30 C 287/2023 - 44

Rubrum

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Jakubcovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce]. Ing. [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované A], IČO [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] sídlem [Adresa žalované B] o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 50 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 50 000 Kč od 20. 10. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá, co do částky ve výši 100 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 100 000 Kč od 19. 10. 2023 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 50 000 Kč od 19. 10. 2023 do 20. 10. 2023.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 16 580,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta], advokáta se sídlem v [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobce se podáním ke zdejšímu soudu ze dne 16.10.2023 domáhal zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že tak činí v důsledku způsobené nemajetkové újmy za nesprávné úřední rozhodnutí ve smyslu ust. § 31 odst. 2 z.č. 82/1998 Sb. V rámci trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 2 T 45/2019 a následně před Krajským soudem v Ústí nad Labem, sp. zn. 4 To 93/2023 bylo ve věci poškozeného rozhodnuto rozsudkem ze dne 30. 1. 2023, č. j. 2 T 45/2019-1335 tak, že se poškozený dle ustanovení § 226 písm. c) tr. řádu zprošťuje obžaloby státního zástupce okresního státního zastupitelství v Chomutově ze dne [datum], č. j. [spisová značka], přičemž státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chomutově a poškozený se po vyhlášení tohoto rozsudku vzdali práva na odvolání a prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění rozsudku. Poškozený zároveň prohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podali odvolání jiné oprávněné osoby. Ve věci byl poškozený obviněn pro spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle ustanovení § 21 odst. 1 tr. zákoníku, tedy pro trestný čin, ze kterých bylo možno uložit poškozenému trest odnětí svobody v trvání až tří let. K zahájení trestního stíhání došlo usnesením ze dne 26. 9. 2017, které bylo poškozenému doručeno dne 20. 10. 2017.

2. Žalobce svůj nárok na zadostiučinění pro nemajetkovou újmu odůvodnil poukazem na kritéria stanovená Nejvyšším soudem, která je možné hodnotit u všech případů nezákonného trestního stíhání. Při výpočtu odčinění za nezákonné trestní stíhání lze vycházet ze základního požadavku, aby v obdobných případech dosahovalo zadostiučinění obdobné výše. Pokud se budou posuzované případy shodovat v podstatných znacích, musí soudy přiznat zadostiučinění v podobné výši, ledaže by odchylný postup náležitě a přesvědčivě zdůvodnily specifickými okolnostmi. Na první místo pak staví povahu trestní věci, tedy závažnost trestného činu, z jehož spáchání byl poškozený původně obviněn. Podle Nejvyššího soudu povaha trestní věci úzce souvisí s intenzitou negativního vnímání poškozeným i se společenským odsouzením. Povahu trestní věci není možno posuzovat pouze podle výše trestu, který obviněnému hrozí. Společnost může vnímat, jinak totožný trestný čin, který byl spáchán na rozdílném předmětu