30 Co 366/2024-233

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Vogelové a soudců Mgr. Romana Flanderky a Mgr. Ivany Štěpánové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Mgr. Janem Hraškem sídlem Revoluční 123/17, 460 01 Liberec 4 proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti ČR sídlem Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2 za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem Adresa žalované B o náhradu nemajetkové újmy ve výši 890 000 Kč, o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 23 C 186/2023-192 ze dne 11. června 2024

I. Řízení o odvolání žalované proti výroku I rozsudku okresního soudu se zastavuje.

II. Odvolání žalované proti výroku III rozsudku okresního soudu se odmítá.

III. Rozsudek okresního soudu se v části výroku II, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 3 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 250 Kč od 2. 8. 2023 do zaplacení, potvrzuje.

IV. Rozsudek okresního soudu se v části výroku II, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 81 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 81 750 Kč od 2. 8. 2023 do zaplacení, mění tak, že se v této části žaloba zamítá.

V. Rozsudek okresního soudu se v části výroku III, jíž byla žaloba zamítnuta co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 106 750 Kč od 2. 8. 2023 do 12.10.2023, mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 106 750 Kč od 2. 8. 2023 do 12.10.2023, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. V části výroku III, jíž byla žaloba zamítnuta co do požadavku žalobce na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 890 000 Kč za den 1. 8. 2023 a na zaplacení částky 698 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 698 250 Kč od 2. 8. 2023 do zaplacení, se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

VII. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 23 869 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jana Hraška.

VIII. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 23 401,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jana Hraška.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zastavil řízení co do zaplacení částky 106 750 Kč a co do zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 13. 10. 2023 do zaplacení (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 85 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 85 000 Kč od 2. 8. 2023 do zaplacení (výrok II), zamítl žalobu v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal více, než bylo přiznáno výrokem II (výrok III) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce náhradu nákladů řízení ve výši 34 912 Kč (výrok IV). Z odůvodnění se podává, že bylo rozhodováno o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalovanou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem, konkrétně žalobce požadoval v souvislosti s trestním řízením vedeným u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 40/2016, jež skončilo zproštěním obžaloby, náhradu za nemajetkovou újmu v celkové výši 890 000 Kč, z toho 100 000 Kč za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, 390 000 Kč za „evidovaný záznam odsouzení v rejstříku trestů v době dočasného pravomocného odsouzení“ a 400 000 Kč za „útrapy způsobené trestním stíháním trvajícím 8 let“.

2. Okresní soud objasnil, že dne 6. 6. 2014 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro trestný čin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, 2 písm. a), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“), přičemž trestní stíhání skončilo odsuzujícím rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 5. 2019, kterým byl žalobci uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem za stanovení zkušební doby v trvání 15 měsíců. Proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno dovolání a Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 11. 2019 rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího zrušil s tím, že o trestný čin podle § 340 trestního zákoníku se jednat nemohlo, avšak žalobce se mohl případně dopustit trestného činu podle § 341 odst. 1 trestního zákoníku. V dalším řízení byl žalobce nejprve rozsudkem okresního soudu ze dne 5. 2. 2021 uznán vinným trestným činem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 trestního zákoníku, tento rozsudek však byl odvolacím soudem zrušen a okresnímu soudu bylo uloženo, aby se nadále zabýval především tím, zda žalobce měl ze svého jednání nějaký prospěch. Okresní soud nato rozsudkem ze dne 15. 6. 2022, který nabyl právní moci dne 17. 8. 2022, žalobce obžaloby zprostil. Dne 1. 2. 2023 žalobce uplatnil u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy v celkové výši 890 000 Kč dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Žalovaná nárok žalobce uspokojila pouze z části a až po podání žaloby, kdy žalobci na základě svého písemného stanoviska ze dne 13. 10 2023 vyplatila částku 106 750 Kč, z čehož částka 96 750 Kč byla žalobci přiznána jako náhrada za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a částka 10 000 Kč byla žalobci přiznána jako náhrada za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, resp. za několikaměsíční existenci pravomocného odsouzení. V rozsahu částky 106 750 Kč a úroku z prodlení z této částky od 13. 10. 2023 byla žaloba vzata zpět a řízení bylo ve stejném rozsahu zastaveno. Okresní soud uzavřel, že jsou v daném případě naplněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. a že žalobci náleží jak právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím podle § 8 zákona, tak i právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Jednotlivé nároky žalobce posoudil okresní soud tak, že v případě uplatněných částek ve výši 100 000 Kč a 400 000 Kč jde o nárok představující nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým trestním stíháním a v případě uplatněné částky 390 000 Kč jde o nárok představující nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem.

