30 Co 266/2025 - 157

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Jany Knotkové a soudců Mgr. Zdeňka Váni a JUDr. Tomáš Pirka ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o náhradu nemajetkové újmy o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. května 2025 č. j. 30 C 236/2024-106 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a II. ohledně částky 27.500 Kč s příslušenstvím z této částky mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 27.500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 27.500 Kč od 15. 8. 2024 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak se ohledně částky 172.500 Kč s příslušenstvím z této částky potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 19.920 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně konstatoval porušení práva na projednání věci vedené u Úřadu městské části [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] v přiměřené lhůtě (výrok I.), ohledně požadavku žalobce na zaplacení částky 200.000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.). Dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12.461,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě podané k soudu dne 15. 8. 2024, kterou se žalobce domáhal po žalované zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky správního řízení o dodatečném povolení stavby, vedeného u Úřadu městské části [adresa] (dále jen „Úřad“) pod sp. zn. [spisová značka], které bylo zahájeno dne 25. 6. 2021 a bylo pravomocně skončeno dne 24. 2. 2024 (dále jen „posuzované řízení“), a to peněžitým plněním ve výši 200.000 Kč s příslušenstvím.

3. Žalovaná v řízení navrhovala zamítnutí žaloby, neboť délku posuzovaného řízení považovala za přiměřenou.

4. Soud prvního stupně v napadaném rozsudku detailně popsal průběh posuzovaného řízení a vyšel zejména ze zjištění, že při závěrečné kontrolní prohlídce k žádosti o kolaudační souhlas bylo dne 27. 4. 2021 na místě stavby rodinného domu zjištěno, že žalobce nerespektoval dokumentaci a provedl stavbu většího půdorysu. Proto Úřad zahájil řízení o odstranění stavby pod sp. zn. [spisová značka] a současně byl žalobce poučen o možnosti podat žádost o dodatečné povolení stavby podle § 129 odst. 2 stavebního zákona. Žalobce podal žádost dne 25. 6. 2021 a uvedeným dnem bylo zahájeno řízení o dodatečném povolení stavby vedené pod sp. zn. [spisová značka]. Dne 26. 7. 2021 byl žalobce vyzván k doložení požadovaných podkladů do 90 dnů od doručení výzvy, lhůta byla stanovena do 26. 10. 2021. Projektová dokumentace byla žalobcem doložena dne 25. 10. 2021 a jelikož byly zjištěny vady, byl žalobce vyzván k jejímu doplnění do 30 dnů. Žalobce doložil podklady dne 7. 1. 2022 a stavební úřad stanovil jednání na místě dne 17. 2. 2022. Dne 9. 3. 2022 byla vydána výzva k účasti na kontrolní prohlídce na den 22. 3. 2022 a žalobce byl vyzván k doložení výkresu prokazujícího soulad s obecnými požadavky na výstavbu (průchodná výška schodiště). K žádosti žalobce byla prohlídka odložena na 5. 4. 2022, v jejím průběhu byl žalobce opět vyzván k doložení výkresu do 10 dnů od prohlídky. Dne 8. 4. 2022 žalobce toto doložil a dne 13. 5. 2022 doložil další změny v projektové dokumentaci. Dne 10. 6. 2022 Úřad seznámil účastníky s doloženými podklady v řízení a stanovil lhůtu 15 dní pro možnost seznámení se s nimi a podání námitek. Dne 3. 8. 2022 bylo vydáno rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Dne 5. 9. 2022 účastník řízení [právnická osoba] napadl rozhodnutí odvoláním a spis byl dne 17. 10. 2022 předán odvolacímu orgánu ([orgán] [adresa], dále jen „[orgán]“). Součástí odvolání bylo napadení závazného stanoviska dotčeného orgánu na [Odbor], [orgán] si proto dne 1. 11. 2022 vyžádal změnu či potvrzení stanovisko od nadřízeného orgánu, tj. [Odbor] [orgán], který dne 17. 10. 2023 změnilo závazné stanovisko dotčeného orgánu a ve zbytku jej potvrdilo. [orgán] vydal dne 12. 2. 2024 pod č. j. [číslo], spisové značky [spisová značka] rozhodnutí, kterým napadené rozhodnutí o dodatečném povolení stavby ze dne 3. 8. 2022 potvrdil. Řízení o odstranění stavby sp. zn. [spisová značka] bylo dne 19. 5. 2024 proto zastaveno. Dne 14. 2. 2024 žalobce u žalované uplatnil nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délku řízení.

5. Po právní stránce prvostupňový soud věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“). Celkovou délku řízení činící 2 roky a 8 měsíců hodnotil jako nepřiměřenou, v posuzovaném řízení tak došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. V této souvislosti nalézací soud zdůraznil, že žalovaná v období od podání žádosti o případnou revizi závazného stanoviska dne 1. 11. 2022 do učinění výzvy k doplnění podkladů ze dne 28. 7. 2023, tj. po dobu 9 měsíců neučinila žádný úkon, což soud v tomto konkrétním případě hodnotil jako neodůvodněné průtahy v řízení, které byly příčinou nepřiměřené délky celého řízení. Zabýval se proto tím, jaká satisfakce odpovídá nemajetkové újmě žalobce, jejíž vznik se presumuje. V tomto směru soud prvního stupně zohlednil, že žalobce zapříčinil zahájení řízení o odstranění stavby i řízení o dodatečném povolení stavby, neboť kdyby při výstavbě rodinného domu postupoval v souladu s projektovou dokumentací a stavebním povolením, mohla být jeho stavba bez dalšího zkolaudována již v měsíci dubnu 2021. Výstavbou v rozporu se zákonem žalobce vyvolal další řízení i nutnost opatření nových či dalších stanovisek k reálnému stavu stavby a jejímu dodatečnému povolení. Z celkové doby posuzovaného řízení žalobce zajišťoval řádnou projektovou dokumentaci po dobu minimálně 6 měsíců a po delší dobu neposkytoval dostatečnou součinnost. Podle soudu prvního stupně tak žalobce svým jednáním zásadním způsobem přispěl k průtahům v řízení. Nalézací soud pak neshledal zvláštní složitost posuzovaného případu, úkony správních orgánů – s výjimkou činnosti úřadů v obou stupních v řízení o přezkumu závazného stanoviska – pak byly vykonávány řádně a v přiměřené době, rozhodnutí stavebního úřadu nebylo zrušeno a nebyly mu vytknuty vady. S ohledem na uvedené konkrétní okolnosti případu soud prvního stupně dovodil, že dostačující satisfakcí za zjištěné porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je konstatování porušení práva, které žalobci přisoudil; naopak požadavek na poskytnutí finančního zadostiučinění zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s odkazem na § 142 odst. 3 o. s. ř.

6. Proti výroku II. tohoto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Žalobce namítal, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je částečně nepřezkoumatelné. Obvodní soud tak porušil základní právo žalobce na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.

7. Podle žalobce bylo posuzované řízení nepřiměřeně dlouhé a zasáhlo do práv žalobce, aby byla jeho věc projednána bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy, v tom lze s obvodním soudem souhlasit. Prvostupňový soud se však nevypořádal s hodnocením všech ne/provedených důkazů, zejména ve vztahu k postupu správních orgánů během posuzovaného řízení, a také zejména ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro žalobce. V napadeném rozhodnutí zcela chybí úvahy týkající se posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného žalobce. Pakliže obvodní soud do napadeného rozhodnutí nevtělí základní úvahy o posouzení nejdůležitějšího z kritérií pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, pak je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Soud prvního stupně rovněž nesprávně posuzuje nárok žalobce jako majetkovou újmu (viz bod 25 rozsudku), což však činit z podstaty věci nemůže. Obvodní soud rozhoduje o peněžitém zadostiučinění za žalobci způsobenou nemajetkovou újmu za nepřiměřeně dlouhé správní řízení. Obvodní soud tak zaměnil podstatné právní pojmy.

8. Obvodní soud ani neprovedl navržené důkazy, zejména výpověď žalobce. V řízení podle OdpŠk je však výpověď poškozeného občana tím nejpodstatnějším důkazem, zejména pak v řízení o zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení, kdy podstatou rozhodování o ne/přiznání zadostiučinění a jeho formy je kritérium významu řízení pro poškozeného to nejdůležitější. Pakliže obvodní soud nehodnotí důkazy a nevysvětlí ani proč některé neprovedl, zakládá tím vadu napadeného rozsudku, jak bylo vysvětleno judikaturou, na kterou žalobce odkazoval. Podle žalobce pak soud prvního stupně posoudil nesprávně rovněž kritérium postupu správních orgánů.

9. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. Podle žalobce není na místě, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, neboť již sama vadná forma odškodnění neumožňuje přezkoumat přiměřenost výše odškodnění a pokud by odvolací soud sám rozhodl, pak by tím odebral žalobci jednu soudní instanci, což by bylo v rozporu s konstantní judikaturou.

10. Žalovaná podala včasné a přípustné odvolání proti výrokům I. a III. rozsudku a namítala, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

11. V posuzované věci se jedná o tvrzenou nemajetkovou újmu žalobce, který ji spojil s tvrzeným nesprávným úředním postupem ve věci řízení o odstranění/dodatečném povolení stavby dle stavebního zákona na celou, resp. jinou stavbu „rodinného domu na pozemku č. parc. [číslo] v k. ú. [adresa]“, kdy tvrdil, že v důsledku tohoto řízení mu byla způsobena nemajetková újma. Ohledně průběhu daného správního řízení žalovaná po celou dobu jasně deklarovala, že žalobce sám svým jednáním, kdy překročil půdorysné rozměry stavby oproti původní projektové dokumentaci v průběhu řízení o dodatečném povolení jeho stavby rodinného domu předkládal nedostatečné podklady a svým jednáním tak sám způsobil, že řízení trvalo 2 roky a 8 měsíců. Žalobce sám doplnil předmětnou žádost bez vad až bezmála po 11 měsících od zahájení řízení od podání žádosti o dodatečné povolení stavby jeho rodinného domu, neměl v pořádku projektovou dokumentaci a kdy celková doba byla také zásadním způsobem ovlivněna skutečností, že stavba byla provedena v rozporu s dokumentací ověřenou ve společném územním a stavebním řízení a změny oproti povolené dokumentaci musely být stavebním úřadem projednány v řízení o dodatečném povolení stavby. Soud prvního stupně vzal tyto skutečnosti v potaz (body 25, 26, 27 rozsudku), kde zcela správně uvedl, že žalobce zásadním způsobem přispěl k tomu, že délka řízení tak dlouho trvala a vyjmenoval v podstatě všechny úkony žalobce, kterými žalobce ovlivnil délku daného řízení. V tomto ohledu považuje právní hodnocení soudu za správné. Nicméně soud prvního stupně i přesto, že takto shrnul zhodnotil skutkový průběh řízení, konstatoval porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a tuto skutečnost založil pouze na tom, že řízení o přezkumu závazného stanoviska orgánu územního plánování trvalo u samotné žalované od podání žádosti o přezkum závazného stanoviska ze dne 1. 11. 2022 do učinění výzvy ze strany žalované dne 28. 7. 2023 k odstranění vad, za nezákonný průtah v délce devíti měsíců, který tedy přispěl k celkové délce daného řízení a žalobci tak byla způsobena nemajetková újma, kterou odškodnil ve formě konstatování porušení práva. Žalovaná s tímto nesouhlasila, neboť nalézací soud ignoroval skutečnost, kdy žalované byla předložena žádost o přezkum ze strany [orgán], [Odbor] bez spisového materiálu, proto žalovaná požádala [orgán] o zaslání spisové dokumentace výzvou ze dne 17. 1. 2023, č. j. [číslo]. Spisový materiál byl předložen žalované dne 17. 2. 2023. Z předložených podkladů žalovaná zjistila, že předložená projektová dokumentace je nepřehledná, zároveň není zřejmé, co je předmětem záměru (dodatečného povolení), arovněž absentují i podklady k prokázání souladu záměru s platnou územně plánovací dokumentací. Všechny tyto nedostatky projektové dokumentace se logicky promítly i do obsahu prvoinstančního závazného stanoviska [orgán]. Žalovaná tak stála před volbou, zda prvoinstanční závazné stanovisko [orgán] zrušit pro nepřezkoumatelnost, nebo zda si od stavebníka (žalobce) vyžádat doplnění podkladů a následně provést změnu a doplnit odůvodnění prvoinstančního závazného stanoviska [orgán] prostřednictvím závazného stanoviska [orgán] jako nadřízeného (druhoinstančního) orgánu územního plánování. Žalovaná zvolila druhou možnost a výzvou ze dne 28. 7. 2023, č. j. [číslo], si vyžádala od stavebníka poměrně rozsáhlé doplnění podkladů. Požadované podklady byly stavebníkem žalované doplněny dne 25. 9. 2023. Žalovaná následně vydala závazné stanovisko nadřízeného orgánu územního plánování ze dne 17. 10. 2023, č. j. [číslo], kterým bylo prvoinstanční závazné stanovisko [orgán] částečně změněno a ve zbytku potvrzeno. Žalovaná tedy vyšla stavebníkovi v maximální možné míře vstříc a dala mu možnost zásadní vady projektové dokumentace odstranit. Navíc vše činila za situace, kdy je dáno přímo dle § 149 odst. 7 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, že po dobu přezkumu závazného stanoviska lhůta pro vydání rozhodnutí neběží. Žalovaná tak nesouhlasí s právním hodnocením soudu prvního stupně, že vzhledem k těmto skutečnostem, by pak délka pouze tohoto přezkumu zapříčinila to, že řízení o dodatečném povolení stavby trvalo nepřiměřeně dlouho, či by snad daná délka přezkumu závazného stanoviska vzhledem k těmto skutečnostem měla být nepřiměřená. Pokud soud zcela správně uvedl, že žalobce svým jedním zcela zásadně přispěl k délce řízení, tak přezkum závazného stanoviska nemohl takto zásadním způsobem přispět k délce řízení, navíc za situace, kdy žalobce opět nedokázal mít podklady i pro potřeby vydání závazného stanoviska v dostatečné kvalitě a pořádku a žalovaná mu takto v podstatě umožnila žádost doplnit. Hodnocení prvostupňového soudu je navíc v rozporu se zjištěním skutkového stavu, protože není pravdou, že by žalovaná neučinila v průběhu přezkumu závazného stanovisko od 1. 11. 2022 do 28. 7. 2023 žádný úkon, pokud žalovaná vyzývala [orgán] k doložení spisové dokumentace, ač se jedná o komunikaci mezi správními úřady, a ne směrem k žalobci nemůže soud shrnout, že žalovaná nic nečinila.

12. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá a přiznal žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

13. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné; odvolání žalované naopak opodstatněným neshledal.

14. Odvolací soud předně neshledal důvodnou námitku žalobce o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. V jeho odůvodnění soud prvního stupně vyložil důvody, které jej k rozhodnutí vedly a vypořádal se i s argumentací účastníků. Jak připomněl Ústavní soud v nálezu z 29. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 4093/17, smyslem odůvodnění soudního rozhodnutí je „především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí, přičemž odůvodnění soudního rozhodnutí musí účastníkům řízení umožnit seznat ty úvahy soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti.“ Stručně řečeno, z hlediska přezkoumatelnosti rozhodnutí je klíčové, aby soud v jeho odůvodnění vyložil, jaké úvahy ho vedly k jeho rozhodnutí, a tedy, proč rozhodl tak, jak rozhodl. Těmto nárokům na odůvodnění rozsudku soud prvního stupně dostál. Nutno dodat, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I pokud rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu z 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, či z 25. 8. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2770/2015). Z rozsahu podaného odvolání je přitom bez pochybností zřejmé, že žalobci nečinilo nejmenších potíží formulovat důvody, v nichž spatřuje nesprávnost napadeného rozsudku, což svědčí o přezkoumatelnosti tohoto rozsudku.

15. Pokud bylo žalobcem v podaném odvolání namítáno neprovedení jeho účastnického výslechu, který byl navrhován již před soudem prvního stupně k otázce významu řízení pro samotného žalobce, tak tuto námitku odvolací soud odklidil tím, že žalobce jako účastníka řízení vyslechl podle § 131 o. s. ř., a tím doplnil dokazování podle § 213 odst. 4 o. s. ř. Z účastnického výslechu žalobce bylo odvolacím soudem zjištěno, že posuzované řízení se týkalo jeho základní potřeby, kterou je bydlení. Žalobce chtěl mít vždy vlastní dům, zplodil děti, zasadil strom, nakonec postavil i dům. Výstavbě domu věnoval čas a peníze. Prohlídka k žádosti o kolaudační souhlas se konala v dubnu 2021, už tehdy byl dům zařízený a způsobilý k užívání. Žalobce žije v domě se svou rodinou někdy od roku 2022. Po dodatečném povolení stavby proběhla řádná kolaudace domu, to bylo asi před rokem.

16. V projednávané věci se jedná o odpovědnost za průběh správního řízení spočívající v jeho nepřiměřené délce, tedy o odpovědnost vyplývající z veřejnoprávního vztahu, neboť jde o poměr mezi účastníkem správního řízení a rozhodujícím správním orgánem. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 570/20 uvedl, že „z ústavního pořádku vyplývá, že každý má v řízení, v jehož rámci rozhodují orgány veřejné správy o jeho základních právech a svobodách, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Při porušení tohoto práva – nepřiměřenou délkou takového řízení – pak dotčenému jednotlivci svědčí právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem nelze odhlížet od toho, že bylo ve správním řízení rozhodováno o základním právu nebo svobodě, a proto je povinností obecných soudů zohlednit celkovou délku řízení, jež teprve ve svém souhrnu vedlo k realizaci základního práva; jinak se obecné soudy dopustí nepřípustného snížení procesní ochrany dotčeného jednotlivce. Na správní řízení o základních právech a svobodách, jakož i na případné navazující soudní řízení, je tedy třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na řízení jediné. Není-li jeho délka přiměřená, uplatní se vzhledem k zásadnímu významu základních práv a svobod v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny domněnka vzniku nemajetkové újmy. Přitom není třeba zkoumat, zda předmětem řízení bylo „občanské právo nebo závazek“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Samotné posouzení existence podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem v konkrétním případě je pak v pravomoci obecných soudů“. Rozhodným kritériem tak už není, zda jde o řízení věcně spadající pod čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, ale postačuje, že bylo ve správním řízení rozhodováno o základním právu nebo svobodě, jak tomu bylo i v posuzovaném případě, kdy se jednalo o dodatečné povolení stavby ve vlastnictví žalobce, což se dotýká základního práva jednotlivce vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

17. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za škodu, která byla způsobena za a) rozhodnutím, jež je vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, za b) nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je dle § 13 odst. 1 OdpŠk také porušení povinnosti učinit úkon anebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

18. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení se tedy prvoinstanční soud správně zabýval v prvé řadě otázkou, zda v průběhu posuzovaného správního řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Přiměřenost délky řízení musí být posouzena ve světle konkrétních okolností případu a za přihlédnutí ke složitosti řízení, jednání poškozeného, postupu orgánů veřejné moci a s ohledem na to, co je pro poškozeného v sázce. Vychází se tedy z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění podle ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, a která vyplývají z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak vyplývá z judikatury, je při zvažování přiměřenosti délky řízení nutno vzít v potaz zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a dále význam předmětu řízení pro poškozeného.

20. Ve shodě se soudem prvního stupně lze v posuzovaném řízení shledat období bezdůvodné nečinnosti orgánu veřejné moci (tzv. průtah v řízení), a to jednak v období od 17. 2. 2023 do 28. 7. 2023 (v části řízení týkající se žádosti [orgán] o změnu nebo potvrzení závazného stanoviska, tj. v období od zaslání správního spisu do vyhotovení výzvy stavebníkovi), a dále v období od 17. 10. 2023 do 12. 2. 2024 (tj. od vydání závazného stanoviska orgánu územního plánování do vydání rozhodnutí o dodatečném povolení stavby). Právě tento postup správních orgánů zapříčinil nepřiměřenou délku posuzovaného řízení. Proto je podle odvolacího soudu nutno délku řízení 2 let a 8 měsíců při zohlednění relevantních kritérií hodnotit jako nepřiměřenou, tedy jako nesprávný úřední postup v podobě porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Ve věci tak byly splněny předpoklady pro odškodnění tvrzeného nesprávného úředního postupu, jak správně uzavřel soud prvního stupně.

21. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalované, že to bylo jednání žalobce, které způsobilo reklamovanou délku řízení. Žalobci nelze klást za vinu, že zapříčinil samotné zahájení řízení o dodatečném povolení stavby, neboť novostavbu domu realizoval v rozporu se schválenou dokumentací. Každé řízení je vyvoláno nějakou skutečností či potřebou konkrétního subjektu a pokud žalobce požádal o dodatečné povolení stavby, pak ho to nezbavuje jeho subjektivního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě i v takovémto typu řízení. Pokud žalovaná namítala, že žalobce se podílel na délce řízení doplňováním neúplné projektové dokumentace, tak přehlíží, že tak žalobce opakovaně činil v průběhu řízení k výzvě správního orgánu a ve lhůtě jím stanovené. Předložení odpovídající projektové dokumentace je nezbytnou součástí řízení o dodatečném povolení stavby, a pokud tak žalobce činil, nelze to přičítat v jeho neprospěch. V tomto směru je třeba korigovat i nesprávné úvahy soudu prvního stupně.

22. Ze znění § 31a odst. 2 OdpŠk vyplývá, že poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích zpravidla představuje nejvyšší míru (formu) satisfakce, neboť se poskytne pouze v případě, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva, které je ovšem samostatnou a plnohodnotnou formou zadostiučinění, by se nejevilo jako dostačující. Odvolací soud vzhledem k okolnostem posuzovaného řízení považuje za odpovídající poskytnutí peněžité satisfakce.

23. Závěr o naplnění předpokladu nepřiměřeně dlouze vedeného řízení, nebyla-li vyvrácena nemajetková újma poškozeného, zakládá důvodnost uplatněného nároku. Podle stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 (publikované pod R 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vychází Evropský soud pro lidská práva ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje. Popření tvrzení o nemajetkové újmě ve shora uvedeném obecném smyslu vzniklé v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení je na žalovaném škůdci, jenž má ke své obraně a ke svému zájmu povinnost uvést skutečnosti vylučující pravdivost tvrzení takového škodního předpokladu. Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný). K uvedenému závěru se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil (např. v usnesení ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3683/2013, nebo v rozsudku ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 722/2015).

24. Nejvyšší soud ustáleně vykládá kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného tak, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016). Případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému; konstatování porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje právě toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný.

25. V parametrech posuzované věci je zřejmé, že ani žalovaná v řízení neargumentovala sníženým, natož pak nepatrným významem řízení pro žalobce. Posuzované řízení se týkalo vlastnického práva žalobce a možnosti bydlení jeho rodiny v nově postaveném domě, proto význam řízení v žádném případě nelze posoudit jako nepatrný, jak fakticky dovodil soud prvního stupně tím, že žalobci poskytl zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.

26. Při výpočtu základní částky pro posouzení výše zadostiučinění postupoval odvolací soud v souladu se Stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, v němž je vymezeno, jaká kritéria je nutno vzít v úvahu při posouzení přiměřenosti celkové doby řízení a jak postupovat při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk. Při stanovení konkrétní výše odškodnění žalobce odvolací soud respektoval názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, podle kterého při stanovení výše zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk je třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení, ve kterém došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež znásobena celkovou dobou trvání řízení umožní stanovit základní výši odškodnění. Tu je následně třeba upravit s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. s přihlédnutím ke složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

27. Důvody pro navýšení základní částky 15.000 Kč shledány nebyly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Podle shora popsaného mechanismu uvedeného v citovaném Stanovisku by při délce řízení 2 let a 8 měsíců náleželo žalobci zadostiučinění ve výši 25.000 Kč. Odvolací soud se dále zabýval přezkumem jednotlivých hledisek v souladu s § 31a odst. 3 OdpŠk, neboť považuje otázku významu výše zmíněných jednotlivých kritérií za stěžejní při utváření závěru o výši imateriální újmy žalobce. V této souvislosti lze upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, podle něhož na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení.

28. Složitost řízení (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk), je významným činitelem, neboť úměrně se zvyšující se složitostí projednávané věci se prodlužuje doba, v níž by měla být rozhodnuta. Toto kritérium lze chápat jak z pohledu složitosti samotného případu, kterou může charakterizovat skutková obsáhlost a náročnost při zjišťování skutkového stavu věci, tak z pohledu složitosti vedeného řízení. Posuzovanou věc lze označit za skutkově složitou, neboť se týkala dodatečného povolení stavby, které si vyžádalo posuzování nově předložené projektové dokumentace a rovněž přezkum závazného stanoviska dotčeného orgánu na [Odbor]. Při posuzování složitosti věci jako objektivního kritéria ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk je nutno vzít v úvahu též počet stupňů, na kterých byla věc rozhodována. S rostoucím počtem instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. V posuzované věci rozhodoval prvoinstanční správní orgán (stavební úřad), věc byla následně posuzována v rámci odvolacího řízení též druhoinstančním správním orgánem ([orgán]) s přezkumem závazného stanoviska v rámci odvolacího řízení ([orgán]). Vzhledem ke shora uvedeným okolnostem posuzovaného řízení považuje odvolací soud za adekvátní snížení základní částky z důvodu skutkové složitosti řízení o 10 %; z důvodu počtu instancí, na kterých byla věc rozhodována, pak o 20 %.

29. Ve vztahu k otázce postupu orgánů veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) Nejvyšší soud v části IV. písm. c) Stanoviska uvedl, že tento postup může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to i při zachování předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy řízení). Podle dovolacího soudu bude porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi). Jak již bylo shora uvedeno, lze v posuzovaném řízení shledat období bezdůvodné nečinnosti orgánu veřejné moci (tzv. průtah v řízení), a to jednak v období od 17. 2. 2023 do 28. 7. 2023 (v části řízení týkající se žádosti [orgán] o změnu nebo potvrzení závazného stanoviska, tj. v období od zaslání správního spisu do vyhotovení výzvy stavebníkovi), a dále v období od 17. 10. 2023 do 12. 2. 2024 (tj. od vydání závazného stanoviska orgánu územního plánování do vydání rozhodnutí o dodatečném povolení stavby). Jedná se o období bezdůvodné nečinnosti v délce 9 měsíců, což představuje přibližně čtvrtinu délky posuzovaného řízení. Za odpovídají okolnostem věci (z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci) proto považuje odvolací soud navýšení základní částky o 30 %, neboť tak bude toto kritérium zohledněno ve stejném poměru, v jakém se podílelo na celkové nepřiměřené délce řízení.

30. Podle judikatury je kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), tedy to, co je pro něj v sázce, zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016). Nejvyšší soud ustáleně vykládá kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného tak, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Naopak zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 765/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 3172/2012). Žalobce ve svém podání ze dne 17. 2. 2025 tvrdil zvýšený význam řízení s ohledem na poskytnutí komfortu bydlení své rodině – manželce a 2 nezletilým dětem a soud prvního stupně pochybil, pokud se kritériem významu řízení vůbec nezabýval. Odvolací soud toto pochybení napravil provedením účastnického výslechu žalobce, z něhož lze mít za prokázaný zvýšený význam řízení pro žalobce, neboť posuzované řízení se týkalo možnosti bydlení rodiny žalobce v nově postaveném domě. Z důvodu mírně zvýšeného významu řízení je proto podle odvolacího soudu nutné navýšit základní částku o 10 %.

