30 Co 521/2024 - 233

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové a soudců JUDr. Kateřiny Kodetové a Mgr. Zdeňka Váni ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupena advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení částky 330.770 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. října 2024 č. j. 4 C 119/2021-204 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. rozhodl o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 330.770 Kč s tam uvedeným příslušenstvím ve znění změny žaloby ze dne 20. 10. 2021 a výrokem II. žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 6.600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Stalo se tak v řízení, v němž se žalobkyně žalobou doručenou soudu dne 2. 3. 2021 domáhala zaplacení částky 368.170 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a to jako doplacení „hrubé mzdy“ za dobu od 1/2015 do 9/2020. V žalobě tvrdila, že byla nesprávně zařazena do 5. platové třídy, ačkoli jí s ohledem na charakter fakticky vykonávané práce náležel od 1. 1. 2015 plat v 9. platové třídě v 9. stupni a od 1. 4. 2018 pak v 10. platové třídě. S poukazem na § 110 zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce (dále jen ZP) se pak též dovolávala shodného odměňování, jakého se dostalo ostatním zaměstnancům na stejné pracovní pozici. Podáním ze dne 20. 10. 2021 vzala žalobu částečně zpět v rozsahu 37.400 Kč s příslušenstvím a upravila žalobní petit, když požadovala 330.770 Kč s příslušenstvím jako plnění, jež se jí mělo dostat od žalované v souvislosti s jejím pracovním poměrem u žalované za dobu od 1/2015 do 9/2020. Vymezila, jaké částky a za jaké měsíce nárokuje k doplacení. Změnila též období, za která požaduje úroky z prodlení z takto stanovených měsíčních částek.

3. O tomto jejím nároku rozhodl soud prvního stupně poprvé dne 9. 11. 2023 mezitímním rozsudkem č. j. 4 C 119/2021-139, kdy dospěl k závěru, že základ nároku žalobkyně je dán. Měl za prokázané, že žalobkyně původně pracovala pro žalovanou jako [funkce], následně byla od 1. 1. 2015 převedena na pracoviště [název], kde se nejpozději od 19. 5. 2017 přímo podílela na „zpracování programu výcviků“, na jeho průběhu, byla schopna samostatně postavit pachové řady v rámci výcviku. Její pracovní vztah s [funkce] ([jméno FO], [jméno FO]) nevykazoval znaky podřízenosti (přímým nadřízeným žalobkyně byl [tituly před jménem] [jméno FO]), nýbrž šlo o spolupráci. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyně byla minimálně od 19. 5. 2017 do 7. 7. 2020 (kdy přestala fakticky vykonávat práci z důvodu výpovědi z pracovního poměru pro její nadbytečnost) nesprávně a v rozporu s § 16 odst. 1 a § 110 ZP zařazena do 5. namísto do 9. platové třídy. To pak mělo vliv i na nesprávnou výši její odměny za dobu od 7. 7. 2020 do skončení výpovědní doby 30. 9. 2020, kdy byla na překážkách.

4. K odvolaní žalované byl výše uvedený mezitímní rozsudek soudu prvního stupně unesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2024 č. j. [spisová značka] zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně pochybil, pokud přistoupil k vydání mezitímního rozsudku, aniž žalobkyně tvrdila ve vztahu k částkám požadovaným za jednotlivé měsíce, zda, kdy a kolik dní/hodin odpracovala, zda čerpala dovolenou, byla nemocná a podobně. Není tak zřejmé, zda žalobkyně skutečně pracovala a má nárok na doplacení platu (§ 122 ZP) a za jaké konkrétní dny/hodiny, když za dobu dočasné pracovní neschopnosti by mohl být dán nárok nikoli na plat, ale na náhradu platu podle § 192 ZP ve spojení s § 199 ZP; stejně tak za dobu, kdy byla žalobkyně na překážkách (§ 208 ZP). Odvolací soud dále konstatoval, že neměla-li žalobkyně s ohledem na jí vykonávanou práci nárok na plat v 9., případně v 10. platové třídě, ale ostatní zaměstnanci na shodné pracovní pozici jej dostávali, mohl by být její nárok posouzen z titulu náhrady škody za nerovné zacházení podle § 265 ZP. Odvolací soud zároveň neměl za procesně obhajitelné vydání mezitímního rozsudku, když vyčíslení nároku, bude-li řádně tvrzen a prokázán, není otázkou znaleckou, jak se soud prvního stupně mylně domnívá, nýbrž právní. Odvolací soud soudu prvního stupně uložil, aby žalobkyni poučením podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vedl k doplnění tvrzení a důkazů o rozhodných skutečnostech tak, aby bylo zřejmé, jaký konkrétní nárok a za jaké dny/hodiny žalobkyně nárokuje. Zda jej odvíjí od 9. či jiné platové třídy, zda jde o doplacení platu, náhradu platu a v jaké souvislosti (pracovní neschopnost nebo překážky), nebo náhradu za dovolenou, nárok na náhradu škody či jiný nárok. Dále je třeba, aby žalobkyně doplnila tvrzení o nemocenských dávkách a ohledně případného prodlení žalované. V této souvislosti odvolací soud připomenul ustanovení § 141 odst. 1 ZP.

