30 Co 99/2025 - 113

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové, soudce Mgr. Zdeňka Váni a soudkyně JUDr. Kateřiny Kodetové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] jednající [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 169.187 Kč s příslušenstvím a omluvu o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. prosince 2024 č. j. 46 C 168/2024-88 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. o věci samé ohledně poskytnutí písemné omluvy mění tak, že žalovaná je povinna odeslat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku dopis tohoto znění: „[ústřední orgán] se omlouvá [Jméno žalobce], nar. [Datum narození žalobce], že kompenzační řízení vedené [ústřední orgán] pod sp. zn. [spisová značka] včetně jeho navazující soudní fáze řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož došlo k porušení základního práva žadatele na spravedlivý proces v jeho časové dimenzi“; jinak se ohledně poskytnutí veřejné omluvy na webových stránkách žalované a ohledně zaplacení částky 169.187 Kč s příslušenstvím z této částky rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 25.111 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 169.187 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 27. 3. 2024 do zaplacení; o uložení povinnosti žalované omluvit se písemným, datovaným, úřední osobou podepsaným přípisem, který bude obsahovat omluvu následujícího znění: „[ústřední orgán] se omlouvá [Jméno žalobce], nar. [Datum narození žalobce], že kompenzační řízení vedené [ústřední orgán] pod sp. zn. [spisová značka] včetně jeho navazující soudní fáze řízení, bylo nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož došlo k porušení základní práva žadatele na spravedlivý proces v jeho časové dimenzi“ a dále o uložení povinnosti žalované omluvit se žalobci na stránkách žalované [název] po dobu minimálně 2 měsíců zveřejněním omluvy následujícího znění: „[ústřední orgán] se omlouvá [Jméno žalobce], nar. [Datum narození žalobce], že kompenzační řízení vedené [ústřední orgán] spravedlnosti pod sp. zn. [spisová značka] včetně jeho navazující soudní fáze řízení, bylo nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož došlo k porušení základní práva žadatele na spravedlivý proces v jeho časové dimenzi“ a výrokem II. uložil žalobci zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Rozhodl tak o žalobě podané k soudu dne 19. 4. 2024, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 169.187 Kč s příslušenstvím a poskytnutí omluvy za vzniklou nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „posuzované řízení“).

3. Soud prvního stupně v napadaném rozsudku vyšel zejména ze zjištění, že žalobce se podáním ze dne 17. 10. 2023 obrátil na žalovanou se svým nárokem na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Vedle přiměřeného zadostiučinění ve výši [částka] požadoval žalobce též písemnou omluvu a zveřejnění omluvy na internetových stránkách žalobce po dobu 2 měsíců. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne 25. 3. 2024 zhodnotila celkovou délku posuzovaného řízení 3 roky a 5 měsíců jako nepřiměřenou, konstatovala nesprávný úřední postup a přiznala žalobci přiměřené zadostiučinění ve výši 30.813 Kč.

