28 Cdo 2542/2025-215

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Safety Real, fond SICAV, a.s., identifikační číslo osoby 247 99 751, se sídlem v Praze 8, Křižíkova 213/44, zastoupená Mgr. Jakubem Kántorem, advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 94/8, proti žalované: Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, identifikační číslo osoby 000 05 886, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 42/217, zastoupená JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, o zaplacení 2 413 973,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 25/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, č. j. 30 Co 356/2024-176, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22 300,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně, advokátky JUDr. Lenky Příkazské.

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 7. 2024, č. j. 40 C 25/2024-85, rozhodl, že „žaloba je po právu, o výši nároku žalobkyně a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto samostatným rozsudkem.“ 2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 4. 2025, č. j. 30 Co 356/2024-176, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o zaplacení částky 2 413 973,20 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

3. Zaplacení uvedené částky se žalobkyně domáhala jako bezdůvodného obohacení (peněžité náhrady), jež mělo žalované vzniknout užíváním specifikované části nemovitosti ve spoluvlastnictví žalobkyně (pozemek, jehož součástí je dům č. p. 807) ke vstupu a výstupu ze stanice metra v období od 22. 1. 2021 do 22. 1. 2024, aniž by žalované (dle tvrzení žalobkyně) k takovému užívání svědčil právní titul.

4. Odvolací soud vzal za správné soudem prvního stupně učiněné závěry o posouzení předmětných prostor jako součásti domu č. p. 807 (adaptací na vstup do stanice metra, k níž došlo v polovině sedmdesátých let minulého století, se prostory z občanskoprávního hlediska nestaly součástí stavby metra). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále jen „o. z.“) je v přítomné věci vyloučen, neboť předmětné prostory jsou užívány na základě tzv. aktu věnování veřejnému užívání. Odkazuje na předpoklady vzniku veřejného prostranství a veřejně přístupných účelových komunikací, jež jsou jeho podmnožinou, odvolací soud konstatoval, že jde o prostor užívaný širokou veřejností (coby vstup a výstup do stanice metra, potažmo i jako přístup do podzemního krytu civilní ochrany), svou komunikační funkcí nenahraditelný a sloužící danému veřejně prospěšnému účelu. Akcentoval, že souhlas s veřejným užíváním může být dán výslovně či mlčky, přičemž na tzv. konkludentní souhlas lze usuzovat i z déletrvající pasivity vlastníka, jež veřejné užívání trpí. V přítomné věci odvolací soud vyšel i ze zjištění, že žalobkyně nemovitost (spoluvlastnický podíl o velikosti 1/2) nabyla v roce 2018 koupí od původních spoluvlastníků, kteří – poté, co jim byla dotčená nemovitost v r. 1991 navrácena v restituci – nečinili včasné a kvalifikované kroky (implikující nesouhlas s veřejným užíváním) k tomu, aby veřejnému užívání předmětných prostor zabránili a veřejné užívání trpěli.

5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o hlediska uvedená v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Svými námitkami dovolatelka míří na závěr odvolacího soudu o naplnění znaků veřejného prostranství (či veřejně přístupné účelové komunikace), včetně toho, že byl dán souhlas vlastníka (jejích předchůdců) s veřejným užíváním daného prostoru; vytýká, že odvolací soud na ni v tomto směru přenesl důkazní břemeno, ačkoliv se negativní skutečnosti ve sporu neprokazují. Má za to, že v rozhodovací praxi dosud nebyla řešena otázka lhůty a formy (způsobu) vyjádření nesouhlasu vlastníka s veřejným užíváním věci. Klade i otázku, je-li možné hodnotit daný prostor jako veřejný, má-li být beneficientem bezdůvodného obohacení subjekt soukromého práva. K tomu požaduje, aby bylo přehodnoceno řešení otázky neodvolatelnosti souhlasu s užíváním prostoru jako veřejného. Poukazuje na rozličnost judikatury při posuzování nároku na vydání bezdůvodného obohacení v případě různých druhů veřejného prostranství. Závěrem namítá i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

6. Žalovaná podala k dovolání nesouhlasné vyjádření.

7. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.

8. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

10. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

11. V posuzované věci odvolací soud založil své rozhodnutí (o zamítnutí podané žaloby na poskytnutí peněžité náhrady) na závěru, že předmětné prostory jsou užívány veřejností na základě tzv. aktu věnování obecnému (veřejnému) užívání, učiněného konkludentně předchůdci žalobkyně (tehdy spoluvlastníky), jímž je vázána i žalobkyně (nemovitou věc nabyla do spoluvlastnictví od předchozích spoluvlastníků smluvně již s tímto omezením) a jež vylučuje vznik bezdůvodného obohacení.

12. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je institut veřejného prostranství [§ 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, či podle ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)] jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků (srov. zejm. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06, neobo ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 5/07). Vedle prostor v zákoně výslovně uvedených (náměstí, ulice, chodníky…), jež jsou již ze své podstaty veřejným prostranstvím, půjde i o další prostory v obci, jež naplňují veškeré znaky veřejného prostranství (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016, a ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020, nebo usnesení ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2442/2021, a ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3158/2024). Prvním z nich je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. Druhým znakem, jejž lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží; jde především o účel dopravní, účel hospodářský a sociální či účel rekreační. K tomu přistupuje i souhlas vlastníka s tímto veřejným užíváním.

13. Souhlas vlastníka s veřejným užíváním se vyžaduje pouze pro vznik veřejného prostranství, nikoliv však nezbytně i pro jeho (další) existenci. Veřejné užívání totiž nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci; vlastník i jeho právní nástupci jsou vysloveným souhlasem vázáni (k tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1074/2025, či již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2442/2021). Podmínku souhlasu pak explicitně v minulosti formulovala judikatura (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012-42, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 As 20/2003-64, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06) i ve vztahu k institutu veřejně přístupných účelových komunikací, které jsou podmnožinou veřejných prostranství. Pozemek, jenž se nachází v soukromém vlastnictví, se pak stává veřejně přístupnou účelovou komunikací, jsou-li splněny dva předpoklady, a to jednak, že byl k obecnému užívání věnován, a že toto užívání slouží k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2025, sp. zn. 28 Cdo 254/2025).

14. K věnování veřejnému užívání může – jak výše naznačeno – dojít buď vlastníkem výslovně projeveným souhlasem, anebo konkludentním strpěním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1661/2022, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 5 As 27/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014). Institut obecného užívání přitom představuje výjimečné omezení vlastnického práva reagující na komunikační potřebu veřejnosti jakožto neomezeného okruhu osob. Platí zde pravidlo jednostranně neodvolatelného věnování pozemků do obecného užívání. Učinil-li věnování k takovému užívání některý z právních předchůdců vlastníka, nelze jeho následnému nesouhlasu přiznat právní následky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4392/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 802/2019). Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reflektující závěry nálezové judikatury Ústavního soudu pak vychází i z konkluze, že vlastník pozemku, jenž není restituentem (pozemek nabyl např. v dražbě), nemá na peněžitou náhradu za veřejné užívání jím vlastněného pozemku, na němž se nachází pozemní komunikace, nárok (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1661/2022, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06). V usnesení ze dne 4. 8. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1074/2025, Nejvyšší soud dále vyslovil, že projev vůle, kterým vlastník souhlasí s omezením svého vlastnického práva, v sobě zahrnuje i vůli činit tak bezúplatně, tedy „věnovat“ věc veřejnému užívání. Souhlasí-li tak vlastník s užíváním svého pozemku kupř. jako veřejné účelové komunikace, jedná se o dobrovolné omezení vlastnického práva, jež není slučitelné s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení za užívání dotčeného pozemku jako veřejného prostranství (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1074/2025, obdobně viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3158/2024). Stejný závěr, opřený o argumentaci ústavněprávní, zastává i recentní judikatura Ústavního soudu (viz nález ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. I. ÚS 2541/25).

15. Od výše nastíněných závěrů rozhodovací praxe se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak neodchýlil, zabýval-li se podrobně tím, je-li dotčený prostor zatížen takovým veřejným užíváním, jež vylučuje vznik bezdůvodného obohacení, a své závěry – i co do naplnění jednotlivých znaků (přístupnost prostoru, jeho veřejně prospěšný účel, konkludentní souhlas vlastníka) podrobně a přesvědčivě odůvodnil. Ve světle učiněných zjištění (včetně těch, jež se vztahují k funkci, kterou daný prostor plní a pro jejíž plnění je nenahraditelný – naplňování nutné komunikační potřeby) nejde o závěr nepřiměřený.

16. Zpochybňují-li se snad dovoláním i odvolacím soudem učiněná skutková zjištění, nelze než připomenout, že dovolací přezkum je v souladu s § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod, a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Z řečeného pak plyne, že při posuzování přípustnosti i důvodnosti dovolání Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

17. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že ji nesprávně zatížil důkazním břemenem stran okolností, že souhlas s veřejným užíváním nebyl dán, neboť tzv. negativní tvrzení se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují, nelze než znovu uvést, že k věnování veřejnému užívání postačuje konkludentní souhlas s veřejným užíváním (jeho strpění); skutečnosti o tom měl odvolací soud za zjištěné (prokázané), akcentoval-li přitom i to, že předchůdci žalobkyně nemovitost nabyli již v roce 1991, po řadu let trpěli veřejné užívání dotčených prostor (i zmiňovanou žalobu týkající se nabyté nemovitosti podali až sedm let poté, kdy jim byla vydána, a aniž by se jí domáhali omezení užívání předmětných prostor a později ji vzali zpět), proti veřejnému užívání efektivně nebrojili a nemovitost v roce 2018 prodali. V dané souvislosti lze zopakovat, že na konkludentní souhlas s veřejným užíváním lze usuzovat i z nečinnosti vlastníka, kdy dlouhou dobu trpí užívání svého pozemku širokou veřejností (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1732/2023) a kdy bude vždy na posouzení konkrétních okolností případu, zdali vlastník trpí užívání svého pozemku neomezeným počtem osob již po dostatečně dlouhou dobu, takže lze usoudit na to, že jím byl konkludentní souhlas dán (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016). I tyto okolnosti odvolací soud kvalifikovaně vyhodnotil a jím učiněné závěry nejsou nepřiměřené.

18. Žalobkyně pak nemovitost nabyla od jeho vlastníka (podílových spoluvlastníků) již s uvedeným omezením (jehož si také musela být vědoma; šlo o omezení zjevné).

19. Nejvyšší soud také neshledal důvody k přehodnocení dosavadní rozhodovací praxe (viz výše), podle níž se souhlas s veřejným užíváním pozemku vyžaduje pouze ke vzniku veřejného prostranství (či veřejně přístupné účelové komunikace), nikoliv k jeho trvání (dovolatelkou nastolená otázka neodvolatelnosti souhlasu s užíváním prostoru jako veřejného), která je – jako ústavně konformní – přijímána i recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu (k tomu srov. již výše odkazovaný nález ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. I. ÚS 2541/25).

20. Formuluje-li dovolatelka otázku, lze-li uvažovat o veřejném statku i v situaci, kdy beneficientem v přítomné věci (obohaceným) má být subjekt soukromého práva, nelze než uvést, že na této otázce (jejím řešení) rozhodnutí odvolacího soudu (o zamítnutí žaloby) nespočívá, pročež nemůže založit přípustnost dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Pro rozhodnutí byl určující zejména ten závěr, že předchozí vlastník (spoluvlastníci) nemovitosti, od kterého ji později nabyla žalobkyně, souhlasil s veřejným užíváním dotčených prostor, což (na straně kohokoliv) vylučuje vznik bezdůvodného obohacení (a nejde ani o nucené omezení vlastnického práva, za něž by příslušela náhrada ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), kdy se pak i otázka – odvolacím soudem okrajově zmíněná – který subjekt má být v takovém případě povolán do řízení (zda jím má být obec nebo jím může být i jiná osoba) stává podružnou a pro rozhodnutí nevýznamnou.

21. Nad rámec výše uvedeného lze zmínit, že dle rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2025, sp. zn. 22 Cdo 978/2025) jsou přístupové a výstupní cesty ze stanice metra vedoucí skrz jiné nemovitosti, jež nejsou stavbou dráhy, tj. nejsou součástí vlastní stavby dráhy metra ani nejsou doplňkovou stavbou dráhy ve smyslu § 5 odst. 1 věty druhé zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, součástí dráhy. [Termín dráha označuje dopravní cestu určenou pro pohyb drážních vozidel, přičemž sama dráha je pak tvořena různými právními entitami, jež zákon označuje jako součásti dráhy.] V rozsudku ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1484/2024, Nejvyšší soud pak ve věci o vydání bezdůvodného obohacení za užívání prostoru v budově jiného vlastníka pro účely nouzového východu z nástupiště stanice metra (jenž byl shledán součástí budovy) rovněž nevyloučil potencialitu, že takový východ může být zatížen právem veřejného (obecného) užívání, a to zejména jako součást dráhy metra ve smyslu dopravní cesty (k posouzení této otázky zavázal v odkazovaném rozhodnutí soud nižšího stupně). Z odborné literatury k tomu viz také MELZER, F., TÉGL, P.: Právní režim užívání přístupových a výstupních cest ze stanice metra. In DOBROVOLNÁ, E., HAVLÍK, D., KRÁLÍK, M. a kol. Pocta Jiřímu Spáčilovi. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 219 a násl.

22. Konečně, namítá-li dovolatelka i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jde o výtky vystihující vady řízení, k nimž dovolací soud (v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. věty druhé o. s. ř.) přihlíží (jen) v případě přípustného dovolání; zmatečnosti ani jiné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). Vytýkaným defektem nadto rozhodnutí odvolacího soudu ani postiženo není, tedy nelze je označit za nepřezkoumatelné. Z jeho odůvodnění je zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a případné dílčí nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelky (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).

23. Z uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem (v dovoláním předestřené otázce) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.

24. Proti rozhodnutí v části výroku o nákladech řízení (zde výrok II) je pak přípustnost dovolání výslovně vyloučena (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

25. Proto Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).

26. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco k nákladům (k náhradě oprávněné) žalované, jež se prostřednictvím zástupkyně z řad advokátů vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 17 980 Kč, spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 3 870,30 Kč.

27. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

28. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na stránkách Nejvyššího správního soudu (www.nssoud.cz) a rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení