30 Co 143/2022- 256

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové, soudkyně JUDr. [jméno] [příjmení] a soudce Mgr. [jméno] [příjmení] ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne [datum] a výrokem II. uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce.

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí shora pro v ní tvrzené závažné porušení pracovní kázně, když se dne [datum] nezúčastnila schůzky se svým vedoucím zaměstnancem a ve dnech [datum] a [datum] se nedostavila na pracoviště. Žalobkyně nesporovala svojí nepřítomnost v těchto dnech na pracovišti, nicméně měla za to, že byla oprávněna konat práci z domova a proto podle žalobkyně nelze dospět k závěru o porušení pracovní kázně. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, argumentovala ve prospěch naplnění použitého výpovědního důvodu a zejména měla za to, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem, když pracovní poměr žalobkyně u žalované skončil již [datum] zrušením pracovního poměru žalobkyně ze strany žalované ve zkušební době.

3. Soud prvního stupně provedl dokazování, z něhož učinil dílčí skutková zjištění, tak jak rozebral v písemném odůvodnění rozsudku a vzal za zjištěné, že žalobkyně pracovala u žalované od [datum] jako [anonymizována dvě slova] [role v řízení] na základě pracovní smlouvy ze dne [datum], v níž si strany sjednaly tříměsíční zkušební dobu. Dne [datum] ráno byla žalobkyně vyzvána emailem paní [příjmení] dostavit se na pracoviště v obvyklých pracovních hodinách. To žalobkyně emailem odmítla s tím, že preferuje práci z [anonymizována dvě slova]. Téhož dne v [údaj o čase] hod. se k bydlišti žalobkyně dostavili jednatel žalované [jméno] [jméno] [příjmení] a zaměstnankyně personálního oddělení [jméno] [příjmení] za účelem doručení zrušení pracovního poměru ve zkušební době. Zazvonili na zvonek žalobkyně, z interkomu se ozval její syn, který sdělil, že matka je doma, že ji zavolá. Následně se omluvil, že matka teď nemůže a po představení se osob zvonících, syn žalobkyni sdělil, že to jsou lidé od ní z práce a na následný pokyn ze strany žalobkyně reagoval větou, ale já jsem jim už řekl, že jsi tady. Poté se komunikace přes interkom přerušila. Na zvonění již nikdo nereagoval. Žalobkyně nezvedala telefon. V [údaj o čase] hod. ji právní zástupce žalované zaslal [anonymizováno], ve které ji informoval, že ji právě bylo doručováno zrušení pracovního poměru ve zkušební době a že jej žalovaná považuje za doručené fikcí. Na tuto zprávu reagovala žalobkyně sdělením, že se mu ozve její právní zástupkyně. V mezidobí se [jméno] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] ještě pokoušeli doručit písemnost tak, že se dostanou do domu a najdou byt žalobkyně, popř. dokument vhodí do schránky. Po nějaké době se jim podařilo dozvonit na někoho ze sousedů, kdo je do domu pustil. Byt žalobkyně nenašli. Na listinu učinili v 16:07 hod. písemný záznam o odmítnutí převzetí, který oba vlastnoručně podepsali. Před vhozením do schránky je kontaktovala právní zástupkyně žalobkyně s tím, že po domluvě se žalobkyní je připravena listinu převzít sama. Jednatel žalované proto jel do její kanceláře; k převzetí nedošlo, neboť mu zástupkyně žalobkyně sdělila, že žalobkyně zmocnění k převzetí listiny odvolala.

4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 72, § 66, a § 334 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen ZP), ve spojení s § 551 a § 554 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zabýval se přednostně otázkou, zda bylo zrušení pracovního poměru dne [datum], které splňovalo formální náležitost písemné podoby, žalobkyni řádně doručeno do vlastních rukou a pokud ano, zda žalobkyně, která zrušení ve zkušební době nenapadla u soudu včas podanou žalobou, má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne [datum] ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř.

5. Ve vztahu k těmto otázkám měl soud prvního stupně za významné, že předmětný dokument nemohl být žalobkyni dne [datum] doručován na pracovišti, kam se žalobkyně i přes výzvu zaměstnavatele odmítla dostavit. Bylo tak pouze na žalované vybrat si jiný ze zákonných způsobů doručení, jež jsou v § 334 odst. 2 ZP upraveny a jsou zcela rovnocenné. Žalovaná zvolila osobní doručení v místě bydliště žalobkyně. V době doručování dne [datum] v době [údaj o čase] - [údaj o čase] hod. byla žalobkyně doma, komunikaci s lidmi z práce odmítla, písemnost tak nepřevzala. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že i kdyby doma byla a bylo jí synem sděleno, že u dveří je její zaměstnavatel, že nevěděla, jakou konkrétní listinu jí chtějí předat, a proto nelze z principu hovořit o odmítnutí, když v [údaj o čase] hod jí byla doručena [anonymizováno] zpráva o tom, jaká listina je jí doručována; v té době byli oba zástupci žalované na místě. Navíc podle soudu prvního stupně není tvrzená nevědomost stěžejní, když situaci lze srovnat např. se stavem, kdy by žalobkyně zabouchla dveře a zapřela svou přítomnost před doručovatelem po té, co jí sdělí, že je od jejího zaměstnavatele, a to dříve, než by jí stihl říct, jakou písemnost jí doručuje, a tedy jakou písemnost má převzít. Podle soudu prvního stupně takové jednání nemůže požívat právní ochrany a je třeba dovodit, že došlo k odmítnutí převzetí. Soud prvního stupně měl za neopodstatněnou též námitku žalobkyně, že bez ohledu na její přítomnost v bydlišti v době doručování, nelze po ní vyžadovat součinnost k převzetí, jak to učinil právní zástupce ve zmíněné [anonymizováno], když bylo jednoznačně judikováno v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] a dále v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], že po zaměstnanci nelze vyžadovat, aby se dostavil na zaměstnavatelem určené místo k převzetí ani aby byl v určitou dobu na zaměstnavatelem určeném místě, přičemž neposkytnutí součinnosti nezbytné k osobnímu doručení písemnosti nečiní oproti doručovaní prostřednictvím provozovatele poštovních služeb danou písemnost doručenou. Soud prvního stupně poukázal na to, že ani jedno z citovaných rozhodnutí na skutkový stav této věci nedopadá. Žalobkyně a zaměstnanci, kteří písemnost doručovali, se nacházeli na stejném místě jako žalobkyně, žalobkyně nebyla v pracovní neschopnosti, byla doma a nejde o situaci, kdy by ji zaměstnavatel telefonicky vyzval k dostavení se na třetí místo. Zaměstnavatel naopak má právo požadovat, aby se zaměstnanec v pracovní době dostavil na pracoviště, což žalobkyně i přes písemný pokyn opakovaně odmítla, proto bylo v souladu s právem, že se zaměstnavatel vydal doručovat žalobkyni do místa jejího bydliště. Soud prvního stupně proto uzavřel, že došlo k doručení písemnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době fikcí ve smyslu § 334 odst. 3 ZP, když bylo jednoznačně prokázáno, že se žalobkyně v době doručování zdržovala doma, získala vědomost o tom, že za dveřmi stojí zástupci žalované a neotevřením vchodových dveří spolu s nepřevzetím písemnosti tak odmítla listinu přijmout.

6. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nepodala žalobu o určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době, soud prvního stupně uzavřel, že pracovní poměr žalobkyně skončil dnem doručení uvedené písemnosti [datum] a proto žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení, zda výpověď datovaná [datum] doručená žalobkyni [datum] je platná či nikoli. Nastal-li účinek zrušení pracovního poměru ve zkušební době dříve než případný účinek sporné výpovědi, nemůže taková výpověď vyvolat právní následky, a to i kdyby byla platná. Takové právní jednání je obsoletní a neúčinné.

7. Soud prvního stupně proto pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně o skončení jejího pracovního poměru dne [datum]. Jednak neměla za prokázané, že v době údajného doručení fyzicky existoval dokument o rozvázání pracovního poměru ve zkušební době s tím, že ačkoli schránky jsou hned za vchodovými dveřmi do činžovní budovy, žalovaná dokument do schránky žalobkyně nevložila, nenechala jej ani v bytě žalobkyně, kam se o doručení ani nepokusila. Nezanechala ho ani v kanceláři právní zástupkyně žalobkyně [příjmení] [příjmení]. Žalobkyně též namítala nezákonnost provedení důkazu nahrávkou komunikace pracovníků žalované s nezletilým synem žalobkyně dne [datum], když k tomu žalobkyně jako jeho zákonný zástupce nedala souhlas. Žalobkyně nahrávku neslyšela, znala jen její přepis, cd s nahrávkou nejprve nebylo funkční. Následně však soud nahrávku přehrál svědkyni [jméno] a teprve v ten okamžik vyšlo najevo, že na nahrávce je syn žalobkyně. Žalobkyně o tom do té doby nevěděla, protože v danou dobu syn doma být neměl. V této souvislosti žalobkyně nově uvedla, že dotazováním zjistila, že syn se na 2 roky starou záležitost nepamatuje a že tento měsíc zjistila, že syn v minulosti zvládl propojit interkom s jeho mobilním telefonem, a v rámci hry tuto funkci po jistou dobu využíval. K údajnému odmítnutí převzít výpověď (správně zrušení poměru ve zkušební době) namítala, že nemohlo jít o vědomé nepřijetí, když zástupce žalované, JUDr. [příjmení], zaslal žalobkyni [příjmení] o doručování výpovědi až poté, co žalovaná mluvila se synem žalobkyně. Odvolatelka trvala na tom, že nemohla odmítnout převzít něco, o čem nebyla zaměstnavatelem řádně informována. Žalobkyně pak namítala, že rozsudek je založený na výpovědi svědkyně [příjmení], jež měla navštívit její bydliště ve společnosti jednoho z jednatelů, který však nehovoří česky. Hlavním svědkem tak je slečna [příjmení], která v době doručování byla ve firmě 14 dní a která neměla žádné zkušenosti jako personalistka, když před tím pracovala jako hosteska. Svědkyně nedokázala vysvětlit, proč nedoručili výpověď do schránky a nenavštívili byt žalobkyně. Odvolatelka tak uzavřela, že svědkyně nebyla kvalifikována k tomu tento [anonymizováno] akt provádět a zjevně žádnou listinou nedisponovala. Podle odvolatelky není bez významu, že následně v rozmezí 6 měsíců byla svědkyně [příjmení] povýšena na úroveň zkušené [anonymizováno] paní [příjmení]. Odvolatelka měla za to, že výpověď svědkyně byla ovlivněna jejím vztahem vůči zaměstnavateli.

9. Žalobkyně dále uvedla, že po udělení první výpovědi dne [datum] (správně [datum]) emailem informovala zaměstnavatele prostřednictvím advokátky [příjmení], že výpověď je takto neplatná. Zaměstnavatel nereagoval. V průběhu dovolené do [datum] žalobkyně žalovanou informovala, že je po dovolené připravena pracovat. Žalovaná opět nereagovala. V této souvislosti žalobkyně akcentovala, že jí na základě její výzvy byly [datum] dopoledne zaslány přístupové údaje k pracovním pomůckám; tím jí žalovaná potvrdila, že zaměstnání nadále trvá. Skutečnost, že přístupy fungovaly jen částečně, na tom nic nemění. Tvrdila, že pracovala pro žalovanou i v době dovolené, kdy komunikovala se svým nadřízeným [anonymizována dvě slova] v [anonymizováno] o tom, že je připravena na plný návrat. Byla ujišťována, že se vše vysvětlí. Odvolatelka zdůraznila, že její komunikace ohledně první výpovědi (pozn. odvolacího soudu: myšleno koncem července 2020, kdy byla vyzvána k odevzdání pracovních pomůcek s tím, že její působení u žalované končí) byla velmi intenzívní, vedena snahou vše vyřešit, a to i za využití služeb advokáta, rozhodně nebylo zájmem žalobkyně vyhýbat se kontaktu se žalovanou. Ze všech uvedených důvodů navrhla, aby odvolací soud změnou napadeného rozsudku její žalobě zcela vyhověl.

10. Žalovaná měla odvolání za neurčité, když jednak je uvedeno, že je činí jménem žalobkyně [příjmení] [jméno], je však podepsáno žalobkyní a je v něm doplněna informace o tom, že si hledá nové zastoupení. Odvolání není datováno a není uvedeno, v jakém rozsahu se rozsudek napadá, čeho se žalobkyně domáhá. Podle žalované je odvolání jen vyjádřením nespokojenosti žalobkyně. Rozsudek však je věcně správný, soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když úspěšně nenapadla v zákonem stanovené prekluzívní lhůtě neplatnost zrušení pracovního poměru ve zkušební době dne [datum]. Soud prvního stupně provedl všechny relevantní důkazy, řádně se zabýval věrohodností provedených důkazů a s ohledem na nahrávku hovoru z interkomu pak správně neuvěřil původní svědecké výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení]. Naprosto přiléhavě též vyhodnotil za nepravdivou i účastnickou výpověď žalobkyně, která setrvala na svých tvrzeních i po té, co došlo k přehrání audiozáznamu, na kterém ji syn oslovuje„ mami“, žalobkyně přesto tvrdila, že nebyla doma. Soud prvního stupně pak nepochybil, pokud měl za věrohodné výpovědi osob, které doručovaly dokument o zrušení pracovního poměru dne [datum] do bydliště žalobkyně. Z provedeného dokazování pak soud prvního stupně učinil logické právní závěry o doručení tohoto dokumentu dne [datum] fikcí, když žalobkyně odmítla s žalovanou komunikovat a tím i listinu převzít, jakož i o tom, že pracovní poměr žalobkyně u žalované tak skončil již [datum], tedy dříve, než byla žalobkyni z opatrnosti doručována výpověď ze dne [datum]. Pokud jde o odvolací námitky žalobkyně, žalovaná uvedla, že žalobkyně v odvolání nově zakládá údajnou existenci naléhavého právního zájmu na skutečnosti, že žalovaná měla potvrdit trvání jejího pracovního poměru poskytnutím jí přístupových údajů do počítačové sítě žalované; uvedenou konstrukci však žalovaná jednoznačně odmítá, když poskytnutí přístupů nemá jakýkoli význam pro trvání pracovního poměru žalobkyně a navíc tato byla současně vyzvána k dostavení se na pracoviště, což neučinila. Rozhodující je skončení pracovního poměru ke dni [datum]. Žalobkyně až v odvolání zcela nově tvrdí, že zrušení pracovního poměru jako listina neexistuje. Takové tvrzení je opožděné a zejména nepravdivé. Jeho existence byla prokázána jednak listinou čtenou na jednání soudu prvního stupně [datum] a výpověďmi [jméno] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. K nesouhlasu žalobkyně s provedením důkazu zvukové nahrávky z průběhu doručování zrušení pracovního poměru žalovaná uvedla, že s uvedenou námitkou se vypořádal soud prvního stupně, když přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího sp. zn. [spisová značka], ve kterém dovolací soud dovodil, že„ Zvukový nebo obrazový záznam týkající se člověka nebo jeho projevů osobní povahy, pořízený soukromou osobou bez vědomí a souhlasu nahrávané osoby, je možno použít jako důkaz v občanském soudním řízení pouze tam, kde má vést k prokázání skutečnosti, kterou není možné prokázat jinak, a kde i další okolnosti případu vedou k závěru, že nelze upřednostnit právo na ochranu osobnosti dotčené osoby před právem na spravedlivý proces toho, komu je použití důkazu zvukovým či obrazovým záznamem týkajícím se této osoby nebo jejích projevů osobní povahy na prospěch.“ Provedení důkazu je pak v souladu i s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/14, jak uzavřel i soud prvního stupně. Soud prvního stupně řešil situaci, kdy žalovaná prostřednictvím svého jednatele [příjmení] a svědkyně [příjmení] shodně tvrdily, že při doručování zrušení pracovního poměru byla žalobkyně doma. Žalobkyně a svědkyně [jméno] tvrdily opak. Uvedený rozpor bylo možné odstranit toliko přehráním nahrávky. Navíc k němu bylo přistoupeno v době, kdy žalobkyně a [jméno] tvrdily, že nahrávka zachycuje hlas syna svědkyně [příjmení] a tato svědkyně s přehráním souhlasila. Přehráním nahrávky skutečně došlo k odstranění rozporů a bylo jednoznačně prokázáno, že šlo o syna žalobkyně a že žalobkyně byla v rozhodnou dobu doma. Současně nahrávka usvědčila žalobkyni a svědkyni [jméno] z nepravdivých výpovědí. Žalovaná připomenula, že podle § 6 o. z. má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, když zároveň měla za správný závěr soudu prvního stupně o odmítnutí převzetí zrušení pracovního poměru žalobkyní dne [datum], když bylo prokázáno, že žalobkyně byla právním zástupcem žalované informována o doručované listině krátce poté, co zástupci žalované hovořili se synem žalobkyně. Zástupci žalované se v té samé době stále pokoušeli listinu doručit a nalézali se v domě, nebo u jeho vstupních dveří. [obec] toho, aby žalobkyně od žalované písemnost na místě převzala, sdělila zástupci žalované, že listinu převezme její advokátka. Ta následně převzetí zrušení pracovního poměru odmítla. Žalovaná tak v odvolání popřela svá dosavadní skutková tvrzení, když připustila, že zástupci žalované v rozhodné době skutečně hovořili se synem žalobkyně. O nepoctivosti jednání žalobkyně svědčí i to, že se vyhýbala nástupu na pracoviště, předstírala před svými nadřízenými, že není doma, kde odmítla doručovanou písemnost převzít, následně odlákala zástupce žalované do kanceláře své právní zástupkyně, která listinu též odmítla převzít. Žalobkyně tedy bez jakéhokoli legitimního důvodu učinila vše, co bylo v jejích silách, aby se vyhnula kontaktu se svým zaměstnavatelem. Jinými slovy, žalobkyně si byla velmi dobře vědoma, že se jí žalovaná pokouší doručit zrušení pracovního poměru, jehož doručení odmítla nebo znemožnila celkem třemi různými způsoby. Takové nepoctivé jednání žalobkyně nezasluhuje právní ochrany. V dalším se pak žalovaná vyjadřovala k naplnění výpovědního důvodu s tím, že se žalobkyně rozhodla pracovat z domova jednostranně a v rozporu s pokyny zaměstnavatele. K tvrzenému nedostatku kvalifikace svědkyně [příjmení] žalovaná uvedla, že kvalifikace svědkyně nemůže mít žádný vliv na věrohodnost jejího svědectví a dodala, že svědkyně [příjmení] absolvovala magisterský studijní program v oboru personální management.

11. Odvolací soud měl podané odvolání, na rozdíl od žalované, za dostatečně určité a projednatelné. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a to postupem podle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalobkyně, která se k jednání bez včasné a důvodné omluvy nedostavila, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

12. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav poté, co provedl všechny pro rozhodnutí relevantní důkazy, které v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a jejich hodnocení též přesvědčivě vysvětlil. To platí i pro klíčový závěr soudu prvního stupně o tom, že došlo k doručení zrušení pracovního poměru dne 17. 89. 2020 ve smyslu ustanovení § 334 odst. 3 ZP. Tento závěr plně odpovídá důkazu listinou zrušení pracovního poměru a zjištěnému postupu žalované při doručování této písemnosti žalobkyni v místě jejího bydliště dne [datum], jak byl prokázán výslechy jednatele žalované, svědkyně [příjmení] a též zvukovou nahrávkou. Tvrzení žalobkyně o tom, že v rozhodnou dobu nebyla doma a že zástupci žalobkyně hovořili s dítětem [jméno] [příjmení], jež se žalobkyně snažila prokázat mimo jiné čestným prohlášením a výpovědí svědkyně [jméno] [příjmení], se ukázala býti nepravdivá a účelová, když naopak bylo zjištěno, že [jméno] [jméno] učinila nepravdivé čestné prohlášení, jakož i nepravdivě svědčila. Odvolací soud se ztotožňuje s hodnocením věrohodnosti provedených důkazů, tak jak posoudil soud prvního stupně. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku o neexistenci listiny zrušení pracovního poměru ke dni jejího doručování [datum], když její existence byla prokázána jak jejím předložením u soudu prvního stupně, tak také výpověďmi jednatele žalované a svědkyně [příjmení], když ve výpovědi zmíněných osob nejsou žádné zásadní rozpory a jejich tvrzení korespondují i s provedenou zvukovou nahrávkou a závěrečnou změnou výpovědi svědkyně [příjmení]. Pokud jde o námitky ohledně kvalifikace svědkyně [příjmení] a její pozice, kterou snad u žalované zastává, nejsou tato tvrzení relevantní a na zjištěném skutkovém stavu nemohou nic změnit, stejně jako až v odvolacím řízení uplatněné tvrzení žalobkyně, že snad syn žalobkyně měl komunikovat se zástupci žalované nikoli prostřednictvím interkomu v místě bydliště, ale za využití přesměrování takových hovorů. Takové tvrzení je jednak uplatněno pozdě a jednak je v přímém rozporu s obsahem nahrávky, na které syn žalobkyni sděluje„ Mami, ale to je někdo z práce. A chce, abych otevřel …. ale já už jsem řekl, že tady jsi“.

13. Správností závěru o doručení odmítnutím přijetí listiny nemůže otřást ani konstrukce žalobkyně o tom, že nevěděla, o jakou listinu se jedná, když soud prvního stupně správně dovodil, že dne [datum] šlo o proces doručení, na který je třeba nahlížet komplexně, tedy i v kontextu s odeslanou [anonymizováno] od právního zástupce žalované žalobkyni a zejména s tím, že žalovaná projevila vůli ukončit s žalobkyní pracovní poměr ještě před jejím nástupem na dovolenou, byť tak učinila nedostatečně emailem a [anonymizováno], na což žalobkyně reagovala, uvedené skutečnosti si byla vědoma a situaci řešila dokonce prostřednictvím advokátky. Rovněž není významné, že žalovaná dne [datum] dopoledne snad žalobkyni zaslala přístupové kódy do svého systému, když jednak žalobkyně neuposlechla pokyn dostavit se do zaměstnání a k doručování zrušení pracovního poměru došlo až v odpoledních hodinách.

14. Odvolací soud nesdílí ani odvolací námitku žalobkyně o tom, že by provedení důkazu zvukovou nahrávkou bylo nezákonné z toho důvodu, že k tomu žalobkyně nedala souhlas a na nahrávce je její nezletilý syn. Je pravdou, že podle § 86 o. z. nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Je však třeba poukázat na § 88 odst. 1 o. z., podle kterého svolení není třeba, pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob. V tomto směru se soud prvního stupně s nedostatkem souhlasu žalobkyně dostatečně vypořádal, jak uvedl v písemném odůvodnění rozhodnutí, když podrobně vyložil důvody, pro které v poměrech projednávaného případu použití nahrávky nepředstavovalo nepřiměřený zásah do soukromí žalobkyně a jejího syna, správně odkázal na na věc dopadající judikaturu, jakož i na to, že nahrávka byla použita a přehrána se svolením svědkyně [příjmení] k prokázání toho, že na nahrávce je její syn. Teprve po přehrání nahrávky pak svědkyně [jméno] změnila svojí výpověď v tom smyslu, že na nahrávce není její syn, ale syn žalobkyně. Lze proto uzavřít, že použití důkazu nahrávkou bylo přípustné na základě ustanovení § 88 odst. 1 o. z., které umožňuje použití zvukového záznamu třetí osoby pořízeného bez jejího vědomí a souhlasu mj. k ochraně práv žalované.

15. S ohledem na výše zmíněný správný závěr soudu prvního stupně o doručení zrušení pracovního poměru dne [datum] soud prvního stupně správně uzavřel, že pracovní poměr žalobkyně skončil právě k tomuto datu. V důsledku toho pak soud prvního stupně správně zamítl žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni žalovanou, podle níž by pracovní poměr skončil až později, když případnou neplatnost zrušení pracovního poměru lze zkoumat pouze na základě ustanovení § 72 ZP. Jak totiž dovodil Nejvyšší soud v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], platnost rozvázání pracovního poměru může soud v řízení podle ustanovení § 72 zákoníku práce zkoumat pouze v případě, jestliže k okamžiku rozvázání pracovního poměru pracovní poměr dosud trval (srov. obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Z toho vyplývá, že soud by mohl určit neplatnost výpovědi z pracovního poměru, podle níž by pracovní poměr měl zaniknout až poté, co již zanikl platným zrušením pracovního poměru ve zkušební době, jedině tehdy, pokud by žalobkyně na takovém určení měla naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. Není-li naléhavý právní zájem na požadovaném určení zřejmě patrný z povahy věci nebo okolností případu, musí žalobce v žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem; jde o procesní povinnost, a proto je soud povinen žalobce o tom poučit (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je podle ustálené judikatury dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

16. Žalobkyně podstatná skutková tvrzení k existenci naléhavého právního zájmu dostatečně netvrdila. Zároveň tím, že se nedostavila k jednání odvolacího soudu, se žalobkyně připravila o možnost poučení o tom, že za dané situace je její povinností tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř. Odvolací soud tedy vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a shledal, že soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobu na určení neplatnosti výpovědi zamítl z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu, když za situace, kdy odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru o skončení pracovního poměru žalobkyně zrušením ve zkušební době ke dni [datum], by ani případné určení neplatnosti výpovědi dané žalobkyni [datum] nemohlo na právním postavení žalobkyně nic změnit.

17. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil včetně správného výroku o nákladech řízení.

18. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalované, která byla v odvolacím řízení úspěšná. Náklady žalované činí 2 x odměna po [částka] za vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu, 2 x režijní paušál [částka], to vše podle vyhl. č. 177/1996 Sb., celkem [částka] a spolu s 21% DPH pak [částka] Lhůta k plnění je určena podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení