotlivce způsobem podobným uvedenému v písmenu a).“ Za pronásledování ve smyslu odstavce 1 může být mimo jiné považováno fyzické nebo psychické násilí, včetně sexuálního násilí.

67. Nutno konstatovat, že žalovaný svůj závěr o neexistenci důvodných obav žalobkyně z pronásledování odůvodnil de facto pouze zpochybněním některých tvrzení žalobkyně, aniž by je však konfrontoval s informacemi ze zpráv o zemi původu. Žalovanému tak lze vytknout, že v napadeném rozhodnutí neprovedl hodnocení okolností sdělených žalobkyní a to na podkladě informací o zemi původu. Bylo namístě posoudit situaci žalobkyně dle čl. 9 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2007, č. j. 1 Azs 40/2007 - 129, v němž je uvedeno, že je „v každém takovém případě nutno pečlivě posuzovat, zda konkrétní formy negativních reakcí žadatelova okolí dosáhly jednotlivě či ve svém souhrnu (kumulativně) takové intenzity, aby je bylo lze považovat za „opatření působící psychický nátlak“ ve smyslu § 2 odst. 6 zákona o azylu“. Sám žalovaný přitom ve správním řízení zcela nezpochybňoval, že příslušníci některých křesťanských církví jsou v Číně pronásledováni. Přitom by se očekávalo, že žalovaný provede hodnocení církve, k níž se žalobkyně hlásí, s následným hodnocením vztahu státních orgánů Číny k její ideologii a členům.

68. Závěr žalovaného je však v rozporu s opakovaným tvrzením žalobkyně o tom, za jakých okolností probíhají jejich náboženská setkání (což korespondovalo s informacemi o zemi Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. původu shromážděnými žalovaným), s vylíčením incidentů, ke kterým došlo v roce 2012, 2014 a 2016, kdy jí hrozilo zadržení policií a kdy byli zadrženi členové církevní komunity, ke které patřila, o jejím následném pronásledování policií, kvůli kterému musela měnit místo pobytu. Žalobkyně v zásadě konzistentní azylový příběh vylíčila a nezůstala pouze u obecných tvrzení a znalostí o pronásledování příslušníků náboženských menšin v Číně, přičemž ve vylíčení toho, co prožila v souvislosti s vyznáváním víry, krajský soud neshledal zásadnější nesrovnalosti.

69. S ohledem na shora vzpomínané ust. § 2 odst. 4 zákona o azylu a čl. 9 odst. 1 kvalifikační směrnice lze tak připustit, že žalobkyně mohla mít odůvodněné obavy z pronásledování pro příslušnost k tvrzené náboženské skupině, přičemž tato skutečnost nebyla v průběhu správního řízení ničím vyvrácena. K tomu krajský soud dodává, že zákon o azylu ani kvalifikační směrnice nevyžaduje, aby se žadatel o azyl opakovaně vystavoval fyzickému násilí a psychickému nátlaku pro vyznání své víry, aby následně mohl být úspěšný se svojí žádostí o mezinárodní ochranu.

70. Krajský soud se dále nemohl ztotožnit s názorem žalovaného, dle něhož žalobkyně mohla k řešení své situace využít možnost vnitřního přesídlení v rámci Číny ve smyslu ust. § 2 odst. 7 zákona o azylu a čl. 8 kvalifikační směrnice. Žalovaný v napadeném rozhodnutí toto svoje tvrzení řádně nezdůvodnil a z jeho rozhodnutí tedy není vůbec zřejmé, z čeho dovozuje, že jsou v daném případě podmínky pro aplikaci tohoto institutu splněny.

71. V návaznosti na shora uvedené musí krajský soud konstatovat, že žalovaný dostatečně nezhodnotil a následně tudíž ani neodůvodnil svůj závěr, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu ust. § 12 písm. b) zákona o azylu. Tento nedostatek způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

