45 C 215/2023 - 21

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem Mgr. Janem Kozákem sídlem Karlovo náměstí 287/18, 120 00 Praha 2 - Nové Město proti žalované: [Anonymizováno] [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] pro zaplacení 104 350 Kč s příslušenstvím + 90 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 194.350,00 Kč spolu s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 194.350,00 Kč od 16.9.2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal na žalované zaplacení náhrady škody (obhajného) ve výši 104.350,- Kč a zadostiučinění ve výši 90.000,-Kč za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním v řízení, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 2 T 11/2021. Žalobce uvedl, že řízení bylo zahájeno usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů, č.j. [Anonymizováno] ze dne 2. 12. 2020, kterým bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro skutek, ve kterém byl spatřován zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle ust. § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) TZ, spáchaný ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 TZ a skončilo dne 7. 10. 2022 rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. 15 To 66/2022-3660, kterým byl doplněn chybějící výrok předešlého rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2022 sp.zn. 2 T 11/2021 o výrok, kterým podle § 226 písm. e) Tr. řádu zprostil žalobce obžaloby. Žalobce byl v řízení zastoupen obhájcem Mgr. Janem Kozákem, který v řízení uskutečnil a žalobci vyúčtoval celkem 31 úkonů právní služby po 3.100,- Kč včetně 31 režijních paušálů po 300,- Kč a 5 x hodin po 100,- Kč. Tímto vznikla žalobci škoda ve výši 104.350,- Kč. Žalobce dále uvedl, že zahájením jeho trestního stíhání mu vznikla rovněž nemajetková újma, když byl ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí od 10 do 18 let, a to po dobu 22 měsíců. Tato délka by dle žalobce nesporně mohla být zásadním způsobem zkrácena v případě, že by ze strany orgánů činných v trestním řízení bylo relevantně reagováno na námitky žalobcovi obhajoby, a to minimálně na návrh po seznámení se s trestním spisem ze dne 1. 10. 2021, který obsahoval shodnou argumentaci, s jakou došlo k následnému zproštění obžaloby. Trestní stíhání zcela zásadním způsobem negativně ovlivnilo jeho osobní a společenský život, projevovaly se u něj obavy z hrozícího (a vzhledem k jeho výši nepodmíněného) trestu odnětí svobody, nejistota ohledně budoucnosti. Žalobce je osobou zcela bezúhonnou, byl však společně se svou rodinou vystaven silnému stresu a psychické zátěži, na počátku svého trestního stíhání byl dokonce zadržen a omezen na osobní svobodě a v jeho domácnosti byla provedena domovní prohlídka. Úhradou nákladů na obhajobu navíc prakticky vyčerpal své finanční rezervy, což se projevilo na kvalitě jeho života a na způsobu trávení volného času. Žalobce byl v důsledku předmětného trestního stíhání vystaven silnému stresu, který se dramaticky projevil na jeho psychice v takovém rozsahu, že byl nucen vyhledat psychologickou pomoc. S odkazem na stávající judikaturu (např. rozsudek NS ČR ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 či nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 4293/18 ze dne 26. ledna 2021 a sp.zn. II. ÚS 2087/08) pak navrhl srovnávací judikaturu, z níž vycházel při stanovení výše svého zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 5. 2019, č.j. 29 C 174/2016-473, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011, č. j. 20 Co 57/2011-57, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 9. 