30 Co 214/2025 - 65

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové, soudce Mgr. Zdeňka Váni a soudkyně JUDr. Kateřiny Kodetové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 311.761 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. května 2025 č. j. 4 C 20/2025-38 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se výroku II. o věci samé potvrzuje.

II. Ve výroku V. o nákladech řízení se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 21.695 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 16.562 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zastavil řízení ohledně zaplacení částky 4.911,10 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 26. 1. 2025 do zaplacení; výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 101.525,55 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 101.525,55 Kč od 26. 1. 2025 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku; výroky III. a IV. zamítl žalobu o zaplacení částek 33.881,90 Kč a 44.531 Kč s příslušenstvím a výrokem V. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 23.804 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

2. Rozhodl tak o žalobě podané k soudu dne 26. 1. 2025, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 311.761 Kč s příslušenstvím jako náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu a škodu z důvodu nepřiměřené délky řízení ve věcech služebního poměru vztahující se k projednání žádosti ze dne 13. 8. 2008, kterou se žalobce domáhal doplacení ušlého platu za období jeho určování do služeb [název] a [název 2]. O žádosti žalobce bylo rozhodnuto pravomocným rozhodnutím [funkce] č. j. [spisová značka] ze dne 15. 7. 2024, které nabylo právní moci 18. 7. 2024. Délka posuzovaného řízení (od podání žádosti do právní moci posledního rozhodnutí včetně řízení před správními soudy) tak činí 15 let 11 měsíců a 5 dnů. Žalobce žalobou uplatnil dobu trvání řízení do 1. 11. 2024, tedy délku řízení v trvání 5.924 dnů, resp. 16 let, 2 měsíců a 19 dnů, neboť řízení dosud nebylo skončeno s ohledem na následně podanou žalobu ke správnímu soudu. Od nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení žalobce odvozoval svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 267.230 Kč a dále nárok na náhradu nákladů svého zastoupení advokátem ve výši 44.531 Kč.

3. Žalovaná v řízení navrhovala zamítnutí žaloby, neboť žalobci již poskytla finanční zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 126.908,11 Kč, což považovala za dostačující. Majetkovou škodu žalobce u žalované řádně neuplatnil, nadto ve správním řízení o žádosti si každý z účastníků nese náklady ze svého, žalobce proto nemá nárok na jejich náhradu.

4. Soud prvního stupně v napadaném rozsudku vyšel zejména ze zjištění, že dne 13. 8. 2008 bylo u žalované na návrh žalobce zahájeno řízení o doplatek platu. Rozhodnutím prvostupňového správního orgánu ze dne 22. 8. 2008 byla žádost žalobce zamítnuta jako nedůvodná. K odvolání žalobce ze dne 18. 9. 2008 rozhodl správní orgán II. stupně dne 11. 12. 2008 tak, že odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Žalobce napadl toto rozhodnutí ze dne 14. 1. 2009. Rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 15. 4. 2010 bylo rozhodnutí správního orgánu II. stupně zrušeno a věc byla správnímu orgánu vrácena. Důvodem zrušení rozhodnutí byla jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. V návaznosti na to správní orgán II. stupně vydal rozhodnutí ze dne 7. 6. 2010, kterým rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Dne 16. 9. 2013 bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterým byla žádost žalobce jako nedůvodná zamítnuta, částečně bylo konstatováno promlčení nároku. Dne 7. 10. 2013 podal žalobce odvolání proti tomuto rozhodnutí, přičemž jeho odvolání bylo rozhodnutím správního orgánu II. stupně zamítnuto dne 8. 1. 2014. Žalobce podal správní žalobu dne 10. 3. 2014, o které bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 10. 7. 2015 tak, že rozhodnutí odvolacího správního orgánu bylo zrušeno pro nezákonnost. Dne 8. 9. 2015 správní orgán II. stupně rozhodl opětovně o podaném odvolání tak, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto orgánu k novému projednání. Žalobce podal dne 31. 10. 2016 žádost o ochranu proti nečinnosti, dne 23.11.2016 vydal velitel vzdušných sil příkaz správnímu orgánu I. stupně k vydání rozhodnutí do 31. 3. 2017. Správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí dne 29. 3. 2017, kterým žádosti částečně vyhověl a přiznal žalobci odměnu za práci přesčas v částce 98.791 Kč. Ve zbytku žádost zamítl pro nedůvodnost a promlčení nároku. K odvolání žalobce bylo výše uvedené rozhodnutí dne 7. 9. 2017 odvolacím orgánem zrušeno a věc vrácena správnímu orgánu I. stupně k novému projednání z důvodu nepřezkoumatelnosti. Velitel vzdušných sil následně dne 6. 11. 2018 přikázal správnímu orgánu I. stupně vydat rozhodnutí do 31. 12. 2018. Správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 21. 1. 2019 částečně vyhověl žádosti, a to v rozsahu částky 113.516 Kč, ve zbytku byla žádost zamítnuta pro nedůvodnost a promlčení. Žalobcovo odvolání proti uvedenému rozhodnutí odvolací správní orgán dne 9. 7. 2019 zamítl. Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího správního orgánu správní žalobou, o které bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v [místo] ze dne 11. 8. 2021 č. j. [spisová značka] tak, že rozhodnutí správního orgánu II. stupně bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Správní orgán II. stupně napadl rozsudek Krajského soudu v [místo] kasační stížností, která byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta. Spis byl vrácen správnímu orgánu II. stupně dne 26. 8. 2022. Odvolací správní orgán následně rozhodl dne 12. 9. 2022 tak, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Správní orgán I. stupně následně rozhodnutím ze dne 15. 1. 2024 žádosti vyhověl v části nároku na zaplacení 187.526,24 Kč spolu s úrokem z prodlení v částce 310.637,33 Kč. Žalobce napadl i toto rozhodnutí odvoláním (pouze v nevyhovující části), přičemž jeho odvolání bylo správním orgánem II. stupně zamítnuto pro promlčení, a to rozhodnutím ze dne 15. 7. 2024.

5. Dopisem ze dne 17. 1. 2025 žalovaná reagovala na předběžné uplatnění nároku žalobce ze dne 25. 7. 2024, kterým žalobce nárokoval 500.000 Kč za nemajetkovou újmu a majetkovou škodu. Žalovaná tímto dopisem přiznala žalobci 126.908,11 Kč z titulu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení. Jako výchozí částku za každý rok doby řízení stanovila částku 17.000 Kč, přičemž za první dva roky řízení přiznala částku v poloviční výši. Řízení trvalo 15 let 11 měsíců a 5 dnů, tedy výchozí částku určila na 253.816,21 Kč. Tuto částku snížila o 40 % z důvodu složitosti věci a o 40 % z důvodu, že řízení probíhalo na 4 stupních. Zvýšení provedla o 30 % z důvodu, že věc se týkala služebního poměru žalobce a řízení bylo nestandardně dlouhé. Celkem tak žalovaná přiznala žalobci 126.908,11 Kč, ve zbytku uplatněný nárok odmítla. Částka 126.908,11 Kč byla žalobci poukázána dne 27. 1. 2025.

6. Soud prvního stupně pak věc po právní stránce posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“). Předně soud prvního stupně uvedl, že část nároku vztahujícího se k nepřiměřené délce správního řízení za období od 19. 7. 2024 do 1. 11. 2024 nebyla žalobcem u žalované předběžně uplatněna, proto řízení o odpovídající části nároku na zaplacení částky 4.911,10 Kč s příslušenstvím zastavil z důvodu nedostatku podmínky řízení podle § 104 odst. 2 o. s. ř. Celkovou délku řízení činící 15 let, 11 měsíců a 5 dnů (od 13. 8. 2008 do 18. 7. 2024) pak prvostupňový soud hodnotil jako nepřiměřenou, v posuzovaném řízení tak došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Zabýval se proto tím, jaká satisfakce odpovídá nemajetkové újmě žalobce, jejíž vznik se presumuje.

7. Základní částku zadostiučinění stanovil obvodní soud na 253.819,40 Kč v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 (publikované pod R 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a to částkou odškodnění ve výši 17.000 Kč za jeden rok řízení s výjimkou prvních dvou let řízení, kdy základní částku redukoval na polovinu. Tutu základní částku pak modifikoval za použití jednotlivých kritérií ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk.

8. Podle obvodního soudu je základní částku je třeba snížit z důvodu skutkové i právní složitosti, o čemž mezi účastníky nebylo sporu. Žalovaná však provedla snížení z tohoto důvodu o 40 %, což nalézací soud s ohledem na prokázaný průběh řízení neshledal adekvátním. Ve věci je přiměřené snížit základní částku o 20 % z důvodu složitosti věci, neboť podkladem pro rozhodnutí bylo větší množství listinných podkladů pro výpočet ušlého platu žalobce, ve věci bylo vyslýcháno 6 svědků a pokud jde o právní složitost, ze správního spisu je zřejmé, že bylo nutné provést dopočet platu za velké množství přesčasových služeb. Délka řízení byla způsobena v zásadě opakovaným rušením správních rozhodnutí správními soudy pro nepřezkoumatelnost nebo nezákonnost.

9. Pokud jde o snížení základní částky z důvodu, že řízení probíhalo ve 4 stupních, shledal obvodní soud přiměřeným snížení z tohoto důvodu o 20 %, v tomto ohledu se tak rovněž ztotožnil s žalobcem. Žalovanou navrhované snížení o dalších 40 % soud adekvátním neshledal, přihlédl přitom k tomu, že nutnost projednání věci ve čtyřech instancích způsobila do značné míry sama žalovaná tím, že žádosti žalobce opakovaně zamítala, přičemž tak činila nepřezkoumatelným či nezákonným způsobem.

10. Podle nalézacího soudu je pak na místě zvýšit základní částku pro zvýšený význam řízení pro žalobce, neboť řízení se týkalo doplatku platu, tedy jde o věc obdobnou věci pracovněprávní, přičemž šlo rovněž o poměrně vysokou částku (doplaceno bylo nakonec 187.526,24 Kč). Soud prvního stupně proto navýšil základní částku o 30 %. Pokud žalobce argumentoval tím, že celá jeho rodina se z důvodu chybějící části platu stala obětí podvodu, pak nalézací soud neshledal příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem žalované spočívajícím v nepřiměřené délce správního řízení a skutečností, že žalobce investoval peněžní prostředky s příslibem jejich vysokého zhodnocení, ačkoliv šlo o podvod.

11. Nalézací soud tedy shrnul, že základní částku 253.819,40 Kč je třeba snížit o 10 % (- 20 % - 20 % + 30 %). Žalobci tak náleží zadostiučinění v celkové výši 228.437,46 Kč. Zároveň prvostupňový soud vyšel z toho, že žalovanou již bylo žalobci poskytnuto zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení ve výši 126.908,11 Kč, proto mu přiznal částku 101.525,55 Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím požadovaném nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 33.881,90 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl; stejně tak neshledal důvod pro přisouzení požadované náhrady škody ve výši 44.531 Kč s příslušenstvím, neboť žalobcem vynaložené náklady právního zastoupení nepředstavují účelně vynaložené náklady k odstranění nepřiměřené délky řízení. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř.

12. Žalobce podal včasné odvolání proti výroku V. o nákladech řízení. Uvedl, že prvostupňový soud při přiznání náhrady nákladů řízení vůbec nereflektoval, že žalobce podal žalobu o zaplacení částky 311.761 Kč s příslušenstvím. I pokud žalobce reflektuje míru, v níž obvodní soud řízení zastavil, resp. žalobu zamítl, pak při zohlednění částky přiznané rozsudkem (101.525,55 Kč) a částky, kterou prokazatelně uhradila žalovaná po podání žaloby (126.908,11 Kč), má žalobce za to, že za úkony právní služby do částečného zpětvzetí žaloby bylo na místě, aby mu byla odměna přiznána z tarifní hodnoty 228.434,02 Kč, pro pozdější úkony z tarifní hodnoty soudem přiznané částky 101.525,55 Kč. Pokud nebyl přiznán ze strany soudu prvního stupně úkon právní služby spočívající v předběžném uplatnění nároku u žalované, pak s tímto žalobce souhlasil, nikoliv však s tím, že žalobci nebyla přiznána odměna za zpracované vyjádření k replice žalované z 24. 3. 2025 obsahující částečné zpětvzetí žaloby, které sice nebylo doručeno v době jeho datace, ale až při jednání, toto však obsahuje obsáhlé vyjádření k replice žalované, seznam úkonů právní služby, ze kterých se sestává majetková újma žalobce a konečně i částečné zpětvzetí žaloby, kterým žalobce reagoval na skutečnost, že po podání žaloby došlo k úhradě části nemajetkové újmy. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud zrušil výrok V. rozsudku a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně dle jejich vyčíslení z 15. 5. 2025 (vyjma úkonu za předběžné uplatnění újmy) a náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem.

13. Žalovaná podala včasné a přípustné odvolání proti výrokům II. a V. rozsudku, neboť podle ní rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci a na nepřihlédnutí ke skutečnostem tvrzeným žalovanou a k jím označeným důkazům. Podáním ze dne 25. 7. 2024 žalobce požádal o poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení ve věci služebního poměru v souvislosti se žádostí žalobce ze dne 18. 8. 2008, kterou se domáhal doplacení ušlého platu za období jeho služby u [název] a [název 2]. Touto žádostí žalobce požadoval zaplacení částky 500.000 Kč. Žalovaná vyřídila žádost v šestiměsíční lhůtě přípisem ze dne 17. 1. 2025 č. j. [spisová značka], který byl dodán do datové schránky právního zástupce žalobce dne 22. 1. 2025, přičemž žalovaná přiznala žalobci částku ve výši 126.908,11 Kč. Žalobce se žalobou ze dne 26. 1. 2025 domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 311.761 Kč. Vyhovující výrok II. rozsudku je podle žalované založen na adekvátní výši moderace základní částky zadostiučinění z titulu skutkové a právní složitosti věci a počtu stupňů, ve kterých byla věc projednávána. Ohledně této otázky se soud prvního stupně obecně ztotožnil se stanoviskem žalované, že základní částku je třeba snížit z důvodu skutkové i právní složitosti věci, jakož i zohlednit počet stupňů, ve kterých byla věc projednávána. Při stanovení konkrétní výše procentní redukce základní částky se však nalézací soud přiklonil ke stanovisku žalobce, že redukovat je na místě o 20 % z titulu složitosti a o 20 % z titulu počtu stupňů soudní soustavy. Podle žalované měl však soud prvního stupně přisvědčit stanovisku žalované a při posouzení věci stanovit výši redukce o 40 %, a to v obou případech. Úvaha soudu prvního stupně zcela pomíjí komplikovanost právní otázky, která byla v posuzovaném řízení před služebními orgány a soudy řešena. Žalovaná poukázala na rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 10. 7. 2015 č. j. [spisová značka], ve kterém uvedený soud jednak došel k závěru, že věc spadá do úpravy evropského práva, konkrétně Směrnice Rady č. 93/104/ES a Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/88 ES. Již sama skutečnost, že Krajský soud v [adresa] při posouzení věci aplikoval evropské právo svědčí pro její zvýšenou právní složitost. Mimo to, tentýž soud v předmětném rozsudku posoudil věc tak, že část pracovní doby, která převyšuje maximální limity pracovní doby, je třeba hodnotit jako práci přesčas a poskytnout za ní příplatek dle příslušné legislativy. Předmětný rozsudek byl vydán ve věci několika desítek žadatelů a jeho závěry musely služební orgány akceptovat do doby, než došlo k odlišnému posouzení věci v rámci dalšího soudního přezkumu. Žalovaná dále uvedla, že v průběhu celého správního řízení, tj. včetně řízení před správními soudy, byla rozhodnutí žalované zrušena správními soudy nikoliv z důvodu meritorně špatně posouzené věci, ale z procesních důvodů. Mimo již uvedeného rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 10. 7. 2015 č. j. [spisová značka], se danou věcí v meritu zabýval Krajský soud v [místo] ve svém rozsudku ze dne 11. 8. 2021 č. j. [spisová značka], a následně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 8. 2022 č. j. [spisová značka]. S ohledem na skutečnost, že ostatní rozsudky v celé délce správního řízení neměly pro meritorní posouzení prostor (z procesních důvodů), nebyla stěžejní právní otázka nikterak vyřešena ve své podstatě až do rozsudku Nejvyššího správního soudu. Meritum věci pak bylo najisto postaveno právě až rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Závěr soudu prvního stupně, že nelze shledat žádnou významnou složitost posuzovaného řízení, tedy podle žalované není opodstatněný.

14. V návaznosti na to je třeba jako nedostatečnou hodnotit i redukci zadostiučinění z hlediska počtu stupňů, ve kterých byla věc projednávána. Soud prvního stupně vycházel z toho, že projednání ve čtyřech stupních zapříčinila do značné míry strana žalovaná, když žádosti žalobce zamítala. Čtvrtý stupeň tak byl ve věci angažován z důvodu podání neúspěšné kasační stížnosti žalovanou stranou. Podání kasační stížnosti ale nelze klást k její tíži, neboť se jedná o její procesní právo. S tím souvisí i skutečnost, že žalovaná musí plnit své povinnosti jako řádný hospodář, pokud se jedná o nakládání se státními prostředky, přičemž v tomto smyslu musí i konat. Nelze předjímat, že kasační stížnost žalované bude neúspěšná. Posuzovaná věc byla podle žalované nadstandardně právně složití, z čehož rezultoval i počet stupňů, ve kterých byla projednávána. Počet stupňů by měl být podle žalované zohledněn v plném rozsahu 40 %.

15. Dále žalovaná nesouhlasila s výrokem V. o nákladech řízení. K uhrazení částky 126.908,11 Kč došlo až den po podání žaloby, avšak z důvodu prodlení věřitele na straně žalobce, částka 126.908,11 Kč tak byla žalobci vyplacena v rámci předběžného projednání nároku. Jestliže byla částka 126.908,11 Kč žalobci vyplacena v rámci předběžného projednání, tak žalobce byl v soudním řízení o zaplacení částky 184.852,89 Kč úspěšný pouze v 55 % žaloby, což odpovídá přiznané částce 101.525,55 Kč. Neúspěšnost žalobce je v míře 45 %, tj. v částce 83.324 Kč, která představuje součet částek podle výroků I., III. a IV. rozsudku (4.911,10 Kč + 33.881,90 Kč +[Anonymizováno]44.531 Kč). Žalobci proto nelze přiznat plnou náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce byl ve věci úspěšný pouze částečně, proto oběma účastníkům řízení náleží poměrná náhrada nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. Ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. pak podle žalované v dané věci nelze použít. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. změnil tak, že se žaloba zamítá a žalované přiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a rovněž v odvolacím řízení.

16. Žalobce se následně písemně vyjádřil k odvolání žalované.

17. Odvolací soud z podnětu včas podaných odvolání a v mezích jimi vytčených podle § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal při nařízeném jednání vyhovující výrok II. o věci samé a výrok V. o nákladech řízení, odvolání žalované však opodstatněným neshledal.

18. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, učinil z nich správná skutková zjištění a věc v zásadě správně posoudil i po stránce právní. Rozsudek soudu prvního stupně tak mohl být dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci. Odvolací soud v této věci tak vychází ze zjištění a navazujících právních úvah učiněných soudem prvního stupně, na něž pro jejich správnost v zájmu přehlednosti vlastního rozhodnutí odkazuje s následujícím upřesněním.

19. V projednávané věci se jedná o odpovědnost za průběh samotného správního řízení, včetně navazujícího řízení před správními soudy, spočívající v jeho nepřiměřené délce, tedy o odpovědnost vyplývající z veřejnoprávního vztahu, neboť jde o poměr mezi účastníkem správního řízení a rozhodujícím správním orgánem, byť jsou jimi (bývalý) voják z povolání a služební funkcionář a předmětem řízení jsou práva a povinnosti vyplývající ze služebního poměru. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 570/20 uvedl, že „z ústavního pořádku vyplývá, že každý má v řízení, v jehož rámci rozhodují orgány veřejné správy o jeho základních právech a svobodách, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Při porušení tohoto práva – nepřiměřenou délkou takového řízení – pak dotčenému jednotlivci svědčí právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem nelze odhlížet od toho, že bylo ve správním řízení rozhodováno o základním právu nebo svobodě, a proto je povinností obecných soudů zohlednit celkovou délku řízení, jež teprve ve svém souhrnu vedlo k realizaci základního práva; jinak se obecné soudy dopustí nepřípustného snížení procesní ochrany dotčeného jednotlivce. Na správní řízení o základních právech a svobodách, jakož i na případné navazující soudní řízení, je tedy třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na řízení jediné. Není-li jeho délka přiměřená, uplatní se vzhledem k zásadnímu významu základních práv a svobod v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny domněnka vzniku nemajetkové újmy. Přitom není třeba zkoumat, zda předmětem řízení bylo „občanské právo nebo závazek“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Samotné posouzení existence podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem v konkrétním případě je pak v pravomoci obecných soudů“. Rozhodným kritériem tak už není, zda jde o řízení věcně spadající pod čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, ale postačuje, že bylo ve správním řízení rozhodováno o základním právu nebo svobodě, jak tomu bylo i v posuzovaném případě, kdy se jednalo o právo žalobce na doplatek platu za řádnou dobu služby, což představuje základní právo jednotlivce získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

20. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

21. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

22. Jestliže se tedy žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené, příp. přiměřené lhůtě, je třeba důvodnost jeho nároku posoudit podle § 13 a § 31a OdpŠk. Uplatnění uvedeného nároku se pak řídí § 14 a § 15 OdpŠk, kdy nárok je možno uplatnit u soudu (v občanském soudním řízení), a to po jeho předběžném projednání u úřadu uvedeného v § 6 OdpŠk, i tato podmínka byla v posuzované věci z valné části splněna.

23. Celkovou délku trvání posuzovaného řízení v trvání 15 let a 11 měsíců lze bezesporu hodnotit jako nepřiměřenou, tedy jako nesprávný úřední postup v podobě porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Proto byly splněny předpoklady pro odškodnění tvrzeného nesprávného úředního postupu, jak správně uzavřel i soud prvního stupně, a jak ostatně hodnotila i sama žalovaná ve svém stanovisku ze dne 17. 1. 2025.

24. Při stanovení konkrétní výše odškodnění žalobce soud prvního stupně respektoval názor vyjádřený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, podle kterého při stanovení výše zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk je třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení, ve kterém došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež znásobena celkovou dobou trvání řízení umožní stanovit základní výši odškodnění. Tu je následně třeba upravit s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. s přihlédnutím ke složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Při výpočtu základní částky pro posouzení výše zadostiučinění postupoval soud prvního stupně souladně se Stanoviskem, vyšel z navýšené částky 17.000 Kč za jeden rok řízení při redukci za první dva roky řízení. Základní částka tak představuje 253.819,40 Kč.

25. Odvolací soud se dále zabýval přezkumem jednotlivých hledisek v souladu s § 31a odst. 3 OdpŠk, neboť považuje otázku významu výše zmíněných jednotlivých kritérií za stěžejní při utváření závěru o výši imateriální újmy žalobce. V této souvislosti lze upozornit např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012 sp. zn. 30 Cdo 35/2012, podle něhož na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení. Z tohoto úhlu pohledu odvolací soud znovu přezkoumal jednotlivá kritéria.

26. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy důvody skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Soudy by proto při posuzování kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy. Posledně uvedené hledisko vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná [srov. bod IV. písm. a) Stanoviska], zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Je tedy zřejmé, že při zvažování významu kritéria složitosti věci není možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci). Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení.

27. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1328/2009 dovodil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v situaci, kdy soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu, který mu byl z jeho úřední činnosti znám (nebo byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019 sp. zn. 30 Cdo 3763/2017). K problematice tzv. kvalifikované kasace Nejvyšší soud ve své judikatuře vysvětlil, že ve zrušovacím rozhodnutí přitom musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí orgánu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru orgánu vyššího stupně. Neodpovídalo by totiž zásadě promptnosti kompenzačního řízení, jestliže by v jeho průběhu muselo být samostatně právně posuzováno, z jakého důvodu bylo dané rozhodnutí zrušeno. Podobným případem je i situace, kdy rozhodnutí orgánu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady orgánu nižšího stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2755/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1916/2010).

28. Soud prvního stupně se dostatečně nezabýval důvody, pro které bylo třikrát zrušeno rozhodnutí odvolacího správního orgánu správním soudem. V poměrech posuzované věci byla důvodem prvního kasačního rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] z 15. 4. 2010 nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího správního orgánu. V případě druhého kasačního rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] z 10. 7. 2015 byla důvodem zrušení rozhodnutí odvolacího služebního orgánu jeho nezákonnost. Vady založené rozhodnutími odvolacího správního orgánu (ze dne 11. 12. 2008 a ze dne 8. 1. 2014) byly napraveny rozsudky krajského správního soudu z 15. 4. 2010 a 10. 7. 2015. Toto období v délce téměř tří let je nutno zohlednit v neprospěch státu ve stejném poměru, v jakém se podílelo na celkové délce řízení. Navíc ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že žalobce v rámci posuzovaného řízení podal dne 31. 10. 2016 žádost o ochranu proti nečinnosti, dne 23. 11. 2016 vydal velitel vzdušných sil příkaz správnímu orgánu I. stupně k vydání rozhodnutí do 31. 3. 2017. Obdobně pak velitel vzdušných sil dne 6. 11. 2018 přikázal správnímu orgánu I. stupně vydat rozhodnutí do 31. 12. 2018, když tomu předcházela nečinnost na straně správního orgánu. Odvolací soud proto považuje za přiměřené, aby se tyto okolnosti promítly v neprospěch státu v kritériu postupu orgánu veřejné moci, a to navýšením základní částky o 20 %.

29. Ve vztahu k řešení otázky kritéria složitosti věci (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) je možno i nadále vycházet z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, který ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že složitost řízení je jedním z klíčových hledisek pro určení přiměřenosti jeho délky, jakož i formy a výše případného zadostiučinění, přičemž posuzována je primárně podle počtu instancí, v nichž posuzované řízení probíhalo. Tento závěr vychází ze skutečnosti, že řízení ve více stupních objektivně vyžaduje dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí. Soud tak má při posuzování tohoto kritéria přistoupit ke snížení zadostiučinění bez ohledu na to, zda byly opravné prostředky podávány důvodně či nikoliv (srov. např. již zmiňované Stanovisko nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3628/2010 a ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. 30 Cdo 679/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. 30 Cdo 3720/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 736/22).

30. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud při posuzování složitosti věci jako objektivního kritéria ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk vzal v úvahu též počet stupňů, na kterých byla věc rozhodována. Reflektoval tak předpoklad, že s rostoucím počtem instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Posuzovaná věc byla opakovaně řešena na dvou stupních správního řízení, třikrát před krajským soudem v rámci soudního přezkumu a jednou před Nejvyšším správním soudem. I pokud bude odhlédnuto od části řízení jako okolnosti, kterou lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánu veřejné moci (bod 28 tohoto rozsudku), pak z hlediska kritéria složitosti věci (s ohledem na počet všech dalších instancí, v nichž byla věc řešena) se odvolacímu soudu na rozdíl od soudu prvního stupně jeví jako adekvátní redukce základní částky o 40 %.

31. Odvolací soud pak souhlasí s tím, jak nalézací soud posoudil kritérium složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] ve vztahu k jeho skutkové a právní složitosti a za odpovídají redukci ve shodě se soudem prvního stupně zde považuje snížení základní částky o 20 %. Další snížení, jak se jej dovolávala žalovaná, by odvolací soud nepovažoval za přiměřené, neboť v posuzované věci šlo v zásadě o posouzení toho, zda dobu evidovanou jako služební pohotovost je nutno hodnotit jako výkon služby, za kterou žalobci náleží odměna v podobě platu, byť na věc dopadala i úprava vyplývající z evropského práva.

32. Odvolací soud se pak ztotožnil s hodnocením kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, který obvodní soud hodnotil jako zvýšený. Nejvyšší soud ustáleně vykládá kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného tak, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Naopak zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 765/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 3172/2012). Předmětné řízení lze připodobnit k věci pracovněprávní, proto lze aprobovat závěr soudu prvního stupně o zvýšeném významu řízení rezultující v navýšení základní částky o 30 %.

33. Po takto přezkoumané aplikaci shora uvedených kritérií je nutno snížit základní částku 253.819,40 Kč o 10 % (253.819 Kč + 20 % - 40 % - 20 % + 30 %), tedy aritmeticky shodně, jak uzavřel i soud prvního stupně. Přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu činí 228.437,46 Kč (90 % z částky 253.819,40 Kč), po zohlednění částečného plnění ze strany žalované náleží žalobci další finanční zadostiučinění ve výši 101.525,55 Kč, jak správně uzavřel prvostupňový soud.

34. S ohledem na uvedené odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. o věci samé potvrdil jako věcně správný postupem podle § 219 o. s. ř.

35. Odvolací soud přezkoumal rovněž akcesorický výrok V. o nákladech řízení. Při určování poměru úspěchu a neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na jiné peněžité plnění (objektivní kumulace), je zpravidla třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 30 Cdo 1435/2015). Dále je nutno uvést, že s účinností od 1. 1. 2025 byl novelizován advokátní tarif. Podle ustanovení § 9a odst. 2 advokátního tarifu nově platí, že ve věcech vyplývajících z uplatňování práv a povinností podle právních předpisů o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, s návrhem na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, se za tarifní hodnotu považuje a) výše přiznané náhrady, nejvýše však částka 500.000 Kč, byla-li přiznána náhrada nemajetkové újmy v penězích, b) částka 30.000 Kč v ostatních případech.

36. Žalobce předběžně uplatnil u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění dne 25. 7. 2024, žalovaná měla na vyřízení jeho žádosti (včetně případného zaplacení přiznaného zadostiučinění) lhůtu šesti měsíců dle § 15 odst. 1 OdpŠk. Dne 26. 1. 2025 podal žalobce žalobu, žalovaná žalobci dne 27. 1. 2025 vyplatila částku 126.908,11 Kč, poté vzal žalobce žalobu v této části zpět.

37. Při rozhodování o nákladech řízení je proto třeba vycházet z § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., neboť žalobce byl v řízení částečně úspěšný a z části došlo k zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby pro chování žalované, spočívající v uspokojení části nároku žalobce v době po podání žaloby. Že se v rozsahu částky 126.908,11 Kč jedná o důvodně podanou žalobu ve smyslu § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. se podle ustálené soudní judikatury a literatury posuzuje čistě z procesního hlediska. Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu (jiný návrh), je nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen. (PUTNA, Mojmír. § 146 [Náhrada v dalších případech]. In: DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 990, marg. č. 4.)

38. V projednávané věci žalobce uplatnil dva nároky: náhradu nemajetkové újmy a majetkové škody (náklady zastoupení). S ohledem na omezení předmětu řízení je vhodné poměr úspěchu a neúspěchu stanovit samostatně pro první dva úkony (převzetí zastoupení a podání žaloby) a samostatně pro třetí úkon (jednání po omezení žaloby). Pro první dva úkony je poměr úspěchu a neúspěchu třeba počítat z předmětu řízení v celkové výši 272.965 Kč (126.908,11 Kč + 101.525,55 Kč představující dle § 9a odst. 2 písm. a/ advokátního tarifu tarifní hodnotu pro nárok na náhradu nemajetkové újmy, 44.531 Kč představující dle § 8 odst. 1 tarifní hodnotu pro nárok na náhradu škody). Žalobce byl úspěšný ohledně částky 228.965 Kč (ohledně náhrady nemajetkové újmy), tedy v 84 % předmětu řízení, a má proto právo (po odečtení neúspěchu 16 %) na náhradu 68 % svých nákladů řízení. Pro třetí úkon je poměr úspěchu a neúspěchu 70 % ke 30 % (101.525 Kč ku 44.531 Kč), tedy žalobce má právo na 40 % nákladů. Za první dva úkony (převzetí a sepis žaloby) je odměna po 9.420 Kč, paušální náhrada 300 Kč a 450 Kč, dále DPH 4.114 Kč a soudní poplatek 2.000 Kč, celkem 25.704 Kč, 68 % z toho je 17.479 Kč. Třetí úkon právní služby (účast na jednání) vychází z tarifní hodnoty 101.525 Kč za nemajetkovou újmu a 44.531 Kč za škodu. Odměna je 6.980 Kč, paušální náhrada 450 Kč, cestovné 830 Kč, ztráta času 450 Kč, DPH 1.829 Kč, celkem 10.539 Kč, z toho 40 % je 4.215 Kč. Celková náhrada tak představuje částku 21.695 Kč. Správně soud prvního stupně nepřiznal odměnu a paušální náhradu za písemné podání žalobce ze dne 24. 3. 2025, neboť toto podání žalobce soudu samostatně nepodal, předložil je soudu až při jednání, stalo se tak součástí projednání věci při jednání, za které náhrada přiznána byla.

39. Celková výše nákladů řízení před soudem prvního stupně tak dosáhla částky 21.695 Kč, kterou změnou výroku V. napadeného rozsudku (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) odvolací soud žalobci přiznal, když naopak v základu, ve lhůtě k plnění a v určení platebního místa odvoláním dotčený výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

40. O náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky rozhodl soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy úspěšnému žalobci, který se ubránil odvolání žalované, vznikly náklady spojené se zastoupením advokátem ve výši 16.562 Kč podle § 7, § 9a odst. 2 písm. a) a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (tarifní hodnota 101.525,55 Kč), za 2 úkony právní služby po 5.180 Kč (vyjádření se k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu), 2 paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu. Dále žalobci náleží náhrada za šest půlhodin promeškaného času ve výši 900 Kč podle § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu, a náhrada cestovních výdajů ve výši 1.528 Kč za cestu k jednání [datum] (vyhláška č. 475/2024 Sb., 188 km na trase [místo] - [místo] a zpět, spotřeba 6,5 l benzinu/100 km, průměrná cena benzinu 35,80 Kč/l, sazba za použití motorového vozidla 5,70 Kč/km). Náklady právního zastoupení jsou v souladu s § 137 odst. 3 písm. a) a § 151 odst. 2 o. s. ř. navýšeny o náhradu za 21 % daň z přidané hodnoty v částce 2.874 Kč. O povinnosti žalované zaplatit tuto náhradu nákladů k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř., pariční lhůta byla prodloužena na 15 dnů v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť se jedná o plnění z prostředků státní rozpočtu, což je spojeno s potřebou delší doby pro administrativní zajištění platby.

41. Odvoláním nedotčené výroky I., III. a IV. rozsudku nabyly samostatně právní moci podle § 206 odst. 2 o. s. ř.

Poučení