5. Žalovaná také i v tomto novém řízení navrhovala zamítnutí žaloby. Vznesla námitku promlčení nároku žalobkyně. Soud prvního stupně vyzval žalobkyni k doplnění potřebných tvrzení a důkazů ve smyslu uvedeného shora. Žalobkyně na to reagovala v konečné podobě podáním ze dne 17. 9. 2024, kterým vymezila za dobu od 19. 5. 2017 do 30. 9. 2020 jednotlivé částky, jichž se za tyto měsíce domáhá, včetně toho, že uvedla, o jaký konkrétní nárok se jedná (doplatek platu, doplatek náhrady za dovolenou, za pracovní neschopnost a podobně). Za toto období tak požadovala 240.931 Kč. Úroky z prodlení nárokovala od 1. dne měsíce následujícího po splatnosti platu podle § 141 odst. 1 ZP. Nově požadovala i doplatek odstupného ve výši 31.932 Kč. Celkem požadovala 272.863 Kč s tím, že toto je 196.435 Kč čistého. Nároky za dobu 1/2015 – 18. 5. 2017 skutkově nevymezila.

6. Po provedeném dokazování, jehož dílčí skutková zjištění soud prvního stupně rozebral v písemném odůvodnění napadeného rozsudku, soud prvního stupně dospěl k závěru, že v době od 19. 5. 2017 žalobkyně vykonávala činnosti, které odpovídají její pracovní náplni podle Popisu pracovního místa 2 a 3. Tyto činnosti nelze ztotožňovat s činností instruktora – [funkce] zařazeného v 9. platové třídě. Žalobkyně vykonávala pomocné práce potřebné k činnosti instruktora. Podílela se na metodě pachové identifikace, prováděla sběr pachů, hospodářství s konzervami, jejich evidenci, sterilizaci sklenic, nástrojů, hadrů, kompletaci pachových konzerv. V žádném případě však nelze hovořit o tom, že by žalobkyně vykonávala činnost instruktora, ačkoli činnost instruktora může zahrnovat i činnosti vykonávané žalobkyní. Tyto pomocné činnosti, pokud by žalobkyně na výcvikovém středisku nebyla přítomna, by museli zajišťovat sami instruktoři. Soud prvního stupně zdůraznil, že činnost instruktora je vedle dalších vedlejších činností spojena s vlastní organizací, plánováním výcviku, přezkušováním frekventantů a vydáváním atestů; instruktor odpovídá za provoz výcvikového střediska. Žalobkyně výcvik nikdy samostatně nevedla, neorganizovala jej, ani neplánovala, atesty nevydávala. Odpovědnost za provoz střediska neměla. Její činnosti úkolovali instruktoři.

7. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 16 odst. 1, § 110 ZP ve spojení s § 122 a násl. ZP a nařízeními vlády č. 341/2017 Sb. o platových výměrech a č. 222/2010 Sb. o katalogu prací ve veřejných službách a správě. Přihlédl k námitce promlčení žalované, a to s odkazem na § 629 z. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen o. z.) ve spojení s § 4 ZP. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně nárokovala po žalované zaplacení částky 330.770 Kč s příslušenstvím. Po poučení soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobkyně specifikovala své nároky pouze co do částky 272.863 Kč s příslušenstvím, a to za období 19. 5. 2017 – 30. 9. 2020. V části, ve které žalobou uplatněný nárok (včetně příslušenství) přesahuje specifikaci nároku žalobkyně, soud prvního stupně žalobu zamítl primárně z toho důvodu, že nebylo zřejmé, jaké konkrétní nároky žalobkyně po žalované uplatňuje. Pokud jde o část žalobou uplatněného nároku, ve kterém došlo k jeho specifikaci, soud prvního stupně část takto uplatněných nároků za dobu od 19. 5. 2017 do 1/2018 včetně zamítl z důvodu promlčení. Měl přitom za významné, že doplatky za 1/2018 byly podle § 141 odst. 1 ZP splatné do konce měsíce února, nárok na tyto doplatky tak bylo možné poprvé uplatnit 1. 3. 2018 a tříletá promlčecí doba uplynula dnem 1. 3. 2021. Ke dni podání žaloby dne 2. 3. 2021 tak byly nároky za dobu do 1/2018 včetně promlčeny. Pokud jde o nároky za dobu 2/2018 – 9/2020, neshledal nárok žalobkyně důvodným, když v řízení bylo zjištěno, že žalobkyně vykonávala na výcvikovém středisku činnosti, které je možné charakterizovat jako pomocné, vytváření zázemí pro instruktory. V žádném případě nelze tyto činnosti podřadit pod činnosti dle katalogu prací (příloha část A) povolání 2.18.01- [funkce] v 9. platové třídě, která je charakterizována tak, že se jedná o práci metodického vedení výuky a výcviku [Anonymizováno], vedení cvičitelů [Anonymizováno], [funkce] a [funkce] a [funkce] a zpracovávání programu výcviku. Žalobkyně výcvik nevedla, neorganizovala, neplánovala, frekventanty kurzů nepřezkušovala. Nevykonávala ani jiné činnosti pracovní náplně instruktora. Pro úplnost soud prvního stupně dodal, že žalobkyně ani nesplňovala požadavky zaměstnavatele na tuto pozici, když neabsolvovala řádný oficiální základní kurz. Kurz absolvovaný žalobkyní tímto kurzem nebyl. Žalobu proto v celém rozsahu zamítl a rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o nákladech řízení.

8. Rozsudek soudu prvního stupně byl napaden odvoláním žalobkyně, která soudu prvního stupně vytkla, že nepřihlédl k tvrzením a omezení žalobního nároku žalobkyně, tak jak učinila podáním ze dne 17. 9. 2024. Tímto podáním požadovala doplatit 196.435 Kč čistého s příslušenstvím za dobu od měsíce května 2018 (patrně se jedná o písařskou chybu, když žalobkyně v podání ze dne 17. 9. 2024 uvádí datum 17. 5. 2017), zatímco žalobou uplatnila nárok na 330.770 Kč s příslušenstvím za dobu od 1/2015 do 9/2020. Žalobkyně nesouhlasila se závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně byla po celou dobu od 17. 5. 2017 zařazena ve správné platové třídě. Opakovala, že po zrušení hromadného ustájení a krmení [Anonymizováno] s přechodem na individuální ustájení u jednotlivých [funkce] žalobkyni odpadla většina její pracovní náplně a pozice „[funkce]“ byla zrušena. Žalobkyně byla převedena na pracoviště metody pachové identifikace, a to jako „chovatel, instruktor a metodik výcviku [Anonymizováno]“, jak bylo uvedeno v Popisu pracovního místa 2 ze dne 1. 1. 2015, který jí byl doručen dne 17. 12. 2015, a podle něhož bylo jejím hlavním úkolem „seznámit se“ s přípravou pachových konzerv, sterilizovat a kompletovat pachové konzervy, tyto zajišťovat a evidovat a seznámit se s pokynem ŘS PP č. [číslo] a další kynologické znalosti v metodě pachové identifikace. Dne 5. 6. 2017 jí byl doručen Popis pracovního místa 3 ze dne 19. 5. 2017, kde bylo opakovaně uváděno: „seznamuje se“ s obsluhou přístrojů při sterilizaci a kompletování pachových konzerv, s přípravou a zajišťováním pachových konzerv pro výcvik psů, s evidencí pachových konzerv, se snímáním pachových vzorků z civilního sektoru a odpovídá za práci s výpočetní technikou. Žalobkyně akcentovala, že podle tohoto popisu se tak měla seznamovat s činnostmi, které řadu let byly obsahem její pracovní náplně. Trvala na tom, že vykonávala práce, které nekorespondovaly s jejím zařazením v 5. platové třídě. Vykonávala skladové hospodářství – vedla kompletní evidenci pachových konzerv, sterilizace skleněných nádob, hermetických uzávěrů, pachových snímačů a nástrojů, kompletaci sterilních konzerv atd. Žalobkyně měla požadované vzdělání; má středoškolské vzdělání s maturitou. Připomenula, že její pracovní místo bylo dne 18. 6. 2020 zrušeno a dne 19. 6. 2020 žalobkyně dostala výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost. Od 1. 7. 2020 byla na překážkách. Podle odvolatelky soud prvního stupně též pochybil, když se nevypořádal s tím, proč na základě stejného skutkového stavu zjištěného ohledně žalobkyní vykonávané práce žalobu zamítl, zatímco v předchozím rozhodnutí měl základ jejího nároku za důvodný. V této souvislosti namítla, že odvolací soud v kasačním rozhodnutí nikdy výslovně nezpochybnil existenci samotného nároku žalobkyně. Odvolací soud soudu prvního stupně vytknul pouze procesní postup stran tvrzené a prokazované výše nároku a účelnosti rozhodování mezitímním rozsudkem. Žalobkyně dále namítala nesprávnost postupu soudu prvního stupně spočívající v tom, že vycházel z výslechů svědků [jméno FO] a [jméno FO], když tito byli žalovanou označeni až po jednání dne 3. 9. 2024, kde bylo žalobkyni poskytnuto poučení podle § 118a o. s. ř., proto je na tyto důkazy třeba hledět jako na ty, které neprolamují koncentraci řízení. Navíc svědci vypovídali k povaze činnosti instruktora obecně, proto by jejich svědectví neměla být způsobilá změnit původní názor soudu vyjádřený v mezitímním rozsudku. Opačný postup je podle žalobkyně v rozporu s § 13 o. z. a je zároveň porušením jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále odvolatelka označila za nesprávný závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně pracovní pozici zařazenou v 9. platové třídě nevykonávala, jelikož pro tuto pracovní pozici neměla nikdy předpokládanou certifikaci. Žalobkyně na základě požadavku svého nadřízeného [jméno FO] absolvovala v 9/2016 zkoušku potřebnou pro udělení certifikátu. Ten jí však nadřízený neudělil s odůvodněním, že mohl být udělen pouze [funkce]. To je však v přímém rozporu s tvrzením např. svědka [jméno FO] o možnosti získat certifikát i civilistou. Na soudu tak bylo zjistit, zda certifikát mohl být v rozhodném období, kdy žalobkyně úspěšně složila zkoušku, žalobkyni udělen, či nikoli, a teprve následně vyvodit závěr. Navíc, i kdyby certifikát mohl být skutečně vydáván pouze policistům, pak bylo rozhodné, že žalobkyně fakticky vykonávala práci, která náleží do 9. platové třídy, jak vypověděli svědci [jméno FO] a [jméno FO]. Žalobkyně vykonávala všechny činnosti, jako tito svědci s tím rozdílem, že nehodnotila výsledky [Anonymizováno]. Skutečnost, že nevydávala atesty, proto byla na sále vždy za přítomnosti svědka [jméno FO], neboť ten se musel pod závěrečné zkoušky podepsat, soud prvního stupně přecenil a dopustil se tak přepjatého formalismu. Závěr soudu o tom, že žalobkyně nevykonávala stejnou práci jako svědek [jméno FO], protože neměla stejná oprávnění, nemůže obstát. K výpovědi svědků [jméno FO] a [jméno FO] ještě dodala, že tito odpovídali za veškerý provoz pracoviště metody pachové identifikace, proto také žalobkyni úkolovali, i když nebyli její nadřízení. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