2017, č. j. 15 C 64/2015-251, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 4. 2016, č. j. 10 C 93/2014-224, rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] č.j. 19 C 256/2019-177 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 vydaný ve věci sp. zn. 46 C 104/2021-87. Uzavřel, že za přiměřené zadostiučinění nemajetkové újmy, která mu byla způsobena v důsledku nezákonného rozhodnutí (zahájení jeho trestního stíhání) považuje částku 90.000,- Kč. Žalobce dále uvedl, že trestní stíhání bylo proti jeho osobě zahájeno postupem dle ustanovení § 160 odst. 1 Tr. řádu, s tím, že dle názoru orgánů činných v trestním řízení byl dostatečně odůvodněn závěr, že došlo ke spáchání trestného činu, a že tento trestný čin spáchal právě žalobce. Usnesením o zahájení trestního stíhání a sdělením obvinění z trestného činu začalo trestní stíhání se všemi jeho důsledky. Důvody zproštění obžaloby obsažené ve shora uvedeném rozsudku Vrchního soudu v Praze, svým obsahem odpovídají opačnému závěru, než který byl učiněn orgány činnými v trestním řízení při zahájení trestního stíhání, přičemž tyto důvody v zásadě korespondují s argumentací obhajoby obsaženou v opakovaných podáních adresovaných orgánům činným v trestním řízení. Zproštění obžaloby znamená, že se nepotvrdily předpoklady pro zahájení žalobcova trestního stíhání. Rozpor usnesení o zahájení trestního stíhání se zákonem je pak třeba shledat právě v tom, že nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady pro zahájení trestního stíhání. Žalobce uplatnil dne 15. 3. 2023 u Ministerstva spravedlnosti ČR svůj nárok. Protože žalovaná jej odškodnit odmítla, žalobce navrhl, aby soud jeho nároku vyhověl. Žalobce v této souvislosti nesouhlasil s názorem žalované, že na jeho nárok se vztahuje výjimka z odškodnění s odkazem na § 172 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „Tr. řád“), který upravuje volní možnost státního zástupce za určitých zákonem upravených okolností zastavit trestní stíhání obviněného. Jedná se konkrétně o situace, kdy je trestní stíhání obviněného zákonné, ale s ohledem na okolnosti není společenský zájem na jeho pokračování, a to v zásadě z důvodu, že účelu trestního stíhání již bylo dosaženo. Tedy jednání obviněného je v době trestního řízení jednáním postižitelným trestní sankcí, ale státnímu zástupci je zákonem dána možnost na základě jeho vlastní úvahy, při současném splnění zákonných podmínek, v trestním stíhání pokračovat, nebo jej v souladu se zmíněným ustanovením zastavit. Žalobce byl zproštěn obžaloby z důvodu, že trestnost činu zanikla, a to v době před započetím jeho trestního stíhání. Tedy žalobce byl v daném případě trestně stíhán za jednání, které nebylo v době zahájení a průběhu trestního stíhání trestné, a tedy ani postižitelné trestní sankcí. S ohledem na uvedené, tak nebylo předmětné trestní stíhání chráněno zákonem a tedy zákonné. Nikdo nemůže být zákonně trestně stíhán za jednání, které není dle zákona v době v době trvání trestního stíhání trestné. Trestní řízení vůči žalobci, tak nemělo být vůbec zahájeno, a to bez ohledu na a vůli některého z orgánů činných v trestním řízení. Lítost, kterou žalobce projevil nad svým jednáním, nemá jakoukoli souvislost s tím, zda šlo o jednání trestné či nikoliv. Žalovanou namítanou analogii institutu ustanovení § 172 odst. 2 Tr. řádu s institutem zániku trestnosti činu podle § 20 odst. 3, nebo § 21 odst. 3 zákona č. 40/2009 trestního zákoníku (dále jen „Tr. zákoník“) proto označil za zcela chybnou.

2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala, přičemž učinila nesporným, že u ní žalobce dne 15. 3. 2023 uplatnil z důvodů v žalobě popsaných nárok na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., v celkové výši 194.350,- Kč spočívající v náhradě nákladů právního zastoupení a nemajetkové újmě za nezákonné trestní stíhání, v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 11/2021. K projednání žádosti žalobce došlo dne 2. 10. 2023. Žádost žalobce byla zamítnuta, když nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy žalobci nepřísluší s ohledem na ust. § 12 odst. 2 písm. d) z. č. 82/1998 Sb. ve spojení s ust. § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu. Žalovaná stručně shrnula průběh řízení a doplnila, že žalobce byl obžaloby zproštěn dle § 226 písm. e) trestního řádu, neboť trestnost činu zanikla. V daném případě lze uváděný zprošťující důvod podřadit analogicky pod ust. § 12 odst. 2 písm. d) z. č. 82/1998 Sb. ve spojení s ust. § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, neboť žalobce jednal s úmyslem dovézt do České republiky omamnou a psychotropní látku. Kroky ke spáchání trestného činu učinil a dokonce důmyslně připravil vozidlo, které hodlal použít k převozu 3 kg drog. Následně upustil od zamýšleného jednání a ke svému jednání se v řízení doznal a projevil lítost nad svým jednáním. Dle názoru žalované se tak v daném případě uplatní výluka odpovědnosti státu za škodu ve smyslu ust. § 12 z. č. 82/1998 Sb. Přiznání odškodnění by bylo rovněž zcela proti dobrým mravům, ale i s obecně sdílenou představou spravedlnosti, neboť žadatel jednal v úmyslu konat trestnou činnost, avšak těsně před vykonáním dobrovolně ustoupil od úmyslu. S ohledem na shora uvedené žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

3. Žádostí o předběžné projednání nároku na náhradu škody z 15.3.2023 žalobce předběžně uplatnil svůj nárok u žalované.

4. Sdělením Ministerstva spravedlnosti ze dne 12.5.2023 byl žalobce informován, že jeho žádost z 15.3.2023 je neúplná a jakým způsobem jí má doplnit.

5. Stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne 2.10.2023 byl nárok žalobce vypořádán a s odkazem na výjimky z odškodnění bylo odškodnění zamítnuto.

6. Usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 2.12.2020 č.j. [Anonymizováno] bylo zahájeno trestní stíhání (mimo jiné) žalobce pro trestný čin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, podle § 283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku.

7. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7.10.2022, č.j. 15 To 66/2022 – 3660 bylo zrušeno rozhodnutí Městského soudu v Praze ohledně obžalovaného [jméno FO] a nově bylo rozhodnuto tak, že tento byl uznán vinným z naříkaného skutku. Co se týče současného žalobce, rozsudek byl z podnětu odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, doplněn o chybějící výrok, podle kterého byl současný žalobce podle § 226 písm. e) trestního řádu zproštěn obžaloby „státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. 2 KZV 22/2020, pro skutek uvedený pod bodem I. obžaloby, právně kvalifikovaný jako pokus zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že nejméně od září 2019 také na území hl. města Prahy obžalovaný [jméno FO] veden snahou získat kokain k další zištné distribuci vyvíjel činnost spočívající v tom, že společně s obžalovaným [jméno FO] po vzájemné dohodě a plánovitém rozdělení úkolů za účelem získání neoprávněného majetkového prospěchu ve snaze získat a následně dovézt omamnou látku kokain v minimálním množství 3 kg ze [Anonymizováno], role obžalovaného [jméno FO] jako [Anonymizováno] rezidenta spočívala v předběžném nabízení a zprostředkování kontaktu obžalovaného [jméno FO] s obchodníkem s kokainem ve [Anonymizováno] království, dosud blíže neztotožněnou osobou ze [Anonymizováno] ilegálního prostředí vystupující pod jménem Roge Marbella Sergio, a následném organizování jejich kriminální spolupráce, takto obstaraný kokain měl do České republiky vědomě dopravit osobním motorovým vozidlem obžalovaný [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0], přičemž obžalovaní realizaci svého plánu započali dne 29. 11. 2020 tím, že obžalovaný [jméno FO] absolvoval cestu z [Anonymizováno] za obžalovaným [jméno FO] pravidelnou leteckou linkou následován obžalovaným [Jméno zainteresované osoby 0/0], který území České republiky opustil pozemní cestou na hraničním přechodu se [adresa] dne [datum] okolo 21:00 hodin v osobním automobilu [jméno FO], RZ [SPZ], ke kontaktu s distributorem kokainu ve [Anonymizováno] došlo na parkovišti před obchodním domem IKEA ve městě [Anonymizováno], k samotnému obchodu s kokainem však z neznámých příčin nedošlo, přičemž obžalovaní [jméno FO], [jméno FO] a [Jméno zainteresované osoby 0/0] tak jednali při vědomí, že se protiprávního jednání dopouštějí ve sdružení více než tří organizovaných osob, jejichž úlohy jsou rozděleny, což zvýšilo pravděpodobnost úspěšnosti spáchání trestné činnosti na území nejméně České republiky a [Anonymizováno],“ neboť trestnost činu zanikla. Odvolací soud shledal „pochybení nalézacího soudu v případě obžalovaného [jméno FO], pokud v jeho případě nerozhodl o celém skutku uvedeném v obžalobě, ale pouze o jeho části, kterou usnesením ze dne ze dne 10. 6. 2022 ohledně skutku ve znění: při domovní prohlídce konané dne 6. 12. 2020 v bydlišti obžalovaného [Jméno zainteresované osoby 0/0] ve Vestci u [adresa], byl mimo jiné nalezen zlatnický sáček s přítlačnou lištou s obsahem bílé hrudkovité látky, která byla následně identifikována jako 0,480 g směsi kokainu hydrochloridu a levamisolu, dále igelitová taška s obsahem 82 zlatnických sáčků s přítlačnou lištou a dalšími čtyřmi zlatnickými sáčky, přičemž kokain je uveden v příloze č. 1 nařízení vlády o seznamech návykových látek č. 463/2013 Sb. jako omamná látka, a obžalovaný takto jednal přesto, že si byl této povahy a charakteru kokainu vědom, a nikdy nebyl, ani není držitelem povolení k zacházení s návykovými látkami podle § 4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, postoupil [právnická osoba] v Černošicích, neboť soud shledal, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být tímto jiným orgánem posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat. …Přezkum napadeného usnesení má přímou návaznost na přezkum rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2022, sp. zn. 2 T 11/2021. Jak bylo již shora rozvedeno, názor soudu I. stupně na část jednání obžalovaných [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO], jehož se měl dopustit od 29. 11. 2019 a násl. ve [Anonymizováno] v úmyslu zakoupit zde pro další distribuci 3 kg kokainu, přičemž trestnost tohoto činu zanikla, je správný. V důsledku toho byl [tituly před jménem] [jméno FO] dle § 226 písm. e) tr. ř. zproštěn obžaloby, v případě [jméno FO] byl tento skutek vypuštěn, byť při stejném skutkovém závěru a ke zproštění obžaloby nedošlo vzhledem k tomu, že byl uznán vinným částí trvajícího skutku a v případě obž. [jméno FO] byla část jeho skutku dle § 222 odst. 2 trestního řádu postoupena do přestupkového řízení. Ohledně jednání obžalovaného je však nutné zdůraznit, že jednání obžalovaného [jméno FO] uvedené v bodě I. obžaloby ve vztahu k jeho jednání zahrnutého v popisu skutku obžalobou není jedním skutkem, nýbrž se jedná o skutky dva, když jednání spočívající v přechovávání 0,480 g směsi kokainu a levamisolu pro vlastní potřebu je třeba posuzovat samostatně, zatímco jednání obžalovaného [jméno FO] spočívající v jeho jednání spáchaným společně s obžalovanými [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] netvoří jeden celek ve formě tzv. trvajícího skutku. Jde o dvě samostatná na sobě nezávislá jednání, která nejsou nikterak propojena. Kokain zajištěný při domovní prohlídce u obžalovaného [jméno FO] byl určen pouze pro vlastní potřebu tohoto obžalovaného, nelze tedy dospět k závěru o naplnění ustanovení § 283 tr. zákoníku, neboť žádná z forem spáchání tohoto trestného činu nebyla tímto jednáním naplněna. Ke stejnému závěru bezpochyby dospěl též soud I. stupně, když toto jednání obžalovaného [jméno FO] vyčlenil z celkového popisu skutku a dospěl k závěru, že by takto separovaný skutek mohl naplňovat skutkovou podstatu přestupku dle § 39 odst. 2 písm. a) zák. č. 167/1998 Sb. Za dané procesní situace je zřejmé, že existuje chybějící výrok ohledně jednání obžalovaného [jméno FO], jehož se měl dopustit od 29. 11. 2019 a násl. ve [Anonymizováno], v úmyslu zakoupit zde pro další distribuci 3 kg kokainu, přičemž trestnost tohoto činu zanikla. Je tak třeba konstatovat, že soud I. stupně nerozhodl o jednání obžalovaného [jméno FO], které bylo právně posouzeno jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a část jednání postoupil usnesením dle § 222 odst. 2 tr. ř. k přestupkovému řízení (viz shora). Za situace, kdy rozsudkem Městského soudu v Praze nebylo rozhodnuto o celém jednání obžalovaného [jméno FO] a tento obžalovaný se vzdal práva opravného prostředku proti danému usnesení, rozhodl vrchní soud o nápravě v podobě doplnění chybějícího výroku.“ 8. Mezi účastníky nebyla sporná tvrzení, která žalovaná uvedla ve svém vyjádření ze dne 1.12.2023, že se žalobce v rámci svého výslechu dne 6.12.2020 přiznal, že již tři roky kupoval od jednoho ze spoluobviněných kokain a platil 2 000,- Kč za jeden gram. Rovněž nebylo sporu, že i v průběhu řízení žalobce přiznal, že bral kokain naposledy před dvěma měsíci, tvrdil, že na něm není závislý a nic jiného nebral, nesporné bylo i to, že dne 22. 2. 2022 se žalobce doznal ke své trestné činnosti slovy „Nesouhlasím s tím, že to bylo provedeno. Já jsem ukončil jednání trestné činnosti sám, a dobrovolně, že jsem od toho odstoupil. … Byl jsem na hotelu s tehdejší přítelkyní, když jsme se bavili o tom, že mám doma dvě malé děti a nemůžu spáchat takový trestný čin, abych se o ně postaral. Byl jsem rozhodnut, že [jméno FO] na schůzce, na které jsme byli domluveni, řeknu, že do ničeho nepůjdu.“………….. „Je mi líto, do jaké situace se to dostalo, byl jsem v těžké životní situaci, kdy přišel covid. Já jsem přišel o práci, kde jsem vedl restauraci Pod zámkem, do toho jsme se začali hádat doma, opustila mě žena s dětma a já jsem začal vymýšlet špatný věci.“ Nesporné bylo i vyjádření žalobce ze dne 23. 2. 2022 „Měl jsem období, kdy se měl prostě, když byla blbá životní situace, tak jsem měl problém s drogami. Užíval kokain.“ …….., že opětovně hovořil o špatném období, hádkách v rodině a vědomosti, že bude převážet do ČR kokain, jakož i vyjádření žalobce ze dne 8. 6. 2022 „mně je to opravu moc líto, do jaké situace jsem se dostal, do čeho jsem zatáhl svoji rodinu, čím si prošla. hrozně mě štve, že jsem si neuvědomil dříve, než to všechno začlo, do čeho jsem se to pustil a že jsem vůbec do něčeho takového šel, jaký to bude mít následky, bohužel jsem si to uvědomil až tam ve [Anonymizováno], že jsem prostě úplný vůl a že to prostě by bylo něco strašnýho.“ 9. Další (byť v řízení provedené) důkazy soud nehodnotil, když pro posouzení věci jsou nadbytečné. Konkrétně se jednalo o fakturu č. 2201020 ze dne 18.10.2022, záznamy o poradách mezi právním zástupcem žalobce a žalobcem, vyjádření [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 16.5.2022, záznam z psychologického vyšetření žalobce z 28.2.2022 a vyúčtování vykonaných úkonů obhajoby ze dne 22.1.2023.

10. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

12. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

13. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

14. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

15. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

16. Dle § 12 odst. 1 ODŠZ právo na náhradu škody nemá ten: a) kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo b) kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.

17. Dle § 12 odst. 2 ODŠZ právo na náhradu škody dále nevznikne, pokud: a) v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, b) bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, c) výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání, d) trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu.

18. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

19. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

20. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

21. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

22. Dle § 31 odst. 1, 2, 3 a 4 ODŠZ náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

23. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

24. Dle ust. § 172 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „TŘ“) státní zástupce zastaví trestní stíhání: a) je-li nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede, b) není-li tento skutek trestným činem a není důvod k postoupení věci, c) není-li prokázáno, že skutek spáchal obviněný, d) je-li trestní stíhání nepřípustné (§ 11), e) nebyl-li obviněný v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný, nebo f) zanikla-li trestnost činu.

25. Dle ust. § 226 písm. e) TŘ soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně doplněných soudem, a to i k návrhům ostatních stran, trestnost činu zanikla.

26. Mezi účastníky nebylo sporu v tom, že žalobce byl trestně stíhán za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle ust. § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) Tr. zákoníku, spáchaný ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 Tr. zákoníku. Strany rovněž nesporovaly, že žalobce se vytýkaného jednání skutečně dopustil a dobrovolně od něj upustil, což bylo důvodem pro jeho zproštění obžaloby. Spornou byla de facto jen otázka, zda se v daném případě jedná o výluku z odpovědnosti státu za škodu, způsobenou nezákonným rozhodnutím (zahájením trestního stíhání), popř. rozpor s dobrými mravy či nikoliv a zda žalobci přísluší právo na náhradu škody. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobce byl zproštěn obžaloby ust. § 226 písm. e) TZ. Jestliže žalobce uváděl, že důvody zproštění obžaloby obsažené v rozsudku Vrchního soudu v Praze svým obsahem odpovídají opačnému závěru, než který byl učiněn orgány činnými v trestním řízení při zahájení trestního stíhání, nelze s jeho argumentací souhlasit. Z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jednoznačně vyplývá, že pokus ke spáchání trestného činu, pro který byl žalobce trestně stíhán, se skutečně stal a že jej spáchal žalobce, který až následně projevil vůli ve svém jednání nepokračovat a od tohoto upustil. To plně odpovídá i důvodu, pro který byl nakonec žalobce obžaloby zproštěn (§ 226 písm. e) TZ), protože k zániku trestnosti činu může dojít až poté, co se trestný čin stal. Tzn. musí být prokázáno, že se stal skutek vymezený v žalobním návrhu, že v době, kdy byl spáchán, byl trestně právně postižitelný, že pachatelem činu byl trestně právně odpovědný obžalovaný a až následně přistupuje okolnost, která způsobila, že trestnost činu zanikla. V tomto směru jsou důvody, pro které zaniká trestnost činu, odlišné od důvodů vylučujících protiprávnost, které jsou naplněny již v době, kdy se skutek děje. Žalobce se však jednání, které mu byl kladeno za vinu vědomě dopustil, pokusil se do České republiky dovézt větší množství návykové látky, a to dokonce jako člen organizované skupiny. Věděl, že se jedná o činnost, která je nejen v rozporu se zákonem, ale navíc i společensky nebezpečná a směřuje ke vzniku závislosti u uživatelů návykových látek, jak na užívání těchto látek, tak rovněž na jejich distributorech a dovozcích této látky. Žalobce se ke své činnosti doznal a právě skutečnost, že od ní upustil (a dlužno dodat, že ani soud nezjistil, proč obžalovaní od svého jednání upustili, jak rovněž vyplývá z rozhodnutí Vrchního soud v Praze), měla vliv i na rozhodnutí soudu. V této souvislosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ze dne 3.4.2013, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, podle kterého „Vzhledem k úpravě podmínek, které vznik nároku na náhradu škody vylučují (§ 12 zákona č. 82/1998 Sb.), ne všechny případy zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby mají za následek (ač by byly splněny další podmínky) vznik odpovědnosti státu za škodu. Je-li škoda v příčinné souvislosti se vzetím do vazby, vzniká nárok v případech, v nichž trestní stíhání zastaví v přípravném řízení státní zástupce, je-li nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede, není-li tento skutek trestným činem a není důvod k postoupení věci, není-li prokázáno, že skutek spáchal obviněný, nebo zanikla-li trestnost činu [§ 172 odst. 1 písm. a) až c) a f) tr. ř.]. Ve stadiu řízení před soudem těmto případům odpovídají důvody, pro které může pouze soud rozsudkem zprostit obžalovaného obžaloby, a to jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně doplněných soudem nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný, nebo trestnost činu zanikla [§ 226 písm. a) až c) a e) tr. ř.]. Kromě toho jsou tu důvody nepřípustnosti trestního stíhání, které vyjmenovává ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. Zákon však odpovědnost státu spojuje jen se zastavením trestního stíhání z toho důvodu, že je trestní stíhání promlčeno [§ 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.], že trestnímu stíhání brání procesní exempce [§ 11 odst. 1 písm. c) tr. ř.] či závazek plynoucí z mezinárodní smlouvy [§ 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.] anebo překážka vyplývající ze zásady ne bis in idem, tj. že nikdo nesmí být trestně stíhán opětovně pro týž skutek [§ 11 odst. 1 písm. f) až h) tr. ř.].“ Soud proto dospěl k závěru, že právě vzhledem k tomu, že okolnosti žalobcova případu spočívající v chování žalobce, následně zohledněného i v trestním řízením, analogicky podle § 12 odst. 2 písm. d) zákona, vylučují odpovědnost státu za škodu. I kdyby tomu tak nebylo, byla by dle názoru soudu vyloučena možnost žalobce odškodnit právě s ohledem na rozpor s dobrými mravy a obecnou představou spravedlnosti, když žalobce by měl být navíc finančně odškodněn de facto za to, že dobrovolně upustil od páchání shora uvedené závažné trestné činnosti, z níž původně hodlal získat majetkový prospěch. S ohledem na to soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř.. Podle tohoto ustanovení má žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. Žalovaná má podle § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu za jednotlivé úkony, a to v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. částkou 300 Kč za úkon. Vzhledem k tomu, že se žalované písemně vyjádřila k žalobě, poté se připravovala na ústní jednání a tohoto se 12.3.2024 rovněž zúčastnila, přísluší žalované náhrada nákladů řízení v rozsahu 3 úkonů po 300,- Kč.

Poučení