8 Co 520/2024 - 194

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Martiny Andělové a soudců JUDr. Viléma Šetka a JUDr. Martina Vícha ve věci žalobce [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] zastoupeného advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované [Jméno žalované], narozené dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupené advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení 106 533 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 8. 2024, č. j. 30 C 90/2024-146, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 13 927,10 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. V záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresní soud v Ústí nad Labem (dále již jen soud prvního stupně) uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 106 533 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 15. 12. 2023 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a ve stejné lhůtě povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 60 309,40 Kč k rukám zástupce žalobce (výrok II.).

2. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že mezi účastníky řízení vznikl dne 1. 2. 2011 pracovní poměr a žalovaná u žalobce vykonávala funkci – [pozice], tento pracovní poměr byl s účinností od 25. 1. 2012 sjednán na dobu neurčitou. Dne 19. 11. 2018 žalovaná požádala žalobce o dlouhodobé uvolnění z pracovního poměru z důvodu výkonu funkce [pozice]. Žalobce, jako zaměstnavatel, a žalovaná, jako zaměstnanec, uzavřeli dne 17. 10. 2023[Anonymizováno]dohodu o narovnání (dále již jen dohoda), kterou se dohodli na ukončení pracovního poměru žalované u žalobce k 31. 12. 2022. Žalobce se v návaznosti na ukončení pracovního poměru zavázal žalované vyplatit částku v celkové výši 450 000 Kč. Z této částky ke dni podpisu dohody zbývala k výplatě částka 351 240 Kč, částka 98 760 Kč, představující odstupné byla žalované žalobcem zaplacena dne 3. 9. 2021. Soud prvního stupně se zabýval obsahem dohody a vyšel ze zjištění, že v dohodě je uvedeno, že „tato částka“ představuje náhradu mzdy za období od 9. 10. 2021 do 31. 12. 2022. V čl. IV. bod 1. dohody je uvedeno, že po splnění závazků uvedených v této dohodě budou veškeré vzájemné závazky a pohledávky vyplývající z pracovního poměru zcela vypořádané a že smluvní strany nebudou mít z uvedených titulů vůči sobě navzájem žádných dalších nároků, pohledávek a závazků, resp. že se dalších případných pohledávek či jiných nároků podpisem dohody výslovně vzdávají. V čl. IV. bod 2. je dále uvedeno, že s výjimkou nároků přímo vyplývajících z dohody již proti sobě nebudou nikdy v budoucnu vznášet žádné jiné nároky, resp. že ke dni podpisu dohody vůči sobě nemají žádné jiné nevyrovnané nároky než ty, které nově vznikly dle čl. III. dohody. S ohledem na procesní obranu žalované, že v dohodě sjednána finanční částka byla ujednána jako tzv. „čistá mzda“, tedy částka, která jí má být zcela vyplacena, zabýval se soud prvního stupně nejen obsahem samotné dohody, ale i vzájemnou komunikací mezi stranami sporu předcházející uzavření této dohody. Vzal do úvahy, že v této mailové komunikaci bylo ze strany zástupkyň žalované (předchozí i současné) vždy zacházeno s pojmem náhrada mzdy, při výpočtu celkového mzdového nároku žalované bylo vycházeno z průměrné hrubé měsíční mzdy žalované ve výši 32 920 Kč. Rovněž při výpočtu úroků z prodlení byly tyto úroky počítány z částky 32 920 Kč, tedy z hrubého měsíčního příjmu žalované. Nevzal proto za prokázané, že by částka 351 240 Kč představovala tzv. čistou mzdu určenou k přímé výplatě žalované bez nutnosti, aby z této částky musely být předtím žalobcem provedeny a odvedeny povinné odvody. Žalovanou poučil podle § 118a odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále již jen o. s. ř.) o povinnosti označit důkazy prokazující její tvrzení, že částka představuje čistou mzdu, žalovaná po tomto poučení žádné důkazy neoznačila. Soud prvního stupně shledal, že v samotné dohodě absentuje jakýkoliv bližší odlišující údaj o tom, zda částka 351 240 Kč představuje tzv. čistou nebo hrubou částku. Žádný takový konkrétní identifikační údaj, na jehož podkladě by bylo možno bez dalšího konstatovat, že účastníky řízení bylo výslovně sjednáno, že částka 351 240 Kč představuje tzv. čistou částku, není v dohodě obsažen. Soud prvního stupně ani z e-mailové komunikace nezjistil, že by v ní bylo zástupkyněmi žalované výslovně či jiným nesporným a současně jednoznačným způsobem zmíněno, naznačeno nebo vysvětleno, že toliko pro účely výpočtu mzdového nároku žalované souvisejícího s ukončením pracovního poměru se vyšlo z průměrné hrubé měsíční mzdy žalované, popř. že toliko pro účely samotného výpočtu je celková spočtená částka označena jako náhrada mzdy za období od do. Nezjistil, že by zástupkyně žalované posléze někdy někde uvedly, že tyto výpočty byly sice stanoveny dle průměrné hrubé měsíční mzdy žalované, ale že částka 351 240 Kč navzdory tomu představuje tzv. čistou částku, která měla být žalované v této výši vyplacena. Soud prvního stupně dále učinil zjištění, že [pozice] [jméno FO], který byl slyšen jako svědek, vydal pokyn k proplacení částky 351 240 Kč. Tento svědek vypověděl, že si jednoduše neuvědomil, že tato částka, jakožto mzdový nárok, podléhá povinným odvodům. V řízení nebylo prokázáno, že by [pozice] v okamžiku vydání tohoto pokynu prokazatelně věděl, že žalobce není povinen žalované zaplatit částku ve výši 106 533 Kč, tj. že žalobce k výplatě této částky nepovinuje žádná smluvní či zákonná povinnost, a navzdory tomu [pozice] přesto vydal pokyn k výplatě celé částky 351 240 Kč, a to navíc s úmyslem žalovanou obohatit tzv. plněním nedluhu. Nic takového nebylo v řízení prokázáno. Z předložené e-mailové komunikace proběhlé mezi zástupci účastníků řízení je seznatelné, že žalobce se snažil nárok žalované krátit např. o 50 % (viz e-mail zástupce žalované ze dne 4. 