30 CO 54/2022-293

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Soltanové a soudkyň JUDr. Pavlíny Havelkové a Mgr. Petry Vogelové ve věci žalobce: ; Ing. jméno příjmení , datum narození bytem adresa zastoupený advokátem JUDr. jméno jméno sídlem adresa proti; žalované: ; Česká republika - Státní pozemkový úřad, IČO sídlem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno jméno sídlem adresa o nahrazení projevu vůle žalované při uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 21 C 122/2019-241 ze dne 25. listopadu 2021

I. Rozsudek Okresního soudu v Liberci č. j. 21 C 122/2019 – 241 ze dne 25. listopadu 2021 v části výroku I, kterou byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. [číslo] v katastrálním území a obci [obec] v hodnotě 10 404 Kč, se zrušuje a řízení v tomto rozsahu se zastavuje.

II. Ve zbývající části výroku I se napadený rozsudek potvrzuje s tím, že celková hodnota pozemků, ve vztahu k nimž byl nahrazen projev vůle žalované, uvedená v textu článku I a II smlouvy, činí 27 152 Kč.

III. Napadený rozsudek se ve výroku II mění tak, že tento výrok se nevydává.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 55 270 Kč, k rukám advokáta JUDr. [jméno] [jméno], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I rozhodl o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu vedených na listu vlastnictví [číslo] u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Liberec, a to pozemků v katastrálním území a obci [obec], parcely [číslo] v hodnotě 10 404 Kč, parcely [číslo] v hodnotě 16 991 Kč, parcely [číslo] v hodnotě 2 756 Kč a parcely č. 1923 v hodnotě 7 405 Kč, v jejich celkové hodnotě 37 556 Kč s tím, že z toho bude smlouvou vypořádáno 37 556 Kč. Výrokem II bylo vysloveno, že výše restitučního nároku žalobce uspokojeného vydáním náhradních pozemků dle výroku I rozsudku činí 37 556 Kč. Výrokem III byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 44 208 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [jméno].

2. Žaloba je postavena na tvrzení, že žalobce je jediným dědicem po [jméno] [příjmení], původní vlastnici pozemku PK 197 v katastrálním území Zličín. Žádost o vydání zemědělského majetku dle § 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o půdě“) byla uplatněna u Pozemkového úřadu hlavního města Prahy dne [datum]. Pozemkový úřad částečně rozhodl o žádosti žalobce dne 20. 11. 2012 rozhodnutím č. j. PÚ 6828/92/1, jímž vyslovil, že žalobce jako oprávněná osoba není vlastníkem nemovitosti PK část parc. [číslo] role o výměře 110 m2. Rozhodnutím č. j. SPÚ 203411/2017-PM [číslo] rozhodl pozemkový úřad, že žalobce není vlastníkem zbylé části pozemku [anonymizována dvě slova] o výměře [výměra]. Dne [datum] žalovaná pozemek ocenila částkou 86 788,80 Kč. Za účelem uspokojení svého nároku se žalobce účastnil celkem čtyř veřejných nabídek, nikdy však nebyl úspěšný. Konstantně prosazoval názor, že nevydaný pozemek měl být oceněn dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1998 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. částkou 250 Kč/m2 coby pozemek stavební; takto na něj bylo nahlíženo již v kupní smlouvě z roku 1978. Již od roku 1950 byl pozemek částečně zastavěn, přičemž k zastavění byla určena celá oblast. Dle územních plánů hlavního města Prahy z roku 1976 a 1986 se pozemek nacházel v oblasti, jež měla průmyslový a výrobní charakter.

3. Soud prvního stupně v duchu východisek nastavených judikaturou Nejvyššího soudu vyšel z předpokladu, že oprávněný – žalobce mohl v daném případě svůj nárok uplatnit žalobou na vydání konkrétních pozemků. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná nejprve po dobu několika desítek let vůbec nerozhodla o tom, zda bude odňatý pozemek [anonymizována dvě slova] v [katastrální uzemí], resp. jeho většinová část o výměře [výměra] žalobci vydán (v roce 2012 stát rozhodl o nevydání pouze malé části pozemku o výměře [výměra], o nevydání zbývající části pozemku o výměře [výměra] bylo rozhodnuto až v roce 2017), poté žalovaná zcela nesprávně hodnotila restituční nárok žalobce (ke správnému ocenění nevydaného pozemku nechtěla přistoupit), v důsledku čehož neměl žalobce možnost dosáhnout uspokojení prostřednictvím veřejných nabídek pozemků. V odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně vysvětlil, co jej vedlo k závěru o tom, že žalobcem zvolené náhradní pozemky jsou převoditelné (neshledal u nich existenci zákonných překážek převodu bránících ve smyslu § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu. Postup žalované vyhodnotil soud prvního stupně za jednoznačně dlouhodobě liknavý a svévolný. Žalovaná ocenila restituční nárok žalobce částkou 86 788,80 Kč + 1 062 Kč na podkladě předpokladu, že se jedná o pozemek zemědělský. Žalobce pořídil ocenění pozemku znaleckým posudkem znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] ze dne [datum]; znalec vycházel z charakteru pozemku coby pozemku stavebního a ocenil jej částkou 1 575 600 Kč. Žalovaná závěry tohoto posudku zpochybňovala. V době tohoto vedeného řízení docházelo k částečnému uspokojování restitučního nároku žalobce, a to vydávanými rozsudky jiných soudů. Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ č. j. 3 C 101/2019 ze dne 11. 2. 2020, jenž nabyl právní moci dne [datum], byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o náhradních pozemcích v hodnotě 88 097,80 Kč, Okresní soud v Jihlavě rozsudkem č. j. 4 C 100/2018-181 ze dne 30. 1. 2019, jenž nabyl právní moci dne [datum], vydal žalobci náhradní pozemky v hodnotě 17 800 Kč, Okresní soud v Nymburce rozsudkem č. j. 9 C 77/2019-365 ze dne 11. 2. 2020 pravomocně dnem [datum], resp. rozhodnutím č. j. 9 C 77/2019-381 ze dne 20. 3. 2020, nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o náhradních pozemcích v hodnotě 1 287 766,30 Kč, a žalobce vede dále řízení u Městského soudu v Brně, kde uplatnil nárok ve výši 1 714,20 Kč. Soud prvního stupně kalkuloval tak s tím, že celková částka restitučního nároku dosud uspokojená činí 1 393 664,10 Kč, k uspokojení zbývá částka ve výši 181 935,90 Kč. Tato označená soudní řízení prošla též řízením u dovolacích soudů a ve všech případech Nejvyšší soud dovolání Státního pozemkového úřadu odmítl. V průběhu daného řízení podáním ze dne [datum] žalovaná sdělila soudu změnu svého postoje, když uvedla, že s ohledem na výsledky řízení u jiných soudů nárok žalobce ve své evidenci přecenila a tedy nadále nesporuje původní výši restitučního nároku žalobce v částce 1 575 600 Kč. S ohledem na uvedené skutečnosti, s tím, že nedochází k překročení neuspokojeného restitučního nároku žalobce, soud prvního stupně shledal žalobu po právu.

4. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalovaná. Připouští v něm, že v průběhu řízení byla odstraněna spornost v otázkách, že žalobce je oprávněnou osobou, jaká je (neuspokojená) výše jeho restitučního nároku, otázce ocenění požadovaných pozemků včetně toho, že jejich převodem nedojde ke dni rozhodnutí soudu k přečerpání restitučního nároku žalobce. V řízení však trvá spor o to, zda žalovaná postupovala liknavým a svévolným způsobem, a zda podání žaloby bylo jediným možným řešením, když tuto kapitolu dle odvolatelky soud prvního stupně neposoudil správně. Závěr soudu o tom, že žalobce byl ve veřejných nabídkách neúspěšný především z důvodu výše restitučního nároku evidovaného žalovanou, je dle žalované v rozporu se skutkovými zjištěními a nemůže proto obstát; ani v jednom případě, kdy se žalobce veřejných nabídek účastnil, nedošlo k tomu, že by náhradní pozemek nezískal z důvodu nedostatečně evidované výše restitučního nároku (vždy se jednalo o objektivní důvody). [příjmení] výše nároku činila 86 788,80 Kč, hodnota náhradních pozemků požadovaných v tomto řízení činila 37 566 Kč, přičemž pozemky byly součástí veřejné nabídky. Hodnota pozemků činila 1/2 nesporného restitučního nároku, pozemky tedy mohl žalobce získat formou veřejné nabídky. Žalovaná argumentuje tím, že a) i při nesprávném ocenění restitučního nároku je třeba prokázat dlouhodobou a marnou snahu oprávněné osoby o uspokojení nároku, b) pokud oprávněná osoba disponuje nezanedbatelným nesporným restitučním nárokem, je třeba tento uspokojit, případně se o jeho uspokojení marně pokoušet s tím, že neúspěšnost při veřejných nabídkách bude způsobena tím, že dojde k vyřazení přihlášky z důvodu nesprávného restitučního nároku, c) pokud nejsou kumulativně splněny uvedené dvě podmínky, lze liknavost a svévoli žalované dovozovat pouze tehdy, kdy ani poté, co jsou oprávněné osobě pravomocně převedeny pozemky ve vyšší hodnotě, než žalovanou evidovaný restituční nárok, bude na toto žalovaná rezignovat a nárok nepřecení. Tyto podmínky v daném případě splněny nebyly. Žalobce podle mínění žalované nesplnil podmínku ad a), neboť se sice několika veřejných nabídek účastnil, avšak nárazovou účast v období jednoho roku nelze považovat za dlouhodobou a marnou snahu. Nedošlo ani k naplnění podmínky ad b), neboť žalobce svůj nezanedbatelný nárok neuspokojil ani částečně. Z veřejných nabídek nebyl přitom vyřazen z důvodu nedostatečného restitučního nároku. Konečně nebyla splněna ani podmínka ad c), neboť žalovaná po nezbytných administrativních úkonech restituční nárok žalobce nakonec přecenila. Žalovaná v odvolání též poukázala na to, že výrok II rozsudku nemá v řízení o nahrazení projevu vůle místo, neboť otázka výše restitučního nároku, jakož i otázka hodnoty náhradních pozemků, jsou otázkami předběžnými. Žalovaná z těchto důvodů navrhovala, aby odvolací soud žalobu o nahrazení projevu vůle zamítl, případně napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované akcentoval skutečnost, že dle něj bylo v řízení dostatečně prokázáno, že žalovaná jednala liknavě a svévolně. V řízení bylo správně prokázáno, že žalobce uplatnil své restituční nároky již v roce 1992, o jeho nároku bylo v nepatrné části rozhodnuto v roce 2012, v podstatné části pak v roce 2017, tedy o 26 let později. Žalobce rovněž prokázal, že byl aktivní ve snaze uspokojit svůj restituční nárok získáním náhradních pozemků, a to jak prokazováním svého nároku znaleckým posudkem, tak účastí ve veřejných nabídkách náhradních pozemků. Žalobce znaleckým posudkem prokázal, že žalovaná jednala (tak, jak situaci hodnotí judikatura) svévolně, neboť nevydaný pozemek PK 197 ocenila 18x nižší částkou. V tomto směru žalobce poukazuje na právní závěry Nejvyššího soudu v usnesení sp. zn. 28 Cdo 686/2019 ze dne 27. 6. 2019, či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 155/2016 ze dne 21. 6. 2016. Liknavost a svévole žalované ve vztahu k žalobci byla nadto již potvrzena pravomocnými rozsudky řady soudů napříč republikou ve sporech o nahrazení projevu vůle, které žalobce absolvoval, a byly mu právě z důvodu liknavosti a svévole žalované vydány náhradní pozemky v hodnotě přes 1 milion Kč. Pravomocná rozhodnutí jiných soudů v restitučních řízeních vedených žalobcem nebyla v řízení před Nejvyšším soudem co do argumentační hodnoty týkající se otázky liknavosti žalované zpochybněna. Žalovaný ve svém vyjádření má za přiléhavé citovat příslušnou stať z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3241/2020 ze dne 1. 12. 2020 Nejvyšší soud v něm konstatoval:„ Hodnotící závěr soudů nižšího stupně o liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučního nároku žalobce v posuzovaném případě není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci, jestliže totiž i přes aktivní přístup žalobce (restituční nárok byl uplatněn již [datum], přičemž rozhodováno o něm bylo s mnohaletým odstupem), se dovolatelka (žalovaná) nikterak nevypořádala s námitkami žalobce stran ocenění odňatého pozemku vznesenými již [datum], tj. krátce po skončení řízení před pozemkovým úřadem. Žalobce se marně pokoušel uspokojit svůj nárok formou účasti na veřejných nabídkách organizovaných žalovanou – opakovaně (ve dnech [datum], [datum] a [datum]) byl dovolatekou informován o vyřazení jím poptávaných pozemků z veřejné nabídky, případně se svými žádostmi neuspěl (veřejné nabídky konané [datum] a [datum]), do doby rozhodování odvolacího soudu nedošlo ani k částečnému uspokojení jeho restitučního nároku, následkem čehož se dovolatelka ocitla v mnohaletém prodlení (když její nabídka náhradních pozemků zjevně postrádala patřičné kvalitativní a kvantitativní parametry, neumožňovala tak uspokojení nároku žalobce v přiměřené lhůtě), odvolací soud zcela v souladu s judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobci spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách; bylo namístě vyhovět jeho žalobě o vydání konkrétního jím zvoleného náhradního pozemku. Liknavost při uspokojování restitučního nároku žalobce se přitom nepodává jen z mimořádně dlouhé doby, jež uplynula od uplatnění restitučního nároku, nýbrž též z dalších vylíčených skutečností (včetně dlouhodobého nedostatku adekvátního vypořádání se s námitkami nesprávného ocenění restitučního nároku)“. Žalobce pak ve svém vyjádření k odvolání dále připomíná, že žalovaná v průběhu tohoto řízení, avšak 3 roky po podání žaloby (krátce před vydáním rozsudku) přecenila odebraný pozemek, a to pod tíhou pravomocných rozhodnutí jiných soudů ČR, jež obstála při přezkumu Nejvyšším soudem. Jestliže žalovaná až v průběhu řízení přecenila restituční nárok žalobce a nyní má za to, že byly nastoleny podmínky pro to, aby nárok žalobce mohl být v plné výši uspokojen zákonem předvídaným způsobem, nemá tato okolnost podle žalobce vliv na důvodnost žaloby (nelze po„ odstranění“ svévole žalované po žalobci požadovat, aby na 3 roky probíhajícího řízení zapomněl a účastnil se veřejných nabídek).

6. Odvolací soud při jednání dle § 214 odst. 1 o. s. ř. a § 212 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které předcházelo jeho vydání. Doplnění důkazního řízení v intencích odpovídajících právní úpravě odvolacího řízení nebylo zapotřebí. Odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným.

7. V průběhu odvolacího řízení vzal žalobce žalobu zpět v části, jíž požadoval vydání náhradního pozemku par. [číslo] v katastrálním území a obci [obec] Odvolací soud proto za souhlasu žalované postupem podle § 222a odst. 1 o.s.ř. v rozsahu zpětvzetí návrhu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I).

8. Soud prvního stupně se otázkou týkající se posouzení (dostatečné) aktivity žalobce jako oprávněné osoby při uspokojování jeho restitučního nároku, potažmo liknavosti a svévole žalované, po skutkové stránce podrobně zabýval. Nutno zde připomenout, že obdobným způsobem byla v daném ohledu vedena důkazní řízení před dalšími soudy (uvedenými v odstavci 3). Lze se sice ztotožnit s tím, že samotná délka řízení a priori nezakládá liknavost a svévoli, avšak v daném případě jde o soubor skutečností, v důsledku nichž lze svévoli skutečně dovodit. Žalobce uplatnil nárok v roce 1992, resp. 1993 a o zanedbatelné části bylo rozhodnuto až v roce 2012, o zbytku v roce 2017. Z toho vyplývá, že od roku 2012 do roku 2017 neměla účast žalobce ve veřejných nabídkách smysl s ohledem na bagatelní výši nároku 1 062 Kč. Poté, co bylo vydáno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu č. j. SPÚ 203411/2017-PM [číslo] ze dne 5. 5. 2017, a následně restituční nárok (nesprávně) oceněn, se žalobce veřejných nabídek opakovaně účastnil; neúspěšný byl mimo jiné i proto, že vítěz veřejné nabídky nabídl více, než činila výše nesporného nároku žalobce. Nadto dne [datum] vyzval žalobce žalovanou k ocenění pozemku PK 197 s tím, že pozemek byl určen územním plánem jako pozemek stavební. Žalovaná se takovému ocenění po dobu dalších čtyř let bránila.

9. Příslušné závěry o liknavosti a svévoli žalované učinil Nejvyšší soud v usneseních sp. zn. 28 Cdo 3222/2020 ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3131/2020 ze dne 29. 10. 2020 a sp. zn. 28 Cdo 3241/2020 ze dne 1. 12. 2020. Závěry obecných soudů o tom, že postup žalované vůči žalobci [příjmení] [jméno] [příjmení] byl liknavým, dovolací soudy shledaly správnými, neboť odpovídají ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu a nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích uvedl, že není namístě jiný závěr, než že žalovaná bez ospravedlnitelného důvodu znemožnila uspokojení nároku žalobce zásadně předpokládaným způsobem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků - § 11a zákona o půdě); to doložením skutečnosti, že žalobce se opakovaně zúčastnil veřejných nabídek pozemků ve dnech [datum], [datum], [datum] a [datum] (což mohl činit až od [datum]), avšak – především z důvodu žalovanou nesprávně evidované výše jeho restitučního nároku – bezvýsledně, či z různých důvodů došlo ke stažení požadovaného pozemku z veřejné nabídky. Nejvyšší soud připomněl ustálenou judikaturu postavenou na závěru, že jako liknavý až svévolný lze kvalifikovat i takový postup žalované (právní nástupkyně Pozemkového fondu ČR od [datum]), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala či zcela znemožnila uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným způsobem, a to nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků, a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách, bylo proto namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků (srovnáno např. s dřívějšími usneseními Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 155/2016 ze dne 21. 6. 2016, 28 Cdo 108/2018 ze dne 26. 6. 2018, 28 Cdo 2914/2017 ze dne 25. 10. 2017). V tamních řízeních, zahájených žalobcem [příjmení] [jméno] [příjmení] proti žalované, o povinnosti uzavřít smlouvy o bezúplatném převodu pozemků, Nejvyšší soud připomněl ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu dovozovaný závěr o tom, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1998 Sb. Za územně plánovací dokumentaci (§ 11 odst. 13 zákona o půdě) je možno se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu považovat i schválený směrný územní plán obce vydaný podle příslušného právního předpisu, pročež pozemky jím určené k zastavění v době jejich odnětí, jež nebyly oprávněné osobě pro existenci zákonné překážky vydány, nutno ocenit jako pozemky stavební (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4758/2016 ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013 ze dne 9. 10. 2013 či sp. zn. 28 Cdo 4047/2017 ze dne 13. 12. 2017). Obecné soudy vyšly ze zjištění o stavebním charakteru převážné části původního a žalobci [příjmení] [příjmení] nevydaného pozemku, jež jeho dřívější vlastnice (jejíž je žalobce závětním dědicem) tento pozemek o celkové výměře 8145 m2 převedla kupní smlouvou ze dne [datum] na národní podnik [ulice] stroje, [obec a číslo] – [část obce]; jeho cena ve výši 14 058,40 Kčs byla tehdy určena s odkazem na § 14 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 43/1969 Sb., které se vztahovalo k ocenění pozemků v zastavěném území. I v žádosti o vklad vlastnického práva pro národní podnik [ulice] stroje, [obec a číslo], byl uveden„ výkup pro investiční záměry tohoto podniku“, a již předtím dne [datum] byl usnesením vlády ČSR [číslo] schválen směrný územní plán Hlavního města Prahy (rok 1976), jímž převážná část pozemku o výměře 6280 m2 byla zahrnuta k zástavbě pro průmysl, stavebnictví, výrobní služby a sklady, když na části pozemku byly již v roce 1975 umístěny stavby. Nejvyšší soud neměl tak pochybnost, že v době prodeje předchůdkyní žalobce pozemku státu v roce 1978 se jednalo prokazatelně o pozemek v převážné části určený k zastavění; je jej tudíž třeba ocenit jako pozemek stavební. Obecné soudy přitom dle Nejvyššího soudu přesvědčivě vyložily, proč při zjišťování ceny nemovitosti a jejího určení vycházely ze znaleckého posudku znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] ze dne [datum], jenž byl předložen žalobcem (§ 127a o. s. ř.).

10. Odvolací soud má závěry soudu prvního stupně v dané otázce za zcela přiléhavé a odpovídající jak právní úpravě, tak ustálené nalézací judikatorní praxi vyšších soudů. Nadto (jak bylo vyloženo výše), co se týče ohodnocení nároku žalobce, v předmětné věci žalovaná po dvou letech od zahájení řízení notifikovala soudu změnu svého stanoviska (jak sama uvedla:„ uznala své pochybení a přecenila restituční nárok žalobce“).

11. Za situace, kdy již v projednávané věci není sporu o ocenění odňatého pozemku (jenž má být zásadně ekvivalentní ceně pozemku náhradního), a kdy již v předchozích řízeních žalovaná coby dovolatelka nastolila v dovolacích řízeních právě otázku posouzení aktivity oprávněné osoby při uspokojování jejího restitučního nároku, kterou Nejvyšší soud opakovaně vyhodnotil k tíži Státního pozemkového úřadu, byla žalovaná u odvolacího projednání předmětného případu vyzvána k tomu, aby uvedla takové další (jiné) okolnosti, pro něž by se měl soud v tomto řízení od již judikovaných závěrů důvodně odchýlit (při vědomí toho, že žalovaná v rámci odvolacích námitek činí spornou v podstatě již jedinou kategorii předkládaných tvrzení – zda žalovaná postupovala v procesu uspokojování restitučního nároku žalobce liknavě). Odvolací soud přitom poukázal na úpravu danou ustanovením § 13 občanského zákoníku, která je normou zakládající legitimní očekávání toho, kdo se domáhá právní ochrany, že rozhodovací praxe i v jeho věci setrvá na závěrech, které již předtím učinila ve věci svými podstatnými znaky se překrývající s věcí řešenou.

12. K výzvě odvolacího soudu žalovaná doplnila, že v dřívějších rozhodnutích byla liknavost shledána především z důvodu, že odňatý pozemek podlehl nesprávnému ocenění. V současnosti však není důvodu trvat na žalobě, neboť byly nastoleny podmínky pro plné uspokojení nároku žalobce zákonem předvídaným způsobem ve veřejných nabídkách náhradních pozemků. Od okamžiku přecenění nároku se však již žalobce nabídek neúčastní, přestože takovým způsobem by mohl pozemky řádně„ vysoutěžit“. Žalovaná tedy zaujímá názor, že projednávaný případ již nevykazuje skutkovou a právní shodnost s dřívějšími řízeními probíhajícími u jiných soudů.

13. Odvolací soud uvedeným obranným tvrzením žalované nepřisvědčuje, neboť by stěží odpovídala okolnostem provázejícím dané soudní řízení (a úsilí žalobce vynakládané v řízeních napříč Českou republikou o uspokojení jeho restitučního nároku), tj. spravedlivému přístupu k věci. Soud by neměl opomíjet účel právních norem přijatých k uspokojování restitučních nároků oprávněných osob; nelze oprávněně požadovat, aby žalobce„ ukončil“ toto řízení o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s ním smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních pozemků s tím, že bude muset nadále důvodně zaměřit svoji (mimosoudní) aktivitu na účast ve veřejných nabídkách. Nelze přehlížet, že žalobce se domohl správného ocenění nároku právě až„ pod tlakem“ vedených soudních řízení. Odvolací soud má za to, že v situaci, kdy (jak je soudům obecně známou skutečností) nároky oprávněných osob vznikly dle zákona o půdě podáním žádosti o vydání odňatých pozemků v letech 1991 a 1992, a v důsledku státem uplatněného postupu nebyly do současnosti ve velkém objemu případů uspokojeny, je nanejvýš žádoucí, aby žalobce dosáhl uspokojení (části) svého odvozeného restitučního nároku v tomto dokončeném soudním řízení, tak, jak je odpovídající principu právní jistoty oprávněné osoby. Sám Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil, že nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi, až již jsou jakéhokoliv charakteru, odůvodňovat nedostatky ve svém postupu. K tomu odvolací soud poznamenává, že lze stěží pomíjet obecně známou skutečnost, že se postupem času snižuje objem a kvalita pozemků do veřejných nabídek zařazovaných.

14. Také Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 28 Cdo 979/2021 ze dne 28.4.2021 považoval v obdobných okolnostech (kdy ke změně postoje žalované k ocenění restitučního nároku došlo až v průběhu řízení o nahrazení projevu vůle s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemků, přičemž oprávněná osoba marně žádala o přecenění nároku již dva roky předtím) shledal přiměřeným řešením vyhovět požadavku na vydání konkrétních vhodných náhradních pozemků, aniž by bylo nutno trvat na účasti žalobce ve veřejných nabídkách.

15. Veškeré zmíněné skutečnosti vedou odvolací soud k závěru, že žaloba o povinnost žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu dle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě, a to parcely [číslo] parcely [číslo] parcely č. 1923 v katastrálním území a obci [obec], je po právu. Shodně se soudem prvního stupně shledal odvolací soud existenci konkrétních okolností, na jejichž podkladě lze postup žalované kvalifikovat ve vztahu k vypořádání restitučního nároku žalobce jakožto liknavost a svévoli, tedy o postup v rozporu se zákonem o půdě. Relevantní hlediska této problematiky byla uceleně formulována Nejvyšším soudem např. v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 ze dne 17.6.2015, usnesení sp. zn. 28 Cdo 1540/2015 ze dne 6.10.2015, usnesení sp. zn. 28 Cdo 5661/2017 ze dne 28.2.2018. Soud prvního stupně přitom zjistil, že převodu vyznačených pozemků na žalobce nebrání žádná ze zákonných překážek uvedených v § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, a proti tomuto zjištění žalovaná v odvolacím řízení ničeho nenamítala.

16. Odvolací soud ze všech vyznačených důvodů napadený rozsudek coby věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil. Pro úplnost uvádí, že otázky hodnoty restitučního nároku oprávněné osoby i hodnoty převáděných náhradních pozemků se v daném řízení řeší coby otázky předběžné, a není tak namístě výrokem rozsudku o nich autoritativně rozhodovat (srovnej rozsudek NS sp. zn. 28 Cdo 2134/2020 ze dne 13.8.2020). Proto odvolací soud výrok II napadeného rozsudku změnil tak, že se nevydává.

17. V důsledku částečné změny rozsudku bylo třeba nově rozhodnout o nákladech řízení vzniklých před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Žalobce, jenž byl v řízení procesně úspěšnou stranou, má právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Jeho náklady jsou představovány odměnou za právní zastoupení; advokát žalobce učinil před soudem prvního stupně 6 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby, upřesnění žalobního návrhu ze dne [datum], účast u jednání ve dnech [datum], [datum] a [datum]) ve výši 6 x 2 220 Kč a úkon právní služby oceněný polovinou za návrh na vydání předběžného opatření v částce 1 110 Kč. Sazbu mimosmluvní odměny určuje vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále AT), § 7 bod 5, § 11 odst. 1 a odst.

2. V daném typu řízení je třeba považovat za tarifní hodnotu pro výpočet náhrady nákladů řízení hodnotu pozemků, ohledně nichž bylo žalobě vyhověno. Advokátu náleží dále náhrada výdajů dle § 13 AT ve výši 7x 300 Kč. K nákladům řízení se řadí též náhrada cestovních výdajů dle § 13 odst. 4 AT ve výši 12 605,40 Kč; zástupce žalobce cestoval k jednáním soudu prvního stupně dne [datum] a [datum] na trase [obec] – [obec] a zpět při vzdálenosti 678 km osobním vozidlem Subaru, [registrační značka], průměrné spotřeby 6,5 litrů [číslo] km, ceně paliva 32 Kč/litr, při základní sazbě náhrady za 4,20 Kč/km podle vyhlášky č. 358/2019 Sb., a v druhém případě osobním vozidlem BMW [registrační značka], průměrné spotřeby 6 litrů [číslo] km při ceně paliva 27,20 Kč a základní sazbě náhrady 4,40 Kč/km dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. Nakonec advokátu náleží náhrada promeškaného času v délce 48 půlhodin ve výši 4 800 Kč dle § 14 AT a náhrada daně z přidané hodnoty z částky 33 935,40 Kč ve výši 7 126,40 Kč Celkem je žalovaná povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 41 061,80 Kč.

18. Shodný princip plného úspěchu ve věci se uplatní i při rozhodování o režimu náhrady nákladů vzniklých před odvolacím soudem. Žalobce má právo na náhradu nákladů za zastoupení advokátem, jenž učinil 2 úkony právní služby písemným vyjádřením k odvolání žalované a účastí na jednání před odvolacím soudem dne [datum] (§ 11 odst. 1 písm. k) a písm. g) AT). Náhrada hotových výdajů dle § 13 AT činí 2x 300 Kč. Dále se k nákladům řízení řadí náhrada cestovného dle § 13 odst. 4 AT za cestu zástupce žalobce k jednání odvolacího soudu na trase [obec] – [obec] a zpět v celkové vzdálenosti 678 km osobním vozidlem BMW s průměrnou spotřebou 6 litů [číslo] km při ceně paliva 47,10 Kč/litr a základní náhradě za použití silničního motorového vozidla ve výši 4,70 Kč/km dle vyhlášky č. 511/2022 Sb., a to ve výši cestovného 5 102,60 Kč. Advokátu náleží dále náhrada promeškaného času v rozsahu 16 půlhodin ve výši 1 600 Kč dle § 14 AT. Zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, nákladem řízení je tak i náhrada za tuto daň (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a to v základní sazbě 21 %, což v daném případě představuje částku 2 465,90 Kč. Celkově je žalovaná povinna nahradit žalobci náklady řízení, vzniklé mu ve fázi odvolacího řízení, ve výši 14 208,50 Kč Lhůta ke splnění náhradové povinnosti byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., a to k rukám právního zástupce žalobce dle § 149 odst. 1, ve spojení s § 211 o. s. ř. Odvolací soud doplňuje, že částečné zpětvzetí žaloby v tomto typu soudního řízení nelze hodnotit coby neúspěch žalující strany. Náhradou nákladů řízení v restitučních sporech se zabýval Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 3392/20 ze dne [datum], v němž jako zavádějící shledal argumentaci stěžovatelky, která vychází z účelově tvrzeného kvantitativního vyjádření„ úspěšnosti v řízení“, odvozené z hodnoty vydaných pozemků; bylo-li shledáno, že postup žalované při uspokojování nároku oprávněné osoby byl liknavý a svévolný (zakládající mimořádnou možnost požadovat přímo konkrétní náhradní pozemky mimo veřejné nabídky), pak„ změna okruhu“ konkrétních pozemků k převodu požadovaných se do rozhodování o náhradě nákladů řízení nepromítne.