30 Co 476/2024 - 290

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové, soudkyně JUDr. Kateřiny Kodetové a soudce Mgr. Zdeňka Váni ve věci žalobkyň: a) [Jméno žalobkyně A], narozená [Datum narození žalobkyně A] bytem [Adresa žalobkyně A] b) [Jméno žalobkyně B], narozená [Datum narození žalobkyně B] bytem [Adresa žalobkyně B] obě zastoupeny advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1/ [Jméno žalované A], narozený [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2/ [Jméno žalované B], narozená [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované A] 3/ [Jméno žalované C], narozený [Datum narození žalované C] bytem [Adresa žalované C] všichni zastoupeni advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení vlastnictví o odvolání žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. května 2024 č. j. 18 C 16/2022-237 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vztahu k 3/ žalovanému ruší a řízení se v tomto rozsahu zastavuje.

II. Ve vztahu k 1/ a 2/ žalovaným se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. mění takto: Určuje se, že [jméno FO], narozený dne [datum] a zemřelý dne [datum], byl ke dni své smrti vlastníkem části pozemku parc. č. [číslo] – trvalý travní porost, nacházejícího se v katastrálním území [adresa], obec [adresa], označené v Geometrickém plánu číslo [číslo], ověřeném dne 20. 9. 2019 [tituly před jménem] [jméno FO], úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem, jakožto pozemek parc. č. [číslo] – trvalý travní porost, nacházející se v katastrálním území [adresa], obec [adresa]; tento geometrický plán je nedílnou součástí tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit 3/ žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 47.872 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta B].

IV. Žalovaní ad 1/ a 2/ jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyním náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 99.206 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta A].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že část pozemku parc. č. [číslo] – trvalý porost, nacházející se v katastrálním území [adresa], obec [adresa], označená v Geometrickém plánu č. [číslo], ověřeném dne 20. 9. 2019 [tituly před jménem] [jméno FO], úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem, jakožto parc. č. [číslo] – travní porost, nacházející se v katastrálním území [adresa], obec [adresa], byla ke dni 24. 6. 2017 vlastnictvím pana [jméno FO], narozeného [datum] a zemřelého [datum] (výrok I.), a dále uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyním na nákladech řízení 86.720 Kč tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně jako zákonné dědičky (manželka a dcera) po zemřelém [jméno FO] (dále „[jméno FO]“) domáhaly určení vlastnického práva zemřelého ke shora označenému pozemku (dále „sporný pozemek“), a to ke dni jeho smrti, tj. ke dni [datum]. Žalobkyně argumentovaly tím, že [jméno FO] vlastnické právo ke spornému pozemku vydržel. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci již podruhé, když jeho první zamítavý rozsudek odůvodněný nedostatkem naléhavého právního zájmu byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 31. 8. 2021 č. j. [spisová značka] (dále „kasační rozhodnutí“). Odvolací soud v kasačním rozhodnutí vyslovil, že jestliže žalobkyně jako dědičky po [jméno FO] tvrdí, že tento byl vlastníkem sporného pozemku, který je však v katastru nemovitostí evidován jako vlastnictví jiných osob (žalovaných), nemají žalobkyně jinou možnost než tyto knihovní vlastníky sporného pozemku žalovat na určení, že zemřelý jako zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem sporného pozemku. Odvolací soud tedy v kasačním rozhodnutí uzavřel, že na žalovaném určení naléhavý právní zájem dán je.