72. Žalobkyně dále v žalobě uvedla, že v případě neudělení azylu dle ust. § 12 by v jejím případě bylo namístě udělit doplňkovou ochranu podle § 14a zákona o azylu, dle něhož „Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“ 73. Žalobkyně spatřovala důvody pro udělení doplňkové ochrany, neboť v případě jejího návratu do Číny jí hrozí nebezpečí vážné újmy, tedy mučení, nelidské či ponižující zacházení, či trestání z důvodu podání žádosti o mezinárodní ochranu v jiné zemi. Připomenula k tomu, že žalovaný se nedostatečně věnoval hrozbě vážné újmy v případě návratu ve smyslu zmiňovaného ust. § 14a zákona o azylu, když pouze uvedl, že „žadatelka neuvedla, ani správní orgán nenalezl, žádné skutečnosti, na základě kterých by mohla žadatelce hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma uložením nebo vykonání trestu smrti.“ Tento závěr podle žalobkyně nemá oporu ve spise a oponují mu zprávy o zemi původu. Měla rovněž za to, že závěry o mučení, nelidskému a ponižujícímu zacházení nemají oporu ve spise ani v početných zprávách o zemi původu a že v průběhu pohovoru vypovídala o několika konkrétních případech spoluvěřících, kdy došlo k jejich zadržení a přitom dokládala do spisu zdroje, které svědčily o špatném zacházení se souvěrci. Tato skutečnost u ní samozřejmě vzbuzovala obavu, že by takovému jednání mohla být vystavena i ona sama.

74. K tomu krajský soud konstatuje, že se žalovaný s touto námitkou v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně nevypořádal. Je totiž zřejmé, že si žalovaný neobstaral žádnou zprávu o zemi původu, která by se blíž zabývala otázkou, zda jsou neúspěšní žadatelé o mezinárodní ochranu po svém návratu do Číny v nějakém ohrožení. Žalobkyně přitom v průběhu soudního řízení předložila celou řadu dalších důkazů, kterými vyvracela tvrzení žalovaného a z kterých vyplývaly problémy, jež mohou vzniknout neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu, kteří se vrací zpět do Číny. Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

75. V této souvislosti krajský soud rovněž přisvědčil žalobní námitce vytýkající žalovanému, že nezajistil překlad dokumentů, které žalobkyně na obhajobu svých tvrzení v průběhu správního řízení předkládala. Žalovaný k tomu pouze obecně konstatoval, že se nejedná o dokumenty, které by se vztahovaly přímo osobě žalobkyně a že tudíž nemohou přinést nic nového nad rámec informací obstaraných žalovaným. S tímto názorem se nelze ve vazbě na shora uvedené ztotožnit. Přitom podklady, které obstaral na obhajobu svých názorů sám žalovaný, nedaly v žádném případě dostatečnou odpověď na to, zda žadatelům o mezinárodní ochranu v případě jejich návratu do Číny hrozí či nehrozí nějaké nebezpečí. Lze uvést, že žalovaný se této otázce věnoval pouze v základní rovině a jeho závěr, že tyto osoby nejsou vystaveny systematickému týrání, včetně zadržování a špatného zacházení, nelze považovat za objektivní. Žalobkyně přitom sama v průběhu správního řízení upozornila na důkazy, z nichž dle jejího názoru zřetelně vyplývalo, že závěry žalovaného přinejmenším zpochybňují nebo dokonce i vyvracejí.

76. Shora naznačené nedostatky odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí tak způsobily, že toto rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, proto je krajský soud v souladu s ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude vázán shora vysloveným právním názorem ve smyslu ust. § 78 odst. 5 s.ř.s. Bude tedy na žalovaném, aby odstranil nedostatky správního řízení, které jsou mu krajským soudem vytýkány. K tomu bude nezbytné, aby si obstaral aktuální informace o zemi původu žalobkyně, z nichž bude moci vycházet při posuzování její žádosti o udělení mezinárodní ochrany a konkrétních námitek v žalobě obsažených. Jeho povinností rovněž bude provést test „reálného nebezpečí“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č.j. 2 Azs 71/2006-82) a posoudit, zda žalobkyni v případě návratu do Číny nehrozí nebezpečí vážné újmy ve formě mučení a nelidského či ponižujícího zacházení či trestání. Dále krajský soud podotýká, že podkladem pro nově otevřené správní řízení budou i závěry plynoucí ze Zprávy Veřejné ochránkyně práv ze dne 31. 10. 2018 a navazující Závěrečné stanovisko ze dne 21. 6. 2019, které byly výsledkem šetření Veřejné ochránkyně práv ve věci neudělení mezinárodní ochrany státním příslušníkům Čínské republiky hlásícím se ke křesťanskému vyznání. Krajský soud rovněž připomíná, že k obdobným závěrům, jaké byly vysloveny shora, dospěl i Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích – sp. zn. 9 Azs 39/2019 a 9 Azs 125/2019. Na závěry tam vyslovené proto zdejší soud plně odkazuje.

V. Náklady řízení

77. Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Právo na náhradu nákladů řízení přísluší žalobkyni, ta však tyto náklady neúčtovala. Krajský soud tedy rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

Poučení