30 Co 262/2024 - 151

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové, soudce Mgr. Zdeňka Váni a soudkyně JUDr. Kateřiny Kodetové ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupená advokátem [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem]. sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení 425.978,33 Kč o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. dubna 2024 č. j. 28 C 129/2023-108, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 8. 2024 č. j. 28 C 129/2023-134, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. o věci samé ohledně částky 34.000 Kč mění tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 34.000 Kč; jinak se rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku ohledně částky 89.665,24 Kč potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 9.287 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0]

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení ohledně částky 96.483,09 Kč (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 123.665,24 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.); v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 205.830 Kč, žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení 45.440 Kč k rukám jejího zástupce do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala nároků na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), a to poté, co proti ní bylo od 22. 3. 2016 vedeno trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3, 4 písm. b) trestního zákoníku. Rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 29. 11. 2022 č. j. [spisová značka] však byla podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěna obžaloby.

3. Žalobkyně konkrétně podanou žalobou požadovala částku 53.192 Kč jako náhradu škody spočívající v nákladech na zastoupení obhájcem v trestním řízení, částku 200.000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, částku 61.956,33 Kč jako náhradu škody spočívající ve ztrátě na odbytném a částku 110.830 Kč jako náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení.

4. V průběhu řízení žalovaná zaplatila žalobkyni na uplatňované nároky celkem 96.483,09 Kč, a to 53.192 Kč na náklady obhajoby a 43.291,09 Kč na náhradu majetkové škody. V této části vzala žalobkyně podanou žalobu zpět a řízení bylo v tomto rozsahu částečně zastaveno.

5. Soud prvního stupně provedl dokazování, jak rozvedl v písemném odůvodnění rozsudku, a dospěl ke skutkovému závěru, že v řízení vedeném u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je usnesení o zahájení trestního stíhání žalobkyně ze dne 22. 3. 2016, neboť toto pravomocné rozhodnutí bylo následně zrušeno rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 29. 11. 2022 č. j. [spisová značka], kterým byla žalobkyně v celém rozsahu obžaloby zproštěna.

6. Trestní stíhání žalobkyně bylo zahájeno nezákonným rozhodnutím, proto má žalobkyně právo na odškodnění újmy, která jí byla v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí způsobena. Soud prvního stupně se nejprve zabýval uplatněnou námitkou promlčení nároků na náhradu nemajetkové újmy. Řízení bylo pravomocně ukončeno dne 29. 11. 2022, od tohoto data proto žalobkyni počala ve smyslu § 32 odst. 3 OdpŠk běžet šestiměsíční promlčecí lhůta. Žalobkyně částku ve výši 200.000 Kč představující nárok na nemajetkovou újmu z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání uplatnila u žalované až dne 13. 6. 2023 a stran nároku na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení ve výši 110.830 Kč dokonce až dne 2. 1. 2024. Nicméně v daném případě nalézací soud přihlédl k tomu, že žalobkyně oba tyto nároky ještě předtím, než je předběžně uplatnila u žalované, uplatnila u soudu svou žalobou, která došla soudu 25. 5. 2023. Oba nároky tak žalobkyně uplatnila včas v rámci šestiměsíční promlčecí lhůty ve smyslu § 32 odst. 3 OdpŠk přímo u soudu, promlčeny proto podle prvostupňového soudu nejsou.

7. Nemajetková újma vzniklá v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání musí být dle judikatury prokázána. Žalobkyně byla stíhána pro skutek kvalifikovaný jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3, 4 písm. b) trestního zákoníku a byla ohrožena trestem odnětí svobody v trvání 2 až 8 let. Trestní řízení pak trvalo 6 let a 8 měsíců. Byly prokázány negativní dopady trestního stíhání do života žalobkyně, konkrétně částečný zásah do oblasti zdraví v podobě stresu a nejistoty a také částečný zásah do rodinného života žalobkyně. Soud prvního stupně považoval za nutné, aby žalobkyni byla způsobená nemajetková újma odškodněna poskytnutím peněžitého zadostiučinění. Pokud jde o výši peněžitého zadostiučinění, učinil nalézací soud srovnání s jinými případy odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonně vedeným trestním stíháním. Za přiměřené odškodnění pak považoval obvodní soud peněžitou satisfakci ve výši 20.000 Kč, proto žalobkyni přiznal (s odkazem na § 5, 8 odst. 1 a § 31a OdpŠk) částku 20.000 Kč, ve zbylém rozsahu ve vztahu k uplatněnému nároku na nemajetkovou újmu z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání žalobu zamítl.

8. V případě nároku na náhradu škody v podobě rozdílu ve výši 18.665,24 Kč mezi skutečně vyplaceném odbytným a tím, které by žalobkyni k datu 31. 1. 2021 náleželo, měl obvodní soud za splněné podmínky odpovědnosti státu za škodu. Protože v průběhu trestního stíhání na základě usnesení policejního orgánu ze dne 8. 4. 2026 došlo k postižení účtu žalobkyně vedeného u penzijní společnosti [společnost] týkajícího se penzijního připojištění, a to v rozsahu částky 43.291,09 Kč v souvislosti s prvním odsuzujícím rozsudkem ve věci samé, tj. Krajského soudu v [adresa] ze dne 31. 8. 2020, když byl žalobkyni uložen trest propadnutí náhradní hodnoty - peněžních prostředků ve výši 43.291,09 Kč a následně byl tento účet penzijního připojištění zrušen a byla provedena s tím související výplata odbytného v celkové výši 75.614,09 Kč, konkrétně v částce 43.291,09 Kč na účet [ústřední orgán] a v částce 32.323 Kč k rukám žalobkyně. Následně však došlo na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021 č. j. [spisová značka] ke zrušení předmětného rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 31. 8. 2020, jakož i ke zrušení dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, proto je třeba vycházet z toho, že jde ve smyslu § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 OdpŠk o rozhodnutí nezákonné. Současně bylo v řízení prokázáno výpisem z účtu penzijního připojištění a sdělením [společnost]., že pakliže by nedošlo ke zrušení předmětné smlouvy o penzijním připojištění (na základě odsuzujícího rozhodnutí) měla by žalobkyně při řádném plnění smlouvy k datu 31. 1. 2021 na účtu částku 94.279,33 Kč, nikoliv částku 75.614,09 Kč. Žalobkyni proto v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí vznikla škoda v podobě ušlého zisku ve výši 18.665,24 Kč, když nedošlo k rozmnožení jejích majetkových hodnot, ač by se to dalo očekávat s ohledem na obvyklý běh věcí, tedy nebýt nezákonně vedeného trestního řízení. Soud proto žalobě ohledně tohoto nároku vyhověl.

9. K uplatněnému nároku na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení soud prvního stupně konstatoval, že celková délka namítaného řízení činila 6 let a 8 měsíců. Po zhodnocení relevantních kritérií hodnotil žalobkyní reklamovanou délku řízení jako nepřiměřenou, v posuzovaném řízení tak došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Pokud jde o formu zadostiučinění, obvodní soud považoval za nutné odškodnit újmu žalobkyně v penězích. Soud prvního stupně se proto zabýval tím, jaká satisfakce odpovídá nemajetkové újmě žalobkyně, jejíž vznik se presumuje. Konkrétní výši zadostiučinění stanovil na základní částku 85.000 Kč v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 (publikované pod R 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“), a to základní částkou odškodnění ve výši 15.000 Kč za jeden rok řízení s výjimkou prvních dvou let řízení, kdy základní částku redukoval na polovinu. Tuto základní částku 85.000 Kč pak modifikoval za použití jednotlivých kritérií ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk. Ke kritériu postupu orgánů veřejné moci během řízení nalézací soud uvedl, že v posuzovaném řízení došlo k opakovaným průtahům, tato nečinnost se částečně podílela na celkové délce řízení. Proto obvodní soud navýšil základní částku o 10 %. Dále vzal prvostupňový soud do úvahy kritérium počtu soudní soustavy, před kterými se věc nacházela, kdy nalézací soud ve věci rozhodoval dvakrát, odvolací soud rovněž dvakrát a dovolací soud jednou. Proto redukoval základní částku o 10 %. Z důvodu skutkové a procesní složitosti věci (výslech svědků, vypracování znaleckého posudku a zopakování již provedeného dokazování z důvodu změn v obsazení senátu) soud prvního stupně snížil základní částku o 20 %. Žalobkyně se svým chováním nepodílela na délce řízení. Jednalo se však o trestní věc, s tímto typem řízení podle judikatury souvisí vyšší význam řízení pro jeho účastníky, proto zde nalézací soud navýšil základní částku o 20 %. Odpovídající náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup v této konkrétní věci tak po zohlednění relevantních kritérií činila 85.000 Kč. Ve zbývajícím požadovaném nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 25.830 Kč obvodní soud žalobu zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 146 odst. 2 o. s. ř. podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci.

10. Proti výrokům II. a IV. rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Předně se žalovaná neztotožnila se závěrem obvodního soudu, který uplatněnou námitku promlčení v případě nároku na náhradu nemajetkové způsobené nezákonným trestním stíháním a nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení neshledal důvodnou. Žaloba byla podána dne 25. 5. 2023 a až dne 13. 6. 2023 byla ze strany žalobkyně podána žádost o odškodnění, kterou žalobkyně uplatnila toliko nárok na poskytnutí náhrady škody v celkové výši 253.192 Kč, sestávající se z vynaložených nákladů na obhajobu ve výši 53.192 Kč a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním ve výši 200.000 Kč. Zbylé nároky, tedy náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení a nevrácené zajištěné prostředky včetně rozdílu odbytného byly uplatněny u žalované až dne 2. 1. 2024. Pokud by žalovaná přistoupila na argumentaci žalobkyně stran včasného uplatnění nároku u soudu, tak žalovaná uvádí, že o podané žalobě byla vyrozuměna soudem až dne 30. 6. 2023, tedy v době, kdy nároky týkající se nemajetkové újmy byly rovněž promlčeny. Nejenže žalobkyní použitý postup, kdy je nejdříve podána žaloba a teprve následně uplatněn nárok na náhradu škody je v rozporu se zákonem, ale tímto způsobem je žalované zamezeno využití zákonného institutu promlčení.

11. Přiznané zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným trestním stíháním ve výši 20.000 Kč žalovaná považovala za neadekvátní, za dostatečnou satisfakci by považovala konstatování vydání nezákonného rozhodnutí. Žalobkyně neprokázala, že by trestní stíhání vyvolalo dehonestující ohlas v jejím okolí v takové míře, jak se snažila tvrdit. Žalobkyně tvrdila, že trestním stíháním utrpělo manželství žalobkyně, které bylo dne 26. 9. 2017 rozvedeno. Žalobkyně uvedla, že žila v neustálém strachu, jak trestní stíhání dopadne, když toto navíc trvalo bezmála 7 let. V důsledku trestního stíhání vyhledala lékařskou pomoc, byly jí předepsány uklidňující léky. Žalobkyně dále uvedla, že v rodinném životě zaznamenala výčitky od bývalého manžela. Docházelo k jejich hádkám a rozepřím, trestní stíhání přispělo k rozpadu manželství. Od širší rodiny zaznamenala podporu a trestní stíhání vztahy nenarušilo. Rovněž přátelé žalobkyni podporovali a věřili jí, že trestný čin nespáchala. Sousedé o trestním stíhání nevěděli, takže žádné změny nezaznamenala. Soud prvního stupně z provedeného dokazování správně dospěl k závěru, že žalobkyně psychickými problémy trpěla od doby, kdy jí bývalý zaměstnavatel dal výtku v souvislosti s výběrem z platebních terminálů (září 2015) a od doby, kdy zaměstnavatel podal na žalobkyni trestní oznámení a dále v souvislosti s převedením na novou pracovní pozici od 11. 1. 2016. Tyto skutečnosti nastaly před samotným vydáním nezákonného rozhodnutí. Pokud tyto zásahy žalobkyně pociťovala úkorně, tak jen v příčinné souvislosti s jednáním bývalého zaměstnavatele. Žalovaná nesouhlasila se závěry nalézacího soudu, že by bylo zasaženo v důsledku trestního stíhání do zdravotní sféry žalobkyně. Pokud žalobkyně pociťovala stres a nejistotu v takové míře, že by jí negativní stav omezoval v běžném životě, tak není zřejmé, proč žalobkyně nenavštívila lékaře, jako tomu bylo za situace před zahájením trestního stíhání. Míra stresu nebyla tak závažná, aby žalobkyně byla nucena navštívit odborného lékaře. V opačném případě lze předpokládat, že by žalobkyně jistě vyhledala odbornou pomoc. Žalovaná nesouhlasila se závěrem, že v důsledku trestního stíhání došlo k částečnému zásahu do rodinné sféry žalobkyně. Sama žalobkyně v rámci účastnického výslechu uvedla, že ji širší rodina podporovala, přičemž vztahy nebyly narušeny. Rozvod s bývalým manželem pak nelze klást k tíži státu. Návrh na rozvod byl podán žalobkyní, ta svůj návrh odůvodnila tím, že manželství je dlouhodobě rozvráceno, jelikož manžel v nadměrné míře požíval alkoholické nápoje a manželé se odcizili. Podle žalované žalobkyně úkorně snášela celou situaci zejména z důvodu jednání bývalého zaměstnavatele, který podezříval žalobkyni z protiprávního jednání, a který žalobkyni přeřadil na jinou pracovní pozici. V tomto období žalobkyně pociťovala zdravotní problémy, kdy vyhledala praktického lékaře, který jí předepsal tlumící léky. Tyto závažné okolnosti nastaly před samotným zahájením trestního stíhání. Zásahy do pracovní sféry v důsledku trestního stíhání byly minimální. Trestní oznámení bylo podáno ze strany zaměstnavatele [ústav], k převedení na jinou pozici došlo před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání. Pokud zaměstnavatel změnil postoj k žalobkyni, toto bylo zapříčiněno postojem zaměstnavatele k žalobkyni, neboť se domníval, že žalobkyně se dopustila protiprávního jednání, nikoliv z důvodu vedeného trestního stíhání. Žalobkyně navíc u bývalého zaměstnavatele pracovala až do 30. 6. 2019, kdy její pracovní pozice zanikla, nikoli že by žalobkyně byla propuštěna z důvodu pochybení či vedenému trestnímu stíhání.

12. Soud prvního stupně dále přiznal žalobkyni náhradu škody ve výši 18.665,24 Kč spočívající mezi skutečně vyplaceným odbytným a tím, které k datu 31. 1. 2021 mělo žalobkyni náležet. Usnesením policejního orgánu ze dne 8. 4. 2016 byl postižen účet žalobkyně u penzijní společnosti [společnost], týkajícího se penzijního pojištění, a to v rozsahu částky 43.291,09 Kč. Po vydání odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 31. 8. 2020, kdy byl žalobkyni uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a sice peněžních prostředků ve výši 43.291,09 Kč, byl zrušen účet penzijního připojištění. Následně byla realizována výplata odbytného v celkové výši 75.614,09 Kč, konkrétně v částce 43.291,09 Kč na zvláštní účet [ústřední orgán] podle zákona č. [Anonymizováno]/2017 Sb. a v částce 32.323 Kč k rukám žalobkyně. V rámci mimosoudního projednání byla žalobkyni přiznána náhrada škody ve výši 43.291,09 Kč, která představovala na žalobkyni vykonaný trest propadnutí náhradní hodnoty, který v pozdějším řízení pozbyl podkladu. Žalobkyně se domáhala částky ve výši 18.665,24 Kč, která má představovat rozdíl mezi skutečně vyplaceným odbytným a odbytným, které by jí k datu 31. 1. 2021 skutečně náleželo. Nalézací soud uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že výpisem z účtu penzijního připojištění a sdělení společnosti [společnost] vyplývá, že pokud by nedošlo ke zrušení předmětné smlouvy o penzijním připojištění měla by žalobkyně při řádném plnění smlouvy k datu 31. 1. 2021 na účtu částku 94.279,33 Kč, nikoliv částku 75.614,09 Kč, tj. žalobkyně v důsledku předčasného ukončení smlouvy získala částku, která byla ponížena o státní příspěvky a o příspěvky zaměstnavatele. Žalobkyně se však podanou žalobou domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout postupem orgánů činných v trestním řízení, kdy získala odbytné ve výši 75.614,09 Kč, a to místo odbytného, které by jí k datu 31. 1. 2021 náleželo ve výši 94.279,33 Kč. Se závěrem soudu prvního stupně tedy nelze souhlasit, neboť takovéto závěry nevyplývají z předloženého závěrečného výpisu z účtu o penzijním připojištění společnosti [společnost] ze dne 7. 2. 2023 a ani ze sdělení společnosti [společnost] doručené nalézacímu soudu dne 12. 4. 2024. Žalované tak není zřejmé, z jakých podkladů soud vycházel při stanovení výše odbytného v celkové výši 94.279,33 Kč, tedy odbytného, které se domáhá žalobkyně v příčinném souvislosti s postupem orgánů činných v trestním řízení. Ze sdělení společnosti [společnost] nelze vycházet v souvislosti určením skutečné výše odbytného, neboť společnost [společnost] užívá hodnoty pro výpočet stavu účtu k datu 31. 3. 2024, což má za následek nesprávné posouzení požadované výše, neboť smlouva o penzijním připojištění byla ukončena k datu 31. 1. 2021. Nárok uplatněný žalobou nebyl v předmětném řízení prokázán a žalobkyni skutečně k datu ukončení smlouvy náleželo odbytné ve výši 75.614,09 Kč, nikoliv odbytné ve výši 94.279,33 Kč.

