30 Co 240/2024 - 177

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové, soudce Mgr. Zdeňka Váni a soudkyně JUDr. Kateřiny Kodetové ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [adresa] zastoupená advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení 1.177.312 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. ledna 2024 č. j. 25 C 139/2023-114 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu žalobkyně, kterou se na žalované domáhala zaplacení částky 588.656 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 12. 8. 2021 do zaplacení (výrok I.) a zároveň jí uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1.500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.); dále zamítl žalobu [jméno FO], narozeného [datum] (dále též jen „původní žalobce b/“), kterou se na žalované domáhal zaplacení částky 588.656 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 12. 8. 2021 do zaplacení (výrok III.) a zároveň mu uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1.500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně a původní žalobce b) po žalované, jakožto pojistiteli, domáhali náhrady újem dle § 6 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (dále jen „zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla“) jim vzniklých v příčinné souvislosti s dopravní nehodou, jež se stala dne 5. 6. 2020 a v důsledku které zemřela jejich snacha [jméno FO], narozená [datum]. Zemřelá je osobou jim blízkou, se kterou měli nadstandardní vztah, pročež jim ve smyslu § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) náleží, jakožto sekundárním obětem, právo na odčinění duševních útrap. Při vyčíslení náhrady vycházeli z částky 682.500 Kč, tj. 20 x 34.125 Kč (průměrná měsíční mzda v roce 2019). Tuto ponížili o 25 % s ohledem na skutečnost, že se nejednalo o nejbližší rodinu a zároveň ji navýšili o 15 % zejména z důvodu bezohledného způsobu jízdy škůdce.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že nemajetkovou újmu uhradila nejbližším příbuzným poškozené, tj. manželovi, dětem, matce a sestře a nároky vzdálenějších příbuzných považuje za nedůvodné. Jakkoli mohly být mezi těmito příbuznými vztahy harmonické, nedosahovaly již takové intenzity, aby mohly být srovnatelné s duševními útrapami nejbližších příbuzných. Těmto osobám náleží odškodnění jen ve výjimečných případech nadstandardních vztahů. Žalovaná nicméně dále s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedla, že i v případě, že by byly nadstandardní vztahy prokázány, jsou požadavky žalobkyně a původního žalobce b) nepřiměřeně vysoké.

4. Soud prvního stupně zjistil následující skutkový stav: Dne 5. 6. 2020 došlo v 17:14 hodin zaviněním [jméno FO] k dopravní nehodě v katastru obce [místo], při které došlo k vážným zraněním [jméno FO], která v důsledku těchto zranění dne [datum] zemřela. Povinné ručení bylo ke dni dopravní nehody sjednáno u žalované pod pojistnou smlouvou č. [číslo], pojistná událost byla žalované řádně nahlášena a vedena pod č. [číslo]. Viník dopravní nehody [jméno FO] byl rozsudkem Okresního soudu v [místo] ze dne 15. 6. 2021 č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v [místo] ze dne 5. 10. 2021 č. j. [spisová značka] odsouzen za spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“) v jednočinném souběhu s přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a s přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 3 trestního zákoníku, mj. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Z výslechu žalobkyně pak obvodní soud zjistil, že žalobkyně má kromě jednoho syna ještě čtyři dcery, nicméně zemřelá pro ni znamenala více. Vídali se velmi často, pomáhali si a jezdili společně na výlety. Zemřelá se se žalobkyní a původním žalobcem b) vídala častěji než jejich syn (její manžel), neboť tento podnikal [Anonymizováno]. Zemřelá je oslovovala „maminko“ a „tatínku“. Původního žalobce b) vozila na různá vyšetření a navštěvovala jej v nemocnici, když byl hospitalizován.

5. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil dle § 47 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), dále dle § 22, § 2959, § 2758 odst. 1, § 2796 a § 2798 odst. 1 o. z. a dále dle § 6 odst. 2, § 7 odst. 1 a § 9 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Žalobkyně a původní žalobce b) jsou tchýní a tchánem zemřelé [jméno FO], spadají tedy do kategorie osob, kterým by satisfakce dle § 2959 o. z. mohla náležet pouze za zcela výjimečných okolností, pokud by byl z jejich strany tvrzen a prokázán natolik intenzivní vztah k zemřelé a především pak natolik intenzivně prožívané útrapy po její ztrátě, které by bylo možno připodobnit k bolesti ze ztráty některého ze skutečně nejbližších příbuzných. Z jejich strany však takové okolnosti nebyly ani tvrzeny, když žalobkyně a původní žalobce b) v podstatě shodně uvedli, že se zemřelou měli velmi dobré vztahy, byli s ní v častém kontaktu cca 1x za 14 dní a vídali se na častých rodinných sešlostech. Ani žalobkyně, ani původní žalobce b) navíc ve smyslu § 22 odst. 1 věta za středníkem o. z. netvrdili, jakož ani neprokázali, závažné okolnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že pociťují újmu poškozené jako újmu vlastní, tedy podmínku jejich definice jako osob blízkých ve smyslu tohoto ustanovení. Soud prvního stupně vzal za bezpečně prokázané, že vztahy žalobkyně a původního žalobce b) nijak nevybočovaly z běžných dobrých rodinných vztahů. Žalobkyně a původní žalobce b) se zemřelou nežili ve společné domácnosti, nebyli na ní materiálně závislí a její pomoc nijak nevybočovala z obvyklé pomoci starým lidem v rámci širší rodiny. Prvostupňový soud proto neshledal žalované nároky důvodnými a pro úplnost konstatoval, že i samotná žalobkyní a původním žalobcem b) uplatněná výše náhrady nemajetkové újmy je významně nadsazená. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že ji přiznal úspěšné žalované.

6. Žalobkyně a původní žalobce b) proti tomuto rozsudku podali včasné odvolání, ve kterém především namítali, že soud prvního stupně pochybil, pakliže dospěl k závěru, že tito k zemřelé neměli natolik blízký a intenzivní vztah, který by umožňoval připodobnit útrapy jim způsobené ztrátou zemřelé k bolesti prožívané ze ztráty některého z nejbližších příbuzných, jak vyžaduje § 2959 ve spojení s § 22 odst. 1 o. z. Není pravdou, že žalobkyně a původní žalobce b) ani netvrdili natolik blízký a intenzivní vztah k zemřelé. Žalobkyně při svém výslechu dne 6. 12. 2023 uvedla, že se se zemřelou často a pravidelně každý druhý víkend vídali, přičemž tak často se nevídají ani se svými vlastními dětmi. Dále uvedla, že zemřelá o ně pečovala a vozila je na zdravotní kontroly. Žalobkyně rovněž výslovně uvedla, že pro ně byla zemřelá více než snahou, že byla jako jejich dcera. Jelikož mají vlastní děti, mají tak svůj citový vztah k zemřelé s kým porovnat. V odvolání bylo rovněž poukázáno na skutečnost, že původní žalobce b) je vážně nemocen a vlivem léků je zmatený a hůře chápe. Soud prvního stupně tak měl v případě původního žalobce b) vycházet především z výpovědi žalobkyně a jejich syna [jméno FO]. O citové blízkosti a velké intenzitě vztahu žalobkyně a původního žalobce b) vypovídá i skutečnost, že se žalobkyně v závěru svého výslechu před prvostupňovým soudem (3,5 roku po dopravní nehodě) rozplakala. Zemřelá pravidelně a často žalobkyni a původního žalobce b) navštěvovala bez svého manžela, který je jejich synem a pracoval v zahraničí, což není ve vztazích snacha – tchýně / tchán běžné. Žalobkyně a původní žalobce b) v odvolání dále poukázali na to, že jim náhrada nemajetkové újmy náleží rovněž na základě § 2971 o. z. Jelikož mají za to, že citové strádání a jejich bolest ze smrti, jakož i intenzivně prožívané útrapy po její ztrátě, které přetrvávají i po téměř 4 letech od smrti snachy, byly v řízení tvrzeny i prokázány, navrhli odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek změnil tak, že jejich nároky shledá důvodnými.

7. Žalovaná k odvolání uvedla, že napadený rozsudek považuje za správný. Odvolání nepřináší žádné nové relevantní argumenty, pouze akcentuje vřelost a blízkost vzájemných vztahů. Soud prvního stupně v daném případě správně vyhodnotil a odůvodnil, že žalobkyně a původní žalobce b) v řízení neprokázali, že by byl jejich vztah jakkoli výjimečný či nadstandardní ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, tedy že by byly jim způsobené útrapy srovnatelné se ztrátou osoby nejbližšího příbuzného. Pakliže se žalobkyně a původní žalobce b) dožadovali přiznání nároku případně dle § 2971 o. z., pak žalovaná konstatovala, že v daném případě není důvod k aplikaci tohoto ustanovení, neboť se nepoužije v případech, kde je založena zvláštní úprava náhrady nemajetkové újmy. I v případě, že by žalobkyně a žalobce b) v řízení prokázali důvodnost svých nároků, je požadovaná výše odškodnění zjevně nepřiměřená. Žalovaná proto odvolacímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek potvrdil.

8. Odvolací soud z podnětu žalobkyní a žalobce b) podaného odvolání a v mezích jím vytyčených ve smyslu § 212 a § 212a přezkoumal při nařízeném jednání napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo. Odvolání však důvodným neshledal.

9. Podle § 22 odst. 1 o. z. osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen „partner“); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí.

10. Podle § 2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

11. Podle § 2971 o. z. odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.

12. Odvolací soud nejprve konstatuje, že s ohledem na skutečnost, že původní žalobce b) dne [datum] zemřel, bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 14. 8. 2024 č. j. [spisová značka] rozhodnuto, že v řízení bude na straně žalující namísto původního žalobce b) nadále pokračováno se žalobkyní.

13. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné, neboť soud prvního stupně v dané věci správně zjistil skutkový stav, který rovněž správně posoudil i po stránce právní. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu újma, která se odčiňuje ve smyslu § 2959 o. z. spočívá především v psychických útrapách (smutku, žalu) způsobených vnímáním smrti blízkého člověka. Odčinit je ovšem třeba i další citové strádání, jako např. šok ze zprávy o smrtelném úrazu blízké osoby, ztrátu životní perspektivy, obavy o budoucnost apod. U újmy, která nemá majetkový charakter, je vyloučeno uvedení do původního stavu, exaktní vyčíslení peněžité náhrady za tuto újmu je z povahy věci rovněž vyloučeno a normativní požadavek „plného vyvážení utrpení“ je tedy iluzorní a nelze jej vykládat v tom smyslu, že by náhrada měla být „co největší“. Nastupuje proto satisfakce (zadostiučinění), která má alespoň zmírnit nepříznivé stavy vzniklé škodlivým zásahem do osobnostní sféry poškozeného, případně poskytnout poškozenému, aby si těžko měřitelné a na peníze ne zcela exaktně převoditelné potíže nemajetkového charakteru vykompenzoval tím, že si pomocí finančních prostředků, případně předmětů či požitků pořízených za poskytnutou náhradu, zpříjemní či usnadní život (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018 sp. zn. 25 Cdo 894/2018). Mezi kritéria, která mají být při stanovení výše náhrady újmy podle § 2959 o. z. uvážena, patří především intenzita vztahu pozůstalého se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalého, případná existenční závislost na zemřelém a eventuálně jiná satisfakce (jako např. omluva škůdce či jeho trestní odsouzení), která obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění, dále postoj škůdce ke škodní události nebo forma a míra jeho zavinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2024 sp. zn. 25 Cdo 2665/2023 nebo dále nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 2844/14).

14. Jak již odvolací soud uvedl v rozsudku ze dne 6. 10. 2020 č. j. [spisová značka], kterým bylo rozhodováno v obdobné věci, zákonodárcem v § 2959 o. z. užitý pojem „útrapy“ znamená, že aby smutek ze ztráty určité osoby bylo možné považovat za nemajetkovou újmu, za niž náleží poškozenému satisfakce, musí tento pocit dosahovat určité vyšší intenzity, a tedy že satisfakce náleží pouze těm, jimž byl zemřelý skutečně nejbližším, nikoliv však širokému okruhu jeho vzdálenějších příbuzných či přátel. Vzdálenějším příbuzným ve smyslu § 773 o. z., osobám sešvagřeným ve smyslu § 774 o. z. a jiným osobám blízkým (přátelům), může nárok na satisfakci podle § 2959 o. z. vzniknout pouze ve výjimečných případech, a to v situacích, kdy je na základě konkrétních v řízení prokázaných okolností vztahu mezi zemřelým a pozůstalým možné dovodit, že ztráta blízké osoby způsobila pozůstalému „útrapy“ ve smyslu § 2959 o. z., které jsou svou povahou srovnatelné se ztrátou pociťovanou ze strany nejbližších příbuzných.

15. Jelikož je problematické prokázat a změřit skutečnou míru utrpení někoho, kdo přišel o blízkou osobu, vychází právní praxe z předpokladu určité obvyklé intenzity zásahu do osobnostních práv, kterou není třeba prokazovat, tedy že se uplatní obecná zkušenost. Předpokládá se tedy, že běžné rodinné vztahy mají určitou kvalitu, a že slabší než obvyklé (byť v zásadě dobré) vztahy či naopak nadprůměrně kvalitní a intenzivní vztahy již vyžadují provedení důkazů k osvědčení takové odchylky, aby bylo skutečně odůvodněno přiznání nižší či vyšší než výchozí částky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023 sp. zn. 25 Cdo 2488/2023 nebo dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2023 sp. zn. 25 Cdo 757/2022).

16. Shora uvedené je dále zcela v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, která se v naprosté většině týkala případů, v nichž byla peněžitá satisfakce přiznávána jen osobám výslovně (byť demonstrativně) vyjmenovaným v § 2959 o. z., tj. manželu, rodiči či dítěti zemřelého (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu usnesení ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. 7 Tdo 450/2015, ze dne 18. 5. 2016 sp. zn. 6 Tdo 1421/2015, ze dne 14. 12. 2016 sp. zn. 7 Tdo 1389/2016, ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. 4 Tdo 206/2019, ze dne 29. 5. 2019 sp. zn. 25 Cdo 3111/2018, ze dne 28. 11. 2019 sp. zn. 25 Cdo 2109/2018, ze dne 14. 4. 2020 sp. zn. 25 Cdo 281/2019, ze dne 12. 2. 2020 sp. zn. 7 Tdo 1485/2019 či rozsudek ze dne 16. 10. 2019 sp. zn. 25 Cdo 4518/2018). V některých dalších případech pak byla satisfakce jakožto „jiným osobám blízkým“ ve smyslu § 2959 o. z. přiznána i dalším z nejbližších příbuzných oběti, a sice sourozencům (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. 25 Cdo 3463/2018 či ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. 25 Cdo 3463/2018, nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2706/19, ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 1764/19 a ze dne 8. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2578/19), prarodičům (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1295/2016, či shora citované rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 894/2018), či vnoučatům zemřelého (viz rozsudek rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2016 sp. zn. 6 Tdo 1421/2015, či ze dne 23. 9. 2020 sp. zn. 25 Cdo 378/2019). Jen zcela výjimečně dochází v rozhodovací praxi soudů k přiznávání satisfakce podle § 2959 o. z. vzdálenějším příbuzným či[Anonymizováno]jiným osobám blízkým – o takový výjimečný případ se jednalo například ve věci projednávané Městským soudem v Praze v rozsudku ze dne 27. 9. 2018 sp. zn. [spisová značka], v němž byla přiznána satisfakce ve výši 100.000 Kč za ztrátu praneteře tamní žalobkyně, to však za situace, kdy byl prokázán velmi intenzivní vztah mezi žalobkyní a zemřelou, a především pak značené dopady ztráty osoby blízké na žalobkyni, které se projevily vznikem těžké deprese, jež měla rozhodující vliv na její invaliditu a částečnou ztrátu její pracovní schopnosti.

17. Žalobkyni a původního žalobce b) v řízení ve smyslu § 22 o. z. ve spojení s § 2959 o. z. tížilo břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně okolností jejich natolik intenzivního vztahu k zemřelé a především pak natolik intenzivně prožívaných útrap po její ztrátě, že by bylo možné tyto připodobnit k bolesti ze ztráty některého skutečně nejbližších příbuzných. Soud prvního stupně v daném případě přiléhavě konstatoval, že žalobkyně a původní žalobce b) závažné okolnosti, ze kterých by bylo možné výše popsané dovodit, ani netvrdili a tudíž ani neprokázali. Nalézací soud v daném případě na základě provedeného dokazování (zejména výpovědí žalobců a jejich syna [jméno FO]) zcela správně shledal, že vztahy žalobkyně a původního žalobce b) se zemřelou nikterak nevybočovaly z běžných rodinných vztahů, když žalobkyně a původní žalobce b) se zemřelou nežili ve společné domácnosti, nebyli na ní materiálně závislí a pomoc zemřelé vůči nim (doprovody na zdravotní kontroly apod.) nevybočovala z obvyklé pomoci starým lidem v rámci širší rodiny. Pouze pro úplnost pak odvolací soud uvádí, že míra plačtivosti žalobkyně při výslechu před soudem prvního stupně dne 6. 12. 2023 nemůže být rozhodujícím faktorem pro přiznání nároku. Jakkoli odvolací soud nezpochybňuje, že smrt zemřelé musela být pro žalobkyni i původního žalobce b) ztrátou, nebyl však z jejich strany tvrzen natolik blízký vztah k zemřelé, který by umožňoval připodobnit útrapy jim způsobené její ztrátou k útrapám, které bývají pociťovány při ztrátě např. rodiče, dětí či manžela. Jak soud prvního stupně správně zjistil, žalobkyně a původní žalobce b) mají čtyři dcery, jednoho syna (jehož manželkou byla právě zemřelá) a dále celkem třináct vnoučat, nejednalo se tak v případě jejich vztahu k zemřelé o jedinou jejich blízkou osobu. Odvolací soud proto velmi rezervovaně hodnotí tvrzení žalobkyně o tom, že zemřelá pro ni znamenala více než vlastní děti.

18. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalobkyně, že jí náhrada nemajetkové újmy náleží rovněž dle § 2971 o. z. Ustanovení § 2971 o. z. se totiž nepoužije v případech, kde je založena zvláštní úprava náhrady nemajetkové újmy. Ve vztahu k sekundární oběti se jedná právě o § 2959 o. z. upravující odčinění duševních útrap při usmrcení nebo závažném ublížení na zdraví (srov. § 2971 [Náhrada nemajetkové újmy]. In: Petrov, Jan, Výtisk, Michal, Beran, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 9). Pouze pro úplnost pak odvolací soud konstatuje, že i za předpokladu případné aplikace § 2971 o. z., by dle tohoto ustanovení nebylo možné nárok přiznat, neboť s ohledem na výše uvedené závěry v řízení nebylo tvrzeno, jakož ani prokázáno, že by žalobkyně a původní žalobce b) způsobenou újmu důvodně pociťovali jako vlastní neštěstí, které nelze jinak odčinit tak, jak toto ustanovení předpokládá.

19. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, který odpovídá § 142 odst. 1 o. s. ř.

20. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalované, jež byla v odvolacím řízení plně úspěšná. Náklady odvolacího řízení tvoří paušální náhrada nákladů za 2 úkony po 300 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za vyjádření k odvolání ze dne 5. 6. 2024 a účast na jednání odvolacího soudu dne 5. 11. 2024, tj. celkem 600 Kč. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

Poučení