30 Co 356/2024 - 176

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové a soudců Mgr. Zdeňka Váni a JUDr. Kateřiny Kodetové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [adresa] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [adresa] o zaplacení 2.413.973,20 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. července 2024 č. j. 40 C 25/2024-85; takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 2.413.973,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 22. 1. 2024 do zaplacení.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů 244.033 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky [Jméno advokátky].

Odůvodnění

1. Napadeným mezitímním rozsudkem soud prvního stupně rozhodl tak, že „žaloba je po právu“\ a že o výši žalobního nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto samostatným rozsudkem.

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 2.413.973,20 Kč s příslušenstvím. Žalovanou částku požaduje jako bezdůvodné obohacení, kterého se žalované dostalo tím, že v období od 22. 1. 2021 do 22. 1. 2024 užívala bez právního titulu a jakékoli náhrady část pozemku parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa], obec Praha, jehož součástí je stavba č. p. [číslo], vše zapsáno na LV č. [číslo] – konkrétně prostor na úrovni 1. PP o výměře 31,1 m2 a prostor na úrovni 1. NP o výměře 56,7 m2 (dále jen „předmětné prostory“) – jehož je žalobkyně podílovým spoluvlastníkem ve výši id. 1/2, a to pro účely vstupu a výstupu do stanice [název] (dále také „vstup do [název]“). Žalobkyně neoprávněným užíváním předmětných prostor žalovanou přichází o možnost pronájmu 87,8 m2 komerčních prostor a zároveň o možnost výhodně pronajmout celý prostor jako jeden větší celek, kdy za žalované období svůj ušlý příjem za nájemné vyčíslila na částku v celkové výši 2.413.973,20 Kč.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Namítala, že žalobkyně není v dané věci aktivně legitimovaná, neboť výstupy ze stanice [název] se výstavbou realizovanou právním předchůdcem žalované staly součástí stanice [název], které je součástí prvního provozního úseku [název], a tedy součástí celé stavby [název] ve vlastnictví žalované. Žalovaná tedy užívá svou vlastní stavbu. Navíc přístupové cesty do stanice [název] jsou součástí dráhy [název] a zároveň veřejným prostranstvím [Anonymizováno], pročež i kdyby žalovaná nebyla vlastníkem předmětných prostor, nebyla by v dané věci pasivně legitimována ona, ale [samosprávný celek], neboť předmětné pozemky coby veřejné prostranství užívají především její občané. Mimo to žalovaná uvedla, že případné užívání předmětných prostor je založeno na platném právním titulu, jelikož k trvalému umístění vstupu/výstupu do stanice [název], a tím k jeho bezplatnému užívání, dal souhlas právní předchůdce žalobkyně. Udělení souhlasu je dle žalované nepřímo potvrzeno tím, že stavba [název], resp. adaptace budovy č. p. [číslo] byla řádně zkolaudována, neboť dle dřívějších právních předpisů bylo pro udělení veřejnoprávních rozhodnutí nezbytnou podmínkou zajištění dispozičních práv k příslušným objektům a majetkoprávní vypořádání. Pokud pak žalobkyně po téměř 50 letech tvrdí, že k udělení souhlasu nedošlo, je na ní, aby toto prokázala. Vstup do stanice [název] umístěný v předmětných prostorách je navíc veřejnoprávní součástí dráhy, pročež ze strany žalobkyně, resp. jejích právních předchůdců došlo k aktu věnování předmětných prostor pro drážní účely, a tedy veřejné užívání vyplývá ze zákona č. 266/1994 Sb., o drahách. Konkludentní věnování, které vylučuje nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, žalovaná dovozuje z předložených historických dokumentů (správní akty, dle kterých byly vymezené prostory budovány jako součást dráhy), stejně jako ze zavedeného pokojného stavu, který právní předchůdkyně žalobkyně od výstavby/přestavby vymezených prostorů jako součásti dráhy [název] akceptovala, čímž jednoznačně deklarovala, že dotčené prostory byly věnovány veřejnému užívání, přičemž tento pokojný stav byl několik let beze zbytku respektován i ze strany samotné žalobkyně. V neposlední řadě žalovaná sporovala i samotnou výši požadovaného bezdůvodného obohacení.

4. Žalobkyně v replice k vyjádření žalované mimo jiné uvedla, že respektuje vymezení přístupových cest do stanice [název] jako součást dráhy [název] ve veřejnoprávní rovině dle zákona o drahách, nicméně akcentovala, že zvláštní předpis může vymezit pojem součásti věci specificky jen pro svůj okruh působnosti stanovený zákonodárcem, a proto námitka žalované, že přístupové cesty do stanice [název] jsou součástí dráhy [název], nemá z hlediska soukromoprávního vypořádání nároku žalobkyně absolutně žádný vliv. Dále žalobkyně konstatovala, že i kdyby v minulosti došlo k udělení souhlasu k výstavbě přístupových cest jako součásti dráhy [název] předchozím vlastníkem předmětné nemovité věci – v tomto směru navíc zdůraznila, že pro danou věc je relevantní období až od 29. 5. 1991, kdy došlo k vydání předmětné nemovité věci zpět původním vlastníkům (restituentům) – nelze zaměňovat souhlas k výstavbě podle veřejnoprávních předpisů s řádným právním titulem k užívání nemovité věci. Břemeno důkazní stran udělení souhlasu s užíváním předmětných prostor podle žalobkyně tíží žalovanou. Pokud jde o žalovanou namítaný akt věnovaní, k tomu žalobkyně uvedla, že tento institut nelze v projednávaném případě na věc aplikovat, neboť nemá oporu v soukromoprávních předpisech.

5. Soud prvního stupně zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně se na základě kupní smlouvy ze dne 22. 11. 2018 stala spoluvlastníkem s podílem o velikosti id. 1/2 pozemku parc. č. [číslo] (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je dům č. p. [číslo] (byt. dům), v němž se nacházejí předmětné nebytové prostory, které jsou od roku 1975 užívány jako vstup do stanice [název]. Žalovaná je vlastníkem i uživatelem stanice [název], přičemž stanice [název] byla vybudována v rámci výstavby 1. provozního úseku trasy [název], kde byla žalovaná stavebníkem (stavební povolení bylo vydáno dne 26. 2. 1970), pročež vstup do stanice byl uveden do provozu v roce 1975 (souhlas k zahájení trvalého provozu na 1. provozním úseku trasy [název] ze dne 31. 1. 1975). Primárním účelem vstupu bylo umožnit vstup a výstup ze stanice [název]. Žalovaná je provozovatelem dráhy [název] na území [samosprávný celek]. Dále měl soud prvního stupně na základě provedených listinných důkazů za prokázané, že v 70. letech minulého století došlo k adaptaci předmětných nebytových prostor v domě č. p. [číslo] na vstup do stanice [název], kdy de facto došlo k extrakci části prostor v 1. podzemním a v 1. nadzemním podlaží (došlo k zániku prostor, kde se nacházela prodejna oděvů a byl upraven prostor, kde se nacházela lékárna). V rámci místního šetření dne 25. 6. 2024 prvostupňový soud zjistil, že stavba č. p. [číslo] je řadovým domem s nadzemními a podzemními podlažími; obsahuje nebytové prostory v přízemí a kancelářské a bytové jednotky v nadzemních podlažích; je napojena na veškeré inženýrské sítě a je přímo přístupná z veřejné komunikace; v přízemí je vybudován vstup do vestibulu stanice [název], kdy vstup zasahuje jak do přízemí domu, tak i do jeho suterénu; na vstup do [název] na úrovni ulice navazují dvě komerční provozovny. Stanice [název] disponuje několika vstupy. Pokud jde o vlastnictví shora specifikovaného pozemku, pak měl soud prvního stupně za prokázané, že na základě rozhodnutí [správní orgán] ze dne 23. 9. 1959 došlo k přechodu domu č. p [číslo] na [adresa] do vlastnictví čs. státu a do správy [orgán] v [adresa], pročež k jeho navrácení došlo až na základě dohody ze dne 29. 5. 1991, kdy byl [právnická osoba] vydán [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]. Žalobkyně, resp. její právní předchůdce a další spoluvlastníci převzali dům č. p. [číslo] včetně pozemku v roce 1991 ve stavu v jakém se nacházel.

6. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně naopak neměl za prokázané, že byl právním předchůdcem žalobkyně dán souhlas s bezplatným užíváním předmětných prostor (ať na základě hospodářské smlouvy či jiného titulu), ani že došlo mezi právními předchůdci žalobkyně a žalované k majetkoprávnímu vypořádání v souvislosti s vybudováním vstupu do stanice [název]. V tomto směru mimo jiné konstatoval, že souhlas nelze dovodit z vágních odkazů žalované na nepřímé důkazy (veřejnoprávní rozhodnutí), které mají svědčit o dání souhlasu.

7. Po právní stránce soud prvního stupně na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že základ nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 ve spojení s § 2999 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), je po právu, neboť žalovaná užívá část nemovitosti žalobkyně bez právního titulu a za toto užívání a omezení vlastnického práva žalobkyni ničeho nehradí. Pokud jde o aktivní legitimaci, pak konstatoval, že tato v projednávaném případě svědčí žalobkyni coby spoluvlastnici pozemku, jehož součástí je dům č. p. [číslo] v němž se předmětné prostory nacházejí. Prvostupňový soud nepřisvědčil argumentaci žalované, že se předmětné prostory v souvislosti s jejich adaptací na vstup do stanice [název] staly součástí stavby [název] ve vlastnictví žalované. V tomto směru zdůraznil, že žalovanou předložená stavební rozhodnutí řešila otázku předmětných prostor pouze z pohledu veřejného práva – z tohoto pohledu je vstup do stanice [název] dle § 27 písm. d) vyhlášky č. 177/1995 Sb., kterou se vydává stavební a technický řád drah, součástí dráhy v režimu zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, kdy současně naplňuje znaky veřejného prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích – což je však pro posouzení dané soukromoprávní věci zcela nerozhodné. Proto tedy i když byla výstavba provozního úseku [název] vybudována se souhlasem právního předchůdce žalobkyně, nelze z tohoto dovodit, že by právní předchůdce žalobkyně pozbyl z hlediska soukromoprávního vlastnické právo k té části domu č. p. [číslo], v níž se předmětné prostory nacházejí a naopak, že by se vlastníkem této části domu stala žalovaná. Ze soukromoprávního pohledu je podle soudu prvního stupě třeba předmětné prostory i po provedené adaptaci považovat ve smyslu § 120 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 1982 (dále jen „obč. zák.“), za součást domu č. p. [číslo], neboť se stále jedná o jeden objekt definovaný obvodovými zdmi a pozemkem, na kterém se budova jako celek nachází, přičemž předmětné prostory nemohou být od domu odděleny, aniž by se tím dům neznehodnotil. Předmětné prostory coby součást domu č. p. [číslo] navíc nejsou samostatnou věcí v právním smyslu a jako takové se nemohou stát samostatným předmětem vlastnického práva, pročež jejich převod tedy ani nebyl právně možný. Stavba [název], jejímž vlastníkem je žalovaná, má svůj samostatný provozní účel a na domu č. p. [číslo] je nezávislá, kdy do něho toliko ústí vstup do stanice [název]. S ohledem na uvedené soud prvního stupně uzavřel, že pasivně legitimovaná je v projednávaném případě žalovaná.

8. Dále soud prvního stupně konstatoval, že skutečnost, že byl dům č. p. [číslo] vydán právním předchůdcům žalobkyně dle zákona č. 87/1991 Sb., nevylučuje právo žalobkyně coby vlastníka domáhat se vydání bezdůvodného obohacení za užívání části této nemovitosti při absenci právního titulu k užívání. Stejně tak skutečnost, že jak právní předchůdce žalobkyně, tak žalobkyně si byli vědomi existence vstupu do stanice [název] umístěného v domě č. p. [číslo], není důvodem pro odepření práva žalobkyně na peněžitou náhradu za omezení jejího vlastnického práva k domu č. p. [číslo], v němž se vstup do stanice [název] nachází. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná užívá předmětné prostory ve spoluvlastnictví žalobkyně v rozsahu vstupu do stanice [název], čímž zasahuje a omezuje vlastnické právo žalobkyně, a proto jí vzniká povinnost takové omezení vlastnického práva žalobkyni kompenzovat. Žalovaná je podnikatelským subjektem, provozuje podnikání za účelem komerčním, a byť je zde obsažen i veřejný zájem na zajištění dopravy na území hl. m. Prahy, tak není možné, aby žalovaná zasahovala do vlastnického práva jiného a neplatila za to jakoukoliv náhradu. Pokud jde o právní titul žalované k bezplatnému užívání předmětných prostor, pak soud prvního stupně uzavřel, že tento z norem práva veřejného nevyplývá a žalovaná v řízení i přes výzvu § 118a odst. 3 o. s. ř. neprokázala, že by jí právní předchůdce žalobkyně s bezplatným užíváním předmětných prostor dal souhlas, ani to, že by mezi právními předchůdci žalobkyně a žalované došlo k majetkoprávnímu vypořádání v souvislosti s vybudováním vstupu do stanice [název]. Prvostupňový soud se neztotožnil ani s tím, že by ze strany žalobkyně, resp. jejích právních předchůdců, došlo k tzv. aktu věnování předmětných prostor, kdy konstatoval, že za akt věnování nelze považovat, pokud se vlastník věci o objekt svého vlastnického práva aktivně nestará.

9. Ze všech shora uvedených důvodů soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je co do základu dán, přičemž z důvodu účelnosti rozhodl v souladu § 152 odst. 2 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) pouze o základu žalobou uplatněného nároku s tím, že v dalším řízení se bude zabývat již jen výší nároku.

10. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání s odkazem na § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o. s. ř. Namítala, že soud prvního stupně – ačkoli správně uzavřel, že předmětné prostory naplňují znaky veřejného prostranství podle § 34 zákona o obcích – dospěl k nesprávnému právnímu závěru ohledně pasivní věcné legitimaci žalované. Dle ustálené judikatury vyšších soudů (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21) totiž v případech, kdy je požadováno vydání bezdůvodného obohacení za užívání veřejného prostranství, je pasivně věcně legitimovanou obec. Žaloba tedy měla být zamítnuta již z tohoto důvodu. Dále žalovaná sporovala, že by v řízení nezpochybňovala výměru nebytových prostor, jak konstatoval prvostupňový soud. Naopak namítala, že je vyžadováno vydání bezdůvodné obohacení i za umístění sloupů a zdí, a nikoli za pouhé užívání prostor jako přístupové cesty, k čemuž navrhovala i provedení revizního znaleckého posudku. Soud prvního stupně však tuto námitku i důkazní návrh zcela oslyšel. Žalovaná v odvolání rovněž zopakovala svou dosavadní argumentaci týkající se povahy předmětných prostor, uděleného souhlasu s jejich bezplatným užíváním a aktu věnování, pročež soudu prvního stupně vytkla, že tyto skutečnosti nesprávně právně posoudil. Žalovaná trvá na tom, že adaptací předmětných prostor na vstup do stanice [název] došlo k jejich úplnému stavebně technickému oddělení od domu č. p. [číslo], přičemž se předmětné prostory staly integrální součástí stavby [název], jejímž vlastníkem je žalovaná. Sám soud prvního stupně dospěl k závěru, že primárním účelem vstupu je umožnit vstup a výstup ze stanice [název], pročež právě tento primární účel je dle žalované určující pro závěr, že předmětné prostory (vstup) jsou součástí stanice [název], a tedy i součástí stavby [název] coby věci hlavní. Naplněno je současně i kritérium neoddělitelnosti, jelikož odstraněním předmětného výstupu ze stanice [název] by dle žalované nastalo absolutní znehodnocení stanice [název], a tedy i znehodnocení stavby [název], neboť by z důvodu nesplnění technických a bezpečnostních norem nebylo možné stanici provozovat a užívat. Žalovaná je dále přesvědčena, že v řízení předložila celou řadu důkazů, ze které vyplývá udělení souhlasu s bezplatným užíváním předmětných prostor. V tomto směru akcentovala, že pokud je zde dán téměř 50 let trvající pokojný stav, kdy je výstup ze stanice [název] umístěn skrz dům č. p. [číslo], přičemž jej žalovaná užívala bezúplatně, a tento stav se nezměnil ani při převodu domu do soukromého vlastnictví v rámci restituce, ani po převodu domu do vlastnictví žalobkyně, přičemž všichni zúčastnění po celou dobu o umístění vstupu do stanice [název] skrz dům věděli, nelze tento pokojný stav zpochybnit jen proto, že se nedochovala konkrétní listina, kterou byl udělen bezúplatný souhlas s užíváním části domu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005 sp. zn. 22 Cdo 1400/2004). Mimo to má žalovaná za to, že finanční náhrada v souvislosti s umístěním výstupu do domu č. p. [číslo] mohla být nárokována jen a pouze formou nárokování škody při předávání věcí do soukromého vlastnictví v rámci restituce v roce 1991. Zcela v rozporu s rozhodovací praxí soudů pak prvostupňový soud podle žalované posoudil tzv. akt věnování veřejnému užívání, když tento může být udělen i ve vztahu k součásti věci, a to i konkludentně (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2009 sp. zn. 5 As 62/2008 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1868/2000). V projednávaném případě je dle žalované třeba dospět k závěru, že ze strany žalobkyně a jejích právních předchůdců došlo ke konkludentnímu učinění tzv. aktu věnování (dlouhodobé umožnění užití výstupu jako přístupové cesty do stanice [název], kterému vlastníci věci kvalifikovaně nebránili, ač mohli), tedy k věnování nouzového východu k drážnímu účelu (jedná se o veřejný statek, resp. účelovou komunikaci sui generis), což zakládá právo široké veřejnosti užívat výstup ze stanice [název] jako dopravní cestu, přičemž komunikační potřeba je zde dána tím, že vstup zajišťuje dostatečnou kapacitu dopravní cesty. Toto věnování pak představuje právní důvod a titul, který vylučuje vznik jakéhokoliv bezdůvodného obohacení. Ze všech uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne a žalované přizná náhradu nákladů řízení.

11. Žalobkyně se k odvolání žalované nevyjádřila.

12. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, pročež po zopakování některých důkazů ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř. a částečném doplnění dokazování ve smyslu § 213 odst. 4 o. s. ř., zejména stran udělení souhlasu vlastníka s veřejným užíváním předmětných prostor a existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby, dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

13. Předně odvolací soud konstatuje, že se plně ztotožňuje s právními závěry soudu prvního stupně stran soukromoprávního posouzení předmětných prostor jako součásti domu č. p. [číslo] ve spoluvlastnictví žalobkyně včetně souvisejícího závěru o aktivní věcné legitimaci žalobkyně, jakož i se závěrem o pasivní věcné legitimaci žalované coby vlastníka a provozovatele [název], který předmětné prostory užívá od roku 1975 pro účely vstupu a výstupu do stanice [název] (viz níže). Správně pak soud prvního stupně také konstatoval, že vydání domu č. p. [číslo] podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, samo o sobě nevylučuje možnost domáhat se vydání bezdůvodného obohacení za užívání části této nemovitosti bez právního titulu.

14. Podle § 3028 odst. 1 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (tj. od 1. 1. 2014 – viz § 3081 o. z.).

15. Podle § 3028 odst. 2 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

16. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

17. Podle § 120 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.

18. Podle § 120 obč. zák. je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť „to, co k věci podle její povahy náleží“ se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní „patří“ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace „nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila“ však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter „oddělení“ zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soud ze dne 29. 7. 1999 sp. zn. 25 Cdo 770/98 či ze dne 27. 1. 2011 sp. zn. 22 Cdo 2958/2008).

19. V projednávaném případě není relevantní, jak jsou předmětné prostory vymezeny veřejnoprávně, tedy coby součást dráhy ve smyslu zákona o drahách, neboť toto jejich vymezení nevypovídá nic o jejich soukromoprávním statusu, který je pro danou věc – zejména pro posouzení aktivní věcné legitimace – určující (srov. § 1 o. z. a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019 sp. zn. 22 Cdo 217/2019). Soud prvního stupně proto postupoval správně, když povahu předmětných prostor po provedené adaptaci posoudil podle obecných kritérií pro vymezení součásti věci a stavby ve smyslu občanskoprávním (srov. MELZER, Filip, TÉGL, Petr. Metro jako věc v právním smyslu. Bulletin advokacie, 2019, č. 7-8, s. 19-29). Konkrétně podle § 120 obč. zák. jako součást domu č. p. [číslo] coby věci hlavní (k adaptaci předmětných prostor došlo před 1. 1. 2014), kdy v tomto směru akcentoval, že předmětné prostory i po provedené adaptaci na vstup do stanice [název] nadále zůstaly s domem neoddělitelně spjaty. Naopak vyloučil, že by se předmětné prostory provedenou adaptací staly součástí stavby [název], která je stejně jako dům č. p. [číslo] samostatnou věcí (stavbou) v právním smyslu, neboť má svůj samostatný provozní účel a na domu č. p. [číslo] je provozně nezávislá. Tento závěr prvostupňový soud v napadeném rozsudku náležitě odůvodnil, přičemž zejména zdůraznil stavebně technický charakter i zcela odlišný (a tedy samostatný) účel uvedených dvou staveb (stavba [název] a dům č. p. [číslo]). Za rozhodující pro závěr, že jsou předmětné prostory i po provedené adaptaci nadále součástí domu č. p. [číslo] a nikoli nově vybudované stavby [název] (výstup z [název] do domu toliko ústí), považoval jejich jednoznačnou prostorovou souvislost s domem, kdy i na základě provedeného místního šetření uzavřel, že se stavebně jedná stále o jeden objekt definovaný obvodovými zdmi a pozemkem, na kterém se dům jako celek nachází (předmětné prostory jsou umístěny uvnitř domu č. p. [číslo], v rámci jeho obvodových zdí), s tím, že předmětné prostory nemohou být od domu odděleny, aniž by se tím dům neznehodnotil (nejenom peněžní hodnotou, ale i funkčně či esteticky). S tímto závěrem se odvolací soud plně ztotožňuje – soud prvního stupně vzal do úvahy všechna zákonná kritéria (viz výše) a jeho úvahy jsou v tomto směru zcela přiléhavé. Odvolací námitky žalované ohledně právního posouzení soukromoprávní povahy předmětných prostor odvolací soud důvodnými neshledal.

20. Správný je proto také závěr soudu prvního stupně o aktivní věcné legitimaci žalobkyně coby spoluvlastníka pozemku, jehož součástí je dům č. p. [číslo] (k aktivní věcné legitimaci jen některého ze spoluvlastníků srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022 sp zn. 29 Cdo 3039/2021).

21. Pokud jde o závěr soudu prvního stupně o pasivní věcné legitimaci žalované, pak i s tímto se odvolací soud ztotožňuje. Bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. 28 Cdo 311/2019, ze dne 10. 7. 2019 sp. zn. 28 Cdo 1530/2019 či ze dne 17. 3. 2020 sp. zn. 28 Cdo 154/2020). V projednávaném případě bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaná jako vlastník a provozovatel [název] užívá od roku 1975 předmětné prostory, jejichž spoluvlastníkem je žalobkyně, pro účely vstupu a výstupu do stanice [název]. Jako pasivně věcně legitimovanou tedy soud prvního stupně správně shledal žalovanou. Protiprávním užitím cizí hodnoty je dle konstantní judikatury i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018 sp. zn. 28 Cdo 651/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. 28 Cdo 4018/2017 či ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1089/2020).

22. Žalovaná má pravdu, že v případě užívání prostor, které naplňují znaky veřejného prostranství ve smyslu § 34 zákona o obcích Ústavní soud opakovaně konstatoval, že za takovéto omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu vzniká vlastníkovi pozemku nárok na vydání bezdůvodného obohacení s tím, že subjektem pasivně věcně legitimovaným je v takovém případě obec (viz např. žalovanou odkazovaný nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21). Ústavní soud však v tomto směru argumentuje tak, že v případě užívání pozemku jiného vlastníka jako veřejného prostranství má být omezení vlastnického práva jednotlivci kompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch k omezení dochází. Je-li veřejné prostranství ve vlastnictví jednotlivce užíváno především občany té obce, ve které se nachází, a jeho užívání jinými osobami (např. návštěvníky obce) je zpravidla spíše příležitostné a pro obec obvykle i prospěšné (např. v podobě přímého ekonomického přínosu z vybíraných poplatků za takové užívání), vzniká obci povinnost realizovat ve prospěch vlastníka pozemku, na němž je veřejné prostranství, platby z titulu bezdůvodného obohacení, nedojde-li mezi těmito subjekty k dohodě o jiném způsobu vyrovnání (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. III. ÚS 3735/11 či ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 2520/15, na jejichž závěry odkazuje i nález odkazovaný žalovanou). V dané věci je odvolací soud s ohledem na všechny okolnosti projednávaného případu přesvědčen, že závěr o pasivní věcné legitimaci žalované není s citovanou judikaturou v rozporu. Je to totiž právě žalovaná jako vlastník a provozovatel [název], v jejíž prospěch k omezení spoluvlastnického práva žalobkyně dochází, neboť předmětné prostory jsou primárně užívány cestujícími, kteří za užívání [název] hradí žalované jízdné a žalovaná má tedy v souvislosti s užíváním předmětných prostor i přímý ekonomický prospěch. S námitkami žalované, že by v dané věci měla být s ohledem na charakter předmětných prostor jako veřejného prostranství pasivně věcně legitimovaná výhradně obec, se tedy odvolací soud neztotožňuje.

23. Jako důvodné však odvolací soud považuje námitky žalované týkající se toho, jak soud prvního stupně posoudil otázku, zda v posuzovaném případě nedošlo k tzv. aktu věnování veřejnému užívání, jenž by nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných prostor vylučoval. Soud prvního stupně se tímto aspektem zabýval nedostatečně, a navíc v rozporu s ustálenou judikaturou vyšších soudů, podle které udělil-li vlastník s veřejným užíváním svého pozemku či jeho části souhlas, byť konkludentní, pak se v případě takového užívání nejedná o nucené omezení vlastnického práva, za které by mu náležela náhrada, ale jde o omezení dobrovolné, za něž se náhrada neposkytuje (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 268/06, dále pak také MÁCHA, Aleš. Souhlas vlastníka se vznikem veřejného prostranství a rozhodování o jeho existenci. Právní rozhledy, 2020, č. 11, s. 409-413 či MELZER, Filip, TÉGL, Petr. Právní režim užívání přístupových a výstupních cest ze stanice metra. In: DOBROVOLNÁ, Eva, HAVLÍK, David, KRÁLÍK, Michal a kol. Pocta Jiřímu Spáčilovi. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 230.)

24. Podle § 34 zákona o obcích jsou veřejným prostranstvím všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.

25. Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu veřejné prostranství vzniká ex lege souhrnným naplněním tří základních znaků, a to, že se jedná o prostor, který je přístupný každému bez omezení, existenci určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží, a souhlas vlastníka s užíváním pozemku. Prvním znakem veřejného prostranství je tedy existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. Zcela jistě tak budou veřejným prostranstvím např. i podloubí lemující náměstí, zastřešené neuzavřené tržnice, budky autobusových zastávek, podchody, veřejné pasáže apod. (Černín, K. Veřejná prostranství, terra incognita. Právník, 2016, č. 10, str. 803–817). Druhým znakem veřejného prostranství, který lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží (tzv. materiální znak veřejného prostranství). Jedná se především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), o účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či o účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Třetí definiční znak veřejného prostranství je podle Nejvyššího soudu souhlas vlastníka s užíváním pozemku. Takový požadavek výslovně ze zákona nevyplývá. Opačný závěr by však byl ve zjevném rozporu s čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje vlastnické právo a jeho ochranu. Podmínku souhlasu vlastníka výslovně dovodila judikatura ve vztahu k institutu veřejně přístupných účelových komunikací (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012 sp. zn. 1 As 32/2012, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, ze dne 7. 10. 2003 sp. zn. 22 Cdo 2191/2002 a nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 268/06), které jsou podle judikatury podmnožinou veřejných prostranství (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2005 sp. zn. 5 As 49/2004, ze dne 26. 11. 2010 sp. zn. 2 As 49/2010). Je tedy logické, že pokud je třeba souhlasu vlastníka pozemku u podmnožiny veřejného prostranství, bude to nutné i u samotného veřejného prostranství.

26. Takový souhlas může být dán výslovně či mlčky. V případě tzv. konkludentního souhlasu postačuje pouhá nečinnost vlastníka, tj. že ten po dlouhou dobu trpí užívání svého pozemku širokou veřejností a aktivně proti němu nezasahuje. Dále je konkludentní souhlas dovozován i u prostranství, která jsou užívána tzv. od nepaměti, tedy za situace, kdy již nelze objektivně zjistit, zda byl souhlas s veřejným užíváním dán, avšak prostranství splňuje ostatní podmínky pro vznik veřejného prostranství a je tak již dlouhodobě a tradičně užíváno – v takovýchto případech se vychází z domněnky věnování k obecnému užívání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2003 sp. zn. 22 Cdo 2191/2002 a ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. 22 Cdo 2378/2016, usnesení tohoto soudu ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. 28 Cdo 1911/2014, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009 sp. zn. 5 As 27/2009 a ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 1 As 76/2009 či nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 268/06). Samotný souhlas se vyžaduje pouze pro vznik veřejného prostranství, nevyžaduje se však nezbytně pro jeho existenci. Obecné užívání totiž nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci; vlastník i jeho právní nástupci jsou vysloveným souhlasem vázáni (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2022 sp. zn. 28 Cdo 1884/2022 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021 sp. zn. 22 Cdo 2442/2021).

27. V případě veřejně přístupných účelových komunikací, které jsou, jak již bylo shora uvedeno, podmnožinou veřejných prostranství, pak judikatura vedle nezbytného souhlasu vlastníka jako další podmínku pro veřejné užívání soukromého pozemku vyžaduje též existenci nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Z dnešních hledisek posuzování legitimních omezení základních práv se totiž jedná o nezbytnou podmínku proporcionality omezení. Zjednodušeně řečeno, existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům – tzv. podmínka potřebnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 268/06 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. 5 As 140/2014). Podmínka existence nezbytné komunikační potřeby je splněna, pokud se v dané lokalitě nenachází k předmětné komunikaci alternativa, o níž by bylo možné vzhledem ke konkrétním podmínkám v území ještě rozumně uvažovat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2011 sp. zn. 2 As 44/2011 či ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 7 As 68/2014). Při posouzení, zda je naplněna podmínka nutné komunikační potřeby jakožto jednoho ze znaků veřejně přístupné účelové komunikace, nelze vycházet pouze z toho, že v okolí existuje jiná pozemní komunikace, z rozdílu ve vzdálenostech sporné a alternativní komunikace nebo z toho, že alternativní cesta je „kvalitnější“ než sporná komunikace. Zohlednit je třeba také stav obou komunikací, jejich bezpečnost či konkrétní využívání v dané lokalitě (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2022 sp. zn. 10 As 99/2022).

28. Veden těmito judikaturními závěry odvolací soud na jednání přistoupil k poučení účastníků ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalobkyně byla vyzvána, aby tvrdila a prokázala, že předmětné prostory nejsou od nepaměti, tj. od roku 1975, resp. 1991, užívány veřejností z naléhavé komunikační potřeby, popřípadě, že právní předchůdci žalobkyně, kteří uvedené prostory nabyli do spoluvlastnictví v roce 1991, činili kroky k tomu, aby aktivně zabránili užívání svého pozemku jako veřejné prostranství, tedy že bránili jeho veřejnému užívání. Žalovaná byla vyzvána, aby tvrdila a prokázala, že předmětné prostory jsou nutné pro nezbytnou komunikační potřebu, tzn. pro přístup a výstup ze stanice [název].

29. Žalobkyně v návaznosti na uvedenou výzvu odvolacího soudu předně uvedla, že při doplnění dokazování by mělo být posuzováno výlučně období, kdy došlo k vydání nemovitosti, jejíž součástí jsou předmětné prostory, zpět původním vlastníkům (restituentům), tj. v období po roce 1991 (k tomu žalobkyně navrhla provedení nabývacích titulů k předmětné nemovitosti, jak vyplývají z aktuálního výpisu z katastru nemovitostí). Dále pak doplnila, že krátce po uvedeném vydání nemovitosti v rámci restituce, tj. v roce 1998, se původní vlastníci – [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem]. a [jméno FO] – domáhali žalobou podanou u Obvodního soudu pro [adresa], že žalovaná užívá neoprávněně a bez právního titulu předmětné prostory v jejich vlastnictví (nyní ve spoluvlastnictví žalobkyně), přičemž v rámci skutkových tvrzení v žalobě výslovně uvedli: „(…) žalobce nikdy předmětnou část svého pozemku o výměře 65,1 m2 žádnému subjektu nepronajmul, a ani se této části svého majetku jako vlastník nevzdal. Nemovitosti mu pak byly předány bez jakéhokoliv omezení a v plné výměře, zcela v souladu se specifikací dle připojené katastrální mapy.“ (k tomu žalobkyně navrhla provedení spisu vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], konkrétně označila návrh na zahájení řízení). Závěrem žalobkyně namítla, že podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku je vedle nezbytného souhlasu vlastníka též existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby, která však v projednávaném případě splněna není, neboť přístupová cesta do stanice [název] vedoucí skrze předmětné prostory je pouze jednou z přístupových cest do této stanice, nikoli však jedinou a nenahraditelnou.

30. Odvolací soud vzal na základě částečně zopakovaného a částečně doplněného dokazování za zjištěné, že na základě rozhodnutí [správní orgán] ze dne 23. 9. 1959 přešla nemovitost, jejíž součástí jsou předmětné prostory, ze spoluvlastnictví [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] do vlastnictví čs. státu – do správy [správní orgán]. Na základě dohody o vydání věci ze dne 29. 5. 1991 byla nemovitost vydána zpět právním nástupcům původních vlastníků, konkrétně id. 1/2 po [tituly před jménem] [jméno FO] byla vydána [jméno FO] (1/4) a [tituly za jménem] [jméno FO] (1/4) a id. 1/2 po [tituly před jménem] [jméno FO] byla vydána [jméno FO]. Z usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 9. 2. 2004 č. j. [spisová značka] bylo zjištěno, že id. 1/4 na nemovitosti přešla z [tituly za jménem] [jméno FO] na jeho právní nástupce, konkrétně na [jméno FO] (1/12), [jméno FO] (1/12) a [jméno FO] (1/12). Z usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 6. 6. 2008 č. j. [spisová značka] bylo zjištěno, že id. 1/2 na nemovitosti přešla z [jméno FO] na jeho právní nástupce, konkrétně na [jméno FO] (1/8), [jméno FO] (1/8), [jméno FO] (1/12) a [jméno FO] (1/8). Z darovací smlouvy ze dne 29. 7. 2009 bylo zjištěno, že [jméno FO] darovala id. 1/4 na nemovitosti [tituly před jménem] [jméno FO] (1/8) a [tituly před jménem] [jméno FO] (1/8). Z kupní smlouvy ze dne 22. 11. 2018 soud zjistil, že dědicové po [jméno FO] ([jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]) prodali své spoluvlastnické podíly na nemovitosti (celkem id. 1/2) žalobkyni. Z usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 23. 10. 2020 č. j. [spisová značka] bylo zjištěno, že id. 1/8 na nemovitosti přešla z [tituly před jménem] [jméno FO] na její právní nástupce, konkrétně na [jméno FO] (1/16) a [jméno FO] (1/16). Z obsahu spisu vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] odvolací soud zjistil, že dne 9. 11. 1998 byla [jméno FO], [tituly za jménem] [jméno FO] a [jméno FO] podána žaloba, kterou se mimo jiné proti žalované domáhali určení, že jsou nesporným a výlučným vlastníkem nemovitosti, jejíž součástí jsou předmětné prostory, a dále, že žalovaní část této nemovitosti o výměře 65,1 m2 užívají neoprávněně, bez právního titulu; v rámci odůvodnění žaloby navrhovatelé uvedli, že jim byla nemovitost vydána na základě dohody ze dne 29. 5. 1991, pročež po provedení fyzické kontroly vrácené nemovitosti pojali podezření, že část nemovitosti je mimo jejich dispoziční právo, když je zde lokalizována stavba související se stanicí [název], přestože nikdy předmětnou část svého pozemku žádnému subjektu nepronajmuli a ani se této části svého majetku jako vlastníci nevzdali, nemovitost jim byla předána bez jakéhokoli omezení a v plné výměře; dne 20. 4. 2004 byla žaloba vzata zpět s tím, že ochranu svého vlastnického práva k nemovitosti budou muset řešit jiným druhem žaloby; usnesením ze dne 23. 4. 2004 č. j. [spisová značka] bylo řízení zastaveno.

31. Žalovaná v návaznosti na výzvu odvolacího soudu stran existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby uvedla, že tato je u předmětných prostor jednoznačně naplněna. Poukázala jednak na veřejnoprávní charakter předmětných prostor, které jsou veřejnou přístupovou cestou do krytu civilní obrany, veřejným prostranstvím a zejména pak veřejnou přístupovou cestou knástupišti podle zákona č. 266/1994 Sb. Nezbytnost dostatečného komunikačního spojení ke stanici [název] byla posuzována již v rámci veřejnoprávních rozhodnutí vztahujících se ke stanici [název] a tato veřejnoprávní rozhodnutí tak nutnou komunikační potřebu potvrzují a prokazují (k tomu navrhla provedení již dříve předložených veřejnoprávních rozhodnutí a dobových dokumentů, konkrétně územní rozhodnutí z 17. 7. 1968, stavební povolení z 26. 2. 1970, souhlas k zahájení provozu z 31. 1. 1975, zápisy z 12. 10. 1971, 11. 10. 1972 a 27. 3. 1973). V tomto směru žalovaná akcentovala, že všechny přístupové cesty k nástupišti stanice [název] tvoří společně systém přístupových cest, zajišťující společně kapacitně dostatečný přístup do stanice [název] – nutná komunikační potřeba je proto dána ke všem přístupovým cestám kumulativně. Nezbytná komunikační potřeba předmětných prostor pak vyplývá také ze skutečnosti, že se jedná o veřejně prospěšnou stavbu (k tomu žalovaná navrhla provedení rozhodnutí speciálního stavebního úřadu na úseku drah z 8. 6. 2022 č. j. [spisová značka], závazní stanovisko drážního správního úřadu z 24. 11. 2021 č. j. [spisová značka], závazné stanovisko pro územní a stavební řízení odboru bezpečnosti [správní orgán 2] z 15. 7. 2021 č. j. [spisová značka]). Předmětné prostory jsou zcela nezbytné pro to, aby mohla být zajištěna obslužnost dráhy [název], kapacita únikových východů z podchodu, a kapacita přístupové cesty do krytu civilní obrany v případě mimořádných událostí (k tomu žalovaná navrhla provedení Kapacitního posouzení podchodu [název] č. [číslo] zpracované společností [právnická osoba].).

32. Z územního rozhodnutí z 17. 7. 1968, stavebního povolení z 26. 2. 1970, souhlasu k zahájení provozu z 31. 1. 1975 a zápisů z 12. 10. 1971, 11. 10. 1972 a 27. 3. 1973 má odvolací soud za prokázané, že předmětné prostory v domě č. p. [číslo] byly v rámci výstavby 1. provozního úseku [název] adaptovány na vstup do stanice [název], přičemž adaptace budovy č. p. [číslo] byla řádně zkolaudována, pročež předmětný vstup do stanice [název] byl uveden do provozu v roce 1975. Z rozhodnutí speciálního stavebního úřadu na úseku drah z 8. 6. 2022 č. j. [spisová značka] ve spojení se závazným stanoviskem drážního správního úřadu z 24. 11. 2021 č. j. [spisová značka] a závazným stanoviskem pro územní a stavební řízení [správní orgán 2] z 15. 7. 2021 č. j. [spisová značka] má odvolací soud za prokázané, že jednotlivé vstupy a výstupy do celého podchodu nacházejícího se v horní části [místo] – tedy i předmětné prostory, které slouží jako vstup do stanice [název] – jsou součástí stavby tramvajové trati na [místo], která je veřejně prospěšnou stavbou. Z Kapacitního posouzení podchodu [název] č. [číslo] zpracovaného společností [právnická osoba]. vyplývá, že v souvislosti se zavedením tramvajové dopravy v horní části [místo] došlo k redukci výstupů z podchodu [název] ze sedmi na pět – zrušení dvojice výstupů do středu náměstí směrem k [předmět] [jméno FO] za současné náhrady v podobě úprava výstupu u [adresa]. (Domu potravin) tak, aby byly dodrženy kapacity před i po modernizaci – přičemž beze změny je výstup do domu č. p. [číslo] a další tři výstupy podchodu; kapacita výstupů z podchodu [název] během pravidelného provozu, při mimořádné události a evakuaci je vyhovující a nezbytná, výstupy jsou provozně optimálně rozmístěné a zastupitelné; využití kapacity výstupu při evakuaci dosahuje 88 %; další úpravy výstupů podchodu [název], především kapacitní [název], případné přemísťování a rušení nejsou možné; kapacita pěti výstupů z podchodu stanice [název] je po modernizaci vyhovující a nezbytná.