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování shledal žalobu důvodnou, neboť uzavřel, že [jméno FO] vlastnické právo ke spornému pozemku vydržel ve smyslu § 130 a § 134 zák. č. 40/1964 Sb. (dále „obč. zák.“). Vycházel přitom ze skutečnosti, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále „původní řízení“) se 1 a 2/ žalovaní (tam jako žalobci) domáhali proti [jméno FO] odstranění plotu ze „sporné části“ pozemku žalovaných parc. č. [číslo] (dále „pozemek [číslo]“) a žaloba v původním řízení byla zamítnuta s odůvodněním, že [jméno FO] spornou část pozemku žalovaných [číslo] vydržel. Rozsudek (rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. 5. 2000 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 29. 11. 2020) v původním řízení nabyl právní moci 12. 1. 2001 a od té doby do smrti [jméno FO] nikdo ze žalovaných proti takto zjištěnému skutkovému stavu nebrojil ani se žalovaní nedomáhali určení svého vlastnického práva ke spornému pozemku. Soud prvního stupně za určující moment pro vydržení vlastnického práva [jméno FO] považoval rok 2001. Případné pochybnosti uplatňované žalovanými ve vztahu k dobré víře [jméno FO] při jeho užívání sporného pozemku (viz geometrický plán č. [číslo], „tahanice či nesrovnalosti“ v roce 1995,) byly podle soudu prvního stupně „překryty a rozptýleny“ rozsudky vydanými v původním řízení a tyto skutečnosti tak nemohou zpochybnit dobrou víru [jméno FO] při držbě pozemku od roku 2001 do smrti [jméno FO].

4. Proti tomuto rozsudku podali všichni tři žalovaní včasné odvolání. Zásadně namítali, že jednou narušená dobrá víra [jméno FO] jako držitele sporného pozemku nemůže být už nikdy obnovena. Podle žalovaných nemůže být na základě rozsudků vydaných v původním řízení konstruována dobrá víra [jméno FO] od roku 2001, která už v té době byla jednou pro vždy a nadobro narušena a kterou [jméno FO] pozbyl už dávno před tím. Soud fakticky podle žalovaných přijal argumentaci žalobkyň rozsudky vydanými v původním řízení, avšak tyto pro soud nebyly závazné, jak soud sám vyslovil. Odůvodnění rozsudků vydaných v původním řízení není pro soud závazné ani se nejedná o posouzení předběžné otázky. Není dána ani překážka věci rozsouzené. Soud nesprávně vytýká žalovaným jejich nečinnost a nepochopitelně jim vytýká, že si měli podat žalobu na určení vlastnictví něčeho, co je jejich. Soud se nevypořádal s nečinností [jméno FO], který nepodal žalobu na určení sporného pozemku. Žalovaní v řízení zpochybnili dobrou víru [jméno FO] řadou předložených důkazů, je třeba se jimi zabývat a věc znovu přezkoumat, avšak soud tyto důkazy a tvrzení prakticky odmítl. Podle žalovaných je třeba přezkoumat vše od roku 1984 a podrobit přezkumu i správnost odůvodnění rozsudků vydaných v původním řízení. Poukázali na to, že některé listinné důkazy nebyly v původním řízení předloženy a posuzovány. Žalovaní poukázali na geometrický plán č. [číslo] (dále „geometrický plán č. [číslo]“), posudek [tituly před jménem] [jméno FO] provedený v původním řízení, objektivní zeměměřické zákresy, výzvu právního zástupce žalovaných z 8. 2. 1996. Žalovaní poukázali na mylné závěry soudu prvního stupně, že darovacími smlouvami [jméno FO] převedl na a) žalobkyni sporný pozemek, že spor byl vyvolám dopisem stavebního úřadu z roku 2019. Zdůraznili, že pokud by [jméno FO] držel sporný pozemek v dobré víře, nemusel by na něm stavět nepovolenou stavbu – garáž a kolnu a mohl požádat o stavební povolení. Ke ztrátě dobré víry vedlo i neoprávněné zaplocení sporného pozemku. Dobrou víru [jméno FO] je třeba posuzovat od okamžiku, kdy [jméno FO] nabyl své pozemky, nikoliv od roku 2001. Žalovaní také vytkli překvapivost napadeného rozsudku, když od poučení soudu dne 16. 1. 2024 nebyl předložen žádný podstatný argument, pouze se žalobkyně začaly opírat o rozsudky vydané v původním řízení. Navrhli změnu napadeného rozsudku tak, že se žaloba zamítá.

5. Žalobkyně vyvracely odvolací argumenty a navrhly potvrzení napadeného rozsudku.

6. V průběhu odvolacího řízení vzaly žalobkyně žalobu proti 3/ žalovanému zpět, s čímž 3/ žalovaný vyslovil souhlas. Odvolací soud proto podle § 222a o. s. ř. napadený rozsudek ve vztahu k 3/ žalovanému zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil.

7. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek ve vztahu k 1/ a 2/ žalovaným (dále jen žalovaní) i řízení, které předcházelo jeho vydání, řízení doplnil zopakováním listinných důkazů. Odvolání žalovaných není důvodné.

8. Není důvodná námitka, že rozsudek byl pro žalované překvapivý. Soud prvního stupně správně poučoval žalobkyně o jejich povinností tvrdit a prokazovat potřebné skutečnosti, a poté kdy důkazy žalobkyněmi označené provedl, učinil své skutkové i právní závěry. To, že nakonec soud prvního stupně přisvědčil žalobnímu požadavku, a naopak neshledal důvodnou obranu žalovaných, nezpůsobuje překvapivost rozsudku.

9. Za důvodnou lze považovat námitku žalovaných týkající se závěru soudu prvního stupně, že sporný pozemek [jméno FO] daroval žalobkyni (viz bod 10 rozsudku soudu prvního stupně), nicméně z celého kontextu rozsudku je zřejmě, že se jednalo pouze o nešikovné slovní vyjádření.

10. K otázce závaznosti pravomocného rozsudku vydaného v původním řízení odvolací soud uvádí, že výrok tohoto rozsudku je ve smyslu § 159a odst. 1 a 3 o. s. ř. závazný pro účastníky tohoto řízení i pro soud, neboť se jedná o rozhodnutí vydané ve vztahu mezi stejnými účastníky (byť v opačném procesním postavení), kdy pouze na místě původního žalovaného [jméno FO] po jeho smrti nastoupily jako právní nástupci (zákonné dědičky) žalobkyně. Závazně pro účastníky i pro soud tak bylo vyřešeno, že žalobkyně (jako právní nástupkyně zemřelého [jméno FO]) nejsou povinny odstraňovat plot, který se fakticky nacházel na původním pozemku žalovaných [číslo] (před rozdělením tohoto pozemku na nový pozemek [číslo] a sporný pozemek [číslo] geometrickým plánem z 20. 9. 2019). Pravomocným rozsudkem však nebylo závazně rozhodnuto, a to ani jako otázka předběžná, zda je či není [jméno FO] vlastníkem sporného pozemku, neboť sporný pozemek byl jednoznačně vymezen (oddělen) jako samostatný prostorově v terénu zobrazený pozemek až geometrickým plánem č. [číslo] ze dne 20. 9. 2019, tedy po vydání pravomocného rozsudku v původním řízení. Zamítavý pravomocný rozsudek v původním řízení byl odůvodněn tím, že [jméno FO] vydržel blíže neoznačenou (nevymezenou) část pozemku žalovaných [číslo], na němž se plot náležející [jméno FO] nacházel. Na tomto místě odvolací soud dodává, že byly zbytečné úvahy soudu prvního stupně, z jakého důvodu nebylo rozhodnuto v původním řízení o vyklizení pozemku. Z obsahu připojeného spisu v původním řízení vyplývá, že byť žalovaní (tam jako žalobci) původně požadovali žalobou kromě odstranění plotu také vyklizení blíže nevymezené „části parcely č. [číslo] o výměře 110 m2“, následně upřesnili žalobu tak, že požadovali pouze odstranění plotu z pozemku [číslo] a právě o takové žalobě bylo rozhodnuto. Lze uzavřít, že ve vztahu mezi účastníky nebylo pravomocným rozsudkem v původním řízení závazně pro účastníky a pro soud rozhodnuto, že [jméno FO] vydržel sporný pozemek.

11. Nicméně s ohledem na existenci původního řízení a jeho předmět lze z obsahu spisu původního řízení vycházet jako z jednoho z provedených důkazů, což soud prvního stupně správně učinil.

12. Odvolací soud zopakoval důkaz listinami tvořícími spis původního řízení, včetně listinných důkazů předložených v tomto a původním řízení. Z těchto lze učinit tato zjištění: [jméno FO] zakoupil své pozemky ([číslo], [číslo] a [číslo]) kupní smlouvou ze dne 30. 5. 1984 od manželů [FO2], která byla registrována státním notářství dne 17. 7. 1984 (kupní smlouva z 30. 5. 1984). Pozemek [jméno FO] zakoupil tzv. zaplocený tak, že k pozemku [jméno FO] [číslo] (posléze rozdělenému v důsledku stavby na pozemky [číslo] a [číslo]) byla zaplocená část odpovídající spornému pozemku, tj. část pozemku [číslo] náležejícího žalovaným, kdy tato zaplocená část byla následně oddělená geometrickým plánem z 20. 9. 2019. Tato skutečnost vyplývá ze zákresů předložených žalovanými v původním řízení (tam žalobci), tj. plánek „1:200“ s červeně zdůrazněným pozemkem [číslo], geometrický plán č. [číslo] předložený 14. 1. 1998 1/ žalovaným s ručně žalovaným vyznačenou částí „posunuté hranice“ a znaleckého [tituly před jménem] [jméno FO] z [datum] ve spojení s geometrickým plánem z 20. 9. 2019. Zaplocení pozemku bylo provedeno panem [FO2] st. v roce 1948, následně byly takto zaplocené pozemky prodány panu [FO2] ml. v 50. letech, přičemž pan [FO2] mladší nebyl nikdy vyzýván k vyklizení ani se nikým o posunutí plotu nedohadoval (výpověď pana [FO2] ml. v původním řízení). Žalovaný ad 1/ ([Jméno žalované A]) v původním řízení (jako žalobce) vypověděl, že při koupi jeho pozemků v roce 1989 byl upozorněn původní vlastnicí paní [jméno FO3], že je špatný geometrický plán a že část jeho pozemků neoprávněně užívá soused, tj. [právnická osoba]. Žalovaný proto jednal se [právnická osoba] o vydání pozemku, následně žaloval paní [jméno FO3], že užívá část jejich pozemku o výměře 52 m2, ale posléze vzal žalobu zpět, neboť zjistil, že informace paní [jméno FO3] byla mylná a pozemky neoprávněně užívá [jméno FO], kterého 1/ žalovaný ústně upozornil na neoprávněné užívání v únoru 1995. Následně bylo jednáno s [jméno FO] o odkoupení pozemku, ale nedošlo k dohodě o ceně (výpověď 1/ žalovaného v původním řízení). V původním řízení 1/ žalovaný založil své ručně psané poznámky, podle nichž bylo od konce roku 1995 do ledna 1996 jednáno s [jméno FO] o odkoupení pozemku, dále byly založeny výzvy ze dne 8. 2. 1996 a 18. 3. 1996, jimiž zástupce 1/ žalovaného vyzývá [jméno FO] k jednání o odkoupení pozemku, popř. k vyklizení pozemku o výměře 110 m2 (ručně psané poznámky a výzvy z 8. 2. 1996 a 18. 3. 1996). Dále byly žalovanými v tomto řízení předloženy kopie knihovních vložek z pozemkové knihy, různé plánky či zákresy z roku 1927, 1946, 1957, rozhodnutí ze dne 8. 2. 1963. Z těchto listin mimo jiné vyplývá, že pozemek [číslo] byl původnímu vlastníku [jméno FO] zabrán státem v roce 1963 a byl užíván [právnická osoba]. Dohodou ze dne 11. 2. 1991 byl pozemek [číslo] vydán [jméno FO3] a [jméno FO] [jméno FO4] (dohoda ze dne 11. 2. 1991). Ohledně sousedních pozemků žalovaných a [jméno FO] byly vypracovány geometrické plány a to plán č. [číslo] vyhotovený 27. 7. 1993 (dále geometrický plán [číslo]) vypracovaný pro oddělení pozemku zastavěného stavbou na pozemku žalovaných [číslo] (rozdělení pozemku [číslo] na pozemky [číslo] a [číslo]) a geometrický plán č. [číslo] vyhotovený [datum] (dále geometrický plán [číslo]) vypracovaný pro oddělení pozemku zastavěného stavbou na pozemku [číslo] (rozdělení pozemku [číslo] na pozemky [číslo] a [číslo]), který byl [jméno FO] přikládán k žádosti o kolaudaci, o přidělení popisného čísla k zápisu stavby do katastru nemovitostí ze dne apod. (geometrické plány a dopisy z roku 1993 až 1995, k nimž byl plán [číslo] přikládán). Z těchto geometrických plánů vyplývá to, že mezi původním pozemkem [číslo] a [číslo] je vyznačena hranice, která má rovný průběh od JZ směrem k SV, přičemž pozemek [číslo] je v JZ části relativně úzkým pásem vklíněn mezi pozemek [číslo] a [číslo] (dále jen „pás pozemku [číslo] mezi pozemky [číslo] a [číslo]“). Dopisy ze dne 4. 5. 1992, 2. 8. 1993, 8. 8. 1993, 26. 8. 1993 a 18. 10. 1993 byla vedena mezi 1/ žalovaným a [právnická osoba] korespondence, kterou 1/ žalovaný vytýkal, že [právnická osoba] užívají neoprávněně část jeho pozemku [číslo] o výměře 52,3 m2, a [právnická osoba] odpovídaly, že tomu tak není. K dopisu [právnická osoba] 1/ žalovaný přikládal i geometrický plán (uvedené dopisy). Dopisem z 15. 10. 1993 vyzvali žalovaní paní [jméno FO3], aby jim vydala neoprávněně zabraný pozemek o rozloze 52,3 m2 s tím, že nebude-li vyhověno, podají žalobu. Oba žalovaní pak proti [jméno FO3] a [tituly před jménem] [jméno FO5] podali k Obvodnímu soudu pro [adresa] žalobu o vydání nemovitosti s tvrzením, že tam uvedení žalovaní, kteří jim prodali pozemky smlouvou ze dne 14. 2. 1989, jim část pozemku o rozloze 52,3 m2 nevydali a pronajímají ji [právnická osoba] (uvedené dopisy a žaloba bez data). V odvolacím řízení pak účastníci učinili nesporným, že [jméno FO] po roce 2001 na sporném pozemku vystavěl mimo jiné nový plot, s čímž 1/ žalovaný nesouhlasil, ale žádné projevy (vyjevení tohoto nesouhlasu vůči [jméno FO]) netvrdil.

13. Na základě takto zopakovaného dokazování odvolací soud provedl toto právní zhodnocení:

14. Podle § 129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.

15. Podle § 130 odst. 1 věta první obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným.

16. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

17. K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku z 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000 [uveřejněném pod č. C 1 304 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“)], podle něhož „oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.“ V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněném pod č. C 1067 v Souboru), se uvádí, že „posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 sp. zn. 22 Cdo 1339/2018 bylo vysloveno, že vydržet lze vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 81/2017, či ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1886/2017 (vše dostupné na www.nsoud.cz)]. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1 176 v Souboru)].

18. Odvolací soud činí závěr, že v řízení bylo prokázáno, že byly naplněny předpoklady pro vydržení vlastnického práva [jméno FO]. Bylo prokázáno, že [jméno FO] se chopil držby sporného pozemku v roce 1984 v domnění, že tento pozemek je součástí jím zakoupených pozemků, neboť takto byl sporný pozemek zaplocen a užíván nejen [jméno FO], ale i jeho právními předchůdci, tj. panem [FO2] st. a panem [FO2] ml. Pochybnosti o správnosti umístění plotu na hranici mezi pozemky žalovaných [číslo] a pozemkem [jméno FO] [číslo] byly uplatněny vůči [jméno FO] 1/ žalovaným poprvé začátkem roku 1995, jak sám uvedl 1/ žalovaný ve své výpovědi v původním řízení. Toto odpovídá i tomu, že ještě v roce 1993 měl 1/ žalovaný za to, že část jeho pozemku [číslo] je neoprávněně užívána nikoliv [jméno FO], ale [právnická osoba], popř. předcházejícími vlastníky paní [jméno FO3] a panem [jméno FO5], od nichž pozemky žalovaní v roce 1989 koupili. Až z konce roku 1995 jsou vlastní záznamy 1/ žalovaného o jednání s [jméno FO] o případném odkupu části pozemku a až začátkem roku 1996 je [jméno FO] vyzýván k vydání zabraného pozemku, resp. k jeho odkoupení. Dobrou víru [jméno FO] o oprávněné držbě nenarušuje žalovanými opakovaně zdůrazňovaný geometrický plán č. [číslo], neboť pouhý zákres hranice sousedních pozemků [číslo] a [číslo] včetně vyznačení pozemku [číslo] v tomto plánu nevypovídá nic o tom, zda byl tehdejší plot veden po správné hranici pozemků, nebo mimo ni. Obdobný geometrický plán č. [číslo] měl konečně k dispozici i sám 1/ žalovaný k zakreslení svého domu na pozemku [číslo], neboť i na tomto plánu je zakreslena hranice pozemku [číslo] a [číslo] i pozemek [číslo]. Přes toto zakreslení však ani 1/ žalovaný, který měl navíc pochybnosti o správnosti hranic svého pozemku, nezjistil před rokem 1995, že jeho pozemek [číslo] je užíván [jméno FO], když měl zato, že je užíván [právnická osoba], resp. původními vlastníky pozemku [číslo]. Z korespondence žalovaných a [právnická osoba] v souvislosti s geometrickými plány lze považovat za pravděpodobné, že 1/ žalovaný se až do roku 1995 domníval, že existující plot mezi pozemky [jméno FO] a pozemky žalovaných je umístěn na správné hranici pozemků [číslo] a [číslo], neboť měl za to, že část pozemku přiléhající k existujícímu plotu směrem SZ k pozemku [číslo] je právě oním „pásem pozemku [číslo] mezi pozemky [číslo] a [číslo]“, který neoprávněně podle 1/ žalovaného užívají [právnická osoba]. Tomu by odpovídala i vytýkaná výměra neoprávněně užívaného pozemku cca 52 m2, což je cca JZ polovina sporného pozemku. Žalovaný tedy zřejmě vycházel z toho, že jeho pozemek [číslo] zabraný [právnická osoba] je umístěn až za „správně umístěným“ existujícím plotem mezi pozemky žalovaných a pozemky [jméno FO]. Skutečnost, že z pouhého zákresu hranice pozemků [číslo] a [číslo] v různých existujících mapách nebylo možno dovodit správnost umístění plotu, tj. fakticky užívanou hranici pozemků [číslo], vyplývá i ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] 3. 11. 1998 provedeného v původním řízení. Byť měl tento znalec k dispozici různé mapy a zobrazení (viz bod 1.2.2. posudku), a to včetně žalovanými namítaný geometrický plán č. [číslo], uvedl v posudku, že „při běžném ohledání nebylo možné určit, jestli plot na sousedních pozemcích tvoří hranici mezi pozemky parc. [číslo] a [číslo]“ a toto určení mohl učinit až na základě měřičských a výpočetních prací. Provedenými důkazy tak bylo zjištěno, že [jméno FO] od zakoupení svých pozemků v roce 1984 až nejméně do začátku roku 1995 užíval v dobré víře sporný pozemek jako zaplocenou část spolu se svými zakoupenými pozemky. Kupní smlouvu z roku 1984 tak lze považovat za putativní (domnělý) titul, který [jméno FO] v dobré víře považoval za svůj nabývací titul (titul vlastnictví) sporného pozemku. Nejpozději v červenci 1994 [jméno FO] vydržel sporný pozemek, neboť uplynula 10letá doba jeho oprávněné držby ve smyslu § 130 a § 134 obč. zák. Na nabytí vlastnictví uvedeným vydržením v červenci 1994 pak již nemohou nic změnit ani skutečnosti z doby následující (jednání o případném odkoupení pozemku v roce 1995, výzvy právního zástupce žalovaných z roku 1996, spory o správnosti hranice od roku 1995 apod.), neboť takové skutečnosti nastaly a tedy mohly zpochybnit dobrou víru [jméno FO] až po uplynutí vydržecí doby, což pro vydržení pozemku není významné. Jen pro úplnost lze dodat, že [jméno FO] si mohl i započítat podle § 872 odst. 6 obč. zák. i oprávněnou držbu svého právního předchůdce pana [FO2] ml., neboť i jeho bylo lze považovat s ohledem na shora uvedené zjištěné okolnosti za oprávněného držitele. Odvolací soud tak má za to, že lze vycházet ze závěrů vyslovených v pravomocném rozsudku v původním řízení potud, že [jméno FO] se v roce 1994 stal v důsledku vydržení vlastníkem zaploceného pozemku (části pozemku [číslo], na němž byl postaven plot v jeho vlastnictví).

19. Odvolací soud shledává správným i závěr soudu prvního stupně, že i pro případ, že by nedošlo k vydržení vlastnictví sporného pozemku k červenci 1994, jak je shora vysloveno v bodu 16., došlo k vydržení vlastnického práva [jméno FO] v roce 2011. V lednu 2011 totiž uplynula 10letá vydržecí doba ve vztahu k držbě sporného pozemku započaté v lednu 2001, přičemž [jméno FO] byl v dobré víře (byl oprávněným držitelem), že je vlastníkem sporného pozemku na základě vydržení, jak vyplývalo z odůvodnění pravomocného rozsudku v původním řízení. Domnělým (putativním) titulem pro oprávněnou držbu [jméno FO] od roku 2001 již na rozdíl od oprávněné držby od roku 1984 uvedené shora v bodu 16. nebyla kupní smlouva, neboť [jméno FO] se z rozsudku v původním řízení dozvěděl, že sporný pozemek nezakoupil kupní smlouvou z roku 1984, ale byl takto pouze zaplocen (připojen) k jeho zakoupeným pozemkům. Zároveň se však od soudu „dozvěděl“, že se stal vlastníkem v roce 1994 na základě vydržení. V řízení pak bylo zjištěno (viz výpověď a) žalobkyně), že od roku 2001 [jméno FO] sporný pozemek dále užíval v domnění, že mu patří, aniž by ze strany žalovaných byl vůči [jméno FO] učiněn jakýkoliv projev nesouhlasu (viz také sdělení 1/ žalovaného u odvolacího jednání). Žalovanými tvrzené nepovolené stavby na sporném pozemku (nové oplocení, kůlna, sklípek) bez dalšího nemohou vést k závěru, že [jméno FO] nebyl v dobré víře, že mu sporný pozemek na základě vydržení náleží. Je poměrně běžnou praxí, byť ji nelze schvalovat, že vlastníci pořizují na svých pozemcích drobné stavby bez potřebných povolení stavebního úřadu. Jinak řečeno pořízení stavby bez potřebného povolení stavebního úřadu není důkazem o tom, že stavitel vědomě staví na cizím pozemku. Dobrá víra není zpochybněna ani tím, že po vydání rozsudku v původním řízení nepodal [jméno FO] žalobu na určení vlastnictví, neboť jako právní laik mohl zamítavý rozsudek považovat za vyřešení sousedského sporu o hranici pozemku. Budiž na tomto místě také vyjádřeno, že nepřiléhavé a pro výsledek sporu nepodstatné jsou úvahy (výtky) soudu prvního stupně o určité nečinnosti žalovaných, kteří se měli určení svého vlastnictví domáhat soudně. Na základě shora uvedeného považuje odvolací soud za správný závěr soudu prvního stupně, že přes určité skutečnosti, které mezi [jméno FO] a žalovanými ohledně správnosti hranice pozemků nastaly před lednem 2001 (spory o hranice pozemků v roce 1995 a násl.), [jméno FO] vydržel sporný pozemek, neboť jej v dobré víře od roku 2001 jako vlastník až do své smrti v roce 2017 užíval. Oprávněná držba pozemku [jméno FO] od roku 2001 se důvodně odvíjela právě od vyslovených závěrů v pravomocném rozsudku soudu v původním řízení.

20. Neopodstatněné jsou zásadní odvolací námitky žalovaných o tom, že jednou ztracená dobrá víra nemůže být znovu nabyta, neboť tyto námitky vychází z nepochopení dvou samostatných důvodů pro vydržení sporného pozemku, které se opírají o 2 samostatné (odlišné) domnělé tituly nabytí vlastnictví, v prvním případě o kupní smlouvu a v druhém případě o soudem vysloveném vydržení v roce 1994. Jinak řečeno údajná ztráta dobré víry [jméno FO] vyplývající ze skutečností nastalých po roce 1994 do vydání rozsudku v původním řízení nemá vliv na existující dobrou víru [jméno FO] ve vztahu k držbě sporného pozemku v období 1984 do 1994 založené na kupní smlouvě aani nemůže mít vliv na dobrou víru ve vztahu k nové (jiné) držbě pozemku od 1/2001 založené na soudem vysloveném závěru o vydržení k roku 1994. Lze jen dodat, že pro závěr o určení vlastnictví sporného pozemku ke dni smrti [jméno FO] postačí i jen jeden důvod vydržení, tedy postačí vydržení k 1994 popř. vydržení k 2011.

21. Ze shora uvedených závěrů tak plyne, že [jméno FO] byl ke dni své smrti vlastníkem sporného pozemku, jak správně rozhodl soud prvního stupně. Soud prvního stupně však pochybil, když geometrický plán, který vymezil hranice, výměru a umístění nově vzniklého sporného pozemku, neučinil nedílnou součástí rozsudku. Odvolací soud proto podle § 220 o. s. ř. napadený rozsudek změnil v tomto smyslu tak, že nedílnou součástí rozsudku je uvedený geometrický plán.

22. Podle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi úspěšnými žalobkyněmi a 1/ a 2/ žalovanými. Náklady žalobkyň představuje odměna a paušální náhrada za 14 úkonů advokáta provedených před soudy obou stupňů do 31. 12. 2024 (převzetí zastoupení, žaloba, účast při 5 jednáních, odvolání, 6 dalších podání) podle vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále AT ) ve výši 4.960 Kč za jeden úkon podle § 7, § 8, § 9 odst. 4 písm. b/ a § 12 odst. 4 AT, tj. 69.440 Kč, 14x paušální náhrada 300 Kč, tj. 4.200 Kč, 1x odměna 10.116 Kč (účast při odvolacím jednání) podle § 7, § 8, § 9 odst. 4 písm. a/ a § 12 odst. 4 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025, paušální náhrada za 1 úkon 450 Kč, tj. celkem náklady právního zastoupení 84.206 Kč. K tomu náleží žalobkyním náhrada za zaplacené soudní poplatky, a to 10.000 Kč za podanou žalobu (ta se týkala dvou pozemků [číslo] a [číslo]) a dále 5.000 Kč za podané odvolání (které se týkalo pouze 1 pozemku [číslo]). Byť žalobkyně za podané odvolání zaplatily 10.000 Kč, správně měli zaplatit 5.000 Kč, proto bude na soudu prvního stupně, aby jim zaplacený přeplatek na soudním poplatku 5.000 Kč podle § 10 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb. Celkové náklady žalobkyň představují částku 99.206 Kč.

23. Podle § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. jsou žalobkyně povinny zaplatit 3/ žalovanému náhradu nákladů řízení, neboť procesně zavinily zpětvzetím žaloby zastavení řízení proti němu. Náklady 3/ žalovaného tvoří 1/3 z nákladů vynaložených všemi žalovanými na právní zastoupení a zaplacení soudního poplatku. Náklady žalovaných představuje odměna a paušální náhrada za 13 úkonů provedených před soudy obou stupňů do 31. 12. 2024 (převzetí zastoupení, účast při 5 jednáních, 6 dalších podání, odvolání) podle vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále AT ) ve výši 7.440 Kč za jeden úkon podle § 7, § 8, § 9 odst. 4 písm. b/ a § 12 odst. 4 AT, tj. 96.720 Kč, 13x paušální náhrada 300 Kč, tj. 3.900 Kč, 1x odměna 13.488 Kč (účast při odvolacím jednání) podle § 7, § 8, § 9 odst. 4 písm. a/ a § 12 odst. 4 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025, paušální náhrada za 1 úkon 450 Kč, tj. celkem náklady právního zastoupení 114.558 Kč, což včetně DPH činí 138.615 Kč. K tomu náleží náhrada za zaplacený soudní poplatek 5.000 Kč za podané odvolání. Byť žalovaní za podané odvolání zaplatili 10.000 Kč, správně měli zaplatit 5.000 Kč, proto bude na soudu prvního stupně, aby jim zaplacený přeplatek na soudním poplatku 5.000 Kč podle § 10 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb. vrátil. Celkové náklady představují částky 143.615 Kč, z čehož 1/3 připadající na 3/ žalovaného představuje 47.872 Kč.

Poučení