30 Co 71/2025 - 112

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové a soudců JUDr. Kateřiny Kodetové a Mgr. Zdeňka Váni ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená obecným zmocněncem [Jméno zmocněnce] bytem [Adresa zmocněnce] proti žalované: [žalovaná] IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o náhradu platu o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. listopadu 2024 č. j. 39 C 30/2022-86 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a IV. potvrzuje s tím, že částku 2.212.383 Kč je žalovaná povinna zaplatit ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. žalobu co do částky 6,97 Kč zamítl. Výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 2.212.383 Kč. Výrokem III. uložil žalobkyni doplatit na soudním poplatku 21.789,10 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku na účet soudu prvního stupně. Výrokem IV. rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 77.694,48 Kč. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1.696.960,97 Kč s příslušenstvím v kapitalizované výši 514.403,23 Kč z titulu náhrady platu za období 9/2019 – 6/2023, a to v souvislosti s neplatnou výpovědí z pracovního poměru, kterou žalovaná dala 26. 6. 2019 žalobkyni pro nadbytečnost podle § 52 písm. c/ zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, (dále jen ZP). Žalovaná navrhla výši náhrady moderovat s tím, že žalobkyně nedoložila hledání si nové práce, a to nejen jako specializovaný učitel [funkce], ale též jako učitelka všeobecných a odborných předmětů.

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 8. 2013 na pozici učitelka za plat 36.880 Kč hrubého. Od roku 2015 do 2017 zastávala funkci zástupkyně ředitelky. Poslední zjištěný průměrný hrubý hodinový výdělek činil ve II. čtvrtletí 2017 částku 212,12 Kč. Žalovaná dala dne 26. 6. 2019 žalobkyni výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost. Výpověď byla shledána neplatnou v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] (ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka]). Rozsudek o neplatnosti výpovědi nabyl právní moci 13. 12. 2022. Žalobkyně reagovala na danou výpověď dopisem ze dne 27. 6. 2019, kterým mimo jiné žalované sdělila, že trvá na svém dalším zaměstnávání. Dopis byl doručen žalované dne 28. 6. 2019. Od 1. 9. 2019 do 24. 8. 2020 byla žalobkyně vedena jako uchazečka o zaměstnání na Úřadu práce. Žalobkyně reagovala na řadu pracovních nabídek, a to i v době od 9/2020 dále, avšak při hledání zaměstnání byla vesměs neúspěšná. Pracovala na dohody o provedení práce u společnosti [právnická osoba] na korektorských projektech, kde obdržela odměny 5.680 Kč a 6.800 Kč. Dále byla zaměstnána jako učitelka na [ústav], kde jí byl s účinností od 1. 1. 2022 při úvazku 52,38 % stanoven plat 21.896 Kč.

3. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 69 odst. 1 a 2 ZP a uzavřel, že žalobkyně se domáhá za celé předmětné období oprávněně náhrady platu v celkové výši 1.696.954 Kč, jak s ohledem na fond pracovní doby v jednotlivých měsících uvedl v tabulce, a to s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004. Součástí tabulky byl i výpočet kapitalizovaných úroků z prodlení; žalobkyně má z tohoto titulu nárok na částku 515.428,50 Kč. Soud prvního stupně se neztotožnil s námitkou žalované, že je namístě náhradu moderovat, když žalovaná ani přes poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. netvrdila a neprokázala žádné konkrétní nabídky práce, které by žalobkyně nevyužila. Pokud pak sama žalobkyně soudu prvního stupně předkládala doklady o svých příjmech za rozhodné období, soud prvního stupně s odkazem na judikaturu vyšších soudů (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4124/2014 a sp. zn. 21 Cdo 1103/2003) uzavřel, že nárazovou práci pro společnost [právnická osoba] ani práci učitelky na [ústav] nelze hodnotit jako práci za podmínek v zásadě rovnocenných či dokonce výhodnějších, než měla žalobkyně u žalované, když žalobkyně měla u žalované úvazek 100 %, a s účinností od 1. 11. 2017 jí byl stanoven plat ve 12. platové třídě, 5. stupni, 7. skupině ve výši 36.880 Kč. S ohledem na uvedené soud prvního stupně dovodil, že zákonné podmínky pro moderaci náhrady splněny nejsou. Žalobě proto až na částku 6,97 Kč vyhověl. Na kapitalizovaných úrocích z prodlení soud prvního stupně, vázán návrhem, žalobkyni přisoudil ve smyslu ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen o. z.), částku 514.403,23 Kč, tak jak žalobkyně požadovala. Rozhodl též o povinnosti žalobkyně doplatit na soudním poplatku 21.789,10 Kč, když žalobkyně původně žalovala částku 1.288.800 Kč (v souvislosti s tím zaplatila poplatek 64.440 Kč), v mezidobí žalobu rozšířila na 1.835.030 Kč a následně částečně vzala zpět o 138.069,03 Kč. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu 88,26 % s tím, že tyto náklady tvoří soudní poplatek ve správné výši 86.229,10 Kč a 1.800 Kč náklady nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř.

4. Rozsudek byl napaden včasným odvoláním žalované, která brojila proti výrokům II. a IV. rozsudku. Soudu prvního stupně v této souvislosti vytýkala, že neprovedl dokazování v potřebném rozsahu, nezabýval se všemi rozhodnými hledisky, která dopadají na kvalitu pracovních podmínek (např. rozsah pracovních povinností, časovou náročnost a flexibilitu, rozsah odpovědnosti, kvalitu pracovního prostředí, možnosti stravování, psychická zátěž apod.) Soud prvního stupně se zaměřil pouze na srovnání platu, přitom pominul, že hodinový výdělek žalobkyně na [ústav] byl vyšší, a to 248 Kč, zatímco u žalované jen 212,12 Kč. Zároveň žalovaná akcentovala, že po uplynutí 6 měsíců ustupuje sankční a satisfakční povaha daného nároku a zvýrazňuje se jeho sociální funkce. Dále namítala, že smyslem a účelem evidence uchazečů o zaměstnání na Úřadu práce je zprostředkování vhodného zaměstnání, tedy odpovídajícího kvalifikaci, schopnostem a dosavadní délce doby zaměstnání, možnosti ubytování, dopravní dosažitelnosti. Je proto třeba doplnit dokazování o informace z Úřadu práce ohledně toho, jak byla žalobkyně vedena na úřadu, jak si plnila své povinnosti a co bylo žalobkyni konkrétně v době její evidence v 9/2019 – 8/2020 nabízeno a jaká byla reakce žalobkyně na tyto nabídky. Soud prvního stupně však této žádosti nevyhověl. Nebylo tak zjištěno, zda žalobkyně nezanedbala možnost vydělat si a nahradit tak alespoň zčásti ušlý příjem. V závěru pak s akcentem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5097/2016 žalovaná sporovala připravenost žalobkyně na výzvu žalované nastoupit do práce u dosavadního zaměstnavatele, a to minimálně po dobu trvání pracovního poměru žalobkyně na [ústav], když žalobkyně neměla ve smlouvě sjednánu možnost okamžitého ukončení pracovního poměru pro případ, že by jí žalovaná umožnila pokračovat v práci. Zároveň měla za vyloučené, aby žalobkyně vykonávala oba tyto pracovní poměry vedle sebe. Navrhla proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

5. Žalobkyně navrhla potvrdit rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Zopakovala okolnosti skončení jejího pracovního poměru s tím, že byla šikanována ze strany bývalé ředitelky žalované, která nakonec z uvedených důvodů musela ze školy odejít. K odvolacím námitkám žalované uvedla, že žalovaná uvádí nesprávné a zkreslené argumenty. Byla to žalovaná, kdo chybně vyčíslil náhradu platu za pomoci průměrného měsíčního nikoli hodinového výdělku, přesto nyní argumentuje vyšším hodinovým výdělkem žalobkyně na [ústav]. Porovnává přitom výdělek žalobkyně u žalované z roku 2017 s jejím výdělkem na [ústav] z roku 2022. Nepřihlíží k tomu, že v době od 2019 do 2020 došlo k plošnému zvyšování platů pedagogických pracovníků a že kdyby žalobkyně pracovala nepřetržitě u žalované, měla by započtenou praxi o 2 roky delší a dostala by se do vyššího stupně (vzestup o 6 %). Navíc součástí platu žalobkyně na [ústav] byl příspěvek 1.310 Kč za práci třídního učitele. Žalovaná se navíc dovolává moderace již od 3/2020, ačkoli na [ústav] žalobkyně pracovala až od 9/2021. K námitce žalované o neprovedení důkazu dotazem na Úřad práce ohledně toho, jak byla žalobkyně vedena na úřadu, jak si plnila své povinnosti a co bylo žalobkyni konkrétně v době její evidence nabízeno, žalobkyně uvedla, že žalovaná před soudem prvního stupně žádný takový důkaz neoznačila. Žalovaná žádala učinit dotaz na Úřad práce, zda v rozhodné době evidoval nabídky práce učitele všeobecných a odborných předmětů na území [samosprávný celek] nebo v okrese [místo]. Žalobkyně popřela, že by nebyla ve skutečnosti způsobilá k výkonu práce u žalované s ohledem na její pracovní poměr na [ústav]. Připomenula legislativu, podle které pedagogický pracovník musí uzavřít pracovní smlouvu na dobu určitou v minimální délce 12 měsíců, jakož i to, že právě probíhající spor o neplatnost výpovědi ji velmi limitoval v získání jiné práce, a to i přesto, že žalobkyně vyvinula značnou iniciativu, neboť žila ze svých úspor a nedostatkem finančních prostředků trpěla i její rodina včetně dvou studujících dětí, z toho jedno na VŠ. Zdůraznila, že ona sama soudu předala veškeré informace, zatímco žalovaná řízení neustále protahovala, přes poučení ze strany soudu prvního stupně nic nedoplnila a nyní žádá, aby informace zjišťoval soud.

6. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a to postupem podle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalované a jejího právního zástupce, když žalovaná svoji neúčast neomluvila, o odročení jednání nežádala, ačkoliv byla řádně a včas předvolána. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

7. Podle § 69 odst. 1 ZP dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

8. Podle § 69 odst. 2 ZP přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.

9. Podle ustálené judikatury základním hlediskem při rozhodování soudu o tom, zda na žádost zaměstnavatele sníží náhradu mzdy za dobu přesahující šest měsíců, je skutečnost, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné při tom je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K přiměřenému snížení náhrady může soud z těchto hledisek přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil; jestliže tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrady mzdy snížena nebo dokonce nepřiznána (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1103/2003 a sp. zn. 21 Cdo 1511/2011). Při porovnání podmínek práce tak je třeba brát na zřetel nejen výši dosažené pracovní odměny, ale též další kritéria, mimo jiné např. kvalifikaci, rozvržení pracovní doby, pracovní úsilí, zdravotní stav pracovníka, práci přesčas, případně jak žalovaná v odvolání namítá též rozsah pracovních povinností, časovou náročnost a flexibilitu, rozsah odpovědnosti, kvalitu pracovního prostředí, možnosti stravování, psychickou zátěž, dopravní dosažitelnost atd. Zároveň nelze přehlédnout, že je to zaměstnavatel, kdo je povinen tvrdit a prokazovat, že zaměstnanec měl konkrétní (skutečnou) možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele (do výkonu samostatné výdělečné činnosti) za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale že této možnosti bez vážných důvodů nevyužil; se samotným nedostatkem aktivity zaměstnance při hledání jiné práce ani s tím, že se neobrátil na úřad práce se žádostí o zprostředkování zaměstnání, zákon možnost snížení náhrady nespojuje. Inzerované nabídky pracovních míst adresované neomezenému okruhu osob splňujících podmínky inzerenta nepředstavují bezprostřední možnost, aby se zaměstnanec na základě nich zapojil do práce, nýbrž jen možnost, aby se o tato pracovní místa – vedle případných dalších zájemců – ucházel a snažil se je získat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4124/2014 a sp. zn. 21 Cdo 833/2021).

10. Z obsahu spisu se podává, že žalovaná před soudem prvního stupně nesporovala nárok žalobkyně na náhradu platu za prvních 6 měsíců, tedy do 2/2020 včetně. Počínaje 3/2020 do 6/2023 žalovaná navrhla moderaci nároku žalobkyně „o“ částku 1.424.400 Kč (viz zvukový záznam z jednání dne 4. 4. 2024). Žalovaná byla soudem prvního stupně poučena, že jí označený důkaz dotazem na Úřad práce, zda v době evidence žalobkyně evidoval na území [adresa] volná místa učitelů všeobecných a odborných předmětů, nebude proveden, neboť taková zjištění nejsou relevantní pro posouzení podmínek pro případné snížení náhrady platu podle § 69 odst. 2 ZP. Soud prvního stupně poučil žalovanou podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., že je její povinností tvrdit konkrétní nabídky práce žalobkyni za podmínek rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než jaké měla žalobkyně u žalované s tím, že jinak nemusí s návrhem na moderaci uspět. Za účelem splnění takové povinnosti soud prvního stupně poskytl žalované lhůtu 30 dnů. Žalovaná reagovala písemným podáním ze dne 6. 5. 2024, v němž sdělila, že svá tvrzení o žádné konkrétní nabídky práce nedoplňuje, neboť takové poznatky nemá. Dodala, že dříve označeným důkazem hodlala prokazovat, že žalobkyně měla možnost pracovat na pozici učitel všeobecných a odborných předmětů s tím, že by mělo být zjištěno, z jakého důvodu se žalobkyně do práce nezapojila. Odkazovala na tvrzení žalobkyně, že si hledala práci specializovaného pedagoga; žalovaná měla za to, že měla hledat i práci učitele všeobecných a odborných předmětů. Dále se z obsahu připojeného spisu podává, že spor o neplatnost skončení pracovního poměru byl ukončen pravomocným rozhodnutím ke dni 6. 7. 2023, nikoli k datu 13. 12. 2022 (tento údaj není správný, je zjevně písařskou chybou soudu prvního stupně v písemném odůvodnění rozsudku), proto soud prvního stupně nepochybil, pokud na danou věc za celé období 9/2019 - 6/2023 aplikoval ustanovení § 69 ZP.

11. Za situace, kdy žalovaná před soudem prvního stupně netvrdila, že by žalobkyně měla jinou nabídku na konkrétní práci za srovnatelných podmínek, a že tuto bezdůvodně nevyužila, ačkoliv byla soudem prvního stupně poučena podle § 118a odst. 1 a 3 a též podle § 119a o. s. ř., soud prvního stupně správně vycházel z přehledu pracovních pozic, tak jak uvedla žalobkyně. Správně uzavřel, že do nástupu žalobkyně na [ústav] žalobkyně nevykonávala žádnou práci za srovnatelných podmínek jako u žalované. Odvolací soud s tímto závěrem souhlasí. Odvolací soud pak neshledal důvodným návrh na doplnění dokazování dotazem na Úřad práce stran toho, jak byla žalobkyně vedena na tomto úřadu v době od 9/2019 – 8/2020, jak si plnila své povinnosti a jaké konkrétní nabídky jí byly předloženy, když takový návrh je z procesního hlediska nepřípustnou novotou. Žalovaná žádný takový důkaz i přes poučení shora před soudem prvního stupně neoznačila; tento důkaz označila až v odvolání. Žalobkyně i přes nedostatek tvrzení ze strany žalované soud prvního stupně iniciativně informovala o tom, kde všude si hledala zaměstnání, poskytla písemný přehled pozic, o které se ucházela. Soud prvního stupně správně uzavřel, že nárazová práce u společnosti [právnická osoba] není svým charakterem ani výdělkem odpovídající prací ve smyslu § 69 odst. 2 ZP. Správně se pak zaměřil na zjišťování toho, zda zaměstnání žalobkyně na pozici učitele všeobecných předmětů na [ústav] je prací, kterou lze označit za rovnocennou či dokonce výhodnější ve vztahu k práci a podmínkám, za kterých žalobkyně pracovala u žalované. Soud prvního stupně poukazoval na to, že na [ústav] měla žalobkyně pouze zkrácený úvazek 52,38 % a dosahovala příjmu 21.896 Kč, zatímco u žalované měla plný pracovní úvazek, tedy v rozsahu 100 %, čemuž odpovídal plat ve výši 36.880 Kč. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že práce na [ústav] nebyla za rovnocenných či výhodnějších podmínek ve srovnání s podmínkami u žalované a dovodil, že nejsou splněny zákonné podmínky pro případnou moderaci nároku žalobkyně na náhradu platu podle § 69 odst. 2 ZP ani za dobu, kdy žalobkyně pracovala na [ústav].

12. Žalovaná před soudem prvního stupně netvrdila, že by práce na [ústav] byla za rovnocenných nebo dokonce za výhodnějších podmínek. Odvolací soud měl v úmyslu poskytnout žalované poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. , že je na ní případně tuto skutečnost tvrdit a prokázat. Žalovaná však tím, že se k jednání odvolacího soudu nedostavila, se o možnost být poučena ve smyslu § 118a o. s. ř. připravila.

13. Pokud jde o práci žalobkyně u žalované a na [ústav], z obsahu spisu se podává, že žalobkyně u žalované pracovala na plný úvazek 40 hodin týdně, měla pracoviště na [adresa], kam dojížděla ze svého bydliště v [místo]. Ve II. čtvrtletí roku 2017 dosahovala průměrného hodinového výdělku 212,12 Kč. Byla zařazena ve 12. platové třídě, v 5. stupni a 7. skupině. Pracovala na pozici učitel všeobecných a odborných předmětů. Nevykonávala třídnictví. Na [ústav] měla zkrácený úvazek 52,38 %, pracoviště měla v [adresa], což znamenalo delší cestu do a ze zaměstnání (stále bydlela v [adresa]). Byla zařazena do 12. platové třídy, 4. stupně a 7. skupiny, vykonávala třídnictví. Od 1/2022 měla průměrný hrubý hodinový výdělek 248 Kč.

14. Ze sdělení žalobkyně vyšlo najevo, že dlouho nemohla sehnat žádné adekvátní zaměstnání právě z toho důvodu, že byla v soudním sporu se žalovanou. Sháněla práci nejen specializovaného pedagoga, ale též učitele všeobecných a odborných předmětů. Na [ústav] se jí podařilo získat zaměstnání jenom díky tomu, že ředitel této školy měl se žalobkyní kladnou zkušenost již z dřívější doby. Na této škole však byl úvazek pouze v rozsahu 52,38 %, a to od 9/2021. Vyšší úvazek získat nemohla, nebyl volný. Na této škole žalobkyně neměla v ničem výhodnější podmínky, navíc přišla o 2 roky praxe, jinak by již byla ve vyšší platové třídě. Zároveň v mezidobí došlo k plošnému zvýšení platů pedagogických pracovníků, takže nelze porovnávat plat, kterého dosahovala v II. čtvrtletí 2017 u žalované s výdělkem na [Anonymizováno] v roce 2022. Tento výdělek pak byl zvyšován i tím, že žalobkyně pobírala příspěvek za třídnictví. To u žalované neměla. Žalobkyně měla ústní dohodu s ředitelem školy [Anonymizováno], který věděl o jejím soudním sporu se žalovanou. Byl srozuměn s tím, že ve chvíli, kdy se žalobkyně bude potřebovat vrátit k žalované, umožní žalobkyni uzpůsobit rozvrh na [Anonymizováno] tak, aby mohla vzít i plný úvazek u žalované. To ve školství možné je. Taková situace nakonec opravdu nastala, když žalobkyně po dobu jednoho roku pracovala souběžně na [Anonymizováno] i u žalované, kam se v 7/2023 vrátila. Není tak pravdou, že to neměla zajištěné. Pokud jde o nabídky ze strany Úřadu práce, nikdy se nestalo, že by žalobkyně případně ji nabízenou práci odmítla, protože ji nechtěla vykonávat. Nic takového se nestalo. Žalobkyně měla zájem získat práci, potřebovala finanční prostředky; v té době měla dvě děti, přičemž starší syn studoval medicínu. Žalobkyně se za tuto dobu zadlužila.

15. Odvolací soud shledal, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný. V daném řízení nejsou dány podmínky pro moderaci nároku žalobkyně; žaloba je v rozsahu přiznané částky (výrok II. napadeného rozsudku) důvodná. Soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním a věc také správně posoudil po stránce právní. Odvolací soud tak nemá k jeho závěrům co dodat, proto na správnou argumentaci soudu prvního stupně zcela odkazuje, a to včetně judikatury, na kterou soud prvního stupně také správně poukazoval. Soud prvního stupně měl správně za významné posouzení toho, za jakých pracovních podmínek žalobkyně pracovala u žalované a zda případně mohla či pracovala za rovnocenných nebo dokonce výhodnějších podmínek u jiného zaměstnavatele. To však v řízení zjištěno nebylo.

16. S ohledem na uvedené shora odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. v napadeném vyhovujícím výroku II. o věci samé a ve výroku IV. o nákladech řízení mezi účastníky jako věcně správný potvrdil. Soud prvního stupně nárok žalobkyně na náhradu platu správně vyčíslil, nepochybil ani při stanovení výše náhrady nákladů řízení, na kterou má žalobkyně podle poměru úspěchu ve věci a s ohledem na jí vynaložené náklady nárok. Odvolací soud zároveň doplnil chybějící lhůtu k plnění ve vztahu k výroku II. rozsudku soudu prvního stupně.

17. Odvolací soud pak rozhodl o nákladech odvolacího řízení podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni přiznal 2x 300 Kč za vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. Pouze pro úplnost odvolací soud upozorňuje na to, že žalovaná přeplatila na soudním poplatku za odvolání, který soud prvního stupně omylem stanovil z hodnoty sporu v nesprávné výši odpovídající součtu jistiny nároku a kapitalizovaných úroků z prodlení. Ty jsou však jen příslušenstvím, z něhož se soudní poplatek nevyměřuje, není-li žalováno samostatně (§ 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.).

Poučení