útoku. K uvedenému žalobce uvedl, že byl stíhán za 1 trestný čin, a to ublížení na zdraví dle ustanovení § 146 odst. 1 tr. zákoníku tedy trestný čin úmyslný, kterým někdo jinému způsobí újmu na zdraví. V projednávaném případě pak byl žalobci kladen za vinu trestný čin v základní skutkové podstatě. Na uvedený zločin trestní norma stanoví trest odnětí svobody vždy v trvání až na 3 léta. Žalobce byl tak reálně vystaven trestu odnětí svobody v horní polovině trestní sazby, tedy v rozsahu 2 roky nepodmíněně, když jednoznačně byly dány přitěžující okolnosti v intencích ustanovení § 34 písm. g), h), a k) trestního zákona. Dalším kritériem je podle Nejvyššího soudu délka trestního řízení. Delší trestní řízení může vést k nárůstu intenzity zásahu, tak ke zmírnění následků jeho zahájení z důvodu uvadajícího společenského zájmu. Právo na odškodnění nezákonného trestního stíhání však musí být vždy důsledně odlišováno od práva na odškodnění nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (tzv. nepřiměřeně dlouhého trestního stíhání). To se odlišuje základem práva, ale i újmou, kterou představuje zejména nejistota výsledku řízení. Zároveň se musí při existenci obou práv zohledňovat již nahrazená újma. V projednávaném případě řízení trvalo 5 let a 4 měsíce, přičemž o dlouhodobosti řízení a o průtazích rozhodoval již Obvodní soud pro Prahu 2. V tomto řízení však s ohledem na postup Policie České republiky, jakož i státního zastupitelství byl žalobce vystaven stavu, kdy přestal věřit v právo a spravedlnost, tedy žil v beznaději a nebýt práce obhajoby a fair řízení před soudem, byl by žil v nejistotě a strachu z odsouzení. V této souvislosti je možné hovořit o naprostém psychickém tlaku na žalobce, neboť ať byla jeho odpověď jakákoliv, vždy byla špatná a vedla k nezvratnému osudu obviněného s tím, že přípravné řízení se překlopilo do zdlouhavého řízení soudního, i když státní zástupce měl zákonné instrumenty na zastavení trestního stíhání, což se však v případě žalobce nestalo. Další kritérium následků uvádí Nejvyšší soud v osobnostní sféře poškozeného. Ty spočívají v morálním narušení osobnosti po dobu trestního stíhání a narušení soukromé, rodinné, pracovní a dalších sféry jeho života. Navíc za škodnou událost, na jejímž základě újma vzniká, považuje vedení trestního řízení. V projednávaném případě byl žalobce udržován ve strachu z případného výkonu trestu odnětí svobody a vystaven veřejnému opovržení, tedy stavu naprosté beznaděje. Na rozdíl od odčinění nepřiměřeně dlouhého řízení, však u určení nezákonného trestního stíhání neexistuje žádná základní částka, ze které by soud mohl vycházet. Stejně tak jednotlivá kritéria nejsou ohodnocena, jejich vliv na zvýšení či snížení částky vypočtené v obdobných případech tedy leží zcela na úvaze stran, případně soudu. Při oceňování nemateriální újmy je ovšem zcela namístě, že neexistuje žádná omezující spodní či horní hranice a mělo by se tedy vycházet z toho, že by se podobná situace neměla v budoucnu nikdy opakovat a tedy i nemateriální újma by měla být v takové výši, aby nebyla zapomenuta a v budoucnu již nemusela být nikdy aplikována, neboť srovnatelné případy nesmějí v demokratickém právním státě vznikat.

3. Žalobce jako žadatel uplatnil u Ministerstva spravedlnosti České republiky nárok na náhradu škody – nemajetkové újmy, a to z titulu nesprávného úředního postupu – dlouhodobosti řízení, když toto učinil v rámci žádosti datované dnem 18. 4. 2023. Na uplatněný nárok reagovalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky přípisem č. j. [Anonymizováno] ze dne 19. 4. 2023, v němž žalobci sdělilo, že jeho žádost o náhradu škody v penězích vyhověno nebude s tím, že bylo konstatováno toliko právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žalobce tedy vyčerpal veškeré zákonem dané možnosti k mimosoudnímu vyřešení věci a nezbylo mu, než z opatrnosti podat tuto žalobu příslušnému soudu, aby se tak domohl svých zákonem daných práv.

4. Žalovaná k věci uvedla, že žalobcův nárok neuznává ani částečně. Učinila nesporným, že žalobce uplatnil u ministerstva spravedlnosti nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, a to podáním ze dne 13. 4. 2023 doručeným žalované dne 18. 4. 2023. Nemajetková újma měla být žalobci způsobena v souvislosti s trestním stíháním vedeným u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 2 T 45/2019. Stanoviskem ze dne 7. 12. 2023 žalovaná konstatovala, že nárok žalobce uplatněný v souvislosti s jeho trestním stíháním je důvodný, neboť je zde dána existence nezákonného rozhodnutí a žalobci byla poskytnuta morální satisfakce. Ve zbývající části byl nárok zamítnut. Žalovaná učinila nesporným, že usnesením ze dne 26. 9. 2017 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro trestný čin ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Proti usnesení byla podána stížnost. Tato byla zamítnuta dne 10. 1. 2018. Dne 7. 2. 2019 byl podán návrh na podání obžaloby. Obžaloba byla podána dne 27. 3. 2019. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 1. 2023, č. j. 2 T 45/2019-1335, byl žalobce zproštěn obžaloby, rozsudek nabyl právní moci ve vztahu k žalobci dne 30. 1. 2023. Žalovaná dále uvedla, že předmětem sporu činí především závažnost a rozsah tvrzené nemajetkové újmy. Doplnila, že pokud jde o samotný vznik nemajetkové újmy je na žalobci, aby vznik újmy, jakož i konkrétní zásahy do některé z části své osobnostní sféry tvrdil a prokázal. Zároveň je na žalobci, aby tvrdil a prokázal závažnost konkrétního zásahu a intenzitu vzniku, té které újmy. Lze mít obecně za to, že každé trestní stíhání může zasáhnout do života stíhané osoby v řadě jeho rovin s větší či menší intenzitou, nicméně v rámci mimosoudního projednání lze poskytnout peněžité zadostiučinění jen tehdy, pokud lze považovat za zcela nesporné, že tento zásah je možno hodnotit jako skutečně závažný. Žalovaná měla za to, že tvrzená nemajetková újma nebyla žalobcem dostatečně tvrzena a nebyla rovněž prokázána. Přičemž prokázána by měla být i existence příčinné souvislosti mezi konkrétním trestním stíháním a újmou. V daném případě žalovaná postrádala v požadavku žalovaného na finanční odškodnění shora uvedenou argumentaci. Vzhledem k nespornosti existence práva na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním poskytla žalovaná žalobci omluvu v tomto znění: „Vzhledem k nespornosti existence práva na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním (co do základu nároku) Ministerstvo spravedlnosti konstatuje, že nezákonným usnesením o zahájení trestního stíhání vydaným Policií České republiky, krajským ředitelstvím policie Ústeckého kraje, odborem obecné kriminality ze dne 26. 9. 2017, č. j. [Anonymizováno], došlo k porušení práva žadatele [Jméno žalobce] nebýt trestně stíhán, jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, garantovaného čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, za což se Ministerstvo spravedlnosti panu [Jméno žalobce] omlouvá“. Žalovaná, tudíž měla za to, že konstatování nezákonného rozhodnutí spolu s poskytnutou omluvou je dostatečnou satisfakcí. Oporu pro svůj závěr nacházela v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4525/2017, v němž Nejvyšší soud uvedl, že k odčinění určité míry nejistoty, frustrace a jiných negativ vnesených do života prostřednictvím trestního stíhání, které probíhalo v souladu s právními předpisy, zásadně postačují jiné než peněžní formy odškodnění.

5. Skutkový stav byl v řízení zjištěn ze shodných vyjádření účastníků řízení a z důkazů listinných, jejichž provedením jednotlivě i ve vzájemné souvislosti měl soud za to, že účastníci tohoto řízení se shodli na skutečnostech, že žalobce byl stíhán a obviněn ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle ustanovení § 21 odst. 1 tr. zákoníku, tedy pro trestný čin, za který bylo možno uložit poškozenému trest odnětí svobody v trvání až tří let. K zahájení trestního stíhání došlo usnesením Policie České republiky ze dne 26. 9. 2017, které bylo poškozenému doručeno dne 20. 10. 2017, přičemž trestní řízení bylo ukončeno rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 1. 2023, č. j. 2 T 45/2019-1335, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby. Rozsudek nabyl právní moci ve vztahu k žalobci dne 30. 1. 2023.

6. Dodejkou datové zprávy ze dne 18. 4. 2023 soud zjistil že tohoto dne 17: 14 : 57 byla do datové schránky ministerstva spravedlnosti dodána žádost žalovaného o odškodnění.

7. Z žádosti o odškodnění ze dne 13. 4. 2023 soud zjistil, že žalobce kromě odškodnění za dlouhodobost řízení ve výši 110 502 Kč, požadoval rovněž náhradu nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění v částce 150 000 Kč. V žádosti mimo jiné uvedl, že již v přípravném řízení namítal, že v dané věci nedošlo k řádnému hodnocení důkazů, že došlo již při zahájení trestního stíhání k porušení základních zásad trestního řízení ve světle zásady zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, zásady hodnocení důkazů a zásady presumpce neviny. Žalobce se bránil tím, že skutek popsaný v usnesení o zahájení trestního stíhání i v obžalobě nespáchal. Následně po uplynutí pěti let, třech měsíců a 10 dní bylo poškozenému dáno v plném rozsahu zcela za pravdu a bylo rozhodnuto tak, že byl obžaloby zproštěn.

8. Z dopisu Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 19. 4. 2023 nazvaného [jméno FO] – potvrzení příjmu podání, soud zjistil, že žalovaná potvrdila žalobci přijetí jeho žádosti o přiznání zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu datované 13.4.2023.

9. Dopisem Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 7. 12. 2023 soud zjistil, že žalovaná poskytla žalobci v důsledku nespornosti existence práva na náhradu nemajetkové újmy omluvu shora uvedeného znění (viz odst. 4).

10. Dopisem Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 7. 12. 2023 soud dále zjistil, že žalovaná poskytla žalobci odškodnění ve výši 42 144 Kč. S tím, že se jednalo o úhradu nákladů vynaložených na obhajobu.

11. Dopisem Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 7. 12. 2023 soud dále zjistil, že z důvodu specifického trestního řízení, co do řízení přípravného, v jehož rámci byl proveden výslech obou obviněných a svědků a bylo získáno i množství dalších důkazů nezbytných pro posouzení trestní věci, považovalo délku řízení 5 let, 4 měsíců a 10 dní za přiměřenou, neboť tuto délku řízení ovlivnil i výrazný mezinárodní prvek, kdy bylo nutné spolupracovat s orgány Spolkové republiky Německo, neboť poškozený a někteří další svědci byli také z ciziny a dále pak délku řízení ovlivnila i nedostupnost klíčového svědka a druhé obžalované a i z důvodu absence žalobce bylo nutné hlavní líčení odročit. Délku řízení pak ovlivnila i pandemie nemoci Covid-19. K nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb. pak z výše uvedených důvodů dle názoru Ministerstva spravedlnosti nedošlo.

12. Usnesením Policie ČR, KŘP Ústeckého kraje, SKPV Odborem obecné kriminality Ústí nad Labem, č.j. [Anonymizováno] ze dne 26.9.2017 soud zjistil, že proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání pro skutek, který bude podrobně popsán v odstavci o učiněném skutkovém závěru. Toto usnesení mu bylo doručeno dne 20.10.2017.

13. Rozsudkem ze dne 30.1.2023, č.j. 2 T 45/2019-1335 soud zjistil, že byl žalobce [Jméno žalobce] zproštěn obžaloby za skutek popsaný v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 26.9.2017 s tím, že nebylo prokázáno, že by tento skutek spáchal obžalovaný. Rozsudek nabyl právní moci dne 30.1.2023. Spolu s žalobcem [Jméno žalobce] bylo soudní řízení trestní vedeno také proti spoluobžalované [jméno FO], která byla rovněž zproštěna obžaloby a to proto, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byla obžalovaná stíhána.

14. Na základě shora učiněných zjištění dospěl soud k následujícímu závěru, že proti žalobci bylo dne 26.9.2017 zahájeno trestní stíhání usnesením Policie ČR, KŘP Ústeckého kraje, SKPV Odborem obecné kriminality Ústí nad Labem, č.j. [Anonymizováno].

15. Uvedeným usnesením byl obviněn ze spáchání přečinu Ublížení na zdraví ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1, § 146 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že v blíže neurčené době mezi 23:00 hod. dne 24. 5. 2014 a 2:30 hod. dne 25. 5. 2014 v nočním podniku [adresa] po předchozí slovní rozepři v úmyslu ublížit na zdraví fyzicky napadl občana SRN [jméno FO], (dále jen poškozeného), kterého na parkovišti nočního podniku udeřil jedním úderem pěstí do čela a následně ve vnitřním prostoru nočního podniku opětovně fyzicky napadl v úmyslu ublížit mu na zdraví dvěma údery pěstí do obličeje a jedním kopem do těla, plivl mu do obličeje a pomočil jej. Tímto svým jednáním poškozenému mohl způsobit zranění popsaná ve znaleckém posudku jako pohmožděniny provázené krevními výrony do podkoží a oděrky kůže na levé straně čela a horním víčku a v okolí levého boltce, vpáčenou zlomeninu levého lícního oblouku, pohmožděniny levé strany krku vpředu a vzadu, nad střední částí levé klíční kosti, zad, ramene, paží, lokte, malíkové hrany předloktí, oděrky kůže obou kolen a bérců, lehký otřes mozku a blíže neurčené poranění břicha, přičemž tato zranění si dle znaleckého posudku vyžádala lékařské ošetření, hospitalizaci a následné léčení poškozeného po dobu do šesti týdnů.

16. Rozsudkem ze dne 30.1.2023, č.j. 2 T 45/2019-1335 byl žalobce [Jméno žalobce] zproštěn obžaloby za skutek výše popsaný v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 26.9.2017 s tím, že nebylo prokázáno, že by tento skutek spáchal obžalovaný. Rozsudek nabyl právní moci dne 30.1.2023 17. Rozsudkem ze dne 30.1.2023 č.j. 2 T 45/2019 - 1335 bylo rovněž prokázáno, že spolu s žalobcem [Jméno žalobce] bylo soudní řízení trestní vedeno také proti spoluobžalované [jméno FO], která byla rovněž zproštěna obžaloby a to proto, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byla obžalovaná stíhána.

18. Soud měl za prokázané, že trestní řízení proti žalobci bylo vedeno od 20.10. 2017, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání až do 30.1.2023, kdy nabyl právní moci zprošťující rozsudek. To je 5 let a 3 měsíce a 10 dnů.

19. Žalobce žalovanou kontaktoval za účelem uplatnění nároku na náhradu škody ve vztahu k poskytnutí zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup dopisem ze dne 13.4.2023, kde mimo jiné uplatnil též částku ve výši 150 000Kč jako zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Žalovaná mu přijetí dopisu potvrdila dne 19.4.2023.

20. Žalovaná dopisem ze dne 7.12.2023, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty 6 měsíců od uplatnění nároku, poskytla žalobci na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním omluvu, ve shora uvedeném znění (odst. 4 tohoto rozsudku), neboť nedospěla k závěru, že by byly splněny podmínky pro přiznání zadostiučinění v peněžní formě s tím, že konstatování nezákonného rozhodnutí spolu s poskytnutou omluvou považovala za dostatečnou satisfakci.

21. Dále měl soud za prokázáno, že v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 30 C 66/2020 o zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí uvedl krajský soud jako soud odvolací ve svém rozsudku ze dne 6.3.2023, č.j. 95 Co 190/2022, že obecně platí, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba hledět jako na nevinného, nicméně samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného. Již samotné trestní stíhání výrazně a bezpochyby zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění ,,liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož, skutek, z něhož byl žalobce obviněn a obžalován, nespáchal.

22. Žalobce v řízení tvrdil skutečnosti, z nichž dovozoval vznik nároku na nemajetkovou újmu a sice psychický tlak, morální narušení, vystavení veřejnému opovržení, nejistotu a strach z odsouzení. K těmto nebyly navrhovány důkazy, neboť žalobce zdůraznil, že nález Ústavního soudu sp. zn. : II ÚS 417/21 je považuje za kategorie vnitřní tj. psychické, které dokazovány být nemohou, ale zásada spravedlnosti musí být dána jako záruka i v případě, kdy je pro poškozenou osobu problematické příčinnou souvislost prokazovat.

23. Právní posouzení věci se opírá o ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen ,,Zákon“). Podle ust. §2 odst. 1 Zákona odpovídá stát za podmínek tímto zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci.

24. Podle § 6 odst. 1 Zákona ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen ,,úřad“).

25. Podle ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) Zákona úřadem podle odst. 1 je ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku samostatné působnosti, v případech, když škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem.

26. Podle ust. § 7 Zákona jedná úřad určený podle odstavců 1až 6 za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví, jinak.

27. Podle ust. § 14 odst. 1 Zákona se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6.

28. Podle ust. § 14 odst. 3 Zákona o uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

29. Podle § 15 odst. 2 zákona se domáhat náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

30. V daném případě žalobce svůj nárok u Ministerstva spravedlnosti ČR uplatnil dne 13.4.2023 a žalovaná mu jeho přijetí potvrdila dne 19.4.2023. Dne 7. 12. 2023 obdržel žalobce od Ministerstva spravedlnosti ČR omluvu, přičemž šestiměsíční lhůta uplynula dne 19.10.2023.

31. Podle § 31 a odst. 1 Zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

32. Podle § 31 a odst. 2 zákona zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit, jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za níž k nemajetkové újmě došlo.

33. Dle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 se mimo jiné uvádí: …,,nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zákona je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena, anebo nepostačovaly konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích.“ 34. Evropský soud vychází ze silné, ale vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz Apicella odst. 93), neboť újma vzniká samotným porušením práva. Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy namístě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností, např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný.

35. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 uvedené neznamená, že poškozený žalobce nemusí majetkovou újmu jako předpoklad jeho nároku vzniklou mu v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení vůbec tvrdit. Takové tvrzení bude zpravidla přinejmenším obsahově vyjádřeno v potřebném rozsahu v žalobě poměrem vylíčení rozhodujících skutečností a toho, čeho se žalobce domáhá (§ 79 odst. 1 o.s.ř.) v rovině alespoň povšechného vysvětlení motivace k uplatnění nároku. Náhrada nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Jde tedy o psychickou kategorii, jejíž hloubku a rozsah, co by rozhodné skutečnosti, obtížně soudem prokazovatelné, by bylo nadbytečné zjišťovat prostřednictvím výslechu účastníka dle § 131 o.s.ř.. Uvedené však působí jen pro stav nejistoty účastníka nepřiměřeně dlouze vedeného řízení. Byla-li by újma spojována s jiným následkem, uplatní se plně procesní povinnosti a břemena, včetně důkazního. Popření tvrzení o nemajetkové újmě ve shora uvedeném obecném smyslu vzniklé v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení je na žalovaném škůdci, jenž má ke své obraně a ke svému zájmu povinnost uvést skutečnosti vylučující pravdivost tvrzení takového škodního předpokladu.

36. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že nezákonným rozhodnutím vznikla žalobci nemajetková újma. Skutečnost samotná, že byl žalobce podroben nezákonnému trestnímu stíhání pro úmyslnou trestnou činnost zaměřenou na zdraví jiného člověka a jeho tělesnou integritu, kdy mu hrozil trest odnětí svobody, vede, aniž by bylo v tomto směru třeba provádět dokazování, k závěru, že toto stíhání bezpochyby mělo na psychiku žalobce neblahý vliv. Jedná se o skutečnost, která je obvyklým následkem nezákonného rozhodnutí. Žalobce, stejně jako by to pociťovala každá jiná osoba, nacházející se v jeho situaci, jednak důvodně pociťoval strach z výkonu trestu odnětí svobody, který mu bezpochyby hrozil, jakož i ze samotného pobytu ve vězení. Stejně tak lze uvěřit žalobci, že byl svým okolím negativně vnímán, neboť společenský odsudek za trestnou činnost, pro kterou byl stíhán, je bezpochyby dán. Dále mu lze uvěřit, že z celého nezákonného trestního stíhání mohl pociťovat beznaděj, když na jeho aktivní obranu orgány činné v trestním řízení nebraly žádný ohled. To vše, aniž by tyto skutečnosti musel dokazovat, neboť obecně platí, že by stejnou nemajetkovou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena. Jedná se totiž o notorietu, kterou dokazovat netřeba.

37. Za uvedené útrapy je třeba tedy žalobce odškodnit, přičemž, jak uvádí Ústavní soud, výše přiznané náhrady nesmí být symbolická, ale musí vždy naplnit požadavky plynoucí z čl. 36 odst. 3 Listiny a principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4293/18). Objektivním kritériem pro určení výše nemajetkové újmy je přitom význam řízení pro poškozeného (žalobce), kterému je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaného řízení. Vzhledem zejména k délce trestního řízení, k výši hrozícího nepodmíněného trestu odnětí svobody a k tomu, že žalobce byl stíhán pro závažnou úmyslnou trestnou činnost spáchanou ve formě pokusu, kdy tedy od počátku se nejednalo o dokonaný čin a bylo tedy již v přípravném řízení zřejmé, že poškozený, který utrpěl újmu na zdraví, musel být vystaven reálnému násilí ze strany pachatele, nikoliv jen pokusu jej poranit, pak zadostiučinění ve formě pouhého konstatování porušení práva, nestačí. V daném případě, kdy po dobu trvání trestního stíhání a v důsledku tohoto stíhání docházelo k vážným zásahům do práva žalobce na jeho lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst, je tak namístě poskytnout žalobci přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích, přičemž odpovídající shledává soud peněžitou náhradu v částce 50 000 Kč. Pokud žalobce požadoval částku vyšší, pak netvrdil další skutečnosti, které by mohly umocnit hloubku zásahu do jeho soukromého života. Např. vliv na rodinný a partnerský život, jeho postavení a kariérní postup v zaměstnání, běžné mezilidské vztahy v rámci širší rodiny, popř. na vztahy mezi přáteli. Takové zásahy do soukromého a rodinného života, žalobce ani netvrdil ani neprokazoval. Proto mu nebyla přiznána částka, přesahující přiznaných 50 000 Kč.

38. Pokud jde o existenci rozhodnutí, ve kterém by byla posuzována výše zadostiučinění ve skutkově obdobném případě (kde by se jednalo o nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným stíháním pro přečin ublížení na zdraví ve stádiu pokusu), tak soudu žádné takové rozhodnutí známo není. Soud tedy vycházel z obdobného, nikoliv však totožného případu nezákonného stíhání za zločin pohlavního zneužití a přečin ohrožování výchovy dítěte vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 30 C 66/2020, v němž odvolací soud pod. sp. zn. 95 Co 190/2022 uvedl, že při stanovení formy či výše zadostiučinění soud musí vycházet především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobní sféře poškozeného, přičemž přihlédne k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Forma a případná výše za zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 20 12, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). V této soudem dříve projednávané a rozhodnuté věci byl žalobce stíhán pro zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst.1 písm. a) tr. zákoníku jako devatenáctiletý. Tato trestná činnost vyvolává vysokou míru společenského odsouzení. Žalobci hrozila sazba trestu odnětí svobody v rozmezí jednoho roku až osmi let. Trestní stíhání bylo proti žalobci vedeno 44 měsíců, což je doba nepřiměřená, účinky trestního stíhání tak na žalobce působily po dlouhou dobu a bezpochyby zasahovaly do jeho osobnostní sféry. Soud dospěl k závěru, že úvahy, na základě nichž bylo žalobci v této dříve projednávané věci přiznáno zadostiučinění ve výši 50 000 Kč jsou zcela jistě aplikovatelné i pro tuto řešenou věc, neboť na ni lze nahlížet stejně a to jak z hlediska způsobených útrap tak z hlediska délky řízení a jeho významu pro poškozeného. Zadostiučinění v podobě omluvy, navíc opožděné, by v tomto případě nevedlo k nápravě křivd, kterých se orgány činné v trestním řízení na osobnostní sféře žalobce nezákonností vedeného stíhání dopustily.

39. V této souvislosti se hodí připomenout i závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 624/05, v němž Ústavní soud uvedl, že ústavně právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení článku 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v článku 1 odst. 1 Ústavy ČR, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, kterým přímo zasáhly do základních práv jednotlivce. Na jednu stranu je povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, ukáží-li se jejich předpoklady jako mylné a nesprávné. Má-li být totiž jednotlivec povinen se takovým úkonům vůbec podrobit, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že dostane, pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal, odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben. Tato záruka musí být dána i v případě, jestliže je pro poškozenou osobu výše újmy či příčinná souvislost problematicky prokazatelná (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 417/21).

40. Podle ustanovení § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

41. Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

42. Pokud se jednalo o splatnost poskytovaného zadostiučinění byl soud toho názoru, že žalovaná potvrdila žalobci přijetí jeho žádosti dne 19.4.2023. Podle § 15 odst. 2 Zákona se domáhat náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Dnem 19.10.2023 nastala splatnost jeho nároku podle Zákona, ten však nebyl uspokojen. Dnem 20. 10. 2023 se tedy žalovaná ocitla v prodlení.

43. I když měl žalobce ve věci úspěch jen částečný, náleží mu plná náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť se jedná o situaci, kdy rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 3388/11). V projednávané věci se žalobce domáhal přiměřeného zadostiučinění ve výši 150 000 Kč, nárok byl co do základu shledán důvodným, žalobci bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši 50 000 Kč. Na právní zastoupení vynaložil žalobce podle vyhl. č. 177/1996 Sb. za čtyři úkony právní služby po 3 100 Kč (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, účast na jednání soudu), a jeden úkon po 1 550 Kč (účast na vyhlášení rozhodnutí), 4x režijní paušál po 300 Kč, DPH ve výši 21 % z částky 12 050 Kč tj. 2 530,50 Kč a SOP ve výši 2 000 Kč.

Poučení