4. Dále obvodní soud detailně popsal průběh posuzovaného řízení tak, že žalobce nárok u žalované uplatnil dne [datum]. Žaloba v posuzovaném řízení byla podána dne [datum], jejím předmětem bylo poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Dne 15. 2. 2021 se konalo jednání, při němž byla přednesena žaloba, provedeno dokazování, řízení bylo koncentrováno a odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na 20. 2. 2021. Dne 20. 2. 2021 byl vyhlášen rozsudek, žalobce proti němu podal odvolání. Dne 11. 5. 2021 byla věc předložena Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání. Dne 16. 6. 2021 bylo nařízeno jednání na [datum]. Dne 6. 9. 2021 bylo jednání z důvodu nutnosti postupu dle § 15 odst. 1 o. s. ř. odročeno na neurčito. Dne 8. 9. 2021 byla věc předložena místopředsedkyni soudu k postupu dle § 15 o. s. ř., tato dne 10. 9. 2021 určila nové složení senátu. Dne 6. 10. 2021 bylo nařízeno jednání před odvolacím soudem na [datum]. Toho dne se konalo jednání, při kterém byl vyhlášen rozsudek, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn. Rozsudek byl rozeslán účastníkům dne 7. 2. 2022. Dne 7. 2. 2022 podal žalobce proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Součástí dovolání byla i žádost o osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne [datum] bylo rozhodnuto o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Dne 29. 4. 2022 byla věc předložena k rozhodnutí o dovolání Nejvyššímu soudu. Rozsudkem Nejvyššího ze dne 20. 12. 2022 č. j. [spisová značka] byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Spis byl vrácen Obvodnímu soudu pro [adresa] dne 27. 1. 2023, dne 9. 2. 2023 byla věc předložena Městskému soudu v Praze. Dne 13. 2. 2023 bylo vedením soudu určeno složení odvolacího senátu s ohledem na odchod jedné ze soudkyň. Dne 1. 3. 2023 bylo nařízeno jednání na [datum]. Dne [datum] se konalo jednání před odvolacím soudem, při kterém došlo k vyhlášení rozsudku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn. Rozhodnutí bylo rozesláno účastníkům dne 1. 6. 2023. Dne 1. 6. 2023 podal žalobce proti rozhodnutí Městského soudu v Praze dovolání a požádal o osvobození od soudního poplatku. Usnesením ze dne 2. 8. 2023 bylo rozhodnuto o nepřiznání osvobození od soudnímu poplatku žalobci. Dne 15. 9. 2023 byla věc předložena Nejvyššímu soudu. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2023 č. j. [spisová značka] byl rozsudek odvolacího soudu částečně změněn a ve zbývajícím rozsahu bylo dovolání žalobce zamítnuto. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 15. 11. 2023.

5. Soud prvního stupně pak věc po právní stránce posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“). Celkovou délku řízení činící 3 roky a 5 měsíců (zahrnující i předběžné projednání nároku u žalované) hodnotil jako nepřiměřenou, v posuzovaném řízení tak došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Zabýval se proto tím, jaká satisfakce odpovídá nemajetkové újmě žalobce, jejíž vznik se presumuje.

6. Základní částku zadostiučinění stanovil obvodní soud na 37.500 Kč v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 (publikované pod R 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“), a to částkou odškodnění ve výši 15.000 Kč za jeden rok řízení s výjimkou prvních dvou let řízení, kdy základní částku redukoval na polovinu. Tutu základní částku 37.500 Kč pak modifikoval za použití jednotlivých kritérií ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk.

7. Podle prvostupňového soudu nebylo posuzované řízení věcně nijak významně složité. Jednalo se standardní řízení o náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávního úředního postupu spočívající v nepřiměřené délce řízení. Spor byl řešen na třech stupních soudní soustavy, soud prvního stupně rozhodoval ve věci jednou a odvolací soud a Nejvyšší soud dvakrát, v kritériu stupňů, na nichž byla věc rozhodována, je třeba zohlednit i předběžné projednání u [ústřední orgán]. Doba projednávání sporu ve více instancích obecně zakládá objektivní složitost věci, a to nezávisle na chování účastníků a postupu rozhodujících orgánů, přičemž je nerozhodné, zda opravné prostředky byly podávány důvodně či nikoliv, a že odlišný názor soudu vyšší instance nelze státu přičítat k tíži, ledaže by se jednalo o nerespektování závazného právního názoru. Žalobce se na délce řízení podílel svým nekoncepčním přístupem, kdy podanou žalobu doplňoval, taktéž své odvolání doplňoval dvakrát, následně těsně před jednáním odvolacího soudu předložil srovnávací judikaturu, dvakrát žádal o osvobození od soudních poplatků, ač v prvém případě v řádu dnů od podání žádosti uhradil soudní poplatek, v druhém případě na výzvu k doplnění své žádosti o osvobození od soudních poplatků vůbec nereagoval, soud však o žádostech musel rozhodnout.

8. Postup soudů lze považovat za plynulý, úkony směřovaly ke skončení věci. V pořadí prvém dovolacím řízení by se mohlo jevit, že došlo k průtahu na straně Nejvyššího soudu, když mezi předložením věci a rozhodnutím uběhlo 8 měsíců, ale není tomu tak. Řízení před Nejvyšším a Ústavním soudem je natolik specifické, že za průtah nelze označit dobu do jednoho roku od zahájení řízení před nimi. Soudu však lze vytknout vydání dvojího nesprávného rozhodnutí odvolacím soudem při posuzování kritérií a míry jejich vlivu na délku řízení.

