30 Co 220/2024 - 37

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové, soudce Mgr. Zdeňka Váni a soudkyně JUDr. Kateřiny Kodetové ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Orgán veřejné moci], IČO [IČO orgánu veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] o zaplacení 194.350 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. března 2024 č. j. 45 C 215/2023-21 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 194.350 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 194.350 Kč od 16. 9. 2023 do zaplacení (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované náhrady škody (obhajného) ve výši 104.350 Kč a zadostiučinění ve výši 90.000 Kč za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 11/2021. Usnesením [Orgán veřejné moci] ze dne 2. 12. 2020 č. j. [spisová značka] bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro skutek, ve kterém byl spatřován zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“), spáchaný ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Trestní řízení bylo skončeno dne 7. 10. 2022 rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 15 To 66/2022-3660, jímž byl doplněn předešlý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka] o výrok, kterým byl žalobce podle § 226 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“) zproštěn obžaloby. Žalobce byl zastoupen obhájcem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] který v trestním řízení uskutečnil a žalobci vyúčtoval celkem 31 úkonů právní služby po 3.100 Kč včetně 31 režijních paušálů po 300 Kč a 5x hodin po 100 Kč, čímž žalobci vznikla škoda ve výši 104.350 Kč. Žalobci rovněž vznikla nemajetková újma, neboť byl po dobu 22 měsíců ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí od 10 do 18 let, trestní stíhání negativně ovlivnilo jeho osobní a společenský život, jakož i jeho psychiku, v důsledku čehož byl nucen vyhledat psychologickou pomoc. Žalobce spatřuje rozpor usnesení o zahájení trestního stíhání se zákonem v tom, že nebyly splněny předpoklady pro zahájení trestního stíhání. Žalobce byl trestně stíhán za jednání, které nebylo v době zahájení a průběhu trestního stíhání trestné, tudíž ani postižitelné trestní sankcí. Proto nebylo trestní stíhání zákonné.

3. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala. Učinila nesporným, že žalobce u ní dne 15. 3. 2023 uplatnil nárok na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), přičemž k projednání žádosti žalobce došlo dne 2. 10. 2023. Žádost žalobce byla zamítnuta, jelikož nárok na náhradu na náhradu škody a nemajetkové újmy žalobci nepřísluší s ohledem na § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk ve spojení s § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu. Žalobce byl zproštěn obžaloby dle § 226 písm. e) trestního řádu, přičemž v daném případě lze zprošťující důvod analogicky podřadit pod § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk ve spojení s § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, neboť žalobce jednal s úmyslem do České republiky dovézt omamnou a psychotropní látku. Žalobce kroky ke spáchání trestného činu učinil, následně však od zamýšleného jednání upustil, doznal se k němu a projevil nad ním lítost. Dle žalované se tak uplatní výluka odpovědnosti státu za škodu ve smyslu § 12 OdpŠk. Přiznání odškodnění by bylo rovněž proti dobrým mravům a v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti.

4. Soud prvního stupně zjistil následující skutkový stav: Žalobce svůj nárok u žalované uplatnil žádostí o předběžné projednání nároku na náhradu škody ze dne 15. 3. 2023, přičemž tato byla stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne 12. 5. 2023 s odkazem na výjimky z odškodnění zamítnuta. Trestní stíhání žalobce pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, spáchaný ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, bylo zahájeno usnesením [Orgán veřejné moci] ze dne 2. 12. 2020 č. j. [spisová značka]. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020 č. j. 15 To 66/2022-3660 byl doplněn o chybějící výrok rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2022 sp. zn. 2 T 11/2021, dle kterého byl žalobce podle § 226 písm. e) trestního řádu zproštěn obžaloby, neboť trestnost činu zanikla. Dle odůvodnění tohoto rozsudku byl při domovní prohlídce u žalobce nalezen zlatnický sáček s přítlačnou lištou s obsahem bílé hrudkovité látky, která byla následně identifikována jako 0,480 g směsi kokainu hydrochloridu a levamisolu, tj. množství pro vlastní potřebu. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalobce se v rámci svého výslechu dne [datum] přiznal, že již tři roky kupoval od jednoho ze spoluobviněných kokain a platil 2.000 Kč za jeden gram. Dále nebylo sporné, že žalobce se ke své trestné činnosti dne 22. 2. 2022 doznal slovy, že „ukončil jednání trestné činnosti sám a dobrovolně tím, že od toho odstoupil“, rovněž nebylo sporné, že opětovně hovořil o špatném období, hádkách v rodině a vědomosti, že bude do České republiky převážet kokain.

5. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil dle příslušných ustanovení OdpŠk, zejména § 1 odst. 1, § 2, § 3 odst. 1 písm. a), b), c), § 5, § 7 odst. 1 a 2, § 8 odst. 1, 2 a 3, § 12 odst. 1 a 2, § 13 odst. 1 a 2, § 14 odst. 1 a 3, § 15 odst. 2, § 26, § 31 odst. 1, 2, 3 a 4, § 31a odst. 1, 2 a 3 a dále dle § 172 odst. 1 a § 226 písm. e) trestního řádu a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Mezi stranami nebylo sporné, že žalobce byl trestně stíhán pro výše uvedený zločin, jakož ani to, že se vytýkaného jednání skutečně dopustil, načež od něj dobrovolně upustil, což bylo důvodem pro zproštění obžaloby. Spornou byla de facto pouze otázka, zda se v daném případě jedná o výluku z odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (zahájením trestního stíhání), popř. rozpor s dobrými mravy či nikoli a zda žalobci přísluší právo na náhradu škody. Soud prvního stupně uvedl, že nelze souhlasit s argumentací žalobce, že důvody zproštění obžaloby obsažené v rozsudku Vrchního soudu v Praze svým obsahem odpovídají opačnému závěru, než který byl učiněn orgány činnými v trestním řízení při zahájení trestního stíhání. Z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jednoznačně vyplývá, že pokus ke spáchání trestného činu, pro který byl žalobce trestně stíhán, se skutečně stal a že jej spáchal žalobce, který až následně projevil vůli ve svém jednání nepokračovat a od tohoto upustil, což také plně odpovídá i důvodu, pro který byl nakonec žalobce obžaloby zproštěn podle § 226 písm. e) trestního řádu, protože k zániku trestnosti může dojít až poté, co se trestný čin stal. Žalobce se tedy jednání, které mu bylo kladeno za vinu, vědomě dopustil, když se pokusil do České republiky dovézt větší množství návykové látky, a to dokonce jako člen organizované skupiny, ačkoliv věděl, že se jedná o činnost, která je nejen v rozporu se zákonem, ale navíc i společensky nebezpečná a směřuje ke vzniku závislosti u uživatelů návykových látek. Žalobce se ke své činnosti doznal a právě skutečnost, že od ní upustil, měla vliv na rozhodnutí soudu. Soud prvního stupně s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 3485/2013 dospěl k závěru, že okolnosti žalobcova případu spočívající v chování žalobce, následně zohledněného i v trestním řízení, analogicky podle § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk vylučují odpovědnost státu za škodu. Prvostupňový soud pak uzavřel, že i kdyby tomu tak nebylo, byla by možnost žalobce odškodnit vyloučena právě s ohledem na rozpor s dobrými mravy a obecnou představou spravedlnosti, když žalobce by měl být finančně odškodněn de facto za to, že dobrovolně upustil od páchání závažné trestné činnosti, z níž původně hodlal získat majetkový prospěch. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl a úspěšné žalované podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal náhradu nákladů nalézacího řízení.

