30 C 48/2022-28

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Laurou Penn ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 92 625 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 14. 4. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba, pokud se žalobkyně domáhá zaplacení další částky ve výši 107 375 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 14. 4. 2022 do zaplacení

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 21 284,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu zadostiučinění dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.

2. Žalobkyně v žalobě, jež byla zdejšímu soudu doručena do jeho datové schránky dne 14.3.2022 tvrdí, že Odvolací finanční ředitelství svým rozhodnutím č.j. 25018/21/5300-21441-708460 ze dne 9.7.2021 rozhodlo tak, že zrušilo rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu ze dne 22.12.2014, č.j. 265779/14/4200-12775-703291 a zastavilo řízení. Zrušeným rozhodnutím byl dodatečný platební výměr, jímž byla žalobci doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2011 ve výši 51.750.006 Kč a současně mu byla uložena zákonná povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 10.350.001 Kč.

3. Finanční úřad pro Středočeský kraj (správce daně) provedl u žalobce daňovou kontrolu za zdaňovací období červen 2011. Daňová kontrola byla zahájena dne 11.4.2012. Průběh a výsledek daňové kontroly je zachycen ve zprávě o daňové kontrole [číslo jednací] ze dne 18.7.2014. Výsledkem této zprávy bylo konstatování, že žalobce nemá nárok na odpočet daně z přijatých plnění (za pořízení zboží – pohonných hmot od vyjmenovaných tuzemských dodavatelů), když správce daně přijatá plnění posoudil jako nikoliv tuzemská. Za zdaňovací období červen 2011 tak správce daně žalobci doměřil daň z přidané hodnoty a penále v částkách, uvedených v čl. I. této žaloby.

4. Proti rozhodnutí o doměření daně a uložení povinnosti zaplatit penále se žalobce odvolal. Odvolací orgán konstatoval, že žalobce jako odvolatel neunesl důkazní břemeno ve smyslu ust. § 92 odst. 3 daňového řádu a neprokázal, že místo plnění u posuzovaných obchodních případů bylo v tuzemsku.

5. Proti rozhodnutí odvolacího orgánu podal žalobce správní žalobu, na jejímž základě Krajský soud v Praze rozhodnutí odvolacího orgánu zrušil, a to rozsudkem ze dne 9.11.2020, č.j. 45 Af 16/2016-393. Důvodem pro zrušení rozhodnutí odvolacího orgánu byla dílem nezákonnost v důsledku nesprávného posouzení věci odvolacím orgánem a dílem podstatná vada řízení, která mohla mít vliv na zákonnost žalobou napadených rozhodnutí.

6. Následně odvolací orgán uložil správci daně provést dokazování k doplnění podkladů pro rozhodnutí, což správce daně učinil, neboť byl vázán právním názorem rozsudku krajského soudu, citovaného v odstavci 2.3., avšak s ohledem na prekluzivní lhůtu pro stanovení daně za zdaňovací období červen 2011, která dle ust. § 148 odst. 5 daňového řádu uplynula dle správce daně dne 26.7.2021, nebyl nakonec odvolací orgán schopen dostát povinnostem stanoveným krajským soudem v rozsudku, tedy znovu vyhodnotit předložené důkazy a seznámit s jejich hodnocením odvolatele (žalobce).

7. Žalobkyně má za to, že jí za každý rok řízení náleží částka 20 000 Kč a požaduje též zákonný úrok jdoucí po podání této žaloby.

8. Žalovaná žádala zamítnutí žaloby, nepopírajíc, že dne 22. 12. 2014 všechny Dodatečné platební výměry po daňové kontrole byly příslušným správcem daně vydány. Celkem byla doměřena daň ve výši 228.339.876 Kč a dále byla uložena žalobkyni též uložena zákonná povinnost uhradit penále ve výši 45.667.973 Kč. Následně se dne 29. 1. 2015 žalobkyně odvolala dle § 109 daňového řádu proti výše uvedeným dodatečným platebním výměrům. Toto odvolání je u správce daně evidováno pod [číslo jednací].

9. Odvolací finanční ředitelství dne 23.4.2016 vydalo rozhodnutí ke všem zdaňovacím obdobím, v rámci kterých změnilo rozhodnutí (dodatečné platební výměry) vydané Specializovaným finančním úřadem ze dne 22. 12. 2014 a neuznalo žalobci nárok na odpočet DPH z plnění, které žalobce v daňových přiznáních deklaroval jako přijatá tuzemská zdanitelná plnění, neboť se dle správce daně jednalo o pořízení zboží z jiného členského státu.

10. Následně probíhalo řízení před soudem, když dne 27. 5. 2016 žalobkyně podala žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, ke Krajskému soudu v Praze, kterou se domáhala zrušení všech výše uvedených rozhodnutí.

11. Řízení před Krajským soudem v Praze bylo zahájeno dnem 27. 5. 2016. Počínaje dnem 25. 9. 2018 bylo soudní řízení přerušeno, neboť soud čekal na zodpovězení otázek položených Nejvyšším správním soudem Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen„ SDEU“). V řízení bylo pokračováno dne 13. 5. 2020. Dne 9. 11. 2020 Krajský soud v Praze ve věci rozhodl a svým rozhodnutím zrušil rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství a věc vrátil k dalšímu řízení, toto řízení bylo pravomocně ukončeno dne 10. 11. 2020.

12. Protože správce daně nebyl schopen dostát povinnosti stanovené krajským soudem v rozsudku, tedy znovu vyhodnotit předložené důkazní prostředky a seznámit s jejich hodnocením žalobce a vzhledem k prekluzi nebylo v možnostech správce daně jakkoliv vyhodnotit výsledek a seznámit s jeho hodnocením žalobce, jakož i poskytnout lhůtu pro vyjádření se a případnému navržení nových důkazních prostředků, nezbylo než správci daně naříkané rozhodnutí zrušit a řízení zastavit.

13. Pokud jde o daňovou kontrolu a dále doměřovací řízení stran daně samotné, nelze se domáhat přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení, ale pouze z průtahů v řízení.

14. Žalovaná k tvrzené nepřiměřené dálce řízení uvádí, že žalobcem uváděná délka cca 10 let zahrnuje kromě daňového řízení (i odvolacího) i řízení před správním soudem. K tomu je třeba podotknout, že soudní přezkum rozhodnutí (od 27. 5. 2016 do 10. 11. 2020) představuje v daném případě podstatnou část celého řízení (cca tři a půl roku). Z toho pak určitá část (téměř dva roky) připadla na zodpovězení předběžné otázky položené Soudnímu dvoru Evropské unie (za tím účelem došlo k přerušení soudního řízení). Z toho důvodu je obtížné posoudit odpovědnost státu za případnou prodlevu, která vznikla v souvislosti s dotazem vzneseným vůči SDEU, neboť dobu projednávání u SDEU nemohly tuzemské orgány nijak ovlivnit.

15. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně předběžně uplatnila u žalované nárok, který je předmětem tohoto řízení, podáním, jež bylo žalované doručeno ze dne 2.9.2022, který žalovaná dopisem ze dne 28.2.2022 odmítla a žalobkyni žádné zadostiučinění za nemajetkovou újmu neposkytla.Tento dopis byl žalobkyni doručen do její datové schránky dne 2.3.2022.

16. Mezi účastníky též bylo nesporné, že žalobkyně podala za předmětné zdaňovací období daňová přiznání k DPH, v nichž uplatnila nárok na odpočet DPH na vstupu z tuzemských dodání zboží (PHM) na základě velkého množství faktur týkajících se dodání PHM vystavených různými dodavateli ([právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [anonymizováno 9 slov], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], [právnická osoba] a že dne 11. 4. 2012 zahájil Finanční úřad v [obec] jako tehdy věcně a místně příslušný správce daně u žalobkyně daňovou kontrolu zaměřenou na DPH za shora uvedená zdaňovací období.

17. Konečně mezi účastníky bylo též nesporným, že dne 13. 5. 2014 seznámil finanční úřad žalobkyni s výsledky kontrolního zjištění, když konstatoval, že ze žalobkyní předložených dokladů vyplynulo, že původ PHM byl v jiném členském státě, místo plnění nebylo v tuzemsku, nemohlo být předmětem daně podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona o DPH a proto plnění přijatá žalobkyní tedy nepředstavují zdanitelná plnění podle zákona o DPH, a proto žalobkyni nevznikl nárok na odpočet DPH.

18. Soud zjistil z Rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.11.2020, č.j. 45 Af 16/2016-393, že dne 22. 12. 2014 po daňové kontrole byly příslušným správcem daně vydány Dodatečné platební výměry, včetně výměru platební výměr ze dne 22. 12. 2014, [číslo jednací] Celkem byla doměřena daň ve výši 228.339.876 Kč a dále byla uložena zákonná povinnost uhradit penále ve výši 45.667.973 Kč a dne 29. 1. 2015 se žalobkyně odvolala dle § 109 daňového řádu (i) proti výše uvedenému dodatečnému platebnímu výměru. O žalobě proti těmto rozhodnutím o odvolání rozhodl Krajský soud v Praze citovaným rozsudkem tak, že tato rozhodnutí (včetně rozhodnutí předmětného) zrušil a věc vrátil Odvolacímu finančnímu ředitelství k dalšímu řízení. Žaloba byla podána dne 27.5.2016 a žalobkyně se domáhala zrušení dvaceti čtyř rozhodnutí, kterými žalovaný (Odvolací finanční ředitelství) změnil dvacet čtyři platebních výměrů vydaných dne 22.12.2014, jimiž byla žalobkyni doměřena daň z přidané hodnoty, když výši doměřených daní vč. penále potvrdil.

19. Soud dále zjistil z Rozhodnutí Odvolací finanční ředitelství v Brně, [číslo jednací] ze dne 9.7.2021, že Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství jako odvolacího orgánu podle ust. § 114 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ daňový řád“), přezkoumalo ve smyslu ust. § 114 odst. 2 a 3 daňového řádu odvoláním napadené rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu, dodatečný platební výměr ze dne 22. 12. 2014, [číslo jednací], kterým byla odvolateli doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2011 ve výši 51 750 006 Kč a současně mu byla uložena zákonná povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 10 350 001 Kč, a rozhodlo podle ust. § 116 odst. 1 písm. b) daňového řádu a podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění platném a účinném pro předmětné zdaňovací období (dále jen„ ZDPH“) ve věci odvolání příjemce rozhodnutí: [právnická osoba], [ulice a číslo], [PSČ] [obec], DIČ: [anonymizováno] zastoupeného na základě plné moci ze dne 3. 4. 2012 [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], evidovaného dne 29. 1. 2015 pod [číslo jednací], doplněného podáními zaevidovanými pod [číslo jednací], [číslo jednací]: Rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu ze dne 22. 12. 2014, [číslo jednací] se ruší a řízení se zastavuje.Rozhodnutí bylo odůvodněno tak, že na základě provedené daňové kontroly za zdaňovací období červen 2011, kterou provedl Finanční úřad pro Středočeský kraj (dále též„ správce daně“) a jejíž průběh a výsledek je zachycen ve Zprávě o daňové kontrole [číslo jednací] (dále jen„ Zpráva“), bylo správcem daně konstatováno, že odvolatel nemá nárok na odpočet daně z přijatých plnění (pořízení zboží – pohonných hmot, dále jen„ PHM“) od tuzemských dodavatelů [právnická osoba], DIČ: [anonymizováno], [právnická osoba], DIČ: [anonymizováno], [právnická osoba], DIČ: [anonymizováno], [právnická osoba], DIČ: [anonymizováno],„ [anonymizováno 8 slov]“, DIČ: [anonymizováno], [právnická osoba], DIČ: [anonymizováno], [právnická osoba], DIČ: [anonymizováno], [právnická osoba], DIČ: [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [právnická osoba], DIČ: [anonymizováno], [právnická osoba], DIČ: [anonymizováno] a [právnická osoba], DIČ: [anonymizováno] PHM byly stáčeny do automobilových cisteren v jiném členském státě a byly dodávány přímo k odběrateli do čerpacích stanic. Přeprava byla zajišťována daňovým subjektem. Místo plnění při pořízení PHM nebylo v tuzemsku, proto nebyl odvolateli přiznán nárok na odpočet daně z pořízeného zboží. Za zdaňovací období červen 2011 byla odvolateli doměřena daň z přidané hodnoty (dále též„ DPH“) ve výši 51 750 006 Kč a spolu s tím byla uložena povinnost uhradit z doměřené částky penále ve výši 10 350 001 Kč O odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru rozhodl odvolací orgán tak, že se ztotožnil s právním názorem správce daně, že odvolatel nemá nárok na odpočet daně z přijatého plnění od výše uvedených dodavatelů. Proti rozhodnutí odvolacího orgánu brojil daňový subjekt žalobou, na základě které Krajský soud v Praze (dále jen„ krajský soud“) rozhodnutí odvolacího orgánu zrušil (viz rozsudek ze dne 9. 11. 2020, č. j. 45 Af 16/2016-393). Důvodem pro zrušení rozhodnutí odvolacího orgánu byla z části nezákonnost v důsledku nesprávného posouzení věci odvolacím orgánem a z části podstatná vada řízení, která mohla mít vliv na zákonnost žalobou napadených rozhodnutí odvolacího orgánu. Dle krajského soudu orgány finanční správy nedostatečně vypořádaly odvolatelem navržené důkazy. Tím bylo znemožněno, aby v rámci řízení o správní žalobě mohl soud přezkoumat, zda odvolatel unesl důkazní břemeno, tvrdí-li, že mu náleží nárok na odpočet daně z přijatých plnění od dodavatelů (bod (2)), tedy zda daná plnění byla uskutečněna s místem plnění v tuzemsku dle ust. § 7 odst. 1 ZDPH. Odvolací orgán dle krajského soudu pochybil, když v rámci odvolacího řízení sice neuznal odvolatelem uplatněný nárok na odpočet daně, nicméně dodatečný platební výměr nad rámec odvolacího řízení změnil tak, že doměřil DPH z pořízeného zboží a současně z pořízeného zboží přiznal nárok na odpočet daně. S ohledem na právní názor vyslovený v citovaném rozsudku krajského soudu uložil odvolací orgán Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj dle ust. § 115 odst. 1 daňového řádu provést dokazování k doplnění podkladů pro rozhodnutí ve věci podaného odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru. Správci daně bylo uloženo, aby vyzval odvolatele k předložení konkrétních důkazních prostředků prokazujících jeho tvrzení o tom, že PHM pořízené od dodavatelů uvedených v bodě (2) pořídil v tuzemsku, že se tedy jednalo o tuzemské zdanitelné plnění. Současně byla správci daně uložena povinnost, aby posoudil odvolatelem navržené důkazní prostředky, které dle názoru krajského soudu nebyly dostatečně vyhodnoceny, a tyto, mají-li relevanci ke sporné otázce místa plnění, provedl. Na stav řízení ve věci doplnění byl správce daně dotázán písemností ze dne 3. 3. 2021, č. j. 7986/21/5300-21441-708460. Z odpovědi správce daně, kterou odvolací orgán zaevidoval dne 11. 3. 2021 pod č. j. 9207/21, plyne, že odvolatel byl správcem daně vyzván k předložení důkazních prostředků prokazujících jeho tvrzení, že PHM byly pořízeny v tuzemsku. Dále byl odvolatel správcem daně vyzván, aby vysvětlil a konkrétně specifikoval, jaké konkrétní skutečnosti hodlá navrženými důkazními prostředky prokázat a jejich relevanci k projednávané věci.

20. Soud po provedeném dokazování v rozsahu výše uvedeném, vzal za prokázané, že na základě daňové kontroly, zahájené správcem daně dne 11.4.2021, mmj. i za zdaňovací období červen 2011, kterou provedl správce daně, byla žalobkyni za zdaňovací období červen 2021 doměřena dne 22.12.2014 dodatečným platebním výměrem, jedním z celkem ze čtyři a dvaceti, daň z přidané hodnoty (DPH) ve výši 51 750 006 Kč s ní též uložena povinnost uhradit z doměřené částky penále 10 350 001 Kč.

21. Odvolací finanční ředitelství vydalo dne 24. 3. 2016 rozhodnutí o odvolání, kterým změnilo předmětný dodatečný platební výměr (jakož i ostatní). O žalobě, kterou podala žalobkyně dne 27.5.2016, proti těmto rozhodnutím o odvolání, včetně předmětného výměru, rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 45 Af 16/2016-393 ze dne 9. 11. 2020 tak, že tato rozhodnutí (včetně předmětného) zrušil a věc vrátil Odvolacímu finančnímu ředitelství k dalšímu řízení.

22. Odvolací finanční ředitelství následně rozhodnutím: č. j. 25018/21/5300-21441-708460 ze dne 9. 7. 2021 [číslo jednací] rozhodlo o zrušení odvolání napadeného dodatečného platebního výměru a o zastavení řízení, a to z důvodu nemožnosti dostát závaznému právnímu názoru krajského soudu stran doplnění řízení a seznámení žadatele s výsledkem doplněného řízení v rámci běhu prekluzivní lhůty pro stanovení daně.

23. Svá skutková zjištění soud opřel o výše uvedené listinné důkazy, o jejichž pravosti a věcné správnosti neměl žádných pochybností. Soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci se plně shoduje s výše uvedenými skutkovými zjištěními soudu, a z tohoto důvodu lze již jen odkázat na shora uvedené.

24. Předmětem posuzováné dané věci je délka řízení, v němž byla žalobkyni na podkladě daňové kontroly příslušným daňovým orgánem dodatečně doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2011 a současně jí byla uložena i povinnost zaplatit penále ve výši 20 % z doměřené daně.

25. Toto řízení bylo zahájeno dne 11.4.2012, dne 22.12.2014 byl vydán dodatečný platební výměr a daňové řízení bylo pravomocně ukončeno dne 9.7.2021, kdy finanční ředitelství následně rozhodnutím: č. j. 25018/21/5300-21441-708460 ze dne 9. 7. 2021 č. j. 28307/21/5300-21441-708460 rozhodlo o zrušení odvolání napadeného dodatečného platebního výměru a o zastavení řízení. Řízení trvalo 9 let a 3 měsíce, z toho soudní přezkum rozhodnutí (od 27. 5. 2016 do 10. 11. 2020) trval cca tři a půl roku.

26. Na daný případ soud aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o odpovědnosti za škodu“). Konkrétně vyšel z jeho § 13 odst. 1, dle kterého stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 31 odst. 1 náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle § 31a odst. 1 bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 1 citovaného zákona se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 se v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním skutkovým okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

27. S přihlédnutím k aktuální judikatuře Nejvyššího soudu ČR a závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR, vyjádřenému v rozsudku čj. 30 Cdo 3118/2020-250 ze dne 31.8.2021 a ke Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13.4.2011, soud se v prvé řadě musí zabývat otázkou, zda posuzované správní řízení kritéria aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ten mj. hovoří o„ projednání záležitosti v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích“. Uvedený článek tak vedle trestních věcí chrání práva účastníků výlučně v řízeních, v nichž má být rozhodnuto o jejich občanských právech nebo závazcích.

28. Evropský soud pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) termín„ projednání soudem“ vykládá široce, když za soud považuje i orgán, který není soudem podle vnitrostátního práva, pokud rozhoduje o občanských právech nebo závazcích účastníka, ovšem pouze za splnění té podmínky, že je absolvování správního řízení nezbytnou podmínkou pro přístup k soudu a že na správní řízení soudní přezkum rovněž navazuje (pouze tehdy lze uvažovat o přiměřenosti celkové délky správního a soudního řízení) – srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 3. 2012 ve věci W. proti Rakousku, stížnost č. 5335/07, bod 46. V případě splnění výše uvedených kritérií na správní řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a je tudíž aplikovatelné i Stanovisko.

29. Též lze obecně konstatovat, že daňové řízení včetně daňové kontroly jednak již ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví, jednak se (mimo jiné) dotýká ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. Jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a tudíž žalobkyni náleží právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

30. Daňové řízení, v němž je daňovému subjektu uložena povinnost zaplatit penále, spadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to od okamžiku, kdy je platební výměr, či dodatečný platební výměr, v němž daňovému subjektu byla uložena povinnost uhradit penále, daňovému subjektu doručen, popř. od okamžiku, kdy se daňový subjekt o existenci takového daňového výměru dozví.

31. Uplatní se tedy závěry uvedené ve Stanovisku a uplatní se i silná, ale vyvratitelná domněnka o vzniku nemajetkové újmy, ze které vychází Evropský soud pro lidská práva, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje, neboť újma vzniká samotným porušením práva.

32. Podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13.4.2011 nepřiměřená doba řízení zpravidla vždy způsobuje účastníkům řízení nemajetkovou újmu, k jejíž kompenzaci nepostačí samotné konstatování porušení práva, ale je třeba finanční kompenzace. Nemajetková újma v důsledku nepřiměřeně dlouhého soudního řízení, kterou žalobkyně tvrdila, se v případě řízení, na která dopadají čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, garantující právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, presumuje a netřeba ji prokazovat. Vzhledem k tomu, že soud má za prokázaný nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení i jím vyvolanou nemajetkovou újmu, je namístě poškozené žalobkyni poskytnout zadostiučinění.

33. Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila v závěru, dle nějž v případě nároku na odčinění nemajetkové újmy, která měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před správním orgánem a soudem, jedná za stát Ministerstvo financí dle § 6 odst. 3 OdpŠk toliko tehdy, lze-li řízení před správním orgánem a soudem kvalifikovat z pohledu aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy jako„ jedno“ řízení o jednom a témže nároku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016). V dané věci tak jedná za stát Ministerstvo financí.

34. Po provedeném dokazování je soud toho názoru, že celková délka řízení (9 let, 3 měsíce) je zcela zjevně nepřiměřená pro tento typ řízení a neodpovídá době, kterou by bylo možno u tohoto typu řízení rozumně očekávat. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Podle shora uvedeného stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13.4.2011 nepřiměřená doba řízení zpravidla vždy způsobuje účastníkům řízení nemajetkovou újmu, k jejíž kompenzaci nepostačí samotné konstatování porušení práva, ale je třeba finanční kompenzace. Nemajetková újma v důsledku nepřiměřeně dlouhého soudního řízení, kterou žalobkyně tvrdila, se v případě řízení, na která dopadají čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, garantující právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, presumuje a netřeba ji prokazovat.

35. Vzhledem k tomu, že soud má za prokázaný nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení i jím vyvolanou nemajetkovou újmu, je namístě poškozené žalobkyni poskytnout zadostiučinění. Při stanovení výše finanční kompenzace soud přihlédl ke konkrétním okolnostem případu dle kritérií stanovených v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., a to a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

36. Při výpočtu této částky soud vycházel ze základní částky výše zadostiučinění, která činí 15 000 Kč za každý rok řízení, resp. 1 250 Kč za každý měsíc řízení. Po zohlednění skutečnosti, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá, první dva roky řízení ohodnotil částkou poloviční, tj. částkou 7 500 Kč 1 rok. Správní řízení trvalo 9 let, 3 měsíce, základní částka přiměřeného zadostiučinění tedy činí 71 250 Kč (2 x 7 500 Kč, 7 x 15 000 Kč, 3 x 1 250 Kč Kč).

37. S ohledem na celkovou dobu řízení, kdy se v podstatě mělo jednat o běžné řízení, jež je náplní orgánů finanční správy, správního soudnictví, soud tuto částku navýšil o 20 %.

38. Pokud jde o význam řízení pro žalobkyni, zde soud přistoupil ke zvýšení základní částky o 10 %, neboť řízení bylo pro žalobkyni zvýšený význam, nikoli však zásadně, jelikož byla ohrožena její solventnost a budoucí povinností hradit daně, penále a úroky z prodlení.

39. Celkově zvýšený základ, 30 % ze základní částky činí 21 375 Kč, přičemž se jednalo o dovyměřenou částku ve výši 51 750 006 Kč s též ul včetně uložené povinnosti uhradit z doměřené částky penále 10 350 001 Kč.

40. Po zhodnocení všech kritérií je soud toho názoru, že k nápravě nemajetkové újmy vzhledem k okolnostem daného případu je částka 92 625 Kč adekvátní a plně odpovídající okolnostem daného případu, proto návrh žalobkyně na zaplacení dalších 107 375 Kč zamítl, když požadované příslušenství jdoucí po dni podání žaloby, tj. od 14.4.2022 je zcela důvodné.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení více neúspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce, když výše plnění závisela na úvaze soudu, avšak, pokud jde o odměnu advokáta, z pccta částky přiznané.

42. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 92 625 Kč sestávající z částky 4 820 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 15 360 Kč ve výši 3 225,60 Kč, cestovné z [obec] do Prahy a zpět cca 100 km x 6,99 Kč/km ve výši 699 Kč, celkem 21 284,60 Kč.

Poučení