30 Co 87/2025 - 226

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové, soudce Mgr. Zdeňka Váni a soudkyně JUDr. Kateřiny Kodetové ve věci žalobkyně: Jana Terkošová, narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [veřejnoprávní korporace], IČO [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení 731.300 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. října 2024 č. j. 22 C 271/2020-171 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 28.338 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky [Jméno advokátky].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 731.300 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 731.300 Kč za dobu od 7. 9. 2019 do zaplacení (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 112.263,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného (výrok II.).

2. Žalovaná částka představovala bezdůvodné obohacení, jehož se žalovanému na úkor žalobkyně mělo dostat tím, že v období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 byla na pozemcích parc. č. [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo] o celkové výměře 14.711 m v katastrálním území [adresa], obec [adresa] (dále také jen „pozemky“, byly upřesněny v podání žalobkyně ze dne 7. 6. 2024), které jsou ve spoluvlastnictví žalobkyně, umístěna pozemní komunikace ve vlastnictví žalovaného [veřejnoprávní korporace] tvořící součást tzv. [název]. Žalobkyně pozemky získala se svým bratrem dědictvím po svém otci [jméno FO] zemřelém dne [datum]. Žalovaný pozemky k umístění komunikace užíval bez jakéhokoliv právního důvodu, za období od 1. 1. 2018 až 31. 12. 2018 (tj. 365 dní) tak na jeho straně vzniklo bezdůvodné obohacení, které žalobkyně vyčíslila na 100 Kč za 1 m2 ročně. Vydání tohoto bezdůvodného obohacení za uvedenou dobu žalobkyně požadovala v rozsahu , což odpovídá jejímu spoluvlastnickému podílu k předmětným pozemkům.

3. Žalovaný v řízení navrhoval zamítnutí žaloby. Namítal, že žaloba nemůže být úspěšná, protože pozemky jsou předmětem restitučního řízení, žalobkyně má tudíž právo pouze na ochranu podle restitučních předpisů a nemůže uplatňovat nárok na bezdůvodné obohacení, protože není vlastníkem pozemků (k tomu odkázal zejména na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2023 č. j. [spisová značka]).

4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutím [správní orgán] v [adresa] ze dne 26. 1. 1987 č. j. [spisová značka], byla vyvlastněna část pozemku č. parc. [číslo] o výměře 34.905 m2 a část pozemku č. parc. [číslo] o výměře 1.722 m2 ve prospěch československého státu za účelem stavby komunikace označené „[název]“. Nad vyvlastněnou část pozemků č. parc. [číslo] a č. parc. [číslo] byla pro stavbu komunikace zabrána i další část pozemků č. parc. [číslo] a č. parc. [číslo], z nichž se později (geometrickým plánem pro rozdělení pozemku č. [číslo]) vydělily pozemky, za jejich bezesmluvní užívání žalobkyně žádá vydat bezdůvodné obohacení. Z tohoto důvodu nebylo možné a až do současnosti není možné pozemky užívat. Žalobkyně s vědomím toho, že jejímu otci byly před [datum] zabrány a vyvlastněny pozemky, ale bez jejich přesné znalosti, požádala (spolu se svým bratrem) jak podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tak podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), včas o vrácení celých pozemků parc. č. [číslo] a [číslo] v katastrálním území [adresa], obec [adresa]. Nejprve se žalobkyně a její bratr výzvou ze dne 26. 9. 1991 obrátili na [orgán] a vyzvali ji k vydání parcel č. [číslo] a [číslo] v k. ú. [adresa], posléze výzvou ze dne 16. 11. 1992 uplatnili nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. u Pozemkového úřadu [adresa] s tím, že uplatňují „nárok dle výše citovaných zákonů § 9 odst. 1 na nemovitosti v KÚ [adresa], jež byly vyvlastněny, což odpovídá § 6 odst. 1“. Pozemkový úřad [adresa] dopisem ze dne k. ú [datum] potvrdil, že žalobkyně a její bratr uplatnili nárok na vrácení parcely dle PK č. [číslo] v k. ú. [adresa].

5. Soud prvního stupně na základě námitek žalovaného nejprve zkoumal, zda se žalobkyně s ohledem na zabrání pozemků státem v době nesvobody může domáhat svých nároků z titulu vlastnického práva, tj. i nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání zastavěných pozemků v roce 2018. Došel k totožným právním závěrům jako Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 24. 11. 2023 č. j. [spisová značka], který současně respektoval závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2023 č. j. [spisová značka]. Nejvyšší soud ve sporu o určení vlastnického práva ke shodným pozemkům poukázal na ustálené závěry soudní praxe, podle nichž mohla-li osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (z hlediska restitučního zákonodárství) bez právního důvodu, žádat dle restitučních norem o vydání těchto nemovitostí, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, což platí i v případě, že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě nebylo rozhodnuto (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05 publikované pod č. 477/2005 Sb.). S ohledem na zjištění, že žalobkyně (spolu s bratrem) restituční nárok uplatnila nikoliv jen k pozemkům vyvlastněným rozhodnutím [správní orgán] v [adresa] ze dne 26. 1. 1987 č. j. [spisová značka], ale ke všem fakticky okupovaným pozemkům (když si nebyli jisti, co všechno bylo státem převzato, proto, jak sami uváděli, strýc žalobců koncipoval restituční návrh obecně a široce), žalobkyně vlastnické právo k rozhodným pozemkům pozbyla a spoluvlastníkem pozemků v rozhodném období roku 2018 nebyla. Nemohlo jí tudíž vzniknout právo na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo být získáno bezesmluvním užíváním předmětných pozemků. Vlastnické právo žalobkyně k pozemkům může být konstituováno pouze v restitučním řízení, které ale dosud neskončilo. Proto byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch procesně úspěšného žalovaného.

6. Žalobkyně napadla rozsudek soudu prvního stupně včasným odvoláním. Trvala na tom, že v roce 1987 byla z pozemků č. parc. [číslo] a [číslo] vyvlastněna jen část o rozloze 36.627 m2 z jejich celkové rozlohy, která činila 126.023 m2. Vyvlastňovací rozhodnutí ze dne 26. 1. 1987 přitom neobsahovalo žádnou grafickou přílohu a nebylo z něho patrné, jaké konkrétní části tehdy vyvlastňovaných parcel byly vyvlastněním dotčeny. Teprve v roce 2022 vyšlo po zpracování geometrického plánu [právnická osoba] najevo, že kromě pozemků vyvlastněných stát zastavěl dalších 14.711 m, o něž jde v tomto sporu. Žalobkyně rozhodné pozemky (spolu s pozemky vyvlastněnými v roce 1987) nabyla po smrti svého otce spolu s bratrem podle dědického rozhodnutí Státního notářství pro [adresa] ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka], kdy nevěděli, že tzv. [název] jsou zastavěny, kromě vyvlastněných pozemků, i jejich další pozemky o výměře 14.711 m2 (předmětné pozemky). Ačkoliv žalobkyni bylo známo, že jejímu otci byly v minulosti vyvlastněny „nějaké pozemky“ (p. č. [číslo] a [číslo]), neměla důvodu spojovat vyvlastnění s pozemky, které na základě dědění po otci nabyla. Teprve v závěru řízení vedeného před Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] se žalobkyně dozvěděla, že tzv. [název] byla postavena nejenom na vyvlastněných pozemcích, ale i na dalších pozemcích. Restituční výzvy adresované [orgán] a pozemkovému úřadu jsou sice obecné, ale výslovně hovoří o vydání pozemků, jež byly vyvlastněny (tedy ve výměře 34.905 m2 a 1.722 m2). Výzvy tak nezahrnovaly pozemky, které jsou předmětem tohoto řízení, a které vyvlastněny nebyly. Pokud by stát (žalovaný) hrubě nezanedbal své povinnosti, a vyvlastněné a zastavěné pozemky od stávajících p. č. [číslo] a [číslo] oddělil a změnu vyznačil v evidenci nemovitostí, byla by geneze, právní a faktický stav těchto pozemků jasný a žalobkyně by mohla při formulaci restitučních výzev uvést bližší identifikaci. O okolnosti, že před [datum] fakticky zastavil či obestavěl nad rámec vyvlastnění dalších 14.711 m pozemků bez právního důvodu, stát sám nevěděl (nebyla mapa), a nemohl mít a neměl tak vůli k převzetí pozemků. Podle názoru žalobkyně soud prvního stupně nesprávně vyložil § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., který na tuto věc nedopadá, a žalobkyně a její bratr nebyli a nejsou oprávněnými osobami ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., protože (na rozdíl od pozemků v roce 1987 vyvlastněných) vlastnické právo k předmětným pozemkům na stát nikdy nepřešlo, a stát je nikdy nepřevzal ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud (po případném doplnění či opakování důkazů) žalobě vyhověl.

7. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k odvolání vyvracel odvolací argumentaci žalobkyně a navrhl potvrzení zamítavého rozsudku jako věcně správného. Podle žalovaného bylo v řízení jednoznačně prokázáno, že žalobkyně uplatnila restituční nároky v co nejširší možné míře k celým parcelám č. [číslo] a č. [číslo] v k. ú. [adresa], a to právě z toho důvodu, že v době uplatnění nároku nebylo zcela zřejmé, jakou část předmětných pozemků stát fakticky zabral pro výstavbu tzv. [název] (ať na základě vyvlastňovacího rozhodnutí nebo bez právního důvodu). Žalobkyně a její bratr takto postupovali proto, aby postihli veškeré části pozemků, u kterých by mohli mít nárok na odškodnění, a aby žádnou část restitučního nároku nevynechali. Názor žalobkyně, že stát neměl a nemohl mít vůli k faktickému převzetí rozhodných pozemků je dle žalovaného nesrozumitelný v situaci, kdy stát předmětné pozemky fakticky zastavěl. Argumentaci žalobkyně pak označil za rozpornou v tom, že na jednu stranu tvrdí, že rozsah vyvlastnění z roku 1987 nebyl objektivně zjistitelný, zároveň však tvrdí, že uplatnila restituční nárok pouze k pozemkům vyvlastněným.

8. Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného zopakovala, že držbu (a vlastnictví) v roce 1987 vyvlastňovaných pozemků stát převzal na základě vyvlastňovacího rozhodnutí, zatímco předmětné pozemky ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 stát nikdy nepřevzal, neboť je pouze svévolně zastavěl (aniž to sám tušil), přičemž vlastnictví žalobkyně zůstalo nedotčeno a předmětné pozemky nepřešly na stát ve smyslu restitučních zákonů. Žádný z restitučních zákonů neobsahuje ustanovení o kompenzaci bezdůvodného obohacení při bezesmluvním užívání pozemku soukromého vlastníka státem nebo třetí osobou, takový nárok nelze uplatnit jinak, než podle zákona obecného, tedy občanského zákoníku. Poukázala také na to, že předmětné pozemky nebyly zabrány (současně s vyvlastňovanými pozemky) pro výstavbu tzv. [název] otci žalobkyně, ale fakticky byly zabrány [právnická osoba], kterému byl její otec nucen pozemky přenechat jako součást tehdejší [číslo] v letech 1955 - 1956. Žalobkyně také namítala, že její argumentaci shledal přiléhavou Městský soud v Praze ve zrušujícím usnesení ze dne 23. 1. 2025 č. j. [spisová značka], které bylo vydáno v řízení vedeném před Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], v němž se její bratr domáhá proti [veřejnoprávní korporace] určení vlastnictví mimo jiné k rozhodných pozemků z důvodu duplicitně vedeného vlastnického práva.

9. Žalovaný v reakci na repliku žalobkyně uvedl k usnesení Městského soudu v Praze č. j. [spisová značka], že Městský soud v Praze jím zrušil rozsudek prvního stupně zejména z procesních důvodů. Odmítl, že by v něm označil za nesprávná skutková zjištění soudu prvního stupně, nebo názory odvolacího soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 24. 11. 2023, č. j. [spisová značka].

10. Podáním ze dne 4. 4. 2025 žalobkyně dále doplnila svou právní argumentaci k věci.

11. Odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a shledal, že odvolání žalobkyně není důvodné.

12. Soud prvního stupně si opatřil dostatek skutkových zjištění pro rozhodnutí ve sporu a jeho skutková zjištění odpovídají obsahu provedených důkazů. Za stěžejní otázku považuje odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dotčení předmětných pozemků stavbou tzv. [název] do konce roku 1989 jakož i fakt, že žalobkyně včas uplatnila restituční nárok obecně včetně pozemků, které nebyly jejímu právnímu předchůdci (otci) vyvlastněny rozhodnutím [správní orgán] v [adresa] ze dne 26. 1. 1987 č. j. [spisová značka]. Skutkový závěr soudu prvního stupně, že výzvy adresované Výstavbě inženýrských staveb a Pozemkovému úřadu [adresa] pokrývají veškeré části pozemků v katastrálním území [adresa], ohledně kterých mohl vzniknout nárok na odškodnění podle restitučních předpisů, je logický, neboť odpovídá obecnému textu výzev a okolnosti, že žalobkyně a její bratr (jak sama uváděla) nebyli schopni přesně vymezit, jakou část původních parcel č. [číslo] a [číslo] stát na stavbu tzv. [název] zabral. Smysl výzev odpovídá i obvyklé a pochopitelné praxi v době, kdy mohly být restituční nároky uplatněny.

13. Právní posouzení věci soudem prvního stupně bylo rovněž správné. Jeho závěr o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně je v souladu i s názorem vyjádřeným ve sporu stejných účastníků ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2023 sp. zn. [spisová značka], a rovněž se závěry, k nimž Městský soud v Praze jako soud odvolací dospěl v dalších rozsudcích (rozsudek ze dne 27. 2. 2025 č. j. [spisová značka], rozsudek ze dne 27. 3. 2025 č. j. [spisová značka] a rozsudek ze dne 3. 4. 2025 č. j. [spisová značka]) v obdobných sporech o vydání bezdůvodného obohacení za stejné pozemky, pouze za jiné období.

14. Při posuzování stěžejní otázky, zda je žalobkyně (resp. byla v roce 2018) spoluvlastníkem předmětných pozemků je nutno vycházet z § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě), podle kterého budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu. Použití zákona o půdě (a nikoliv zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) lze v posuzovaném případě dovodit z § 1 a § 30 zákona o půdě, neboť předmětné pozemky byly podle tvrzení žalobkyně v době, kdy je stát zabral k výstavbě komunikace, užívány [právnická osoba] k zemědělským účelům.

15. K citovanému ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě Nejvyšší soud ve své judikatuře (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019 sp. zn. 28 Cdo 1272/2019) vyložil, že postihuje případy, v nichž se stát (či jiná právnická osoba) zmocnil nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, nakládal s ní jako s vlastní, nemaje k tomu právního důvodu (titulu), s nímž by tehdejší právní řád spojoval přechod vlastnického práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. 28 Cdo 78/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. 28 Cdo 654/2014, ze starší judikatury přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Rovněž vyložil, že přechodem se zde nemíní přechod vlastnického práva k nemovitosti, neboť ani v rozhodném období nebylo lze nabýt vlastnické právo pouhou bezdůvodnou okupací věci (jejím faktickým převzetím); majitel tímto postupem formálně nebyl zbaven vlastnického práva k věcem, nýbrž mu byla odňata možnost věc držet, užívat ji a požívat její plody i užitky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 1998 sp. zn. 3 Cdon 1202/96 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001 sp. zn. 28 Cdo 779/2001). K převzetí nemovitosti státem bez právního důvodu se tedy rozumí převzetí její držby, a to i držby neoprávněné (blíže srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006 sp. zn. 22 Cdo 18/2006 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2008, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. 28 Cdo 3908/2014).

16. Judikatura v případech, kdy byla nemovitost státem v rozhodném období převzata bez právního důvodu, formulovala závěr, podle něhož se osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době bez právního důvodu, nemůže domáhat ochrany podle ustanovení občanského zákoníku (a to ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 o. s. ř.), mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení restitučního právního předpisu (viz především rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05). Ústavní soud ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 formuloval ve vztahu k restituční skutkové podstatě dle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě právní závěr, že restituční zákony ve skutečnosti legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné v některých případech uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů.

17. Žalobkyni tedy nelze přisvědčit, pokud se domnívá, že § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě se týká pouze případů, kdy k převzetí pozemku státem došlo na základě titulu, který byl později zrušen, nebo byl neplatný, na tyto případy totiž dopadá řada jiných skutkových podstat v § 6 odst. 1 zákona o půdě, ale § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě hovoří právě o přechodu bez právního důvodu, kam lze jednoznačně podřadit i faktické zmocnění se pozemků, k němuž došlo v tomto případě.

18. Právním titulem ke vzniku vlastnického práva státu v případech podřaditelných pod § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, není faktická držba (okupace) pozemků státem v rozhodném období, nýbrž přímo zákon o půdě, který nabyl účinnosti dne 24. 6. 1991. Jinými slovy, je-li naplněna skutková podstata dle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, pozbyly oprávněné osoby svého (formálního) vlastnického práva k nemovitostem ke dni účinnosti zákona o půdě, a jejich vlastnické právo lze obnovit pouze podle restitučního předpisu (vydáním věci), jak plyne z citovaného stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05.

19. Otázkou, zda lze pod § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě podřadit stav, kdy stát v rozhodném období na cizím pozemku vybudoval místní komunikace, se soudní praxe již také zabývala a odpověděla na ni kladně (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1272/2009 ze dne 23. 10. 2019 a v něm citovaná rozhodnutí).

20. Nejvyšší soud také v usnesení sp. zn. 28 Cdo 1272/2019 připomněl, že soudní judikatura za určitých výjimečných skutkových okolností dovodila možnost ochrany vlastnického práva postupem dle obecných předpisů, tj. vyloučení použití restitučních předpisů. Jde o situace, kdy oprávněná osoba k uplatnění práva podle restitučního předpisu neměla žádný rozumný důvod, neboť její vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017 sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. 28 Cdo 1390/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018 sp. zn. 28 Cdo 4182/2017 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. 28 Cdo 4973/2007). O zpochybnění vlastnického práva pak jde i v případě, že restituent daný pozemek fakticky neužíval, přičemž jeho stav (zastavění chodníkem vybudovaným státem) v něm již v době před uplynutím lhůty k vydání věci podle restitučního předpisu musel vyvolávat důvodné pochybnosti o správnosti jemu svědčící evidence vlastnických práv k pozemku v katastru nemovitostí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2150/2016). V případě žalobkyně ale není na místě uvažovat o naplnění judikaturou dovozených výjimečných skutkových okolností, pro které by se žalobkyně mohla dovolávat svého zcela formálního vlastnického práva k předmětným pozemkům a žádat vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků již proto, že žalobkyně restituční nárok dle zákona o půdě k předmětným pozemkům uplatnila a zákonného odškodnění (zřejmě náhradní formou, neboť vydání věci vylučuje § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) tak stále může dosáhnout.

21. Argumentaci obsaženou ve zrušujícím usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2025 č. j. [spisová značka] odvolací soud v této věci nevyužil, neboť se nejeví souladnou s ustálenou výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, když pomíjí restituční důvod převzetí nemovitosti státem bez právního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě a je konečně pouze předběžná, vyslovená v rámci zrušujícího rozhodnutí.

22. Odvolací soud proto postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek jako věcně správný, včetně správného nákladového výroku, který je v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř., když zastoupení žalovaného advokátem považuje odvolací soud v poměrech posuzované věci za potřebné a účelné. Jakkoliv nálezová judikatura Ústavního soudu dovodila, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy bez pomoci advokátů (srovnej např. nález sp. zn. II. ÚS 376/12), neplatí tento závěr bezvýjimečně a není a priori vyloučeno, aby zastoupení daného účastníka řízení advokátem v určitém sporu bylo s ohledem na konkrétní okolnosti daného sporu považováno za účelné (např. nález sp. zn. I. ÚS 3202/17). Tak je tomu i v daném případě, kdy nejde o jednoduchý spor o vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků pod komunikacemi při jejich nezpochybnitelném vlastnictví. V dané věci byla naopak zásadní otázka vlastnického práva žalobkyně, k níž obě sporné strany snášely svou argumentaci, což vyžadovalo mimo jiné znalost restitučních předpisů a navazující judikatury, jakož i orientaci v předešlých sporech účastníků, což se zcela vymyká z běžné činnosti zaměstnanců žalovaného s právnickým vzdělání, zaměřené na výkon správní agendy nebo správu vlastního majetku obce.

23. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalovanému, který byl v odvolacím řízení plně úspěšný. Náklady žalovaného činí celkem 28.338 Kč a sestávají z odměny advokáta ve výši 22.520 Kč podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu za 2 úkony právní služby po 11.260 Kč (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za 2 úkony po 450 Kč a z náhrady za 21 % DPH z částky 23.420 Kč ve výši 4.918 Kč. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil podle § 160 o. s. ř.

Poučení