30 Co 127/2025 - 200

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové, soudkyně JUDr. Kateřiny Kodetové a soudce Mgr. Zdeňka Váni ve věci žalobkyň: a) [Jméno žalobkyně A], narozená [Datum narození žalobkyně A] bytem [Adresa žalobkyně A] b) [Jméno žalobkyně B], narozená [Datum narození žalobkyně B] bytem [Adresa žalobkyně B] c) [Jméno žalobkyně C], narozená [Datum narození žalobkyně C] bytem [Adresa žalobkyně C] všechny zastoupeny advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o určení podle § 339a zákoníku práce o odvolání žalobkyň proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. října 2024 č. j. 10 C 45/2023-175, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. o věci samé potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že každá ze žalobkyň je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 35.069,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky [Jméno advokátky].

III. Ve výroku III. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že každá ze žalobkyň je povinna zaplatit České republice na nákladech řízení státu 147,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 7.

IV. Každá ze žalobkyň je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 7.421,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky [Jméno advokátky].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že k rozvázání pracovního poměru žalobkyně a), b) a c) se žalovanou výpověďmi ze dne 18. 1. 2023 došlo z důvodu podstatného zhoršení pracovních podmínek v souvislosti s přechodem práv a povinností z pracovněprávních vztahů nebo přechodem výkonu práv a povinností z pracovněprávních vztahů (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalobkyň zaplatit žalované na nákladech řízení 52.695,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované (výrok II.). Výrokem III. žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 7 na náhradu nákladů řízení státu (uhrazené svědečné) 443,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Soud prvního stupně v daném řízení provedl dokazování, jehož dílčí skutková zjištění dopodrobna rozebral v písemném odůvodnění rozsudku. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byly původně zaměstnankyněmi [tituly před jménem] [jméno FO] – členky sdružení [název]. Toto sdružení zaniklo k [datum] úmrtím pana [tituly za jménem] [jméno FO]. Od 1. 1. 2023 se žalobkyně staly zaměstnankyněmi žalované v důsledku přechodu práv a povinností z původního pracovněprávního vztahu na žalovanou. Zde pro ně byly vytvořeny takové podmínky, aby mohly vykonávat shodnou práci za stejných mzdových podmínek. Nic se neměnilo ani na tom, jakým způsobem si budou práci organizovat. Žalobkyně již dříve pracovaly jako samostatné referentky a takto měly pracovat i nadále. Dne 17. 1. 2023 došlo v kanceláři žalované k určitému rozkolu, když nedošlo k dohodě bývalých společníků sdružení. Někteří z nich z rozhodnutí [tituly před jménem] [jméno FO] již neměli nadále na pracovišti působit a neměli tak ani pokračovat jako patentoví zástupci. Den poté v ranních hodinách daly žalobkyně výpovědi z pracovního poměru.

3. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle ustanovení § 339a odst. 1 zákoníku práce, tedy zákona č. 262/2006 Sb. (dále jen ZP). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyly zjištěny zhoršené pracovní podmínky žalobkyň poté, co tyto přestaly být zaměstnankyněmi [tituly před jménem] [jméno FO] a od 1. 1. 2023 se staly zaměstnankyněmi žalované, a to ani v důsledku toho, že někteří patentoví zástupci (konkrétně [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]) nebudou se žalovanou po 17. 1. 2023 spojeni. Soud prvního stupně měl zároveň za to, že k tomu v podstatě ani objektivně nemohlo dojít, neboť případná změna se ani pro krátkost termínu nemohla projevit. Soud prvního stupně proto žalobu všech tří žalobkyň zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. O nákladech státu pak bylo rozhodnuto podle § 148 odst. 1 o. s. ř.

4. Rozsudek soudu prvního stupně byl napaden včasným odvoláním žalobkyň. Žalobkyně soudu prvního stupně vytýkaly nedostatečnost odůvodnění rozsudku, z čehož dovozovaly i nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí. Soud prvního stupně sice cituje z výpovědí svědků a žalobkyň, nicméně úvahy, které ve výsledku vedly soud k daným závěrům, zůstávají podle žalobkyň do značné míry nejasné. Není zřejmé, na základě jakého klíče soud prvního stupně některé aspekty zmiňuje a jiné zcela pomíjí. Argumentace žalobkyň ponechal z valné většiny bez jakékoliv reakce. Soud prvního stupně se omezil pouze na závěr, že podle jeho mínění se o podstatné zhoršení pracovních podmínek nejednalo. Dále žalobkyně namítaly nesprávná skutková zjištění, když nesouhlasily se soudem prvního stupně o tom, že nedošlo ke změně podstatných podmínek na pracovišti. Podle žalobkyň soud prvního stupně bagatelizuje dění na pracovišti, pomíjí původní koncept pracoviště, které bylo vybudováno na rodinné atmosféře. Ve firmě byly od ledna 2023 očekávány pouze neformální změny. Namísto toho došlo k situaci, že se žalobkyně ocitly bez dosavadního odborného vedení ze strany [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], s nimiž [tituly před jménem] [jméno FO] již nadále nechtěla spolupracovat. Žalobkyně nesouhlasily se závěrem soudu prvního stupně o samostatnosti jejich práce s tím, že do určité míry bylo odborné vedení potřebné. To jim poskytovali právě [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]. Pokud jde o další patentové zástupce, [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], tito se primárně věnovali překladům. Není pravdou, že by odborné vedení, kterého se žalobkyním dostávalo od [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], mohli zastat a nahradit. Pro žalobkyně bylo stresující, že věc byla předána inženýru, který například o spise nic nevěděl. Nevěděl, zda se stihne udělat slovenská verze, zadávání úkolů bylo chaotické. Skutečnost, že [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] odešli, byla pro žalobkyně nemilým překvapením. Ve firmě zavládla napjatá atmosféra. Podle žalobkyň šlo o podstatné zhoršení jejich pracovních podmínek. Navíc nebylo svobodným rozhodnutím [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] z firmy odejít. Pro patentové oddělení byla tato skutečnost zcela šokující. Dále pak odvolatelky namítaly, že pojem „podstatné zhoršení pracovních podmínek“ podle znění zákona nevylučuje podmínky budoucí. I takové podmínky mohou být motivací žalobkyň k podání výpovědi. Soud prvního stupně nereagoval dostatečně na to, že nejdůležitější změny se odehrály 17. 1. 2023. Došlo k rozpadu týmu, ztrátě důvěry, chybělo odborné vedení a byly zaváděny korporátní struktury. Soud prvního stupně pominul zhoršení mezilidských vztahů, kdy 17. 1. 2023 se ujímá vedení již jen [tituly před jménem] [jméno FO]. S takovým vývojem nikdo nepočítal. Na bázi existující důvěry předpokládali [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] zachování své účasti na chodu kanceláře, to se však nestalo. Naopak ztratili přístup do svých počítačů. Žalobkyně vnímaly tento postup jako nečestný. Soud prvního stupně nabourání důvěry a z něj plynoucí zhoršení mezilidských vztahů zcela pominul. Bagatelizoval subjektivní pocit žalobkyň. Žalobkyně ztratily nejbližší spolupracovníky, došlo k rozpadu pracovního týmu. Žalobkyním se 17. 1. 2023 nečekaně představil nový provozní ředitel [tituly před jménem] [jméno FO]. Tento nemá žádné vzdělání v oblasti duševního vlastnictví. Od tohoto data se na pracovišti vyskytoval také pan [jméno FO] jako daňový poradce, a to podle výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO]; podle jiných šlo o investora – viz výpověď [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]. Uvedený krok byl plánován, v řízení bylo prokázáno, že jednatelka žalované [tituly před jménem] [jméno FO] se na [tituly před jménem] [jméno FO], coby výkonného ředitele nově založené firmy žalované, obrátila již v prosinci 2022. Vztahy na pracovišti založené na odbornosti a dlouhodobé spolupráci tak byly nahrazovány vztahy ekonomickými, případně rovnou investičními. Žalovaná, která se stala novým zaměstnavatelem žalobkyň, byla pro ně méně věrohodným subjektem, nejen co do personálního složení, ale také co do schopnosti plnit své závazky. Žalobkyně se obávaly zhoršení vymahatelnosti eventuálních pohledávek vůči zaměstnavateli i spolehlivosti žalované v obecné rovině. Žalobkyně soudu prvního stupně vytýkaly nesprávné hodnocení důkazů, neboť soud prvního stupně nepřikládal provedeným výpovědím stejnou váhu. Nezohlednil, že celá řada svědků vypovídala pod vlivem jednatelky žalované, zejména jde o svědky, kteří jsou nyní zaměstnanci žalované a jsou jí přímo podřízeni. Jsou jimi svědkyně [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO]. Dále pak jde o blízké spolupracovníky [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem]. [jméno FO], kteří jsou s žalovanou ve smluvním vztahu a jsou také příbuznými jednatelky žalované. Rovněž [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem]. [jméno FO] jsou stále zaměstnanci žalované. Soud prvního stupně navíc vycházel ze zjištění od osob z odlišného pracoviště s odlišnou pracovní agendou. Taková zjištění nemohou být ve vztahu k problematice, která je předmětem daného soudního sporu, relevantní (viz výpovědi [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO]). V závěru pak žalobkyně namítaly nesprávné právní posouzení věci, když soud prvního stupně posuzoval pojem „podstatné zhoršení pracovních podmínek“ velmi úzce. Žalobkyně zmínily rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1448/2021, kde krom jiného dovolací soud uvedl, že pod rozhodnými podmínkami musí být všechny podmínky a okolnosti, které zaměstnanec vnímá, které na něj působí při výkonu práce podle pracovní smlouvy; zdůrazňuje tedy subjektivní pojetí tohoto pojmu. Dále pak poukazovaly na to, že ustanovení § 339a ZP je transpozicí unijního práva, mimo jiné Směrnice 2001/23/ES, jejímž cílem je zajistit zachování práv zaměstnanců v případě změny vedení podniku tím, že jim umožňuje pokračovat v zaměstnání u nového zaměstnavatele za stejných podmínek, jaké byly sjednány s převodcem, a to v nezměněné podobě tak, aby bylo zabráněno tomu, že dotčení zaměstnanci budou mít méně příznivé postavení z pouhého důvodu převodu podniku. Konstatovaly, že účelem ustanovení § 51a § 339a ZP je zachovat práva zaměstnance za situace, kdy se nad ním ve struktuře zaměstnavatele dějí změny, které nemůže ovlivnit. S nově vzniklou s. r. o. ovládanou [tituly před jménem] [jméno FO] by žalobkyně do pracovněprávního vztahu za normálních okolností nevstoupily. Žalobkyně tak mají za to, že měly nárok na odstupné. Skutečnost, že proběhl nepřehledný a konfliktní přechod práv ze zaměstnaneckého poměru, je tohoto nároku nesmí zbavit. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhovaly, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a žalobkyním přizná náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalovaná navrhla potvrdit rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Namítala, že zhoršení pracovních podmínek a zhoršení mezilidských vztahů způsobily v nezanedbatelné míře samy žalobkyně, které daly najevo svůj nepřátelský postoj vůči [tituly před jménem] [jméno FO] a dalším osobám působícím u žalované. Zároveň náhlé skončení pracovních poměrů uvedenými výpověďmi vyvolalo nutnost předat veškerou pracovní agendu žalobkyň jiným osobám. Toto zhoršení žalovaná jako zaměstnavatel nemohla nijak ovlivnit. Nelze považovat za podstatné zhoršení pracovních podmínek v souvislosti s přechodem práv a povinností ve smyslu ustanovení § 339a ZP skutečnosti, které nastaly právě podáním těchto výpovědí. Soud prvního stupně podle žalované provedl řádné a dostatečné dokazování, jímž bylo prokázáno, že nedošlo ve smyslu ustanovení § 339a ZP ke zhoršení pracovních podmínek žalobkyň, natož podstatnému, a tedy nelze usuzovat na to, že by žalobkyním případně svědčilo právo na odstupné, tak jak namítají ve svém odvolání. Výpověďmi svědkyně [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] bylo prokázáno, že kancelář fungovala stejně, tak jako před lednem 2023, což potvrdili i svědci [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem]. [jméno FO]. K tvrzenému odchodu odborných garantů práce v podobě [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] žalovaná dodala, že i po jejich odchodu se žalovaná nadále zabývala a zabývá patentovou agendou. Tuto zastávají další tři patentoví zástupci, kteří zde v rozhodné době působili, a to [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]. Nadto žalobkyně vykonávaly práci, která nevyžadovala každodenní odborný dohled patentových zástupců. [tituly před jménem]. [jméno FO] a [tituly před jménem]. [jméno FO] se dokonce ani neúčastnili předávání agendy žalobkyň. Žalobkyně naopak zaučovaly další osoby, kterým předávaly tuto agendu. Jejich odborného vedení nebylo třeba. [jméno FO] [tituly před jménem]. [jméno FO] již delší dobu chodila do kanceláře žalované pouze 2-3× týdně, tedy tvrzené každodenní odborné vedení práce žalobkyně ani objektivně nemohla zajišťovat. Zaměstnanci, kteří agendu po žalobkyních převzali, jsou schopni uvedenou agendu zajišťovat samostatně i po odchodu [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem]. [jméno FO]. Uvedené skutečnosti byly potvrzeny výpovědí svědkyně [jméno FO], případně též [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalovaná pak souhlasila se závěrem soudu prvního stupně o tom, že vůbec neshledal skutečnosti, pro které by bylo relevantní posuzovat, zda tvrzené zhoršení pracovních podmínek dosáhlo takové intenzity, aby naplnilo nezbytný znak podstatnosti. Soud prvního stupně se nedopustil nesprávného skutkového zjištění. Jeho závěry jsou výsledkem volného hodnocení důkazů, s nímž se žalobkyně nejsou s to smířit. Pokud pak bylo v odvolání namítáno, že soud prvního stupně nepřikládal všem výpovědním stejnou váhu, pak toto je podle žalované v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Soud prvního stupně přiložil svědeckým výpovědím různou váhu, která odpovídá tomu, co bylo zjištěno v širších souvislostech. Soud prvního stupně hodnotil každý důkaz zvlášť a též v kontextu s dalšími provedenými důkazy. Svědecké výpovědi určitých svědků si totiž navzájem odporovaly, byly vyvolány neskrývaným negativním postojem vůči žalované a zejména pak vůči [tituly před jménem] [jméno FO]. Je proto logické, že soud prvního stupně přisoudil jednotlivým svědeckým výpovědím různou míru relevance. Žalobkyně naprosto nesouhlasí s hypotetickými úvahami žalobkyň o tom, že svědci, kteří vypovídali ve prospěch žalované, snad byli ovlivněni. Sama skutečnost, že šlo o svědky, kteří nadále jsou zaměstnanci žalované, neznamená automatické zpochybnění svědecké výpovědi. Tyto osoby vypovídaly pod pohrůžkou trestního stíhání pro křivou svědeckou výpověď. Šlo o osoby, které převzaly práci za žalobkyně, a tedy právě tyto osoby se mohly relevantním skutečnostem nejlépe vyjádřit. V souvislosti s tímto tvrzením žalobkyň pak žalovaná připomněla, že žalobkyně b) je zaměstnankyní [právnická osoba], jejímiž společníky jsou [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], přičemž tato společnost se věnuje činnosti, která žalované konkuruje. Z provedeného dokazování přitom vyplynulo, že 17. 1. 2023 žalobkyně nebyly přítomny při jednání mezi [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]. Veškeré informace měly jen zprostředkovaně. Vysvětlení ze strany [tituly před jménem] [jméno FO] nechtěly vyslechnout, natož aby je akceptovaly. Žalobkyním přitom nikdy nebylo řečeno, že jejich práci bude organizovat [tituly před jménem] [jméno FO] nebo nějaká jiná osoba, kterou neznají. Žalovaná opakovala, že žalobkyně pracovaly samostatně, takové práce byly schopny bez odborného vedení. Žalobkyně argumentují skutečnostmi (v odvolání tvrdí, že chod patentového oddělení se výrazně proměnil, oslabil), které jim však k okamžiku podání výpovědi nemohly být známy. Tvrzení o zhoršení pracovních podmínek žalobkyň jsou zcela účelová. Je naprosto absurdní, aby jimi tvrzené zhoršení pracovních podmínek žalobkyně mohly pocítit v krátké době odpočinku mezi dvěma pracovními dny, tedy ze dne 17. 1. 2023 odpoledne do 18. 1. 2023 rána. Jako naprosto neopodstatněnou měla žalovaná námitku žalobkyň o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku a nesprávnosti právního posouzení rozhodnutí. Pokud jde o tvrzené zhoršení pracovních podmínek, žalovaná připomenula rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1148/2019, které však žalobkyně nesprávně vykládají. Z tohoto rozhodnutí naopak plyne, že pro závěr, jakou intenzitu dosáhlo zhoršení pracovních podmínek, zda se jedná o zhoršení podstatné, není významné, jak nové podmínky hodnotí zaměstnanec nebo přejímající zaměstnavatel. Soud prvního stupně tak v bodě 23. odůvodnění správně konstatuje, že pracovní náplně žalobkyň a finanční ohodnocení jejich práce zůstalo po přechodu na žalovanou stejné. V závěru svého vyjádření pak žalovaná konstatovala, že o podstatné zhoršení pracovních podmínek se nejednalo, neboť toto se ani nemohlo pro krátkost časového úseku projevit, když žalobkyně daly výpověď hned následujícího dne. Odvolání žalobkyň pak obsahuje řadu nových tvrzení, která nebyla uplatněna před soudem prvního stupně. Například o tom, že v řízení bylo prokázáno, že mnohé z výše uvedeného demonstrativního výčtu se projevilo na pracovišti žalobkyně již 17. 1. 2023, to však není pravda. Omezení patentové agendy a vystěhování žalované z patra, které žalobkyně zmiňují, se uskutečnilo až s odstupem zhruba jednoho roku. Tato skutečnost tak nemohla ovlivnit rozhodnutí žalobkyni podat 18. 1. 2023 výpověď ve smyslu ustanovení § 339a ZP. Naprosto bez relevance je, že členové sdružení ručili plně, zatímco žalovaná má ručení omezené. Pokud pak žalobkyně tvrdily, že se jim 17. 1. 2023 nečekaně představil nový provozní ředitel, a tedy pocítily vyšší míru strukturovanosti, pak je otázkou, zda se tak stalo natolik intenzivně, že hned 18. 1. 2023 v ranních hodinách důvodně podaly výpověď. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Také ona nárokovala náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

6. Odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a shledal, že odvolání žalobkyň není důvodné.

7. Předně odvolací soud uvádí, že neshledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Jak připomněl Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 4093/17, smyslem odůvodnění soudního rozhodnutí je „především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí, přičemž odůvodnění soudního rozhodnutí musí účastníkům řízení umožnit seznat ty úvahy soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti.“ Stručně řečeno, z hlediska přezkoumatelnosti rozhodnutí je klíčové, aby soud v jeho odůvodnění vyložil, jaké úvahy ho vedly k jeho rozhodnutí, a tedy, proč rozhodl tak, jak rozhodl. Je přitom pravdou, že povinností soudu je též vypořádat se s relevantními námitkami účastníků řízení včetně jejich důkazních návrhů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1561/08), tuto povinnost však nelze vykládat tak, že soud je povinen budovat svou argumentaci na podrobné oponentuře každé jednotlivé námitky, kterou účastník v řízení vznese, popř. se jednotlivě vypořádat s každým jednotlivým navrženým důkazem či s každým judikátem, na který účastník odkázal ve své argumentaci – klíčové v tomto směru je, zda soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí vystavěl vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018 sp. zn. 29 NSCR 174/2016). Těmto nárokům na odůvodnění rozsudku soud prvního stupně plně dostál, když napadený rozsudek odůvodnil přehledně a přesvědčivě, a především v něm řádně vyložil důvody, které jej k rozhodnutí vedly a odůvodnil jak svá skutková zjištění, tak svou právní úvahu, přičemž se i náležitě vypořádal se všemi argumenty žalované. Nutno dodat, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I pokud rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 či ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2770/2015). V projednávaném případě je přitom z podaného rozsáhlého odvolání bez pochybností zřejmé, že žalobkyním nečinilo nejmenších potíží formulovat důvody, v nichž spatřují nesprávnost napadeného rozsudku, což svědčí o přezkoumatelnosti tohoto rozsudku.

8. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně své výpovědi odůvodnily tím, že nebyly informovány o přechodu pracovního poměru z [tituly před jménem] [jméno FO] na nového zaměstnavatele „[název]“ nejpozději 30 dnů před přechodem, tak jak stanoví § 339 ZP (resp. ani nevědí, zda k takovému přechodu došlo), proto dávají výpověď z pracovního poměru, a to podle § 51a odst. 2 písm. b/ ZP. Tomuto skončení pracovních poměrů žalobkyň se žalovaná nebránila žalobou o neplatnost výpovědí, byť žalovaná žalobkyně přesvědčovala, aby u ní v pracovním poměru setrvaly. I přes shora uvedené žalobkyně koncipovaly žalobu v dané věci jako nárok na určení, že k rozvázání pracovního poměru žalobkyň se žalovanou výpověďmi ze dne 18. 1. 2023 došlo z důvodu podstatného zhoršení pracovních podmínek v souvislosti s přechodem práv a povinností z pracovněprávních vztahů nebo přechodem výkonu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, tedy podaly žalobu podle § 339a ZP.

9. Podle § 339a odst. 1 ZP byla-li výpověď zaměstnance podána ve lhůtě 2 měsíců ode dne nabytí účinnosti přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů nebo nabytí účinnosti přechodu výkonu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, nebo byl-li pracovní poměr zaměstnance v téže lhůtě rozvázán dohodou, může se zaměstnanec u soudu domáhat určení, že k rozvázání pracovního poměru došlo z důvodu podstatného zhoršení pracovních podmínek v souvislosti s přechodem práv a povinností z pracovněprávních vztahů nebo přechodem výkonu práv a povinností z pracovněprávních vztahů.

10. Podle odst. 2 došlo-li k rozvázání pracovního poměru z důvodů uvedených v odstavci 1, má zaměstnanec právo na odstupné (§ 67 odst. 1).

11. Pracovními podmínkami ve smyslu shora uvedeného ustanovení jsou všechny okolnosti, které na zaměstnance při práci působí. Význam jednotlivých okolností se bude různit případ od případu a bude tak vždy záležet na úvaze soudu. Pokud jde o míru zhoršení, pochopitelně není možné ji a priori pevně stanovit, nýbrž je třeba vycházet z konkrétních okolností individuálních případů - musí však být posuzována objektivně, nikoliv podle subjektivního pohledu zaměstnance či zaměstnavatele. Při posuzování, zda došlo k podstatnému zhoršení pracovních podmínek ve smyslu ustanovení § 339a odst. 1 zák. práce, tak může soud přihlédnout např. k okolnostem ovlivňujícím výkon práce z hlediska ekonomického, sociálního, technického a technologického, psychického, fyzického a fyziologického, zdravotního, bezpečnostního, ale i k náročnosti práce (fyzické či psychické), jejímu množství, kvalitě pracovního prostředí a pracovních a mezilidských vztahů na pracovišti (jak zmiňuje žalobce), k provedeným organizačním změnám, možnostem jazykové komunikace, zaváděným novým programům a řízení, stupni kontroly pracovní i osobní (soukromé) činnosti, novým požadavkům na výkaznictví práce apod. Zároveň platí, že naznačená hlediska (okolnosti) mohou mít v každém jednotlivém případě s ohledem na jeho ostatní okolnosti různý stupeň významnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1148/2019).

12. Podle § 51a odst. 1 ZP byla-li výpověď ze strany zaměstnance dána z důvodu přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů nebo z důvodu přechodu výkonu práv a povinností z pracovněprávních vztahů do 15 dnů ode dne, kdy byl zaměstnanec o takovém přechodu informován v rozsahu § 339 nejpozději 30 dnů přede dnem nabytí účinnosti tohoto přechodu, pracovní poměr skončí nejpozději dnem, který předchází dni nabytí účinnosti tohoto přechodu.

13. Podle odst. 2 nebyl-li zaměstnanec o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů nebo o přechodu výkonu práv a povinností z pracovněprávních vztahů informován v rozsahu § 339 nejpozději 30 dnů přede dnem nabytí účinnosti tohoto přechodu, může dát z tohoto důvodu výpověď s tím, že a) byla-li dána výpověď přede dnem nabytí účinnosti tohoto přechodu, pracovní poměr skončí dnem, který předchází dni nabytí účinnosti tohoto přechodu, b) byla-li dána výpověď do 2 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto přechodu, pracovní poměr skončí uplynutím výpovědní doby, která činí 15 dnů a začíná dnem, v němž byla výpověď doručena zaměstnavateli.

14. Dlužno dodat, že práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu nebo výkon práv a povinností z pracovněprávního vztahu zaměstnance přecházejí na přejímajícího zaměstnavatele, aniž by k tomu byl potřebný souhlas tím dotčených zaměstnanců; ti jsou povinni nadále pracovat pro přejímajícího zaměstnavatele, i kdyby s touto změnou v subjektu pracovněprávního vztahu nesouhlasili. V případě nesouhlasu s osobou nového zaměstnavatele je jim však dána možnost ukončit pracovní poměr výpovědí podle § 51a ZP. Taková výpověď, s níž souvisí zkrácená výpovědní doba 15 dnů, je právním prostředkem, jímž mohou zabránit přechodu práv a povinností ze svého pracovněprávního vztahu na přejímajícího zaměstnavatele. S tímto výpovědním důvodem však není spojen nárok na odstupné ve smyslu § 67 odst. 1 ZP, kterým krom jiného žalobkyně v daném řízení argumentovaly s tím, že na něj mají morální nárok. Ten je spojen s postupem podle ustanovení § 339a ZP. Toto ustanovení však dopadá na tu změnu pracovních podmínek, která byla vyvolána novými okolnostmi, které nastaly až následně v důsledku přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů a které se tak mohly reálně projevit až poté, co tento přechod práv a povinností nabyl účinnosti. Pro rozhodování o takovém nároku tak není relevantní, zda a v jakém časovém předstihu byly žalobkyně informovány o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, proto dokazování této skutečnosti ze strany soudu prvního stupně bylo nadbytečné. V dané věci je rozhodné, zda v důsledku změny na straně zaměstnavatele žalobkyň došlo k podstatnému zhoršení jejich pracovních podmínek.

15. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav poté, co v souladu s § 132 o. s. ř. provedené důkazy zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, přičemž hodnocení důkazů též v odůvodnění rozhodnutí zdůvodnil. Zjištěný skutkový stav pak prvostupňový soud též správně posoudil po právní stránce. Odvolací soud nemá, co by rozsudku soudu prvního stupně vytkl (pokud jde o rozhodnutí o věci samé), s jeho skutkovými i právními závěry se plně ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje.

16. Odvolací soud nesdílí odvolací námitky žalobkyň, že nebylo lze vycházet z výpovědí svědkyň [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], když tyto nepracovaly v patentovém oddělení. V řízení bylo prokázáno, že svědkyně [jméno FO] od roku 2024 přešla ze známkového do patentového oddělení; byla jednou z těch, kterým žalobkyně během jejich výpovědní doby zcela samostatně předávaly svoji práci. Také svědkyně [jméno FO] měla od této doby na starosti patenty, byť jen částečně. Nadto, soud prvního stupně nevycházel jen z jejich výpovědí, naopak provedl rozsáhlé dokazování, jehož výsledky uvedl v jednotlivých bodech odůvodnění rozsudku. Odvolatelky se mýlí, pokud mají za to, že nepravdivost, nevěrohodnost výpovědí svědků je dána sama o sobě již tím, že tito jsou v pracovním vztahu se žalovanou. Není tomu tak. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4643/2010 byl vysloven závěr, že zásadě volného hodnocení důkazů, vyjádřené v ustanovení § 132 o. s. ř., neodpovídá takový způsob hodnocení, kdy je (předem) označena za nezpůsobilý důkazní prostředek svědecká výpověď jen proto, že svědek náleží k určité sociální nebo profesní skupině; proto samotná skutečnost, že osoba, která vystupuje v občanském soudním řízení jako svědek, je jinak k některému z účastníků řízení v pracovněprávním vztahu zaměstnance, sama o sobě neodůvodňuje závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi této osoby.

17. Pokud žalobkyně namítaly, že některé výpovědi si odporovaly, pak odvolací soud souhlasí se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, který z nich učinil. Odvolací soud především souhlasí se soudem prvního stupně potud, že událost, ke které došlo na pracovišti v odpoledních hodinách dne 17. 1. 2023, kdy bylo zaměstnancům sděleno, že žalovaná již nebude spolupracovat s [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], naopak jim byly představeny další osoby – výkonný ředitel [tituly před jménem] [jméno FO] a pan [jméno FO] jako investor a daňový poradce, nemohla pro žalobkyně znamenat bez dalšího podstatné zhoršení pracovních podmínek, a že pro krátkost času se ani nemohla do ranních hodin dne 18. 1. 2023 projevit. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně měly i nadále stejné množství práce i stejnou náplň práce (pokud se věnovaly nově též zaškolování nových pracovnic [jméno FO] a [jméno FO], či stávajících [jméno FO] a [jméno FO], pak nešlo o změnu v důsledku přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na nového zaměstnavatele, nýbrž o změnu vyvolanou tím, že žalobkyně podaly výpověď). Také mzdové ohodnocení žalobkyň zůstalo stejné. K okamžiku dání výpovědi nebyly zjištěny žádné změny ovlivňující výkon práce žalobkyň z hlediska ekonomického, sociálního, fyzického ani psychického, nedošlo ke změně náročnosti práce (fyzické či psychické) ani jejího množství. Pokud jde o kvalitu pracovního prostředí, pracovních a mezilidských vztahů, pak změna v okruhu patentových zástupců, s nimiž žalovaná nadále spolupracovala, neznamenala pro žalobkyně podstatné zhoršení pracovních podmínek v podobě ztráty odborného vedení. Práce žalobkyň byla samostatná. Skutečnost, že [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] neměli od 18. 1. 2023 přístup do svých počítačů a na další spolupráci se žalovanou se nedohodli, práci žalobkyň významně neovlivnila. Na pracovišti byli dále přítomni další patentoví zástupci ([jméno FO], [jméno FO], výjimečně jeho otec [jméno FO]), uvedenou agendou se zabývala i [tituly před jménem] [jméno FO], která se vrátila z rodičovské dovolené. Není tedy pravdou, že by se žalobkyně neměly na koho obrátit. Zároveň nemůže být významné, že [tituly před jménem] [jméno FO] neměl vzdělání v tomto oboru; v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by byl přímým nadřízeným žalobkyním. Navíc případný negativní dopad tvrzené změny ve struktuře zaměstnavatele na pracovní podmínky žalobkyň se k okamžiku podání výpovědí pro krátkost trvání takové případné změny ani nemohl projevit, jak správně konstatoval i soud prvního stupně. Určení podle § 339a ZP nemůže být založeno na hypotézách a subjektivních předpokladech, že se tak v budoucnu stane.

18. Za daných okolností proto lze shrnout, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že k okamžiku dání výpovědí žalobkyněmi nebyly podmínky pro postup podle § 339a ZP naplněny a že jejich žaloba není důvodná.

19. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

20. Odvolací soud však podle § 220 o. s. ř. změnil výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení mezi účastníky. Soud prvního stupně nedocenil, že v daném řízení došlo k subjektivní kumulaci tří samostatných nároků tří samostatných účastníků řízení. Z uvedených důvodů bylo třeba rozhodovat zvlášť o nákladech řízení ve vztahu mezi každou ze žalobkyň a žalovanou, a to podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

21. Náklady řízení žalované v řízení před soudem prvního stupně tvoří 15,5 x odměna po 5.300 Kč z puncta 105.000 Kč (3 x 35.000) stanovená podle § 7, § 9 odst. 3 a § 12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen AT) ve znění účinném do 31. 12. 2024 za úkony právní služby soudem prvního stupně správně specifikované v bodě 24. odůvodnění, 16 x režijní paušál po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT, celkem 86.950 Kč a spolu s 21% DPH pak 105.209,50 Kč, z toho každá žalobkyně uhradí 1/3, tedy 35.069,80 Kč.

22. Obdobně odvolací soud rozdělil i náklady řízení státu, když každé ze žalobkyň uložil zaplatit 147,80 Kč (§ 220 a § 148 odst. 1 o. s. ř.)

23. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a každé ze žalobkyň uložil zaplatit žalované 1/3 takto žalované vzniklých nákladů odvolacího řízení. Ty tvoří 2 x odměna po 8.900 Kč z puncta 195.000 Kč (3 x 65.000) stanovená podle § 7, § 9 odst. 3 a § 12 odst. 3 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025 za vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu, 2 x režijní paušál po 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT, celkem 18.400 Kč a spolu s 21% DPH pak 22.264 Kč, z toho každá žalobkyně uhradí 1/3, tedy 7.421,30 Kč.

Poučení