9. Žalovaná navrhla potvrdit rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Souhlasila zcela se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. K namítané změně názoru soudu prvního stupně po zrušení mezitímního rozsudku odvolacím soudem uvedla, že v důsledku kasace se věc dostala do fáze obnoveného nalézacího řízení, kdy byla stranám obnovena jejich procesní práva, proto výslechy svědků [jméno FO] a [jméno FO] byly procesně přípustné. K certifikaci pak dodala, že žalobkyně zaměňuje dvě odlišné odbornosti a certifikace. Žalobkyně a svědek [jméno FO] ve své výpovědi hovoří o kurzu pro [funkce] (základní kurz metody pachové identifikace). Osvědčení o absolvování takového kurzu může být po závěrečné zkoušce vydán pouze [funkce]; tím může být i civilista. Svědek [jméno FO] ve své výpovědi nepojednává o certifikaci – osvědčení k výkonu metody pachové identifikace, ale o osvědčení k odběru pachových vzorků osob. Tato činnost je s metodou pachové identifikace, a i výcvikem služebních psů sice úzce spjata, ale není to činnost, kterou musí provádět osoba s odborností psovoda metody pachové identifikace. Pachové vzorky osob je oprávněn odebírat [funkce] nebo jiná osoba, která absolvovala kurz další odborné přípravy, pořádaný [orgán], a splnila hodnotící kritéria absolventa vzdělávacího programu. Žalovaná proto trvala na tom, že rozpor ve výpovědích ohledně certifikace není dán.

10. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Učinil tak postupem podle § 101 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně ani její právní zástupkyně, ač byly řádně a včas předvolány, se k jednání odvolacího soudu nedostavily, svoji nepřítomnost neomluvily.

11. Podle § 118b odst. 1 o. s. ř. ve věcech, v nichž byla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§ 114c odst. 4). Pokud nebyla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 1 až 3.

12. Podle odst. 2 byla-li připuštěna změna žaloby (§ 95), nejsou tím účinky podle odstavce 1 dotčeny. Došlo-li k přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) nebo záměně účastníka (§ 92 odst. 2), nastávají ve vztahu s novými účastníky účinky podle odstavce 1 skončením prvního jednání, které bylo nařízeno po přistoupení nebo záměně účastníka a které se ve věci konalo; o tom musí být účastníci poučeni v předvolání k tomuto jednání.

13. Podle odst. 3 omezení podle odstavců 1 a 2 neplatí v případě, že účastníci nebyli řádně poučeni podle odstavce 2 části druhé věty za středníkem nebo podle § 114c odst. 5.

14. Z obsahu spisu se podává, že prvním jednáním, které se v dané věci konalo, bylo jednání [datum]. K tomuto jednání byli účastníci předvolávání vzorem 017 OSŘ a jejich zástupci vzorem 024 OSŘ, které obsahují poučení podle § 118b o. s. ř. Přesto k tzv. zákonné koncentraci nedošlo, když o povinnosti tvrdit a navrhovat důkazy do konce prvního jednání ve věci nebyli účastníci poučeni také na daném ústním jednání (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010). Z procesního hlediska to znamená, že v dané věci mohly obě strany předkládat svá tvrzení a návrhy na dokazování do doby, než soud prvního stupně o věci rozhodl (§ 119a o. s. ř.), a to i po kasaci mezitímního rozsudku, když tento byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně s potřebou poučení žalobkyně podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Do té doby nebylo zřejmé, jakých nároků a z jakého titulu se žalobkyně konkrétně za jednotlivé měsíce domáhá. Nebylo-li zřejmé, co je předmětem řízení, nelze z kasačního rozhodnutí, tak jak to nesprávně činí žalobkyně, dovodit, že není-li v něm odvolacím soudem výslovně vyjeveno, že by nárok žalobkyně v obecné rovině nebyl dán, že jej měl odvolací soud za opodstatněný, resp. jej nezpochybňoval. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud doplnil dokazování a vycházel i z těch důkazů, které byly do řízení vtaženy právě v reakci na tvrzení žalobkyně po poučení ve smyslu závěru odvolacího soudu. Námitka nepřípustnosti provedených důkazů tak není opodstatněná.

15. Pakliže soud prvního stupně při vydání napadeného rozsudku vycházel ze skutkového stavu, který zjistil na základě i jiných v řízení přípustně doplněných důkazů, pak není důvodná ani námitka žalobkyně, že se soud nevypořádal se změnou svého názoru na důvodnost nároku žalobkyně.

16. Podle § 13 o. z. každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

17. Opodstatněná není ani námitka žalobkyně, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces, a to s odkazem na § 13 o. z. Z důvodů již výše uvedených pod bodem 15. je zřejmé, že zásada legitimního očekávání porušena nebyla. Navíc tomu tak ani z logiky věci nemohlo být; žalobkyně nesprávně poměřuje závěry soudu v mezitímním rozsudku, který však nikdy nenabyl právní moci, s napadeným rozhodnutím. Tedy nečiní srovnání s jiným rozhodnutím v obdobné věci, které je pravomocné.

18. Žalobkyně v odvolání soudu prvního stupně vytkla mimo jiné i to, že nepřihlédl k její specifikaci a jinému vymezení nároku, pokud jde o období, za které je nárok uplatněn. Soud prvního stupně však nepochybil, když rozhodl o nároku žalobkyně v původně požadované výši, tedy rozhodl o částce 330.770 Kč s tam uvedeným příslušenstvím. Žalobkyně tuto částku požadovala za dobu od 1/2015 do 9/2020. Na základě poučení soudu žalobkyně v podání ze dne 17. 9. 2024 uvedla, že požaduje částku 272.963 Kč, a to jako doplatky za dobu od 19. 5. 2017 do 30. 9. 2020 a nově i na odstupném. Zároveň požadovala úroky z prodlení z jednotlivých částek požadovaných v hrubé výši, které v součtu dávají částku 272.863 Kč celkem. V textu podání uvažovala o odvodech z této celkové částky s tím, že jde o částku 196.435 Kč čistého. Uvedené nepromítla do nově formulovaného žalobního petitu. Neučinila žádný úkon zpětvzetí žaloby. Neučinila tak ani na základě výzvy odvolacího soudu. Nelze proto než uzavřít, že předmětem daného řízení je tak i nadále částka 330.770 Kč s příslušenstvím, o které také správně soud prvního stupně rozhodoval. Soud prvního stupně také správně konstatoval, že žalobkyně nesplnila své povinnosti podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., pokud jde o období 1/2015 – 18. 5. 2017, proto její žalobu v tomto rozsahu zamítl pro neunesení břemene tvrzení a dokazování. Odvolací soud pro úplnost dodává, že uvedený nárok za dobu od 1/2015 do 18. 5. 2017 představuje částku 57.907 Kč (330.770 – 272.863).

19. Soud prvního stupně zohlednil nové skutkové vymezení nároku žalobkyní (za dobu od 19. 5. 2017 dále) a s ohledem na námitku promlčení pak měl za významné, jaké nároky byly uplatněny v tříleté promlčecí době podle § 629 o. z. Správně uzavřel, že promlčeny jsou nároky žalobkyně ohledně nároků uplatněných žalobkyní za období od 19. 5. 2017 do 1/2018 včetně. Pokud jde o začátek a konec promlčecí doby, lze odkázat na odůvodnění soudu prvního stupně. Odvolací soud ve vztahu k promlčení nároku žalobkyně pak ještě pro úplnost dodává, že promlčen je i nárok za dobu od 1/2015 do 18. 5. 2017 ve výši 57.907 Kč, což je druhý důvod pro zamítnutí takového nároku vedle toho, že žalobkyně ve vztahu k tomuto období neunesla břemeno tvrzení a dokazování (viz bod 18. shora). Za dobu od 19. 5. 2017 do 1/2018 včetně je promlčen nárok co do částky 34.726 Kč (2.401 + 5.312 + 4.643 + 5.479 + 3.112 + 5.860 + 2.030 + 3.521 + 2.368). Jako promlčené je však třeba posoudit i ty části nároků za jednotlivé měsíce za dobu od 2/2018 do 9/2020, které byly žalobkyní uplatněny podáním ze dne 17. 9. 2024 v částkách vyšších než v původní žalobě a také nárok na doplatek odstupného, a to ve výši 76.282 Kč (441 za 5/2018 + 820 za 6/2018 + 859 za 7/2018 + 820 za 8/2018 + 658 za 9/2018 + 1.358 za 1/2019 + 1.360 za 2/2019 + 1.360 za 5/2019 + 1.360 za 6/2019 + 1.664 za 7/2019 + 1.125 za 8/2019 + 1.358 za 9/2019 + 1.368 za 10/2019 + 1.360 za 11/2019 + 471 za 12/2019 + 6.158 za 3/2020 + 4.410 za 4/2020 + 1.039 za 5/2020 + 3.268 za 7/2020 + 3.757 za 8/2020 + 9.636 za 9/2020 + 31.932). Celkem tak je promlčeno 168.915 Kč s příslušenstvím. Ohledně této části nároku by proto nebylo lze žalobě vyhovět, i kdyby byl nárok žalobkyně důvodný.

20. Ve vztahu ke zbylé části nároku žalobkyně za dobu od 2/2018 do 9/2020 ve výši 161.855 Kč s příslušenstvím (3.514 + 5.870 + 5.870 + 5.870 + 5.870 + 5.870 + 5.576 + 3.565 + 4.734 + 5.670 + 5.670 + 3.400 + 4.898 + 5.670 + 5.670 + 5.670 + 5.670 + 5.670 + 5.670 + 5.670 + 5.670 + 5.629 + 2.017 + 6.530 + 6.530 + 6.530 + 2.992 + 6.530 + 6.530 + 6.530), pak odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, jednotlivé důkazy hodnotil každý zvlášť a ve vzájemných souvislostech postupem podle § 132 o. s. ř. Z provedeného dokazování vyvodil správná skutková zjištění, která též správně právně posoudil. Soud prvního stupně se zabýval věrohodností jednotlivých důkazů, přihlédl ke všemu, co ve vztahu k relevantním skutečnostem vyšlo v řízení najevo a zabýval se též všemi právně významnými námitkami účastníků řízení. Jeho závěry odpovídají obsahu spisu, provedeným důkazům, jsou přesvědčivé a logické. Soud prvního stupně tak dospěl ke správnému závěru, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně byla s ohledem na jí fakticky vykonávanou práci v daném období správně zařazena v 5. platové třídě, proto jí žádné nedoplatky na platu, ani na náhradě platu za dobu pracovní neschopnosti, za dovolenou, ani za období, kdy byla na překážkách, nevznikly. V tomto směru má odvolací soud skutkovou a právní argumentaci soudu prvního stupně za zcela vyčerpávající a správnou, proto v podrobnostech na závěry soudu prvního stupně odkazuje. Uvedený závěr shledává odvolací soud správným bez ohledu na to, zda žalobkyně měla či mohla získat potřebnou certifikaci – osvědčení k tomu, aby mohla vykonávat práci hodnocenou v 9. platové třídě, když významné je jen to, jakou práci ve skutečnosti vykonávala. Ohledně této právně relevantní otázky byla učiněna dostatečná a správná zjištění soudem prvního stupně a odvolací soud nemá soudu prvního stupně co vytknout, nemá co dodat. Odvolací námitky žalobkyně jsou založeny na její představě hodnocení důkazů, kdy žalobkyně není s to akceptovat hodnocení provedené soudem prvního stupně a sama vyvozuje závěry, které se však z provedených důkazů nepodávají. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud žalobu i v tomto rozsahu zamítl, když zároveň v řízení bylo zjištěno, že nedocházelo k nerovnému zacházení v tom smyslu, že by za stejnou práci, jakou vykonávala žalobkyně, jiný zaměstnanec žalované dostával jiný vyšší plat.

21. S ohledem na uvedené shora odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil včetně správného výroku o nákladech řízení, když soud prvního stupně také správně určil výši náhrady nákladů řízení žalované.

22. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a plně procesně úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a to 3x 300 Kč podle § 151 odst. 3 ve spojení s vyhl. č. 254/2015 Sb. za vyjádření k odvolání, přípravu na jednání a účast na jednání odvolacího soudu.

23. Jen pro úplnost odvolací soud dodává, že žalobkyni byl vyměřen soudní poplatek za odvolání ve výši odpovídající punctu 368.170 Kč, ačkoli předmětem odvolacího řízení byla částka 330.770 Kč. Je proto na soudu prvního stupně rozhodnout o vrácení přeplatku na soudním poplatku v odpovídající výši.

Poučení