30 Co 203/2022- 192

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové, soudkyně JUDr. [jméno] [příjmení] a soudce Mgr. [jméno] [příjmení] ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím o odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení].

III. Žalobkyně je povinna zaplatit [země] na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 náklady státu [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit [země] na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 náklady státu [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok I.); co do částky [částka] s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.). Dále žalobkyni uložil zaplatit žalované na nákladech řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně podle ustanovení § 55 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, domáhala na žalované náhrady nákladů vynaložených na poskytnutí [anonymizována dvě slova] [příjmení] [příjmení], zaměstnanci žalované (dále jen„ poškozený“), který při výkonu práce dne [datum] v domě na adrese [adresa] (dále jen„ pracoviště poškozeného“) přepadl přes výřez schodiště vedoucího z přízemí do sklepních prostor budovy a utrpěl vážné poranění hlavy a páteře. Žalobkyně shledávala zaviněné porušení povinnosti žalované v tom, že 1/ výřez schodiště nebyl zabezpečen zábradlím a 2/ umožnila práci poškozeného ve stavu jeho silné opilosti, resp. nekontrolovala, zda zaměstnanci nevykonávají práci ve stavu opilosti. Žalobkyně současně zohledňuje skutečnost, že k pracovnímu úrazu došlo též porušením povinností ze strany poškozeného, nikoli však v převážné části - žalobkyně připouští spoluzavinění poškozeného maximálně ve výši 20 %, v této míře také snížila žalovanou částku ([částka]) oproti nákladům léčení, které uhradila [anonymizována dvě slova] ([částka]).

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhovala její zamítnutí. Namítala, že není ve věci pasivně legitimována, že neporušila povinnost zabezpečit pracoviště, neboť generálním dodavatelem zhotovení bytových domů, kde došlo k úrazu poškozeného, byla [právnická osoba], s. r. o., která si žalovanou najala jako„ pracovní sílu“ k provedení dokončovacích stavebních prací. Zajištění bezpečnosti práce a technických podmínek pro realizaci stavby tak měla dle žalované na starosti právě uvedená [právnická osoba], s. r. o.

4. Soud prvního stupně poprvé o žalobě rozhodl již rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], jímž žalobu v plném rozsahu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. Vyšel z toho, že v řízení bylo prokázáno, že jedinou a bezprostřední příčinou způsobeného pracovního úrazu poškozeného byl stav těžké opilosti, do něhož se poškozený na pracovišti přivedl. Podle soudu prvního stupně žalovaná splnila všechny zákonem stanovené povinnosti vztahující se k dodržování pravidel bezpečnosti práce, neboť provedla řádné proškolení poškozeného, poskytla mu potřebné pracovní ochranné pomůcky a kontrolovala alkohol na pracovišti. Protože žalovaná neporušila žádné své povinnosti, nebyla shledána příčinná souvislost mezi tímto porušením a pracovním úrazem poškozeného, a proto není dána odpovědnost žalované za pracovní úraz poškozeného.

5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že nalézací soud neposuzoval správně, zda a co lze považovat za onu podstatnou (důležitou, značnou) příčinu, pro kterou došlo k úrazu poškozeného zaměstnance, a tedy k vynaložení nákladů na jeho léčení. Zejména soudu prvního stupně vytkl, že pochybil při zjišťování skutkového stavu, neboť pominul důkazy pro skutkový stav významné (fotodokumentace, protokol o ohledání místa činu provedeného [stát. instituce]), výhrady měl i k hodnocení věrohodnosti svědků. Odvolací soud uvedl, že prostým zhlédnutím místa úrazu ve fotodokumentaci lze zjistit, že schodiště z přízemí do suterénu nebylo jakkoliv zajištěno proti pádu do hloubky cca 3 metrů, navíc uspořádání věcí zde umístěných vytvářelo rizikový prostor pro výkon práce – zjevně proto neobstojí hodnocení důkazu výslechem stavbyvedoucího [jméno] [příjmení] a [role v řízení] [jméno] [příjmení], z jejichž výpovědi vzal soud prvního stupně za prokázané, že„ pracoviště bylo řádně zabezpečeno, byly zde umístěny červenobílé pásky, zábradlí a podobně“, když fotodokumentace a protokol o ohledání místa úrazu [anonymizováno] vypovídají zcela opačně. S ohledem na uvedené odvolací soud uzavřel, že nemůže jako správný obstát závěr soudu prvního stupně o tom, že jedinou příčinou úrazu poškozeného byla právě jeho opilost, když je zjevné, že i v případě opilosti poškozeného by zřejmě nedošlo k jeho úrazu za situace, pokud by schodiště bylo v přízemí řádně zajištěno. Jestliže soud prvního stupně jakkoliv neposuzoval existenci nezajištěného schodiště, a tedy ani případné porušení povinnosti žalované zajistit řádně pracoviště proti možnému riziku pádu zaměstnance do hloubky, a to jako příčinu vzniklého úrazu poškozeného, pak dle odvolacího soudu věc neúplně, tedy nesprávně právně posoudil.

6. V kasačním rozhodnutí odvolací soud uložil nalézacímu soudu, aby v dalším řízení znovu zhodnotil provedené důkazy, včetně důkazů dosud pominutých, resp. nehodnocených, a to jednotlivě i ve svém souhrnu. Poté aby posoudil, zda významnou (důležitou) příčinou úrazu poškozeného bylo 1/ zaviněné porušení povinnosti žalované zajistit řádně pracoviště (schodiště) proti pádu do hloubky, 2/opilost poškozeného zaměstnance a případně 3/ nedostatečná kontrola zaměstnanců na alkohol na pracovišti (bude-li soudem na základě nového hodnocení důkazů zjištěna). Budou-li jako významné (důležité) shledány dvě nebo více příčin úrazu poškozeného zaměstnance, pak aby posoudil, jakou měrou (dílem) se na úrazu poškozeného podílely jednotlivé skutečnosti (příčiny) a podle výsledku takového posouzení aby stanovil míru odpovědnosti žalované za náklady vynaložené žalobkyní na léčení poškozeného zaměstnance, s tím, že přitom vezme v úvahu, že sama žalobkyně již požadované náklady na léčení z důvodu spoluzavinění poškozeného (jeho opilost) snížila o 20 %.

7. V dalším řízení soud prvního stupně doplnil dokazování (doplnění výslechu [role v řízení] [příjmení]. [příjmení], S. [anonymizováno] a P. [příjmení], výslech [role v řízení] [příjmení] [jméno] [příjmení]) a v souladu se závazným názorem odvolacího soudu znovu zhodnotil provedené důkazy, včetně důkazů v předchozím řízení nehodnocených (protokol o ohledání místa činu, vč. náčrtku místa činu pořízeného [stát. instituce], fotodokumentace), a to jednotlivě i ve svém souhrnu, a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Poškozený zaměstnanec žalované dne [datum] utrpěl při výkonu práce stavebního dělníka na pracovišti poškozeného vážný úraz, když přepadl přes výřez schodiště vedoucího z přízemí do sklepních prostor budovy. Způsobil si vážné poranění hlavy a páteře a v souvislosti s dlouhodobým poskytováním [anonymizována dvě slova] zaplatila žalobkyně smluvním [anonymizováno] zařízením částku ve výši [částka]. Z výpovědi svědků měl soud prvního stupně za prokázané, že žalovaná pravidelně prostřednictvím minimálně dvou (J. [příjmení], P. [příjmení]) či více osob (p. [příjmení]) prováděla kontrolu alkoholu na pracovišti, pracovníci žalované, včetně poškozeného, byli vybaveni pracovními ochrannými pomůckami a každý rok byli seznámeni s požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích a s dodržováním zásad [anonymizováno] na pracovištích. Dále nalézací soud vyšel ze zjištění, že poškozený neměl v době úrazu pracovní helmu a nacházel se v silně podnapilém stavu (stav těžké opilosti). V den nehody nebylo místo, odkud došlo k pádu poškozeného, řádně zabezpečeno, neboť v době úrazu v místě nehody bylo demontováno provizorní zábradlí i lešeňová podlaha, která otvor zakrývala, a to z důvodu provádění malířských prací. V místě měla být instalována igelitová zábrana, kterou mělo být ohraničeno pracoviště (tzv. bíločervené pásky), to se však nestalo, v blízkosti nezajištěného otvoru v suterénu byl umístěn i další materiál.

8. Po právní stránce prvostupňový soud zjištěný skutkový stav posoudil podle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění ve spojení s § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dospěl k závěru, že hlavní a nejpodstatnější, tedy významnou příčinou způsobeného pracovního úrazu poškozeného v míře 80 % byla skutečnost, že poškozený se vlastní vinou uvedl do stavu těžké opilosti v pracovní době (čemuž žalovaná přes vynaložená opatření nemohla zabránit) a následkem toho přepadl přes výřez schodiště vedoucího z přízemí do sklepních prostor a způsobil si tak vážné poranění hlavy a páteře. Žalovaná splnila zákonem stanovené povinnosti, pokud jde o kontrolu alkoholu na pracovišti či zajištění pracovních ochranných pomůcek pro pracovníky, včetně poškozeného. Skutečnost, že poškozený na pracovišti v době bezprostředně předcházející úrazu pádem požil alkohol či si odložil ochranou helmu, považuje soud prvního stupně za exces tohoto pracovníka, kterému žalovaná nemohla zabránit. Jako méně závažnou příčinu v míře 20 % pak nalézací soud shledal to, že žalovaná řádně nezabezpečila místo pádu, když zde v den nehody nebyly umístěny žádné bezpečností prvky, naopak se v bezprostřední blízkosti nacházely palety se stavebním materiálem či cihly. V tomto směru však soud prvního stupně zdůraznil, že i kdyby v místě pádu uvedené bezpečnostní pásky byly, vrávorající osobu by neudržely, a tudíž pádu nezabránily.

9. Ohledně námitky žalované, že není ve věci pasivně věcně legitimována, setrval prvostupňový soud na svém původním závěru o její nedůvodnosti, kdy tento byl potvrzen i soudem odvolacím. Žalovaná jako zaměstnavatel poškozeného měla jednoznačně povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví svých zaměstnanců na určeném pracovišti (pracoviště poškozeného), a to ve smyslu ustanovení § 101 a násl. zákoníku práce; odpovědnost žalované za své zaměstnance na pracovišti poškozeného navíc vyplývá i z uzavřené smlouvy o dílo ze dne [datum].

10. Soud prvního stupně zohlednil, že žalobkyně sama již požadované náklady na léčení z důvodu spoluzavinění poškozeného (opilost) snížila o 20 % na částku [částka] a rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 20 % z veškerých vynaložených nákladů na léčení poškozeného (20 % z [částka]), tedy částku [částka]. Ve zbývající části ([částka]) žalobu s ohledem na spoluzavinění poškozeného jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení prvostupňový soud rozhodl s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že částečně úspěšné žalované (75 % úspěch) přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení ve výši [částka].

11. Proti výroku II. a III. tohoto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání s odkazem na ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Akcentovala, že nepopírá spoluzavinění poškozeného, který se na pracovišti pohyboval pod vlivem alkoholu (sama uznala jeho spoluzavinění v rozsahu 20 %, o které žalobní nárok ponížila), nicméně má za to, že převažující příčinou pádu byla lhostejnost žalované k základním podmínkám [anonymizováno] a bezpečnosti osob pohybujících se na jejím pracovišti, když předmětné schodiště neosadila žádným ochranným prvkem proti pádu z výšky. K pracovnímu úrazu poškozeného by dle žalobkyně nedošlo, jestliže by schodiště bylo řádně zabezpečeno zábradlím či jiným ochranným prvkem proti pádu. Žalobkyně namítala, že nalézací soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým závěrům. Svědky [příjmení]. [příjmení], S. [anonymizováno] a Ing. [příjmení] považuje žalobkyně za nevěrohodné a jejich tvrzení za smyšlená a lživá, když navíc žádná z výpovědí uvedených svědků nemá oporu v protokolu Policie ČR o ohledání místa činu a žalovaná nikdy soudu nenabídla důkaz, který by alespoň rámcově osvědčil tvrzení těchto svědků a údajném zabezpečení místa úrazu. Soud prvního stupně tvrzením uvedených svědků o údajných ochranných prvcích uvěřil a rozhodl o převážném zavinění poškozeného, s tímto závěrem však žalobkyně nesouhlasí a rozložení míry zavinění nepovažuje za spravedlivé. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu a žalobkyni přizná náhradu nákladů řízení.

12. V písemném vyjádření k odvolání žalovaná opakovaně argumentovala tím, že neporušila povinnost zabezpečit pracoviště, neboť generálním dodavatelem zhotovení bytových domů a tedy osobou povinnou zabezpečit pracoviště byla [právnická osoba], s. r. o., žalovaná byla pouze subdodavatelem. Pokud jde o povinnosti žalované na úseku [anonymizováno] (proškolení pracovníků, vybavení pracovníků ochrannými pomůckami, namátkové kontroly na alkohol), pak tyto žalovaná beze zbytku splnila, což bylo v řízení prokázáno. Dle žalované nebyly v řízení shledány jakékoli poznatky o tom, že by žalovaná něco porušila, přesto soud prvního stupně rozhodl o podílu žalované na reparaci nákladů na léčení poškozeného ve výši 20 %. Vzhledem k odvolání žalobkyně, které žalovaná považuje za zcela tendenční a nepravdivé, má žalovaná za to, že soud prvního stupně s ohledem na skutková zjištění postupoval vůči žalované velmi tvrdě a nepřiměřeně.

13. Žalovaná podala proti výroku I. napadeného rozsudku včasné odvolání a odkázala v něm na své vyjádření k odvolání žalobkyně. Zdůraznila, že v řízení následujícím po kasačním rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zrušeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, se důkazní situace – pozice žalované, nijak nezměnila, resp. se její pozice zlepšila a upevnila, a přesto nalézací soud rozhodl o podílu žalované na reparaci škody ve výši 20 %. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá.

14. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně ani žalované není důvodné.

15. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav poté, co v souladu se závazným rozhodnutím odvolacího soudu provedl všechny potřebné důkazy a tyto důkazy také správně zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti v souladu s § 132 o. s. ř. Zjištěný skutkový stav pak soud prvního stupně též správně posoudil po právní stránce.

16. Odvolací soud v prvé řadě opakuje svůj právní názor vyjádřený již v kasačním usnesení ze dne [datum] a uzavírá, že námitka nedostatku věcné pasivní legitimace žalované opřená o tvrzení, že na pracovišti byla pouze subdodavatelem, že zhotovitelem byl jiný subjekt ([právnická osoba], s. r. o.), resp. námitka, že žalovaná nebyla osobou povinnou zabezpečit pracoviště poškozeného, je zcela neopodstatněná. V řízení bylo zjištěno a není mezi účastníky ani sporné, že poškozený pracoval v budově v [anonymizována dvě slova], [obec a číslo], jako na místě výkonu práce, které bylo určené poškozenému žalovanou jako jeho zaměstnavatelem, když žalovaná zde činnost vykonávala na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi [právnická osoba], jako objednatelem a žalovanou jako zhotovitelem. Žalovaná jako zaměstnavatel tak měla jednoznačně povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví svých zaměstnanců na určeném pracovišti, a to ve smyslu § 101 a násl. zákoníku práce. Rozsáhlé argumenty žalované uplatňované opakovaně v průběhu předchozího i tohoto řízení, dovozující povinnost jiných subjektů zajistit bezpečnost na pracovišti poškozeného, jsou tak zcela bezpředmětné. Argumentuje-li žalovaná tím, že na pracovišti pracovaly i jiné osoby, než zaměstnanci žalované, pak lze jen poukázat na § 101 odst. 3 a 4 zákoníku práce, které upravuje nad rámec povinnosti dané v § 101 odst. 1 zákoníku práce v takovém případě spolupracovat při zajišťování bezpečnosti práce. Navíc, jak bylo zjištěno ze smlouvy uzavřené mezi [právnická osoba], jako objednatelem a žalovanou jako zhotovitelem, bylo povinností žalované zajistit vlastní dozor na bezpečností práce na pracovišti objednatele, resp. bylo povinností žalované upozornit objednatele na všechny okolnosti, které by mohly vést k ohrožení zdraví a života pracovníků. Uvedené argumenty tak nemohou vést k závěru o nedostatku pasivní legitimace žalované, neboť žalovaná byla odpovědná za bezpečnost svých zaměstnanců při výkonu jejich práce i na pracovišti objednatele.

17. Zákonným předpokladem vzniku nároku zdravotní pojišťovny podle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění je, že pojišťovna uhradila ze zdravotního pojištění náklady na péči o svého pojištěnce, které vznikly jako důsledek zaviněného protiprávního jednání třetí osoby proti němu. Třetí osoba odpovídá pojišťovně pouze v tom rozsahu, v jakém její zaviněné protiprávní jednání je v příčinné souvislosti s náklady vynaloženými na ošetření a léčení pojištěnce. V rozsahu, v němž se na vzniku těchto nákladů podílely jiné okolnosti nebo v jakém byl způsoben spoluzaviněním pojištěnce, třetí osoba za škodu podle § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění zdravotní pojišťovně neodpovídá. O vztah příčinné souvislosti mezi škodou spočívající ve vynaložených nákladech na léčení pojištěnce a zaviněným protiprávním jednáním třetí osoby se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda následkem tohoto protiprávního jednání, tj. bez tohoto protiprávního jednání by škoda nevznikla tak, jak vznikla. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů práva zdravotní pojišťovny na náhradu škody podle § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění, nestačí pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku protiprávního jednání třetí osoby, nýbrž musí být tato příčinná souvislost postavena najisto. Protiprávní jednání třetí osoby nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou. Postup při zjišťování této příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, pouze z hlediska jejích příčin, neboť příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou (jde ve své podstatě o hledání jevu, který škodu vyvolal). Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat ty příčiny a následky, které jsou důležité pro uplatněný nárok na náhradu škody. Vztah příčinné souvislosti mezi vznikem škody a zaviněným protiprávním jednáním třetí osoby je vyloučen, jestliže škoda spočívající ve vynaložených nákladech na léčení pojištěnce byla způsobena výlučně zaviněním samotného pojištěnce. Dané ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění, jakožto zvláštní ustanovení ve vztahu k ustanovením občanského zákoníku o náhradě škody, zakládá zdravotní pojišťovně specifické právo požadovat od třetích osob náhradu škody spočívající v nákladech na poskytnuté služby hrazené ze zdravotního pojištění, které vznikly v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči pojištěncům zdravotní pojišťovny. Znamená to, že třetí osoba odpovídá zdravotní pojišťovně pouze v tom rozsahu, v jakém její zaviněné protiprávní jednání je v příčinné souvislosti s náklady vynaloženými na ošetření a léčení pojištěnce. V rozsahu, v němž se na vzniku těchto nákladů podílely jiné okolnosti nebo v jakém byl jejich vznik způsoben jednáním pojištěnce, třetí osoba za škodu podle § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění zdravotní pojišťovně neodpovídá, neboť zde není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a zaviněným jednáním třetí osoby. Jestliže právo na náhradu škody zdravotní pojišťovně v určitém rozsahu vůbec nevzniklo, není k náhradě v tomto rozsahu nikdo povinen a ohledně této části nákladů vynaložených na poskytnuté služby hrazené ze zdravotního pojištění nelze ani nikomu uložit platební povinnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] či ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

18. V rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] Nejvyšší soud konstatoval, že pro stanovení rozsahu povinnosti zaměstnavatele jako třetí osoby k náhradě nákladů na hrazené služby vynaložených zdravotní pojišťovnou v souvislosti s péčí o jejího pojištěnce, který utrpěl pracovní úraz, nemá význam, zda poškozený zaměstnanec - pojištěnec svým jednáním zaviněně porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a zda s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, neboť tyto okolnosti jsou rozhodné pouze pro posouzení, zda se zaměstnavatel zcela nebo zčásti zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem zaměstnance podle ustanovení § 270 zákoníku práce. Rozsah odpovědnosti zaměstnavatele za škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem tedy nemá žádný vliv na rozsah jeho povinnosti (jako třetí osoby) k náhradě vůči zdravotní pojišťovně podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění.

19. V případě posouzení žalobou uplatněného nároku není s ohledem na uvedené judikaturní závěry podstatné, zda žalovaná v souladu s ustanoveními zákoníku práce řádně seznámila poškozeného s požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví při práci, s dodržováním zásad [anonymizováno] nebo zda dodržování předpisů a pokynů k zajištění bezpečnosti soustavně kontrolovala. Pro posouzení nároku žalobkyně ve smyslu § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění je zásadní to, zda se žalovaná svým zaviněným protiprávním jednáním podílela – vedle spoluzavinění poškozeného v důsledku jeho opilosti – na vzniku škody, spočívající ve vynaložených nákladech na léčení poškozeného pojištěnce. V tomto směru soud prvního stupně správně na základě provedených důkazů a po jejich řádném zhodnocení jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, dospěl ke skutkovému závěru, že schodiště v den úrazu nebylo zajištěno, když v souvislosti s prováděnými pracemi na stavbě bylo toto zabezpečení odstraněno, aniž by však bylo čímkoli nahrazeno. V daném případě je významné, zda bylo schodiště zajištěno v okamžiku úrazu poškozeného; zabezpečení ve dnech nehodě předcházejících není pro posouzení žalobního nároku rozhodné. Námitky žalobkyně ohledně nevěrohodnosti svědků a s tím související nesprávná skutková zjištění ve vztahu k (ne) zajištění schodiště v době před úrazem, jsou dle odvolacího soudu irelevantní, neboť v řízení bylo jednoznačně prokázáno (výpovědi svědků, fotodokumentace, protokol o ohledání místa činu), že v rozhodné době – v době pádu poškozeného - schodiště z přízemí do suterénu nebylo jakkoliv zajištěno proti pádu, což je pro posouzení odpovědnosti žalované za vznik škody spočívající ve vynaložených nákladech na léčení poškozeného zcela rozhodující.

20. Odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně správně zjistil dvě významné příčiny úrazu poškozeného – 1/opilost poškozeného a 2/nezajištění schodiště ze strany žalované jako zaměstnavatele poškozeného odpovědné za bezpečnost pracoviště. Následně posoudil, jakým dílem se tyto skutečnosti podílely na úrazu poškozeného, a dospěl k závěru, že zásadní příčinou, která vedla k poškození zdraví poškozeného, byla jeho silná opilost a v souvislosti s tím pád do v té chvíli nezajištěného suterénu budovy. Spoluzavinění žalované stanovil soud prvního stupně v rozsahu 20 %, zbývajících 80 % pak připadá na zavinění poškozeného, za které žalovaná neodpovídá. Stanovení tohoto poměru odpovídá v řízení zjištěným skutečnostem, odvolací soud jej proto shledává správným a spravedlivým.

21. S ohledem na shora uvedené odvolací soud podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, který odpovídá § 142 odst. 2 o. s. ř.

22. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 2 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. podle poměru úspěchu ve věci tak, že právo na jejich náhradu ve výši 50 % přiznal v odvolacím řízení částečně úspěšné žalované (úspěch žalované 75 % - úspěch žalobkyně 25 %). Náklady žalované v řízení před odvolacím soudem činí celkem [částka] a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka], odměny advokáta ve výši [částka] za 2 úkony právní služby po [částka] podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu (vyjádření k odvolání včetně následného odvolání a účast na jednání odvolacího soudu), paušální náhrady hotových výdajů ve výši [částka] za 2 úkony po [částka] podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% DPH z částky [částka] ve výši [částka]; 50 % z částky [částka] pak činí [částka]. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud určil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

23. Odvolací soud dále rozhodl ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. o nákladech státu v podobě svědkům [příjmení]. [příjmení] a M. Mlýnkovi přiznaného svědečného v celkové výši [částka] (viz usnesení soudu prvního stupně na č. l. 40 a č. l. 58 spisu), a to podle poměru úspěchu účastníků ve věci. Žalobkyně, která byla ve věci neúspěšná ze 75 %, je tak povinna na nákladech státu zaplatit [částka] a žalovaná, která byla neúspěšná z 25 %, je povinna na nákladech státu zaplatit [částka]. Třídenní lhůtu odvolací soud stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení