28 C 129/2023 - 108

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] o náhradu škody a nemajetkové újmy takto:

Výrok

I. Řízení se co do částky 96 483,09 Kč.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 123 665,24 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 205 830 Kč, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 45 440 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce [Jméno advokáta], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 53 192 Kč jakožto náhrady škody, která jí vznikla v souvislosti s vynaloženými náklady na obhajobu, dále částky 61 956,33 Kč představující jednak rozdíl mezi odbytným ve výši 18 665,24 Kč a jednak nevrácenou zajištěnou částku orgány činnými v trestním řízení ve výši 43 291,09 Kč, náhrady nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním proti její osobě a naposledy pak náhrady nemajetkové újmy ve výši 110 830 Kč v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení, to vše v řízení vedeném u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno]. Žalobkyně uvedla, že proti ní bylo usnesením Policie ČR, Krajské ředitelství [Anonymizováno], územní odbor [adresa] ze dne 18.3.2016 zahájeno trestní stíhání pro zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Toto trestní stíhání bylo ukončeno na základě rozsudku Okresního soudu v [adresa] ze dne 29.11.2022, kterým byla zproštěna obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu. Žalobkyně si v souvislosti s trestním stíháním zvolila zástupce [Jméno advokáta], advokáta, kterému na nákladech obhajoby uhradila celkem částku 43 960 Kč, resp. 53 192 Kč i s DPH. V průběhu trestního stíhání a v jeho souvislosti byly žalobkyni zajištěny finanční prostředky vedené na jejím osobním účtu penzijního připojištění u společnosti [Anonymizováno], a to na základě usnesení policejního orgánu ze dne 8.4.2016 ve výši 43 291,09 Kč. V důsledku rozhodnutí Krajského soudu, který potvrdil první odsuzující rozsudek, došlo ke zrušení účtu penzijního připojištění k datu 31.1.2021, výplatou odbytného, s tím, že postižená částka ve výši 43 291,09 Kč byla dne 26.2.2021 vyplacena na příslušný účet a zbylá částka ve výši 32 323 Kč byla týž den vyplacena k rukám žalobkyně. Žalobkyně tak postupem orgánů činných v trestním řízení získala odbytné ve výši 75 614,09 Kč na místo odbytného, které by jí k datu 31.1.2021 ve výši 94 279,33 Kč náleželo. Žalobkyni proto vznikla škoda ve výši rozdílu mezi odbytným ve výši 18 665,24 Kč (94 279,33 Kč – 75 614,09 Kč) a dále škoda ve výši 43 291,09 Kč, tj. ve výši částky, která jí byla zajištěna a nebyla dosud vrácena. Celkem proto na tomto nároku žalobkyně uplatňuje částku 61 956,33 Kč. [právnická osoba] nároku na nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání žalobkyně uvedla, že trestní stíhání trvalo bezmála sedm let a žalobkyni hrozil trest odnětí svobody v rozmezí dvou až osmi let. Žalobkyně v době zahájení trestního stíhání vykonávala práci na pozici pokladní účetního oddělení Nemocnice s poliklinikou v [adresa] na základě pracovní smlouvy od května 2008 a nikdy až do zahájení trestního stíhání dne 18.3.2016 nebyly ze strany zaměstnavatele sděleny žádné nedostatky k její práci. V rámci výkonu pracovní povinnosti pro zaměstnavatele byla žalobkyně pověřena i výběrem hotovosti – regulačních poplatků, vybíraných prostřednictvím platebních terminálů umístěných v Nemocnici v [adresa]. Tímto způsobem prováděla výběr finanční hotovosti minimálně od konce roku 2008 až do začátku září 2015, kdy jí poprvé ze strany jejího zaměstnavatele byla zaslána písemná výtka k plnění jejich povinnosti při výběru finanční hotovosti z platebních terminálů (což bylo následně předmětem trestního stíhání). Žalobkyně opakovaně upozorňovala svého zaměstnavatele na nedostatky, které zjistila při výběru finanční hotovosti z platebního terminálu, tj. že neexistuje prakticky ani jeden výběr, u kterého by se shodovala skutečně vybraná hotovost s peněžními prostředky evidovanými platebním terminálem. Žalobkyně utrpěla újmu na svých právech v souvislosti s postupem zaměstnavatele, který bez toho, aby vydal jakoukoliv směrnici či písemný pokyn k výběru finanční hotovosti z platebních terminálů, přičemž minimálně od konce roku 2008 výběr z finančních terminálů zajišťovala žalobkyně, ačkoliv měl informaci o značných rozdílech mezi skutečně vybranou hotovostí a vykázanými finančními prostředky automatem, a tedy, že tímto způsobem mu vzniká manko, tuto situaci neřešil a naopak celou věc předal k prošetření Policii ČR. Trestní stíhání tak zasáhlo do osobního života žalobkyně, tato měla obavu o svůj osobní i profesní život, kdy jí hrozila ztráta zaměstnání, a to i do budoucna, když jí byl navrhován trest zákazu činnosti v pracovní oblasti, kterou dlouhodobě vykonávala. Žalobkyni také v rámci trestního řízení hrozila povinnost k náhradě škody. V osobním životě se trestní stíhání žalobkyně projevilo zejména tak, že žalobkyně se stala zvýšeně nervózní, byla podrážděná na své nejbližší okolí, vůči dětem i vůči manželovi. Zahájení trestního stíhání rovněž dovršilo neshody panující mezi manžely a manželství žalobkyně bylo dne 26.9.2017 rozvedeno. Tedy nepochybně zahájení trestního stíhání bylo jednou z příčin rozvratu manželství s tehdejším manželem. Žalobkyně také po celou dobu žila v neustálém strachu o to, jak trestní stíhání dopadne, když toto navíc trvalo bezmála sedm let. Žalobkyně v důsledku trestního stíhání vyhledala pomoc lékaře, který jí předepsal uklidňující léky a doporučil jí zvážit další odbornou pomoc. Ve věci žalobkyně byly vydány dva rozsudky soudu I. stupně, v pořadí prvý odsuzující byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu, kdy následně oba tyto rozsudky byly zrušeny až k dovolání žalobkyně Nejvyšším soudem ČR. Poté byl vydán znovu rozsudek, kterým byla žalobkyně obžaloby zproštěna. Žalobkyně také bezprostředně po zahájení trestního stíhání nastoupila nemocenskou z důvodu nervového vyčerpání a do práce opětovně nastoupila až dne 9.1.2016. V důsledku zahájení trestního stíhání byla žalobkyně také převedeno na jinou práci od 9.1.2016 na pozici dispečera sanitní dopravy, kde pracovala až do 30.6.2019, kdy její pracovní místo zaniklo. Od 1.7.2020 do února 2023 byla žalobkyně zaměstnána v obchodním domě [Anonymizováno] jako pokladní a následně i vedoucí úseku. V této době se pak obávala, že v důsledku uložení možného trestu zákazu činnosti nebude moct pracovat na úseku práce s hotovostí. Naposledy pak žalobkyně nárokovala částku 110 830 Kč z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení, neboť celková doba řízení činila 6 let a 10 měsíců, což je doba zjevně nepřiměřená. Žalobkyně se na délce řízení žádným způsobem nepodílela. Při stanovení výše zadostiučinění vyšla žalobkyně z částky 19 000 Kč za každý rok trvání řízení, za první dva roky trvání řízení v poloviční výši a dospěla tak k částce 110 830 Kč.

3. Žalovaná ve svém vyjádření nesporovala skutečnost, že u ní žalobkyně dne 13.6.2023 uplatnila nárok na náhradu škody v podobě vynaložených nákladů na obhajobu ve výši 53 192 Kč a nárok na nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání proti její osobě. Nároky na náhradu škody ve výši 61 956,33 Kč a nárok na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení ve výši 110 830 Kč žalobkyně u žalované neuplatnila. Žalovaná dále nečinila sporným průběh trestního řízení, tedy, že usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie [Anonymizováno] kraje, územní odbor [adresa], oddělení hospodářské kriminality, SKPV ze dne 18.3.2016, [Anonymizováno] bylo proti žalobkyni zahájeno trestní stíhání pro zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3, 4 písm. b) trestního zákoníku. Rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 7.2.2020, čj. [Anonymizováno] byla žalobkyně shledána vinnou z uvedeného zločinu zpronevěry a žalobkyni byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Dále byl žalobkyni uložen trest propadnutí náhradní hodnoty – peněžních prostředků ve výši 43 291,09 Kč a současně byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené organizaci – Nemocnici s poliklinikou [adresa], příspěvková organizace částku ve výši 399 038 Kč. Rozsudkem Krajského soud v [adresa] ze dne 31.8.2020, čj. [Anonymizováno] byl odvoláním napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu a nově bylo rozhodnuto tak, že žalobkyně byla shledána vinnou ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Současně bylo rozhodnuto o propadnutí náhradní hodnoty ve stejné výši a rovněž i ve stejné výši byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit poškozené organizaci škodu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 31.8.2020. Proti uvedenému rozsudku podala žalobkyně dovolání, přičemž usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25.2.2021, čj. [Anonymizováno] byly zrušeny rozsudky obou soudů a další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující a věc byla vrácena Okresnímu soudu v [adresa], aby věc znovu projednal a rozhodl. Rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 29.11.2022, čj. [Anonymizováno] byla žalobkyně podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěna obžaloby. Řízení tak pravomocně skončilo dne 29.11.2022. K věci samé žalovaná uvedla, že v souvislosti s průběhem trestního řízení dospěla k závěru, že v řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí s ohledem na výsledek trestního řízení, za které je třeba považovat usnesení o zahájení trestního stíhání žalobkyně ze dne 18.3.2016. Žalovaná shledala jako důvodný nárok žalobkyně na náhradu škody v podobě účelně vynaložených nákladů na obhajobu ve výši 48 738,80 Kč, když tato si zvolila právního zástupce (za sporné úkony právní služby žalovaná označila úkon ze dne 10.11.2015 a ze dne 29.11.2022). K nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání vznesla žalovaná námitku promlčení, neboť předmětné trestní stíhání skončilo dne 29.11.2022 a od tohoto data žalobkyni počala běžet šestiměsíční promlčecí lhůta, jejíž běh skončil dne 29.5.2023. Podání, kterým žalobkyně svůj nárok předběžně u žalované uplatnila, byl žalované doručen až dne 13.6.2023, tudíž tento nárok je promlčen. Vzhledem k tomu, že žalobkyně u žalované dosud neuplatnila nárok ve výši 61 956,33 Kč představující nárok na náhradu škody v podobě rozdílu mezi odbytným a dosud jí nevrácenou zajištěnou částkou a dále nárok ve výši 110 830 Kč představující náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení, navrhla žalovaná, aby soud stran těchto nároků řízení zastavil, neboť žalobkyně nesplnila obligatorní podmínku podání žaloby - předběžné uplatnění nároku u žalované. [právnická osoba] doplnění vyjádření ze dne 11.3.2024 žalovaná uvedla, že již může učinit nespornou skutečnost, že dne 2.1.2024 žalobkyně uplatnila u žalované nárok na poskytnutí náhrady škody ve výši 61 956,33 Kč představující nevrácené zajištěné prostředky a rozdíl mezi odbytným a nárok na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení ve výši 110 830 Kč. Žalovaná požadavku na náhradu škody představující nevrácené zajištěné prostředky co do částky 43 291,09 Kč vyhověla. [právnická osoba] v podobě rozdílu mezi odbytným ve výši 18 665,24 Kč nebyla žalovanou přiznána, neboť žalobkyně neprokázala, že jí k datu 321.1.2021 mělo náležet odbytné ve výši 94 279,33 Kč. Žalované rovněž nebyla zřejmá skutečnost, jak dospěla žalobkyně k závěru, že by jí k datu 31.1.2021 náleželo odbytné ve výši 94 279,33 Kč, když sama uvedla, že k danému dni došlo ke zrušení účtu penzijního připojištění a žalobkyně získala od penzijní společnosti odbytné ve výši 75 614,09 Kč. Stran nároku na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky trestního řízení vznesla opět žalovaná námitku promlčení, neboť předmětné trestní řízení skončilo dne 29.11.2022, kdy tohoto dne nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v [adresa] ze dne 29.11.2022. Tento nárok byl proto již ke dni podání žádosti u žalované, ke které došlo dne 2.1.2024 s ohledem na běh zákonné šestiměsíční lhůty, promlčen.

5. Při ústním jednání konaném dne 13.3.2024 vzala žalobkyně svou žalobu co do částky 53 192 Kč představující vynaložené náklady na obhajobu a co do částky 43 291,09 Kč představující náhradu škody v podobě nevrácení zajištěných finančních prostředků zpět, neboť na tyto nároky žalovaná plnila po podání žaloby. Soud proto postupoval podle § 96 odst. 2 o.s.ř. a řízení stran těchto částek výrokem I. rozsudku zastavil.

6. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobkyně se nejprve předběžně s nárokem na náhradu škody v podobě vynaložených nákladů na obhajobu ve výši 53 192 Kč a nárokem na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonně vedeným trestním stíháním ve výši 200 000 Kč obrátila na žalovanou dne 13.6.2023. K projednání žádosti žalobkyně došlo dne 11.9.2023, kdy žalovaná shledala, že nárok žalobkyně na náhradu nákladů právního zastoupení je částečně důvodný a přiznala žalobkyni na tomto nároku částku ve výši 48 738,80 Kč. Dále žalovaná nesporovala, že žalobkyně podáním došlým dne 2.1.2024 uplatnila u žalované nárok na náhradu škody ve výši 61 956,33 Kč představující nevrácené zajištěné prostředky a rozdíl mezi odbytným a dále částku 110 830 Kč, jakožto nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku trestního řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno]. Žalovaná za důvodnou uznala částku ve výši 43 291,09 Kč, představující nevrácené zajištěné finanční prostředky, kterou žalobkyni uhradila, což sdělila žalobkyni stanoviskem ze dne 11.3.2024. Rovněž žalovaná učinila nesporným průběh trestního řízení vedeném proti žalobkyni, tedy, že proti žalobkyni bylo usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie [Anonymizováno] kraje, územní odbor [adresa], oddělení hospodářské kriminality, [Anonymizováno] ze dne 18.3.2016, čj. [Anonymizováno] zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Na základě podané obžaloby žalobkyně byla rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 7.2.2020, čj. [Anonymizováno] uznána vinnou ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3, 4 písm. b) trestního zákoníku. Krajský soud v [adresa] jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31.8.2020, čj. [Anonymizováno] rozsudek sodu I. stupně v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že žalobkyni shledal vinnou ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku a uložil jí trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Současně žalobkyni uložil trest propadnutí náhradní hodnoty – peněžních prostředků ve výši 43 291,09 Kč a povinnost zaplatit jako náhradu škody poškozené organizaci částku 399 038 Kč. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 31.8.2020. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, přičemž Nejvyšší soud usnesením ze dne 25.2.2021, čj. [Anonymizováno] rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 31.8.2020 a rozsudek Okresního soudu v [adresa] ze dne 7.2.2020 zrušil a současně zrušil, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující. Rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 29.11.2022, čj. [Anonymizováno] byla žalobkyně podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěna obžaloby. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 29.11.2022.

7. Z výslechu žalobkyně vzal soud za prokázané, že bývalý zaměstnavatel – Nemocnice s poliklinikou v [adresa] podal ve věci trestní oznámení ohledně výběru finančních prostředků z platebního terminálu. Předtím ještě v září 2015 dostala žalobkyně od tohoto zaměstnavatele výtku v souvislosti s tím, že se dopustila pochybení při nakládání s peněžními prostředky z platebního terminálu. Také v září 2015 jí začaly zdravotní obtíže, psychicky se necítila dobře, brečela, pociťovala úzkost a strach. Vyhledala praktického lékaře, který jí předepsal léky na spaní a uklidnění a s tímto psychickým onemocněním byla na nemocenské asi 4 měsíce, tj. do zaměstnání se znovu vrátila v lednu 2016. V té době také výrazně zhubla (cca 5 kg) a vážila pod 50 kg. Poté, co se vrátila do zaměstnání, jí zaměstnavatel převedl na jinou práci, konkrétně do dispečinku sanitních vozidel. Na toto místo byla převedena od ledna 2016 a byla zde až do doby, než tento pracovní post zanikl, tj. do 30.6.2019. Určitou nevraživost zaznamenala od kolegů, kteří s ní pracovali v účtárně, když předtím se s kolegy běžně bavila, chodili na pracovní večírky, poté, když se vrátila do zaměstnání, jí začali vykat a následně, když byla převedena na jiné oddělení již na společné akce nedocházela. Ochlazení vztahů proto nastalo od kolegů z firemní účtárny a ve vedení. S těmito lidmi nebyla v každodenním kontaktu, potkávala je spíše na společných chodbách. Jinak žádnou dehonestaci z jejich strany nepociťovala. Také ostatní zaměstnanci nemocnice například sestřičky či lékaři k ní nevraživost či odtažitost nechovali, naopak tito všichni věděli, že platební terminál chybně funguje, tudíž z jejich strany ochlazení vztahů poté, co započalo trestní stíhání, nenastalo. Také předtím, než dostala od zaměstnavatele výtku, žádné připomínky či výhrady k její práci nebyly, zaměstnavatel byl s její prací spokojen. V rodinném životě žalobkyně v souvislosti s trestním stíháním zaznamenala zvýšené výčitky od manžela, tento jí sděloval, že nic nedělá, že jenom fňuká. Docházelo tak mezi nimi k větším hádkám a rozepřím. Uvedené trestní stíhání proto přispělo k rozpadu manželství, avšak nebyla to jediná příčina rozpadu manželství. Od širší rodiny měla žalobkyně podporu, trestní stíhání vztahy v rodině nenarušilo. Rovněž tak přátelé z důvodu vedeného trestního stíhání s ní kontakt nepřerušili, naopak jí podporovali a věřili jí, že uvedený trestný či nespáchala. Ani ve společenských vztazích, tj. v sousedských vztazích a ve vztazích se spoluobčany ničeho nezaznamenala, tito o jejím trestním stíhání nevěděli. V souvislosti s trestním stíháním měla také obavu, že bude muset uhradit škodu ve výši 399 000 Kč, což vnímala úkorně, neboť v té době vydělávala částku 19 000 Kč měsíčně.

8. Účastnickou výpověď žalobkyně podpořila svědecká výpověď svědkyně [jméno FO] (kamarádka žalobkyně, která pracovala v areálu nemocnice), která potvrdila, že v době vedeného trestního stíhání byla žalobkyně hodně nervózní, někdy i zlá, trestní stíhání pociťovala jako křivdu. Předtím znala žalobkyni jako osobu veselou, milou, klidnou, každému se snažila vyhovět. Poté byla nervózní, smutná, zhubla, nechtěla jíst a užívala na svůj zdravotní stav léky na uklidnění. V souvislosti s psychickým onemocněním byla žalobkyně na nemocenské asi pět měsíců. Svědkyně potvrdila, že o trestním stíhání žalobkyně se vědělo v areálu nemocnice, avšak současně se vědělo, že automaty na lístky (platební terminály) špatně fungují, tudíž lidé zaměstnaní v nemocnici spíš žalobkyni litovali, že prochází trestním stíháním. Negativní reakce na osobu žalobkyně od nikoho nezaznamenala. Svědkyně také potvrdila, že vlivem trestního stíhání došlo u žalobkyně k rozpadu manželství, avšak nebyl to jediný důvod. Trestní stíhání se na vzájemném vztahu manželů podepsalo, žalobkyni v té době často navštěvovala a atmosféra u ní doma nebyla dobrá. Bývalý manžel žalobkyni zpočátku podporoval, následně docházelo k vícero hádkám, které vyvolával její bývalý manžel. S prací žalobkyně, která v nemocnici pracovala jako pokladní, byl její bývalý zaměstnavatel spokojen, měla i osobní ohodnocení a žádné výtky z jeho strany na práci žalobkyně nezaznamenala. Žalobkyně především pociťovala křivdu ve vztahu k bývalému zaměstnavateli, neboť od něj byla neprávem nařknutá ohledně manipulace s terminály, což špatně vnímala a osobně.

9. Z výslechu svědka [jméno FO] (současný manžel žalobkyně) vzal soud za prokázané, že s žalobkyní započal partnerský vztah v roce 2018 a manželé jsou od roku 2020. Osobnostně žalobkyni před trestním stíháním neznal. V době trestního stíhání žalobkyně často plakala, o trestním stíhání se zmiňovala, v tomto směru vyjadřovala obavy a obávala se, že bude odsouzena. Také měla obavy, jakým způsobem bude případně splácet částku k náhradě škody. Žalobkyně měla dále obavu, že pokud bude odsouzena, nebude moci pracovat s penězi, přičemž chtěla pracovat jako pokladní. Nezaznamenal, že by trestní stíhání narušilo její přátelské vztahy či vztahy s okolím, rovněž tak, že by žalobkyně byla podrobena dehonestaci přátel či spoluobčanů. Rovněž nevnímal, že by došlo vlivem trestního stíhání k rozkolu mezi žalobkyní a rodinnými příslušníky, naopak rodina žalobkyni podporovala. Návrh na rozvod manželství podávala žalobkyně, má za to, že mezi žalobkyní a bývalým manželem docházelo k neshodám ohledně výchovy dětí a také v souvislosti s trestním stíháním, kdy jí bývalý manžel nebyl oporou, jak očekávala.

10. Soud provedl dokazování rozhodnutím a určením platu ze dne 1.1.2019, vyrozuměním o převedení na jinou práci ze dne 7.1.2016, dopisem ze dne 7.2.2023, usnesením Policie ČR ze dne 8.4.2016, rozsudkem Okresního soudu v [adresa] – pobočka [Anonymizováno] ze dne 26.9.2017, čj. [Anonymizováno], výměnným listem – poukaz ze dne 13.2.2023, dopisem ze dne 7.2.2023 a oddacím listem ze dne 25.9.2020 a sdělením [právnická osoba]. ze dne 11.4.2024. Z těchto listinných důkazů má soud za prokázané, že žalobkyně pobírala u bývalého zaměstnavatele – Nemocnice s poliklinikou [adresa] plat ve výši 19 400 Kč měsíčně s účinností od 1.1.2019. Na základě rozhodnutí zaměstnavatele ze dne 7.1.2016 byla žalobkyně převedena na jinou práci od 11.1.2016 na pozici dispečer ZDS, a to v souvislosti s vyrozuměním Policie ČR ze dne 22.9.2015 o tom, že proti žalobkyni byly zahájeny úkony trestního řízení. Žalobkyně byla v pracovní neschopnosti od 14.9.2015 do 9.1.2016 a užívala léky – Lexaurin, Mydocalm, Muscoryl, Dolmina. Žalobkyni na základě usnesení Policie ČR ze dne 8.4.2016 byly zablokovány peněžní prostředky penzijního připojištění se státním příspěvkem včetně prostředků dodatečně došlých ve výši náležejícího odbytného, a to až do výše 324 155 Kč, jako náhradní hodnota a současně byla žalobkyně zakázána dispozice s těmito peněžními prostředky až do výše zajištění, které se na jejím osobním účtu nacházely. V souvislosti se sdělením Exekutorského úřadu na základě pravomocného odsouzení žalobkyně rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 31.8.2020 došlo k ukončení smlouvy o penzijním připojištění č. [hodnota] u společnosti [právnická osoba]. ke dni 31.1.2021, vyplacením odbytného. Peněžní prostředky z dané smlouvy v celkové výši 75 614,09 Kč byly vyplaceny tak, že částka ve výši 32 323 Kč byla vyplacena dne 26.2.2021 poštovní poukázkou žalobkyni a částka ve výši 43 291,09 Kč byla dne 26.2.2021 vyplacena na zvláštní účet [Anonymizováno] jako výtěžek uložené majetkové trestní sankce. Počáteční stav účtu k 31.12.2019 byl 84 378,75 Kč a konečný stav účtu k 31.1.2021 byl 94 279,33 Kč. Stav účtu žalobkyně na penzijním připojištění by k 31.3.2023 za předpokladu, že by žalobkyně na smlouvu se státním příspěvkem nadále pravidelně přispívala měsíční částkou (tuto měla ke dni ukončení smlouvy sjednánu ve výši 300 Kč), činil 111 002 Kč. Za tuto dobu by žalobkyně mohla dospořit 11 400 Kč, státní příspěvky by byly přiznány ve výši 3 420 Kč, výnosy za rok 2021 by činily 885 Kč, za rok 2022 1 758 Kč (za rok 2023 nebyla částka ještě známa). V souhrnné částce by k datu [Datum narození advokáta],09 Kč, odbytné vyplacené žalobkyni ve výši 38 388 Kč a vrácené státní příspěvky ve výši 11 860 Kč. Odbytné by bylo sníženo o státní příspěvky a příspěvky zaměstnavatele a výnosy by byly zdaněny 15 %, jak bylo provedeno při ukončení smlouvy v lednu 2021. Rozsudkem Okresního soudu v [adresa] – pobočka v [Anonymizováno] ze dne 26.9.2017 bylo manželství žalobkyně a bývalého manžela [jméno FO], které bylo uzavřeno dne 23.6.2001 před Městským úřadem v [Anonymizováno] rozvedeno. V daném případě se jednalo o rozvod nesporný, tudíž nebyly zjišťovány příčiny rozvratu manželství. Návrh na rozvod manželství podala žalobkyně a svůj návrh odůvodnila tím, že manželství je dlouhodobě rozvráceno, manželé spolu již nežijí, žalobkyně opustila společnou domácnost. Manželé si přestali rozumět, neboť manžel v nadměrné míře požíval alkoholické nápoje a manželé se tak postupem doby odcizili.

11. Soud také provedl dokazování rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 29.11.2022 a protokolem o hlavním líčení ze dne 29.11.2022, ze kterého vzal za prokázané, že při hlavním líčení konaném dne 29.11.2022 byla žalobkyně zproštěna obžaloby, přičemž při tomto hlavním líčení byla žalobkyně účastna a rovněž tak její právní zástupce. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 29.11.2022.

12. Naposledy soud provedl dokazování uplatněním nároku u žalované ze dne 2.1.2024 včetně výpisu z datové schránky, stanoviskem žalované ze dne 11.3.2024 a stanoviskem žalované ze dne 11.9.2023. Z těchto listinných důkazů má soud za prokázané, že žalobkyně podáním ze dne 13.6.2023, které bylo žalované doručeno téhož data uplatnila u žalované nárok na náhradu škody ve výši 53 192 Kč a nárok na nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč, to vše v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním proti žalobkyni. Žalovaná tento nárok předběžně projednala, přičemž na vynaložených nákladech na obhajobu žalobkyni přiznala částku ve výši 48 738,80 Kč a stran nároku na nemajetkovou újmu uvedla, že tento nárok je promlčený. Toto pak žalobkyni sdělila stanoviskem ze dne 11.9.2023. Žalobkyně podáním ze dne 2.1.2024, které bylo žalované doručeno téhož data uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 61 956,33 Kč z titulu nezákonného postižení účtu penzijního připojištění a rozdílu v odbytném a dále nárok na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení ve výši 110 830 Kč.

13. K nároku na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení provedl soud dokazování spisem Okresního soudu v [adresa] sp. zn. [Anonymizováno]. Z tohoto spisu se podává, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo žalobkyni doručeno dne 22.3.2016. Následně ve věci probíhaly úkony trestního řízení - výslech obviněné dne 7.4.2016 a výslechy svědků v období od dubna 2016 do října 2016 a byly shromažďovány listinné např. listinné materiály z auditního spisu, sdělení [právnická osoba]., sdělení [právnická osoba]., sdělení [Anonymizováno] poškozenou – Nemocnice s poliklinikou [adresa] byla sdělena výše škody, která jí měla vzniknout. Podáním policejního orgánu ze dne 10.10.2016 byla žalobkyně upozorněna na změnu právní kvalifikace a podáním ze dne 4.10.2016 byla vyrozuměna o možnosti prostudovat trestní spis před podáním obžaloby. Žalobkyně trestní spis prostudovala ve dnech 13.10.2016 - 14.10.2016. Návrh na podání obžaloby byl Okresnímu státnímu zastupitelství v [adresa] podán policejním orgánem dne 17.10.

216. Obžaloba byla k Okresnímu soudu v [adresa] podána dne 27.10.2016. Podáním ze dne 1.11.2016 navrhovala žalobkyně předběžné projednání obžaloby. Pokynem soudce ze dne 16.11.2016 bylo nařízeno ústní jednání na den 6.1.2017. Dne 6.1.2017 se konalo ústní jednání, při kterém byla vyslechnuta žalobkyně jakožto obžalovaná a za účelem výslechu svědků byly stanoveny termíny dalšího hlavního líčení na den 1.3.2017, 2.3.2017 a 3.3.2017. Tyto hlavní líčení se z důvodu pracovní neschopnosti předsedkyně senátu nekonaly a byly odročeno na neurčito, jak vyplynulo z úředního záznamu ze dne 15.2.2017. Pokynem soudce ze dne 4.4.2017 bylo nařízeno hlavní líčení ve dnech 11.5. - 15.5.2017 a dále 17.5.2017 - 19.5.2017. Dne 11.5.2017 se konalo hlavní líčení, při kterém byli vyslechnuti svědci, obdobně pak při hlavním líčení konaném dne 15.5.2017 a dne 17.5.2017 a rovněž tak dne 18.5.2017. Z důvodu nedostavení se svědkyně [Anonymizováno] a za účelem předvolání dalších svědků bylo hlavní líčení odročeno na den 18.7.2017. Dne 18.7.2017 se konalo hlavní líčení, při kterém byli vyslechnut svědci a toto bylo za účelem výslechu dalších svědků odročeno na den 18.9.2017. Toto hlavní líčení bylo zrušeno a odročeno na neurčito z důvodu pracovní neschopnosti předsedkyně senátu, jak vyplývá z úředního záznamu ze dne 15.9.2017. S ohledem na dlouhotrvající pracovní neschopnost předsedkyně senátu byla věc přidělena zástupu, jak vyplývá z úředního záznamu ze dne 16.2.2018. Pokynem soudce ze dne 30.4.2018 bylo nařízeno ústní jednání na den 26.6.2018. Z důvodu pracovní neschopnosti předsedkyně senátu bylo hlavní líčení nařízené na den 26.6.2018 odročeno na neurčito, jak se podává z úředního záznamu ze dne 21.6.2018. S ohledem na trvající pracovní neschopnost předsedkyně senátu [tituly před jménem] [jméno FO], byla věc přidělena k vyřízení [tituly před jménem] [jméno FO], což je patrno z úředního záznamu ze dne 17.10.2018. Pokynem soudce ze dne 9.1.2019 bylo nařízeno hlavní líčení na den 14.3.2019 a následně pak na den 8.4.2019. Při hlavním líčení konaném dne 14.3.2019 bylo provedeno dokazování listinami. Hlavní líčení původně nařízené na den 8.4.2019 se z důvodu pracovní neschopnosti předsedkyně senátu nekonalo a bylo odročeno na neurčito, jak je patrno z úředního záznamu ze dne 3.4.2019. Z úředního záznamu ze dne 31.5.2019 vyplývá, že vzhledem k pokračující pracovní neschopnosti [tituly před jménem] [jméno FO] a jejímu očekávanému odchodu do starobního důchodu byly přiděleny neskončené spisy v senátě [Anonymizováno] zde uvedeným způsobem, konkr. podkladová věc [tituly před jménem] [jméno FO]. Pokynem soudce ze dne 17.6.2019 bylo nařízeno hlavní líčení na den 5.8.2019. Při tomto hlavním líčení s ohledem na změnu v obsazení senátu bylo provedeno čtení podstatného dosavadního dokazování a to přehráním zvukových záznamů z dřívějších jednání. Jednání za účelem přehrání dalších zvukových záznamů z hlavních líčení a předvolání svědků bylo odročeno na den 1.10.2019, 7.10.2019 a 9.10.2019. Při hlavním líčení konaném dne 1.10.2019 byly opětovně přehrávány zvukové záznamy z předchozích hlavních líčení, obdobně při hlavním líčení konaném dne 7.10.2019 a dne 9.10.2019. Toto hlavní líčení bylo za účelem výslechu svědků odročeno na den 5.11.2019 a následně na den 3.12.2019. Při hlavním líčení konaném dne 5.11.2019 byli vyslechnuti svědci, obdobně pak při hlavním líčení konaném dne 3.12.2019. Hlavní líčení bylo za účelem výslechu dalších svědků, kteří se nedostavili, odročeno na den 13.12.2019. Při hlavním líčení konaném dne 13.12.2019 byli vyslechnuti svědci a toto hlavní líčení bylo odročeno na den 21.1.2020. Dne 21.1.2020 byly při hlavním líčení předneseny závěrečné návrhy a hlavní líčení bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na den 7.2.2020. Při tomto hlavním líčení byl vyhlášen rozsudek ve věci samé, kterým byla žalobkyně uznána vinnou, a byl jí uložen trest v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let. Lhůta k vypracování rozhodnutí byla předsedou Okresního soudu prodloužena do 10.3.2020. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání dne 26.3.2020. Věc byla předložena Krajskému soudu [adresa] jako soudu odvolacímu dne 13.5.2020. Pokynem předsedy odvolacího soudu ze dne 18.5.2020 bylo nařízeno veřejné zasedání na den 23.7.2020. Při tomto veřejném zasedání byl shrnut dosavadní průběh řízení a jednání bylo za účelem vyžádání si upřesňujících zpráv ohledně vyčíslení způsobené škody odročeno na den 31.8.2020. Dne 31.8.2020 byla vyslechnuta žalobkyně a bylo doplněno dokazování listinami. Následně byl vyhlášen rozsudek ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a odvolací soud znovu rozhodl tak, že uznal žalobkyni vinnou a uložil jí trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců. Současně rozhodl o propadnutí náhradní hodnoty – peněžních prostředků ze smlouvy o penzijním připojištění ve výši 43 291,09 Kč a uložil žalobkyni jakožto obžalované povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené organizaci Nemocnici s poliklinikou [adresa] částku 399 038 Kč. Žalobkyně podala proti rozsudku Krajského soudu v [adresa] dovolání ze dne 15.12.2020. Věc byla s dovoláním předložena Nejvyššímu soudu dne 7.1.2021. [právnická osoba] se k dovolání vyjádřilo podáním ze dne 22.1.2021. Pokynem předsedy senátu dovolacího soudu ze dne 23.2.2021 bylo nařízeno neveřejné zasedání na den 25.2.2021. Při tomto neveřejném zasedání bylo vydáno usnesení, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 31.8.2020 a rozsudek Okresního soudu v [adresa] ze dne 7.2.2020, jakož i další rozhodnutí na uvedená rozhodnutí obsahově navazující a věc byla znovu vrácena Okresnímu soudu v [adresa], aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z úředního záznamu ze dne 14.4.2021 se podává, že vzhledem k pracovní neschopnosti [tituly před jménem] [jméno FO] byla věc přidělena k vyřízení jiné soudkyni. Pokynem soudce ze dne 16.4.2021 bylo rozesláno usnesení Nejvyššího soudu. Přípisem ze dne 10.5.2021 a 19.7.2021 žádalo a urgovalo Ministerstvo spravedlnosti zaslání rozhodnutí s vyznačenou doložkou právní moci. Z úředního záznamu [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 1.9.2021 se podává, že je ve věci nutno nařídit hlavní líčení s ohledem na její složitost nejpozději do 29.10.2021. Přípisem ze dne 30.8.2021 Okresní státní zastupitelství v [adresa] dotazovalo, kdy lze očekávat nařízení hlavního líčení. Na to bylo odpovězeno soudcem podáním ze dne 31.8.2021. Pokynem soudce ze dne 21.10.2021 bylo nařízeno hlavní líčení na den 19.1.2021. Při hlavním líčení konaném dne 19.1.2022 byl dán souhlas se čtením protokolu o dosavadních hlavních líčeních. Z tohoto důvodu bylo hlavní líčení odročeno za účelem přehrání zvukových záznamů z dosavadních hlavních líčení, a to na den 21.2.2022, 28.2.2022, 14.3.2022, 21.3.2022, 28.3.2022. Hlavní líčení se konalo dne 21.2.2022, při kterém bylo provedeno přehrání zvukových záznamů z předešlých hlavních líčení, obdobně pak při hlavním líčení konaném dne 28.2.2022, dne 14.3.2022, dne 21.3.2022 a dne 28.3.2022. Toto hlavní líčení bylo odročeno za účelem přehrání dalších zvukových záznamů z dosavadních hlavních líčení na den 9.5.2022, 16.5.2022, 23.5.2022, 30.5.2022 a 6.6.2022. Při hlavním líčení konaném dne 9.5.2022 bylo provedeno přehrání zvukových záznamů, stejně tak při hlavním líčení konaném dne 16.5.2022, dne 23.5.2022. Hlavní líčení pak za účelem výslechu svědků bylo odročeno na den 30.5.2022. Při hlavním líčení konaném dne 30.5.2022 byli vyslechnuti svědci a toto bylo odročeno za účelem přibrání znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence na neurčito. Opatřením ze dne 3.6.2022 byl ve věci přibrán znalec k podání znaleckého posudku. Přípisem ze dne 30.8.2022 soud dotazoval znalce, kdy lze očekávat zpracování znaleckého posudku. Na to konto znalec sdělil přípisem došlým soudu dne 5.9.2022, že vypracování a odevzdání znaleckého posudku lze očekávat nejpozději do 15.10.2022. Pokynem soudce ze dne 19.9.2022 bylo nařízeno hlavní líčení na den 19.10.2022. Z úředního záznamu ze dne 23.9.2022 se podává, že jedna z přísedících se nemohla hlavního líčení dne 19.10.2022 účastnit z důvodu podrobení se zákroku v nemocnici. Hlavní líčení tak bylo podle pokynu soudce ze dne 26.9.2022 přeloženo na den 25.10.2022. Z úředního záznamu ze dne 18.10.2022 se podává, že dne 18.10.2022 soudkyně oslovila znalce stran termínu dodání znaleckého posudku, když tento nebyl dosud dodán. Hlavní líčení nařízené dne 25.10.2022 se nekonalo a bylo odročeno na den 14.11.2022. Znalec soudkyni sdělil, že mu chybí ještě nějaké podklady z nemocnice a znalecký posudek dosud hotový nemá s tím, že jej doručí nejpozději do 7.11.2022. Znalecký posudek byl soudu zaslán dne 7.11.2022. Při hlavním líčení dne 14.11.2022 byla vyslechnuta svědkyně a hlavní líčení bylo odročeno na den 29.11.2022. Při tomto hlavním líčení byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žalobkyně podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěna obžaloby. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 29.11.2022.

14. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav: proti žalobkyni bylo usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství Policie Moravskoslezského kraje, územní odbor [adresa], oddělení hospodářské kriminality, [Anonymizováno] ze dne 18.3.2016, čj. [Anonymizováno] zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Žalobkyni také v souvislosti s prováděnými úkony trestního řízení byly zablokovány peněžní prostředky penzijního připojištění se státním příspěvkem, včetně odbytného do výše 324 155 Kč na účtu vedeném u společnosti [právnická osoba] č. [hodnota] a byla jí zakázána dispozice s těmito prostředky. Žalobkyně byla rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 7.2.2020, čj. [Anonymizováno] uznána vinnou ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3, 4 písm. b) trestního zákoníku. Krajský soud v [adresa] jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31.8.2020, čj. [Anonymizováno] rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že žalobkyni shledal vinnou ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku a uložil jí trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Současně žalobkyni uložil trest propadnutí náhradní hodnoty – peněžních prostředků ve výši 403 291,09 Kč a povinnost zaplatit žalobkyni jako náhradu škody poškozené organizaci částku 399 038 Kč. Podle tohoto rozsudku došlo ke zrušení účtu penzijního připojištění žalobkyně u společnosti [Anonymizováno] k datu 31.1.2021 výplatou odbytného, přičemž částka ve výši 43 291,09 Kč byla vyplacena dne 26.2.2021 na zvláštní účet [Anonymizováno] a zbylá částka ve výši 32 323 Kč byla dne 26.2.2021 vyplacena k rukám žalobkyně. Žalobkyni tak bylo k datu 31.1.2021 vyplaceno odbytné ve výši 75 614,09 Kč na místo odbytného ve výši 94 279,33 Kč. Na základě žalobkyní podaného dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 25.2.2021, čj. [Anonymizováno] rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 31.8.2020 a rozsudek Okresního soudu v [adresa] ze dne 7.2.2020 zrušil, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. Rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 29.11.2022, čj. [Anonymizováno] byla žalobkyně podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěna obžaloby. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 29.11.2022.

15. Předmětné řízení tak trvalo celkem šest let a osm měsíců. Žalobkyně předtím, než započalo trestní stíhání a to konkrétně od 14.9.2015 do 9.1.2016 byla v pracovní neschopnosti a v souvislosti s psychickým onemocněním užívala léky Lexaurin, Mydocalm, Muscoryl a Dolminu. Zaměstnavatel žalobkyně tj. Nemocnice s poliklinikou v [adresa] před započetím trestního stíhání nejprve žalobkyni udělil v září 2015 výtku a následně od 11.1.2016 v souvislosti se zahájením úkonů trestního řízení ji převedl na jinou práci – na pozici dispečera, kde pobírala plat 19 400 Kč měsíčně. Předtím působila u bývalého zaměstnavatele na pozici pokladní. V důsledku vedeného trestního stíhání došlo u žalobkyně k částečnému zásahu do rodinného života a do oblasti zdraví – psychické oblasti. Žalobkyně podáním ze dne 13.6.2023 uplatnila u žalované nárok na náhradu škody v podobě vynaložených nákladů na obhajobu a nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nezákonně vedené trestní stíhání ve výši 200 000 Kč, která jí měla být způsobena v důsledku trestního řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno]. Žalovaná po projednání této žádosti dospěla k závěru, že ve věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí v podobě vydání usnesení o zahájení trestního stíhání žalobkyně, přičemž na vynaložených nákladech na obhajobu zaplatila částku ve výši 48 738,80 Kč a nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 200 000 Kč shledala jako promlčený, což žalobkyni sdělila stanoviskem ze dne 11.9.2023. Následně žalobkyně podáním ze dne 2.1.2024 uplatnila u žalované nárok na náhradu škody ve výši 61 956,33 Kč v souvislosti se zajištěním finančních prostředků a částku ve výši 110 830 Kč za nepřiměřenou délku trestního řízení, přičemž žalovaná po projednání této žádosti dospěla k závěru, že důvodná je pouze částka představující škodu za zajištěné a dosud nevrácené finanční prostředky ve výši 43 291,09 Kč, naopak z důvodu promlčení neshledala jako opodstatněný nárok na přiměřené zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky trestního řízení, což žalobkyni sdělila stanoviskem ze dne 11. 3. 2024.

16. Podle ust. § 1 zák. č. 82/1998 Sb. zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle ust. § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem („o.z.“). Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle 31 odst. 3 zákona v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

17. Podle § 32 odst. 3 zákona se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za šest měsíců od dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikne-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle ustanovení § 13 odst. 1 věta druhá a třetí, nebo podle ustanovení § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve, než za šest měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Podle ustanovení § 35 odst. 1 zákona promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu šesti měsíců.

18. Soud se prvotně zabýval žalovanou vznesenou námitkou promlčení nároku na náhradu újmy z titulu nepřiměřené délky soudního řízení ve výši 110 830 Kč a z titulu vydání nezákonného rozhodnutí ve výši 200 000 Kč. Na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že řízení bylo pravomocně ukončeno na dne 29.11.2022, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v [adresa] z téhož data. Od tohoto data proto žalobkyni počala ve smyslu § 32 odst. 3 zákona běžet 6 měsíční promlčecí lhůta jak pro nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky soudního řízení, tak pro nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání. Předběžné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy, jakožto zákonná podmínka pro případné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy u soudu podle § 14 odst. 1, 3 zákona mělo být proto učiněno do 30.5.2023. Jelikož žalobkyně částku ve výši 200 000 Kč představující nárok na nemajetkovou újmu z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání uplatnila u žalované až dne 13.6.2023 a stran nároku na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení ve výši 110 830 Kč dokonce až dne 2.1.2024, je ve smyslu shora uvedených zákonných ustanovení zjevné, že tyto nároky již ke dni jejich uplatnění byly promlčeny. Nicméně v daném případě soud musí přihlédnout k tomu, že žalobkyně oba tyto nároky ještě předtím, než je předběžně uplatnila u žalované, je uplatnila u soudu svou žalobou, která došla soudu 25.5.2023, tedy včas. Pokud se žalovaná bránila tím, že předběžné uplatnění nároku u žalované je podle § 14 odst. 3 zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu, soud s tímto plně souhlasí, nicméně se jedná o odstranitelnou podmínku řízení ve smyslu § 103 a § 104 odst. 2 o.s.ř. Dokonce soudní judikatura v rámci své rozhodovací činnosti dovodila, že v určitých případech nemusí být tato podmínka splněna, vyplývá-li z vyjádření žalované, že nárok, který poškozený uplatňuje žalobou (aniž by jej uplatnil u žalované) plnit nehodlá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 727/2011). Tedy v některých případech ani sama rozhodovací praxe Nejvyššího soudu netrvá na striktním dodržení takového podmínky. Soud je tedy závěru, že byť žalobkyně svůj nárok na obě nemajetkové újmy u žalované uplatnila opožděně, tedy po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty, uplatnila oba nároky v rámci šestiměsíční promlčecí lhůty ve smyslu § 32 odst. 1, 3 přímo u soudu, tedy včas a promlčeny proto nejsou. Pakliže soud dospěl k závěru, že ani jeden z těchto nároků promlčen není, zabýval se jimi věcně.

19. K nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu vydání nezákonného rozhodnutí (nezákonně vedeného trestního stíhání), soud uvádí, že není mezi účastníky řízení sporu o tom, že soudní judikaturou navazující na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.2.1990, sp. zn. 1 Cz 6/90 byl pomocí extenzivního výkladu zákona konstituován v souvislosti se zahájením (vedením) trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, nejen nárok na náhradu škody (majetkové újmy), ale i odškodnění újem nemajetkové povahy vztahující se jak k tzv. nezákonnému trestnímu stíhání, tak i k omezení osobních svobod v jeho rámci. Stejně tak není mezi účastníky sporu o tom, že rozsudek zprošťující obžaloby podle ust. § 226 písm. a) tr.ř. je právě jedním z těchto rozhodnutí, jež ruší účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jimiž bylo trestní stíhání zahájeno ve smyslu odškodňovacího zákona a pouze pro jeho účely „nezákonnými“, čímž zakládá nejen nárok na náhradu škody, ale jakž již bylo zmíněno i odškodnění nemajetkové újmy ve smyslu ust. § 1, 2 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si zahájení trestního stíhání či vazbu zavinil sám, ten kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost, nebo že trestný čin byl amnestován. Existence jakýchkoliv shora uvedených skutečností vylučujících odpovědnostní titul, nebyla dána a žalovaná ji ani ve své obraně nepoužila. Odpovědnostní titul představovaný nezákonným (nedůvodným) trestním stíháním je tedy v posuzované věci nepochybně dán (tj. jak nárok na náhradu škody, tak nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání).

20. U existence odpovědnostního předpokladu představované vznikem nemajetkové, morální újmy, je situace složitější, neboť újma na straně poškozeného se nepresumuje (na rozdíl od nepřiměřené délky řízení, což platí i v případě vazby), ale musí být prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2012, sp. zn. 30 Cdo 255/2009, ze dne 3.7.2012, sp. zn. 30 Cdo 428/2011). V souzené věci soud vycházel z toho, že vznik imateriální újmy (jakkoliv je trestní stíhání spojeno s jistým individuálním „diskomfortem“ trestně stíhaných osob, viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 428/2005), není na místě presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžní odškodnění. Při stanovení formy a výše odškodnění vycházel soud z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. zejména rozh. sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 ze dne 11.1.2012, či sp. zn. 30 Cdo 914/2011 ze dne 31.5.2012), jež formuluje zásadní závěr, že „při úvaze o formě a výši odškodnění za nezákonně vedené trestní stíhání je třeba přihlédnout ke třem základním kritériím, kterými zpravidla jsou povaha trestní věci, celková délka trestního řízení a následky v osobní sféře poškozené osoby“.

21. Soud vyšel ze shora nastíněných kritérií Nejvyššího soudu a uzavřel, že žalobkyně byla stíhána pro podezření ze spáchání zločinu zpronevěry, za což jí hrozil trest odnětí svobody v rozmezí od dvou do osmi let, tedy trest středního charakteru. Nicméně protože byla žalobkyně osobou bezúhonnou, nebylo reálné, že by jí byl uložen trest odnětí svobody v nepodmíněné formě, což se ostatně projevilo v odsuzujícím rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] ze dne 31.8.2020, kterým jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsícům s podmíněným odkladem na stejnou zkušební dobu. Také trestný čin, pro který byla žalobkyně trestně stíhána, obecně ve společnosti nepůsobí přílišné společenské odsouzení, oproti trestným činům proti životu a zdraví nebo trestným činům týkajících se nezletilých dětí. Touto skutečností je proto míra intenzity nemajetkové újmy u žalobkyně do určité míry snížena. Na druhou stranu je třeba podotknout, že žalobkyně byla cca šest měsíců pravomocně odsouzena, když ke zrušení odsuzujících rozhodnutí došlo na základě dovolacího řízení - usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25.2.2021 (právní moc odsuzujícího rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] byla dne 31.8.2020). Tuto skutečnost je proto třeba vnímat jako fakt, který se naopak podílel na větší intenzitě nemajetkové újmy, která žalobkyni vlivem trestního stíhání vznikla, protože po uvedenou dobu šesti měsíců žalobkyně vystupovala jako pravomocně odsouzený pachatel uvedené trestné činnosti, což s sebou zákonitě nese určitá negativa v osobním životě. Zároveň soud posoudil, že trestní stíhání žalobkyně trvalo šest let a osm měsíců, což je doba zjevně nepřiměřená (což bude konkrétně rozebráno níže v rámci nároku na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení), avšak k této skutečnosti, jakožto jednomu z výše zmíněných kritérií, soud při posouzení a stanovení přiměřeného odškodnění, nemohl přihlédnout, když nárok žalobkyně na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení posoudil samostatně. Pakliže by tak neučinil, byla by skutečnost, že předmětné řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, posuzovaná ve prospěch žalobkyně v podstatě dvakrát.

22. Naposledy se soud zabýval vlivem nezákonně vedeného trestního stíhání do osobního života žalobkyně. Soud podle provedeného dokazování musí konstatovat, že byť předmětné řízení trvalo dlouhou dobu, k výraznějším zásahům do osobního života žalobkyně nedošlo. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně trpěla neklidem, obavou, úzkostí a stresem, s čímž se ocitla i na nemocenské po dobu čtyř měsíců a rovněž bylo prokázáno, že zaměstnavatel žalobkyni převedl na jiný druh práce, než který doposud vykonávala, nicméně v této souvislosti je třeba dodat, že tyto zásahy se udály ještě předtím, než předmětné trestní stíhání bylo zahájeno, tudíž je nelze dávat do příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí – usnesení o zahájení trestního stíhání žalobkyně pro trestný čin zpronevěry. Předmětné usnesení o zahájení trestního stíhání pro popsaný trestný čin bylo vydáno dne 18.3.2016, tedy od tohoto data je třeba vnímat počátek trestního řízení vedeného proti žalobkyni, přičemž žalobkyně byla v pracovní neschopnosti z důvodu psychických problémů od 14.9.2015 do 9.1.2016 a k převedení na jinou práci došlo na základě rozhodnutí zaměstnavatele od 11.1.2016, tedy ještě před tím, než trestní stíhání proti žalobkyni bylo zahájeno. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně psychickými problémy trpěla od doby, kdy jednak bývalý zaměstnavatel jí dal výtku v souvislosti s výběry z platebních terminálů, což bylo v září 2015 a rovněž podal i trestní oznámení. Rovněž v souvislosti prověřováním předmětného trestního oznámení Policií ČR jí bývalý zaměstnavatel od 11.1.2016 převedl na jinou práci. Tyto zásahy do osobního života žalobkyně lze proto vnímat a dávat do příčinné souvislosti toliko se samotným jednáním bývalého zaměstnavatele a jeho postojem k žalobkyni, nikoliv do souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním proti žalobkyni, když k zahájení trestního stíhání žalobkyně v uvedené době dosud nedošlo. Tomu ostatně odpovídá i výpověď svědkyně [jméno FO], která uvedla, že chování bývalého zaměstnavatele (v podobě výtky, podání trestního oznámení a převedení na jinou práci) žalobkyně úkorně nesla.

23. V příčinné souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním má soud u žalobkyně za prokázaný částečný zásah do oblasti zdraví v podobě stresu a nejistoty, neboť žalobkyně trpěla obavou, jakým způsobem trestní stíhání dopadne a zda nebude muset uhradit bývalému zaměstnavateli náhradu škody ve výši skoro 400 000 Kč, což by v její finanční situaci, kdy v té době pobírala plat 19 400 Kč měsíčně, bylo značně zatěžující. Také z důvodu vedeného trestního stíhání došlo k zásahu do rodinného života žalobkyně, avšak pouze částečnému, neboť jak sama žalobkyně, tak i svědkyně [jméno FO], popsaly, že po zahájení trestního stíhání docházelo mezi žalobkyní a bývalým manželem k větším a častějším hádkám a situace mezi nimi byla napjatá, avšak již před započetím trestního stíhání nebyla situace mezi manžely dobrá, o čemž svědčí i samotná tvrzení v žalobním návrhu (ohledně pouze částečného zásahu trestního stíhání do rodinného života) a rovněž tvrzení v návrhu na rozvod manželství, v němž žalobkyně jako důvod návrhu uváděla zvýšené požívání alkoholu bývalým manželem. Z uvedeného proto vyplývá, že problémy mezi manžely byly již před započetím trestního stíhání, poté, co trestní stíhání začalo, došlo k jejich zhoršení, což ve svém souhrnu vedlo k rozvodu manželství. Pokud jde o širší rodinné vztahy, vztahy s přáteli, s okolím a spoluobčany a s kolegy z práce, zde nebyly prokázány žádné negativa dané vedeným trestním stíháním. Jestliže žalobkyně ve své výpovědi hovořila o tom, že ze strany vedení a kolegů na ekonomickém oddělení, kde předtím působila, nastalo ochlazení, když předtím se s těmito běžně bavila, potkávala se na společných večírcích, což poté přestalo, lze toto opětovně dávat do souvislosti s postupem bývalého zaměstnavatele, tj. vedením nemocnice, neboť toto ochlazení vztahů žalobkyně pociťovala ještě než nastoupila na nemocenskou, tedy před započetím stíhání, protože následně po ukončení nemocenské byla již převedena na jinou práci, a v té době se již s těmito kolegy nepotkávala a rovněž již nedocházela na různé společenské akce, jak uvedla sama žalobkyně při svém výslechu. Ostatní zaměstnanci nemocnice, jak vypověděla svědkyně [jméno FO], vyjadřovali žalobkyni naopak podporu, neboť měli povědomí o tom, jak předmětné platební automaty špatně fungují.

24. Ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí ze dne 14.6.2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, jež navazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2013, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 je zřejmé, že výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Za tímto účelem si soud opatří odpovídající zjištění. Žalobce by primárně měl zvolit přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka.

25. Žalobkyně soudu nenabídla ke komparaci žádnou věc, tudíž soud při jednání konaném dne 17.4.2024 seznámil účastníky s věcí vedenou u zdejšího sodu pod sp. zn. 31 C 216/2014, sp. zn. 19 C 260/2019, sp. zn. 47 C 214/2020 a sp. zn. 20 C 115/2019. Konkrétně ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 47 C 214/2020, byl poškozený rozsudkem zdejšího soudu ze dne 21.6.2020, č. j. 47 C 214/2020 - 171 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2.11.2021č. j. 16 Co 338/2021 - 203 odškodněn částkou ve výši 20 000 Kč. Tento poškozený byl stíhán pro trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku, se sazbou jeden až pět let nepodmíněně a délkou trestního řízení 686 dní. V důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání omezil pracovní činnost v oblasti vymáhání pohledávek, trpěl stresem, frustrací a nespavostí. Ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 20 C 115/2019 byla poškozená odškodněna rozsudkem zdejšího soudu ze dne 12.8.2020, č. j. 20 C 115/2019 – 166 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24.3.2021, č. j. 19 Co 37/2021 – 209 částkou ve výši 34 000 Kč, tato poškozená byla stíhán pro trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku (tj. shodně jako žalobkyně) s délkou trestního stíhání 531 dnů. Poškozená trpěla obavami z ukončení pracovní činnosti a z toho, že si bude muset hledat novou práci. Dále trpěla nespavostí, vysokým krevním tlakem a měla obavy, že jí bude zrušen dlouhodobý pobyt v České republice, když byla státním občanem [Anonymizováno]. V řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 31 C 216/2014 byl poškozený rozsudkem zdejšího soudu ze dne 18.5.2015, č. j. 31 C 216/2014 – 78 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26.11.2015, č. j. 20 Co 343/2015 - 111 odškodněn částkou 30 000 Kč. Tento poškozený byl stíhán pro trestný čin podvodu podle § 210 odst. 1 písm. b), c) a odst. 5 písm. c), za což mu hrozil trest odnětí svobody v trvání dvou až osmi let, s délkou trestního stíhání 14 měsíců. Poškozený se nesoustředil na práci, jeho společnost začala být ve ztrátě. Přestal se věnovat koníčkům – jachting, lyžování a motorismus, trpěl depresí, nespavostí a musel začít užívat antidepresiva. Také omezil styky s přáteli a nemohl se dostatečně věnovat svému dvouletému synovi. Naposledy soud zvolil srovnání s věcí 19 C 260/2019, kdy poškozenému byla rozsudkem zdejšího soudu ze dne 10.12.2020, č. j. 19 C 260/2019 - 171 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30.4.2020 - 196 přiznána na přiměřeném zadostiučinění částka ve výši 30 000 Kč. Tento poškozený byl trestně stíhán pro trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, za což mu hrozil trest odnětí svobody v trvání dva roky až osm let, s délkou trestního řízení čtyři roky a tři měsíce. V důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání došlo k rozchodu s jeho přítelkyní, měl problémy se spánkem, nemohl se věnovat sportovním aktivitám a utrpěl v souvislosti s trestním stíháním dehonestaci, přičemž v minulosti byl již jednou nezákonně trestně stíhán.

26. Na základě výše uvedeného je tedy zřejmé, že v obdobných věcech se odškodnění pohybuje od částky 20 000 Kč do 34 000 Kč. Soud na podkladě provedeného dokazování je však závěru, že u žalobkyně došlo k menším zásahům do osobního života, než v případě zmíněných poškozených, neboť u žalobkyně byly tyto zásahy jen částečné a jednalo se o zásah „jen do oblasti psychického zdraví a rodinného života“. Jak bylo popsáno, žalobkyně v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním trpěla stresem a obavou z odsouzení a úhrady škody, když pracovní neschopnost v souvislosti s nepříznivým psychickým stavem vznikla již před započetím trestního stíhání. Také v rodinném životě došlo k rozvodu manželství, avšak problémy v manželství, které se následně vlivem trestního stíhání žalobkyně vystupňovaly, existovaly již před započetím trestního stíhání. K jiným zásahům do osobního života u žalobkyně jako v případě zmíněných poškozených například k omezení styku s přáteli, omezení provozování koníčků, fyzické obtíže, omezení pracovní činnosti, dehonestace od okolí apod., vlivem trestního stíhání nedošlo. Dále soud v případě žalobkyně, jak naznal shora, nemohl přihlédnout k jednomu z hodnocených kritérií při odškodnění - celkové délce vedeného trestního řízení. Naopak skutečnost, kterou soud zohlednil ve prospěch žalobkyně a ke které přihlédl, bylo to, že žalobkyně byla po dobu šesti měsíců pravomocně odsouzená za předmětný trestný čin.

27. Soud proto na základě vyloženého zvolil v případě žalobkyně nižší odškodnění, než bylo poskytnuto ve věci sp. zn. 19 C 260/2019, sp. zn. 31 C 216/2014 a sp. zn. 20 C 115/2019, když v těchto řízeních byl prokázán výraznější zásah do osobního života a naopak vybral shodné odškodnění jako ve věci vedené pod sp. zn. 47 C 214/2020. I v tomto posledně jmenovaném případě sice zjistil výraznější zásahy do osobního života tohoto poškozeného, než v případě žalobkyně, avšak u žalobkyně, jak uvedl, zohlednil její po určitou dobu trvající pravomocné odsouzení. Soud proto dospěl k závěru, že na náhradě nemajetkové újmy z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání by se žalobkyni mělo dostat odškodnění ve výši 20 000 Kč.

28. K nároku na náhradu škody v podobě rozdílu ve výši 18 665,24 Kč mezi skutečně vyplaceném odbytným a tím, které by jí k danému datu 31.1.2021 náleželo (když orgány činnými v trestním řízení zajištěná částka ve výši 43 291,09 Kč byla žalobkyni již vrácena) soud uvádí, že i v tomto případě byly naplněny podmínky odpovědnosti státu za škodu, jak bylo částečně rozvedeno v odstavci 17. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je: 1. vydání nezákonného rozhodnutí, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Protože v průběhu trestního stíhání na základě usnesení Policie ČR ze dne 8.4.2026 došlo k postižení účtu žalobkyně vedeného u penzijní společnosti [Anonymizováno], týkajícího se penzijního připojištění, a to v rozsahu částky 43 291,09 Kč v souvislosti s prvním odsuzujícím rozsudkem ve věci samé tj. Krajského soudu v [adresa] ze dne 31.8.2020, když byl žalobkyni uložen trest propadnutí náhradní hodnoty - peněžních prostředků ve výši 43 291,09 Kč a následně byl tento účet penzijního připojištění zrušen a byla provedena s tím související výplata odbytného v celkové výši 75 614,09 Kč, konkr. v částce 43 291,09 Kč na účet [Anonymizováno] a v částce 32 323 Kč k rukám žalobkyně a poté došlo na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.2.2021, čj. [Anonymizováno] ke zrušení předmětného rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 31.8.2020, jakož i ke zrušení dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, je třeba vycházet z toho, že jde ve smyslu § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona o rozhodnutí nezákonné. Současně bylo v řízení prokázáno výpisem z účtu penzijního připojištění a sdělením [právnická osoba]., že pakliže by nedošlo ke zrušení předmětné smlouvy o penzijním připojištění (na základě odsuzujícího rozhodnutí) měla by žalobkyně při řádném plnění smlouvy k datu 31.1.2021 na účtu částku 94 279,33 Kč (pakliže by smlouva nebyla předčasně ukončena), nikoli částku 75 614,09 Kč, tj. žalobkyně v důsledku předčasného ukončení smlouvy získala částku, která byla ponížena o státní příspěvky a o příspěvky zaměstnavatele. Soud v této souvislosti připomíná, že škodou se rozumí skutečná škoda a ušlý zisk. Škodu chápeme jako majetkovou újmu vyjádřitelnou v penězích, a je proto penězi nahraditelná. Jedná se o újmu, jež vznikla ve sféře poškozeného. Takovouto újmou se rozumí především majetková újma spočívající jednak v konkrétním zmenšení již existujícího majetku poškozeného, jakož i to, o co se sice majetek poškozeného nezmenšil, ale na druhé straně zas ani nerozmnožil, ač by to bylo jinak logické a očekávatelné (ušlý zisk). Žalobkyni proto v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí vznikla škoda v podobě ušlého zisku ve výši 18.665,24 Kč, když nedošlo k rozmnožení jejích majetkových hodnot, ač by se to dalo očekávat s ohledem na obvyklý běh věcí, tedy nebýt nezákonně vedeného trestního řízení. Soud proto žalobě v této části nároku v plném rozsahu vyhověl.

29. Pro úplnost soud dodává, že o odškodnitelnou majetkovou újmu se jedná, jestliže nezákonné rozhodnutí mělo dopad do sféry poškozeného, tedy jestliže nebýt jeho, nedošlo by k újmě. Nezbytným předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu je pak příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá, a vznikem škody, tedy je-li nezákonné rozhodnutí se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Příčinná souvislost je přitom obecně dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 2596/2012). V tomto směru pak leží důkazní břemeno na žalobci, neboť konstrukce odpovědnostního vztahu je z hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního jednoznačná; poškozený (žalobce) nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že mu vznikla újma a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem újmy a nezákonným rozhodnutím. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích nezákonného rozhodnutí či pouhé připuštění možnosti vzniku újmy v důsledku protiprávního aktu, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 4906/2009). Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 1635/2012). To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 840/2014).

30. K nároku na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení soud s odkazem na provedené dokazování, shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 sděluje: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

31. Předmětné řízení trvalo pro žalobkyni od data 18.3.2016, kdy jí bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání do data 29.11.2022, kdy nabyl právní moci zrušující rozsudek Okresního soudu v [adresa] z téhož data, tedy celkem šest let a osm měsíců. K jednotlivým kritériím, ke kterým soud podle § 31a odst. 3 zákona přihlíží, uvádí soud následující: Kritérium postupu orgánů státu v rámci řízení po provedeném dokazování je soud k závěru, že orgány státu se na délce řízení částečným způsobem podílely. V podkladovém řízení zjistil průtahy, a to v období od 18.7.2017 do 30.4.2018, resp. až do 9.1.2019, neboť pokynem soudce ze dne 30.4.2018 bylo nařízeno ústní jednání na den 26.6.2018, avšak toto se z důvodu onemocnění soudkyně nekonalo a následné ústní jednání se konalo až dne 14.3.2019, kdy bylo nařízeno na základě pokynu soudce ze dne 9.1.2019. Tedy celkový průtah trval rok a šest měsíců. Zde soud uvádí, že samozřejmě onemocnění soudce je objektivní skutečnost, za kterou stát odpovídat nemůže, avšak v případě, že jde o pracovní neschopnost delšího charakteru, je povinen zajistit, aby v probíhajícím řízení byly činěny úkony vedoucí ke skončení věci, což se v posuzovaném případě nedělo. Další nesprávný postup ze strany orgánů státu soud zaznamenal v období od 3.6.2022 do 7.11.2022, kdy spis byl za účelem zpracování znaleckého posudku u znalce, avšak v tomto období nebyl ze strany soudu znalec dozorován, tj. dotazován či urgován stran vyhotovení znaleckého posudku a jeho předložení soudu, když doba ve které měl být znalecký posudek zpracován byla stanovena na dobu kratší. Soud si je dále vědom skutečnosti, že k délce řízení přispěla nutnost zopakovat dokazování s ohledem na dlouhodobou pracovní neschopnost zákonného soudce (tj. opakované změny v obsazení senátu), nicméně podkladový soud úkony vedoucí k zopakování dokazování (zejm. přehrání zvukových záznamů z již konaných předešlých jednání) mohl činit více koncentrovaně, tedy při jednotlivých nařízených hlavních líčeních vždy provést co nejdelší delší časový úsek jednotlivých přehrávek, zejména s ohledem na skutečnost, že se jednalo o věc již starší časové řady, tedy s prioritní důležitostí. V této souvislosti také soud připomíná, že obecně zájem státu spočívá v tom, aby trestní řízení probíhala a byla ukončována v co nejkratších lhůtách, zejména s ohledem na principy, na kterých spočívá (zájem státu na co nerychlejším potrestání pachatele trestné činnosti). Protože se orgány státu na celkové délce řízení výraznějším způsobem podílely, navýšil soud na tomto kritériu základní částku o 10 %. Kritérium počtu stupňů soudní soustavy, před kterými se věc nacházela nalézací soud ve věci rozhodoval dvakrát, odvolací soud rovněž dvakrát a Nejvyšší soud jedenkrát, tedy věc se celkem nacházela před třemi stupni soudní soustavy. Ve vztahu k počtu soudní soustavy Nejvyšší soud již ve stanovisku uvedl, že je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Řízení ve více stupních objektivně vyžaduje dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému orgánu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledku přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí. Soud tak má při posuzování tohoto kritéria přistoupit ke snížení zadostiučinění bez ohledu na to, zda byly opravné prostředky podávány důvodně, či nikoliv (srov. např. stanovisko nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.8.2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010 a ze dne 7.11.2017 sp. zn. 30 Cdo 679/2017 nebo usnesení nejvyššího soudu ze dne 22.2.2022, sp. zn. 30 Cdo 3720/2021, proti němuž byla podaná ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14.3.2022, sp. zn. IV. ÚS 736/2022). Účastníkům řízení proto nelze dávat k tíži využití řádných či mimořádných opravných prostředků, popřípadě využití dalších procesních návrhů k ochraně jejich práv, což se však zákonitě musí promítnout do celkové doby řízení, neboť se orgány státu s nimi musí vypořádat, tedy o nich rozhodnout, což nelze přidávat k tíži ani žalované. V poměrech uvedené věci to znamená, že je třeba reflektovat počet stupňů správní/soudní soustavy, u nichž byla věc rozhodována, bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků, či postup orgánů veřejné moci a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou, a proto by se tato skutečnost měla projevit v úvaze soudu v odpovídajícím snížení základní částky. Jiný případ je samozřejmě za situace, kdy rozhodnutí orgánů nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady orgánů nižšího stupně (srov. rozsudek NS ze dne 26.4.2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.11.2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010), což ovšem v posuzované věci nebylo zjištěno. Při zhodnocení kritéria počtu stupňů soudní soustavy, před kterými se věc nacházela, soud učinil ponížení základní částky o 10 %. Kritérium podílu žalobkyně na délce řízení žalobkyně se na délce řízení svým chováním nepodílela. Toto zákonné kritérium proto soud ponechal bez procentuálního zhodnocení. Kritérium složitosti věci Soud předmětné řízení shledal jako skutkově obtížnější, když v rámci řízení bylo provedeno dokazování větším množstvím listin, byli vyslýcháni svědci, byla vyslýchána obžalovaná, resp. žalobkyně (a to i v odvolacím řízení) a byl zpracován znalecký posudek. Soud také zhodnotil skutečnost, že z objektivních důvodů pro opakované změny v obsazení senátu muselo být znovu zopakovaného již provedené dokazování, když účastníci nesouhlasili se čtením protokolů o provedení důkazů (při prvé změně senátu) a následně došlo k zopakování dokazování formou pouštění záznamů z již provedených hlavních líčení (při druhé změně v obsazení senátu), tedy v podstatě posuzovaná podkladová věc byla opakovaně projednávána celkem třikrát. Tato skutečnost se propsala do procesní složitosti řízení, která se rovněž promítla do celkové délky řízení, aniž by na tom měla ta která strana podíl. Na tomto kritériu proto soud základní částku ponížil o 20 %. Kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného obecně s tímto typem řízení souvisí vyšší význam předmětu řízení pro jeho účastníky podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a rovněž judikatury Nejvyššího soudu, neboť se jednalo o věc trestní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31.3.2005, sp. zn. I. ÚS 554/2004, publikovaný ve sbírce Nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005). Tento typ řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a má tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5.10.2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Z důvodu zvýšeného předmětu řízení pro žalobkyni, které se v tomto případě presumuje, navýšil soud základní částku o 20 %.

32. Celkově shrnuto s odkazem na shora popsaný průběh řízení dospěl soud k závěru, oproti názoru žalované, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona a je nutné uzavřít, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá, kdy porušením práva na přiměřeně dlouhé řízení, je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové, morální újmy na straně žalobce/stěžovatele (srov. rozsudek ESLP ve věci Apicella proti Itálii, § 93), a to minimálně v důsledku jeho právní nejistoty resultující z nepřiměřeně dlouhé doby řízení a s tím spojené nejistoty, jakým způsobem spor dopadne. V rozsudku ze dne 4.11.2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, Nejvyšší soud uvedl, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona, je na místě aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 zákona stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobena poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Rovněž ve stanovisku (část V.) Nejvyšší soud konstatoval, že ESLP „jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích). V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný“). K uvedenému závěru se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně přihlásil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.6.2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.6.2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015).

33. Ze zkonsolidované judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko či nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2011, sp. zn. I. ÚS 192/2011) plyne, že výši odškodnění je v odůvodnění rozsudku nutno stanovit s pomocí podrobně rozebraného aritmetického výpočtu (srov. právní věta pod bodem 9 stanoviska). V posuzované věci proto výpočet soudu vypadá následovně: základní částka za čtyři roky a osm měsíců trvání řízení činí 15 000 Kč za rok, za první dva roky trvání řízení v poloviční výši, tedy částku 85 000 Kč. Od této částky soud odečetl 10 % z důvodu počtu stupňů soudní soustavy, před kterými se věc nacházela 20% z důvodu složitosti věci. Naopak základní částku navýšil o 20 % z důvodu vyššího významu předmětu řízení pro žalobkyni a o 10 % z důvodu postupu orgánů státu v rámci řízení, tedy celkem žalobkyni přiznal částku základní spočtenou na 85 000 Kč.

34. Závěrem soud shrnuje, že výrokem II. rozsudku žalobkyni přiznal na nemajetkové újmě z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání částku 20 000 Kč, na nemajetkové újmě z titulu nepřiměřené délky soudního řízení částku ve výši 85 000 Kč a na náhradě škody částku ve výši 18 665,24 Kč.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. za použití § 146 odst. 1, 2 o. s. ř. podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci. Žalobkyně požadovala zaplacení částky ve výši 53 192 Kč - obhajné, ve výši 61 956,33 Kč – náhradu škody, ve výši 110 830 Kč – nemajetková újma za nepřiměřenou délku řízení a ve výši 200 000 Kč - nemajetková újma za nezákonně vedené trestní stíhání. Předmětem řízení tak byly čtyři nároky - u nároku na náhradu škody (tj. obhajné a náhrada škody v souvislosti se zajištěnými finančními prostředky) byla žalobkyně neúspěšná pouze v nepatrné části (4 453,20 Kč) a u nároků na náhradu nemajetkové újmy byla žalobkyně plně úspěšná v kontextu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, podle něhož i částečné vyhovění žalobě v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci. Za tarifní hodnotu soud podle ust. § 12 odst. 3 ve spojení s ust. § 7, ust. § 8 a ust. § 9 odst. 4 písm. a) považoval součet tarifních hodnot spojených věcí (tj. u náhrady škody 115 148 + u nemajetkové újmy 100 000 Kč (2x 50 000 Kč) – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 30Cdo 1435/2015). Žalobkyně tak byla úspěšná v rozsahu 98% (210 695,13 Kč) a žalovaná v rozsahu 2% (4 453,20 Kč). Protože byla žalobkyně neúspěšná pouze v nepatrné části, přiznal jí soud plnou náhradu nákladů řízení. Náklady řízení se skládají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 18 360 Kč podle § 7, § 8 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. /počítáno z tarifní hodnoty 215 148 Kč (2x 50 000 + 53 192 + 61 956) do doby částečného zpětvzetí žaloby při ústním jednání dne 13.3.2024/ (2 úkony právní služby po 9 180 Kč– převzetí věci a sepsání žaloby) a z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 17 580 Kč /počítáno z tarifní hodnoty 118 665 Kč (2x 50 000 + 18 665)/ (3 úkony právní služby po 5 860 Kč – účast na jednání dne 13.3.2024, dne 8.4.2024 a 17.4.2024) náhrady hotových výdajů ve výši 1 500 Kč podle ust. § 13 odst. 1, 4 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d), g) cit. vyhlášky (5 úkonů právní služby po 300 Kč – převzetí věci, sepsání žaloby a 3x účast u jednání) a ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 8 000 Kč. Celkem náklady řízení činí částku 45 440 Kč.

Poučení