13. Soud prvního stupně dále přiznal žalobkyni zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ve výši 85.000 Kč. Podle žalované nelze celkovou délku trestního řízení hodnotit jako nepřiměřenou. V průběhu řízení k průtahům v zásadě nedocházelo, jednotlivé úkony soudu na sebe navazovaly v přiměřených lhůtách. Co se týče nalézacím soudem namítaných období, kdy mělo docházet k průtahům, pak tato prodleva byla způsobena objektivními skutečnostmi, za které stát nemůže odpovídat, a to jednak nutností rozsáhlého dokazování, pracovními neschopnostmi předsedkyň senátu a také následným odchodem [tituly před jménem] [jméno FO] do důchodu. Ve vztahu k žalobkyni bylo rozhodováno na všech stupních soudní soustavy, kdy bylo dvakrát rozhodováno nalézacím soudem, dvakrát bylo rozhodováno odvolacím soudem a jednou Nejvyšším soudem. Tato skutečnost se zásadně projevila do celkové délky řízení. Řízení lze považovat po stránce skutkové i právní za složité. Bylo provedeno velké množství listinných důkazů a rovněž došlo k vyslýchání svědků. V předmětném řízení byl vypracován znalecký posudek. Jelikož došlo dvakrát ke změně v obsazení senátu, bylo rovněž nutné zopakovat provedené rozsáhlé dokazování. Po zhodnocení všech okolností případu je žalovaná názoru, že nebylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod co do přiměřené rychlosti projednání věci.

14. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. změnil tak, že se žaloba ohledně částky 123.665,24 Kč zamítá a znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení.

15. Žalobkyně v písemném vyjádření k odvolání vyvracela jednotlivé odvolací námitky žalované, napadený rozsudek považovala za věcně správný a navrhla jeho potvrzení.

16. Odvolací soud z podnětu včas podaného odvolání v mezích jím vytčených podle § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal při nařízeném jednání napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalované je jen částečně opodstatněné.

17. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, učinil z nich správná skutková zjištění a věc v zásadě správně posoudil i po stránce právní. Rozsudek soudu prvního stupně tak mohl být dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci.

18. Lze rekapitulovat, že v řízení uplatnila žalobkyně čtyři nároky: a) nárok na náhradu škody spočívající v nákladech na zastoupení obhájcem v trestním řízení, b) nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání, c) nárok na náhradu škody spočívající ve ztrátě na odbytném a d) nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení.

19. Ve vztahu k uplatněným nárokům a) až c) soud prvního stupně správně vycházel z toho, že v projednávaném případně byl naplněn odpovědnostní titul ve smyslu § 7 OdpŠk, neboť proti žalobkyni bylo vedeno trestní stíhání, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem. V takovém případě se podle ustálené rozhodovací praxe (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, či z 15. 4. 2015 sp. zn. 30 Cdo 4274/2014) usnesení o zahájení trestního stíhání analogicky považuje za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 OdpŠk a stát odpovídá za újmu, kterou trestní stíhání obviněnému způsobí. Zcela správně se proto soud prvního stupně zabýval jednotlivými škodami pod body a) až c), jejichž vznik následkem posuzovaného trestního stíhání žalobkyně v řízení tvrdila. Nárok a) na náhradu škody spočívající v nákladech na zastoupení obhájcem v trestním řízení byl v průběhu řízení vyřešen plněním ze strany žalované a zůstal stranou pozornosti nalézacího soudu.

20. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za škodu, která byla způsobena za a) rozhodnutím, jež je vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, za b) nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je dle § 13 odst. 1 OdpŠk také porušení povinnosti učinit úkon anebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

21. Nesprávným úředním postupem je dle § 13 odst. 1 OdpŠk také porušení povinnosti učinit úkon anebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkon nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

22. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

23. Podle § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

24. Podle § 32 odst. 3 věta první OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.

25. Podle § 35 odst. 1 OdpŠk neběží promlčecí doba ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

26. Odvolací soud se předně ztotožnil se závěrem nalézacího soudu o tom, že nároky žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy nejsou promlčené. Pokud žalobkyně uplatnila své nároky na náhradu nemajetkové újmy včasným podáním žaloby u soudu, nemohou být tyto nároky promlčeny, ačkoliv je žalobkyně až následně předběžně uplatnila u žalované. Takový postup nelze označit za běžný, nicméně z něj nelze dovodit promlčení nároku, jak činí žalovaná v podaném odvolání. Nestandardní postup žalobkyně by měl případně vliv na úrok z prodlení z požadovaného zadostiučinění, neboť poškozený má právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu uplatnil postupem podle § 14 OdpŠk. Dále by se mohl odrazil v otázce náhrady nákladů řízení při posuzování důvodnosti podaného návrhu. Odvolací soud pak ve shodě se soudem prvního stupně považuje zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu podle § 14 OdpŠk za podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu, a z toho důvodu se také podle § 35 OdpŠk po dobu šesti měsíců běh promlčecí lhůty staví. Žalobkyni samozřejmě nic nebrání v tom, aby žalobu k soudu podala i předtím, než se žalovaná k jejímu nároku vyjádří, obzvláště pokud hrozí promlčení jejího práva. Soud v případě, že nárok byl u něj uplatněn žalobou ještě předtím, než se žalovaná k předběžnému uplatnění nároku vyjádřila, vyčká vyjádření příslušného orgánu nebo na marné uplynutí šesti měsíční lhůty a poté pokračuje v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1529/2011). Pokud by nárok na náhradu nemajetkové újmy nebyl předběžně uplatněn u příslušného úřadu, jedná se o odstranitelný nedostatek podmínky řízení, který bude soud řešit postupem podle § 104 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009 sp. zn. 25 Cdo 1891/2007). Podle odvolacího soudu tedy nelze uzavřít, že povinné předběžné projednání nároku u žalované představuje překážku, která by bránila poškozenému v tom, aby ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, uplatnil svůj nárok žalobou u soudu, jak se tomu stalo v posuzovaném případě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020 sp. zn. 30 Cdo 1776/2020).

27. Pokud jde o náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání, pak lze připomenout, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, konstatoval, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.

28. Soud prvního stupně při stanovení náhrady za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného trestního stíhání postupoval souladně s uvedenou judikaturou, vyšel ze správného a úplně zjištěného skutkového stavu a opíral se o konkrétní hlediska, své závěry pak logicky zdůvodnil. Jeho postupu i hodnocení provedených důkazů nelze ničeho vytknout. V soudní praxi je zastáván názor, že výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 OdpŠk na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. I v tomto směru lze soudem prvního stupně provedenou komparaci označit za správnou a dostačující. Nalézací soud neopomněl uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění a z jakého důvodu považuje přiznané zadostiučinění přiměřené. Přiznané zadostiučinění ve výši 20.000 Kč pak rozhodně nelze považovat za nepřiměřeně vysoké, naopak žalovanou protežované konstatování porušení práva v poměrech posuzované věci nemůže představovat postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu.

29. Soud prvního stupně pak správně posoudil i nárok žalobkyně na náhradu škody spočívající ve ztrátě na odbytném. Ze strany policejního orgánu došlo k postižení účtu žalobkyně vedeného u společnosti [společnost]., týkajícího se penzijního připojištění, a to v rozsahu částky 43.291,09 Kč. Smlouva byla ukončena ke dni 31. 1. 2021 tzv. odbytným, které náleží žalobkyni při předčasně ukončené smlouvě o penzijním připojištění. Ze závěrečného výpisu z účtu penzijního připojištění ze dne 7. 2. 2023 však vyplývá, že pokud by nebyl předmětný účet zrušen, tak by žalobkyně měla k datu 31. 1. 2021 na účtu penzijního připojištění právě částku 94.279,33 Kč a nikoliv částku 75.614,09 Kč. Žalobkyně tedy v důsledku předčasného a nezákonného ukončení smlouvy získala částku, která byla ponížena o státní příspěvky a o příspěvky zaměstnavatele. Závěr soudu prvního stupně, že žalobkyni v důsledku nezákonného rozhodnutí vznikla škoda ve výši 18.665,24 Kč lze proto aprobovat jako správný.

30. Soud prvního stupně pak nepochybil, pokud ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení hodnotil celkovou délku trvání posuzovaného řízení jako nepřiměřenou, tedy jako nesprávný úřední postup v podobě porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky trestního řízení prvostupňový soud posuzoval ve světle konkrétních okolností případu a za přihlédnutí ke složitosti řízení, jednání poškozeného, postupu orgánů veřejné moci a s ohledem na to, co je pro poškozeného v sázce. Vycházel tedy z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění podle ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, a postupoval tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Proto byly splněny předpoklady pro odškodnění tvrzeného nesprávného úředního postupu, jak správně uzavřel soud prvního stupně.

31. Obvodní soud stanovil délku posuzovaného řízení na 6 let a 8 měsíců. Při stanovení konkrétní výše odškodnění žalobkyně soud prvního stupně respektoval názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, podle kterého při stanovení výše zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk je třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení, ve kterém došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež znásobena celkovou dobou trvání řízení umožní stanovit základní výši odškodnění. Základní částka byla správně kvantifikována na 85.000 Kč. Tu je následně třeba upravit s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. s přihlédnutím ke složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

32. Odvolací soud se dále zabýval přezkumem jednotlivých hledisek v souladu s § 31a odst. 3 OdpŠk, neboť považuje otázku významu výše zmíněných jednotlivých kritérií za stěžejní při utváření závěru o výši imateriální újmy žalobkyně ve vztahu k prokázanému nesprávnému úřednímu postupu. V této souvislosti lze upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012 sp. zn. 30 Cdo 35/2012, podle něhož na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení. Z tohoto úhlu pohledu odvolací soud znovu přezkoumal jednotlivá kritéria.

33. Odvolací soud se ztotožňuje s tím, jakým způsobem odůvodnil soud prvního stupně navýšení základní částky z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) o 10 %. Odvolací soud se pak ztotožnil i s hodnocením kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, který obvodní soud hodnotil jako vyšší. Podle ustálené judikatury existují řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje. Za dostačující navýšení základní částky z hlediska tohoto kritéria však odvolací soud považoval 10 %.

34. Ve vztahu k řešení otázky kritéria složitosti věci (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) je možno vycházet z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, který ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že složitost řízení je jedním z klíčových hledisek pro určení přiměřenosti jeho délky, jakož i formy a výše případného zadostiučinění, přičemž posuzována je primárně podle počtu instancí, v nichž posuzované řízení probíhalo. Tento závěr vychází ze skutečnosti, že řízení ve více stupních objektivně vyžaduje dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí. Soud tak má při posuzování tohoto kritéria přistoupit ke snížení zadostiučinění bez ohledu na to, zda byly opravné prostředky podávány důvodně či nikoliv (srov. např. již zmiňované Stanovisko nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3628/2010 a ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. 30 Cdo 679/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. 30 Cdo 3720/2021). Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud při posuzování složitosti věci jako objektivního kritéria ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk vzal v úvahu též počet stupňů, na kterých byla věc rozhodována. Posuzovaná věc byla opakovaně řešena na třech stupních soudní soustavy. Z hlediska kritéria složitosti věci týkající počtu stupňů soudní soustavy se proto odvolacímu soudu jako adekvátní jeví redukce základní částky o 30 %. Soud prvního stupně pak nepochybil ani při hodnocení skutkové a právní obtížnosti věci, kdy v řízení bylo nutno vyslýchat desítky svědků (celkem 31), bylo nutno vypracovat znalecký posudek a z důvodu četných změn v obsazení senátu bylo nutno několik hlavních líčení věnovat opakování již provedeného dokazování. Z důvodu složitosti věci tak odvolací soud považuje za odpovídají snížení základní částky o dalších 30 %.

35. Po takto přezkoumané aplikaci shora uvedených kritérií je nutno snížit základní částku 85.000 Kč o 40 %. Přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu činí 51.000 Kč (60 % z částky 85.000 Kč), další požadované zadostiučinění již žalobkyni nenáleží.

36. Lze shrnout, že žalobkyni celkem svědčil nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši 20.000 Kč, nárok na náhradu majetkové škody ve výši 18.665,24 Kč a nárok na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup ve výši 51.000 Kč, tj. celkem 89.665,24 Kč. Odvoláním napadeným výrokem II. rozsudku však byla soudem prvního stupně žalobkyni přisouzena částka 123.665,24 Kč, ohledně částky 34.000 Kč (123.665,24 - 89.665,24 Kč) je tak žaloba nedůvodná.

37. Odvolací soud proto postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil výrok II. napadeného rozsudku ohledně částky 34.000 Kč tak, že žalobu o zaplacení 34.000 Kč zamítl; jinak ohledně částky 89.665,24 Kč rozsudek soudu prvního stupně v tomto vyhovujícím výroku potvrdil jako věcně správný podle § 219 o. s. ř.

38. S ohledem na změnu napadeného rozsudku odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, přičemž současně podle § 224 odst. 1 o. s. ř. rozhodoval o nákladech odvolacího řízení.

39. Při určování poměru úspěchu a neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na jiné peněžité plnění (objektivní kumulace), je zpravidla třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015). Dovolací soud pak v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, dospěl k závěru, že odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Odměna za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada škody v penězích, se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu. V projednávané věci žalobkyně uplatnila čtyři nároky. Poměr úspěchu a neúspěchu je tedy v projednávaném případě třeba počítat z předmětu řízení v celkové výši 215.148,33 Kč (50.000 Kč a 50.000 Kč představující dle § 9 odst. 4 písm. a/ advokátního tarifu tarifní hodnotu pro nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné stíhání a nesprávný úřední postup, 53.192 Kč a 61.956,33 Kč představující dle § 8 odst. 1 tarifní hodnotu pro nárok na náhradu škody). Žalobkyně byla v řízení úspěšná ohledně částky 118.665,24 Kč (2 x 50.000 Kč představující tarifní hodnotu nároků na náhradu nemajetkové újmy a nárok na náhradu škody ve výši 18.665,24 Kč), tedy pouze ohledně 55 % předmětu řízení. Ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu škody spočívající v nákladech na zastoupení obhájcem a zbývající části nároku na náhradu škody spočívající ve ztrátě na odbytném nelze hovořit o úspěchu žalobkyně, neboť k jejich k vyplacení došlo v rámci předběžného uplatnění nároku u žalované (§ 14 a 15 OdpŠk). Poměr úspěchu a neúspěchu byl u obou účastníků v zásadě stejný, proto odvolací soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

40. O nákladech odvolacího řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal právo na jejich náhradu žalobkyni, jež byla v odvolacím řízení plně úspěšná. Náklady žalobkyně činí celkem 9.287 Kč a sestávají z odměny advokáta vycházející z tarifní hodnoty 118.665 Kč dle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu za jeden úkon právní služby po 5.860 Kč dle § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu (vyjádření k odvolání žalované), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč z a jeden úkon právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a dále z náhrady za 21 % DPH z částky 6.160 Kč ve výši 1.294 Kč. Další náklady představuje ušlý výdělek žalobkyně, která se dostavila k jednání odvolacího soudu, ve výši 1.833 Kč, jak doložila potvrzením zaměstnavatele. O povinnosti žalované zaplatit náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem v celkové částce 9.287 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř., pariční lhůta byla prodloužena na 15 dnů v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť se jedná o plnění z prostředků státního rozpočtu, což je spojeno s potřebou delší doby pro administrativní zajištění platby.

41. Odvoláním nedotčené výroky I. a III. rozsudku nabyly samostatně právní moci podle § 206 odst. 2 o. s. ř.

Poučení