30 Co 537/2024-237

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Flanderky a soudkyň Mgr. Petry Vogelové a Mgr. Ivany Štěpánové ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A , narozená Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A ) Jméno žalobce B , narozený Datum narození žalobce B bytem Adresa žalobce B ) Jméno žalobce C , narozený Datum narození žalobce C bytem Adresa žalobce C ) Jméno žalobce D , narozená Datum narození žalobce D bytem Adresa žalobce D , všichni zastoupeni advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Česká republika - Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. 37 C 240/2023-88 ze dne 23. 10. 2024

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč, a to každý v rozsahu ¼, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud výrokem I zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitých věcí, každý s podílem ve výši jedné ideální čtvrtiny vzhledem k celku, a to pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba , adresa, , pozemku parc. č. , Anonymizováno, , pozemku parc. č. , Anonymizováno, a pozemku parc. č. , Anonymizováno, , nacházejících se v katastrálním území , adresa, pod Luží (dále jen „nemovité věci“), a výrokem II uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši , částka, do tří dnů od právní moci napadeného rozsudku.

2. Z odůvodnění se podává, že požadovaného určení se žalobci domáhají na základě tvrzení, že nemovité věci původně zakoupila jejich matka , Jméno žalobce A, od , jméno FO, a podle plné moci též od jeho matky, , jméno FO, , a to na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 1963. Nemovité věci započala matka žalobců užívat v roce 1964, hradila rovněž veškeré náklady spojené s užíváním a vlastnictvím a jako vlastník vystupovala při jednáních s místními státními orgány, to vše na základě přesvědčení, že je jejich vlastníkem, neboť uzavřela kupní smlouvu a zaplatila kupní cenu. Po smrti , Jméno žalobce A, pokračovali v užívání nemovitých věcí žalobci se svým otcem, počali však narážet na fakt, že v katastru nemovitostí jsou i nadále zapsáni původní vlastníci, tedy , jméno FO, a , jméno FO, . Otec od roku 1999 postupně přestal nemovité věci užívat, od roku 2001 je užívají výlučně žalobci. Protože již uplynula 20letá vydržecí doba a držba žalobců je prosta nepoctivého úmyslu, neboť touto držbou nepůsobí nikomu jinému bezdůvodně újmu, mají žalobci za to, že vlastnické právo k nemovitým věcem mimořádně vydrželi, a to každý z nich spoluvlastnický podíl o velikosti ¼ na nemovitých věcech. Žalovaná s žalobou nesouhlasí a tvrdí, že žalobci nedrželi nemovité věci v nikoli nepoctivém úmyslu, neboť si byli vědomi toho, že v katastru nemovitostí nejsou vedeni jako vlastníci, a rovněž jim muselo být známo, ke kupní smlouva z roku 1963 je neplatná.

3. Okresní soud objasnil, že kupní smlouva na nemovité věci byla mezi , jméno FO, a , jméno FO, jako prodávajícími a , Jméno žalobce A, jako kupující uzavřena dne , datum, , souhlas , právnická osoba, , adresa, , který byl k platnosti kupní smlouvy podle tehdejší úpravy nezbytný, byl udělen dne , datum, . Od této doby , Jméno žalobce A, nemovité věci v dobré víře užívala. O skutečnosti, že , jméno FO, byla v době uzavření smlouvy již několik let mrtvá, v důsledku čehož hodnotí okresní soud kupní smlouvu jako absolutně neplatnou, nemohla , Jméno žalobce A, vědět, neboť při uzavírání kupní smlouvy byla , jméno FO, zastoupena , jméno FO, , který za oba prodávající věc vyřizoval. K narušení dobré víry , Jméno žalobce A, mohlo případně dojít až v roce 1986, kdy jí bylo Geodézií n. p. , adresa, sděleno, že jako vlastníci nemovitých věci jsou stále evidování , jméno FO, a , jméno FO, . Okresní soud uzavřel, že uplynutím doby 10 let, plynoucí ode dne , datum, , tj. ke dni , datum, , , Jméno žalobce A, vlastnické právo k nemovitým věcem vydržela. Okresní soud dále uvedl, že oproti řádnému vydržení jsou nezbytnými předpoklady mimořádného vydržení pouze uplynutí vydržecí doby a skutečnost, že držiteli nebyl prokázán nepoctivý úmysl. Podle okresního soudu se přitom jak při řádném, tak při mimořádném vydržení, do vydržecí doby započítává držba předchůdce. Takto však nelze započíst držbu vlastnickou, tedy pokud právní předchůdce sám již vlastnické právo vydržel, není započtení doby jeho držby možné. Okresní soud proto uzavřel, že žalobci vlastnické právo k nemovitým věcem, resp. k podílům na nemovitých věcech, nevydrželi, neboť vlastnické právo vydržela již jejich matka, v důsledku čehož jim objektivně nemohla začít plynout vydržecí doba. Nenastala ani jiná právní skutečnost, na základě které by mohli nabýt vlastnické právo, neboť nemovité věci nebyly předmětem dědického řízení ani po matce, ani po otci žalobců. O nákladech řízení okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč za tři úkony po 300 Kč dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. (písemné vyjádření ze dne 13. 6. 2024, účast při jednání okresního soudu dne 9. 9. 2024 a účast při jednání okresního soudu dne 16. 10. 2024).

4. Proti rozsudku okresního soudu se včas odvolali všichni žalobci, kteří navrhují, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že bude určeno, že žalobci jsou spoluvlastníky nemovitých věcí, a to každý z nich s podílem o velikosti ¼. V odvolání namítají, že jejich matka nemohla vlastnické právo vydržet, neboť § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, na základě kterého okresní soud dovodil vydržení vlastnického práva matkou žalobců, byl do právního řádu zanesen až novelou zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinnou od 1. 1. 1992, zatímco jejich matka zemřela dne již 10. 11. 1991, tedy před účinností této novely. Žalobci nemovité věci užívali nejprve společně se svými rodiči, v domnění, že se jedná o majetek ve vlastnictví rodiny. S držbou zahrnující jak faktické ovládání věcí, tak vůli nakládat s věcmi jako s vlastními, započali žalobci společně se svým otcem nejpozději dnem následujícím po smrti jejich matky, tedy 11. 11. 1991, veškeré platby spojené s nemovitými věci se mezi žalobce a otce rozpočítávaly. Od roku 1999 se začaly prohlubovat spory mezi žalobci a otcem, týkající se mimo jiné též užívání nemovitých věcí a snahy žalobců zhojit nesoulad stavu zapsaného v katastru nemovitostí se stavem skutečným. Otec se následně panství nad nemovitými věcmi vzdal, přestal se podílet i na úhradách za služby spojené s užíváním nemovitých věcí a nejpozději od roku 2001 se o ně nijak nezajímal. Protože předchozí právní úprava, platná po dobu držby otce, s mimořádný vydržením nepočítala, nemohl otec vlastnické právo vydržet. Žalobci mají za to, že naplnili podmínky ustanovení § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť uplynula doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí k vydržení vlastnického práva a zároveň jejich držba je prosta nepoctivého úmyslu, neboť touto držbou nepůsobí nikomu jinému bezdůvodně újmu.

5. Žalovaná v reakci na podané odvolání uvádí, že jak žalobci, tak jejich matka, si museli být vědomi skutečnosti, že nemovité věci nejsou v jejich vlastnictví, že je nevydrželi - žalobci minimálně od roku 1991, kdy jejich matka zemřela a kdy probíhalo dědické řízení, v rámci kterého nebyly nemovité věci vypořádány. Na tuto skutečnost pak byli žalobci upozorněni rovněž ve chvíli, kdy se domáhali dodatečného projednání dědictví po matce, a v rámci projednávání dědictví po jejich otci.

6. Odvolací soud podle § 214 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek a jemu předcházející řízení před okresním soudem při jednání. V průběhu jednání v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazovaní listinami, konkrétně přiznáním k dani z nemovitých věcí za rok 1993, vyrozuměním o přeplatku na dani ze dne 2. 6. 2023, ústřižky složenek týkajících se plateb daní z nemovitých věcí za roky 1993, 1994 a 1997, ústřižky složenek týkajících se plateb za komunální odpad v letech 1995 – 1999, doklady o vyúčtování spotřeby vody za roky 1995 – 1999 včetně ústřižků složenek týkajících se plateb za spotřebovanou vodu a tabulkami zachycujícími rozúčtování plateb spojených s nemovitými věcmi mezi jejich jednotlivé uživatele. Dále odvolací soud vyslechl svědkyni , jméno FO, a v procesním postavení účastníků též všechny žalobce. Po doplnění dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobců důvodné není.

7. Z přiznání k dani z nemovitých věcí odvolací soud zjistil, že daň z nemovitých věcí za rok 1993 přiznal , Jméno žalobce C, , otec žalobců. Ten také poté vyměřenou daň i uhradil, stejně tak i daň za roky 1994 a 1997, což vyplývá z ústřižků složenek. Z dopisu Finančního úřadu pro Liberecký kraj ze dne 2. 6. 2023, nadepsaného jako „vyrozumění o přeplatku“ a adresovaného otci žalobců, pak bylo zjištěno, že úřad eviduje přeplatek ve výši 7 714 Kč, a to z důvodu nevyměřené daně od roku 2017. Zároveň je dopisem sdělováno, že otec žalobců není v katastru nemovitostí evidován jako vlastník žádné nemovité věci v územním obvodu Finančního úřadu pro Liberecký kraj, tudíž ani poplatníkem daně z nemovitých věcí.

8. Z ústřižků složenek týkajících se plateb za komunální odpad odvolací soud zjistil, že platby za roky 1995 a 1996 odeslal otec žalobců, za roky 1997, 1998 a 1999 pak žalobkyně a).

9. Z dokladů o vyúčtování vody za období let 1995 – 1999 odvolací soud zjistil, že voda odebraná v domě č. p. , Anonymizováno, v obci , adresa, byla ve zmíněném období vyúčtovávána otci žalobců, přičemž z ústřižků složenek vyplývá, že platby za vyúčtovanou vodu odesílal rovněž otec žalobců.

10. Z tabulek zpracovaných žalobci, zachycujících rozúčtování plateb spojených s nemovitými věcmi mezi jejich jednotlivé uživatele za období let 2000 – 2010, bylo zjištěno, že tyto platby byly rozpočítávány mezi žalobce, jejich babičku a v období let 2000 – 2001 téže mezi jejich otce. Voda byla vždy rozúčtována podle počtu dní, které jednotliví členové rodiny nemovité věci užívali, a elektřina byla rozúčtována podle skutečné spotřeby, tj. podle počtu MWh.

11. Svědkyně , jméno FO, vypověděla, že v , adresa, bydlí od roku 1984, rodinu žalobců dobře zná, a proto je jí známo, že nemovité věci užívala k rekreaci celá rodina, včetně otce a prarodičů žalobců, všichni se také o nemovité věci starali, udržovali je. Pamatovala si výměnu střechy domu, která byla realizována v posledních 20 letech. Nedokázala říci, kdy otec žalobců přestal nemovité věci užívat, ale mohlo to podle ní být zhruba před 20 lety.

12. Žalobkyně a) vypověděla, že s rodiči a sourozenci užívala nemovité věci od dětství, nejčastěji přes léto, ale někdy i přes Velikonoce a v zimě. Nemovité věci dále užívali i prarodiče žalobců, kteří tam po odchodu do důchodu bývali celou sezonu, neboť chalupa má dvě sice propojené, ale oddělitelné domácnosti. Nemovité věci byly vždy užívány pro účely rekreace. Po smrti matky se na užívání nemovité věci ničeho nezměnilo, i otec na chalupu ještě nějakou dobu jezdil, postupně však čím dál méně, neboť ho celá situace ohledně nesrovnalostí zápisu v katastru nemovitostí stresovala, a proto už nechtěl nemovité věci dále užívat. Dále vypověděla, že společně nemovité věci udržovali, například natírali chalupu, sekali trávu, vysazovali nové rostliny, kopali odpad a dělali novou eternitovou střechu. Náklady spojené s nemovitými věcmi si mezi sebe všichni dělí, dříve veškeré platby rozpočítávala babička, která tvořila i tabulky provedené k důkazu, nyní už má všechny doklady u sebe žalobkyně a), která po sečtení všech výdajů sourozencům řekne, kolik jí mají dát. Otec se dříve také podílel na úhradě nákladů, postupně ale jeho ochota participace ochabla. Po celou dobu platili i daň z nemovitých věcí, avšak asi před dvěma lety přišel otci, který byl v té době již po smrti, dopis, ve kterém byl upozorněn, že žádnou nemovitou věc nevlastní, a proto nemá smysl dál daně platit, neboť propadají státu. Pokud jde o užívání nemovitých věcí, na jednotlivých termínech se vždy předem domlouvali, aby se na chalupě všichni vystřídali. Dále žalobkyně a) vypověděla, že o stavu zápisu v katastru nemovitostí se poprvé dozvěděla až v rámci dědického řízení po matce. Pokoušela se poté dědické řízení znovu otevřít, ale bylo jí sděleno, že není důvod ho otevírat, neboť ona předmětné nemovité věci nevlastnila. K nemovitým věcem má silný citový vztah, považuje se za spoluvlastníka, neboť je tam odmalička, podílí se na placení nákladů, zajišťuje úřední záležitosti týkající se nemovitých věcí apod.

13. Žalobce b) vypověděl, že v užívání nemovitých věcí se od roku 1991 všichni žalobci střídají, dělal se i rozpis, kdo tam kdy pojede. Pokud jde o údržbu, pak chalupu musejí natírat, také například zajišťují dřevo na otop. , jméno FO, se o nemovité věci přestal postupně starat, pak na chalupu i přestal jezdit, po smrti matky se mu tam nechtělo, ztratil k nemovitým věcem citový vztah. Žalobce b) si však nepamatoval konkrétní rok či období, kdy otec přestal nemovité věci užívat úplně.

14. Žalobce c) vypověděl, že nemovité věci užívali i babička s dědou, ostatní je tam jezdili zásobovat přes prázdniny, na podzim i na jaře, užívání měli rozdělené, někdy se tam ale potkávali i společně. Někdo jezdil více v létě, někdo na podzim, někdo zase v zimě. Otec o nemovité věci ztratil úplně zájem, avšak žalobce c) si nepamatoval, zda otec v roce 1991 nemovité věci ještě užíval či nikoli. K tvrzené údržbě nemovitých věcí vypověděl, že se kopal trativod, kanalizace, dělaly se instalatérské práce, měnily se baterie, dělala se a opravovala elektroinstalace, měnily se pojistky, elektroměr. Dále se dělala nová střecha, chalupa se také natírá, odvlhčuje, na zahradě se udržuje zeleň, seká se tráva, kácí se stromy. Na úhradách nákladů spojených s nemovitými věcmi se podílí všichni sourozenci. Pokud jde o otce, žalobce c) si již nepamatoval, zda se na nákladech rovněž podílel.

15. Žalobkyně d) vypověděla, že v 90. letech užívala nemovité věci společně se svým manželem, a to o veškerých prázdninách, o dovolených, brávala s sebou i kamarádky s dětmi. Zároveň pomáhala i prarodičům, když tam byli. Kvůli údržbě zahrady si pořídila křovinořez, dála si vzpomněla na pokládání IPY na střeše chalupy a na zajišťování dřeva na otop. , jméno FO, po smrti matky o nemovité věci ztratil zájem a nechtělo se mu tam již jezdit, jezdil tam jen minimálně a o nemovité věci se nezajímal, takže si vše vzali na starost žalobci. O administrativu se stará žalobkyně a) a podle toho, jak kdo na chalupu jezdil, což se evidovalo v k důkazu provedených tabulkách, tak se platily náklady. Pokud bylo třeba něco koupit nebo opravit, vše se spravedlivě rozdělovalo.

16. Z dokazování provedeného okresním soudem, které bylo odvolacím soudem doplněno, plyne, že nemovité věci zakoupila od původních vlastníků , jméno FO, a , jméno FO, matka žalobců , Jméno žalobce A, , a to v roce 1963. V době podpisu kupní smlouvy však již byla , jméno FO, několik let po smrti. K zápisu vlastnického práva , Jméno žalobce A, do pozemkových knih, resp. později do katastru nemovitostí, nikdy nedošlo. V rámci dědického řízení po matce žalobců, zemřelé dne , datum, , nebyly nemovité věci vypořádány. Jako vlastník nemovitých věcí je v současné době v katastru nemovitostí evidována žalovaná. Žalobci nemovité věci užívali od dětství společně se svými rodiči a prarodiči, a to pro rekreační účely. , právnická osoba, nemovité věci také pečovali a o náklady spojené s užíváním nemovitých věcí včetně oprav se dělili. Po smrti matky žalobců tento způsob užívání i nadále pokračoval, nemovité věci užívali žalobci a jejich otec, s tím, že se v užívání střídali. Prarodiče žalobců pak užívali menší ze dvou částí chalupy. To, jakým způsobem kdo nemovité věci užíval, bylo žalobci, resp. zpočátku jejich babičkou, každý rok pečlivě evidováno, podle počtu dní a podle skutečné spotřeby energií (elektřiny) se pak náklady mezi jednotlivé uživatele rozpočítaly. Z těchto evidencí (tabulek) je tak zřejmé, že otec žalobců nemovité věci v blíže nezjištěném rozsahu užíval až do období let 2000/2001, kdy je naposledy evidován mezi uživateli. Tato skutečnost je dále prokazována též doklady o platbách daní z nemovitých věcí, poplatků za komunální odpad a vodného a stočného, když ze všech těchto dokladů vyplývá, že odesílatelem plateb byl vždy otec žalobců. Je rovněž podporována i výpovědí svědkyně , jméno FO, a z části účastnickými výslechy žalobců, kdy minimálně z výslechu žalobkyně a), plyne, že otec žalobců nemovité věci užíval i po smrti matky žalobců, byť postupně ve stále menším rozsahu, až nakonec o nemovité věci ztratil zájem zcela. Bylo tak prokázáno tvrzení žalobců, že ke dni následujícímu po smrti matky, tj. ke dni , datum, , užívali nemovité věci žalobci i jejich otec, který je užíval ještě několik následujících let, přičemž všichni se též podíleli na veškerých nákladech s nemovitými věcmi spojenými, a to společně s prarodiči žalobců, kteří nemovité věci rovněž užívali.

17. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

18. Obecně je naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972).

19. Pokud jde o existenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva k nemovitým věcem, pak z konstantní judikatury Nejvyššího soudu plyne, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitým věcem zapsaným v katastru nemovitostí ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. je dán, jestliže žalobce, který tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí, není jako jejich vlastník v katastru nemovitostí zapsán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2446/2007 ze dne 12. 8. 2008, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2439/2002 ze dne 25. 2. 2003, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2446/2007 ze dne 12. 8. 2008, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2674/201 ze dne 13. 10. 2011). Tak je tomu i v posuzovaném případě, kdy žalobci, kteří tvrdí, že jsou spoluvlastníky nemovitých věcí, nejsou jako jejich spoluvlastníci v katastru nemovitostí zapsáni. Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva je proto v tomto případě dán.

20. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

21. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

22. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

23. Okresní soud při svých závěrech přehlédl, že k vydržení vlastnického práva ke všem nemovitým věcem matkou žalobců v roce 1973 nemohlo dojít, neboť zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 3. 1983, vydržení vlastnického práva v žádné podobě nepřipouštěl. Institut vydržení byl do zákona č. 40/1964 Sb. včleněn až novelou č. 131/1982 Sb., účinnou od 1. 4. 1983, na základě které bylo možné vydržení věcí, které mohou být předmětem osobního vlastnictví, tj. mimo jiné rodinných domků a rekreačních chat, ovšem pouze v případě, že splňovaly kritéria ohledně maximálního počtu místností a výměry dle § 128 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 4. 1983. Občan však nemohl vydržet pozemek, neboť ty mohl vydržením nabýt do svého vlastnictví pouze stát (§ 135a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 4. 1983).

24. Okresní soud dále odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek sp. zn. 22 Cdo 821/2010 ze dne 31. 8. 2011, rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1826/2004 ze dne 6. 10.2004 a usnesení sp. zn. 22 Cdo 2128/2005 ze dne 5. 12. 2005, jejich závěry však na posuzovanou věc nesprávně aplikoval. Judikaturou Nejvyššího soudu je již vyřešeno, že oprávněný držitel si může započítat do doby nezbytné k vydržení věci či práva dobu oprávněné držby svého právního předchůdce jen, pokud ten sám věc či právo nevydržel. Jestliže věc vydržel již právní předchůdce žalobce uplatňujícího své vlastnictví k věci z titulu vydržení, může žalobce nabýt vlastnictví k věci vydržením jen její oprávněnou držbou po celou vydržecí dobu (srov. např. usnesení sp. zn. 22 Cdo 3767/2014 ze dne 29. 10. 2014, usnesení sp. zn. 22 Cdo 4282/2009 ze dne 11. 10. 2011, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS pod C 10356). Okresní soud v napadeném rozhodnutí zcela pominul, že žalobci si držbu své matky ani z části nezapočítávají, neboť tvrdí vlastní 20letou vydržecí dobu, jejíž počátek datují ke dni následujícímu po smrti matky, tj. k , datum, . Je proto pro věc zcela nepodstatné, zda matka žalobců nemovité věci vydržela či nikoli.

25. Podle § 987 o. z. držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe.

26. Podle § 989 odst. 1 o. z. vlastnické právo drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník.

27. Držba předpokládá jednak faktické ovládání věci (corpus possessionis – slovy zákona: „výkon práva“) a jednak držební vůli (animus possidendi – slovy zákona: „pro sebe“). Fakticky ovládá hmotnou věc především ten, kdo ji fyzicky drží. Toto kritérium je ovšem nedostatečné, již jen třeba proto, že některé věci fyzicky držet nelze (například právě nemovité věci). Proto jde při držbě o faktické (nikoli jen fyzické) ovládání věci. Corpus possessionis tak má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev právní moci nad věcí, tedy za „nakládání s věcí“. U nemovitých věcí pak záleží na objektivním společenském posouzení, zda někdo - s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory - s věcí nakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2820/2005 ze dne 31. 1. 2006, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 279/2006 ze dne 29. 11. 2007 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 728/2000 ze dne 17. 1. 2022, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS 13/2002 pod C 949).

28. Pokud jde o držbu spoluvlastnického podílu, pak platí, že držitelem spoluvlastnického podílu je ten, kdo se k ostatním spoluvlastníkům chová jako spoluvlastník věci a reálně vykonává vůči nim ta práva, která zákon spoluvlastníku dává, např. se podílí na rozhodování o hospodaření se společnou věcí, se souhlasem ostatních užívá věc z titulu spoluvlastnického práva, uplatňuje úspěšně předkupní právo apod. Protože i držba spoluvlastnického podílu předpokládá faktický stav, faktický výkon obsahu spoluvlastnického práva, musí jít o skutečný výkon práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 473/2015 ze dne 7. 7. 2015).

29. Žalobci se domáhají určení, že každý z nich je vlastníkem podílu o velikosti ¼, proto aby byli v řízení úspěšní, museli by tvrdit a prokázat, že po celou vydržecí dobu, plynoucí od 11. 11. 1991, s podílem o velikosti právě ¼ fakticky nakládali a zároveň že každý z nich měl úmysl podíl právě v této velikosti držet jako vlastní.

30. Provedeným dokazováním, tak jak bylo výše popsáno, bylo prokázáno tvrzení žalobců, že po smrti matky žalobců v roce 1991 s nemovitými věcmi nakládali jak žalobci, tak i jejich otec, byť ten o ně postupně ztratil zájem. Rovněž bylo zjištěno, že žalobci a jejich otec s nemovitými věcmi nakládali jako s věcmi vlastními, neboť po celou dobu nemovité věci nejen užívali, ale rovněž o ně pečovali, prováděli jejich údržbu, zajišťovali nezbytné opravy, jednali s úřady, platili daně, poplatky za komunální odpad apod. Obecné podmínky držby vlastnického práva ve smyslu § 989 o. z. tak byly splněny. Pro posouzení důvodnosti žaloby je však zásadní, že v určitém rozsahu a po určitou část vydržecí doby nemovité věci držel i otec žalobců, kdy až do konce 90. let minulého století byl právě on odesílatelem zmíněných plateb, a ještě v období let 2000/2001 je v evidenci žalobců (v tabulkách) uveden jako uživatel nemovitých věcí, kterému jsou rozúčtovány náklady podle rozsahu skutečného užívání. Ostatně sami žalobci tvrdili, že otec nemovité věci držel a podílel se na nákladech s nimi spojenými.

31. Žalobci tvrdili a prokázali držbu nemovitých věcí společně se svým otcem, nemovité věci tedy alespoň po část vydržecí doby drželo minimálně 5 osob, a proto každý ze čtyř žalobců nemohl vydržet podíl o velikosti ¼. Na tom nic nemění fakt, že otec žalobců se držby později vzdal, neboť nezbytným předpokladem vydržení vlastnického práva k podílu konkrétní velikosti je držba tohoto konkrétního podílu po celou vydržecí dobu, protože vydržení je možné jen v rozsahu držby jako faktického ovládání věci.

32. Pakliže by žalobci prokázali konkrétní, avšak menší rozsah držby, mohli by případně vydržet vlastnické právo k menšímu podílu. V takovém případě by však šlo o odlišný nárok. Je tomu tak proto, že rozhodnutí soudu, kterým by bylo takovému nároku vyhověno, by založilo jiný rozsah a obsah spoluvlastnického práva, neboť by se jednalo o spoluvlastnictví minimálně pěti osob. Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je soud vázán žalobním návrhem, a proto aby mohlo být žalobě vyhověno, museli by žalobci tvrdit a prokázat, že po celou vydržecí dobu držel každý z žalobců právě spoluvlastnický podíl o velikosti ¼, nikoli v jiném rozsahu. V daném případě to však nepřipadá v úvahu již jen proto, že žalobci tvrdili vedle své držby též držbu otce, která byla v řízení i prokázána.

33. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, byť pro zamítnutí žaloby shledal jiné důvody. Napadený rozsudek byl potvrzen včetně správného nákladového výroku, přičemž ohledně odůvodnění tohoto výroku odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku okresního soudu.

34. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř., když zcela úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v celém rozsahu. Odvolací soud přiznal žalované podle § 151 odst. 3 o. s. ř. paušální náhradu hotových výdajů za 2 úkony po 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.), konkrétně za účast při jednáních odvolacího soudu dne 2. 10. 2025 a dne 25. 11. 2025, celkem tedy ve výši 600 Kč. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věty první před středníkem o. s. ř.