9. 2023). Soud prvního stupně pak jako nepravděpodobné shledal, že by žalobce ani ne o dva měsíce později najednou žalované dobrovolně poskytl peněžní prostředky ve výši 106 533 Kč, když by věděl, že k tomu není jakkoliv povinen a následně žalovanou přípisem ze dne 30. 11. 2023 vyzval k vrácení částky 106 533 Kč, kterou jí měl před měsícem dobrovolně poskytnout. Konečně vzal za prokázané, že žalovaná při výkonu zaměstnání byla vždy v zaměstnaneckém poměru, nikdy nepodnikala. Na zjištěný skutkový stav aplikoval § 331 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném od 1. 10. 2023 (dále již jen „zákoník práce“), § 145 odst. 1 zákoníku práce, § 146 písm. a) zákoníku práce, § 147 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce a § 1903 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále již jen o. z.), § 2991 odst. 1 o. z. a § 2997 odst. 1 o. z. a současně vyšel i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1775/2013, jakož i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2640/2017. Soud prvního stupně uzavřel, že předmětem dohody uzavřené dne 17. 10. 2023 byl nový nesporný mzdový nárok žalované. Dosavadní sporný mzdový nárok žalované byl účastníky řízení sjednanou dohodou nahrazen tak, že žalobce se zavázal žalované vyplatit náhradu mzdy ve výši 351 240 Kč za období od 9. 10. 2021 do 31. 12. 2022. Nový nesporný nárok představuje pracovně-právní mzdový nárok žalované, který jako příjem ze závislé činnosti zúčtovaný zaměstnanci (žalované) v souvislosti se zaměstnáním podléhá jak dani z příjmu fyzických osob, tak pojistnému na sociální a zdravotní pojištění. Srážky na povinné odvody je povinen za zaměstnance (za žalovanou) provést a následně odvést zaměstnavatel (žalobce). K provedení povinných odvodů, tj. srážek ze mzdy (náhrady mzdy, platu) zaměstnavatele odpovídajícím způsobem opravňuje § 145 odst. 1 a 2 písm. b), § 146 písm. a) a § 147 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce. Zaměstnavatel se povinnosti provést a odvést povinné odvody nemůže zprostit. V případě porušení této zákonné povinnosti by se vystavil sankčnímu postihu ze strany příslušných orgánů státu. Byť se tedy žalobce v dohodě zavázal k tomu, že žalované uhradí částku 351 240 Kč, nelze to vykládat tak, že žalobcem měla být žalované vyplacena částka 351 240 Kč, ta představuje náhradu mzdy žalované, ze které je žalobce povinen provést a odvést povinné odvody a až teprve výsledná částka po provedení povinných srážek měla být žalované vyplacena převodem na její bankovní účet. Pakliže žalobce žalované vyplatil částku 351 240 Kč a vedle toho ještě následně z této částky odvedl (zaplatil) povinné odvody ve výši 106 533 Kč, je za tohoto skutkového stavu zřejmé, že v rozsahu částky 106 533 Kč bylo žalované ze strany žalobce poskytnuto peněžité plnění, ke kterému nebyl od počátku žádný právní důvod. Uvedená částka tak představuje majetkový prospěch získaný žalovanou bez právního důvodu, kterým se žalovaná na úkor žalobce bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatila ve smyslu § 2991 odst. 1 a 2 o. z. Pokud se žalovaná domnívala, že částka 450 000 Kč, resp. částka 351 240 Kč, představují tzv. čistou částku k přímé výplatě, mělo být žalovanou, resp. její zvolenou zástupkyní, jakožto právním profesionálem, v dohodě výslovně sjednáno, že částka 450 000 Kč, popř. alespoň částka 351 240 Kč, představuje tzv. čistou částku, a nikoliv náhradu mzdy stanovenou v tzv. hrubé výši. Není-li v dohodě výslovně zmíněno, že ujednaná částka představuje tzv. čistou částku k výplatě, což by jinak představovalo výjimku z obecného pravidla, je třeba vyjít z toho, že předmětem dohody je narovnání dosud sporných či pochybných nároků a vznik nového nesporného či nepochybného pracovně-právního mzdového nároku žalované. Základ původního sporu mezi účastníky řízení spočíval v tom, zda byl se žalovanou ze strany žalobce pracovní poměr ukončen zákonem předvídaným způsobem. Nově vzniklý nárok se týká oblasti pracovního práva. Pro oblast pracovního práva je zcela typické, že na ujednaný nárok na náhradu mzdy (platu) je třeba nahlížet tak, že byl stanoven v tzv. hrubé výši a že z náhrady mzdy bude muset žalobce provést a odvést povinné odvody. Žalovaná jako dlouholetá zaměstnankyně, jež nikdy nepodnikala a byla vždy zaměstnána v pracovním poměru, a která zároveň po určitou dobu vykonávala odpovědnou [pozice], musela a měla vědět, že ze sjednané náhrady mzdy (platu) je žalobce povinen provést a odvést povinné odvody. Pakliže jí žalobce dne 26. 10. 2023 poukázal na bankovní účet částku 351 240 Kč, musela a měla žalovaná za výše popsaných okolností důvodně předpokládat, že v rozsahu, v jakém byl žalobce povinen provést a odvést povinné odvody, vyplatil žalované peněžité plnění omylem, čímž se žalovaná bezdůvodně obohatila. Jinými slovy řečeno – žalovaná nemohla důvodně předpokládat, že když náhrada mzdy (platu) byla sjednána ve výši 351 240 Kč, že přesně taková částka jí bude vyplacena, resp. že v tomto konkrétním případě budou povinné odvody činit 0 Kč. Soud prvního stupně dále vyložil, že žalobce v tomto ohledu nezavazovala žádná zákonná informační povinnost, popř. smluvně převzatá informační povinnost. Je potom lichá námitka žalované, že žalobce ji v rámci mimosoudního jednání opomněl informovat o tom, že z této částky bude muset hradit další odvody, a že pokud toto žalobce opomněl, nelze negativní důsledky z toho plynoucí klást k její tíži. Za nepodstatné pak soud prvního stupně shledal, zda zpracovatelem dohody byla primárně (více) žalovaná, anebo zda tomu bylo jinak. Rozhodujícím faktorem je výsledná podoba dohody, kterou podepsaly obě strany a z ní bez dalšího neplyne, že se jedná o čistou částku, kterou má žalobce žalované následně vyplatit. Soud prvního stupně se zabýval i tím, zda rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2640/2017, na který poukazoval žalobce, je zcela přiléhavý posuzované věci. Shledal, že ve věci řešené Nejvyšším soudem je skutková situace odlišná od posuzované věci, nicméně právní závěry, které v tomto rozhodnutí přijal Nejvyšší soud, shledal aplikovatelnými i na posuzovanou věc. Jako nedůvodný vyhodnotil poukaz žalované na § 2997 odst. 1 o. z., tj. že by naplnění generální klauzule bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. snad bylo možné dovodit, ale že v tomto konkrétním případě nelze shledat, že by případné bezdůvodné obohacení bylo žalovanou získáno nespravedlivě a v rozporu s principy spravedlnosti. Předpokladem vyloučení liberačního důvodu obsaženého v § 2997 odst. 1 o. z., tj. upření práva na vrácení poskytnutého plnění, je skutečnost, aby v řízení bylo prokázáno vědomé plnění bez právního důvodu. Současně by se nesmělo jednat o plnění poskytnuté z důvodu omylu. Za účelem vyloučení použití liberačního důvodu dle § 2997 odst. 1 o. z. je zapotřebí prokázat, že se ze strany ochuzeného plnitele jednalo o vědomé plnění nedluhu. Nepostačuje pouhá presumovaná vědomost. Musí se jednat o situaci, kdy ochuzený dobrovolně plní (poskytuje) obohacenému určité plnění, a kdy si ochuzený je (ochuzený si musí být) zcela vědom toho, že nemá žádnou zákonnou povinnost či smluvně převzatou povinnost, která by jej zavazovala k tomu, aby obohacenému plnil. Jedná se o tzv. zahalené darování, kdy ochuzený dobrovolně poskytne obohacenému určité plnění v úmyslu jej obohatit, tj. v úmyslu rozmnožit jeho majetkovou sféru, bez současného očekávání jakéhokoliv protiplnění, čímž dojde k přesunu majetkových hodnot mezi těmito subjekty směrem k obohacenému. Nadále však platí, že ochuzený musel věděl, že k poskytnutí majetkových hodnot obohacenému jej nic nezavazovalo. Nepostačuje, že ochuzený měl a mohl vědět, že plní nedluh, resp. že omyl o existenci dluhu ochuzený sám způsobil. Pokud by tomu tak bylo, aplikace liberačního důvodu by vyloučena nebyla. Žalovaná na podporu aplikace § 2997 odst. 1 o. z. poukázala na to, že uhrazení částky 106 533 Kč představuje ze strany žalobce plnění nedluhu, a to především z důvodu, že žalobce byl po celou dobu srozuměn s tím, že se jedná o náhradu hrubé mzdy. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že [pozice] uvedl, že při dávání pokynu k výplatě částky 351 240 Kč si neuvědomil, že je třeba z této částky strhnout povinné odvody. V dohodě byla tato částka uvedena, tudíž dal pokyn k její výplatě žalované, když oproti tomu očekával, že žalovaná následně vezme podanou žalobu zpět. Jiné důvody žalobce k výplatě této částky nevedly, když [pozice] výslovně odmítl, že by snad výplata částky ve výši 351 240 Kč měla představovat vědomé plnění nedluhu žalobce směrem k žalované. Soud prvního stupně uzavřel, že [pozice] dal pokyn k výplatě částky dle uzavřené dohody, čímž měl celou záležitost za vyřízenou. Vážil přitom to, jak dlouho a relativně obtížně se dohoda mezi účastníky řízení sjednávala, že se žalobce opakovaně snažil mzdový nárok žalované zpochybňovat či alespoň minimalizovat jeho výši, ve světle těchto okolností pak vyhodnotil jako nepravděpodobné, že by žalobce po uzavření dohody najednou bez dalšího, a to ještě zcela úmyslně a dobrovolně, poskytl žalované bez jakéhokoliv relevantního právního důvodu, tj. aniž by jej k tomu cokoliv zavazovalo, tzv. zahalený dar ve výši 106 533 Kč. Tyto okolnosti pak nutně znamenají, že zákonný předpoklad pro vyloučení aplikace § 2997 odst. 1 o. z., tj. pro vyloučení liberačního důvodu, na jehož podkladě je ochuzenému upřeno právo na navrácení toho, co obohacenému plnil, není naplněn. Nebylo prokázáno, že by ve prospěch žalované svědčily rozhodné okolnosti, na jejichž základě by bylo možno učinit právní závěr, že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby vrátila žalobcem poskytnuté bezdůvodné obohacení, resp. že žalovanou získané bezdůvodné obohacení nebylo získáno nespravedlivě. Z hlediska rozložení břemene důkazního bylo na žalované, když se ve svůj prospěch dovolávala § 2997 odst. 1 o. z., aby označila a předložila důkazy na podporu tvrzené procesní obrany, přes poskytnuté poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., žalovaná odkázala na označené a předložené důkazy. Soud prvního stupně se zabýval i čl. IV. dohody a shledal, že námitka žalované by byla důvodná, pokud by se žalobce po ní v rozporu s dohodou domáhal jiného, nového či dalšího nároku, který by věcně souvisel s pracovním poměrem vzniklým mezi žalobcem a žalovanou. Pakliže by tomu skutečně tak bylo, bylo by třeba žalobní nárok s poukazem na čl. IV. dohody jako nedůvodný zamítnout. Žalobce se ovšem podanou žalobou domáhal nároku, který úzce a věcně souvisí s nárokem (vzájemnými závazky a pohledávkami účastníků řízení) specifikovaným v čl. III. dohody. Nejedná se tudíž o žádný nový nárok žalobce, který by byl dle čl. IV. dohody zapovězen. Nelze učinit závěr, že by se žalobce vůči žalované domáhal dalšího nároku přímo či nepřímo plynoucího z pracovního poměru vzniklého mezi žalobcem a žalovanou. Žalobce se naopak domáhal nároku, který byl výslovně sjednán v čl. III. bod 1. písm. b) dohody. Jako oprávněný shledal i požadavek žalobce na úhradu úroku z prodlení, neboť žalovaná se s dobrovolným vrácením částky 106 533 Kč ocitla v prodlení dle § 1968 o. z., když žalobce žalované stanovil lhůtu 10 dnů ode dne doručení výzvy k vrácení peněžitého plnění (dne 4. 12. 2023). Lhůta k dobrovolnému vrácení peněžitého plnění žalované marně uplynula dnem 14. 12. 2023, od následujícího dne, tj. od 15. 12. 2023, se žalovaná ocitla v prodlení s vrácením peněžitého plnění dle § 1968 o. z. a žalobci vzniklo právo požadovat po žalované úrok z prodlení ve výši stanovené dle zvláštního právního předpisu (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně za užití § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal je v řízení plně úspěšnému žalobci.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř., neboť soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, když neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Neztotožnila se se závěrem soudu prvního stupně, že jsou splněny zákonné podmínky podle § 331 zákoníku práce. Zdůraznila, že v dohodě bylo výslovně a nesporně sjednáno, jaká částka jí bude vyplacena a jednalo se tedy o tzv. „čistou“ částku, která byla následně zaslána přímo na její bankovní účet, proto ona vůbec nepředpokládala, že by se jednalo o nesprávně vyplacenou částku a byla v dobré víře, že zaplacená částka představuje konečné vyrovnání mezi stranami. Vyjádřila názor, že soud prvního stupně zcela ignoruje znění dohody, ve které bylo výslovně sjednáno, že částka 351 240 Kč bude vyplacena bezhotovostně převodem na účet zaměstnance. Vytýkala soudu prvního stupně, že opomněl § 143 zákoníku práce a nesouhlasila i s jeho závěrem, že ze samotné dohody, ani z ostatních provedených listinných důkazů, nelze mít za prokázané, že by mezi účastníky bylo ujednáno, že částka 351 240 Kč představuje tzv. čistou mzdu. Žalovaná poukazovala na to, že to, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního posouzení každého případu; rozhodné skutečnosti prokazuje zaměstnavatel. Ona se při jednání soudu konaného dne 1. 8. 2024 jednoznačně vyjádřila tak, že vůbec nepředpokládala a ani nevěděla, že částka k výplatě, uvedená v dohodě, by měla podléhat zákonným odvodům. Nemohla to ani předpokládat, když dohoda jednoznačně stanovila, že částka 351 240 Kč jí bude vyplacena na její účet a již vůbec nemohla vědět, že by se mělo jednat o omylem vyplacenou částku. Vymezila se i proti závěru soudu prvního stupně o použitelnosti, byť obecné, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2640/2017, neboť v tomto případě posuzoval Nejvyšší soud zcela odlišnou skutkovou situaci. Nesouhlasila ani se závěrem o nedůvodnosti jejího poukazu na § 2297 odst. 1 o. z. Jako protichůdné pak shledávala vyjádření soudu prvního stupně pod bodem 102 a jeho závěrem uvedeným pod bodem 79 rozsudku. Vyjádřila názor, že skutková zjištění soudu prvního stupně a na ně navazující právní závěry si v těchto bodech odporují a není proto zřejmé, co vlastně má soud prvního stupně za prokázané. Soud prvního stupně svůj závěr o neaplikovatelnosti § 2997 odst. 1 o. z. založil na výpovědi svědka [tituly před jménem] [Anonymizováno]. Ona tuto výpověď shledává účelovou, není jí zřejmé, proč soud prvního stupně neuvěřil jejímu tvrzení, které uvedla na jednání konaném dne 1. 8. 2024, přitom se s její námitkou o účelovosti výpovědi svědka [tituly před jménem] [Anonymizováno] nevypořádal. Vyjádřila názor, že z tvrzení žalobce, že předmětem dohody byla tzv. hrubá částka, je zřejmé, že [pozice] si byl jednoznačně vědom toho (z jeho postavení [pozice] plyne, že touto vědomostí musí disponovat), že z částky uvedené v dohodě má žalobce provést zákonné odvody a nemusí jí žalované zasílat v plné výši. Z toho žalovaná vyvozovala, že ze strany žalobce se jednalo o plnění dobrovolné v souladu s uzavřenou dohodou, na jejíž přípravě se žalobce podílel v rámci mimosoudního jednání, kdy žalobce plnil, přestože si byl plně vědom, že ho povinnost plnění v rozsahu částky 106 533 Kč netíží. V případě nákladového výroku poukazovala na § 150 o. s. ř. s tím, že k primárnímu pochybení došlo u žalobce, přestože disponuje profesionálním aparátem, a tato skutečnost by měla být důvodem zvláštního zřetele hodným. Navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítne, případně jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že žalovaná v odvolání vznáší tytéž námitky, se kterými se soud prvního stupně v napadeném rozsudku bezezbytku vypořádal. Napadený rozsudek pokládá jak po stránce zjištěných skutkových okolností, tak po stránce právního posouzení věci, za správný a přesvědčivě zdůvodněný. Zdůraznil, že dohodou ze dne 17. 10. 2023 byly narovnány sporné a pochybné skutečnosti, vyplývající z pracovněprávního vztahu, a to zejména skončení pracovního poměru žalované dohodou a závazek zaměstnavatele k zaplacení náhrady mzdy. Žalovaná byla na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 1. 2011 zaměstnána nejprve ve funkci [pozice] poté byla uvolněna z důvodu výkonu funkce [pozice]. Po celou dobu trvání pracovního poměru obdržela vždy při výplatě měsíční mzdy tzv. výplatní pásek, rekapitulující zejména výši hrubého výdělku, výši zákonných odvodů na zdravotní a sociální zabezpečení, včetně výše daně. Měla tak úplný přehled o své hrubé mzdě, výši zákonných odvodů a čistém příjmu. Po určitou dobu vykonávala funkci [pozice] a již samotná tato významná funkce nepochybně vyžaduje i znalosti v oblasti odměňování pracovníků, zejména co do způsobu určení výplaty tzv. hrubé mzdy, provádění zákonných odvodů na sociálním, zdravotním pojištění, včetně daně a z toho vyplývající čisté mzdy. V dohodě účastníci sjednali, že oproti částce 450 000 Kč se provádí započtení již uhrazené částky ze strany zaměstnavatele ve výši 98 760 Kč uhrazené dne 3. 9. 2021 za odstupné. Ve skutečnosti však částka 98 760 Kč již byla vyplacena v nižší částce krácené o 15 % daně z příjmu (zdravotní a sociální pojištění se do vyměřovacího základu v případě odstupného nezahrnuje, viz § 5 odst. 2 písm. b) zák. č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a § 3 odst. 2 písm. b) zák. č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejném zdravotním pojištění). I tato skutečnost svědčí o tom, že žalovaná si byla plně vědoma, že částky uváděné v dohodě o narovnání jsou částky představující tzv. hrubou mzdu, podléhající zákonným odvodům. Žalovanou nyní tvrzená „nevědomost“ a „nemožnost předpokládat, že se jednalo o peněžité plnění určené nesprávně nebo omylem“, pokládá žalobce za ryze účelové tvrzení nemající oporu v provedeném dokazování. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a požadoval nahradit náklady odvolacího řízení.