9. Posuzované řízení není podle Stanoviska spojeno s vyšším typovým významem pro účastníka, jaký mají např. řízení trestní, vazební či osobnostní. Jednalo se o kompenzační řízení, kterým navíc bylo odškodňováno jiné kompenzační řízení. Kompenzační řízení je běžně považováno za řízení se standardním významem pro účastníka. Ne však v případě, kdy dochází ke kumulaci kompenzačních řízení, jako je tomu v tomto případě. To lze podle obvodního soudu označit za řetězení jednotlivých kompenzačních řízení, proto má takové řízení pro žalobce snížený význam.

10. Nalézací soud tedy shrnul, že základní částku 37.500 Kč je třeba s ohledem na řízení na třech stupních soudní soustavy a před [ústřední orgán] snížit o 30 %, o dalších 10 % pak bylo zadostiučinění sníženo z důvodu významu. Naopak důvody pro zvýšení náhrady obvodní soud shledal v postupu soudu spočívajícím v opakovaném rozhodování na II. a III. stupni soudní soustavy, a to o 15 %. Žalobci tak náleží zadostiučinění v celkové výši 28.125 Kč (37.500 – 30 % - 10 % + 15 %). Zároveň prvostupňový soud vyšel z toho, že žalovanou již bylo žalobci poskytnuto zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení ve výši 30.813 Kč, proto ve zbývajícím požadovaném nároku na náhradu nemajetkové újmy žalobu zamítl. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb.

11. Žalobce napadl rozsudek včasným odvoláním. Namítal, že obvodní soud věc nesprávně právně posoudil a nebyl schopen pochopit bazální judikaturu.

12. V otázce rozhodnutí o nároku na „osobní“ písemnou omluvu obvodní soud naprosto ignoroval základní principy, na nichž je vybudována česká společnost, které pak převzal do svých rozhodnutí i dovolací soud. V demokratické společnosti je omluva primární prostředek odčinění protiprávních následků. Omluva je totiž adresné jednání, které vyjadřuje přijetí odpovědnosti škůdcem/narušitelem práva. Závěry napadeného rozsudku jsou v rozporu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, z něhož plyne, že omluva je primárním způsobem odškodnění a relutární náhrada je dalším/sekundárním způsobem odškodnění. Jestliže tedy v daném případě v rámci prvotního rozhodnutí soud dospěl k závěru, že je na místě poskytnout relutární náhradu, pak z logiky věci nemohl dospět k závěru o zamítnutí požadavku na omluvu a pokud k tomuto došel, pak tím popírá konstantní judikaturu dovolacího soudu. V otázce rozhodnutí o nároku na „veřejnou“ písemnou omluvu soud prvního stupně ignoruje samotnou praxi žalované, která takovéto veřejné omluvy na svých stránkách sama zveřejňuje, pokud o to poškozený žádá. V tomto ohledu žalobce odkázal na historii stránek [název].

13. Dále žalobce namítal, že přiznání částky 28.125 Kč neodpovídá správnému posouzení otázky přiměřenosti výše odškodnění. Stanovení základní částky na úrovni 15.000 Kč/rok popírá vývoj společnosti, který má obecně odezvu ve společnosti ve valorizaci náhrad, a tím popírá i individualizaci nároku. Doporučené rozpětí 15.000 až 20.000 Kč/rok bylo vysloveno v roce 2010, a to za ekonomické situace společnosti v roce 2010. Tento názor nebyl vyslovován ve „sterilním“ prostředí ekonomiky, která se nevyvíjí, ale za zcela běžných ekonomických dějů ve společnosti. Naprosto bazální logika velí, že přiměřenost zadostiučinění byla vyslovena k základním skutečnostem pro určování přiměřenosti zadostiučinění v roce 2010 a nikoliv i pro rok 2023. K počátku prodlení žalované pak žalobce uvedl, že stanoviskem je ukončena mandatorní fáze předběžného projednání nároku a žalovaná svým stanoviskem vyjadřuje, že se již nebude více nárokem zabývat. Formální vyčkávání na konec šestiměsíční lhůty je „Čekáním na Godota“ a je projevem extrémního formalismu, který nemá v civilizované společnosti s materiálním obsahem nároku ničeho společného.

14. K otázce řetězení nároků žalobce uvedl, že v řízení nebyla zjištěna ani prokázána jediná specifická skutečnost, která by obvodní soud mohla vést k závěru, že žalobce se uchyloval ke zneužití svých práv a že by řetězil nároky za účelem získání kompenzace v tomto řízení. Napadené rozhodnutí je naprosto překvapivé, neboť k závěru o vyvrácení domněnky presumce standardního významu se žalobce dozvěděl až po vyhlášení rozsudku, aniž byl poučen soudem o takové skutečnosti a mohl se tak proti překvapivé úvaze soudu bránit. Z rozsudku Nejvyššího soudu pod č.j. 30 Cdo 3706/2020-151: „… závěr musí vycházet z konkrétní skutečnosti, jež v posuzovaném případě svědčí o tom, že se žalobce skutečně řetězením jednotlivých kompenzačních řízení ke zneužití svých práv uchyluje.“. A contrario z tohoto rozhodnutí vyplývá, že k řetězení musí docházet v rámci „jedné kauzy“ resp. řetězení se netýká skutečnosti, že poškozený uplatňuje nezávislé nároky na náhradu škody a rozsah těchto nároků, ale problematické je šikanózní uplatňování nároků.

15. Dále žalobce argumentoval tím, že nalézací osud zjevně nezná 3 základní kautely vyplývající z judikatury ESPL, a to že kompenzační řízení za jiné kompenzační řízení by nemělo trvat déle než 2 roky na 2 stupních soudní soustavy; kompenzační řízení za jiné kompenzační řízení je jednoduché; vyřizování kompenzační řízení za jiné kompenzační řízení má stát věnovat zvýšenou pozornost. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek ESLP ze dne 8. 2. 2018 č. 10092/13 ve věci Žirovnický proti Česká republika, na rozsudek ESLP ze dne 21. 8. 2015 č. 69319/12 ve věci Hajrudinovic proti Slovinsku a na rozsudek ESLP ze dne 21. 12. 2010 č. 7932/04 ve věci Belperio a Ciarmoli proti Itálii.

16. Žalobce proto navrhl, aby odvolací napadený rozsudek změnil, vyhověl žalobě v rozsahu požadovaných omluv a přiznal žalobci další odškodnění a zároveň aby rozhodl o přiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů.

17. Žalovaná se k odvolání žalobce písemně nevyjádřila, u jednání odvolacího soudu navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

18. Odvolací soud z podnětu včas podaného odvolání v mezích jím vytčených podle § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal při nařízeném jednání napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce je částečně opodstatněné.

19. Lze rekapitulovat, že žalobce v řízení uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu, kdy se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení.

20. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za škodu, která byla způsobena za a) rozhodnutím, jež je vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, za b) nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je dle § 13 odst. 1 OdpŠk také porušení povinnosti učinit úkon anebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

21. Soud prvního stupně při posuzovaní odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, tedy v případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle § 14 a 15 OdpŠk, do celkové délky řízení správně započítal i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu 6 měsíců (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. 30 Cdo 1084/2017). V poměrech posuzované věci byl nárok u žalované předběžně uplatněn dne 21. 4. 2020, žaloba byla podána 21. 10. 2020 a právní moc rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2023, kterým bylo posuzované řízení skončeno, nastala 15. 11. 2023. Celkovou délku trvání posuzovaného řízení v trvání 3 let a 6 měsíců (nikoliv 5 měsíců, jak bylo chybně spočteno soudem prvního stupně) lze hodnotit jako nepřiměřenou, tedy jako nesprávný úřední postup v podobě porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Proto byly splněny předpoklady pro odškodnění tvrzeného nesprávného úředního postupu, jak správně uzavřel i soud prvního stupně, a jak ostatně hodnotila i sama žalovaná ve svém stanovisku ze dne 25. 3. 2024.

22. Při stanovení konkrétní výše odškodnění žalobce soud prvního stupně respektoval názor vyjádřený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, podle kterého při stanovení výše zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk je třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení, ve kterém došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež znásobena celkovou dobou trvání řízení umožní stanovit základní výši odškodnění. Tu je následně třeba upravit s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. s přihlédnutím ke složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Při výpočtu základní částky pro posouzení výše zadostiučinění postupoval soud prvního stupně souladně se Stanoviskem, vyšel z částky 15.000 Kč za jeden rok řízení při redukci za první dva roky řízení. Základní částka tak představuje 37.500 Kč.

23. V doplnění odvolání z 28. 4. 2025 žalobce uvedl, že řízení v posuzované věci neskončilo ke dni právní moci rozhodnutí dovolacího soudu dne 15. 11. 2023, jak shledal soud prvního stupně, ale až dne 18. 4. 2024, neboť žalobce podal ústavní stížnost. Byť v podané žalobě žalobce požadoval odškodnit celou délku řízení, jedná se ze strany žalobce o uplatnění nových skutečností, neboť podání ústavní stížnosti a řízení o této stížnosti z obsahu spisu ani z tvrzení samotného žalobce nevyplývalo. Jedná se tak o v odvolacím řízení nepřípustnou novotu ve smyslu § 205a o. s. ř., ke které odvolací soud nemohl přihlížet.

24. Zpochybňuje-li žalobce výši základní částky, když dle jeho názoru stanovení základní částky na úrovni 15. 000 Kč popírá vývoj společnosti, a má za to, že v otázce valorizace základní částky by měl odvolací soud rozhodnout jinak, neboť dosavadní rozhodovací praxe je zjevně rozporná se spravedlností, neboť nereflektuje ani vývoj platů a mezd s ohledem na ekonomický vývoj v České republice, je na místě zdůraznit, že ve vztahu k otázce případné valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku se opakovaně vyjadřoval dovolací soud. V této souvislosti lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi (např. rozsudek ze dne 16. 1. 2025 sp. zn. 30 Cdo 2356/2024), podle které je při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), přičemž na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny, ani změna životní úrovně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Závěry obsažené ve Stanovisku jsou i nadále pro poměry České republiky aktuální, přičemž je to rozhodovací činnost ESLP, která je pro nastavení výše odškodnění za porušení základních práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod určující. Nadále platí, že částky přiznávané soudy v České republice za porušení práva na přiměřenou délku řízení lehce splňují kritéria stanovená judikaturou ESLP zejména v rozhodnutí ve věci Apicella proti Itálii, a rozhodně nelze uzavřít, že by nesplňovaly ani minimální standard, který z hlediska odškodňování judikatura ESLP i nadále představuje. Změny v cenové úrovni v České republice na daný závěr nemají žádný vliv. Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží též Ústavní soud, jak patrno např. z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022 sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1204/23, a ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2459/23.

25. Pokud žalobce v obecné rovině brojil proti konstrukci, podle níž k počátku prodlení u žalované při odškodnění podle OdpŠk dojde až uplynutím 6 měsíců, které má na vyřízení žádosti o odškodnění, pak dovolací soud již dříve opakovaně uvedl, že právě teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty podle ustanovení § 15 OdpŠk se ocitá stát jako dlužník z odpovědnostního závazkového právního vztahu v prodlení a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty jej stíhá povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3359/2022). Tato lhůta tedy podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu poskytuje určitý nikoliv zjevně nepřiměřený prostor, aby příslušný úřad zaujal stanovisko k uplatněnému požadavku a aby jej případně uspokojil bez asistence soudu. Samotná okolnost, že příslušný úřad požadavek v této lhůtě neuspokojil nebo k němu nezaujal stanovisko, tedy není důvodem pro navýšení částky zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení, a to i s přihlédnutím k faktu, že ustanovení § 15 odst. 2 OdpŠk nebrání poškozenému, aby svůj nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatnil žalobou u soudu dříve, než uplyne šest měsíců ode dne, kdy jej v souladu s § 14 odst. 1 a 3 OdpŠk uplatnil u příslušného úřadu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1728/2011).

26. Odvolací soud se dále zabýval přezkumem jednotlivých hledisek v souladu s § 31a odst. 3 OdpŠk, neboť považuje otázku významu výše zmíněných jednotlivých kritérií za stěžejní při utváření závěru o výši imateriální újmy žalobce. V této souvislosti lze upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012 sp. zn. 30 Cdo 35/2012, podle něhož na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení. Z tohoto úhlu pohledu odvolací soud znovu přezkoumal jednotlivá kritéria.

27. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1328/2009 dovodil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v situaci, kdy soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu, který mu byl z jeho úřední činnosti znám (nebo byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019 sp. zn. 30 Cdo 3763/2017). K problematice tzv. kvalifikované kasace Nejvyšší soud ve své judikatuře vysvětlil, že ve zrušovacím rozhodnutí přitom musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí orgánu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru orgánu vyššího stupně. Neodpovídalo by totiž zásadě promptnosti kompenzačního řízení, jestliže by v jeho průběhu muselo být samostatně právně posuzováno, z jakého důvodu bylo dané rozhodnutí zrušeno. Podobným případem je i situace, kdy rozhodnutí orgánu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady orgánu nižšího stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2755/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1916/2010).

28. V poměrech posuzované věci bylo důvodem pro zrušení prvního rozsudku odvolacího soudu nesprávné právní hodnocení věci z důvodu odchýlení se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. V případě druhého rozsudku odvolacího soudu pak dovolací soud sám tento rozsudek změnil. Evidentně se tak nejednalo o závažné vady v rozhodovací činnosti odvolacího soudu. Odvolací soud proto považuje za přiměřené, aby se tyto okolnosti promítly v neprospěch státu v kritériu postupu orgánu veřejné moci, a to navýšením základní částky o 10 %.

29. Ve vztahu k řešení otázky kritéria složitosti věci (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) je možno i nadále vycházet z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, který ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že složitost řízení je jedním z klíčových hledisek pro určení přiměřenosti jeho délky, jakož i formy a výše případného zadostiučinění, přičemž posuzována je primárně podle počtu instancí, v nichž posuzované řízení probíhalo. Tento závěr vychází ze skutečnosti, že řízení ve více stupních objektivně vyžaduje dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí. Soud tak má při posuzování tohoto kritéria přistoupit ke snížení zadostiučinění bez ohledu na to, zda byly opravné prostředky podávány důvodně či nikoliv (srov. např. již zmiňované Stanovisko nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3628/2010 a ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. 30 Cdo 679/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. 30 Cdo 3720/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne[Anonymizováno]14. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 736/22). Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud při posuzování složitosti věci jako objektivního kritéria ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk vzal v úvahu též počet stupňů, na kterých byla věc rozhodována. Reflektoval tak předpoklad, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Složitost věci tedy může být dána na základě počtu stupňů soudní soustavy, v nichž byla věc rozhodována, bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků či postup orgánů veřejné moci a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou, proto by se tato skutečnost měla projevit v úvaze soudu o odpovídajícím snížení základní částky. Posuzovaná věc byla opakovaně řešena na třech stupních soudní soustavy, předcházelo tomu předběžné projednání nároku u žalované. Z hlediska kritéria složitosti věci se proto odvolacímu soudu ve shodě se soudem prvního stupně jako adekvátní jeví redukce základní částky o 30 %.

30. Odvolací soud se pak neztotožnil s hodnocením kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, který obvodní soud hodnotil jako snížený. Nejvyšší soud ustáleně vykládá kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného tak, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Naopak zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje. Nejde-li však o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 765/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 3172/2012). Pokud obvodní soud snížený význam řízení odůvodnil řetězením jednotlivých kompenzačních řízení, tak o takovou situaci se v posuzovaném případě nejedná, neboť zde nelze dovodit, že by se žalobce v tomto konkrétním případě uchyloval ke zneužití svých práv (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. 30 Cdo 3706/2020).

31. Namítá-li žalobce, že odvolací soud měl shledat zvýšený význam posuzovaného řízení, neboť kompenzační řízení mají být vyřizována se zvláštní péčí, přehlíží, že kompenzační řízení jako takové nemá ani zvýšený, ani snížený typový význam ve srovnání s jinými řízeními (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023 sp. zn. 30 Cdo 3504/2022, ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 30 Cdo 5189/2016). Zvýšený význam kompenzačního řízení neplyne ani ze žalobcem citovaných rozhodnutí ESLP ve věci Žirovnický proti České republice, ze dne 8. 2. 2018, č. 10092/13, ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, ze dne 21. 8. 2015, č. 69319/12, a ve věci Belperio a Ciarmoli proti Itálii, ze dne 21. 12. 2010, č. 7932/04.

32. Po takto přezkoumané aplikaci shora uvedených kritérií je nutno snížit základní částku 37.500 Kč o 20 % (37.500 Kč + 10 % - 30 %), nikoliv o 25 %, jak uzavřel soud prvního stupně. Přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu činí 30.000 Kč (80 % z částky 37.500 Kč), žalobci již bylo na její náhradě zaplaceno 30.813 Kč, proto žalobci další požadované finanční zadostiučinění nenáleží.

33. Odvolací soud doplňuje, že tento závěr by obstál i v situaci, pokud by odvolací soud přihlížel k délce řízení zahrnující i řízení o ústavní stížnosti žalobce před Ústavní soudem (viz bod 23 odůvodnění tohoto rozsudku), což by znamenalo prodloužení řízení o 5 měsíců a navýšení základní částky o 6.250 Kč, zároveň by ale tato okolnost musela být zohledněna v neprospěch žalobce u kritéria složitosti věci (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk).

34. Zároveň odvolací soud vyšel z toho, že žalobcem požadovaná „osobní“ písemná omluva je satisfakčním prostředkem zahrnující vyjádření subjektivního požadavku poškozeného na projev jemu vstřícné vůle státu, kdy poškozený jejím uplatněním vyjadřuje, že mu jde o projev uznání chyby. Tato forma kompenzace obstojí i vedle přiznaného finančního zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2357/2010). Soud prvního stupně proto pochybil, pokud takovou omluvu žalobci neposkytl.

35. Naopak soud prvního stupně nepochybil v případě „veřejné“ osobní omluvy. Pokud jde o žalobou uplatněný požadavek žalobce na poskytnutí této veřejné omluvy žalovanou, pak zde není důvod pro poskytnutí odškodnění žalobce navrhovanou formou, když vztah obou účastníků není ovládán zájmem veřejným, ale je nadán ryze soukromoprávním charakterem z titulu odpovědnosti státu za vzniklou škodu nesprávným úředním postupem. Zásada veřejnosti, na níž je žalobcem kladen důraz, nalézá svou podobu ve veřejném projednání dané věci (§ 116 odst. 1 o. s. ř.).

36. S ohledem na uvedené odvolací soud napadený rozsudek v zamítavém výroku I. o věci samé ohledně poskytnutí „osobní“ písemné omluvy podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalovaná je povinna poskytnout žalobci požadovanou omluvu; jinak jej v tomto výroku ohledně poskytnutí veřejné omluvy na webových stránkách žalované a ohledně zaplacení částky 169.187 Kč s příslušenstvím z této částky potvrdil jako věcně správný postupem podle § 219 o. s. ř.

37. S ohledem na změnu napadeného rozsudku odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, přičemž současně podle § 224 odst. 1 o. s. ř. rozhodoval o nákladech odvolacího řízení, v obou případech pak postupoval ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady žalobce činí celkem 25.111 Kč a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu 2.000 Kč, odměny advokáta ve výši 12.400 Kč za 4 úkony právní služby po 3.100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, vyjádření, účast na jednání); za 2 úkony právní služby po 2.300 Kč podle § 7, § 8 odst. 1 a § 9a odst. 2 písm. b) a § 11 odst. 1 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (sepis odvolání, účast na jednání odvolacího soudu); dále z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 2.100 Kč za 6 úkonů (4 x 300 Kč, 2 x 450 Kč) podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a příslušné DPH ve výši 4.011 Kč.

38. O povinnosti žalované zaplatit tuto náhradu nákladů k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř., pariční lhůta byla prodloužena na 15 dnů v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť se jedná o plnění z prostředků státní rozpočtu, což je spojeno s potřebou delší doby pro administrativní zajištění platby.

Poučení