30 C 90/2024 - 146

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Bílého a přísedících [Anonymizováno] a [Anonymizováno] ve věci žalobce: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení 106.533, Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 106.533, Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 106.533, Kč od 15.12.2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 60.309,40 Kč, k rukám zástupce žalobce, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou došlou soudu dne [datum], ve znění pozdějších podání, domáhal na žalované zaplacení 106.533,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 17.10.2023 s žalovanou, jakožto zaměstnancem, uzavřel dohodu o narovnání, na jejímž základě se žalobce, jakožto zaměstnavatel, zavázal žalované vyplatit částku ve výši 450.000,- Kč. Částka 98.760,- Kč už byla žalované vyplacena, tudíž k výplatě již zbývala toliko částka 351.240,- Kč. Tato částka byla žalované poukázána bankovním převodem dne 26.10.2023. Žalobce posléze zjistil, že si neuvědomil, že částka 351.240,- Kč představuje náhradu mzdy za období od 9.10.2021 do 31.12.2022 a že tato částka z tohoto důvodu podléhá povinným odvodům, které je žalobce povinen z této částky, jakožto zaměstnavatel, odvést. Žalobce proto následně splnil zákonnou povinnost a z částky 351.240,- Kč na sociálním pojištění odvedl částku 22.831,- Kč, na zdravotním pojištění odvedl částku 15.806,- Kč a na dani příjmu odvedl částku 67.896,- Kč, tj. celkem 106.533,- Kč. Důvodem takového postupu žalobce byla skutečnost, že si žalobce v prvotní euforii, že dlouhodobý pracovně-právní spor s žalovanou byl skončen dojednanou dohodou o narovnání, když zbývalo jen zaplatit žalované ujednanou částku a žalovaná by následně vzala zpět žalobu, neuvědomil, že z této částky je třeba provést a odvést povinné odvody. Na podporu argumentace, že žalovaná je tuto částku povinna žalobci zaplatit, žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.11.2017, sp. zn. 21 Cdo 2640/2017.

2. Žalobce dále poukázal na to, že zpracovatelem čistopisu dohody o narovnání byla žalovaná, když podkladem dohody pro náhradu mzdy byly výpočty zpracované žalovanou, a to s určením hrubé mzdy ve výši 32.920,- Kč měsíčně. Žalobce taktéž odkázal na e-mail předchozí zástupkyně žalované ze dne 8.2.2022, kde je zmíněno, že žalovaná při specifikování svého nároku vyšla z částky 32.920,- Kč hrubého. Tato částka je následně uvedena i v e-mailu ze dne 9.2.2023. S částkou 32.920,- Kč hrubého následně pracuje i stávající zástupkyně žalované (např. e-mail ze dne 25.5.2023), kde je uvedeno – 18 měsíců x 32.920,- Kč (průměrná hrubá měsíční mzda). Veškeré podklady pro určení náhrady mzdy vycházely z této částky. Žalovaná tudíž od samého počátku požadovala náhradu mzdy ze své hrubé mzdy. Žalovaná proto věděla nebo musela z okolností předpokládat, že peněžní prostředky, které jí byly vyplaceny, byly vyplaceny nesprávně a omylem. Tím, že žalovaná tyto peněžní prostředky přijala a k výzvě žalobce nevrátila, tak se bezdůvodně obohatila. Pro takové plnění nebyl žádný právní důvod.

3. Žalovaná, jakožto dlouholetá zaměstnankyně žalobce, která pracovala u žalobce od 2/2011 do 11/2018 na pozici „[Anonymizováno], [Anonymizováno]“, věděla, a z výkonu své funkce musela vědět, že požadovaná náhrady mzdy, která byla žalovanou vypočtena z hrubé mzdy, podléhá povinným odvodům. Žalovaná od žalobce při výplatě mzdy vždy obdržela tzv. výplatní lístek, kde byla mj. uvedena hrubá mzda a výše zákonných odvodů, resp. od 7/2017 byly zaměstnancům žalobce, tj. i žalované, zasílány tzv. výplatnice elektronicky v zašifrované podobě na jimi sdělenou e-mailovou adresu. V případě žalované na adresu: [e-mail]. Žalované byla vždy vyplacena tzv. čistá mzda, jak je patrné z těchto výplatnic. Žalovaná následně od 12/2018 do 12/2020 vykonávala funkci [adresa]. Dle žalobce tato významná funkce vyžaduje, aby osoba vykonávající tuto funkci měla i znalosti v oblasti odměňování pracovníků.

4. Žalobce též poukázal na text dohody o narovnání, kde je uvedeno, že tato částka představuje náhradu mzdy za období od 9.10.2021 do 31.12.2022. Žalobce nepovažuje argumentaci žalované, která s poukazem na čl. IV. bod 1. a 2. dohody o narovnání odmítla žalobci zaplatit (vrátit) částku 106.533,- Kč, za správnou. Je tomu z důvodu, že předmětem dohody o narovnání se vypořádaly nároky, které byly mezi účastníky řízení dosud sporné. Žalobce se na podkladě této dohody zavázal žalované vyplatit na náhradě mzdy částku ve výši 450.000,- Kč, jež podléhá povinným odvodům, čímž byl sporný nárok mezi účastníky řízení narovnán. Nejedná se proto ze strany žalobce o žádný další nárok či požadavek mimo rámec sjednané dohody o narovnání.

5. Žalobce vyzval žalovanou dopisem ze dne 30.11.2023 k zaplacení částky ve výši 106.533,- Kč, a to do deseti dnů ode dne doručení této výzvy, k čemuž došlo dne 4.12.2023. Žalovaná částku ve stanovené lhůtě, jakož ani později, nezaplatila. Žalobce se tak podanou žalobou domáhal na žalované zaplacení 106.533,- Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení.

6. Ve věci byl vydán platební rozkaz ze dne [datum], č.j. [spisová značka], proti němuž žalovaná podala včas odpor, kde uvedla, že s uloženou povinností nesouhlasí.

7. Ve vyjádření ze dne [datum] žalovaná doplnila, že nárok zcela neuznává, že jej považuje za nedůvodný, že žalobu považuje za šikanózní a v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná odkázala na čl. IV. bod 1. a 2. dohody o narovnání, když dále důrazně poukázala na skutečnost, že výsledná částka k úhradě, tj. částka 450.000,- Kč, byla stanovena jako určující k vypořádání vzájemných práv a povinností, která ani zdaleka neodpovídá celkové výši nárokovatelné náhrady mzdy, když žalovaná za účelem dosažení mimosoudního vyřešení celé záležitosti učinila značné ústupky. Dohoda o narovnání představuje generální narovnání, pročež na částku 450.000,- Kč nelze hledět jako na částku představující náhradu mzdy, nýbrž jako na částku k přímému vyplacení, která jako taková nepodléhá dalším nárokům jakékoliv ze stran. Žalovaná dále uvedla, že v rámci dohody o narovnání bylo výslovně a nesporně sjednáno, jaká částka bude vyplacena. Jednalo se o tzv. čistou částku, která byla následně přímo zaslána na bankovní účet žalované. Vzhledem ke skutečnosti, že zaměstnavatel vyplácí zaměstnavateli vždy pouze čistou částku, když povinné odvody provádí zaměstnavatel, nelze v tomto případě vyplacenou částku pokládat za nesprávně určenou anebo za omylem vyplacenou částku. Pokud by žalobce takovou částku chtěl po žalované zaplatit, nic mu nebránilo v tom, aby ji specifikoval v dohodě o narovnání. Naproti tomu je zde jasná vůle žalobce, který takový nárok nepožadoval ani jej požadovat nechtěl, když prohlásil, že závazky a pohledávky vyplývající z pracovně právního poměru jsou zcela vypořádané a že nebude mít žádných dalších nároků, popř. se těchto nároků podpisem dohody o narovnání výslovně vzdává.

8. Žalovaná jako nesprávný odmítla odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.11.2017, sp. zn. 21 Cdo 2640/2017, a to z důvodu, že v této věci byla určena tzv. hrubá mzda, z níž měl zaměstnanec sám dle dohody uhradit veškeré povinné odvody. Z tohoto důvodu je situace posuzovaná Nejvyšším soudem odlišná, pročež závěry plynoucí z tohoto rozhodnutí nelze aplikovat v tomto řízení.

9. Žalovaná rovněž jako účelové odmítla tvrzení žalobce, že zpracovatelem dohody o narovnání byla žalovaná, že žalovaná od počátku požadovala náhradu hrubé mzdy a že žalovaná jako dlouholetá zaměstnankyně musela vědět, že požadovaná náhrada mzdy je vypočtená z hrubé mzdy a že podléhá (zákonným) odvodům. Dle žalované v dohodě o narovnání není nikde uvedeno, že by žalovaná z čisté částky měla zaplatit povinné odvody, když z dohody o narovnání naopak plyne, že se jedná o čistou částku. Žalovaná též namítla, že žalobce v průběhu mimosoudního jednání neuvedl, že by se mělo jednat o částku bez provedeného odpočtu povinných odvodů. Vzhledem k tomu, že v dohodě o narovnání je výslovně a nesporně sjednáno, jaká částka bude žalované vyplacena, pročež se dle žalované jednalo o tzv. čistou částku, žalovaná proto vůbec nepředpokládala, že se jednalo o nesprávně vyplacenou částku a byla v dobré víře, že zaplacená částka představuje konečné vyrovnání mezi stranami. Pokud žalobce v rámci mimosoudního jednání opomněl tvrdit, že by žalovaná měla ze zaplacené částky hradit další odvody, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži žalované. Žalobce si je své zákonné povinnosti hradit povinné odvody plně vědom, pročež, když disponuje profesionálním aparátem, nelze tvrdit, že z jeho strany došlo k zaplacení (celé) částky omylem.

10. Žalovaná též poukázala na § 2997 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „NOZ“), dle kterého zákon upírá právo na vrácení poskytnutého plnění osobě, jež jiného obohatila s vědomím, že k tomu není povinna. Jelikož si byl žalobce vědom své povinnosti provést povinné odvody, nebyl povinen předmětnou částku poslat žalované v plné výši, tj. bez provedení zákonných odvodů. Pokud žalobce přesto žalované poslal částku v plné výši, přestože si byl vědom toho, že taková povinnost ho ve vztahu k žalované netíží, jednalo se z jeho strany o dobrovolné plnění, tj. o vědomé plnění nedluhu, na jehož podkladě žalovaná poskytnuté plnění nemusí vracet. Vědomé plnění nedluhu je představováno částkou korespondující výši zákonných odvodů.

11. S ohledem na shora uvedené žalovaná navrhla, aby žaloba jako nedůvodná byla zamítnuta a byla jí přiznána náhrada nákladů řízení.

12. Soud ve věci nařídil jednání a po provedeném dokazování učinil následující skutková zjištění:

13. Ze svědecké výpovědi [tituly před jménem], [právnická osoba]. Z této částky nebyly strženy povinné odvody, neboť svědek si v určité euforii potom, co byl s žalovanou skončen dlouhotrvající spor, neuvědomil, že je třeba provést povinné odvody, jakož i z důvodu, že žalobce měl povinnost zaplatit sjednanou částku do určitého data, aby žalovaná následně vzala zpět podanou žalobu. Na toto pochybení (omyl) svědka upozornila mzdová účetní, když mu sdělila, že z vyplacené částky je nutno provést povinné odvody. Obdobnou informaci svědkovi sdělili i auditoři, kteří auditují žalobce. Na tomto základě pak žalobce provedl povinné odvody. Ze svědecké výpovědi soud také zjistil, že částka ve výši 351.240,- Kč, k jejíž výplatě dal svědek pokyn, nepředstavuje ze strany žalobce vědomé plnění nedluhu ve prospěch žalované.

14. Z listiny označené jako PRACOVNÍ SMLOUVA, ve znění listiny označené jako Dodatek č. 1 u pracovní smlouvy uzavřené dne [datum], soud zjistil, že žalovaná u žalobce od 1.2.2011 vykonávala funkci: [Anonymizováno], [Anonymizováno] a že pracovní poměr byl s účinností od 25.1.2012 sjednán na dobu neurčitou.

15. Z listiny ze dne 19.11.2018 sepsané žalovanou soud zjistil, že žalovaná požádala žalobce o dlouhodobé uvolnění z pracovního poměru, a to z důvodu výkonu funkce [adresa].

16. Z listiny označené jako Vývoj úroků z prodlení pro jistinu splatnou dne 8.10.2021 ve výši 32.920,- Kč soud zjistil, jak již plyne z jejího označení, že úrok z prodlení byl počítán od 8.10.2021 do 17.5.2023 ve všech případech z částky 32.920,- Kč.

17. Z listiny obsahující e-mail ze dne 8.2.2022, který byl v tento den odeslán zástupci žalobce předchozí zástupkyní žalované, tj. [jméno FO], soud zjistil, že žalovaná v tomto e-mailu vyčíslila svůj nárok vůči žalobci z pracovně-právního sporu, přičemž při jeho výpočtu vycházela z částky 32.920,- Kč hrubého. Z této hrubé mzdy činí čistá mzda 26.918,- Kč.

18. Z listiny obsahující e-mail ze dne 19.8.2023, jenž byl v tento den odeslán zástupci žalobce stávajícím zástupcem žalované, tj. [jméno FO], advokátem, soud zjistil, že v tomto e-mailu je ze strany zástupce žalované opakovaně pracováno s pojmem náhrady mzdy. Náhrady mzdy (viz body 2. a 3.) je stanovena násobkem částky ve výši 32.920,- Kč, tj. násobkem hrubé měsíční mzdy žalované. Jedná se o totožnou částku, s níž již počítala předchozí zástupkyně žalované. V tomto směru není, pokud se týká základu výpočtu, mezi stávajícím zástupcem žalované a předchozí zástupkyní žalované žádného rozdílu. V obou případech je pracováno s částkou 32.920,- Kč.

19. Z listiny označené jako DOHODA O NAROVNÁNÍ (dále jen „dohoda“) soud zjistil, že tato dohoda byla sjednána mezi účastníky řízení, když žalobce připojil svůj podpis dne 11.10.2023 a žalovaná připojila svůj podpis dne 17.10.2023. Předmětem dohody bylo kromě jiného to, že (i) pracovní poměr žalované u žalobce skončí dohodou k 31.12.2022, že (ii) žalobce uhradí žalované celkově částku 450.000,- Kč, ze které po odečtení a započtení již uhrazené částky ze strany žalobce ve výši 98.760,- Kč uhrazené dne 3.9.2021 za odstupné zbývá uhradit 351.240,- Kč. Tato částka představuje náhradu mzdy za období od 9.10.2021 do 31.12.2022. V čl. IV. bod 1. dohody je uvedeno, že po splnění závazků uvedených v této dohodě budou veškeré vzájemné závazky a pohledávky vyplývající z pracovního poměru zcela vypořádané a že smluvní strany nebudou mít z uvedených titulů vůči sobě navzájem žádných dalších nároků, pohledávek a závazků, resp. že se dalších případných pohledávek či jiných nároků podpisem dohody výslovně vzdávají. V čl. IV. bod 2. je též uvedeno, že s výjimkou nároků přímo vyplývajících z dohody již proti sobě nebudou nikdy v budoucnu vznášet žádné jiné nároky, resp. že ke dni podpisu dohody vůči sobě nemají žádné jiné nevyrovnané nároky než ty, které nově vznikly dle čl. III. dohody.

20. Z listiny označené jako MZDOVÝ LIST 2023 a z listiny založené na č.l. 22 soud zjistil, že z hrubého příjmu 351.240,- Kč zdravotní pojištění činí 15.806,- Kč, sociální pojištění 22.831,- Kč a základ daně 67.896,- Kč, a že čistý příjem tak činí 244.707,- Kč.

21. Z listiny označené jako Výpis denní při pohybu na účtu ze 26.10.2023, který se týká bankovního účtu žalobce, soud zjistil, že dne 26.10.2023 byla na bankovní účet žalované žalobcem poukázána částka ve výši 351.240,- Kč.

22. Z listiny označené jako Výpis denní při pohybu na účtu ze 4.12.2023, který se týká bankovního účtu žalobce, soud zjistil, že dne 4.12.2023 žalobce zaplatil zálohy na sociálním a zdravotním pojištění, jakož i zálohovou daň.

23. Z listiny označené jako Výzva k navrácení částky 106.533,- Kč ze dne 30.11.2023 soud zjistil, že prostřednictvím této listiny žalobce vyzval žalovanou k vrácení částky ve výši 106.533,- Kč, a to nejpozději do deseti dnů ode dne jejího doručení.

24. Z listiny označené jako Doručenka soud zjistil, že písemnost obsahující Výzvu k vrácení částky 106.533,- Kč byla žalované doručena dne 4.12.2023, kdy si žalovaná písemnost osobně převzala.

25. Z listiny ze dne 14.12.2023, která byla vyhotovena zástupkyní žalované, soud zjistil, že žalovaná odmítla nárok žalobce na vrácení částky 106.533,- Kč.

26. Z listiny označené jako Věc: výzva k navrácení částky 106.533,- Kč – předžalobní výzva ze dne 10.1.2024 soud zjistil, že jejím prostřednictvím zástupce žalobce vyzval žalovanou k vrácení částky 106.533,- Kč, a to do deseti dnů ode dne doručení této listiny.

27. Z listiny ze dne 31.1.2024, jež byla vyhotovena zástupkyní žalované, soud zjistil, že žalovaná opětovně odmítla požadavek žalobce na vrácení částky 106.533,- Kč.

28. Z listin obsahujících e-maily (jedná se primárně o e-mailovou komunikaci mezi zástupci účastníků řízení – předchozích i stávajících) ze dne 9.2.2023, ze dne 15.5.2023 a ze dne 25.5.2023 soud zjistil, že se zde opakovaně na několika místech zmiňuje průměrná hrubá mzda žalované ve výši 32.920,- Kč, popř. se zde hovoří o náhradě mzdy za období od září 2021 do února 2023, že se jedná náhradu mzdy za 16 měsíců (září 2021 – únor 2023), přičemž náhrada mzdy byla vypočtena následujícím způsobem: 18 měsíců x 32.920,- Kč (průměrná hrubá měsíční mzda) = 592.560,- Kč.

29. Je zapotřebí dodat, že v obou případech, tj. jak v případě e-mailu ze dne 9.2.2023, tak i v případě e-mailu ze dne 25.5.2023, se jednalo o e-maily, které byly vyhotoveny zástupkyněmi žalované (předcházejí a stávající), jež byly odeslány zástupci žalobce, a že právě obě zástupkyně žalované, tj. nikoliv žalobce či jeho zástupce, pracovaly s pojmy průměrná hrubá měsíční mzda ve výši 32.920,- Kč, resp. náhrada mzdy.

30. Z listiny ze dne 10.4.2023, jež byla vyhotovena předchozí zástupkyní žalované, soud zjistil, že tam je kromě jiného zmíněno, že žalobce dluží žalované na mzdě částku 658.400,- Kč. K tomu soud dodává, že tato byla vypočtena takto: 20 x 32.920,- Kč, tj. z průměrné měsíční mzdy žalované.

31. Z e-mailové komunikace založené na č.l. 111 – 113 soud zjistil, že e-mailem ze dne 4.9.2023 zástupce žalované zástupci žalobce sdělil, že s uvedeným návrhem nelze souhlasit, když tento návrh počítá s 50 % snížením náhrady mzdy, s čímž žalovaná již v minulosti projevila nesouhlas. Ostatní skutečnosti, které jsou v těchto e-mailech obsaženy, nepokládá soud z hlediska vymezeného předmětu řízení za relevantní.

32. Z listiny označené jako OSOBNÍ KARTA ZAMĚSTNANCE soud zjistil, že žalovaná byla u žalobce zaměstnána na hlavní pracovní poměr od 1.2.2011, a že její plat se v průběhu času zvyšoval až na částku 32.920,- Kč, a to po započtení osobního příplatku ve výši 4.000,- Kč. Samotný plat byl stanoven ve výši 28.920,- Kč.

33. Z listin označených jako Platové zařazení zaměstnance je patrné, jakým způsobem se postupně plat, jakož i osobní příplatek, žalované u žalobce zvyšoval.

34. Z listin označených jako MZDOVÝ LIST 2017, 2018, 2011, jakož i z listin založených na č.l. 136, 138 a 140, soud zjistil, že z těchto listin je seznatelné, kolik činil hrubý příjem žalované, kolik činily povinné odvody, a kolik činil její čistý příjem, tj. plat.

35. Ze skutkových zjištění má soud za prokázané, že mezi účastníky řízení vznikl dne 1.2.2011 pracovní poměr, který byl ukončen vzájemnou dohodou k 31.12.2022. Z dohody má soud za prokázané, že žalobce se v návaznosti na ukončení pracovního poměru zavázal žalované vyplatit částku v celkové výši 450.000,- Kč. Z této částky ke dni podpisu dohody zbývala k výplatě částka 351.240,- Kč. Částka 98.760,- Kč, jakožto odstupné, byla žalované žalobcem zaplacena dne 3.9.2021.

36. Z textu samotné dohody, aniž by bylo nezbytné provádět její složitý výklad za použití různých výkladových pravidel, když tato skutečnost je tam výslovně zmíněna, má soud za prokázané, že účastníky řízení, jakožto smluvními stranami dohody, bylo ujednáno, že tato částka (myšleno částka 351.240,- Kč) představuje náhradu mzdy za období od 9.10.2021 do 31.12.2022.

37. Soud má za prokázané, že slovní spojení tato částka se vztahuje k částce 351.240,- Kč, nikoliv k částce 450.000,- Kč, byť na konečném výsledku sporu, jestliže by se toto slovní spojení vztahovalo i k (celkové) částce 450.000,- Kč, by to ničeho nezměnilo. Je tomu z důvodu, že žalované byla dne 3.9.2021 žalobcem vyplacena částka 98.760,- Kč, jakožto odstupné. Z toho pak plyne, že slovní spojení tato částka se musí vztahovat ke zbývající doposud neuhrazené částce ve výši 351.240,- Kč, která představuje náhradu mzdy za období od 9.10.2021 do 31.12.2022, tj. za období, které již není pokryto odstupným vyplaceným dne 3.9.2021.

38. Závěr, že tato částka, tj. částka 351.240,- Kč, resp. eventuálně částka 450.000,- Kč, představuje náhradu mzdy, je (kromě samotné dohody) prokazován i tím, že v rámci mimosoudního jednání (viz shora zmíněné e-maily) bylo ze strany zástupkyň žalované, tj. předchozí i stávající, vždy zacházeno s pojmem náhrady mzdy, anebo při výpočtu celkového mzdového nároku žalované tyto vyšly z průměrné hrubé měsíční mzdy žalované ve výši 32.920,- Kč. Jednalo se o celkový hrubý měsíční příjem žalované, jenž byl složen z tabulkového platu ve výši 28.920,- Kč a z osobního příplatku ve výši 4.000,- Kč.

39. Soud naopak nezjistil, pročež takovou skutečnost nemá za prokázanou, že by částka ve výši 351.240,- Kč představovala tzv. čistou částku určenou k přímé výplatě žalované bez nutnosti, aby z této částky musely být předtím žalobcem provedeny a odvedeny povinné odvody. Tvrzení žalované, že částka 351.240,- Kč představuje tzv. čistou částku, zůstalo osamoceno, když nebylo prokázáno, že by takové tvrzení vyplývalo z dohody nebo z předložené e-mailové komunikace či z jiných provedených listinných důkazů.

40. V dohodě absentuje jakýkoliv bližší odlišující údaj, zda částka 351.240,- Kč představuje tzv. čistou nebo hrubou částku. Žádný takový konkrétní identifikační údaj, na jehož podkladě by bylo možno bez dalšího konstatovat, že účastníky řízení bylo výslovně sjednáno, že částka 351.240,- Kč představuje tzv. čistou částku, není v dohodě obsažen.

41. Naopak – jak bylo zmíněno výše – v navazující větě dohody je výslovně uvedeno, že tato částka (351.240,- Kč) představuje náhradu mzdy. I na tomto podkladě je proto vyloučeno, aby soud mohl učinit žalovanou preferovaný skutkový závěr a mít za prokázané, že částka 351.240,- Kč představuje tzv. čistou částku k výplatě žalované. Další důvody, proč tato částka nemůže být myšlena jako tzv. čistá částka k výplatě, ale že náhrada mzdy žalované byla stanovena v tzv. hrubé výši, budou rozvedeny v rámci právního posouzení věci.

42. Z předložené e-mailové komunikace proběhlé mezi zástupci účastníků řízení soud nezjistil, že by v nich bylo zástupkyněmi žalované výslovně či jiným nesporným a současně jednoznačným způsobem zmíněno, naznačeno nebo vysvětleno, že toliko pro účely výpočtu mzdového nároku žalované souvisejícího s ukončením pracovního poměru se vyšlo z průměrné hrubé měsíční mzdy žalované, popř. že toliko pro účely samotného výpočtu je celková spočtená částka označena jako náhrada mzdy za období od do. Soud taktéž nezjistil, že by zástupkyně žalované posléze někdy někde uvedly, že tyto výpočty byly sice stanoveny dle průměrné hrubé měsíční mzdy žalované, ale že částka 351.240,- Kč navzdory tomu představuje tzv. čistou částku, která měla být žalované v této výši vyplacena. Nic takového v e-mailové komunikaci zástupců účastníků řízení, a to především ani u jedné ze zástupkyň žalované, není výslovně obsaženo a ani z obsahu uskutečněných e-mailových komunikací nelze takový skutkový závěr učinit.

43. To, že bylo kalkulováno s průměrnou hrubou měsíční mzdou žalované, a nikoliv s tzv. čistou částkou, je taktéž prokazováno tím, že při výpočtu úroků z prodlení se tyto pokaždé počítaly z částky 32.920,- Kč, tj. z hrubého měsíčního příjmu žalované.

44. Soud žalovanou při jednání poučil dle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), o tom, že je nezbytné označit a předložit důkazy na podporu tvrzení, že částka ve výši 450.000,- Kč představuje tzv. čistou částku k výplatě, pročež soud žalované stanovil lhůtu 10 dnů ode dne jednání, jakož ji i poučil o negativních následcích pro případ, že by výzvě soudu nebylo vyhověno.

45. Žalovaná k dotazu soudu při jednání dne 1.8.2024 uvedla, že poučení porozuměla a že dle jejího názoru veškeré důkazy na podporu procesní obrany již předložila, pročež další lhůtu už nepožaduje.

46. Soud má taktéž za prokázané, že žalované byla bankovním převodem ze strany žalobce uhrazena částka 351.240,- Kč.

47. Důvodem, proč byla žalované vyplacena částka 351.240,- Kč bez současného provedení a odvedení povinných odvodů, je prostá skutečnost, že tajemník [právnická osoba] [adresa] se ve spojení se zástupcem žalobce dopustili neklamného pochybení. Pod euforickým dojmem z ukončení letitého a zjevně nikterak příjemného pracovně-právního sporu s žalovanou, když si tajemník [právnická osoba] [adresa] dále uvědomoval, že předpokladem pro to, aby žalovaná vzala zpět žalobu ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka], bylo vyplacení částky 351.240,- Kč, vydal tajemník [právnická osoba] [adresa] po podpisu dohody pokyn, aby žalované byla vyplacena částka 351.240,- Kč. Až později bylo zjištěno, že žalobce měl z této částky, jakožto zaměstnavatel žalované, provést a odvést povinné odvody. Na tuto zákonnou odvodovou povinnost zaměstnavatele tajemníka [právnická osoba] [adresa] upozornila mzdová účetní. Identický závěr tajemníkovi [právnická osoba] [adresa] sdělili i auditoři.

48. Tento skutkový děj a z něho plynoucí skutkový závěr je prokazován jednak vyjádřením zástupce žalobce učiněným při jednání soudu dne 1.8.2024, a jednak svědeckou výpovědí tajemníka [právnická osoba] [adresa], jež byla podána při jednání soudu dne 13.8.2024.

49. Tajemník [právnická osoba] [adresa] vydal pokyn k proplacení částky 351.240,- Kč z pouhého důvodu, že si jednoduše neuvědomil, že tato částka, jakožto mzdový nárok, podléhá povinným odvodům. Svědek při jednání soudu dne 13.8.2024 k jeho dotazu výslovně odmítl tezi žalované, že by snad plnění částky ve výši 351.240,- Kč, popř. alespoň v rozsahu částky 106.533,- Kč, mělo ze strany žalobce směrem k žalované představovat tzv. plnění nedluhu.

50. Jinými slovy řečeno – v řízení nebylo prokázáno, že by tajemník [právnická osoba] [adresa], když tento reálně vydal pokyn k výplatě peněžních prostředků, v okamžiku vydání tohoto pokynu prokazatelně věděl, že žalobce není povinen žalované zaplatit částku ve výši 106.533,- Kč, tj. že žalobce k výplatě této částky nepovinuje žádná smluvní či zákonná povinnost, a navzdory tomu tajemník [právnická osoba] [adresa] přesto vydal pokyn k výplatě celé částky 351.240,- Kč, a to navíc s úmyslem žalovanou obohatit tzv. plněním nedluhu. Nic takového nebylo v řízení prokázáno.

51. V této souvislosti soud poznamenává, že má notné pochybnosti o tom, že by tajemník [právnická osoba] [adresa] tímto složitým (právním) způsobem myšlení vůbec uvažoval, a především proč by jím vůbec uvažoval.

52. Z předložené e-mailové komunikace proběhlé mezi zástupci účastníků řízení je seznatelné, na což žalovaná opakovaně poukazovala, že žalobce se snažil nárok žalované krátit např. o 50 % (viz e-mail zástupce žalované ze dne 4.9.2023). Za této situace se soudu jeví jako krajně nepravděpodobné, že by žalobce ani ne o dva měsíce později najednou žalované dobrovolně poskytl peněžní prostředky ve výši 106.533,- Kč, když by věděl, že k tomu není jakkoliv povinen a následně po dalším názorovém obratu žalovanou přípisem ze dne 30.11.2023 vyzval k vrácení částky ve výši 106.533,- Kč, kterou jí měl před měsícem dobrovolně poskytnout. Takový postup žalobce nedává soudu mnoho smyslu.

53. A konečně má soud za prokázané, že žalovaná při výkonu zaměstnání byla vždy v zaměstnaneckém poměru, a že nikdy nepodnikala.

54. Po právní stránce soud věc posoudil následujícím způsobem:

55. Dle § 331 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném od 1.10.2023 (dále jen „zákoník práce“), platí, že vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let ode dne jejich výplaty.

56. Dle § 145 odst. 1 zákoníku práce platí, že srážkami z příjmu zaměstnance jsou pro účely tohoto zákona srážky ze mzdy nebo platu a z jiných příjmů zaměstnance ze základního pracovněprávního vztahu podle § 3. Dle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení platí, že jinými příjmy zaměstnance podle odstavce 1 jsou náhrada mzdy, platu nebo odměny z dohody.

57. Dle § 146 písm. a) zákoníku práce platí, že srážky ze mzdy smějí být provedeny jen v případech stanovených tímto zákonem nebo zvláštním zákonem.

58. Dle § 147 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce platí, že zaměstnavatel smí srazit zaměstnanci [§ 146 písm. a)] jen a) daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, b) pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na všeobecné zdravotní pojištění.

59. Dle § 1903 odst. 1 NOZ platí, že dosavadní závazek lze nahradit novým závazkem i tak, že si strany ujednáním upraví práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné nebo pochybné. Týká-li se narovnání věcného práva k věci zapsané do veřejného seznamu, nastávají účinky narovnání zápisem do tohoto seznamu.

60. Dle § 2991 odst. 1 NOZ platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 téhož ustanovení platí, že bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

61. Dle § 2997 odst. 1 NOZ platí, že dlužník, který plnil dluh nežalovatelný nebo promlčený nebo takový, který je neplatný pro nedostatek formy, nemá právo na vrácení toho, co plnil. Právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl.

62. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20.11.2013, sp. zn. 21 Cdo 1775/2013, přijal právní názor, že: „… zaměstnanec, který se bezdůvodně obohatil na úkor zaměstnavatele tím, že od zaměstnavatele přijal peněžité plnění neprávem, si může toto bezdůvodné obohacení ponechat pouze v případě, že nevěděl a ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o peněžité plnění nesprávně určené nebo omylem vyplacené. To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního posouzení každého jednotlivého případu, přičemž rozhodné skutečnosti v tomto směru je povinen tvrdit a za řízení prokázat zaměstnavatel.

63. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9.11.2017, sp. zn. 21 Cdo 2640/2017, zaujal právní názor, z něhož vyplývá, že práva a závazky vyplývající z dohody (o narovnání) uzavřené mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, jejímž předmětem je narovnání sporných nároků zaměstnance na náhradu mzdy, mají povahu pracovněprávního mzdového nároku zaměstnance, který podléhá jak dani z příjmů fyzických osob, tak pojistnému na sociální a zdravotní pojištění; srážky na tyto povinné odvody je povinen za zaměstnance provést (odvést) zaměstnavatel.

64. V projednávané věci bylo z hlediska právního posouzení zjištěno, že účastníci řízení uzavřeli dne 17.10.2023 dohodu o narovnání dle § 1903 odst. 1 NOZ.

65. Narovnání, resp. dohoda o narovnání, se v pracovně-právních vztazích primárně řídí příslušnými ustanoveními NOZ (§ 1903 a násl.). Subsidiární použití NOZ připouští § 4 zákoníku práce.

66. Zaměstnavatel a zaměstnanec si mohou prostřednictvím dohody o narovnání sjednané dle § 1903 odst. 1 NOZ upravit práva a povinnosti, která jsou mezi nimi dosud sporná či pochybná. Dohoda o narovnání je pak výsledkem vzájemného úspěšného jednání zaměstnavatele a zaměstnance. Jejím uzavřením došlo k odstranění dosavadních sporných skutečností, přičemž obě smluvní strany dohody o narovnání musely částečně slevit ze svých původních požadavků, aby bylo dosaženo vzájemně akceptovatelného konsenzu.

67. Došlo-li k uzavření dohody o narovnání ve smyslu § 1903 odst. 1 NOZ, má to za následek, že dosavadní (sporný či pochybný) nárok zaniká, neboť je nahrazen novým vymezením práv a povinností, tj. novým nárokem, účastníků řízení obsaženým v dohodě o narovnání.

68. Z dohody ze dne 17.10.2023 vyplývá, že jejím předmětem byl mj. závazek žalobce, že žalované uhradí celkově částku 450.000,- Kč. Ke dni podpisu dohody zbývalo žalobci uhradit 351.240,- Kč. Tato částka představuje náhradu mzdy žalované za období od 9.10.2021 do 31.12.2022 {přesněji řečeno – jedná se o náhradu platu, neboť žalovaná správně pobírala plat, nikoliv mzdu [viz § 109 odst. 3 písm. b) zákoníku práce]. Soud však z důvodu přehlednosti, když předmětem dohody byl nárok žalované na náhradu mzdy a toto slovní spojení je shodně užíváno oběma stranami, dále v textu používá slovní spojení – náhrada mzdy}.

69. Předmětem dohody uzavřené účastníky řízení dne 17.10.2023 byl nový nesporný mzdový nárok žalované. Dosavadní sporný mzdový nárok žalované byl účastníky řízení sjednanou dohodou „narovnán“, resp. nahrazen, tak, že žalobce se zavázal žalované vyplatit náhradu mzdy ve výši 351.240,- Kč za období od 9.10.2021 do 31.12.2022. Nový nesporný nárok představuje pracovně-právní mzdový nárok žalované, který jako příjem ze závislé činnosti zúčtovaný zaměstnanci (žalované) v souvislosti se zaměstnáním podléhá jak dani z příjmu fyzických osob, tak pojistnému na sociální a zdravotní pojištění. Srážky na povinné odvody je povinen za zaměstnance (za žalovanou) provést a následně odvést zaměstnavatel (žalobce). K provedení povinných odvodů, tj. srážek ze mzdy (náhrady mzdy, platu) zaměstnavatele odpovídajícím způsobem opravňuje § 145 odst. 1 a 2 písm. b), § 146 písm. a) a § 147 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce. Zaměstnavatel se povinnosti provést a odvést povinné odvody nemůže jakkoliv zprostit. V případě porušení této zákonné povinnosti by se vystavil sankčnímu postihu ze strany příslušných orgánů státu.

70. Jestliže se žalobce v dané věci zavázal žalované na náhradě mzdy vyplatit částku 351.240,- Kč, a jelikož se jedná o mzdový nárok žalované, jakožto zaměstnankyně, byl žalobce, jakožto zaměstnavatel, povinen z této náhrady mzdy odvést daň z příjmu fyzických osob (zálohu na daň) a pojistné na sociálním a zdravotním pojištění.

71. Žalobce se sice v dohodě zavázal k tomu, že žalované uhradí částku 351.240,- Kč. To však nemůže být vykládáno takovým způsobem, že žalobcem měla být žalované vyplacena přesně tato částka. Nelze ztratit ze zřetele, což je pro posuzovanou věc zcela stěžejní, že částka 351.240,- Kč představuje (toliko) náhradu mzdy žalované, nikoliv částku určenou k přímo k výplatě. Žalované na podkladě ujednané dohody vznikl nový nesporný nárok, tj. nárok na uhrazení náhrady mzdy ve výši 351.240,- Kč, nevznikl jí však nárok na výplatu částky přesně v této výši. Z této částky, jakožto náhrady mzdy, byl žalobce, jakožto zaměstnavatel, povinen provést a odvést povinné odvody a až teprve výsledná částka po provedení povinných srážek měla být žalované vyplacena převodem na její bankovní účet.

72. Reálně měla být žalované žalobcem vyplacena nižší částka, tj. nikoliv částka 351.240,- Kč, nýbrž částka 244.707,- Kč, neboť částka 351.240,- Kč představovala pouze mzdový základ, z něhož se měly provést povinné odvody v celkové výši 106.533,- Kč.

73. Pakliže žalobce žalované vyplatil částku 351.240,- Kč a vedle toho ještě následně z této částky odvedl (zaplatil) povinné odvody ve výši 106.533,- Kč, je za tohoto skutkového stavu zřejmé, že v rozsahu částky 106.533,- Kč bylo žalované ze strany žalobce poskytnuto peněžité plnění, ke kterému nebyl od počátku žádný právní důvod. Uvedená částka tak představuje majetkový prospěch získaný žalovanou bez právního důvodu, kterým se žalovaná na úkor žalobce bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatila ve smyslu § 2991 odst. 1 a 2 NOZ.

74. Jak bylo podrobně rozvedeno shora, z textu samotné dohody, jakož ani z ostatních provedených listinných důkazů, nelze mít za prokázané, že by mezi účastníky řízení bylo ujednáno, že částka 351.240,- Kč představuje tzv. čistou částku.

75. Pokud se žalovaná domnívala, že částka 450.000,- Kč, resp. částka 351.240,- Kč, představují tzv. čistou částku k přímé výplatě, čemuž by odpovídalo její vyjádření učiněné při jednání dne 1.8.2024, že předpokládala, že tato částka jí bude vyplacena, že ji nikdo neinformoval o tom, že tato částka bude podléhat povinným odvodům a že kdyby to věděla, že by na tuto částku nepřistoupila, soud poznamenává, že v takovém případě mělo být žalovanou, resp. její zvolenou zástupkyní, jakožto právním profesionálem, v dohodě výslovně sjednáno, že částka 450.000,- Kč, popř. alespoň částka 351.240,- Kč, představuje tzv. čistou částku, a nikoliv náhradu mzdy stanovenou v tzv. hrubé výši. Možná by se tím částečně předešlo tomuto sporu. Zůstává pak samozřejmě otázkou, zda by na takový návrh přistoupil žalobce, neboť z jeho pohledu by to znamenalo, že sporný nárok by byl narovnán ve větším rozsahu, než zmíněných 450.000,- Kč, když by z této částky musel provést a odvést (zaplatit) povinné odvody.

76. Není-li v dohodě bylo výslovně zmíněno, že ujednaná částka představuje tzv. čistou částku k výplatě, což by jinak představovalo výjimku z obecného pravidla, je třeba vyjít z toho, že předmětem dohody je narovnání dosud sporných či pochybných nároků a vznik nového nesporného či nepochybného pracovně-právního mzdového nároku žalované. Základ původního sporu mezi účastníky řízení spočíval v tom, zda byl s žalovanou ze strany žalobce pracovní poměr ukončen zákonem předvídaným způsobem. Žalovaná měla za to, že žalobce postupoval nezákonným způsobem, tj. v rozporu se zákoníkem práce.

77. Pokud se nově vzniklý (narovnaný) nárok týká oblasti pracovního práva, kam nepochybně spadá vypořádání dosud sporného nároku na náhradu mzdy, resp. v případě žalované přesněji řečeno – nárok na náhradu platu, a v dohodě nebylo nijak určeno, že by mzdový nárok byl sjednán tzv. čistou částkou, je zjevné a pro oblast pracovního práva zcela typické, že na ujednaný nárok na náhradu mzdy (platu) je třeba nahlížet tak, že byl stanoven v tzv. hrubé výši a že z náhrady mzdy bude muset žalobce provést a odvést povinné odvody.

78. Žalovaná jako dlouholetá zaměstnankyně, jež nikdy nepodnikala a byla vždy zaměstnána v pracovním poměru, a která zároveň po určitou dobu vykonávala odpovědnou funkci [Anonymizováno], musela a měla vědět, že ze sjednané náhrady mzdy (platu) je žalobce povinen provést a odvést povinné odvody. Pakliže jí žalobce dne 26.10.2023 poukázal na bankovní účet celou částku, tj. 351.240,- Kč, musela a měla žalovaná za výše popsaných okolností důvodně předpokládat, že v rozsahu, v jakém byl žalobce povinen provést a odvést povinné odvody, vyplatil žalované peněžité plnění omylem, čímž se žalovaná bezdůvodně obohatila. Jinými slovy řečeno – žalovaná nemohla důvodně předpokládat, že když náhrada mzdy (platu) byla sjednána ve výši 351.240,- Kč, že přesně taková částka jí bude vyplacena, resp. že v tomto konkrétním případě budou povinné odvody činit 0,- Kč.

79. Na tomto podkladě má soud za prokázané, že žalobce unesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, která jej tížila, že byly splněny zákonné předpoklady dle § 331 zákoníku práce, na jejichž základě žalované vznikla povinnost vrátit žalobci, jakožto zaměstnavateli, neprávem vyplacenou částku, tj. částku 106.533,- Kč. Žalovaná musela vědět, resp. z okolností případu musela předpokládat, jakožto dlouholetá zaměstnankyně, že ze strany žalobce jí byla omylem vyplacena celá částka 351.240,- Kč.

80. Soud neshledal procesní obranu žalované důvodnou.

81. Soud souhlasí s žalovanou, že její průměrná hrubá měsíční mzda sloužila jako tzv. benchmark, tj. jako východisko pro budoucí jednání, a že výsledná částka představuje společný konsenzus. To je vše nepochybně pravda. Z popsaného však již nelze dovodit, když se pohybujeme v oblasti pracovního práva a zabýváme se zde mzdovým nárokem žalované, že by tato částka měla představovat tzv. čistou částku, nebylo-li to tak v dohodě výslovně sjednáno. A z provedeného dokazování, jak bylo rozvedeno shora, vyplynulo, že nic takového nebylo účastníky řízení sjednáno. Za tohoto stavu je pak nutno námitku žalované, že se domnívala, že se jedná o částku, která jí bude v plné výši vyplacena, vyhodnotit jako nedůvodnou.

82. Žalovaná byla po celou dobu zastoupena advokátkou, tj. právním profesionálem, která ji mohla či měla z hlediska předvídatelnosti informovat o tom, že částka 450.000,- Kč, resp. částka 351.240,- Kč, představují sice mzdový nárok, ale že žalobce bude povinen z této částky provést a odvést povinné odvody, popř. mělo být v dohodě výslovně ujednáno, že tato částka přesně v této výši bude žalované žalobcem vyplacena. To, že se tomu zřejmě nestalo, je bohužel ke škodě věci.

83. V dohodě rovněž nemuselo být nijak výslovně zmíněno, že částka 450.000,- Kč, resp. částka 351.240,- Kč, je stanovena v tzv. hrubé výši, a že tato částka bude předmětem povinných odvodů. Žalobce taktéž nemusel žalovanou informovat o tom, že z této částky budou z jeho strany provedeny a odvedeny povinné odvody.

84. V obou případech je tomu ze shodného důvodu, a to, že se jednalo o náhradu mzdy žalované, tj. o pracovně-právní mzdový nárok žalované, u něhož obecně platí, není-li v rámci dohody smluvních stran určeno jinak, jakožto výjimka z obecně platného pravidla, že takový mzdový nárok je stanoven v tzv. hrubé výši, a že zaměstnavatel je povinen za zaměstnance provést a odvést povinné odvody.

85. Žalobce v tomto ohledu nezavazovala žádná zákonná informační povinnost, popř. smluvně převzatá informační povinnost. Je potom lichá námitka žalované, že žalobce v rámci mimosoudního jednání opomněl žalovanou informovat o tom, že z této částky bude muset hradit další odvody, a že pokud toto žalobce opomněl, nelze negativní důsledky z toho plynoucí klást k tíži žalované.

86. Skutečnosti, že dohodnutá částka, jakožto náhrada mzdy, bude předmětem povinných odvodů, si žalovaná jako dlouholetá zaměstnankyně žalobce musela být vědoma. Této skutečnosti si ovšem nepochybně též měla být vědoma zvolená zástupkyně žalované. Jedná se o průběžný peněžní systém, který je takto dlouhodobě nastaven a funguje úspěšně po mnoho desítek let. Nebylo třeba, aby žalobce na to žalovanou speciálně upozorňoval. Z tohoto důvodu je pak vyloučeno, aby se žalobce mohl dopustit jakéhokoliv informačního opomenutí.

87. Nejednalo se o žádnou novinku průběžného systému či o nečekaně nastalou novou situaci, na jejichž podkladě by žalovaná mohla být překvapena tím, že je třeba provést a odvést povinné odvody. Žalovaná naopak při vědomí těchto veškerých okolností mohla a měla důvodně předpokládat, že výsledná částka, jakožto společný konsenzus, bude dále předmětem povinných odvodů, které žalobce bude muset provést a odvést. Pokud byla žalované následně vyplacena částka 351.240,- Kč, musela a měla žalovaná ve světle těchto skutečností důvodně předpokládat, že se jedná o neprávem vyplacenou částku, tj. že tato částka byla žalobcem žalované v rozsahu povinných odvodů vyplacena omylem, čímž byl důvodně aktivován § 331 zákoníku práce, pročež žalované vznikla (nová) povinnost vrátit žalobci neprávem vyplacené peněžní prostředky.

88. Pro posuzovanou věc je irelevantní, zda zpracovatelem dohody byla primárně (více) žalovaná, anebo zda tomu bylo jinak. Rozhodujícím faktorem je výsledná podoba dohody, kterou podepsaly obě strany, a že z ní bez dalšího nevyplyne, že se jedná čistou částku, kterou má žalobce žalované následně vyplatit.

89. Soud souhlasí s žalovanou v tom směru, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.11.2017, sp. zn. 21 Cdo 2640/2017, je skutková situace skutečně odlišná, než je v projednávané věci. Dle soudu to však nic nemění na tom, že zobecňující právní závěry, které v tomto rozhodnutí přijal Nejvyšší soud, jsou aplikovatelné i na posuzovanou věc. To, že skutkový stav byl (je) odlišný, nemůže v tomto konkrétním případě vést k závěru o neaplikovatelnosti závěrů Nejvyššího soudu. Soud se naopak domnívá, že právní závěry přijaté Nejvyšším soudem plně dopadají na danou věc.

90. Soud s žalovanou dále souhlasí potud, že u žalobce, disponujícím profesionálním aparátem (mzdovou účtárnou), lze důvodně očekávat, že mzdový nárok zaměstnance (žalované) zpracuje s odpovídající kvalifikovanou péčí tak, aby při něm nedošlo k omylu či k jiné nesprávnosti, byť to nelze nikdy zcela vyloučit. Bylo by jistě mnohem vhodnější, když by si žalobce vybavený profesionálním aparátem hned od počátku uvědomil, že z částky 450.000,- Kč, resp. z částky 351.240,- Kč, bude nezbytné provést a odvést povinné odvody. I žalobce, obdobně jako žalovaná, měl a musel vědět, že tato částka bude podléhat povinným odvodům, proto si měl od začátku počínat tímto zákonem předvídaným způsobem.

91. Pakliže za tohoto předpokladu byla žalované žalobcem poukázána na bankovní účet částka 351.240,- Kč, mohla se žalovaná vcelku pochopitelně subjektivně domnívat, a to i v návaznosti na uzavřenou dohodu, že žalobce tímto splnil povinnost plynoucí z dohody, a že se žádného omylu při výpočtu, resp. při výplatě, této částky nedopustil. Tak tomu ovšem nebylo.

92. Při likvidaci mzdového nároku žalované se žalobce, resp. tajemník [právnická osoba] [adresa], dopustil neblahého omylu. Tato od počátku mrzutá situace pak vedla v konečném důsledku k tomu, že věc je nyní řešena soudně.

93. Soud do jisté míry rozumí určitému lidskému rozhořčení či možná snad pobouření žalované, že když se žalobce pro ni dopustil osudného omylu, na němž žalovaná nadto nikterak neparticipovala, tj. ani částečně jej nijak nezavinila, proč by jí měl být omyl žalobce přičítán k tíži, a to ještě navíc vše za situace, že se žalovaná za účelem dosažení mimosoudní dohody vzdala podstatné části mzdového nároku, který by jinak po žalobci mohla požadovat v návaznosti na prokázané neplatné rozvázání pracovního poměru.

94. Právě popsané je klíčovým důvodem, proč se soud opakovaně snažil, aby mezi stranami došlo k uzavření smíru. Soud stranám několikrát sdělil, že jako správné a spravedlivé řešení považuje, že by žalovaná žalobci zaplatila polovinu požadovaného nároku, čímž by byly nároky mezi stranami zcela a konečně vypořádány. K takové ovšem dohodě nedošlo.

95. Veškeré shora zmíněné okolnosti, a především jejich lidské, subjektivní vnímání, však nemůže zastřít objektivní právní skutečnost, že je zde projednáván mzdový nárok žalované, z něhož byl žalobce povinen provést a odvést povinné odvody. To, že žalobce zákonem předvídaným způsobem nejdříve nepostupoval, když se dopustil omylu, je jistě zcela nežádoucí. Nemůže to však ničeho změnit na samotné podstatě této právní skutečnosti, tj. že žalobce byl nadále povinen provést a odvést povinný odvod ze mzdového nároku žalované. Jestliže jej posléze provedl a odvedl a předtím žalované poukázal omylem celou částku mzdového nároku, která jej k výzvě žalobce odmítla dobrovolně vrátit, resp. její specifikovanou část korespondující povinným odvodům, nelze uzavřít jinak, než že se žalobce omylem vyplacené částky podanou žalobou na žalované domáhal důvodně.

96. Soud jako nedůvodný rovněž vyhodnotil poukaz žalované na § 2997 odst. 1 NOZ, tj. že by naplnění generální klauzule bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 NOZ snad bylo možné dovodit, ale že v tomto konkrétním případě nelze shledat, že by případné bezdůvodné obohacení na straně žalované bylo žalovanou získáno nespravedlivě a v rozporu s principy spravedlnosti.

97. Předpokladem vyloučení liberačního důvodu obsaženého v § 2997 odst. 1 NOZ, tj. upření práva na vrácení poskytnutého plnění, je skutečnost, že v řízení bylo prokázáno vědomé plnění bez právního důvodu. Současně se nesmělo jednat o plnění poskytnuté z důvodu omylu. Za účelem vyloučení použití liberačního důvodu dle § 2997 odst. 1 NOZ je zapotřebí prokázat, že se ze strany ochuzeného plnitele jednalo o vědomé plnění nedluhu. Nepostačuje pouhá presumovaná vědomost. Musí se jednat o situaci, kdy (i) ochuzený dobrovolně plní (poskytuje) obohacenému určité plnění, a kdy (ii) si ochuzený je (ochuzený si musí být) zcela vědom toho, že nemá žádnou zákonnou povinnost či smluvně převzatou povinnost, která by jej zavazovala k tomu, aby obohacenému plnil.

98. Jedná o tzv. zahalené darování, kdy ochuzený dobrovolně poskytne obohacenému určité plnění v úmyslu jej obohatit, tj. v úmyslu rozmnožit jeho majetkovou sféru, bez současného očekávání jakéhokoliv protiplnění, čímž dojde k přesunu majetkových hodnot mezi těmito subjekty směrem k obohacenému. Nadále však platí, že ochuzený musel věděl, že k poskytnutí majetkových hodnot obohacenému jej nic nezavazovalo. Nepostačuje, že ochuzený měl a mohl vědět, že plní nedluh, resp. že omyl o existenci dluhu ochuzený sám způsobil. Pokud by tomu tak bylo, aplikace liberačního důvodu by vyloučena nebyla.

99. Jestliže je prokázán shora popsaný skutkový stav, tj. skutkový stav je postaven najisto, tudíž není nijak presumován, má tato skutečnost za následek, že je vyloučeno, aby se ochuzený mohl úspěšně dovolat liberačního důvodu dle § 2997 odst. 1 NOZ, a tedy se úspěšně na obohaceném domoci toho, co mu předtím bylo ochuzeným dobrovolně poskytnuto (plněno).

100. A contrario pak platí, že není-li zmíněný skutkový stav prokázán, tj. nejsou-li prokázány zákonné předpoklady dle § 2997 odst. 1 NOZ vylučující užití liberačního důvodu, znamená to, že použití liberačního důvodu není vyloučeno. Je pak možné, aby se ochuzený na obohaceném úspěšně domáhal vrácení poskytnutého plnění, tj. např. poskytnutých peněžních prostředků.

101. Žalovaná na podporu aplikace § 2997 odst. 1 NOZ, zejména při jednání dne 13.8.2024, poukázala na to, že uhrazení částky 106.533,- Kč představuje ze strany žalobce plnění nedluhu, a to především z důvodu, že žalobce byl po celou dobu srozuměn s tím, že se jedná o náhradu hrubé mzdy.

102. Z provedeného dokazování má soud za prokázané, že nikdo ze zúčastněných, tj. jak na straně žalobce, tak na straně žalované, a to i včetně jejich zástupců, si při sepisu dohody v celé šíři komplexnosti projednávané záležitosti plně neuvědomil, že sjednaná náhrada mzdy žalované bude dále předmětem povinných odvodů, které je žalobce povinen provést a odvést. O tomto závěru je soud bytostně přesvědčen.

103. Tajemník [právnická osoba] [adresa] při jednání dne 13.8.2024 jednoznačně uvedl, že když dal pokyn k výplatě částky 351.240,- Kč, tak si neuvědomil, že je třeba z této částky strhnout povinné odvody. V dohodě byla tato částka uvedena, tudíž dal pokyn k její výplatě žalované, když oproti tomu očekával, že žalovaná následně vezme podanou žalobu zpět. Jiné důvody žalobce k výplatě této částky nevedly, když tajemník [právnická osoba] [adresa] výslovně odmítl, že by snad výplata částky ve výši 351.240,- Kč měla představovat vědomé plnění nedluhu žalobce směrem k žalované.

104. Lze jen obtížně přisvědčit tvrzení (procesní obraně) žalované, že žalobce (v tomto případě zosobněn tajemníkem [právnická osoba] [adresa]) při udělení pokynu k výplatě částky 351.240,- Kč prokazatelně věděl, že žalobce není povinen částku v takovém rozsahu žalované vyplatit, resp. že není povinen žalované poukázat na bankovní účet alespoň částku 106.533,- Kč, a to z důvodu, že žalobce k poskytnutí těchto majetkových hodnot minimálně v tomto rozsahu ničeho nevázalo, jakož i z důvodu, že žalobce věděl, že když tyto peněžní prostředky přesto žalované poskytne, bude se z jeho strany jednat o plnění nedluhu směrem k žalované.

105. Soud je toho názoru, že tajemník [právnická osoba] [adresa] při udělení pokynu, aby žalované byla vyplacena částka 351.240,- Kč, v těchto (složitých právních) intencích vůbec neuvažoval. Lapidárně řečeno – tajemník dal prostě pokyn k výplatě částky dle uzavřené dohody, čímž měl celou záležitost za žalobce za vyřízenou.

106. Lze se vskutku těžko domnívat, když si člověk uvědomí, jak dlouho a relativně obtížně se dohoda mezi účastníky řízení sjednávala, zejména když se žalobce opakovaně snažil mzdový nárok žalované zpochybňovat či alespoň minimalizovat jeho výši, že by po uzavření dohody žalobce najednou bez dalšího žalované, a to ještě zcela úmyslně a dobrovolně, poskytl bez jakéhokoliv relevantního právního důvodu, tj. aniž by jej k tomu cokoliv zavazovalo, tzv. zahalený dar ve výši 106.533,- Kč.

107. Takovému závěru se soud zdráhá uvěřit, když v jeho prospěch navíc nesvědčí žádné provedené důkazy. Tato okolnost pak nutně znamená, že zákonný předpoklad pro vyloučení aplikace § 2997 odst. 1 NOZ, tj. pro vyloučení liberačního důvodu, na jehož podkladě je ochuzenému upřeno právo na navrácení toho, co obohacenému plnil, není naplněn. Nebylo prokázáno, že by ve prospěch žalované svědčily rozhodné okolnosti, na jejichž základě by bylo možno učinit právní závěr, že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby vrátila žalobcem poskytnuté bezdůvodné obohacení, resp. že žalovanou získané bezdůvodné obohacení nebylo získáno nespravedlivě.

108. Z hlediska rozložení břemene důkazního bylo na žalované, když se ve svůj prospěch dovolávala § 2997 odst. 1 NOZ, aby označila a předložila důkazy na podporu tvrzené procesní obrany, tj. že se ze strany žalobce v rozsahu částky 106.533,- Kč jednalo o vědomé plnění nedluhu, pročež je z tohoto důvodu vyloučeno užití liberačního důvodu.

109. Soud žalované při jednání dne 1.8.2024 poskytl poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř., když jí stanovil lhůtu 10 dnů ke splnění výzvy. Žalovaná k poučení soudu uvedla, že veškeré důkazy označila a předložila, pročež už další lhůtu nepožadovala.

110. Lze učinit dílčí závěr, že nebylo prokázáno, že by se ze strany žalobce směrem k žalované jednalo o vědomé poskytnutí plnění ve formě nedluhu.

111. Soud jako nedůvodnou taktéž vyhodnotil námitku žalované, která nedůvodnost žalobního nároku vyvozovala z čl. IV. dohody.

112. Námitka žalované by byla důvodná, pokud by se žalobce po žalované v rozporu s dohodou domáhal jiného, nového či dalšího nároku, který by věcně souvisel s pracovním poměrem vzniklým mezi žalobcem a žalovanou. Pakliže by tomu skutečně tak bylo, bylo by třeba žalobní nárok s poukazem na čl. IV. dohody jako nedůvodný zamítnout.

113. Žalobce se ovšem podanou žalobou domáhal nároku, který úzce a věcně souvisí s nárokem (vzájemnými závazky a pohledávkami účastníků řízení) specifikovaným v čl. III. dohody. Nejedná se tudíž o žádný nový nárok žalobce, který by byl dle čl. IV. dohody zapovězen.

114. Jak bylo vysvětleno výše, žalobce měl dle dohody ze sjednané náhrady mzdy (platu) žalované provést a odvést povinné odvody, k čemuž po určitých peripetiích skutečně došlo. Jestliže však nastala situace, že žalobce poukázal žalované částku 351.240,- Kč a vedle toho ještě zaplatil (za žalovanou ze svého) povinné odvody ve výši 106.533,- Kč a následně se v soudním řízení začne domáhat vrácení (zaplacení) této částky, nelze učinit závěr, že by se žalobce vůči žalované domáhal dalšího nároku přímo či nepřímo plynoucího z pracovního poměru vzniklého mezi žalobcem a žalovanou. Žalobce se naopak domáhal nároku, který byl výslovně sjednán v čl. III. bod 1. písm. b) dohody. Z tohoto důvodu pak nelze poukaz žalované na čl. IV. dohody vyhodnotit jako příhodný.

115. S ohledem na veškeré shora rozvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žalobce se na žalované důvodně domáhal zaplacení částky ve výši 106.533,- Kč, pročež soud žalobě výrokem I. tohoto rozsudku zcela vyhověl.

116. Žalovaná se s dobrovolným vrácením částky 106.533,- Kč žalobci ocitla v prodlení dle § 1968 NOZ. Žalobce žalované stanovil lhůtu 10 dnů ode dne doručení výzvy k vrácení peněžitého plnění, k čemuž došlo dne 4.12.2023. Žalovaná však ve stanovené lhůtě, jakož ani později, žalobci ničeho nevrátila. Lhůta k dobrovolnému vrácení peněžitého plnění žalované marně uplynula dnem 14.12.2023, pročež od následujícího dne, tj. od 15.12.2023, se žalovaná ocitla v prodlení s vrácením peněžitého plnění dle § 1968 NOZ a žalobci současně od téhož data vzniklo důvodné právo požadovat po žalované úrok z prodlení ve výši stanovené dle zvláštního právního předpisu (§ 1970 NOZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).

117. Z těchto důvodů soud výrokem II. tohoto rozsudku žalované taktéž uložil povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 106.533,- Kč od 15.12.2023 do zaplacení.

118. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. dle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 60.309,40 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5.327, Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 106.533, Kč sestávající z částky 5.380, Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a.t., z částky 5.380, Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a.t., z částky 5.380, Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a.t. ze dne 21.2.2024, z částky 5.380, Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a.t. ze dne 18.6.2024, z částky 5.380, Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a.t. ze dne 26.6.2024, z částky 5.380, Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a.t. ze dne 1.8.2024, z částky 5.380, Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a.t. ze dne 7.8.2024 a z částky 5.380, Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a.t. ze dne 15.8.2024 včetně osmi paušálních náhrad výdajů po 300, Kč dle § 13 odst. 4 a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 45.440, Kč ve výši 9.542,40 Kč.

119. Dle § 149 odst. 1 o.s.ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní dle § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

Poučení