5. Krajský soud jako soud odvolací poté, co zjistil, že odvolání směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné (§ 201, § 202 a 204 o. s. ř.), přezkoumal jej spolu s řízením jeho vydání předcházejícím podle § 212, § 212a o. s. ř. a odvolání nepřiznal důvodnost.

6. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalované o soudem prvního stupně neúplně zjištěném skutkovém stavu věci, když žalovaná namítala, že soud prvního stupně neměl provést důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně provedl účastníky navržené důkazy v souladu s postupem stanoveným o. s. ř., ve vztahu k oběma účastníkům přistoupil i k poučovací povinnosti ve smyslu § 118a o. s. ř., a to v závislosti na rozložení důkazního břemene a v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, jaká skutková zjištění z provedených důkazů zjistil a jak tyto provedené důkazy vyhodnotil. Odvolací soud se s jeho skutkovými zjištěními plně ztotožnil, shledává je správným a úplnými, a proto z nich vychází a pro stručnost na ně odkazuje.

7. V posuzovaném případě není sporu o tom, že žalovaná byla u žalobce zaměstnána od roku 2011 do 31. 12. 2022 a že po určitou dobu trvání pracovního poměru byla uvolněna z pracovního poměru z důvodu výkonu funkce [pozice]. Rovněž není sporné, že žalobce se pokoušel se žalovanou ukončit pracovní poměr (nejprve výpovědí, následně okamžitým zrušením pracovního poměru), těmto způsobům ukončení pracovního poměru se žalovaná bránila, když podala žaloby na jejich neplatnost. V prvním případě byla úspěšná, ve druhém případě bylo zahájeno a vedeno soudní řízení. Z předložené e-mailové komunikace vedené zástupkyněmi žalované (původní a současnou) a žalobcem je patrné, že mezi nimi dlouhodobě (nejméně od února 2022) byla vedena komunikace, mající za cíl urovnání tohoto pracovněprávního sporu. Tato snaha byla završena uzavřením dohody o narovnání dne 17. 10. 2023, ve které účastníci deklarovali, že účelem této dohody je vypořádání vzájemných práv a povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu mezi nimi. Smluvní strany se dohodly na tom, že „pracovní poměr zaměstnance u zaměstnavatele končí v souladu s § 49 zákoníku práce, po vzájemné dohodě smluvních stran dnem 31. 12. 2022“ a že „zaměstnavatel uhradí zaměstnanci celkově částku 450.000,- Kč, ze které po odečtení a započtení již uhrazené částky ze strany zaměstnavatele ve výši 98.760,- Kč uhrazené dne 3. 9. 2021 za odstupné zbývá uhradit 351.240,- Kč. Tato částka představuje náhradu mzdy za období od 9. 10. 2021 do 31. 12. 2022 a bude vyplacena bezhotovostně převodem na bankovní účet zaměstnance č. ……… do 7 dnů ode dne obdržení podepsané této dohody zaměstnancem“ a že „zaměstnanec se současně zavazuje, že vezme ve lhůtě do 3 pracovních dnů od úhrady zbývající částky náhrady mzdy….. zpět žalobu u Okresního soudu……“.

8. Ze skutkových zjištění tak plyne, že účastníci shora uvedenou dohodou narovnali spory plynoucí z pracovněprávního vztahu. Narovnání v pracovněprávních vztazích se řídí, jak vyplývá ze subsidiárního použití občanského zákoníku (§ 4 zákoníku práce), ustanoveními § 1903 a násl. o. z. Narovnání – promítnuto do pracovněprávních vztahů – je dohoda účastníků pracovněprávního vztahu, kterou si upravují svá práva a povinnosti z jednoho nebo více nároků, které vznikly na základě zákona nebo jiných právních předpisů, kolektivní smlouvy nebo smlouvy (dohody) účastníků a které jsou dosud mezi nimi sporné či pochybné. Uzavření dohody o narovnání předpokládá, že mezi účastníky došlo k jednání, při němž si vyjasňovali svá rozdílná stanoviska k otázkám vzniku nároku, jeho výše nebo k jiným sporným okolnostem, a které vyústilo v odstranění dosavadních pochybností a rozporů a projevilo se ve vzájemných ústupcích učiněných v zájmu dosažení dohody. Došlo-li k dohodě o narovnání, má to za následek, že dosavadní nárok zaniká, neboť je nahrazen novým vymezením práv a povinností účastníků obsažených v dohodě.

9. Předmětem dohody o narovnání byl v posuzovaném případě jednak způsob ukončení pracovněprávního vztahu žalované, coby zaměstnankyně, u žalobce, coby zaměstnavatele, a dále i její mzdový nárok, obě tyto otázky byly mezi účastníky spornými, strany vedly více jak roční jednání (viz e-mailová komunikace i osobní schůzky) a touto dohodou došlo k narovnání mezi nimi sporných práv. Základní otázkou, kterou bylo třeba v daném případě vyřešit, bylo, zda si strany výplatu dojednané částky ujednaly jako výplatu hrubé mzdy (správně platu, jak uvedl soud prvního stupně, nicméně odvolací soud se rovněž přidrží pro větší srozumitelnost označení mzda) či čisté mzdy. Pro přijetí závěru bylo třeba vyjít ze samotného textu dohody, jakož i z komunikace, která předcházela jejímu uzavření, což ostatně soud prvního stupně učinil a rovněž zohlednit, že šlo o narovnání pracovněprávního vztahu.

10. Z textu samotné dohody vyplývá, že zaměstnavatel (žalobce) se zavázal uhradit zaměstnanci (žalované) celkově částku 450 000 Kč, ze které po odečtení a započtení již uhrazené částky ze strany zaměstnavatele ve výši 98 760 Kč uhrazené dne 3. 9. 2021 za odstupné, zbývá uhradit 351 240 Kč a tato částka představuje náhradu mzdy za období od 9. 10. 2021 do 31. 12. 2022.

11. Argumentace žalované je založena na tom, že dohoda o narovnání měla za cíl upravit mezi nimi sporná práva s tím, že jí bude vyplacena sjednaná částka v „čistém“, když při jednání soudu prvního stupně konaném dne 1. 8. 2024 uvedla, že pokud by věděla, že částka 351 240 Kč nepředstavuje čistou mzdu a bude ještě podléhat odvodům, nikdy by na takovou dohodu nepřistoupila. Žalovaná z té skutečnosti, že v dohodě bylo dojednáno, že částka 351 240 Kč jí bude zaslána na její bankovní účet, vyvozovala, že právě to nasvědčuje dohodě o výplatě „čisté částky“.

12. Jak již bylo shora uvedeno, účastníci si zmíněnou dohodou narovnávali sporná práva a povinnosti plynoucí z pracovněprávního vztahu, tj. práva a povinnosti, která jsou především upravena zákoníkem práce. Obecná ustanovení o mzdě, platu a odměně z dohody jsou obsažena v § 109 a násl. zákoníku práce. Tato ustanovení deklarují, že za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. Zákoník práce ve svých ustanoveních nepracuje s pojmem čistá mzda, pojem hrubá mzda uvádí pouze výjimečně (např. § 352 zákoníku práce). Zákoník práce pak v hlavě VIII., § 146 a násl. upravuje srážky z příjmu z pracovněprávního vztahu. Ustálenou praxí pak je, že v pracovních smlouvách, pokud nebylo řečeno výslovně jinak, byla sjednaná mzda (plat) v hrubé výši. Není důvodu, aby tomu v případě uzavření dohody o narovnání pracovněprávních vztahů bylo jinak. Jinými slovy řečeno, aby mohlo být přisvědčeno žalobkyni, muselo by z textu samotné dohody, případně ve spojení s předsmluvními jednáními, vyplývat, že účastníci pracovněprávního vztahu se dohodli na tom, že žalobce žalované vyplácí náhradu mzdy v čisté částce.

13. Žalobce se ve zmíněné dohodě zavázal žalované uhradit celkem 450 000 Kč a tato částka se skládala z částky 98 760 Kč, představující odstupné, která již byla žalované vyplacena a částky 351 240 Kč, představující náhradu mzdy za období od 9. 10. 2021 do 31. 12. 2022. Obě částky, tedy jak částka 98 760 Kč, tak i částka 351 240 Kč, představují pracovněprávní mzdový nárok žalované, který – jako příjem ze závislé činnosti zúčtovaný zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním – podléhá jak dani z příjmů fyzických osob [srov. § 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů], tak pojistnému na sociální a zdravotní pojištění (srov. § 5 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, § 3 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů). Srážky na tyto povinné odvody je povinen za zaměstnance provést (odvést) zaměstnavatel jako plátce daně (záloh na daň) příslušnému správci daně (srov. § 38h a násl. zákona č. 586/1992 Sb.), jako plátce pojistného na sociální pojištění příslušné okresní správě sociálního zabezpečení (srov. § 8 odst. 1, § 9 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb.) a jako plátce pojistného na zdravotní pojištění příslušné zdravotní pojišťovně (srov. § 5 odst. 1 a 3 zákona č. 592/1992 Sb.). K těmto srážkám ze mzdy (náhrady mzdy) zaměstnavatele též odpovídajícím způsobem opravňuje § 145 odst. 1 a 2 písm. b), § 146 písm. a) a § 147 odst. 1 písm. a) a b) zákoník práce.

14. Při posuzování shora naznačené základní otázky nelze přehlédnout, že žalobce v rámci řízení před soudem prvního stupně argumentoval tím, že i z částky 98 760 Kč musel jako zaměstnavatel srazit daň z příjmů (když z odstupného se ostatní srážky neprovádí) a žalované tak tato snížená částka byla vyplacena ještě před uzavřením dohody o narovnání a byla tak srozuměna s tím, že je nezbytné provést odvod z vyplacené částky a že tedy nejde o „čistou mzdu“. V rámci odvolacího řízení žalovaná potvrdila, že jí na odstupném byla vyplacena částka nižší než 98 760 Kč. Jinými slovy řečeno, ačkoli je v dohodě o narovnání uvedeno, že žalované byla vyplacena před uzavřením této dohody částka 98 760 Kč, představující trojnásobek hrubého měsíčního příjmu žalované (3 x 32 920 Kč), nebyla žalované žalobcem vyplacena celá tato částka, nýbrž došlo k jejímu ponížení o odečtení daně z příjmů.

15. Dále nelze přehlédnout, byť se to žalovaná snaží bagatelizovat odkazem na jedinou zmínku o čisté mzdě v e-mailu ze dne 8. 2. 2022 (čl. 12 spisu), že v četné e-mailové komunikaci, kterou si účastníci vyměňovali po dobu více jak jednoho roku a která předcházela uzavření dohody o narovnání, bylo i ze strany žalované, která byla navíc po celou dobu zastoupena zástupkyněmi z řad advokátů, vždy pracováno při výpočtu náhrady mzdy za uvedené období s „hrubou mzdou“ ve výši 32 920 Kč měsíčně. Z této částky pak žalovaná vypočítávala i úrok z prodlení. Lze přisvědčit žalované potud, že zákoník práce v § 69 stanoví, že náhrada mzdy přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku a že průměrným výdělkem se rozumí průměrný hrubý výdělek (§ 352 zákoníku práce), nicméně pokud by mělo být v dohodě o narovnání ujednáno vyplacení náhrady mzdy v tzv. „čisté výši“, muselo by to být zcela zřetelně ujednáno. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že si sama žalovaná, zastoupena po celou dobu jednání advokátkami, byla vědoma toho, že po žalobci požaduje náhradu mzdy za období od 9. 10. 2021 do 31. 12. 2022 a při výpočtu násobků vždy vycházela ze mzdy hrubé. Z dohody o narovnání není přitom žádným způsobem seznatelné, že se účastníci dohodli na tom, že částka, kterou žalobce vyplatí žalované, představuje tzv. čistou mzdu. Odvolací soud vzal do úvahy i to, že žalovaná, byť se jednalo o zaměstnance, byla po celou dobu jednání i v době uzavření dohody zastoupena advokátkami, tedy osobami, u kterých lze předpokládat znalost práva a nic tedy nebránilo tomu, aby v dohodě bylo výslovně uvedeno, že v případě částky 351 240 Kč se jedná o částku tzv. „čistou“. Z pouhého textu, že tato částka bude žalované vyplacena bezhotovostně převodem na její bankovní účet, takovou dohodu dovozovat nelze, když v předcházející části textu dohody je uvedeno, že žalované byla již uhrazena zaměstnavatelem částka 98 760 Kč, což, jak bylo shora vyloženo, rovněž nenastalo, neboť žalované byla tato částka vyplacena až po odečtení daně z příjmů, tedy v nižší výši.

16. Odvolací soud se proto zcela ztotožnil se soudem prvního stupně, že pokud účastníci uzavřeli dohodu o narovnání, v níž se dohodli na vyřešení mezi nimi sporných pracovněprávních otázek a předmětem dohody byl i mzdový nárok žalované v podobě náhrady mzdy za konkretizované období, jde stále o pracovněprávní mzdový nárok žalované, který jako příjem ze závislé činnosti zúčtovaný zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním podléhá povinným zákonným odvodům, které je povinen odvést za zaměstnance jeho zaměstnavatel. Z obsahu dohody není možné dovodit, že by bylo sjednáno peněžité plnění, jež by mělo být žalované vyplaceno až poté, co žalobce provede a odvede jako plátce daně nebo příslušného pojistného, tyto položky.

17. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalované o nesprávné závěru soudu prvního stupně o aplikovatelnosti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2640/2017, když žalovaná má za to, že Nejvyšší soud posuzoval jiné skutkové okolnosti, a proto daný rozsudek není aplikovatelný na posuzovanou věc. Soud prvního stupně připustil, že skutková situace je odlišná od nyní řešeného případu, nicméně právní závěry jsou použitelné, a odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil. Velice lapidárně řečeno, Nejvyšší soud v tomto rozsudku přijal závěr, že pokud není v dohodě o narovnání výslovně, a tedy nezpochybnitelně, uvedeno, že mzdový nárok, který je narovnáván, bude ze strany zaměstnavatele zaměstnanci vyplacen jako tzv. „čistá mzda“, bude se vždy jednat o mzdu hrubou, ze které je zaměstnavatel povinen provést povinné odvody a teprve poté zaměstnanci vyplatí jeho mzdový nárok.

18. Správný je tedy závěr soudu prvního stupně, že pokud žalobce žalované vyplatil částku 351 240 Kč a vedle toho ještě následně z této částky odvedl povinné odvody ve výši 106 533 Kč, bylo v tomto rozsahu žalované poskytnuto peněžité plnění, ke kterému nebyl od počátku žádný právní důvod a tato částka představuje majetkový prospěch žalované získaný bez právního důvodu.

19. Soud prvního stupně se zcela správně zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro vrácení neprávem vyplacených částek uvedené v § 331 zákoníku práce a odvolací soud shledal jeho skutkové závěry k této otázce i jejich právní posouzení správnými. Žalovaná byla vždy zaměstnána, nikdy nepodnikala a po určitou dobu vykonávala i funkci [pozice], v měsíčních „výplatních páskách“ byla seznámena s tím, kolik činí její hrubý příjem, jaké a v jaké výši jsou prováděny zaměstnavatelem z jejího příjmu odvody a jaká částka je po jejich odvedení skutečně vyplacena a musela si tak být vědoma toho, že z hrubé mzdy jsou prováděny odvody, což bylo ostatně potvrzeno i tím, že přestože v dohodě o narovnání bylo účastníky deklarováno, že zaměstnavatel žalované uhradil částku 98 760 Kč jako odstupné, nebylo žalované odstupné vyplaceno v této výši, nýbrž z něj byla žalobcem odvedena daň z příjmu a teprve po odečtení této částky, byla žalované zbývající částka vyplacena. Žalované tak muselo být zřejmé, že zaměstnavatel je povinen provést tyto odvody.

20. Odvolací soud neshledal důvodnou ani argumentaci žalované, která poukazovala na článek IV. dohody, z něhož vyvozovala, že se žalobce vzdal jakýchkoli případných dalších nároků, a proto nyní nemůže požadovat vydání bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobce se podanou žalobou domáhal nároku, který úzce a věcně souvisí s nárokem specifikovaným v čl. III. dohody. Nejedná se tudíž o žádný nový nárok žalobce, který by byl dle čl. IV. dohody zapovězen. Nelze učinit závěr, že by se žalobce vůči žalované domáhal dalšího (jiného) nároku přímo či nepřímo plynoucího z pracovního poměru vzniklého mezi žalobcem a žalovanou. Odvolací soud se s tímto závěrem rovněž ztotožnil.

21. Za správný pak shledal i závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti poukazu žalované na § 2997 odst. 1 o. z., tedy že pokud by naplnění generální klauzule bezdůvodného obohacení bylo možné dovodit, nelze v tomto konkrétním případě shledat, že by případné bezdůvodné obohacení bylo žalovanou získáno nespravedlivě a v rozporu s principy spravedlnosti. Předpokladem vyloučení liberačního důvodu obsaženého v § 2997 odst. 1 věta druhá o. z., tj. upření práva na vrácení poskytnutého plnění, je skutečnost, aby v řízení bylo prokázáno vědomé plnění bez právního důvodu. Současně by se nesmělo jednat o plnění poskytnuté z důvodu omylu. Za účelem vyloučení použití liberačního důvodu dle § 2997 odst. 1 o. z. je zapotřebí prokázat, že se ze strany ochuzeného plnitele jednalo o vědomé plnění nedluhu. Musí se jednat o situaci, kdy ochuzený dobrovolně plní (poskytuje) obohacenému určité plnění, a kdy si ochuzený je (ochuzený si musí být) zcela vědom toho, že nemá žádnou zákonnou povinnost či smluvně převzatou povinnost, která by jej zavazovala k tomu, aby obohacenému plnil. Jedná se o tzv. zahalené darování, kdy ochuzený dobrovolně poskytne obohacenému určité plnění v úmyslu jej obohatit, tj. v úmyslu rozmnožit jeho majetkovou sféru, bez současného očekávání jakéhokoliv protiplnění, čímž dojde k přesunu majetkových hodnot mezi těmito subjekty směrem k obohacenému. Nadále však platí, že ochuzený musel věděl, že k poskytnutí majetkových hodnot obohacenému jej nic nezavazovalo.

22. Soud prvního stupně při zjišťování rozhodných skutečností vyšel ze zjištění, že [pozice] si při dávání pokynu k výplatě částky 351 240 Kč neuvědomil, že je třeba z této částky strhnout povinné odvody, a protože to bylo provázáno s následným zpětvzetí žaloby žalovanou, tento pokyn vydal. Jiné důvody k výplatě této částky nevedly, když[Anonymizováno][pozice] výslovně odmítl, že by snad výplata částky ve výši 351 240 Kč měla představovat vědomé plnění nedluhu žalobce směrem k žalované. Soud prvního stupně vzal současně do úvahy, jak dlouho a relativně obtížně se dohoda mezi účastníky řízení sjednávala, že se žalobce opakovaně snažil mzdový nárok žalované zpochybňovat či alespoň minimalizovat jeho výši, a ve světle těchto okolností vyhodnotil jako nepravděpodobné, že by žalobce po uzavření dohody najednou bez dalšího, a to ještě zcela úmyslně a dobrovolně, poskytl žalované bez jakéhokoliv relevantního právního důvodu, tj. aniž by jej k tomu cokoliv zavazovalo, tzv. zahalený dar ve výši 106 533 Kč. Odvolací soud se i s tímto závěrem ztotožnil, když vše nasvědčuje tomu, že se ze strany žalobce jednalo o omyl a nebylo prokázáno, že by ve prospěch žalované svědčily rozhodné okolnosti, na jejichž základě by bylo možno učinit právní závěr, že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby vrátila žalobcem poskytnuté bezdůvodné obohacení, resp. že žalovanou získané bezdůvodné obohacení nebylo získáno nespravedlivě. Soud prvního stupně žalovanou s ohledem na rozložení důkazního břemene poučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř., žalovaná však žádné důkazy neoznačila a odkázala na již označené a předložené důkazy, které soud prvního stupně řádně provedl. Z odůvodnění napadeného rozsudku pak plyne, že při posuzování této otázky vyšel z výpovědi svědka [tituly před jménem] [Anonymizováno], [pozice] kterou shledal věrohodnou a nevyvrácenou jinými v řízení provedenými důkazy.

23. Odvolací soud ze všech shora vyložených důvodů shledal rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé věcně správným, a proto jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil, stejně jako i výrok nákladový, když neshledal podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř. na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

24. Podle § 150 o. s. ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Toto ustanovení umožňuje, aby ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkům, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů, tato náhrada zcela nebo zčásti nebyla přiznána, neboť by se to jevilo jako nepřiměřená tvrdost vůči účastníku, který by jinak byl povinen nahradit náklady řízení protistraně. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, je třeba přihlédnout k majetkovým, sociálním a osobním poměrům všech účastníků a k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku.

25. Odvolací soud neshledal důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, když žalovaná pro použití tohoto ustanovení argumentovala tím, že k primárnímu pochybení došlo u žalobce, přestože disponuje profesionálním aparátem. V dané věci bylo již v předchozím textu zdůrazněno, že dohoda o narovnání byla především koncipována ze strany žalované, resp. jejich advokátek, jimž žalovaná udělila plnou moc a které ji zastupovaly v průběhu celého předsmluvního jednání mezi stranami i při uzavření dohody o narovnání. Odborné znalosti na obou stranách tak lze vnímat jako vyrovnané a žalovaná tak neměla postavení tzv. slabší strany, která by nedisponovala dostatečnou odbornou znalostí řešené problematiky. Tento důvod tak nebyl vyhodnocen jako důvod zvláštního zřetele hodný, pro který by úspěšnému žalobci nenáleželo právo na náhradu nákladů řízení. Jiný důvod pro nepřiznání náhrady nákladů řízení tvrzen nebyl a odvolací soud žádný takový důvod neshledal.

26. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za užití § 224 odst. 1 o. s. ř. a byly přiznány v odvolacím řízení zcela úspěšnému žalobci, neboť žalovaná úspěch neměla. Náklady řízení představují náklady zastoupení žalobce v rozsahu dvou úkonů právní služby (podání vyjádření k odvolání žalované a účast na jednání odvolacího soudu), za které náleží zástupci žalobce odměna v sazbě 5 380 Kč podle § 7 bod 5 advokátního tarifu a náhrada hotových výdajů za tyto dva úkony právní služby, přičemž za vyjádření k odvolání, které bylo učiněno dne 8. 10. 2024 náleží náhrada ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024. K tomu srovnej čl. II., přechodných ustanovení k vyhl. č. 258/2024 Sb.), za účast u jednání odvolacího soudu konaném dne 17. 2. 2025 pak náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 1,4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 (vyhl. č. 258/2024 Sb.). Zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto mu náleží i náhradě této daně ve výši 21 % ze součtu shora uvedených částek, tj. částka 2 417,10 Kč. Celkem náklady odvolacího řízení představují částku 13 927,10 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení