30 Co 180/2025 - 87

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové, soudce Mgr. Zdeňka Váni a soudkyně JUDr. Kateřiny Kodetové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] jednající [správní orgán] sídlem [adresa] o zaplacení 320.438 Kč o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. ledna 2025 č. j. 27 C 190/2024-47 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. o věci samé potvrzuje.

II. Ve výroku II. o věci samé se rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 31.875 Kč mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 31.875 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku; jinak se ohledně částky 256.688 Kč rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 25.510 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 31.875 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 288.563 Kč (výrok II.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 13.652 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě podané k soudu dne 18. 10. 2024, kterou se žalobce domáhal po žalované zadostiučinění v částce 320.438 Kč za vzniklou nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „posuzované řízení“).

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, neboť již poskytnuté konstatování porušení práva považovala za dostačující satisfakci, dále v řízení uplatnila námitku promlčení nároku.

4. Soud prvního stupně v napadaném rozsudku detailně popsal průběh posuzovaného řízení a vyšel zejména ze zjištění, že usnesením policejního orgánu ze dne 12. 5. 2014 bylo zahájeno (a následně rozšířeno) trestní stíhání žalobce jako obviněného pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a to pro celkem 45 detailně vymezených skutků. Dne 20. 7. 2016 byla podána obžaloba k Obvodnímu soudu pro [adresa]. Jeho usnesením ze dne 17. 10. 2016 č. j. [spisová značka] byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření, neboť v usnesení o zahájení trestního stíhání nebyla uvedena pohnutka ani úmysl pachatelů. Stížnosti proti tomuto usnesení byly odvolacím soudem dne 6. 12. 2016 zamítnuty. Dne 2. 3. 2017 bylo vydáno nové usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce, jeho následná stížnost byla usnesením ze dne 10. 5. 2017 zamítnuta. Dne 12. 7. 2017 byla doručena Obvodnímu soudu pro [adresa] obžaloba. Jeho usnesením ze dne 18. 9. 2017 byla věc opět vrácena státnímu zástupci k došetření, ale ke stížnosti státního zástupce bylo toto usnesení odvolacím soudem zrušeno a věc vrácena Obvodnímu soudu pro [adresa] k projednání. Ve věci bylo dne 26. 2. 2019 rozhodnuto (v pořadí prvním) odsuzujícím rozsudkem č. j. [spisová značka]. K odvolání žalobce (obžalovaného) byl rozsudek zrušen usnesením Městského soudu[Anonymizováno]v Praze jako soudu odvolacího ze dne 3. 7. 2019 č. j. [spisová značka] a věc byla vrácena soudu prvního stupně, neboť ten se nevypořádal se všemi důkazy, hodnocení důkazů bylo zmatečné, popis skutku nebyl v souladu s použitou právní větou a právní kvalifikací a soud se nevypořádal s motivem či pohnutkou jednání obžalovaného. Následně bylo ve věci rozhodnuto v pořadí druhým rozsudkem ze dne 5. 12. 2019 č. j. [spisová značka], kterým byl žalobce (obžalovaný) zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu. K odvolání státního zástupce byl tento zprošťující rozsudek zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 2. 4. 2020, neboť obvodní soud nesprávně hodnotil důkazy, provedl nedostatečné dokazování a jeho závěry byly částečně nepřezkoumatelné. Dne 3. 9. 2020 bylo ve věci rozhodnuto v pořadí třetím (a odsuzujícím) rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] č. j. [spisová značka]. K odvolání obžalovaného i státního zástupce byla věc opětovně přezkoumána odvolacím soudem, který napadený rozsudek zrušil a ve věci nově rozhodl rozsudkem ze dne 28. 1. 2021 č. j. [spisová značka]. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, o němž bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2022 tak, že oba rozsudky (obvodního i odvolacího soudu) byly zrušeny a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro [adresa], neboť soudy se dostatečně nevypořádaly s naplněním znaků kvalifikované skutkové podstaty. Dne 24. 5. 2023 byl ve věci vyhlášen v pořadí čtvrtý (a odsuzující rozsudek) č. j. [spisová značka], v právní moci 16. 11. 2023 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. [spisová značka]. Žalobce byl uznán vinným ze spáchání jednak přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jednak zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, účinného do 31. 1. 2019. Odsouzen byl k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle odůvodnění v úvahách o druhu a výši trestu soud přihlédl k tomu, že od spáchání trestné činnosti uplynula podstatná doba, ve které žalobce nebyl trestán pro další trestnou činnost. Pokud by taková doba neuplynula, soud by postupoval přísněji a ukládal tresty v polovině zákonné trestné sazby přísněji trestného zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti, sazba 2-6 let, samozřejmě vázán zásadou refomationis in peius. O odvolání následně rozhodoval Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 11. 2023 č. j. [spisová značka], kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pouze ve výroku o trestu a znovu bylo rozhodnuto tak, že žalobce byl odsouzen k úhrnném trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle odůvodnění odvolací soud považoval za odpovídající v daném případě trest odnětí svobody uložený na samé spodní hranici zákonné sazby, tedy v trvání dvou let, neboť nešlo přehlédnout dobu, která od spáchání trestné činnosti uplynula, po kterou nadále žalobce žil řádným životem a nedopustil se žádné další trestné činnosti ani přestupkového jednání. Pokud by dlouhá doba od spáchání předmětné trestné činnosti neuplynula, pak by podle názoru odvolacího soudu přicházelo v úvahu s ohledem na četnost skutků a hodnotu předmětných vozidel uložení i nepodmíněného trestu odnětí svobody. Podle odvolacího soudu měl být uložen i peněžitý trest, který však z důvodu absence odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaného proti prvotnímu odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně nebylo následně možné uložit. Rozsudek nabyl právní moci 16. 11. 2023.

5. Žalobce uplatnil u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení dne 16. 5. 2024. Žalovaná ve stanovisku ze dne 17. 10. 2024 konstatovala, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu z titulu nepřiměřené délky řízení. Dále nalézací soud zjistil, že žalobce nastoupil dne 1. 8. 2001 k Městskému [orgán] [veřejnoprávní korporace] na pracovní místo „odborný pracovník“, dne 1. 1. 2006 byl jmenován [funkce] a dne 29. 1. 2021 zaměstnavateli oznámil, že se ke dni 31. 1. 2021 pracovního místa [název] vzdává. S účinností od 1. 2. 2021 do 31. 5. 2021 se dohodli, že žalobce bude zařazen na pracovní místo v oddělení [název] správního odboru. Dne 29. 1. 2021 se žalobce vzdal svého pracovního místa [název] ke dni 31. 1. 2021. Dne 29. 1. 2021 se žalobce se svým zaměstnavatelem [orgán] [veřejnoprávní korporace] dohodl na rozvázání pracovního poměru dle smlouvy ze dne 31. 7. 2001 na základě žádosti žalobce. Pracovní poměr měl skončit dnem 31. 5. 2021. Obvodní soud neprováděl další navržené důkazy (zejména účastnický výslech žalobce) z důvodu nadbytečnosti.

6. Soud prvního stupně pak věc po právní stránce posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“). Předně se zabýval námitkou promlčení, kterou nepovažoval za důvodnou. Celková délka posuzovaného řízení od zahájení trestního stíhání žalobce dne 12. 5. 2014 do jeho pravomocného skončení dne 16. 11. 2023 činila 9 let a 6 měsíců. Podle obvodního soudu skutečnost, že věc byla pravomocně vrácena státnímu zástupci k došetření, a následně bylo nově zahájeno trestní stíhání žalobce, nelze z pohledu celkové délky řízení vykládat tak, že by bylo řízení zahájeno až usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 2. 3. 2017, neboť původní usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo nijak formálně odklizeno. Žalobci proto svědčí celková délka řízení. Taktéž předmětem tohoto řízení, jak žalobce potvrdil, není odškodnění výsledku řízení či z rozhodnutí vydaných v průběhu řízení.

7. Soud prvního stupně se neztotožnil s argumentací žalované, že v případě odsouzení žalobce a s ohledem na odůvodnění konečných odsuzujících rozhodnutí je konstatování porušení práva dostačující satisfakcí. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023 sp. zn. 30 Cdo 3461/2023, podle kterého v případě, že z odsuzujícího trestního rozsudku není patrno, o jakou část byl trest snížen v důsledku zohlednění nepřiměřené délky trestního řízení, je třeba naopak vyjít z toho, že nepřiměřená délka trestního řízení snížením trestu kompenzována nebyla. V případě žalobce z konečného rozhodnutí soudu prvního stupně se pouze podává, že od spáchání trestného činu uplynula podstatná doba. Pokud by taková doba neuplynula, soud by postupoval přísněji a ukládal tresty v polovině zákonné sazby. Z rozhodnutí odvolacího soudu se rovněž podává zohlednění doby uplynulé od spáchání trestných činů a rovněž k době, která uplynula od posledního odsuzujícího rozsudku. Uvedl, že pokud by neuplynula taková doba od spáchání trestných činů, tak by podle odvolacího soudu přicházelo v úvahu uložení i nepodmíněného trestu odnětí svobody. Z rozhodnutí však neplyne „měřitelná“ doba, o kterou byl žalobci uložen nižší trest právě kvůli nepřiměřené délce trestního řízení, přičemž doba od spáchání trestných činů je jiným kritériem. Z tohoto důvodu soud prvního stupně uzavřel, že nepřiměřená délka trestního řízení žalobci uložením mírnějšího trestu kompenzována nebyla a žalobci vzniklo právo na přiznání zadostiučinění v penězích, neboť samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující.

8. Žalobcem reklamovanou délku řízení hodnotil obvodní soud jako nepřiměřenou, v posuzovaném řízení tak došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Nalézací soud se proto zabýval tím, jaká satisfakce odpovídá nemajetkové újmě žalobce, jejíž vznik se presumuje. S ohledem na okolnosti posuzovaného řízení přistoupil prvostupňový soud k přiznání finančního zadostiučinění.

9. Základní částku přitom stanovil na 15.000 Kč za jeden rok řízení (první dva roky v poloviční výši) a dospěl tak základní částce zadostiučinění ve výši 127.500 Kč. Základní částku pak modifikoval za použití jednotlivých kritérií ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk. Prvostupňový soud uvedenou věc ohodnotil jako obtížnou po stránce procesní, skutkové, ale i právní. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, soud prvního stupně a odvolací soud rozhodoval každý čtyřikrát a dovolací soud jedenkrát. Procesní složitost souvisela s vyšším počtem trestně stíhaných osob, byl podán návrh na zastavení trestního stíhání, dvakrát bylo rozhodnuto o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, obžaloba byla předběžně projednávána, svědkovi byla uložena pořádková pokuta, která byla následně zrušena. Orgány činné v trestním řízení za účelem objasnění věci přibraly znalce k ocenění desítek vozidel, v desítkách případů žádaly o součinnost a o odborná vyjádření, prováděly ohledání vozidel a žádaly o stanoviska prodejce aut. Dokazování bylo provedeno řadou listinných důkazů a výslechy mnoha svědků. Uvedené prokazuje zřejmou skutkovou složitost věci, čemuž odpovídá i počet konaných hlavních líčení a rozsah meritorních rozhodnutí. Se složitostí skutkovou souvisela i složitost právní. Žalobce na délce řízení nepodílel.

10. V posuzovaném řízení nedošlo k obdobím nečinnosti. Postup orgánů činných v trestním řízení byl plynulý a procesní úkony byly činěny v přiměřených lhůtách. Rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 5. 12. 2019 bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost. Rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 3. 9. 2020 a odvolacího soudu ze dne 28. 1. 2021 byla zrušena jako pravomocná Nejvyšším soudem z důvodu nedostatečného odůvodnění. Posuzované řízení se typově řadí mezi ta, která mají zvýšený význam pro účastníky, jelikož se jedná o řízení trestní. V daném případě však soud prvního stupně s ohledem na pravomocné odsouzení žalobce uzavřel, že význam řízení pro žalobce byl snížený, neboť existenci posuzovaného řízení vyvolal svým jednáním. V případě spáchání trestných činů si musel být vědom následků, které mohou nastat i právě v podobě posuzovaného řízení.

11. Výslednou základní částku ve výši 127.500 Kč proto obvodní soud s ohledem na kritéria plynoucí z ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk z důvodů shora rozvedených upravil, a to jejím snížením o 30 % za složitost věci, snížením o 20 % pro počet stupňů, na kterých soudy rozhodovaly, a o 30 % pro nižší význam řízení pro žalobce. Naopak základní částku navýšil o 5 % pro postup soudů z důvodu zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, tj. celkem soud základní částku snížil o 75 %, a dospěl tak k výsledné částce odškodnění 31.875 Kč. Toto finanční zadostiučinění obvodní soud žalobci přiznal, ohledně částky 288.563 Kč představující zbývající žalobou nárokovanou nemajetkovou újmu pak soud prvního stupně žalobu zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s odkazem na § 142 odst. 3 o. s. ř.

12. Proti zamítavému výroku II. rozsudku podal žalobce včasné odvolání, v němž napadenému rozsudku vytýkal nesprávně či neúplně zjištěný skutkový stav, jakož i nejen v jeho důsledku nesprávné posouzení po stránce právní. Žalobce nesouhlasil s tím, že nalézací soud hodnotil význam posuzovaného trestního řízení pro žalobce jako snížený, neboť byl v řízení pravomocně odsouzen, v důsledku čehož pokrátil soud vypočtenou základní částku o 30 %. Dále provedl nalézací soud další snížení základní částky o 20 % pro počet stupňů, na kterých soudy rozhodovaly, byť naopak základní částku navýšil soud o 5 % pro postup soudů z důvodu zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, dále však aplikoval další její snížení o 30 % za složitost věci. Celkem tak soud prvního stupně jím zjištěnou výslednou základní částku ve výši 127.500 Kč s ohledem na kritéria plynoucí z ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk snížil o 75 %, a dospěl tak k celkové částce 31.875 Kč.

13. Žalobce zastával názor, že otázka jeho úspěchu či neúspěchu v předchozím trestním řízení, tedy jeho výsledek poukazovaný a hodnocený nalézacím soudem tak, že byl odsouzen a tudíž musel s následky trestního řízení počítat, je úvahou nesprávnou, neboť výsledek posuzovaného řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného, a tedy i pro stanovení případného zadostiučinění, zásadně rozhodný (uvedené bylo konstatováno v judikatuře Nejvyššího soudu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. 30 Cdo 4739/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011 sp. zn. 25 Cdo 4439/2008). Krácení soudem stanovené základní částky o 30 % proto není ani v souladu se zákonem, ani s judikaturou, a tudíž je nesprávné.

14. Již v žalobě samotné, jakož i v rámci navrhovaného doplnění dokazování před soudem prvního stupně žalobce tvrdil a snažil se prokázat, proč předchozí trestní řízení mělo pro něj naopak význam zvýšený, včetně konkrétních dopadů do jeho osobního, pracovního i rodinného života. Otázka posouzení významu řízení pro poškozeného je přitom vyššími soudy považována za stěžejní otázku, mající zásadní význam při rozhodování o existenci a výši náhrady nemajetkové újmy. Zvažovány proto mají být zejména dopady nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu do osobnostní sféry poškozeného, nepříznivost jejich vlivu na jeho pověst, dosavadní způsob života a podobně (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011 sp. zn. 25 Cdo 4439/2008). Tím spíše, že žalobce takové skutečnosti již v žalobě tvrdil a měl snahu je i v řízení prokázat, přičemž soud prvního stupně takové důkazy neprovedl.

15. Dále žalobce namítal, že soud prvního stupně nezohlednil žalobcem tvrzenou skutečnost, že více než první dva roky posuzovaného trestního řízení bylo proti němu vedeno trestní stíhání nezákonně. Zde se nalézací soud omezil toliko na zjištění, že původní usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce nebylo odklizeno. To však poukazovanou skutečnost nevyvrací ani neneguje, přičemž nezákonnost do té doby vedeného trestního řízení byla jasně deklarována v trestním řízení pravomocným usnesením obvodního soudu ze dne 17. 10. 2016, jímž byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Také proto bylo trestní stíhání žalobce nově zahajováno, což by v opačném případě nebylo procesně možné. Ani z tohoto důvodu nelze přisvědčit správnosti závěru soudu prvního stupně o sníženém významu řízení pro žalobce a tomu odpovídajícímu snížení základní částky náhrady stanovené nemajetkové újmy. Žalobce dále namítal, že pouhá skutečnost, že řízení bylo vedeno před soudy třech stupňů, nemůže svědčit závěru o mimořádné složitosti věci a nemůže tak být důvodem pro další soudem provedené snížení základní náhrady o dalších 20 %. Žalobce poukázal na to, že v jeho trestní věci docházelo v důsledku nepřezkoumatelnosti či jiných zásadních vad rozhodnutí soudu prvního stupně téměř k neustálému justičnímu „pingpongu“, kdy tato rozhodnutí byla opakovaně rušena odvolacím soudem. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 1303/21 uzavřel, že instančnost řízení, která je posuzována v rámci kritéria složitosti věci ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk, nemůže být vykládána v neprospěch poškozeného, byla-li nepřiměřená délka řízení způsobena opakovaným posuzováním věci na jednotlivých stupních soudní soustavy, jež lze v konkrétní věci přičíst k tíži soudům. Existenci zrušovacích důvodů tedy nelze v posuzovaném případě přičítat žalobci samotnému, jak fakticky učinil soud prvního stupně. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

16. Žalovaná podala včasné odvolání proti výrokům I. a III. rozsudku a nesouhlasila s tím, že by se žalobci mělo v daném případě dostat i finančního zadostiučinění, neboť konstatování porušení práva, které je jedním z kompenzačních prostředků podle zákona a kterého se žalobci od žalovaného již dostalo, je s ohledem na okolnosti posuzované věci plnohodnotným zadostiučiněním. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí zejména na rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023 sp. zn. 30 Cdo 3461/2023, z něhož plyne, že v případě, že z odsuzujícího trestního rozsudku není patrno, o jakou část byl trest snížen v důsledku zohlednění nepřiměřené délky trestního řízení, je třeba vyjít z toho, že nepřiměřená délka řízení snížením trestu kompenzována nebyla. Dle přesvědčení žalované však tento závěr nezakládá automaticky nárok poškozeného na přiznání zadostiučinění v peněžité formě, a právě v tom považuje žalovaná napadený rozsudek za nesprávný. V tomto ohledu žalovaná argumentovala rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2022 sp. zn. 30 Cdo 587/2022, v němž se v bodě 28 odůvodnění uvádí, že „Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tedy její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011).“ V bodě 29 odůvodnění téhož rozsudku se dále uvádí, že „V judikatuře dovolacího soudu též bylo v souvislosti s kompenzací nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení výslovně konstatováno, že „součástí myšlenky fungujícího právního státu je předpoklad, že pachatel úmyslného trestného činu musí být minimálně srozuměn se skutečností, že proti němu bude vedeno trestní řízení, bude vynesen odsuzující rozsudek a bude mu uložen trest. Poškozený (pachatel) se stává vědomě hybatelem děje, a musí si tedy být vědom, že spácháním trestného činu vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu, která se v jeho poměrech bude projevovat, a to bez ohledu na skutečnosti, zda proti němu trestní stíhání bude vůbec vedeno“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018 sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, bod 24, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 4085/18). V tomto rozhodnutí pak Nejvyšší soud uzavřel, že „při stanovení formy a výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení se při hodnocení významu předmětu řízení pro jeho účastníka přihlíží k tomu, že poškozený byl uznán pachatelem vinným ze spáchání úmyslného trestného činu.“ V posuzované věci bylo prokázáno, že žalobce jako obviněný byl pravomocně odsouzen za přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, který byl podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání dvou let. Žalobce byl tedy shledán pachatelem úmyslného trestného činu, za který byl pravomocně odsouzen. Odvolací soud v předmětném trestním řízení, vedeném proti žalobci, dále uvedl, že nelze přehlédnout délku doby páchání trestné činnosti od roku 2008 do roku 2011 i charakter trestné činnosti, neboť pokud by neuplynula tak dlouhá doba od spáchání trestné činnosti, bylo by v úvahu s ohledem na četnost skutků a hodnotu předmětných vozidel uložení i nepodmíněného trestu. K tomu dále trestní odvolací soud doplnil, že obžalovanému (tedy žalobci) měl být uložen i peněžitý trest, který však z důvodu absence odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaných proti prvnímu odsuzujícímu rozsudku nebylo již možno uložit. Podle žalované v předmětném odsuzujícím trestním rozsudku sice není zcela patrno zohlednění snížení trestu v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení, nicméně je zjevné, že dle odvolacího soudu by žalobci naopak měl být uložen nepodmíněný trest a ještě peněžitý trest, z čehož jednoznačně vyplývá názor odvolacího soudu ohledně závažnosti spáchaného trestného činu. Závažnost a rozsah úmyslné trestné činnosti, které se žalobce dopustil, na straně jedné a jím požadovanou a napadeným rozsudkem přiznanou formu zadostiučinění v penězích na straně druhé, potom žalovaná vnímá jako rozpornou s obecně sdílenou představou spravedlnosti.

17. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítne zcela, tedy i co do částky 31.875 Kč, přiznané výrokem I. napadeného rozsudku soudu prvního stupně a aby podle výsledku řízení rozhodl i o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

18. Odvolací soud z podnětu včas podaného odvolání a v mezích jím vytčených podle § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal při nařízeném jednání napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání. V souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování o účastnický výslech žalobce a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce je částečně důvodné, naopak odvolání žalované za důvodné nepovažoval.

19. Z účastnického výslechu žalobce odvolací soud zjistil, že po celou dobu posuzovaného řízení na tom nebyl psychicky dobře, nespal, bral prášky na spaní, začalo mu pískat v uších. Žalobce pracoval na [orgán] [veřejnoprávní korporace] jako [funkce]. Po pravomocném odsouzení s ním byl ukončen pracovní poměr. Po rozhodnutí dovolacího soudu byl vrácen do pozice [název], po konečném pravomocném odsouzení již nemohl vykonávat funkci [název]. Pokud by řízení bylo kratší, tak by žalobce věděl, na čem je. Po tom, co se osvědčil, nastoupil opětovně jako referent na [orgán] [veřejnoprávní korporace], ale pracovní poměr s ním byl uzavřen na dobu určitou. Během posuzovaného řízení si žalobce kupoval uklidňovací léky v lékárně, chodil i na psychoterapie, kde byl asi osmkrát, ale nepomáhalo mu to. Manželka s ním vše prožívala, kvůli jeho odsouzení jí byla odebrána bezpečnostní prověrka a byla přeřazena na jinou pracovní pozici. Po celou dobu posuzovaného řízení žalobce i jeho manželku provázel stres. Stres začal hned při vyšetřování policií. Po prvním pravomocném odsouzení žalobce nikde nepracoval, pobíral rentu jako bývalý [úřední osoba] a sháněl si práci. Kdyby řízení skončilo dříve, byl by žalobce někde zaměstnán. Žalobce ale stále doufal, že trestní řízení skončí dobře a že se vrátí na původní pozici na [orgán].

20. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, učinil z nich správná skutková zjištění a věc v zásadě správně posoudil i po stránce právní. Rozsudek soudu prvního stupně tak mohl být dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci. Zejména v situaci, kdy odvolací soud doplnil dokazování o účastnický výslech žalobce, jehož neprovedení žalobce namítal v podaném odvolání, čímž byla odklizena odvolací námitka neúplně zjištěného skutkového stavu věci.

21. Po právní stránce je nutno předmětnou věc posoudit podle § 5 písm. b) a § 13 odst. 1 OdpŠk, když se žalobce domáhal po žalované zadostiučinění ve výši 320.438 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení. V řízení nebylo sporu, že žalobce u žalované uplatnil dne 16. 5. 2024 nárok na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, nárok uspokojen nebyl, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

22. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za škodu, která byla způsobena za a) rozhodnutím, jež je vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, za b) nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je dle § 13 odst. 1 OdpŠk také porušení povinnosti učinit úkon anebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

23. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení se tedy prvoinstanční soud správně zabýval v prvé řadě otázkou, zda v průběhu posuzovaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Judikatura upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení, proto existující průtah v určité fázi řízení soud toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srovnej v tomto směru stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod R 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“).

24. Soud prvního stupně postupoval zcela správně při stanovení celkové délky posuzovaného řízení. Celková délka řízení činila 9 let a 6 měsíců. Takovou celkovou délku trvání posuzovaného řízení lze hodnotit jako nepřiměřenou, tedy jako nesprávný úřední postup v podobě porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Proto byly splněny předpoklady pro odškodnění tvrzeného nesprávného úředního postupu, jak správně uzavřel i soud prvního stupně, a jak ostatně hodnotila i sama žalovaná ve svém stanovisku ze dne 17. 10. 2024.

25. Nejvyšší soud opakovaně vyslovil (např. v rozsudku ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, rovněž tak v rozsudku ze dne 9. 5. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3867/2011 nebo v rozsudku ze dne 19. 12. 2023 sp. zn. 30 Cdo 3461/2023), že již v samotném trestním řízení může být poskytnuta dostatečná náhrada za jeho nepřiměřenou délku, a to typicky v podobě uložení mírnějšího trestu. Takovou kompenzaci lze nicméně pokládat za dostatečnou jen tehdy, jestliže ono zmírnění trestu je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. V rozsudku trestního soudu tedy musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat. Tato podmínka v posuzovaném řízení splněna nebyla, jak odůvodnil soud prvního stupně pod bodem 14 napadeného rozsudku. V odůvodnění trestních rozsudků je zdůrazňována doba, která uplynula od spáchání trestných činů. V případě, že z odsuzujícího trestního rozsudku ale není patrno, o jakou část byl trest snížen v důsledku zohlednění nepřiměřené délky trestního řízení, je třeba naopak vyjít z toho, že nepřiměřená délka trestního řízení snížením trestu kompenzována nebyla (rozsudek ze dne 14. 4. 2020 sp. zn. 30 Cdo 3907/2018), jak správně uzavřel soud prvního stupně.

26. Nejvyšší soud k zadostiučinění ve formě samotného konstatování porušení práva ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení opakovaně uvedl, že obvykle postačuje v případech, kdy újma způsobená poškozenému se jeví vzhledem k okolnostem případu jako zanedbatelná nebo pokud význam předmětu řízení byl pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. 25 Cdo 3671/2008 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009). Podle odvolacího soudu i přes pravomocné odsouzení nelze dovodit nepatrný význam řízení pro žalobce (zejména s ohledem na jeho délku), proto samotné konstatování porušení práva nemůže představovat dostatečnou satisfakci. Odvolací námitky žalované proto odvolací soud nepovažoval za důvodné.

27. Při stanovení konkrétní výše odškodnění žalobce soud prvního stupně respektoval názor vyjádřený např. ve Stanovisku nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, podle kterého při stanovení výše zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk je třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení, ve kterém došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež znásobena celkovou dobou trvání řízení umožní stanovit základní výši odškodnění. Tu je následně třeba upravit s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. s přihlédnutím ke složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

28. V rozsudku ze dne 29. 11. 2012 sp. zn. 30 Cdo 384/2012 Nejvyšší soud mj. konstatoval, že „k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15.000 Kč až 20.000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15.000 Kč je přitom částkou základní a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Ostatně vyjít z vyšší základní částky je možné jen tehdy, je-li délka posuzovaného řízení extrémní a vyšší odškodnění si žádá požadavek na jeho přiměřenost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2012 sp. zn. 30 Cdo 4037/2011).“ Délku posuzovaného řízení za extrémní označit nelze a odvolací soud proto považuje stanovení základní částky 15.000 Kč za jeden rok řízení za adekvátní, důvody pro navýšení základní částky 15.000 Kč správně shledány nebyly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012 sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Podle shora popsaného mechanismu by při délce řízení 9 let a 6 měsíců náleželo žalobci zadostiučinění 127.500 Kč.

29. Odvolací soud se dále zabýval přezkumem jednotlivých hledisek v souladu s § 31a odst. 3 OdpŠk, neboť považuje otázku významu výše zmíněných jednotlivých kritérií za stěžejní při utváření závěru o výši imateriální újmy žalobce. V této souvislosti lze upozornit např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012 sp. zn. 30 Cdo 35/2012, podle něhož na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení. Z tohoto úhlu pohledu odvolací soud znovu přezkoumal jednotlivá kritéria.

30. Ve vztahu k řešení otázky kritéria složitosti věci (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) je možno vycházet z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, který ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že složitost řízení je jedním z klíčových hledisek pro určení přiměřenosti jeho délky, jakož i formy a výše případného zadostiučinění, přičemž posuzována je primárně podle počtu instancí, v nichž posuzované řízení probíhalo. Tento závěr vychází ze skutečnosti, že řízení ve více stupních objektivně vyžaduje dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí. Soud tak má při posuzování tohoto kritéria přistoupit ke snížení zadostiučinění bez ohledu na to, zda byly opravné prostředky podávány důvodně či nikoliv (srov. např. již zmiňované Stanovisko nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3628/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. 30 Cdo 3720/2021). Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud při posuzování složitosti věci jako objektivního kritéria ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk vzal v úvahu též počet stupňů, na kterých byla věc rozhodována. Reflektoval tak předpoklad, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Složitost věci tedy může být dána na základě počtu stupňů soudní soustavy, v nichž byla věc rozhodována, bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků či postup orgánů veřejné moci a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou, proto by se tato skutečnost měla projevit v úvaze soudu o odpovídajícím snížení základní částky. Posuzovaná věc byla opakovaně řešena na dvou stupních soudní soustavy a dále jednou před Nejvyšším soudem. Z hlediska kritéria složitosti věci týkající se počtu stupňů soudní soustavy je proto nutno základní částku redukovat o 20 %, jak správně uvažoval soud prvního stupně.

31. Vedle toho je třeba zohlednit i další okolnosti provázející konkrétní řízení, tedy jednak jeho složitost skutkovou a složitost právního posouzení. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání. Soud prvního stupně naznačeným způsobem postupoval a popsal detailně okolnosti odůvodňující skutkovou a právní složitost věci, která rezultovala ve snížení základní částky o 30 %.

32. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1328/2009 dovodil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v situaci, kdy soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu, který mu byl z jeho úřední činnosti znám (nebo byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019 sp. zn. 30 Cdo 3763/2017). K problematice tzv. kvalifikované kasace Nejvyšší soud ve své judikatuře vysvětlil, že ve zrušovacím rozhodnutí přitom musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí orgánu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru orgánu vyššího stupně. Neodpovídalo by totiž zásadě promptnosti kompenzačního řízení, jestliže by v jeho průběhu muselo být samostatně právně posuzováno, z jakého důvodu bylo dané rozhodnutí zrušeno. Podobným případem je i situace, kdy rozhodnutí orgánu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady orgánu nižšího stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2755/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne[Anonymizováno]20. 11. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1916/2010).

33. V poměrech posuzované věci byla důvodem pro zrušení prvního a druhého rozsudku obvodního soudu nadřízeným odvolacím soudem jejich částečná nepřezkoumatelnost, zmatečné hodnocení důkazů a rozporuplné odůvodnění rozsudku. Toto pochybení představují okolnosti promítající se v neprospěch státu v kritériu postupu orgánu veřejné moci. Stejně tak lze zohlednit v neprospěch státu vrácení věci k došetření státnímu zástupci a nutnost detailněji vymezeného usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce. Naopak důvodem kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo nesprávné právní posouzení skutku ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty, nikoliv nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů. Navýšení základní částky z těchto důvodů o 5 % však odvolací soud považuje za nedostatečné. Za odpovídají okolnostem věci (z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci) považuje odvolací soud navýšení základní částky o 30 %, neboť jen tak bude toto kritérium zohledněno ve stejném poměru, v jakém se podílelo na celkové nepřiměřené délce řízení.

34. Odklon od ustálené judikatury Nejvyššího soudu pak nelze shledat ani v případě hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, posoudil-li soud prvního stupně tento význam jako snížený. Přestože posuzované řízení je řízením trestním, u něhož se presumuje jeho zvýšený význam pro účastníky [srov. část IV. písm. d) Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. 30 Cdo 2800/2009], za situace, kdy bylo zjištěno, že toto řízení vyústilo v žalobcovo odsouzení a potrestání za trestný čin, který spáchal, je navazující úvaha obvodního soudu o tom, že je třeba k tomuto výsledku trestního řízení přihlédnout, neboť je-li poškozený v (posuzovaném) řízení uznán vinným ze spáchání trestného činu, stává se vědomým „hybatelem děje“ a musí si být vědom toho, že spácháním trestného činu vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu, v souladu se závěry vyslovenými např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018 sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, nebo ze dne 30. 8. 2023 sp. zn. 30 Cdo 2278/2023). V tomto směru neobstojí odkazy žalobce na již překonanou judikaturu.

35. Na tomto místě je nutno připomenout, že požadavky na odškodnění z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení na straně jedné a z důvodu, že totéž trestní řízení bylo vedeno tzv. nezákonně na straně druhé, jsou dvěma svébytnými nároky. Zatímco nepřiměřená délka řízení způsobuje újmu spočívající zejména v nejistotě poškozeného ohledně výsledku řízení a udržování poškozeného jako osoby obviněné z trestné činnosti v tomto stavu nejistoty, samotné „nezákonné“ trestní stíhání způsobuje zpravidla újmy, které by se souhrnně daly označit za morální poškození osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jejího soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2024 sp. zn. 30 Cdo 3372/2023, ze dne 1. 8. 2019 sp. zn. 30 Cdo 1294/2018). Žalobce tyto dva nároky v podaném odvolání dostatečně neodlišuje. Ve vztahu k nejistotě žalobce ohledně výsledku řízení (spojené s nepřiměřenou délkou řízení) žádné relevantní skutečnosti zjištěny nebyly, a to ani výslechem žalobce, který zmiňoval zejména dopady do profesního života svého a své manželky a nepříznivý psychický stav, tyto skutečnosti se však nepojí s nesprávným úředním postupem ve formě nepřiměřené délky řízení, ale se samotným trestním stíháním žalobce, které skončilo jeho pravomocným odsouzením.

36. Je nutno zopakovat, že žalobce se domáhá odškodnění z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení, nikoliv z titulu nezákonného rozhodnutí. V řízení bylo zjištěno, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno dne 12. 5. 2014, dne 20. 7. 2016 byl podána obžaloba k Obvodnímu soudu pro [adresa], jehož usnesením ze dne 17. 10. 2016 byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření a dne 2. 3. 2017 bylo vydáno nové usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce. Soud prvního stupně nepochybil, pokud na tuto část řízení nahlížel jako na integrální část posuzovaného řízení, neboť ke zrušení trestního stíhání nedošlo a není tak důvodu, aby se přiměřenost délky této části řízení posuzovala samostatně (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2022 sp. zn. 30 Cdo 2266/2021). Z pohledu žalobcem uplatněného nároku z titulu nepřiměřené délky řízení je to navíc postup pro žalobce příznivější. Z hlediska hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je pak vrácení věci státnímu zástupci k došetření a následné precizněji formulované usnesení o zahájení trestního stíhání (ohledně subjektivní stránky trestného činu) bez vlivu na toto kritérium, odvolacím soudem však bylo zohledněno u kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci.

37. Při aplikaci shora uvedených kritérií dospěl odvolací soud k aritmetickému snížení základní částky o 50 % (127.500 Kč - 30 % - 20 % - 30 % + 30 %), přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu pak činí 63.750 Kč. Takto stanovené zadostiučinění považuje odvolací soud za odpovídající okolnostem a povaze posuzované věci. Zároveň odvolací soud vyšel z toho, že žalobci již bylo přisouzeno zadostiučinění ve výši 31.875 Kč, proto zbývá doplatit stejnou částku 31.875 Kč.

38. S ohledem na uvedené odvolací soud napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku I. o věc samé potvrdil podle § 219 o. s. ř.; v zamítavém výroku II. o věci samé ohledně částky 31.875 Kč podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 31.875 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku; jinak jej v tomto výroku ohledně částky 256.688 Kč potvrdil jako věcně správný postupem podle § 219 o. s. ř.

39. Vzhledem ke změně napadeného rozsudku odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, přičemž současně podle § 224 odst. 1 o. s. ř. rozhodoval o nákladech odvolacího řízení, v obou případech pak postupoval ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.

40. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu OdpŠk, se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněném pod R 40/2014, byla sjednocena soudní praxe závěrem, dle nějž výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, lze s přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy náhrady hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), byť žalobci nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše. Závěry těchto rozhodnutí jsou plně použitelné i pro rozhodování v této věci.

41. V této souvislosti odvolací soud připomíná, že s účinností od 1. 1. 2025 byl novelizován advokátní tarif. Podle ustanovení § 9a odst. 2 advokátního tarifu nově platí, že ve věcech vyplývajících z uplatňování práv a povinností podle právních předpisů o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, s návrhem na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, se za tarifní hodnotu považuje a) výše přiznané náhrady, nejvýše však částka 500.000 Kč, byla-li přiznána náhrada nemajetkové újmy v penězích, b) částka 30.000 Kč v ostatních případech. Nová právní úprava se však nevztahuje na právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti novely, tj. před 1. 1. 2025.

42. Náklady žalobce činí celkem 25.510 Kč a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 2.000 Kč, odměny advokáta ve výši 6.200 Kč za 2 úkony právní služby po 3.100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby), z odměny advokáta ve výši 10.980 Kč podle § 7, § 9a odst. 2 písm. a) a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif ve znění účinném od 1. 1. 2025 (tarifní hodnota 63.750 Kč), za 3 úkony právní služby po 3.660 Kč (účast na jednání, odvolání, účast na jednání odvolacího soudu), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 2.250 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za 2 úkony po 300 Kč a 3 úkony po 450 Kč, a dále z náhrady za 21 % DPH z částky 19.430 Kč ve výši 4.080 Kč. O povinnosti žalované zaplatit tuto náhradu nákladů k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř., pariční lhůta byla prodloužena na 15 dnů v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť se jedná o plnění z prostředků státní rozpočtu, což je spojeno s potřebou delší doby pro administrativní zajištění platby.

Poučení