6. Žalobce podal proti rozsudku včasné odvolání, ve kterém namítal, že nesouhlasí s konstatováním soudu prvního stupně, že z rozsudku Vrchního soudu v Praze vyplývá, že došlo ke spáchání trestného činu ve stádiu pokusu. Městský soud v Praze totiž ve svém rozsudku vydaném v předmětné trestní věci vedené pod sp. zn. 2 T 11/2021 uvedl, že se nejednalo o pokus trestného činu dle § 21 trestního zákoníku, nýbrž o přípravu trestného činu dle § 20 trestního zákoníku, přičemž Vrchní soud v Praze tento závěr nijak nezpochybnil, pouze konstatoval, že to, zda se jednalo o pokus či o přípravu není z hlediska zániku trestnosti rozhodné. Ve vztahu k argumentaci prvostupňového soudu ohledně opačného závěru rozsudku Vrchního soudu v Praze žalobce uvedl, že tento spatřuje v tom, že Vrchní soud v Praze rozhodl, že trestnost žalobcova jednání zanikla v době před zahájením trestního stíhání, zatímco podmínkou pro zákonné trestní stíhání je předpoklad, že se obviněný dopustil jednání, jež bylo v době zahájení jeho trestního stíhání trestné s tím, že tento předpoklad musí být následně potvrzen pravomocným rozsudkem trestního soudu. Orgány činné v trestním řízení tedy učinily závěr, že jednání žalobce bylo v době vydání usnesení o zahájení jeho trestního stíhání jednáním trestným, přičemž Vrchní soud v Praze dospěl k opačnému závěru a rozhodl, že toto jednání v době vydání usnesení o zahájení žalobcova trestního stíhání trestné nebylo. Žalobce dále nesouhlasil s argumentací prvostupňového soudu ohledně vyloučení odpovědnosti státu za škodu na základě analogické aplikace § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk, tj. případu, kdy bylo trestního stíhání zastaveno z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu. Uvedl, že § 172 odst. 2 trestního řádu upravuje volní možnost státního zástupce za určitých zákonem upravených okolností zastavit trestní stíhání obviněného, přičemž jde o situace, kdy je trestní stíhání zákonné, nicméně, není společenský zájem na jeho pokračování. Jednání obviněného je tedy v době trestního řízení jednáním postižitelným trestní sankcí, ale státnímu zástupci je zákonem dána možnost na základě jeho vlastní úvahy v trestním řízení pokračovat nebo jej zastavit. Žalobce byl ovšem zproštěn obžaloby z důvodu, že trestnost činu zanikla v době před započetím jeho trestního stíhání, tj. žalobce byl v daném případě trestně stíhán za jednání, které nebylo v době zahájení, jakož ani průběhu trestního stíhání trestné, tudíž ani postižitelné trestní sankcí. Trestní stíhání žalobce tak nebylo zákonné. K argumentaci soudu prvního stupně ohledně toho, že případné odškodnění žalobce by bylo v rozporu s dobrými mravy a obecnou představou spravedlnosti, žalobce uvedl, že se nedomnívá, že by měl být odškodněn za to, že dobrovolně upustil od páchání trestné činnosti, nicméně je toho názoru, že by mu měla být přiznána náhrada škody a odškodnění za to, že byl nezákonně trestně stíhán, což dle jeho názoru dobrým mravům v právním státu odporovat nemůže. Žalobce závěrem uvedl, že ačkoliv prvostupňový soud v napadeném rozsudku odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, jeho závěr je s tímto v přímém rozporu, neboť právě zproštění obžaloby z důvodu § 226 písm. e) trestního řádu je v jím citovaném judikátu uveden jako jeden z případů, ve kterém nárok na náhradu škody vzniká.

7. Žalovaná k odvolání žalobce v rámci omluvy z jednání nařízeného před odvolacím soudem uvedla, že považuje napadený rozsudek za věcně správný, vycházející z dostatečných skutkových zjištění, na které byly aplikovány zcela přiléhavé právní závěry. Odkázala na svou repliku k žalobě ze dne 1. 12. 2023 a nadále setrvala na svém návrhu, aby byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta.

8. Odvolací soud z podnětu žalobcem podaném odvolání a v mezích jím vytyčených ve smyslu § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal při nařízeném jednání napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo. Odvolání žalobce však důvodným neshledal.

9. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, nebo nesprávným úředním postupem.

11. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

12. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle odst. 2 tohoto ustanovení byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

13. Podle § 12 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody nemá ten a) kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo b) kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody dále nevznikne, pokud a) v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, b) bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, c) výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání, d) trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu.

14. Podle § 172 odst. 1 trestního řádu státní zástupce zastaví trestní stíhání, a) je-li nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede, b) není-li tento skutek trestným činem a není důvod k postoupení věci, c) není-li prokázáno, že skutek spáchal obviněný, d) je-li trestní stíhání nepřípustné (§ 11), e) nebyl-li obviněný v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný, nebo f) zanikla-li trestnost činu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení státní zástupce může zastavit trestní stíhání, a) je-li trest, k němuž může trestní stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne, b) bylo-li o skutku obviněného již rozhodnuto jiným orgánem, kázeňsky, kárně anebo cizozemským soudem nebo úřadem anebo mezinárodním trestním soudem, mezinárodním trestním tribunálem, popřípadě obdobným mezinárodním soudním orgánem s působností v trestních věcech, i když nesplňují některou z podmínek uvedených v § 145 odst. 1 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a toto rozhodnutí lze považovat za postačující, nebo c) jestliže vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.

15. Podle § 226 písm. e) trestního řádu soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně doplněných soudem, a to i k návrhům ostatních stran, trestnost činu zanikla.

16. Ačkoliv primárně na základě jiného zdůvodnění, odvolací soud v daném případě dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně, pakliže žalobci žalobou uplatněný nárok nepřiznal. Soud prvního stupně žalobu zamítl zejména s odkazem na citaci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 3485/2013 (resp. fakticky jím byl v napadeném rozsudku citován rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. 28 Cdo 2149/2012), na jehož základě dospěl k závěru, že okolnosti žalobcova případu spočívající v jeho chování, následně zohledněného i v trestním řízení, analogicky podle § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk vylučují odpovědnost státu za škodu. V tomto směru je nicméně nutno přisvědčit argumentaci žalobce uvedené v podaném odvolání, že v napadeném rozsudku citovaná část zmíněného rozhodnutí je se závěrem prvostupňového soudu v rozporu. K tomuto závěru odvolací soud dospěl též s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. 30 Cdo 4670/2014, ve kterém byla řešena otázka, zda v případě, kdy je obžalovaný zproštěn obžaloby z důvodu, že trestnost pokusu trestného činu zanikla, lze aplikovat § 12 OdpŠk vylučující vznik práva na náhradu újmu a dle kterého „při zvažování, zda v takovém případě odpovídá stát za újmu vzniklou trestním stíháním stíhané osobě, nelze odhlédnout od toho, že tato osoba (včas) dobrovolně upustila od jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, a odstranila hrozící nebezpečí. Jestliže trestní zákon stanovuje, že takovéto jednání nebude považováno za trestné, pak pro takovéto jednání nelze danou osobu trestně stíhat. Pokud tak orgány činné v trestním řízení přesto učinily, odpovídá stát v obecné rovině za újmu, která jí zahájením a vedením trestního stíhání vznikla… V nyní posuzovaném případě je proto nutné uzavřít, že pokud byla žalobkyně trestně stíhaná pro pokus vraždy a následně byla obžaloby zproštěna z důvodu, že trestnost pokusu vraždy zanikla, odpovědnost státu za újmu žalobkyni tím způsobenou není vyloučena ustanovením § 12 odst. 1) písm. b) OdpŠk.“ Výše citované závěry Nejvyšší soud aproboval i ve svých následně vydaných rozhodnutích, a to např. v usnesení ze dne 19. 12. 2023 sp. zn. 30 Cdo 2891/2023. Právní názor soudu prvního stupně uvedený v napadeném rozsudku, že odpovědnost státu za škodu je analogicky dle § 12 OdpŠk vyloučena, tudíž odvolací soud nepovažuje za správný.

17. Nicméně, prvostupňovému soudu je nutno přisvědčit v tom směru, že možnost žalobce odškodnit je vyloučena z důvodu rozporu s dobrými mravy a obecnými principy spravedlnosti. Soud prvního stupně zejména z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2022 č. j. 15 To 66/2022-3660 učinil správná skutková zjištění, že žalobce fakticky dne 29. 11. 2020 poté, co mezi ním a ostatními spoluobžalovanými došlo ke vzájemné dohodě a plánovitému rozdělení úkolů, za účelem získání neoprávněného prospěchu ve snaze získat a následně dovézt do České republiky omamnou látku kokain v minimálním množství 3 kg, svým automobilem [podezřelý výraz], RZ [SPZ] započal a dokončil cestu do Španělského království. Následně na parkovišti před obchodním domem [právnická osoba] ve městě [adresa] došlo ke kontaktu s distributorem kokainu, k samotnému obchodu s kokainem však nedošlo. Žalobce uskutečnil výše popsané jednání s vědomím, že se protiprávního jednání dopouští ve sdružení více než tří organizovaných osob, jejichž úlohy byly rozděleny, což zvýšilo pravděpodobnost úspěšnosti spáchání jejich trestné činnosti. V řízení před prvostupňovým soudem pak nebylo sporné, že žalobce byl sám uživatelem kokainu, dle jeho tvrzení se nacházel v těžké životní situaci, jelikož přišel o práci a opustila jej žena. Žalobce od dokonání činu upustil především s ohledem na své dvě malé děti a na potenciální trestněprávní důsledky. Z výše citovaného rozsudku prvostupňový soud rovněž zjistil, že u žalobce byl při domovní prohlídce konané v jeho bydlišti dne [datum] mimo jiné nalezen zlatnický sáček s přítlačnou lištou s obsahem bílé hrudkovité látky, která byla následně identifikována jako 0,480 g směsi kokainu hydrochloridu a levamisolu, dále igelitová taška s obsahem 82 zlatnických sáčků s přítlačnou lištou a dalšími 4 zlatnickými sáčky, a to i přesto, že žalobce věděl, že kokain je uveden v příloze č. 1 nařízení vlády o seznamech návykových látek č. 463/2013 Sb. jako omamná látka a zároveň nikdy nebyl a ani není držitelem povolení k zacházení s návykovými látkami. Za výše popsané situace nelze ničeho vytknout závěru prvostupňového soudu, že by bylo zcela v rozporu s dobrými mravy, aby byl žalobce finančně odškodněn za to, že dobrovolně upustil od páchání shora detailněji specifikované závažné trestné činnosti, z níž původně hodlal získat majetkový prospěch.

18. K tomuto závěru odvolací soud dospěl též s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. 30 Cdo 4670/2014, dle kterého: „Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“ Odvolací soud v této souvislosti dále konstatuje, že není podstatné, jak velká újma byla žalobci trestním stíháním způsobena, ale jsou rozhodné okolnosti, které k trestnímu stíhání žalobce vedly, a zejména podíl žalobce na jejich vzniku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. 30 Cdo 3094/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1777/2012). Žalobce v daném případě jednal s úmyslem spáchat závažnou a společensky významně škodlivou trestnou činnost, ze které chtěl získat majetkový prospěch, přičemž od jejího dokonání (jak blíže popsáno v předchozím odstavci tohoto rozsudku) na poslední chvíli upustil. Ve světle citované judikatury má proto odvolací soud za to, že si lze jen stěží představit, že by měl být ze strany státu kompenzován za újmu způsobenou tím, že byl pro dané jednání trestně stíhán.

19. Ze všech výše uvedených důvodů proto odvolací soud uzavřel, že přiznání nároku na náhradu škody či zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu žalobci by odporovalo dobrým mravům, jakož i obecnému chápání spravedlnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2023 sp. zn. 30 Cdo 728/2022 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012 sp. zn. 28 Cdo 605/2012). Odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroku II. o nákladech řízení, který odpovídá § 142 odst. 1 o. s. ř.

20. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud v souladu s § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu, neboť úspěšné žalované náklady odvolacího řízení nevznikly.

Poučení