3. Pokud jde o délku trestního řízení, okresní soud s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu vysvětlil, že při odškodňování nepřiměřené délky řízení se vychází z presumpce, že nepřiměřená délka řízení sama o sobě znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu není třeba vyžadovat. V posuzovaném případě okresní soud dospěl k závěru, že trestní řízení od oznámení zahájení trestního stíhání žalobci trvalo celkem 8 let a 2 měsíce, což hodnotí jako dobu nepřiměřeně dlouhou. Okresní soud konstatoval, že trestní věc bylo třeba považovat za složitější, a to s ohledem na větší množství vyslýchaných svědků a s ohledem na právní kvalifikaci skutku, kdy sice Nejvyšší soud v rámci rozhodnutí o dovolání vyloučil kvalifikaci stíhaného skutku podle § 340 trestního zákoníku, zároveň ale nevyloučil trestnost skutku a připustil možnost, že by spáchaný skutek mohl naplnit znaky přečinu podle § 341 trestního zákoníku, v důsledku čehož se těžiště dokazování následně v řízení před okresním soudem přesunulo do zkoumání naplnění všech znaků skutkové podstaty podle § 341 trestního zákoníku. Zároveň okresní soud shledal v trestním řízení celkem tři průtahy, všechny ve fázi po podání obžaloby. Za průtah spatřoval časovou prodlevu mezi podáním odporu a nařízením prvního hlavního líčení, časovou prodlevu mezi vrácením spisu od dovolacího soudu a nařízením hlavního líčení dne 20.8.2020 a časovou prodlevu mezi vrácením spisu od odvolacího soudu a nařízením dalšího hlavního líčení. Okresní soud přitom neshledal, že by žalobce svým jednáním přispěl k průtahům v řízení. Při učení výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vyšel okresní soud z judikaturou dovozené základní částky 15 000 Kč za první dva roky řízení a dále ze shodné částky za každý další rok trvání řízení, přičemž shledal důvody pro navýšení této základní částky o 20 % s ohledem na zjištěné průtahy v řízení a na nesprávnou právní kvalifikace skutku na počátku trestního řízení, ale zároveň shledal i důvody pro snížení základní částky o 10 % s ohledem na složitost věci. Žalobci tak dle okresního soudu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení náleží částka 118 250 Kč (vycházeno z částky 16 500 Kč za první dva roky řízení a dále ze stejné částky za každý další rok řízení), z čehož však 96 750 Kč již bylo žalobci vyplaceno, a proto okresní soud přiznal žalobci částku 21 500 Kč, odpovídající rozdílu uvedených částek.

4. Pokud jde o odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, okresní soud shledal oprávněným nárok žalobce ve výši 73 500 Kč, která představuje odškodnění za příkoří způsobené trestním stíháním, přičemž při určení výše nemajetkové újmy vyšel okresní soud z částky 9 000 Kč za každý rok trestního stíhání. Tato částka byla okresním soudem stanovena na základě vyžádaných a k důkazu provedených rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 2, kterými bylo rozhodováno o nárocích na zadostiučinění v obdobných případech, kdy okresní soud vycházel zejména z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 17 C 107/2015 – 179 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 13 Co 356/2016 – 206. Okresní soud zároveň dospěl k závěru, že negativní dopady zahájeného trestního stíhání do své osobnosti žalobce sice tvrdil, ale neprokázal, případně byly tyto dopady provedeným dokazováním vyvráceny. Šlo o zdravotní stav žalobce zhoršený vlivem trestního řízení, který žalobce neprokázal, nemožnost rozvíjení vztahu s dcerou, kdy bylo prokázáno, že vztah mezi žalobcem a jeho dcerou nebyl rozvíjen z jiných důvodů než z důvodů trestního stíhání, neudělení státního občanství, kdy souvislost s trestním řízením nebyla prokázána a nemožnost být jednatelem společnosti, ohledně čehož okresní soud uzavřel, že trestní stíhání ani dočasné pravomocné odsouzení nebylo překážkou podnikání žalobce. Z částky 73 500 Kč, na kterou měl žalobce v důsledku nezákonného trestního stíhání dle okresního soudu nárok, již byla částka 10 000 Kč vyplacena, okresní soud proto žalobci přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 63 500 Kč.

5. Celkem tedy byla žalobci přiznána částka ve výši 85 000 Kč a dále též úrok z prodlení z této částky, plynoucí od 2.8.2023, neboť okresní soud dospěl k závěru, že marným uplynutím lhůty 6 měsíců poté, co svůj nárok uplatnil postupem podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb., vznikl žalobci nárok na úrok z prodlení. Ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta.

6. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 a § 146 odst. 2 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), s přihlédnutím k rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 820/2014 a Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3194/22, když žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení v celém rozsahu, a to ve výši 34 912 Kč.

7. Proti rozsudku okresního soudu se včas odvolali oba účastníci, žalobce pouze proti výroku III, žalovaná pak do všech výroků.

8. Žalobce v odvolání uvádí, že okresní soud sice správně aplikoval kritéria Nejvyššího soudu pro posuzování odškodnění za újmu způsobenou státem v rámci trestního řízení, a rozhodnutí tak není v rozporu s aktuální judikaturou, avšak okresnímu soudu vytýká, že nepřistoupil k odškodnění žalobce za zlý úmysl státu. Tento žalobce spatřuje v tom, že orgány činné v trestním řízení se systematicky snažily na stíhané skutky použít nesprávnou právní kvalifikaci, a to proto, že shledání jedince vinným z trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 trestního zákoníku je podstatně snazší než shledání jedince vinným ze spáchání trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 trestního zákoníku, neboť v případě druhého jmenovaného trestného činu je nutné prokázat majetkový či jiný prospěch pachatele. Žalobce přitom na nesprávnou právní kvalifikaci upozorňoval a soudy se s jeho námitkami nijak nevypořádaly. Tento postup podle žalobce tak nelze přičíst pouhé neznalosti judikatury. Navrhuje proto, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobci bude přiznána též zbývající částka ve výši 698 250 Kč včetně úroku z prodlení ve výši 15 % za dobu od 1. 8. 2023.

9. Žalovaná v odvolání vytýká okresnímu soudu, že při posuzování nároku na nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení zcela pominul přítomnost mezinárodního prvku ve věci a rovněž nebylo zohledněno, že šlo o rozsáhlou činnost celorepublikového charakteru. Dva ze zjištěných průtahů považuje žalovaná za omluvitelné a délku řízení nikterak zásadně prodlužující. Okresní soud dále podle žalované nesprávně stanovil výši nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, neboť výši zadostiučinění nelze určit totožnou metodou jako u nepřiměřené délky řízení, tedy přepočítávat ji na jednotku času. Nadto přiznanou výši nemajetkové újmy považuje žalovaná za nepřiměřenou, nemravnou, obzvlášť za situace, kdy žalobce žádný zásah do osobnostní sféry neprokázal. Srovnání s obdobnými případy pak podle žalované neobstojí, neboť v těchto případech byly odškodňovány osoby za omezení osobní svobody, zatímco žalobce na osobní svobodě omezen nebyl. Žalovaná rovněž namítá nesprávnost výroku o nákladech řízení, kdy žalobci byla přiznána náhrada i za úkon jeho zástupce spočívající v uplatnění nároku před žalovanou, ač to je podle § 31 odst. 4 zákona č. 82/1992 Sb. vyloučeno. Navrhuje proto, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne.

10. Při jednání před odvolacím soudem vzala žalobkyně odvolání proti výroku I rozsudku okresního soudu zpět, odvolací soud proto řízení o odvolání žalované proti výroku I podle § 207 odst. 2 o. s. ř. zastavil.

11. Pokud jde o odvolání žalované proti výroku III rozsudku okresního soudu, odvolací soud konstatuje, že žalovaná není subjektivně legitimována k podání odvolání proti tomuto výroku, neboť výrokem III byla žaloba částečně zamítnuta, a tedy žalované jím nebyla uložena žádná povinnost ani jí nebyla způsobena žádná újma. Odvolací soud proto odvolání žalované proti výroku III rozsudku okresního soudu podle § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítl.

12. Odvolací soud přezkoumal k odvolání obou účastníků rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu včetně řízení jeho vydání předcházejícího podle § 214 odst. 1 o. s. ř. při jednání a dospěl k závěru, že jsou zde důvody pro jeho částečnou změnu.

13. Okresní soud provedl dokazování v potřebném rozsahu a na jeho základě správně zjistil skutkový stav, ze kterého vychází i odvolací soud. Ten pro stručnost v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku okresního soudu. Odvolací soud považuje dokazování provedené okresním soudem za dostačující a neshledal důvod pro doplnění dokazování či pro opakovaní již provedených důkazů.

14. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

15. Podle § 5 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

16. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

17. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

18. Podle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

19. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

20. Podle § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 (tj. u Ministerstva spravedlnosti). Podle § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

21. Podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

22. Ačkoli okresní soud v rozsudku podrobně vyložil judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vztahující se k uplatňování nároků podle zákona č. 82/1998 Sb., závěry z této judikatury plynoucí okresní soud neaplikoval správně ve vztahu ke všem nárokům, a proto se odvolací soud s právním hodnocením okresního soudu ztotožňuje pouze částečně. Žalobcem požadovanou částku 100 000 Kč okresní soud správně posoudil jako nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, částku 390 000 Kč pak okresní soud rovněž správně posoudil jako zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí. Jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí je však třeba posuzovat i požadavek na zaplacení 400 000 Kč za „osmileté útrapy nezákonného stíhání“, okresním soudem nesprávně posouzený jako újma způsobená nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Pakliže okresní soud i tento nárok posoudil jako nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a k výši újmy dospěl obdobně jako v případě částky 100 000 Kč stanovením částky náležející žalobci za jeden rok a vynásobením této částky počtem let, po které bylo trestní řízení vedeno, ve svém důsledku to znamená, že žalobce byl za nepřiměřenou délku trestního řízení odškodněn dvakrát. Takový postup je chybný. Posouzení, zda jde o náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo o náhradu nemajetkové újmy vzniklé nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, je přitom zásadní, neboť tyto nároky se posuzují podle jiných kritérií.

23. Pokud jde o náhradu za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, okresní soud správně dovodil, že při odškodnění této újmy se vychází z presumpce, že nepřiměřená délka řízení sama o sobě způsobuje účastníkovi řízení újmu, a proto se další důkazy v tomto ohledu nevyžadují. Již ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R/2011, bylo dovozeno, že nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1, věta třetí, a § 22 odst. 1, věta třetí, zákona č. 82/1998 Sb. je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. Na toto stanovisko se stejnými závěry pak navazuje další judikatura Nejvyššího soudu, například rozsudek ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015, rozsudek ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4176/2013, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 17/2015, nebo usnesení ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1598/2022.

24. V posuzovaném případě bylo trestní řízení vůči žalobci vedeno 8 let a 2 měsíce, přičemž odvolací soud souhlasí se závěrem okresního soudu, že jde o délku nepřiměřeně dlouhou. Okresní soud při stanovení výše zadostiučinění vyšel ze základní částky 15 000 Kč za první dva roky trestního stíhání a následně za každý další rok trestního stíhání, a to s odkazem na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 20211, Cpjn 206/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R/2011. V odůvodnění rozsudku se okresní soud vypořádal se všemi okolnostmi, které mají vliv na stanovení výše zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a podrobně vysvětlil, na základě čeho má za to, že jsou zde důvody pro zvýšení základní částky (zjištěné průtahy v řízení a nesprávná právní kvalifikace skutku) a zároveň důvody pro snížení základní částky (složitost věci). Úvahy okresního soudu nejsou zjevně nepřiměřené, jsou v souladu s judikaturou a odpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Závěr ohledně nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení proto zcela obstojí. Žalobce by tak měl právo na náhradu nemajetkové újmy v celkové výši 118 250 Kč, a to 16 500 Kč za první dva roky řízení a dále 16 500 Kč za každý další rok řízení (tj. za 6 let a 2 měsíce). Žalobou však byla uplatněna pouze částka 100 000 Kč, a protože soud je vázán žalobním návrhem, který nemůže překročit (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), lze žalobci přiznat pouze částku 100 000 Kč. Žalovaná již žalobci vyplatila částku 96 750 Kč, žalobce tak má právo pouze na rozdíl těchto částek, tedy na částku 3 250 Kč. Pouze v této části (a úroku z prodlení s odůvodněním níže) byl proto výrok II rozsudku okresního soudu podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen.

25. Pokud jde o nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím, pak z výše citovaných ustanovení vyplývá, že podmínkou nároku je pravomocné rozhodnutí, jež bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Tak má právo na náhradu újmy způsobené sdělením obvinění ten, jehož trestní stíhání neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem a jenž byl zproštěn obžaloby. Tato podmínka je v posuzovaném případě splněna, neboť žalobce byl rozsudkem okresního soudu ze dne 15. 6. 2022, který nabyl právní moci dne 17. 8. 2022, obžaloby zproštěn. Existence nezákonného rozhodnutí je však pouze jedna z více podmínek vzniku nároku na náhradu nemajetkové újmy. Zatímco nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení postačí tvrdit, v případě nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím musí žalobce tvrdit a také prokázat zcela konkrétní zásahy do osobnostní sféry, přičemž vzniklá újma musí být s nezákonným rozhodnutím v příčinné souvislosti. Žalobce tvrdil, že kvůli trestnímu stíhání mu byla zamítnuta žádost o státní občanství, že nemohl rozvíjet vztah se svou dcerou, nemohl založit obchodní společnost a působit v ní jako jednatel a rovněž že došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu, konkrétně ke zhoršení zraku a vzniku obtíží nervového původu. Okresní soud správně uzavřel, že žalobce žádnou konkrétní újmu vzniklou v důsledku nezákonného trestního stíhání ve své osobnostní sféře neprokázal, když své závěry řádně odůvodnil. Z důvodu částečně odlišného právního názoru odvolacího soudu ohledně povahy uplatněných nároků byl žalobce v odvolacím řízení poučen o nutnosti nejen tvrdit, ale též prokázat způsobenou újmu. Žalobce na výzvu odvolacího soudu reagoval pouze tak, že není schopen svá tvrzení prokázat, protože není jak. Lze proto uzavřít, že žalobce vznik konkrétní újmy vzniklé v důsledku nezákonného rozhodnutí neprokázal, a tudíž nelze žalobci žádný nárok z tohoto titulu přiznat.

26. Nad rámec výše uvedeného odvolací soud k námitce žalobce týkající se odškodnění za údajný zlý úmysl státu, spočívající v tom, že orgány činné v trestním řízení se systematicky snažily použít chybnou právní kvalifikaci spáchaného skutku, uvádí následující. Okresní soud v odůvodnění rozsudku správně vysvětlil, že český právní řád nezná soukromoprávní institut sankční škody a sankční postih je vyhrazen výlučně státní moci a veřejnému právu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2778/2011). Civilní sankce může v souladu s povahou soukromého práva směřovat pouze k obnovení narušené rovnováhy, nikoliv k potrestání odpovědného subjektu. Přiměřené zadostiučinění v penězích proto může sloužit toliko ke zmírnění způsobené nemajetkové újmy, a nikoli k potrestání toho, kdo do osobnostních práv zasáhl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1218/2021). Účel zadostiučinění mající ve vztahu ke státu sankční charakter, z výše citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. nevyplývá. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu institut tzv. punitive nebo exemplary damages, tj. nekompenzačního odškodnění exemplární nebo represivní povahy, opakovaně odmítá s tím, že nemá v českém právním řádu oporu (srov. rozsudek ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4295/2016, rozsudek ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, či rozsudek ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 520/2014). Námitka neodškodnění žalobce za údajný zlý úmysl státu tak ve světle této judikatury nemůže obstát.

27. V části výroku II, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 81 750 Kč (nad rámec částky 3 250 Kč, ohledně které byl rozsudek okresního soudu potvrzen), představující nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení ve výši 18 250 Kč (21 500 Kč – 3 250 Kč) a nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve výši 63 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 81 750 Kč od 2. 8. 2023 do zaplacení, byl proto rozsudek okresního soudu odvolacím soudem podle § 220 o. s. ř. změněn tak, že se žaloba v uvedeném rozsahu zamítá.

28. Okresní soud správně posoudil otázku vzniku nároku žalobce na úrok z prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), když vyšel ze zjištění, že žalobce uplatnil své nároky u žalobkyně dne 1. 2. 2023, a tedy zákonná 6měsíční lhůta pro odškodnění uplynula dne 1. 8. 2023 (§ 605 odst. 2 o. z.). Od 2. 8. 2023 je tedy žalovaná v prodlení a žalobci vzniklo právo na úrok z prodlení ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to nejen z částek přiznaných mu rozsudkem okresního soudu, ve spojení s tímto rozsudkem, ale i z částky 106 750 Kč, avšak u této částky pouze za dobu od 2. 8. 2023 do 12. 10. 2023 (a nikoliv do zaplacení), což okresní soud pominul.

