30 Co 299/2024 - 565

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové, soudce Mgr. Zdeňka Váni a soudkyně JUDr. Kateřiny Kodetové ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: Česká republika – [orgán veřejné moci], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] jednající [správní orgán] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] o zaplacení 1.600.000 Kč o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. května 2024 č. j. 17 C 115/2020-529 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. o věci samé potvrzuje.

II. Ve výroku II. o nákladech řízení se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že výše náhrady činí 75.906 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Ve výrocích III. a IV. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalobce je povinen zaplatit České republice na nákladech řízení na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 částku 4.966 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 1.600.000 Kč (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 120.557 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II.) a účastníkům uložil povinnost zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 náhradu nákladů státu, jejíž výše a splatnost bude určena samostatným usnesením (výroky III. a IV.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce původně domáhal několika nároků na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), a to poté, co proti němu bylo od 2. 10. 2018 vedeno trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako [podezřelý výraz] osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku; rozsudkem Okresního soudu v [místo] ze dne 3. 10. 2019 pod č. j. [spisová značka] byl však podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby. Zprošťující rozsudek nabyl právní moci dne 6. 1. 2020 poté, co bylo krajským soudem zamítnuto odvolání státního zástupce. Žalobce konkrétně podanou žalobou požadoval částku 1.600.000 Kč jako odškodnění újmy na zdraví spočívající ve ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“); uplatněná náhrada škody spočívající v nákladech na zastoupení obhájcem v trestním řízení a náhrada nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání byly pravomocně vypořádány.

3. Ve věci již bylo jednou rozhodováno soudem prvního stupně, a to zamítavým rozsudkem ze dne 13. 9. 2022 č. j. [spisová značka]. K odvolání žalobce pak odvolací soud rozsudkem ze dne 10. 1. 2023 č. j. [spisová značka] rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 990.000 Kč potvrdil, ohledně částky 10.000 Kč jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 10.000 Kč (představující náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání) do 15 dnů od právní moci rozsudku; ohledně částky 1.600.000 Kč (odškodnění újmy na zdraví) byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla v uvedeném rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K požadované náhradě újmy na zdraví ve výši 1.600.000 Kč odvolací soud uvedl, že dosud provedenými důkazy nelze považovat žalobcem tvrzenou příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a poruchou zdraví žalobce za prokázanou. Nelze přehlédnout, že žalobce v předmětné době procházel rodinnou krizí, odvrátila se od něj manželka a děti, vše vyústilo v rozvod manželství. V případě tvrzené posttraumatické stresové poruchy tak zde připadá v úvahu i celá řada příčin, které s nezákonným rozhodnutím žádným způsobem nesouvisejí. Příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a zdravotními potížemi žalobce by přitom byla dána jedině tehdy, pokud by právě samotné trestní stíhání žalobce bylo podstatnou příčinou zdravotních potíží žalobce. Jinak řečeno, žalobcem tvrzená příčinná souvislost by byla prokázána jedině tehdy, pokud by bylo v řízení zjištěno, že nebýt trestního stíhání žalobce, k posttraumatické poruše by u žalobce nedošlo (čímž není vyloučeno případné spolupůsobení dalších příčin). V řízení dosud bylo prokázáno pouze tolik, že ke zdravotním potížím u žalobce došlo, jejich příčiny jsou sporné. Soud prvního stupně měl proto ustanovit znalce k řešení otázky, zda bylo trestní stíhání žalobce podstatnou příčinou jeho zdravotních potíží, tj. zda by k těmto potížím nedošlo, pokud by žalobce nebyl trestně stíhán. Soud prvního stupně proto postupoval nesprávně, pokud namísto popsaného postupu žalobu (předčasně) v předmětné části zamítl pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene.

4. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku rekapituloval, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu je nutno považovat za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu obecně např. závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). V daném případě trestní stíhání žalobce neskončilo pravomocným odsouzením. Je tak naplněn předpoklad odpovědnostního titulu žalované z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je usnesení policejního orgánu ze dne 2. 10. 2018 č. j. [spisová značka], kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro podezření ze spáchání zločinu [podezřelý výraz] osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, které bylo odklizeno rozsudkem Okresního soudu v [místo] ze dne 3. 10. 2019, č. j. [spisová značka], jímž byl žalobce podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby pro uvedený zločin, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl žalobce stíhán. Zprošťující rozsudek nabyl právní moci dne 6. 1. 2020, čímž bylo trestní stíhání žalobce ukončeno. Podmínka existence odpovědnostního titulu tak byla splněna.

5. Soud prvního stupně dále vyšel ze zjištění, že se žalobce léčí u [tituly před jménem] [jméno FO] od 22. 2. 2020 se závěrem „F62.0 přetrvávající změna osobnosti po katastrofické zkušenosti a anamnesticky F43.1 PTSP“. Po závažné posttraumatické stresové poruše nastala u žalobce trvalá změna osobnosti s obrazem vyhoření. Předmětem znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 12. 4. 2023 č. [číslo] bylo psychologické posouzení žalobce. Podle znalkyně byla u žalobce diagnostikována přetrvávající změna osobnosti po katastrofické události (F62.0), PTSP (F43.1), v roce 2020 těžká depresivní fáze bez psychotických příznaků (F32.2) s tím, že prvotními traumatizujícími událostmi byly z psychologického pohledu jednoznačně události vykázání a obvinění, které podmínily další posuzovaného psychicky sekundárně poškozující běh událostí (bezdomovectví, reakce lidí z okolí, faktická ztráta rodiny, nemožnost profesního uplatnění, vyšetřování a soudní úkony). Při svém výslechu znalkyně doplnila, že pokud jde o diagnózy, vycházela ze závěrů [tituly před jménem] [jméno FO], porovnávala je i s předchozí situací, vycházela z dostupné zdravotnické dokumentace, kdy žalobce byl dříve plně kompenzovanou osobností, což je nyní změněno. K té změně v tzv. dřívějším životě žalobce došlo působením traumatizujících vlivů, což bylo vykázání, obvinění, následné vyšetřování a stíhání, tyto události se poté řetězily a k tomu se poté přidružovaly další okolnosti, jako rozpad rodiny, odcizení žalobce od dětí, s tím související ztráta rodiny, obecně ztráta ideálů, možnost běžného bydlení, ztráta domova.

6. Ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ze dne 22. 1. 2024 nalézací soud zjistil, že diagnosticky se z psychiatrického hlediska u žalobce jedná o přetrvávající depresivní symptomatiku vzniklou v důsledku exhausce způsobené více příčinami, a to jednak konflikty v rodině, omezenou pracovní schopností po tělesných úrazech, rozvodovou situací, trestním stíháním. Příčinu psychických potíží žalobce lze spatřovat v jeho trestním stíhání, rozvodovém řízení, řešení péče o děti včetně styku s nimi a jeho osobnostní reaktivitě. Jako důvod prvotních psychických potíží při prvním kontaktu s ambulantní psychiatrií u [tituly před jménem] [jméno FO] dne 17. 12. 2019 je uváděno přepracování a rodinné problémy. Samotné trestní stíhání nelze považovat za spouštěč a rozvoj posttraumatické stresové poruchy či přetrvávající změny osobnosti po katastrofické zkušenosti, kdy na rozvoj psychických potíží měla nepochybně vliv rozvodová situace, vztahy k manželce, neschopnost vykonávat své dřívější zaměstnání z důvodu tělesných úrazů, pracovní přetížení, osobnostní reaktivita žalobce. Při výslechu znalce pak bylo doplněno, že v žádném z předchozích znaleckých posudků na osobu žalobce (kromě posudku znalkyně [jméno FO]) nebyla stanovena žádná výraznější psychická porucha ve smyslu posttraumatické stresové poruchy nebo nějaké závažnější reaktivní poruchy. Proto znalec odpovídal na otázku č. 3 znaleckého posudku tak, že ke dni zahájení trestního stíhání byl zdravotní, psychický stav žalobce, zejména z psychiatrického hlediska, kompenzován, bez reaktivní psychické poruchy, když znalec tuto reaktivní psychickou poruchu neshledal ani při svém vyšetření. Mimo jiné ve znaleckém posudku [tituly před jménem] [jméno FO] zpracovaného v rámci trestního řízení ke dni 10. 5. 2019 nebyla zjištěna přítomnost duševní poruchy ani choroby, ačkoliv trestní stíhání žalobce bylo zahájeno již dne 2. 10. 2018. Diagnóza stanovená [tituly před jménem] [jméno FO], tedy posttraumatická stresová porucha, v daném případě nesplňovala kritéria podle mezinárodní klasifikace duševních nemocí, takové příznaky zde dány nebyly. Rovněž [tituly před jménem] [jméno FO] diagnostikovala u žalobce poruchu z hlediska spektra poruch nálady ve smyslu středně těžké deprese, dle znalce se konkrétně jedná o přetrvávající depresivní poruchu středně těžkého rázu, nikoliv závažného charakteru. Méně závažné diagnóze odpovídá i přístup žalobce k léčbě, kdy tento zpočátku odmítal léčbu, léky, přesto nedocházelo k výraznější progresi. Ke zhoršení zdravotního stavu žalobce tedy vedla celá řada příčin jako rodinná situace, rozvodové řízení, pracovní zátěž, exhausce, pracovní vypětí i trestní stíhání.

7. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc zejména podle § 1, § 7, § 8 a § 26 OdpŠk a § 2958 o. z. a dospěl k závěru o existenci nezákonného rozhodnutí, kterým je zde usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce ze dne 2. 10. 2018. Podle žalobce mu v příčinné souvislosti s tímto nezákonným rozhodnutím byla způsobena posttraumatická stresová porucha. Znalec [tituly před jménem] [jméno FO] však tuto diagnózu vyloučil a ve shodě s prvotním vyšetřením žalobce u [tituly před jménem] [jméno FO] stanovil žalobcovu diagnózu jako přetrvávající depresivní poruchu středně těžkého rázu, nikoliv závažného charakteru. Uvedené psychické potíže žalobce pak nebyly způsobeny výlučně či z převažující části posuzovaným trestním stíháním žalobce (a tedy nezákonným rozhodnutím). Na psychiku žalobce mělo vliv několik příčin působících současně či v poměrně krátkém časovém horizontu, jako bylo vykázání žalobce z domu, rozvodové řízení, otázka péče o děti a samozřejmě i předmětné trestní stíhání. Žalobce při psychiatrických vyšetřeních několikrát sám poukazoval na táhnoucí se rozvodové řízení s opakovanými soudními jednáními a na to, jak je to pro něj náročné. Zároveň opakoval skutečnost, že před vykázáním ze společného obydlí se jednalo o funkční rodinu vychovávající čtyři děti. Vnímal-li žalobce svou rodinu i v době bezprostředně před vykázáním jako funkční, je podle obvodního soudu nepochybné, že se na jeho psychických obtížích musela podílet i skutečnost, že jeho manželka podala návrh na nařízení předběžného opatření, na základě něhož mu byla zakázáno vstupovat do společného obydlí, pohybovat se v jeho okolí či ji kontaktovat, když již předtím byl z jejího popudu ze společného obydlí vykázán. Následně probíhalo rozvodové řízení (rovněž k návrhu manželky žalobce), byla řešena otázka péče o děti, děti byly svěřeny do výchovy matky. Z uvedeného lze podle nalézacího soudu usuzovat, že žalobci se zhroutila jeho představa funkční a spokojené rodiny, což mělo nepochybně značný vliv na jeho psychické zdraví. Vliv pak zcela jistě mělo i trestní stíhání žalobce, avšak nelze uzavřít, že by jedinou či převažující příčinou psychických obtíží žalobce bylo předmětné trestní stíhání. Soud prvního stupně proto uzavřel, že zde není dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a újmou na zdraví žalobce, a proto žalobu o zaplacení 1.600.000 Kč zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 146 odst. 2 o. s. ř., o nákladech státu pak podle § 148 odst. 1 o. s. ř., zde měla být jejich přesná výše určena v samostatném usnesení, neboť v době rozhodnutí nebyly veškeré náklady státu zřejmé.

8. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Uvedl v něm, že nalézací soud ustanovil znalce z oboru psychiatrie [tituly před jménem] [jméno FO]. Tento vypracoval znalecký posudek dne 22. 1. 2024 a následně byl u jednání k tomuto posudku slyšen. V průběhu dalšího dokazování vyvstala další sporná otázka, a to je zdravotní diagnóza žalobce, kdy na rozdíl od lékařských zpráv ošetřující lékařky [tituly před jménem] [jméno FO], u níž je žalobce již několik let v péči, a která stanovila diagnózu F62.0 přetrvávající změny osobnosti po katastrofické události a F43.1 posttraumatická stresová porucha, jmenovaný soudní znalec dospěl k závěru, že se jedná o přetrvávající depresivní poruchu středně těžkého rázu, nikoli závažného charakteru tj. diagnostické označení F32.

1. Podle žalobce nalézací soud neúplně zjistil skutkový stav, neboť toleroval, že jím ustanovená soudní znalec z o oboru psychiatrie ke zpracování znaleckého posudku nepřibral znalce z oboru psychologie, neboť z povahy věci je evidentní, že se jedná o multidisciplinární posouzení. Žalobce předložil v intencích § 127a o. s. ř. znalecký posudek ze dne 12. 4. 2023 z oboru klinické psychologie znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] – [jméno FO], její závěry znalec nezpracoval a nevyhodnotil, ačkoli jsou pro posouzení věci z hlediska struktury osobnosti, reakce na stresující faktory a vývoje zdravotního stavu zásadního významu. Podle žalobce měl být ve věci vypracován jím navrhovaný revizní znalecký posudek, který by se zabýval posouzením zdravotního stavu ve vazbě na jeho příčiny jako interdisciplinární záležitosti (psycholog – psychiatr). Závěry znalce psychiatra [jméno FO], pokud jde o stresující faktory ve vztahu k příčině jím stanovené diagnózy F32.1, znalec tyto především simplifikuje, neboť je dává na stejnou roveň a činí tak zjednodušující, paušalizující závěr, že se všechny podílely na výsledném stavu, ať již jde o úraz prstu, neutěšené rodinné poměry, vykázání či trestní stíhání. Zkrátka jde o zcela nepřezkoumatelný závěr, který odhlíží od struktury osobnosti posuzovaného, jeho hodnotového ukotvení a sociálního postavení. Žalobce dále v podaném odvolání namítal věcnou nesprávnost znaleckého posudku. Je zřejmé, že znalec ze svého vyšetření vytěžil fakticky shodné údaje jako psychiatrička [tituly před jménem] [jméno FO]. V odpovědi na otázku příčiny duševní poruchy uvedl, že na jeho duševní poruchu měla nepochybně vliv rozvodová situace, vztahy k manželce, neschopnost vykonávat dřívější zaměstnání z důvodu tělesných úrazů, pracovní přetížení a osobnostní reaktivita posuzovaného. Nepochybně se do ní promítala předchozí rodinná situace, ale znalec nevyhodnotil, že posuzovaný dokázal tuto situaci řešit do doby jeho vykázání a trestního stíhání. Znalec hodnotil predispozici posuzovaného k psychickým potížím, že má sklony k somatizaci, aniž by postřehl, že se jeho osobnostní rysy staly „problémové“ až po zahájení trestního stíhání, kdy se jeho duševní stav změnil. Do té doby byl člověkem pracovně i společensky úspěšným, veselým, přínosným se pro rodinu a společnost. Neschopnost vykonávat dřívější zaměstnání nebyla v důsledku tělesných úrazů ani osobnostní reaktivity posuzovaného, neboť v době zahájení trestního stíhání osobnost posuzovaného (jak sám znalec uvedl) byla kompenzovaná (bez zřetelných potíží). Znalec [tituly před jménem] [jméno FO] si musel být vědom, že záznamy v lékařské dokumentaci jsou zásadní informací o přítomnosti psychopatologických příznaků. Jeho vlastní vyšetření obsahuje téměř stejné informace od posuzovaného, jak je posuzovaný uvedl psychiatričce [tituly před jménem] [jméno FO], která u něj (postupně) diagnostikovala přetrvávající osobnostní změny po katastrofické události, a úzkostně depresivní stav po dlouhodobé posttraumatické stresové poruše (stav, který se v průběhu času vyvíjí), přesto znalec závěrem diagnostikoval pouze středně těžkou depresivní poruchu, která by měla být přechodná a léčbou snadno ovlivnitelná. Tímto závažnost současného přetrvávajícího nepříznivého duševního stavu posuzovaného devalvoval.

9. Podle žalobce je napadený rozsudek zatížen libovůlí, která je v právním státě zapovězena. Je tomu tak proto, že se spokojil se závěry znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] bez ohledu na zcela věcné připomínky žalobce k tomuto posudku. Soud sice provedl výslech znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] – [jméno FO], ale jeho validitu zcela vytěsnil absurdní argumentací, že znalkyně vycházela z diagnózy [tituly před jménem] [jméno FO], a tudíž ze závěrů znalkyně nebylo třeba vycházet. Tvrzení znalce svědčí o jeho nepochopení účelu klinického psychologického vyšetření, které je nezávislé a může nebo nemusí korelovat s psychiatrickým vyšetřením, které duševní stav diagnostikuje, zatímco testové vyšetření s kvalitní interpretací zkušeného klinického psychologa (na rozdíl od psychiatra) je schopno rozklíčovat kauzalitu a vztahy protagonistů, což se v tomto případě pro dosažení účelu jeví jako zásadní. Postup soudu je v příkrém rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř., neboť soud sice provedl celou řadu důkazů, přitom však přihlédl jen k některým z nich, zatímco jiné sice konstatuje, ale předmětem úvah a hodnocení je vůbec neučinil. Posuzování věci ze strany soudu, zejména pak nekritická recepce hodnocení jednotlivých stresujících faktorů, které zmiňuje ve znaleckém posudku [tituly před jménem] [jméno FO], a jejich vyhodnocení jako příčiny výsledného zdravotního stavu, dokládá zjevnou absenci elementární empatie soudu, a to bez ohledu na ustálenou judikaturu ve vztahu k důsledkům nezákonného rozhodnutí státu do osobnostní sféry dotčeného. Pokud jde o nedostatek elementární empatie ze strany soudu, je třeba znovu opakovat, že jakkoliv bylo pro žalobce jako milujícího manžela a milujícího otce, který v průběhu [Anonymizováno] soužití vykázal úctyhodný sociální výkon ve všech aspektech, vykázání z bydliště na dobu téměř půl roku, byť představovalo stresující faktor, šlo o opatření přechodné povahy. Zatímco sdělené obvinění vzdor vehementní obraně včetně předložených důkazů, že žalobce není žádný násilník, že se o rodinu nadstandardně staral, vzalo žalobci veškerou naději, zvláště pak když na místo, aby byl zvolen zdrženlivý přístup ze strany orgánů činných v trestním řízení, se tyto doslova urvaly z řetězu. Nešlo jen o hrozbu mnohaletého nepodmíněného trestu odnětí svobody, ale trestní stíhání pro žalobce představovalo naprosto diskvalifikační sociální stigma vhledem k jeho hodnotovému nastavení. Z tohoto příkoří se dosud nevzpamatoval a mělo by být lidsky pochopitelné.

10. Žalobce dále argumentoval tím, pokud je k dispozici více navzájem si konkurujících interpretačních variant výkladu ohledně toho, co bylo příčinnou výsledného zdravotního stavu, a zda je dané trestní stíhání dostatečně významnou skutečností z hlediska následku, pak je nutno se přiklonit k takovému výkladu, který nejvíce chrání ústavně zaručená práva osoby v intencích čl. 10 Listiny. V daném případě je evidentní, že žalobce je sociálně vykořeněn, existenciálně zlomený člověk. V posuzované právní záležitosti by měl soud důsledně respektovat zásadu in dubio pro libertate. Tato zásada je nosné interpretační hledisko a např. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 303/01 je uvedeno, že „ Ve vztahu k výkladu teleologickému Ústavní soud k myšlenkovému postupu stran aplikace rozhodných právních norem ze strany stížnostního soudu v této souvislosti připomíná, že jednotlivá ustanovení jednoduchého práva jsou orgány veřejné moci povinny interpretovat a aplikovat v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, tj. v daném případě in favorem procesně oprávněného. Tudíž i při případné, hypoteticky možné konkurenci více metodologicky racionálně obhajitelných interpretačních alternativ je nutno zvolit jako výsledek výkladu tu, která opodstatněně nabývá přednosti před ostatními, tj. upřednostnit interpretaci takovou, jež je ústavně konformnější“. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí.

11. V doplnění odvolání ze dne 7. 10. 2024 žalobce opět poukázal na diskrepanci mezi závěry znalce [tituly před jménem] [jméno FO] a ošetřující psychiatričky [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalobce prezentoval profil této psychiatričky, protože se jedná o profesně velice erudovanou a v odborných kruzích uznávanou osobností. V této souvislosti žalobce předložil jako důkaz o svém aktuálním zdravotním stavu a jeho vývojové tendenci lékařskou zprávu [tituly před jménem] [FO2] ze 4. 10. 2024. Žalobce zdůraznil relevanci délky léčení ze strany jmenované lékařky, kterou nemůže nahradit jednorázové explorace ze strany znalce [tituly před jménem] [jméno FO]. [tituly před jménem] [FO2] věrně zachycuje projevy pacienta a její závěry se její jako přesvědčivé, neboť jsou ověřeny časem čtyřleté léčby. Žalobce proto navrhl výslech [tituly před jménem] [FO2].

12. Žalovaná podala včasné odvolání do nákladových výroků II. a IV. rozsudku. Považovala za nesprávný závěr obvodního soudu o tom, že žalobce byl úspěšný co do 77 % a neúspěšný co do 23 %, proto mu náleží 54 % nákladů řízení. Soud prvního stupně však nezohlednil, že byť žalobce vzal zpět celý nárok na náhradu nákladů obhajoby ve výši 154.551 Kč, jen ohledně částky 119.715 Kč to bylo z důvodu mimosoudního plnění ze strany žalované. Celková tarifní hodnota sporu činila 254.551 Kč. Z toho byl žalobce úspěšný co do náhrady nemajetkové újmy za trestní stíhání (tarifní hodnota 50.000 Kč) a co do částky 119.715 Kč představující mimosoudně uhrazené náklady obhajoby. Žalobce tak byl úspěšný co do tarifní hodnoty 169.715 Kč a neúspěšný co do tarifní hodnoty 84.836 Kč (ohledně ZSU a nákladů obhajoby ve výši 34.836 Kč). Úspěch žalobce tak činí 66,7 %, neúspěch 33,3 %, náleží mu proto náhrada nákladů řízení co do 33,4 %. Podle žalované pak soud prvního stupně nezohlednil snížení tarifní hodnoty sporu v důsledku opakovaného částečného zpětvzetí žaloby. Do náhrady nákladů řízení nelze zahrnovat spotřebovanou zálohu na znalecký posudek, neboť tato by měla být započtena na náklady znalečného, o nichž bylo rozhodnuto ve výrocích III. a IV. rozsudku. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání, případně jej změnil ve smyslu žalovanou podaného odvolání.

13. Odvolací soud z podnětu podaných odvolání a v mezích jimi vytyčených ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal při nařízeném jednání napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo. Postupem podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování o lékařskou zprávu [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 4. 10. 2024. Odvolací soud následně shledal, že odvolání žalobce je nedůvodné, odvolání žalované pak lze považovat za opodstatněné.

14. Z lékařské zprávy [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 4. 10. 2024 odvolací soud zjistil, že žalobce do doby vykázání z domova neprožil žádný větší stres a neměl psychické problémy. V listopadu 2018 mu přišlo obvinění, na základě něhož byl stíhán za násilí, kterého se nedopustil. Pak byl soudem zproštěn viny a z dřívějšího úspěšného života mu zůstaly trosky. V roce 2019 se na žádost manželky rozvedl, mají spolu 4 děti, některé z nic neviděl až tři roky. Vysvětlení pro změnu chování manželky nemá, bolí ho to, a tak raději po vysvětlení nepátrá. Všechen majetek ztratil hodnotu, ale ještě důležitější je pro něj debakl rodiny. U žalobce byla uvedena diagnóza F62.0 Přetrvávající změna osobnosti po katastrofické zkušenosti, anamnesticky F431 posttraumatická stresová porucha. Trestním stíháním a rozpadem rodiny se mu zbořil vnitřní svět, z psychiatrického hlediska není dlouhodobě schopen žádné pravidelné pracovní činnosti, vyžaduje odbornou pomoc a psychiatrickou léčbu. Prognóza jeho duševní poruchy není příznivá.

15. Obecně je třeba uvést, že nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup mohou způsobit nejen majetkovou škodu či přímou nemajetkovou (psychickou) újmu, ale v některých výjimečných případech může být jejich následkem i poškození zdraví, ať již fyzického či psychického. Taková případná újma na zdraví musí být ze strany státu odškodněna, a zakládá tedy samostatný nárok. Rozhodovací praxe soudů proto vychází z toho, že na základě odpovědnostních titulů upravených v OdpŠk je možné se domáhat jak přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a OdpŠk, tak náhrady při ublížení na zdraví (jinak řečeno „náhrady škody na zdraví“ či „náhrady újmy na zdraví“) upravené obecnou občanskoprávní úpravou, včetně nároků na bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění upravených v § 2958 o. z. (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2478/2015 a podrobně pak především Bičák, V. § 31a [Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu]. In: Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 284). Jedná se o odlišné nároky s odlišným skutkovým základem a mimo jiné pak i s odlišným právním režimem v oblasti promlčení. Odvolací soud si je vědom, že zejména mezi nárokem na náhradu za ztížení společenského uplatnění, představujícím součást náhrady za újmu na zdraví vzniklou následkem nezákonného rozhodnutí, a nárokem na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a OdpŠk může být mnohdy tenká hranice, a odlišení těchto nároků proto může činit praktické potíže. V jádru však rozdíl mezi oběma nároky spočívá v tom, že přiměřené zadostiučinění dle § 31a OdpŠk je poskytováno za přímé nemajetkové následky nezákonného rozhodnutí, ať už mají například podobu frustrace, nejistoty, stresu, popřípadě i zásahů do jiných osobnostních práv včetně práva na ochranu cti a dobré pověsti atd. Oproti tomu, aby se jednalo o újmu na zdraví, musí skutečně dojít k poškození zdraví, ať už fyzického či psychického, tedy k porušení normálních tělesných nebo duševních funkcí, které znesnadňuje obvyklý způsob života poškozeného (viz Bezouška, P. § 2958 [Náhrada nemajetkové újmy při ublížení na zdraví]. In Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055–3014/. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1703). Poškození zdraví tak představuje určitý po zdravotní stránce patologický stav, jehož posouzení v zásadě vyžaduje odbornou lékařskou diagnózu. S poškozením zdraví pak může být spojeno ztížení společenského uplatnění, které představuje do budoucna trvale ztracené nebo omezené možnosti seberealizace poškozeného ve sféře rodinného, kulturního, společenského či sportovního života.

16. V posuzované věci se žalobce domáhá náhrady újmy na zdraví v podobě ztížení společenského uplatnění, které mělo nastat následkem nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, o jeho existenci nebylo mezi účastníky sporu. Soud prvního stupně správně koncentroval svou pozornost na řešení otázky existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a zdravotními potížemi žalobce. Příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a újmou žalobce by přitom byla dána jedině tehdy, pokud by právě existence nezákonného rozhodnutí byla podstatnou příčinou zdravotních potíží (poruchy zdraví) žalobce. Jinak řečeno, žalobcem tvrzená příčinná souvislost by byla prokázána jedině tehdy, pokud by bylo v řízení zjištěno, že nebýt nezákonného rozhodnutí, ke vzniku depresivní poruchy by u žalobce nedošlo (čímž není vyloučeno případné spolupůsobení dalších příčin).

17. To ostatně odpovídá i ustálené judikatuře. K příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodou se Nejvyšší soud v minulosti vyjádřil v mnoha svých rozhodnutích. Např. v usnesení ze dne 25. 5. 2004 sp. zn. 25 Cdo 1462/2003 Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, že „o vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez jehož existence by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou“.

18. Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. 25 Cdo 3748/2008). Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud k zodpovězení otázky příčinné souvislosti ustanovil znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, neboť to odpovídá tvrzené diagnóze žalobce. Prvostupňový soud navíc disponoval znaleckým posudkem z oboru klinické psychologie znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] – [jméno FO], tento znalecký posudek měl k dispozici i soudem ustanovený znalec [tituly před jménem] [jméno FO] a reagoval na něj v rámci svého výslechu před nalézacím soudem dne 29. 5. 2024.

19. Podle odvolacího soudu v poměrech posuzované věci není rozhodující přesná diagnóza duševního onemocnění, na níž se neshodli znalec [tituly před jménem] [jméno FO] a ošetřující psychiatrička žalobce [tituly před jménem] [FO2], neboť klíčové je posouzení otázky příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a duševním onemocněním žalobce. Podle závěrů znalce [tituly před jménem] [jméno FO] psychické potíže žalobce nebyly způsobeny výlučně či z převažující části trestním stíháním žalobce (a tedy nezákonným rozhodnutím). Na psychiku žalobce mělo vliv několik příčin působících současně či v poměrně krátkém časovém horizontu, jako bylo vykázání žalobce z domu, rozvodové řízení, otázka péče o děti a samozřejmě i předmětné trestní stíhání. Tato konkluze pak podle odvolacího soudu obstojí i při srovnání se závěry [tituly před jménem] [FO2], neboť i ona např. ve své lékařské zprávě z 4. 10. 2024 bere v úvahu vykázání žalobce ze společného obydlí, rozvod jeho manželství a absenci styku s dětmi, což sám žalobce označuje jako „debakl rodiny“. I podle [tituly před jménem] [FO2] se trestním stíháním a rovněž rozpadem rodiny zbořil žalobci vnitřní svět. Ani z lékařských zpráv [tituly před jménem] [FO2] se tak nedá dovodit, že by trestní stíhání žalobce bylo klíčovou příčinou zdravotních obtíží žalobce. Ostatně sám žalobce, jak bylo v řízení zjištěno, jako důvod psychických potíží při prvním kontaktu s ambulantní psychiatrií u [tituly před jménem] [jméno FO] dne 17. 12. 2019 uvedl přepracování a právě rodinné problémy. Způsob hodnocení znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], jak jej učinil soud prvního stupně, proto považuje odvolací soud za odpovídající.

20. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, učinil z nich správná skutková zjištění a z důvodu nadbytečnosti nenechal vypracovat revizní znalecký posudek, což odvolací soud považuje za adekvátní procesní rozhodnutí. Zcela jednoznačné závěry znalce [tituly před jménem] [jméno FO] navíc konvenují obecné lidské zkušenosti, kdy se na psychických obtížích žalobce musela podílet i skutečnost, že jeho manželka podala návrh na nařízení předběžného opatření, na základě něhož mu byla zakázáno vstupovat do společného obydlí, když již předtím byl z jejího popudu ze společného obydlí vykázán. K návrhu manželky žalobce posléze probíhalo rozvodové řízení, byla řešena otázka péče o čtyři společné děti, které byly svěřeny do výchovy matky, žalobce je dlouhodobě nevídal. Absolutní rozpad fungující rodiny, který rozhodně nebyl zapříčiněn trestním stíháním žalobce, se nepochybně podepsal na psychickém zdraví žalobce. Vliv pak zcela jistě mělo i trestní stíhání žalobce, avšak nelze uzavřít, že by jedinou či převažující příčinou psychických obtíží žalobce bylo právě předmětné trestní stíhání.

21. Pokud žalobce v podaném odvolání argumentuje hrozbou nepodmíněného trestu odnětí svobody a diskvalifikačním sociálním stigmatem s ohledem na ustálenou judikaturu ve vztahu k důsledkům nezákonného rozhodnutí do osobností sféry žalobce, pak přehlíží, že žalobci již bylo pravomocně přisouzeno finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a OdpŠk. V posuzované věci se žalobce domáhá náhrady újmy na zdraví v podobě ztížení společenského uplatnění, které mělo nastat následkem nezákonného rozhodnutí a jak již bylo uvedeno, příčinná souvislost by byla dána jenom tehdy, pokud by žalobce v řízení prokázal, že nezákonné rozhodnutí bylo podstatnou příčinou tvrzené poruchy zdraví. Na tom je ostatně založena judikatura dovolacího soudu, a proto jejím respektováním nemohlo dojít k porušení zásady in dubio pro libertate, jak v podaném odvolání argumentuje žalobce. Soud prvního stupně svým rozhodnutím neporušil hodnoty chráněné v ústavní rovině, jak je uvedeno v podaném odvolání. Naopak soud prvního stupně pečlivě zkoumal odpovědnost státu za škodu při výkonu státní moci (§ 1 odst. 1 OdpŠk) v souladu s čl. 36 odst. 3, 4 Listiny základnách práv a svobod.

22. Jak již bylo konstatováno, žalobcem tvrzená příčinná souvislost by byla prokázána jedině tehdy, pokud by bylo v řízení zjištěno, že nezákonné rozhodnutí bylo podstatnou příčinou poruchy zdraví žalobce. To však v řízení zjištěno nebylo. Soud prvního stupně za těchto okolností správně uzavřel, že nebyly splněny předpoklady odpovědnosti státu za tvrzenou újmu na zdraví vzniklou žalobci a žalobu správně v tomto rozsahu zamítl. Odvolací soud z uvedených důvodů postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek ve výroku I. o věci samé jako správný potvrdil.

23. K odvolání žalované do nákladových výroků rozsudku je nutno uvést, že při určování poměru úspěchu a neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na jiné peněžité plnění (objektivní kumulace), je zpravidla třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 30 Cdo 1435/2015). Dovolací soud pak v usnesení ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, dospěl k závěru, že odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Ve věcech peněžité náhrady nemajetkové újmy při ublížení na zdraví podle § 2958 o. z., jež představuje zásah do osobnostního práva, činí tarifní hodnota 50.000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, jak bylo vysvětleno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 05. 2021 sp. zn. 25 Cdo 3771/2020. Odměna za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada škody v penězích, se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu. V projednávané věci žalobce uplatnil tři nároky: náhradu nemajetkové újmy, náhradu újmy na zdraví a újmy majetkové (obhajné). Poměr úspěchu a neúspěchu je tedy v projednávaném případě třeba počítat z předmětu řízení v celkové výši 254.551 Kč (2 x 50.000 Kč představující dle § 9 odst. 4 písm. a/ advokátního tarifu tarifní hodnotu pro nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné stíhání a při ublížení na zdraví, 154.551 Kč představující dle § 8 odst. 1 tarifní hodnotu pro nárok na náhradu škody). Žalobce byl v řízení úspěšný ohledně částky 169.715 Kč (50.000 Kč představující tarifní hodnotu nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a nárok na náhradu škody ve výši 119.715 Kč), tedy ohledně 67 % předmětu řízení, a má proto právo (po odečtení neúspěchu 33 %) na náhradu 34 % svých nákladů řízení. Náklady žalobce v celkové výši 223.254 Kč soud prvního stupně správně kvantifikoval, když vzal do úvahy i snížení tarifní hodnoty sporu v průběhu řízení. Obvodní soud pouze nesprávně vymezil součet tarifních hodnot uplatněných nároků a nesprávně proto stanovil i míru úspěchu žalobce. Jinak lze odkázat na detailní odůvodnění pod bodem 35 napadeného rozsudku. Žalobci vzniklo právo na náhradu 34 % jeho nákladů řízení (z částky 223.254 Kč), tedy celkem na náhradu částky 75.906 Kč. Celková výše nákladů řízení žalobce před soudem prvního stupně tak dosáhla částky 75.906 Kč, kterou změnou výroku II. napadeného rozsudku (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) odvolací soud žalobci přiznal, když naopak v základu, ve lhůtě k plnění a v určení platebního místa odvoláním dotčený výrok potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

24. Ve výrocích III. a IV. byl pak rozsudek soudu prvního stupně změněn postupem podle § 220 o. s. ř. tak, že žalobce je povinen zaplatit České republice na nákladech řízení na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 částku 4.966 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť podle § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Tyto náklady představují vyplacené znalečné v celkové výši 57.966 Kč, po zohlednění žalobcem složené zálohy 53.000 Kč, zbývá doplatit částku 4.966 Kč. Náklady znalečného se týkaly nároku na náhrady újmy na zdraví, kde byl žalobce neúspěšný. Třídenní lhůta k plnění náhrady nákladů státu je určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

25. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalované, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná. Náklady žalované činí celkem 1.200 Kč a sestávají z paušální náhrady hotových výdajů za 4 úkony po 300 Kč podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (odvolání, vyjádření k odvolání, příprava a účast na jednání odvolacího soudu). Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil podle § 160 o. s. ř.

Poučení