33. Po doplněném dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná v řízení dostatečně prokázala, že v případě přístupu a výstupu do stanice [název] v předmětných prostorách domu č. p. [číslo] je předpoklad komunikační potřeby jednoznačně naplněn. Předmětné prostory, které jsou součástí domu č. p. [číslo] ve spoluvlastnictví žalobkyně, jsou již od roku 1975 užívány jako přístupová cesta k nástupišti stanice [název], a tedy slouží nutné komunikační potřebě široké veřejnosti. Je sice pravdou, že předmětné prostory nejsou jedinou přístupovou cestou do stanice [název], nicméně jsou součástí komplexu přístupových cest, které společně zajišťují dostatečnou kapacitní obslužnost této stanice. Všechny přístupové cesty do stanice [název] je třeba vnímat jako funkční celek, jehož jednotlivé části jsou vzájemně provázané a nezastupitelné – absence kterékoli z nich by mohla ohrozit bezpečné a plynulé spojení veřejnosti se stanicí [název]. Z tohoto důvodu nelze dle odvolacího soudu považovat ostatní jednotlivé přístupové cesty do stanice [název] za ve smyslu shora citované judikatury možnou alternativu k přístupové cestě, jenž se nachází v předmětných prostorách. Za mimořádně významné pak v tomto směru odvolací soud považuje také to, že všechny přístupové cesty do stanice [název] slouží i jako přístupové cesty do krytu civilní obrany – kterým jak je všeobecně známo stanice [název] je – který je zcela nezbytný pro účely zajištění ochrany obyvatelstva v případě vojenského ohrožení při vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečného stavu nebo při mimořádných událostech (na jeho přístupnosti široké veřejnosti je tedy dán zcela mimořádný veřejný zájem).

34. S ohledem na výše uvedené odvolací soud uzavírá, že existence nezbytné komunikační potřeby byla v projednávané věci zcela jednoznačně prokázána. Tento závěr vyplývá nejen z Kapacitního posouzení podchodu [název] č. 04/2025, ale rovněž z dalších důkazů provedených v řízení (viz bod 32.), které jsou s tímto – žalobkyní zpochybňovaným – důkazem v souladu. Odvolací soud navíc konstatuje, že v případě přístupu k nástupišti [název] lze u naplnění komunikační potřeby uvažovat i o možné notorietě (srov. MELZER, Filip, TÉGL, Petr. Metro jako věc v právním smyslu. Bulletin advokacie, 2019, č. 7–8, s. 19–29).

35. Námitku žalobkyně, která zpochybňuje věrohodnost Kapacitního posouzení podchodu [název] z důvodu ekonomické provázanosti žalované a společnosti [právnická osoba]., jež posouzení vypracovala (viz výpis z registru smluv předložený žalobkyní), považuje odvolací soud za zcela účelovou.

36. Na základě doplněného dokazování odvolací soud naopak nemá za prokázané, že by předmětné prostory nebyly od roku 1975, resp. 1991, kdy byl dům č. p. [číslo] navrácen [jméno FO], [tituly za jménem] [jméno FO] a [jméno FO] (původní spoluvlastníci), tj. od nepaměti, užívány veřejností z naléhavé komunikační potřeby, resp. že by původní spoluvlastníci poté, co jim byla předmětná nemovitost navrácena, činili kroky k tomu, aby veřejnému užívání předmětných prostor aktivně zabránili. Žalobu, kterou se původní spoluvlastníci v roce 1998, tj. 7 let poté, co jim byl dům č. p. [číslo] navrácen, domáhali proti žalované určení svého vlastnického práva k předmětným prostorům, odvolací soud nepovažuje za projevení aktivního nesouhlasu s veřejným užíváním předmětných prostor ve smyslu shora citované judikatury. Souhlas s veřejným užíváním může být dán výslovně či mlčky, přičemž v případě tzv. konkludentního souhlasu postačuje pouhá nečinnost vlastníka, tj. že ten po dlouhou dobu trpí užívání svého pozemku širokou veřejností a aktivně proti němu nezasahuje. Jinými slovy pro vyloučení souhlasu s veřejným užíváním je vyžadováno projevení včasného kvalifikovaného nesouhlasu, což v projednávaném případě prokázáno nebylo. Žaloba na určení vlastnického práva z roku 1998 totiž nebyla v tomto směru ani včasná (původní spoluvlastníci 7 let mlčky tolerovali užívání svého pozemku širokou veřejností), ani kvalifikovaná (původní spoluvlastníci se nedomáhali omezení průchodnosti předmětných prostor širokou veřejností). Žalobkyně tedy i přes opakovanou výzvu odvolacího soudu ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neunesla břemeno důkazní ohledně neudělení souhlasu původních spoluvlastníků k veřejnému užívání předmětných prostor a s žalobou na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných prostor žalovanou bez právního titul proto nemůže být úspěšná.

37. Odvolací soud uzavírá, že žalovaná užívá předmětné prostory na základě veřejnoprávního titulu – tzv. akt věnování veřejnému užívání – který nárok na vydání bezdůvodného obohacení vylučuje. Nárok žalobkyně proto není důvodný.

38. S ohledem na uvedené odvolací soud postupoval podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a napadený mezitímní rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3226/2010).

39. S ohledem na změnu napadeného rozsudku odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a to tak, že právo na jejich náhradu přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. plně úspěšné žalované. Náklady žalované v řízení před soudy obou stupňů činí celkem 244.033 Kč a sestávají z odměny advokáta ve výši 197.780 Kč za 11 úkonů právní služby po 17.980 Kč podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 26. 2. 2024, účast na jednání soudu dne 24. 6. 2024, účast na místním šetření dne 25. 6. 2024, vyjádření ze dne 11. 7. 2024, účast na jednání soudu dne [datum], odvolání ze dne 8. 8. 2024, účast na jednání odvolacího soudu dne [datum], vyjádření ze dne 10. 4. 2025, nahlížení do spisu dne 25. 3. 2025 a účast na jednání soudu dne [datum]), paušální náhrady hotových výdajů ve výši 2.100 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024 za 7 úkonů po 300 Kč, paušální náhrady hotových výdajů ve výši 1.800 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 za 4 úkony po 450 Kč a 21 % DPH z částky 201.680 Kč ve výši 42.353 Kč. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud určil podle § 160 o. s. ř.

Poučení