29. Okresní soud totiž nereflektoval skutečnost, že ohledně částky 106 750 Kč (a úroku z prodlení z této částky plynoucího od 13. 10. 2023 do zaplacení) byla žaloba vzata zpět pro chování žalované, která v této výši plnila až po podání žaloby, a tedy minimálně do data 13. 10. 2023, kdy žalovaná vydala stanovisko, ve kterém žalobci oznamuje, že mu přiznává a uhradí nárok ve výši 106 750 Kč, byla žalovaná s úhradou této částky v prodlení. V této části byl proto výrok III rozsudku okresního soudu odvolacím soudem podle § 220 o. s. ř. změněn tak, že žalované bylo uloženo žalobci zaplatit i úrok z prodlení z částky 106 750 Kč od 2. 8. 2023 do 12. 10. 2023, a to v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. do 3 dnů od právní moci rozsudku.

30. V části výroku III rozsudku okresního soudu, jíž byla žaloba zamítnuta co do požadavku žalobce na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 890 000 Kč za den 1. 8. 2023 a na zaplacení částky 698 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 698 250 Kč od 2. 8. 2023 do zaplacení, byl rozsudek okresního soudu podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen, neboť žalobci s odůvodněním výše na uvedená plnění nárok nevznikl. Odvolací soud tento výrok potvrdil ve správném znění tak, aby bylo přesně specifikováno, v jakém rozsahu nebylo žalobě vyhověno.

31. Protože odvolací soud změnil meritorní výroky napadeného rozsudku, rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. nejen o nákladech odvolacího řízení, ale podle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu rozhodl i o nákladech řízení před okresním soudem.

32. V řízení byly žalobcem uplatněny dva samostatné nároky, a to nárok na zaplacení nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení a nárok na zaplacení nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí. Je proto třeba posoudit úspěch účastníků ve vztahu ke každému z žalobou uplatněných nároků samostatně. Dovodil pak Nejvyšší soud např. v rozhodnutí ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1790/2010, či v rozhodnutí ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5210/2009, a v rozhodnutí ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, a též Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1665/11, či v nálezu ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3194/22, že poškozený (žalobce) má v řízení o náhradu nemajetkové újmy v zásadě plný úspěch, byl-li prokázán základ nároku a škůdci (žalovanému) bylo uloženo nahradit mu nemateriální újmu, byť nikoliv v plné výši požadované žalobou. Pouhý nesprávný odhad výše přiznaného budoucího nároku žalobcem proto nelze sankcionovat nepřiznáním náhrady nákladů řízení.

33. Ohledně nároku na zaplacení náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení bylo řízení částečně zastaveno na základě částečného zpětvzetí žaloby z důvodu plnění žalované po podání žaloby a ve zbývajícím rozsahu bylo žalobě vyhověno. Žalobce tak má dle § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Ve vztahu k požadavku na zaplacení náhrady nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí bylo řízení částečně zastaveno na základě částečného zpětvzetí žaloby z důvodu plnění žalované po podání žaloby a ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta. Vzhledem k výše popsaným kritériím, která se při rozhodování o nákladech řízení v případě nároků na náhradu nemajetkové újmy uplatňují, by žalobce měl i v tomto případě právo na náhradu nákladů řízení v celém rozsahu. Nelze však odhlédnout od skutečnosti, že ačkoli žalovaná na tento nárok po podání žaloby částečně plnila (částka 10 000 Kč za „evidenci odsouzení žalobce v rejstříku trestů“), což by svědčilo závěru o úspěchu žalobce, podle odvolacího soudu žalobci žádný nárok z tohoto titulu nevznikl, nad to žalováno bylo 790 000 Kč a žalovaná plnila 10 000 Kč, a tedy žalobou uplatněný požadavek lze hodnotit jako zjevně nepřiměřený. Jeví se proto jako spravedlivé, aby si ohledně tohoto nároku nesli účastnici náklady ze svého, a proto aplikoval § 150 o. s. ř., podle kterého žalobci právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

34. Žalobce byl v řízení zastoupen advokátem, má tak dle § 137 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu jeho odměny a hotových výdajů. Pro určení výše sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby je tarifní hodnotou dle § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), součet tarifních hodnot jednotlivých nároků projednávaných společně obdobně jako při spojení dvou a více věcí. U nároku na zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, ať již způsobenou nezákonným rozhodnutím či nepřiměřenou délkou řízení, je tarifní hodnotou částka dle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2024, sp. zn. 25 Cdo 216/2023).

35. Při rozhodování o výši nákladů řízení před okresním soudem odvolací soud postupoval podle advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024. Tarifní hodnota dle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu činí částku 50 000 Kč, součet tarifních hodnot v daném případě činí 100 000 Kč (2 x 50 000 Kč). Při tarifní hodnotě 100 000 Kč činí odměna advokáta podle § 7 bod 5. advokátního tarifu za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu částku 5 100 Kč. Na nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé nesprávným postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení připadá z uvedené tarifní hodnoty 50 %, tedy se jedná o částku 2 550 Kč za každý z úkonů právní služby. Zástupce žalobce v řízení před okresním soudem učinil celkem 7 úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), písm. d), písm. g) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, částečné zpětvzetí žaloby, účast při jednání dne 7. 12. 2023, účast při jednání dne 8. 2. 2024 v rozsahu dvou úkonů, účast při jednání dne 4. 6. 2024), odměna za zastoupení tak činí částku 17 850 Kč. Za úkon spočívající v podání žádosti o odškodnění u žalované nebyla odměna přiznána, a to s ohledem na § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., podle kterého poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu, přičemž i judikaturou je dovozováno, že za tento úkon advokátovi odměna nenáleží (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 445/16). Výše paušální náhrady hotových výdajů pak podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu činí částku 300 Kč na jeden úkon právní služby, při sedmi úkonech činí výše paušálních náhrad částku 2 100 Kč. Je přitom na místě paušální náhrady rozdělit rovnoměrně na uplatněné nároky, neboť výše paušální náhrady není odvislá od výše uplatněných nároků. V řízení byly uplatněny dva nároky, za nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé nesprávným postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení proto žalobci náleží ½ celkové výše paušálních náhrad, tedy částka 1 050 Kč. Dále žalobci náleží náhrada za daň z přidané hodnoty, kterou je zástupce povinen z odměny a náhrad odvést dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve výši 3 969 Kč (21 % z částek 17 850 Kč a 1 050 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř.) a náhrada za zaplacený soudní poplatek, rovněž v rozsahu 50 %, tedy ve výši 1 000 Kč. Za nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí žalobci náhrada nákladů řízení nebyla s odůvodněním výše přiznána. Žalobce má tedy právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 23 869 Kč.

36. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 2, odst. 3 o. s. ř. a 142 odst. 3 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobci byla přiznána náhradu nákladů řízení v celém rozsahu. Řízení o odvolání žalované proti výroku I rozsudku okresního soudu bylo na základě zpětvzetí žalované nikoli pro chování žalobce zastaveno, odvolání žalované proti výroku III rozsudku okresního soudu bylo odmítnuto, neboť žalovaná neměla aktivní věcnou legitimaci k podání odvolání proti tomuto výroku, v obou případech jde tedy o neúspěch žalované. Ve zbylém rozsahu byl žalobce převážně úspěšný, přičemž neúspěch byl jen v nepatrné části s ohledem na předmět řízení. Při rozhodování o výši nákladů odvolacího řízení postupoval odvolací soud podle advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025. Tarifní hodnota podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu činí částku 113 000 Kč, součet tarifních hodnot v daném případě činí 226 000 Kč (2 x 113 000 Kč). Při tarifní hodnotě 226 000 Kč činí odměna advokáta podle § 7 bod 5. advokátního tarifu za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu částku 9 220 Kč. Zástupce žalobce vykonal celkem 2 úkony podle § 11 odst. 1 písm. g), k) advokátního tarifu (odvolání a účast při jednání odvolacího soudu dne 28. 8. 2025), náleží mu tak odměna ve výši 18 440 Kč. Dále mu náleží náhrada hotových výdajů ve výši 900 Kč (2 x 450 Kč) dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrada daně z přidané hodnoty, kterou je zástupce povinen z odměny a náhrad odvést dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve výši 4 061,40 Kč (21 % z částek 18 440 Kč a 900 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř.). Náklady žalobce před odvolacím soudem tak činí celkem 23 401,40 Kč.

37. Náhradu nákladů řízení před okresním i odvolacím soudem bylo žalované dle § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř. uloženo zaplatit k rukám zástupce žalobce, a to v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. do 3 dnů od právní moci rozsudku.