30 Co 335/2024 - 402

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové, soudce Mgr. Zdeňka Váni a soudkyně JUDr. Kateřiny Kodetové ve věci žalobce: [tituly před jménem] [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: Česká republika – [orgán veřejné moci], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení 364.980 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. června 2024 č. j. 65 C 58/2019-371 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 364.980 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 364.980 Kč od 28. 2. 2019 do zaplacení (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 4.200 Kč (výrok II.) a žalobci uložil povinnost zaplatit České republice prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1 na náhradě nákladů řízení 20.049,58 Kč (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě podané k němu 1. 3. 2019, kterou se žalobce původně domáhal částky 1.250.414 Kč na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem („OdpŠk“), jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout následkem nezákonného rozhodnutí [správní orgán] z 23. 9. 2015, č. j. [spisová značka] („Rozhodnutí [správní orgán]“) a která má spočívat ve ztížení společenského uplatnění konstatovaném a určeném znaleckým posudkem. Konkrétně žalobce tvrdil, že je vlastníkem pozemků a rodinného domku v obci [název]. Z důvodu pevných překážek se stala nesjízdnou jediná příjezdová cesta k nemovitostem žalobce a proto 16. 7. 2015 žalobce požádal o odstranění těchto překážek. [správní orgán 2] o této žádosti rozhodl rozhodnutím ze 16. 7. 2015, č. j. [spisová značka] („Rozhodnutí [správní orgán 2]“) tak, že se odstranění pevných překážek nenařizuje, následné odvolání žalobce pak bylo nezákonným Rozhodnutím [správní orgán] zamítnuto a Rozhodnutí [správní orgán 2] potvrzeno. Následně však Krajský soud v [místo] rozsudkem z 19. 12. 2017 zrušil Rozhodnutí [správní orgán] a ten poté o odvolání žalobce znovu rozhodl 11. 4. 2018 tak, že zrušil Rozhodnutí [správní orgán 2], věc vrátil k novému projednání a spis předal [správní orgán 3]. Žalobce v rámci svých tvrzení dále podrobně popsal řadu následků vydání nezákonného Rozhodnutí [správní orgán]: žalobce cítí velkou křivdu a bezmoc; neví, zda se s manželkou po předmětné cestě dostanou domů a zda k nim budou moci přijet rodinní příslušníci, zda jim bude doručena pošta atd.; došlo k omezování kontaktu žalobce s rodinnými příslušníky, dalšími následky jsou ztráta zájmu o komunikaci s občany obce, emoční vypětí, ztráta dobré pověsti u občanů obce atd.; starosta obce též poskytl několikrát novinám rozhovor, kde o žalobci v souvislosti se sporem týkajícím se příjezdové cesty uvedl o žalobci lži a difamační sdělení. Konečně pak u žalobce následkem vydání nezákonného rozhodnutí došlo též k psychické poruše. Nemateriální újmu z této psychické poruchy znalec [tituly před jménem] [jméno FO] ve znaleckém posudku, který žalobce v řízení označil k důkazu, vyčíslil na 1.250.414 Kč.

3. Žalovaná v řízení navrhovala zamítnutí žaloby, nerozporovala existenci nezákonného Rozhodnutí [správní orgán], poukazovala však na nedostatek příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou újmou na zdraví.

4. Ve věci již bylo dvakrát rozhodováno soudem prvního stupně, poprvé zamítavým rozsudkem ze dne 8. 10. 2019 č. j. 65 C 58/2019-[číslo]. K odvolání žalobce pak odvolací soud usnesením ze dne 20. 4. 2020 č. j. [spisová značka] rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že nezákonné rozhodnutí však bylo pravomocně zrušeno ke dni 25. 1. 2018, a je tedy bez dalšího zjevné, že ke dni podání žaloby (1. 3. 2019) nárok žalobce promlčen nebyl. Závěr soudu prvního stupně o promlčení nároku žalobce byl proto nesprávný.

5. V pořadí druhým rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 27. 1. 2023 č. j. 65 C 58/219-[číslo] byla žaloba opětovně zamítnuta s odůvodněním, že porucha žalobce nevznikla v podstatné příčinné souvislosti s nezákonným Rozhodnutím [správní orgán], ale v příčinné souvislosti se všemi okolnostmi týkajícími se řešení problematiky příjezdové cesty k obydlí žalobce. Nezákonné rozhodnutí bylo jednou z dílčích příčin společně iniciujících vznik poruchy, ale nikoliv příčinou hlavní, bez které by ke vzniku poruchy nedošlo. Ve věci tak nebyla naplněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za vzniklou škodu. Rozsudek soudu prvního stupně byl následně potvrzen rozsudkem Městského soudu v [místo] jako soudu odvolacího ze dne 16. 5. 2023 č. j. [spisová značka].

6. Rozsudkem ze dne 17. 1. 2024 č. j. [spisová značka] Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 16. 5. 2023 č. j. [spisová značka] a rozsudek Obvodního soudu pro [místo] ze dne 27. 1. 2023 č.j. [spisová značka] ve výrocích II. až IV. a věc vrátil Obvodnímu soudu pro [místo] k dalšímu řízení. Dovolací soud uvedl, že soudy sice provedly důkaz čtením znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] a shledaly jej neúplným a nedostatečně odůvodněným, právě tato skutečnost vyvolala potřebu obligatorního výslechu daného znalce ve smyslu § 127 odst. 1, 2 o. s. ř., k takovém výslechu však nedošlo. Na soudu prvního stupně nyní bude, aby doplnil posudek znalce [tituly před jménem] [jméno FO] výslechem tohoto znalce, případně provedl i jiné důkazy a aby se věcí opětovně zabýval též z hlediska nezbytné kauzality (tedy zda zjištěné protiprávní jednání přičitatelné státu mohlo být v příčinné souvislosti s tvrzenou újmou). Soudy nižších stupňů jsou smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

7. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku shledal, že z důvodu pevných překážek se stala nesjízdnou příjezdová cesta k nemovitostem žalobce v obci [název], žalobce proto 16. 7. 2015 požádal o odstranění těchto překážek. [správní orgán 2] o této žádosti rozhodl rozhodnutím ze 16. 7. 2015 č. j. [spisová značka], tak, že se odstranění pevných překážek nenařizuje, následné odvolání žalobce pak bylo rozhodnutím [správní orgán] ze dne 23. 9. 2015 zamítnuto a rozhodnutí [správní orgán 2] bylo potvrzeno. Následně však Krajský soud v [místo] rozsudkem z 19. 12. 2017 zrušil Rozhodnutí [správní orgán] a ten poté o odvolání žalobce znovu rozhodl 11. 4. 2018 tak, že zrušil Rozhodnutí [správní orgán 2], věc vrátil k novému projednání a spis předal [správní orgán 3]. Dne 14. 3. 2018 byla žalované doručena žádost žalobce o náhradu nemajetkové újmy způsobené mu nezákonným Rozhodnutím [správní orgán], včetně způsobených duševních útrap. Dne 21. 9. 2018 žalovaná sdělila žalobci, že po podrobném posouzení žádosti konstatuje, že nejsou splněny zákonné podmínky pro přiznání odškodnění dle OdpŠk.

8. Ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 31. 1. 2022, ve znění jeho doplňku ze dne 21. 7. 2022, a z výslechu tohoto znalce obvodní soud zjistil, že žalobce trpí poruchou přizpůsobení s protrahovanou depresivní reakcí. Základním předpokladem vzniku tohoto onemocnění je vliv stresující události (stresoru), která působí na jedince predisponovaného ke vzniku této poruchy. Samotný fakt predispozice ale není dostačující ke vzniku onemocnění, které by bez vlivu stresoru nevzniklo. Jako stresor byly v případě posuzovaného identifikovány všechny okolnosti spojené s řešením patové situace spojené s příjezdovou cestou k obydlí posuzovaného, ve kterých velmi významnou roli hrálo i předmětné rozhodnutí [správní orgán]. Toto rozhodnutí nebylo ale jediným vyvolávajícím faktorem duševního onemocnění posuzovaného. Stanovit primární, podstatnou příčinu a rozhodující faktor vzniku poruchy přizpůsobení u žalobce z psychiatrického hlediska jednoznačně nelze. Jednotlivé skutečnosti, jako omezení přístupové cesty, rozhodnutí úřadů a jednání osob s nimi spojenými byly vzájemně propojeny a jedno bez druhého by neexistovalo. Jednotlivé faktory nelze z psychiatrického hlediska oddělit. Stanovit rozsah ztížení společenského uplatnění vzniklý pouze jedním faktorem v celém řetězci stresorů nelze. Samotné vydělení jedné skutečnosti z dlouhodobého sporu není možné. Nezákonné rozhodnutí mohlo hrát významnou roli ve vzniku onemocnění, ale nebylo jedinou příčinou. Na vzniku onemocnění žalobce se podílely všechny skutečnosti spjaté s řešením problematiky přístupové cesty k obydlí žalobce (vlastní překážky na cestě, jednání jednotlivých úřadů, osob spjatých s úřady).

9. Ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] nalézací soud zjistil, že tento znalec diagnostikoval u žalobce při vyšetření v roce 2018 anxiózně depresivní poruchu, která vznikla v reakci na spory, kdy žalobce žádal úpravu příjezdové cesty. Znalec při svých závěrech vycházel z vyjádření a vyšetření žalobce v roce 2018, neměl k dispozici jeho lékařskou dokumentaci. V návaznosti na závazný pokyn dovolacího soudu byl proveden výslech znalce [tituly před jménem] [jméno FO], který odkázal na svůj posudek a ke stresorům, které způsobily poruchu žalobce znalec uvedl, že z pohledu žalobce úřady správně neřešily vzniklou situaci, táhlo se to dlouhou dobu, pak dal žalobci za pravdu krajský soud, proto byl žalobce rozčílen jednáním úřadů. Na jedné straně měl žalobce pocit, že má právo, ale jeho věc se neřešila podle práva, takže se u žalobce rozvinuly psychické problémy. Znalec připustil, že psychické problémy měly nebo mohly mít základ v podstatě sporu a problémy žalobce vznikaly postupným gradováním.

10. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc zejména podle § 1, § 3, § 7, a § 8 OdpŠk a dospěl k závěru o existenci nezákonného Rozhodnutí [správní orgán], neboť toto bylo pravomocně zrušeno rozsudkem Krajského soudu v [místo] ze dne 19. 12. 2017. Zásadní pro zvažování nároku žalobce na náhradu újmy na zdraví bylo posouzení dalších předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, tedy zejména příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem újmy na zdraví na straně žalobce. Zejména s odkazem na závěry znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] obvodní soud uzavřel, že porucha žalobce nevznikla v podstatné příčinné souvislosti s nezákonným Rozhodnutím [správní orgán], ale v příčinné souvislosti se všemi okolnostmi týkajícími se řešení problematiky příjezdové cesty k obydlí žalobce. Samotné nezákonné Rozhodnutí [správní orgán] nebylo hlavním vyvolávajícím faktorem. Nezákonné rozhodnutí bylo jednou z dílčích příčin společně iniciujících vznik poruchy, ale nikoliv příčinou hlavní, bez které by ke vzniku poruchy nedošlo. Naopak znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] považoval obvodní soud za nepřesvědčivý, navíc v rámci výslechu před soudem prvního stupně tento znalec připustil, že na vzniku žalobcovy poruchy se podílelo více stresorů. Podle soudu prvního stupně vznikla porucha žalobce v souvislosti se všemi okolnostmi spojenými s řešením vzniklé patové situace ohledně příjezdové cesty k obydlí žalobce. Vznik poruchy byl zapříčiněn mnoha faktory společně působícími v delším časovém období a nezákonné rozhodnutí nebylo hlavním vyvolávajícím faktorem. Podle názoru soudu prvního stupně tak nelze spojovat v příčinné souvislosti vznik poruchy s nezákonným rozhodnutím, kdy toto rozhodnutí sice bylo jednou z dílčích příčin společně iniciujících vznik poruchy, ale nikoliv příčinou hlavní, bez které by ke vzniku poruchy nedošlo. Podle soudu první instance tak nejsou ve věci naplněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za vzniklou škodu, žaloba o zaplacení 364.980 Kč s příslušenstvím byla proto výrokem I. napadeného rozsudku zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., o nákladech státu pak podle § 148 odst. 1 o. s. ř.

11. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Argumentoval tím, že ve věci byly vyhotoveny dva znalecké posudky stejné hodnoty a oba znalci byli vyslechnuti. Podle odvolatele oba znalci konstatovali, že jedinou příčinou újmy žalobce je spor o přístupovou cestu a určili, že újma vznikla žalobci v souvislosti s okolnostmi s řešením patové situace spojené s příjezdovou cestou a nezákonné rozhodnutí [správní orgán] bylo primární podstatnou příčinou vzniku poruchy. Bez nezákonného rozhodnutí by újma žalobci nevznikla a žalobce by nebyl v bezvýchodné situaci. Lze tedy spojovat vznik poruchy s nezákonným rozhodnutím, kdy toto rozhodnutí bylo jednou z dílčích a nesporně hlavní příčinou, které společně iniciovaly vznik poruchy. Žalobce se teprve nezákonným rozhodnutím dostal do neřešitelné situace těsně před zimou a v tomto stavu musel setrvat až do rozsudku Krajského soudu z 19. 12. 2017, který nezákonné rozhodnutí [správní orgán] zrušil. Žalobce zopakoval důvody zrušujícího rozsudku krajského soudu a podle něj je soud ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk vázán rozhodnutím orgánu, který pravomocné rozhodnutí zrušil pro nezákonnost, tato zákonná povinnost však nebyla podle žalobce soudem prvního stupně akceptována. Podle žalobce lze konstatovat s vysokou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou, že v období po vydání nezákonného rozhodnutí 23. 9. 2015 došlo k rozvoji poruchy žalobce a že podstatným a určujícím důvodem bylo právě nezákonné rozhodnutí, a tedy že porucha žalobce vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, což podle odvolatele vyplynulo z výslechu znalce [tituly před jménem] [jméno FO] i z jeho posudku a z výslechu znalce [tituly před jménem] [jméno FO]. Nezákonné rozhodnutí mělo na žalobce o to větší dopad, protože jako [orgán] věděl, jaký by měl být zákonný postup správního orgánu při řešení jeho žádosti tak, aby byla objektivně posouzena. Žalobce měl zvýšený cit pro spravedlnost a dbal na zákonné postupy při své práci, včetně správního řádu. I pouhé nezákonné rozhodnutí může mít zásadní dopad na zdraví, jako se tomu stalo u žalobce. Podle žalobce soud prvního stupně při svém hodnocení výpovědi znalce [tituly před jménem] [jméno FO] popřel podstatu tohoto soudního řízení, když tento spor je o tom, zda nezákonným rozhodnutím došlo k psychické poruše. Došel k závěru, že ať by bylo rozhodnutí jakékoli, tak by k poruše zdraví žalobce stejně došlo.

12. Žalobce dále v podaném odvolání vyslovil přesvědčení o podjatosti soudce, o čemž podle něj vypovídá postup soudce ve věci, který rekapituloval. Žalobce rovněž připomenul rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 117/04, podle něhož právo na náhradu škody na zdraví je právem, kterému zákon poskytuje ochranu, proto i výklad procesních předpisů musí být proveden tak, aby se nedostal do rozporu s touto zásadou. Dále poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1919/08, v němž je konstatováno, že i když je pro tzv. medicínské spory obvyklé, že vztah příčiny a následku nelze vždy postavit zcela najisto, soudní praxe důvodně vyžaduje splnění této podmínky prokázané alespoň s vysokou mírou pravděpodobnosti či stupněm hraničícím s jistotou. K nákladům řízení žalobce uvedl, že obvodní soud zcela nedostatečně specifikoval, za jaké úkony přiznal žalované náhradu. Není proto jasné, zda jsou v těchto úkonech zahrnuty také úkony provedené u odvolacího soudu nebo ne, kdy tyto náklady již byly žalované straně uhrazeny a nebyly vráceny. Závěrem podaného odvolání žalobce shrnul, že soud prvního stupně nesprávně posoudil závěry a výpovědi znalců, když je opominul a odpovědím přisoudil jiný význam, než měly. Dále prvostupňový soud nerespektoval pravomocné správní rozhodnutí Krajského soudu v [místo]. Oba znalci označili jako primární a podstatnou příčinu anxiozně depresivní poruchy, a tedy újmy žalobce, nezákonné rozhodnutí. Existence příčinné souvislosti byla nade vší pochybnost potvrzena dvěma znalci. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek a žalobě vyhověl, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

13. Žalovaná u jednání odvolacího soudu považovala napadený rozsudek za věcně správný a navrhla jeho potvrzení.

14. Odvolací soud z podnětu včas podaného odvolání a v mezích jím vytčených podle § 212 a § 212a o. s. ř. opětovně přezkoumal při nařízeném jednání napadený rozsudek a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

15. Obecně je třeba uvést, že nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup mohou způsobit nejen majetkovou škodu či přímou nemajetkovou (psychickou) újmu, ale v některých výjimečných případech může být jejich následkem i poškození zdraví, ať již fyzického či psychického. Taková případná újma na zdraví musí být ze strany státu odškodněna, a zakládá tedy samostatný nárok. Rozhodovací praxe soudů proto vychází z toho, že na základě odpovědnostních titulů upravených v OdpŠk je možné se domáhat jak přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a OdpŠk, tak náhrady při ublížení na zdraví (jinak řečeno „náhrady škody na zdraví“ či „náhrady újmy na zdraví“) upravené obecnou občanskoprávní úpravou, včetně nároků na bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění upravených v § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2478/2015 a podrobně pak především Bičák, V. § 31a [Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu]. In: Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 284). Jedná se o odlišné nároky s odlišným skutkovým základem a mimo jiné pak i s odlišným právním režimem v oblasti promlčení. Odvolací soud si je vědom, že zejména mezi nárokem na náhradu za ztížení společenského uplatnění, představujícím součást náhrady za újmu na zdraví vzniklou následkem nezákonného rozhodnutí, a nárokem na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a OdpŠk může být mnohdy tenká hranice, a odlišení těchto nároků proto může činit praktické potíže. V jádru však rozdíl mezi oběma nároky spočívá v tom, že přiměřené zadostiučinění dle § 31a OdpŠk je poskytováno za přímé nemajetkové následky nezákonného rozhodnutí, ať už mají například podobu frustrace, nejistoty, stresu, popřípadě i zásahů do jiných osobnostních práv včetně práva na ochranu cti a dobré pověsti atd. Oproti tomu, aby se jednalo o újmu na zdraví, musí skutečně dojít k poškození zdraví, ať už fyzického či psychického, tedy k porušení normálních tělesných nebo duševních funkcí, které znesnadňuje obvyklý způsob života poškozeného (viz Bezouška, P. § 2958 [Náhrada nemajetkové újmy při ublížení na zdraví]. In Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055–3014/. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1703). Poškození zdraví tak představuje určitý po zdravotní stránce patologický stav, jehož posouzení v zásadě vyžaduje odbornou lékařskou [podezřelý výraz] do budoucna trvale ztracené nebo omezené možnosti seberealizace poškozeného ve sféře rodinného, kulturního, společenského či sportovního života.

16. V posuzované věci se žalobce domáhá náhrady újmy na zdraví v podobě ztížení společenského uplatnění, které mělo nastat následkem nezákonného Rozhodnutí [správní orgán]. Soud prvního stupně správně posoudil Rozhodnutí [správní orgán] ze dne 23. 9. 2015 jako nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, nakonec o tom mezi účastníky nebylo ani sporu. Obvodní soud následně koncentroval svou pozornost na řešení otázky existence příčinné souvislosti mezi nezákonným Rozhodnutím [správní orgán] a zdravotními potížemi žalobce. Příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a újmou žalobce by přitom byla dána jedině tehdy, pokud by právě existence nezákonného Rozhodnutí [správní orgán] byla podstatnou příčinou zdravotních potíží (poruchy zdraví) žalobce. Jinak řečeno, žalobcem tvrzená příčinná souvislost by byla prokázána jedině tehdy, pokud by bylo v řízení zjištěno, že nebýt nezákonného rozhodnutí, ke vzniku anxiozně-depresivní poruchy (poruchy přizpůsobení s protrahovanou depresivní reakcí) by u žalobce nedošlo (čímž není vyloučeno případné spolupůsobení dalších příčin).

17. To ostatně odpovídá i ustálené judikatuře. K příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodou se Nejvyšší soud v minulosti vyjádřil v mnoha svých rozhodnutích. Např. v usnesení ze dne 25. 5. 2004 sp. zn. 25 Cdo 1462/2003 Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, že „o vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez jehož existence by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou“.

18. Podle závěrů znalce [tituly před jménem] [jméno FO] nezákonné rozhodnutí nebylo jediným vyvolávajícím faktorem duševního onemocnění posuzovaného. Stanovit primární a podstatnou příčinu vzniku poruchy přizpůsobení u žalobce z psychiatrického hlediska jednoznačně nelze. Jednotlivé skutečnosti, jako omezení přístupové cesty, rozhodnutí úřadů a jednání osob s nimi spojenými byly vzájemně propojeny, působily v souhrnu dlouhodobou expozicí. Tato konkluze pak obstojí i při srovnání se závěry znalce [tituly před jménem] [jméno FO]. Tento znalec ve svém posudku uvedl k otázce příčinné souvislosti pouze to, že u žalobce nachází anxiozně-depresivní poruchu „vzniklou jako reakce na spor o příjezdovou cestu“. V rámci svého výslechu připustil, že se na vzniku poruchy žalobce podílelo více stresorů, přitom kladl důraz na Rozhodnutí [správní orgán].

19. Navíc na znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] lze nahlížet jako na méně přesvědčivý, jeho obecný závěr nemá dostatečný podklad ve zjištění bližších příčin vzniku dovozované psychické poruchy. Znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] vycházel ze subjektivních údajů předestřených v rámci vyšetření samotným žalobcem, které nebyly nijak ověřovány (např. zdravotnickou dokumentací). Znalec [tituly před jménem] [jméno FO] se podrobněji nezajímal o psychiatrickou anamnézu žalobce, ačkoliv z pozdějšího posudku [tituly před jménem] [jméno FO] plyne, že se žalobce již v minulosti léčil s reaktivním depresivním stavem v terénu stresové situace umocňované ještě jeho neurovegetativní labilitou, podrážděností a emoční tenzí u něj se projevující. Způsob hodnocení obou znaleckých posudků, jak jej učinil soud prvního stupně, proto považuje odvolací soud za odpovídající. Zcela jednoznačné závěry znalce [tituly před jménem] [jméno FO] navíc konvenují obecné lidské zkušenosti, kdy se jeví výrazně nepravděpodobným, aby jediné nezákonné rozhodnutí (vydané nadto v odvolací fázi správního řízení) bylo podstatnou příčinou, která v rámci několikaletého sporu o příjezdovou cestu vyvolala u žalobce anxiózně-depresivní poruchu, jak bylo v řízení tvrzeno. Podle odvolacího soudu by mělo být při zvažování příčinné souvislosti vzato v potaz i to, že spor o příjezdovou cestu nevznikl „ze dne na den”, ale že šlo o problém dlouhodobý, o čemž svědčí mimo jiné to, že neprůjezdnost cesty měla být způsobena kamením a zčásti vzrostlou vegetací (srov. strana 2 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze 16. 7. 2015).

20. Soud prvního stupně pak nepostupoval v rozporu s § 8 odst. 1 OdpŠk, jak bylo namítáno v podaném odvolání, neboť vycházel ze zjištění, že rozsudkem Krajského soudu v [místo] ze dne 19. 12. 2017 bylo zrušeno rozhodnutí [správní orgán] ze dne 23. 9. 2015 a proto na něj lze pohlížet jako na rozhodnutí nezákonné. Pokud v podaném odvolání byly uvedeny důvody, které podle žalobce svědčí o podjatosti soudce rozhodující danou věc, tak se jedná o okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci a takové žalobcem tvrzené okolnosti nemohou být důvodem pro vyloučení soudce (§ 14 odst. 4 o. s. ř.). Soud prvního stupně vycházel ze správné premisy, že příčinná souvislost v posuzované věci by byla dána jen tehdy, pokud by žalobce prokázal, že právě nezákonné rozhodnutí [správní orgán] bylo podstatnou příčinou tvrzené poruchy zdraví žalobce, což koresponduje s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolacímu soudu tak není zřejmé, v čem by měl takový správný postup nalézacího soudu kolidovat s nálezy Ústavního soudu, které žalobce povšechně zmiňuje v podaném odvolání a které podle odvolacího soudu nejsou s danou premisou v rozporu.

21. Jak již bylo uvedeno, žalobcem tvrzená příčinná souvislost by byla prokázána jedině tehdy, pokud by bylo v řízení zjištěno, že nezákonné rozhodnutí bylo podstatnou příčinou poruchy zdraví žalobce. To však v řízení zjištěno nebylo. Soud prvního stupně za těchto okolností správně uzavřel, že nebyly splněny předpoklady odpovědnosti státu za tvrzenou újmu na zdraví vzniklou žalobci a žalobu správně v tomto rozsahu zamítl.

22. Soud prvního stupně nepochybil při rozhodování o nákladech řízení účastníků, kdy postupoval souladně s § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., a správně kvantifikoval jednotlivé úkony nezastoupeného účastníka (žalované) ve smyslu této vyhlášky. A konečně obvodní soud nepochybil ani při rozhodování o nákladech státu ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř., které spočívají v úhradě znalečného v celkové výši 35.049,58 Kč při zohlednění žalobcem složené (a v řízení spotřebované) zálohy ve výši 15.000 Kč. Pokud byly žalobcem tyto náklady již částečně uhrazeny na základě rozhodnutí, které bylo následně zrušeno dovolacím soudem, jak je tomu v případě znalečného ve výši 6.083 Kč uhrazené městskému soudu, tak v tomto rozsahu žalobce nestíhá povinnost zaplatit náklady duplicitně.

23. Odvolací soud z uvedených důvodů postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, který odpovídá § 142 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb.), resp. § 148 odst. 1 o. s. ř.

24. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalované, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná. Náklady žalované činí celkem 600 Kč a sestávají z paušální náhrady hotových výdajů za 2 úkony po 300 Kč podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (příprava a účast na jednání odvolacího soudu). Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil podle § 160 o. s. ř.