30 Co 444/2024 - 248

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové a soudců JUDr. Kateřiny Kodetové a Mgr. Zdeňka Váni ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] pro doručení [adresa] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [společnost], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupená advokátem [jméno FO] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o neplatnost výpovědi pracovního poměru o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. července 2024 č. j. 29 C 78/2021-212 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje s tím, že soudem prvního stupně přiznanou náhradu nákladů je žalobce povinen zaplatit k rukám právního zástupce žalované.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 6.776 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [tituly před jménem] [jméno FO].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi pracovního poměru dané žalovanou žalobci dne 6. 9. 2021 a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 57.596 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pracovní pozice žalobce ([název]) byla zrušena rozhodnutím žalované o organizační změně ze dne 31. 8. 2021 (žalovaná zrušila 10 pracovních míst [název] v oddělení výroby z důvodu utlumení výroby zejména 3D tiskáren pro celosvětový nedostatek čipů v době covidu). Žalobce byl s organizační změnou seznámen dne 6. 9. 2021 a téhož dne mu byla doručena písemná výpověď pro nadbytečnost podle § 52 písm. c/ zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen ZP), kterou žalobce odmítl převzít. Zároveň nebylo prokázáno, že by žalobce žalované před doručením výpovědi řádně ve smyslu § 286 ZP oznámil a doložil založení odborové organizace, jakož i to, že tato organizace má minimálně tři členy. Proto nebylo třeba souhlasu takové organizace s výpovědí dané žalobci. Pokud žalobce tvrdil, že byl diskriminován z důvodu jeho národnosti a státní příslušnosti k [stát], soud prvního stupně konstatoval, že tato tvrzení žalobce nijak blíže nespecifikoval; navíc nebylo zjištěno, že by výběr zaměstnanců, kteří budou propuštění, byl ovlivněn jejich národností a státní příslušností. Soud prvního stupně proto uzavřel, že výpovědní důvod byl naplněn a žalobu jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

2. Rozsudek byl napaden včasným odvoláním žalobce, který namítal, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to z důvodů průtahů v řízení, na které si také důvodně stěžoval. Uvedl, že rozsudek je psán nepřehledně, zdlouhavě, není přesvědčivý. Soud prvního stupně přepisuje výpovědi jednotlivých osob a svědků, aniž je zřejmé, co a proč považuje za relevantní a důvěryhodné. Následuje výčet ustanovení zákoníku práce. Teprve od strany 22 soud uvádí vlastní úvahy a hodnocení. Dále žalobce soudu prvního stupně vytýkal, že nepřihlédl k jeho tvrzením a jím označeným důkazům, a to zejména k diskriminaci z důvodu příslušnosti k odborové organizaci. V této souvislosti akcentoval oznámení mu výpovědi pouhé 3 dny poté, kdy se žalovaná dozvěděla o založení odborové organizace. Bylo proto v souladu s § 133a o. s. ř. povinností žalované prokázat, že žalobce z důvodů členství nediskriminovala, tedy že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení. Soud prvního stupně o tom žalovanou nepoučil. Žalovaná sama do koncentrace řízení taková potřebná tvrzení neuvedla a potřebné důkazy neoznačila. Teprve po koncentrační lhůtě předložila tabulku hodnocení vybraných zaměstnanců, z nichž vybírala ty, kteří skončí. Tento důkaz tak nebyl procesně přípustný. K tvrzené diskriminaci z důvodu národnosti a státní příslušnosti žalobce soud prvního stupně neprováděl žádné dokazování. Žalobce nevyzval k doplnění tvrzení a žalovanou k označení důkazů. Soud prvního stupně vyšel z důkazů, které nesprávně hodnotil, když pro údajnou opožděnost nepřihlédl k žalobcem označené zvukové nahrávce z doručení výpovědi dne 6. 9. 2021, kterou žalobce navrhl ke zpochybnění věrohodnosti svědků navržených žalovanou. Soud prvního stupně tak postupoval v rozporu se zásadou procesní rovnosti stran a dospěl k nesprávnému závěru, že žalobce nebyl diskriminován. Vycházel přitom z tabulky, která je zcela nedůvěryhodná, neboť hodnotí pouze vybrané zaměstnance, už v tom lze spatřovat diskriminaci. Navíc v ní obsažené hodnocení tzv. [jméno FO] faktor nenavazuje na slovní hodnocení konkrétních zaměstnanců zde uvedené. Podle žalobce tak nemůže jít o důkaz, kterým by žalovaná prokázala, že žalobce nebyl při výpovědi svým zaměstnavatelem diskriminován. Žalobce pak zpochybňoval i zjištění ohledně údajného stalkingu či bossingu, navíc šlo o skutečnosti, které podle něj s touto věcí vůbec nesouvisely. Žalobce dále namítal, že důvodem jeho propuštění nemohl být nedostatek komponent, jak tvrdila žalovaná. Sama žalovaná předkládala vnitřní předpis o částečné nezaměstnanosti ze dne 27. 9. 2021, který podporuje tvrzení žalobce o jeho diskriminaci, když i při nedostatku práce ve vztahu k jiným zaměstnancům žalovaná přijala dočasnou úpravu pracovní doby a snížení mezd, aniž je propustila. Diskriminaci žalobce prokazuje i to, že žalobce byl propuštěn jako jediný [funkce] a jako jediný byl od 7. 9. 2021 na překážkách, zatímco ostatní propuštění docházeli do zaměstnání. Žalovaná nevysvětlila, proč hodnotila pouze 30 zaměstnanců, ačkoliv jen [funkce] zaměstnává 64. Soud prvního stupně se s těmito námitkami žalobce nevypořádal a zcela nekriticky převzal obranu žalované, že je v kompetenci konkrétního zaměstnavatele, která místa a k jakému datu zruší. Navíc se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které vybrat člena odborové organizace jako nadbytečného lze jen tehdy, nelze-li po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby právě tohoto zaměstnance nadále zaměstnával. Žalobce měl za nevýznamné, zda oznámení žalobce o založení odborové organizace bylo pro údajný rozpor s ustanovením § 286 odst. 3 ZP neplatným právním úkonem. Podstatné je, že žalobce založil odborovou organizaci a žalovaná to věděla. Rozhodnutí o organizační změně je podle odvolatele účelové i proto, že nedává žádný ekonomický smysl, aby žalovaná 31. 8. 2021 rozhodla o zrušení právě jedné pozice operátora výroby v oddělení výroby s účinností od 7. 9. 2021. Pokud soud prvního stupně vycházel z výpovědí svědků, mimo jiné [jméno FO] – bývalé personální ředitelky žalované, pominul, že to byla ona, kdo odpovídal za vedení osobního oddělení a mimo jiné také za uzavírání a ukončování pracovních poměrů. Také výpovědi dalších osob soud prvního stupně hodnotil nekriticky, aniž přihlédl k tomu, že jde o osoby, které měly v minulosti se žalobcem nějaký osobní spor (zejména svědek [jméno FO]) nebo byly na výsledku sporu nějak zainteresováni. Dále soud prvního stupně pochybil, pokud neprovedl důkazy navržené v žalobě (nabídka volných pozic zveřejněná [jméno FO] 9. 8. 2021 a dále nabídka volných pozic na webových stránkách www.[název].com ze dne 17. 9. 2021 a 19. 11. 2021, inzerát na pozici firemního právníka na webu ze dne 8. 10. 2021) a důkazy, které navrhl ve vyjádření ze dne 25. 4. 2022 (článek „[název]“ ze dne 3. 1. 2021 a důkaz fotografií pracovního místa žalobce z uvedeného článku). Žalobce dále soudu prvního stupně vytkl, že neváhá v odůvodnění konstatovat svůj názor, že žalobce zdůrazňoval svou fyzickou převahu, když sám sebe při jednání sám označoval za „vojáka“ a „cvičitele thajského boxu“. Tato nedůvodná tvrzení soudu podle žalobce vyvolávají důvodnou pochybnost o nepodjatosti soudu prvního stupně vůči žalobci. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně po případném zopakování a doplnění dokazování změnil a žalobě vyhověl nebo jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalovaná navrhla potvrdit rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Zdůraznila, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, zabýval se veškerými relevantními skutečnostmi. Odůvodnění rozsudku je přesvědčivé, strukturované, poskytuje dostatečný přehled o průběhu řízení a o tom, k jakým závěrům soud prvního stupně dospěl a na základě čeho. Písemné vyhotovení rozsudku je obsáhlejší, což je dáno tím, že žalobce tvrdí různé důvody neplatnosti výpovědi, a tedy i celou řadu skutečností, jimiž se soud prvního stupně zabýval. Soud prvního stupně na prvním jednání dne 13. 10. 2022 sdělil účastníkům, jak bude v řízení postupovat, a to také beze zbytku naplnil. Soud prvního stupně tak postupně uzavřel, že žalobce nemá pravdu, pokud tvrdí, že mu nebyla předložena písemná výpověď, že žalovaná porušila své zákonné povinnosti ve vztahu k odborové organizaci, že organizační změna je účelová, a že žalobce byl diskriminován z důvodu příslušnosti k odborové organizaci. Soud prvního stupně se zevrubně zabýval tím, jak žalobce údajně spoluzakládal odborovou organizaci a zda odborové organizaci vzniklo podle § 286 odst. 4 ZP oprávnění jednat u žalované. Správně na základě provedeného dokazování dovodil, že takové oprávnění nevzniklo. Žalobce nepředložil žalované stanovy, nebylo prokázáno, že by odborová organizace měla alespoň 3 zaměstnance. Žalovaná tak neporušila žádné povinnosti, které jí zákoník práce ukládá ve vztahu k odborovým organizacím, když odborová organizace spoluzaložená žalobcem nebyla nikdy oprávněna u žalované působit. Následně soud prvního stupně žalovanou na jednání dne 10. 10. 2023 vyzval, aby doplnila svá tvrzení a důkazy právě k otázce tvrzené diskriminace z důvodu snahy žalobce o založení odborové organizace. Žalovaná splnila povinnost ve lhůtě, kterou jí soud prvního stupně k tomu uložil. Je proto absurdní, pokud má žalobce za to, že takové důkazy nebylo možné provést z důvodu toho, že byly označeny po koncentraci. Otázku možné diskriminace žalobce z důvodu členství v odborové organizaci chtěl soud prvního stupně řešit až jako jednu z posledních, pokud by nebyl shledán jiný důvod neplatnosti. Protože soud prvního stupně neshledal, že by žalobce prokázal existenci ostatních důvodů neplatnosti výpovědi, vyzval žalovanou podle § 118a o. s. ř. aby prokázala, že žalobce nediskriminuje. Jako nedůvodnou shledala žalovaná též námitku žalobce o tom, že nelze vyloučit, že byl žalobce diskriminován z důvodu národnosti a státní příslušnosti. Tento osamocený výkřik žalobce není jakkoliv dále argumentován a sám žalobce tento důvod formuluje jako hypotézu. Žalovaná v rozhodné době propustila celou řadu zaměstnanců, kteří měli každý z nich nějakou národnost, státní příslušnost; tato skutečnost však nebyla rozhodující pro jejich pracovní uplatnění. Není pravdou, že by se soud prvního stupně touto otázkou nezabýval, učinil tak s ohledem na kusá tvrzení žalobce v tomu odpovídajícím rozsahu v bodě 63 odůvodnění rozsudku. Pokud je soudu prvního stupně vytýkáno, že nepřihlédl k důkazu nahrávkou, žalovaná se ztotožňuje s postupem soudu prvního stupně. Žalobci nic nebránilo tento důkaz označit v žalobě. Žalobce zamlčel, že jím disponuje, přesto se rozhodl průběh schůzky prokazovat pouze účastnickou výpovědí, a to zjevně v rozporu s § 131 o. s. ř. Žalobce nechal žalovanou navrhnout výpovědi účastníků schůzky a počítal s tím, že po jejich výpovědi navrhne důkaz nahrávkou. Takový postup je úskočný, je zjevně zneužitím práva. K samotnému důkazu pak žalovaná poznamenala, že jde o důkaz, který vyznívá v její prospěch, když z nahrávky je zjevné, že žalobce byl řádně informován o důvodech ukončení jeho pracovního poměru a že odmítl podpisem stvrdit převzetí písemné výpovědi. K dalšímu obsahu odvolání žalovaná uvedla, že není pravdou, že by žalovaná zaměstnávala více jak 600 lidí; webové stránky shora jsou společnou stránkou prezentující celou skupinu společností ovládaných [jméno FO] a jeho společníky. Není pravdou, že žalovaná nabírala další zaměstnance poté, co propustila žalobce a dalších 9 lidí. Ve vztahu k části ostatních zaměstnanců naopak následně rozhodla o částečné zaměstnanosti. Inzeráty, kterých se žalobce dovolává, nejsou relevantní. Jde o nábor do jiných společností skupiny, navíc na zcela odlišné pozice. Je až úsměvné, že žalobce argumentuje inzerátem na nábor firemního právníka. Žalovaná pak souhlasila s tím, že soud prvního stupně po jednání dne 28. 11. 2023 shledal, že žalobce zdůrazňuje svoji fyzickou převahu. Žalobce doslovně uvedl, že „je trénovaný voják, bojovník thajského boxu a nemá zapotřebí se prát s nějakými malými dětmi, což je pan [jméno FO]. Je to mladý a malý kluk“. Ze zvukového záznamu je přitom zjevná arogance, s jakou toto vyjádření žalobce přednášel. Pokud jde o hodnocení zaměstnanců, žalovaná uvedla, že průběžně jsou hodnoceni všichni zaměstnanci. V době propouštění se dělalo zvláštní hodnocení, kdy byli hodnoceni zmínění zaměstnanci v počtu 30, neboť byl vytipován okruh těch, kteří by mohli být na základě svých pracovních výsledků propuštěni. Tento výběr byl široký a bylo z něj nutno vybrat 10-12 lidí. Výstupem z hodnocení je zmíněná tabulka. Rozhodně je dokladem toho, že nešlo o diskriminaci, ba naopak.

4. Odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, dokazování ještě doplnil a shledal, že odvolání není důvodné.

5. Pokud jde o námitky proti způsobu, jak soud prvního stupně vypracoval písemné vyhotovení rozhodnutí, odvolací soud poukazuje na to, že byť jsou rozsudek a jeho odůvodnění obsáhlé, obsahují veškeré náležitosti požadované § 157 odst. 2 o. s. ř. Rozsudek je tedy vypracován tak, že není nepřezkoumatelný, když soud prvního stupně vyložil, jaké skutečnosti má za relevantní a jaké úvahy ho vedly k jeho rozhodnutí, a proč rozhodl tak, jak rozhodl. Je přitom pravdou, že povinností soudu je též vypořádat se s relevantními námitkami účastníků řízení včetně jejich důkazních návrhů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1561/08), tuto povinnost však nelze vykládat tak, že soud je povinen budovat svou argumentaci na podrobné oponentuře každé jednotlivé námitky, kterou účastník v řízení vznese, popř. se jednotlivě vypořádat s každým jednotlivým navrženým důkazem či s každým judikátem, na který účastník odkázal ve své argumentaci – klíčové v tomto směru je, zda soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí vystavěl vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018 sp. zn. 29 NSCR 174/2016). Těmto nárokům na odůvodnění rozsudku soud prvního stupně plně dostál. Nutno dodat, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I pokud rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn.[Anonymizováno]29 Cdo 2543/2011 či ze dne 25. 8. 2015[Anonymizováno]sp. zn. 22 Cdo 2770/2015). V projednávaném případě je přitom z podaného rozsáhlého odvolání bez pochybností zřejmé, že žalobci nečinilo nejmenších potíží formulovat důvody, v nichž spatřuje nesprávnost napadeného rozsudku, což svědčí o přezkoumatelnosti tohoto rozsudku.

6. Podle § 52 písm. c/ ZP může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

7. Podle § 61 odst. 1 ZP výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru je zaměstnavatel povinen předem projednat s odborovou organizací. Podle odst. 2 jde-li o člena orgánu odborové organizace, který působí u zaměstnavatele, v době jeho funkčního období a v době 1 roku po jeho skončení, je k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnavatel povinen požádat odborovou organizaci o předchozí souhlas. Za předchozí souhlas se považuje též, jestliže odborová organizace písemně neodmítla udělit zaměstnavateli souhlas v době do 15 dnů ode dne, kdy byla o něj zaměstnavatelem požádána. Podle odst. 3 zaměstnavatel může použít souhlasu podle odstavce 2 jen ve lhůtě 2 měsíců od jeho udělení. Podle odst. 4 jestliže odborová organizace odmítla udělit souhlas podle odstavce 2, jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru z tohoto důvodu neplatné; pokud jsou však ostatní podmínky výpovědi nebo okamžitého zrušení splněny a soud ve sporu podle § 72 shledá, že na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával, jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru platné.

8. Podle § 286 odst. 1 ZP odborové organizace jsou oprávněny jednat v pracovněprávních vztazích, včetně kolektivního vyjednávání, za podmínek stanovených zákonem nebo sjednaných v kolektivní smlouvě. Podle odst. 2 za odborovou organizaci jedná orgán určený jejími stanovami. Podle odst. 3 odborová organizace působí u zaměstnavatele a má právo jednat, jen jestliže je k tomu oprávněna podle stanov a alespoň tři její členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru; kolektivně vyjednávat a uzavírat kolektivní smlouvy může za těchto podmínek jen odborová organizace nebo její pobočná organizace, jestliže ji k tomu opravňují stanovy odborové organizace. Podle odst. 4 oprávnění odborové organizace u zaměstnavatele vznikají dnem následujícím po dni, kdy zaměstnavateli oznámila, že splňuje podmínky podle odstavce 3; přestane-li odborová organizace tyto podmínky splňovat, je povinna to zaměstnavateli bez zbytečného odkladu oznámit.

9. Odvolací soud nejprve obecně připomíná, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c/ ZP patří to, že zaměstnavatel nebo příslušný orgán přijal rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným (viz např. rozsudek z 16. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1494/2014). O rozhodnutí o organizačních změnách jde tehdy, jestliže sledovalo změnu úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení počtu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, pomocí níž zaměstnavatel zamýšlí regulovat počet svých zaměstnanců a jejich profesní nebo kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém profesním nebo kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám (viz např. rozsudek z 19. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4568/2017). Nadbytečným je přitom zaměstnanec dle ustálené judikatury i tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační změně zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací (viz např. rozsudky z 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4442/2013, či z 5. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 346/2014). Tak tomu je mimo jiné také tehdy, pokud se zaměstnavatel část svých činností rozhodne outsourcovat.

10. Přitom platí, že v případě, že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele, byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle, a že tedy zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu) se záměrem zastřít své skutečné záměry, je třeba dovodit, že rozhodnutí o organizační změně významné z hlediska ustanovení § 52 písm. c/ ZP nebylo přijato; při zkoumání toho, co zaměstnavatel opravdu sledoval svým opatřením, je třeba posuzovat jednání zaměstnavatele vždy v jeho úplnosti a logické návaznosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, či z 28. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1628/2017). O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, však rozhoduje výlučně zaměstnavatel (viz rozsudek z 21. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5022/2017). Za důvod neplatnosti výpovědi pracovního poměru dané pro nadbytečnost ovšem nelze považovat případnou skutečnost, že cílem organizační změny a následné výpovědi bylo dosažení odchodu zaměstnance z pracovněprávního vztahu, neboť skončení vzájemných vztahů zaměstnance a zaměstnavatele je vlastním účelem a smyslem výpovědi, jako jednostranného právního úkonu směřujícího ke skončení právního vztahu. Ani v situaci, kdy motivem, či pohnutkou k přijetí organizačního opatření, jímž bylo zrušeno pracovní místo zaměstnance, mohly být spory mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, pak taková skutečnost sama o sobě neznamená, že jediným smyslem organizační změny bylo zaměstnance poškodit (viz shora citovaný rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1494/2014, či usnesení z 31. 3 2020, sp. zn. 21 Cdo 1975/2019).

11. Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu. Z tohoto dokazování vyvodil dílčí skutkové závěry, které dopodrobna rozvedl v písemném odůvodnění rozsudku. Jednotlivé důkazy hodnotil každý zvlášť a ve vzájemné souvislosti postupem podle § 132 o. s. ř. a vyvodil správné skutkové závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje a pro stručnost na ně též odkazuje.

12. Pokud jde o závěr soudu prvního stupně o doručení písemného vyhotovení výpovědi žalobci, pak soud prvního stupně vycházel ze svědeckých výpovědí svědků [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] a zároveň z listin, a to výpovědi a záznamu o převzetí výpovědi (viz body 5 a 6 odůvodnění). Žalobce namítal nevěrohodnost těchto svědků, což hodlal prokazovat audionahrávkou ze dne 6. 9. 2021. Soud prvního stupně však k této nahrávce nepřihlédl s tím, že důkaz nahrávkou byl označen po koncentraci řízení. S ohledem na odvolací námitku žalobce o nesprávném postupu soudu prvního stupně, odvolací soud doplnil dokazování přepisem audionahrávky z 6. 9. 2021. Odvolací soud zjistil, že zachycuje rozhovor mezi žalobcem, pí [jméno FO] a dalším mužem, při němž byl žalobce ústy personální ředitelky [jméno FO] informován o rozhodnutí představenstva z důvodu snížení počtu zakázek a nedostatku komponent přistoupit k propouštění pro nadbytečnost. Bylo vytipováno 10-12 lidí, mimo jiné i žalobce. Žalobci byla předána písemná výpověď z pracovního poměru. Žalobce reagoval tím, že nepodepíše. Byl poučen o tom, že i když nepodepíše, bude se mít za to, že výpověď byla doručena, protože jde o jednostranný akt ze strany zaměstnavatele. Zároveň mu bylo předloženo k nahlédnutí rozhodnutí představenstva. Žalobce o to neměl zájem. Žalobci bylo zopakováno, že dostává výpověď z pracovního poměru s dvouměsíční výpovědní lhůtou, a protože pro něj žalovaná nemá v tuto chvíli žádnou práci, bylo mu uloženo nechodit do zaměstnání s tím, že má zaplacené celé září, říjen a listopad a dostane ještě 2× odstupné, protože jde o výpověď z organizačních důvodů. Následně svědci podepsali, že žalobce odmítl převzít výpověď a žalobce v doprovodu pracovníka Security odešel.

13. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování záznamem z 6. 9. 2021, dospěl k závěru, že záznam byl ze strany žalobce skutečně uplatněn opožděně po uplynutí koncentrační lhůty. Nedošlo ani k prolomení možné koncentrace, byť to žalobce takto tvrdil s tím, že uvedený důkaz měl sloužit ke zpochybnění výpovědi svědků. O takový důkaz se však zjevně nejedná. Ustálená judikatura zastává názor, že nejde o znevěrohodnění svědků, nebo zpochybnění důkazu tehdy, pokud jím žalobce hodlá prokázat skutkový stav jinak. Důkazem ke znevěrohodnění by mohl být důkaz o rodinném či jiném vztahu svědka k účastníku řízení, o tom, že svědek má sám zájem na výsledku řízení, je jiným způsobem ve věci zainteresován a podobně. Uvedená nahrávka o ničem takovém nevypovídá, rozhodně tak svojí povahou není důkazem, který by mohl sloužit ke znevěrohodnění výpovědí svědků. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud k němu nepřihlédl. Odvolací soud tento důkaz provedl právě proto, aby mohl posoudit povahu provedeného důkazu, a to, zda tento důkaz je přípustný. Přitom shledal, že z obsahu nahrávky se podává, že žalobci byla doručována písemná výpověď, žalobce byl seznámen s organizačním opatřením, v důsledku kterého se stal nadbytečným, žalobce odmítl výpověď podepsat, převzít, což dosvědčili přítomní svědci. Jiným způsobem tuto nahrávku hodnotit nelze. Skutkové závěry soudu prvního stupně o tom, že písemná výpověď byla žalobci řádně doručena, byť žalobce tuto výpověď nepodepsal, tak byly správné.

14. Pokud pak žalobce namítal porušení povinnosti žalované v tom smyslu, že neprojednala výpověď danou žalobci s odborovou organizací a nevyžádala si její souhlas, případně, že žalobce vybrala jako nadbytečného, ačkoliv on je členem odborové organizace, pak odvolací soud konstatuje, že žalovaná nebyla povinna projednávat výpověď žalobce s odborovou organizací a neporušila žádnou ze svých povinností podle § 61 ZP, pokud s žalobcem rozvázala pracovní poměr pro nadbytečnost. Provedeným dokazováním totiž bylo zjištěno, že žalobce jako údajný předseda odborové organizace neučinil potřebné kroky ve smyslu § 286 odst. 4 ZP. Žalobce řádným způsobem žalované neoznámil a zejména nedoložil založení odborové organizace, nepředložil stanovy této organizace ani jiným způsobem nedoložil orgán odborové organizace, který je podle stanov oprávněn se zaměstnavatelem jednat. Zároveň žalobce neprokázal jiným způsobem poté, co odmítl sdělit jména členů odborové organizace, že tato organizace má alespoň tři členy. Soud prvního stupně měl tyto skutečnosti správně za významné. Správně na základě uvedených zjištění pak v souvislosti s výpověďmi svědků [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], ale i z listinných důkazů (viz bod 17) dospěl k závěru, že žalovaná nebyla povinna s odborovou organizací ohledně výpovědi žalobce jednat. S těmito skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně se odvolací soud rovněž ztotožňuje.

15. Odvolací soud je se soudem prvního stupně ve shodě i v tom, že bylo prokázáno naplnění výpovědního důvodu. V daném řízení byla prokázána organizační změna u žalované spočívající ve snížení počtu zaměstnanců, a to jednak písemným vyhotovení rozhodnutí, jakož i prokázáním okolností, jež provázely výrobce celosvětově v době covidu a následně po něm, kdy pro výrobu chyběly potřebné komponenty (viz bod 7 a 14 rozsudku soudu prvního stupně). Tyto skutečnosti byly prokázány i výpověďmi svědků [jméno FO] a [jméno FO]. Není přitom významné, zda další následné výrobní potíže řešila žalovaná tím, že přijala vnitřní předpis o částečné zaměstnanosti. Na závěru o zjištění existence organizační změny, která sledovala legitimní cíl, a to snížení výroby a tím i nákladů v souvislosti se snížením poptávky výrobků žalované, nemůže pak ničeho změnit skutečnost, že jiné společnosti ze skupiny ovládané panem [jméno FO] případně poptávaly zaměstnance, ani to, že žalovaná poptávala zaměstnance na jiné profese, než jakou vykonával žalobce.

16. Pokud pak žalobce namítal, že soud prvního stupně nepřihlédl k žalobcem tvrzeným skutečnostem a neprovedl další jím označené důkazy, pak z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně provedl dokazování ke všem právně relevantním skutečnostem. Další důkazy neprováděl, když šlo dílem o důkazy nadbytečné, neboť v řízení bylo zjištěno jinak, než tvrdil žalobce. Dílem jsou tyto důkazy irelevantní, když byly označeny ohledně náboru pracovníků do jiných společností, případně na jiné pozice. Zároveň nebylo zjištěno, že by soud prvního stupně nepřípustně vycházel z tabulky hodnocení, kterou žalovaná předložila až po koncentrační lhůtě. Žalovaná tak učinila na základě poučení ze strany soudu prvního stupně ve smyslu § 118a o. s. ř., proto takový důkaz je jednoznačně přípustný a soud prvního stupně nepochybil, pokud z něj učinil potřebná zjištění.

17. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo k nerovnému zacházení se žalobcem z důvodu jím tvrzené diskriminace, když jako diskriminační důvod žalobce uváděl příslušnost k odborům, respektive svou národnost a státní příslušnost. Žalobce namítal, že soud prvního stupně neprováděl žádné dokazování ve vztahu k tvrzení o jeho údajné diskriminaci z důvodu jeho [Anonymizováno] národnosti a státní příslušnosti. V souvislosti s tím odvolací soud poukazuje na to, že nejdříve musí být žalobcem dostatečně tvrzeno a prokázáno, že s ním bylo zacházeno jinak než s jinými zaměstnanci. To se však v daném řízení nestalo. Výpověď nebyla dávána jenom žalobci. Stejně jako k žalobci se žalovaná zachovala i k dalším devíti zaměstnancům. Soud prvního stupně správně poukazoval na judikaturu vyšších soudů, která vyznívá tak, že výběr konkrétního zaměstnance, s nímž bude pracovní poměr ukončen, je výlučně na vůli zaměstnavatele. Pravdou je, že takové rozhodnutí nesmí být naplněním diskriminačního důvodu. To v daném řízení najevo nevyšlo. Soud prvního stupně provedl důkaz tabulkou shora. Provedl také další důkazy ke zjištění toho, jakým způsobem byli určeni a vytipováni zaměstnanci, s nimiž měl být ukončen pracovní poměr. V řízení bylo zjištěno, že žalovaná vycházela zejména z jejich pracovních výsledků, jak potvrdili svědci [jméno FO] a [jméno FO]. Uvedené pak koresponduje s tabulkou, která je soudem prvního stupně hodnocena pod bodem 34 odůvodnění rozsudku. Diskriminační důvody ze strany žalované tak byly vyvráceny jednak výpověďmi svědků, z nichž se podává, jakým způsobem byl prováděn výběr osob, s nimiž bude ukončen pracovní poměr, jakož i zmíněnou tabulkou, z níž nelze dovodit, že by šlo o osoby vybrané z důvodu příslušnosti odborové organizaci, případně z důvodu jejich národnosti či státní příslušnosti.

18. Pouze pro úplnost odvolací soud dodává, že neshledal v přímém rozporu s obsahem spisu závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce zdůrazňoval svoji fyzickou převahu. Tato námitka je pro věc nevýznamná a neopodstatněná.

19. Odvolací soud shledal neopodstatněnou též námitku žalobce spočívající v tom, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že v řízení před soudem prvního stupně se vyskytly neodůvodněné průtahy. Odvolací soud uvádí, že tvrzené průtahy neměly vliv na správnost rozsudku (správnost skutkových a právních závěrů) a nemohou být ani důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, jak žalobce nepřípadně navrhuje, neboť takový postup by absurdně vedl k dalšímu prodloužení této věci, nikoliv k odstranění průtahů.

20. S ohledem na uvedené shora odvolací soud shledal, že výpověď daná žalobci je platná, a soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně postupem podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Zároveň ve svém výroku I. postupem podle § 164 o. s. ř. opravil odvolací soud zjevnou písařskou chybu soudu prvního stupně spočívající v tom, že soud prvního stupně zjevným omylem uložil žalobci povinnost zaplatit náklady řízení k rukám, „zástupce žalobce“ namísto správného uvedení k rukám „zástupce žalované“.

21. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a plně procesně úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení, které tvoří 2× odměna 2.500 Kč podle § 7 a § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen AT) za vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu, 2× režijní paušál 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT, to vše spolu s 21% DPH celkem 6.776 Kč. Tuto náhradu je žalobce povinen zaplatit na účet právního zástupce žalované ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 a § 149 o. s. ř.).

Poučení