31. Z hlediska kritéria spočívajícího v podílu chování účastníka na celkové délce řízení (§ 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) nelze v posuzované věci dovodit, že by žalobce přispěl k nárůstu jeho délky svou nečinností nebo naopak aktivitou obstrukčního charakteru. Lze zopakovat, že žalobci nelze klást za vinu, že zapříčinil samotné zahájení řízení o dodatečném povolení stavby, neboť novostavbu domu realizoval v rozporu se schválenou dokumentací. Každé řízení je vyvoláno nějakou skutečností či potřebou konkrétního subjektu a pokud žalobce požádal o dodatečné povolení stavby, pak ho to nezbavuje jeho subjektivního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě i v takovémto typu řízení. Pokud žalovaná namítala, že žalobce se podílel na délce řízení doplňováním neúplné projektové dokumentace, tak přehlíží, že tak žalobce opakovaně činil v průběhu řízení k výzvě správního orgánu a ve lhůtách jím stanovené.

32. Po takto přezkoumané aplikaci shora uvedených kritérií je nutno navýšit základní částku o 10 %. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu žalobce činí 27.500 Kč (110 % z částky 25.000 Kč).

33. Podle Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 OdpŠk. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce uplatnil u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dne 12. 2. 2024, žalovaná měla na vyřízení její žádosti lhůtu šesti měsíců dle § 15 odst. 1 OdpŠk. Posledním dnem lhůty pro vyřízení byl den 14. 8. 2024 a ode dne 15. 8. 2024 se žalovaná dostala do prodlení s vyřízením žádosti.

34. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výrocích I. a II. o věci samé ohledně částky 27.500 Kč s příslušenstvím podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 27.500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 27.500 Kč od 15. 8. 2024[Anonymizováno]do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku; jinak jej ohledně částky 172.500 Kč s příslušenstvím z této částky potvrdil jako věcně správný postupem podle § 219 o. s. ř.

35. S ohledem na změnu napadeného rozsudku odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, přičemž současně podle § 224 odst. 1 o. s. ř. rozhodoval o nákladech odvolacího řízení, v obou případech pak postupoval ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.

36. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu OdpŠk, se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněném pod R 40/2014, byla sjednocena soudní praxe závěrem, dle nějž výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, lze s přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy náhrady hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), byť žalobci nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše. Závěry těchto rozhodnutí jsou plně použitelné i pro rozhodování v této věci.

37. V této souvislosti odvolací soud připomíná, že s účinností od 1. 1. 2025 byl novelizován advokátní tarif. Podle ustanovení § 9a odst. 2 advokátního tarifu nově platí, že ve věcech vyplývajících z uplatňování práv a povinností podle právních předpisů o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, s návrhem na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, se za tarifní hodnotu považuje a) výše přiznané náhrady, nejvýše však částka 500.000 Kč, byla-li přiznána náhrada nemajetkové újmy v penězích, b) částka 30.000 Kč v ostatních případech. Nová právní úprava se však nevztahuje na právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti novely, tj. před 1. 1. 2025.

38. Náklady žalobce činí celkem 19.920 Kč a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 2.000 Kč ze žaloby, dále z odměny advokáta ve výši 12.860 Kč za 2 úkony právní služby po 3.100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby), za 3 úkony právní služby po 2.220 Kč podle § 7, § 9a odst. 2 písm. a) a § 11 odst. 1 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (doplnění žaloby ze 17. 2. 2025, sepis odvolání, účast na jednání odvolacího soudu), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 1.950 Kč za 5 úkonů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a náhrady za 21% DPH z částky 14.810 Kč ve výši 3.110 Kč. Úkony činěné v řízení samotným žalobcem (účast na jednání dne 19. 2. 2025 a 30. 4. 2025, kterých se neúčastnil zástupce žalobce) vylučují aplikaci vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, neboť ta je namístě za situace, kdy účastník není v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. (srovnej bod 13 odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4224/18). O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná, neboť žalobce byl v řízení od jeho počátku zastoupen advokátem na základě plné moci.

39. O povinnosti žalované zaplatit tuto náhradu nákladů k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř., pariční lhůta byla prodloužena na 15 dnů v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť se jedná o plnění z prostředků státní rozpočtu, což je spojeno s potřebou delší doby pro administrativní zajištění platby.

Poučení