30Co 147/2021

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Kubáčové a soudců JUDr. Petra Wulkana a Mgr. Lukáše Randy ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o 34 480 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. března 2021, č. j. 35 C 22/2021-22, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 18 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 15. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, ve zbývající části výroku I. se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 34 480 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení za dobu do 29. 11. 2019 ve výši 2 438,99 Kč, s kapitalizovaným úrokem za dobu do 29. 11. 2019 ve výši 1 191,67 Kč, s 19,34% úrokem ročně z 20 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a s 9,75% úrokem z prodlení ročně z 20 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. Tvrdila, že společnost [právnická osoba] jí postoupila pohledávku ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] která byla uzavřena s žalovaným 20. 2. 2018 a na základě které mu téhož dne byla v hotovosti poskytnuta částka 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s částkou 16 480 Kč, která představuje kapitalizovaný úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy při úrokové sazbě 19,34 % ročně, administrativní poplatek ve výši 4 000 Kč, náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč a pojistné ve výši 480 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 608 Kč tak, že poslední splátka připadla na 16. 4. 2019. Právní předchůdce žalobce s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, uhradil jen 2 000 Kč, žalobkyně eviduje dluh ve výši 20 000 Kč na jistině a ke dni 29. 11. 2019 na poplatcích ve výši 14 480 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

2. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že je jedná o smlouvu o zápůjčce, jež je reálným kontraktem, tedy vzniká až v okamžiku poskytnutí prostředků. Žalobkyně však neprokázala, že tvrzené prostředky byly žalovanému skutečně poskytnuty, žalovanému tak žádný závazek nevznikl. Nákladový výrok odůvodnil úspěchem žalovaného, kterému náklady řízení nevznikly.

3. Proti tomuto rozsudku, a to v plném rozsahu, podala žalobkyně včasné odvolání. Namítala, že žalovaný čerpal prostředky v hotovosti při podpisu smlouvy, což tvrdila již v žalobě, a vyplývá to i z čl. 1 a 2.1. smlouvy o spotřebitelském úvěru, jež by nemohla být podepsána, aniž by došlo k předání dohodnutých prostředků. Podrobněji doplnila, jakým způsobem byla zkoumána schopnost žalovaného spotřebitelský úvěr splatit, a uvedla, že i pokud by soud shledal, že tato povinnost nebyla řádně splněna, není tím způsobena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru. Navrhovala, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhoví, a žalobkyni přizná náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu - dále jen o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, jakož i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

5. Soud prvního stupně dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění týkajícímu se poskytnutí prostředků žalovanému právním předchůdcem žalobkyně. Odvolací soud zopakoval důkaz smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 20. 2. 2018, vč. doplňujících ustanovení, a zjistil, že v čl. 1 smlouvy je uvedeno, že jistina ve výši 20 000 Kč bude předána žalovanému v hotovosti proti podpisu smlouvy. Současně v čl. 2 smlouvy je uvedeno, že předání a převzetí jistiny stvrzují smluvní strany svými podpisy na této smlouvě. Smlouva obsahuje podpis právního předchůdce žalobkyně i žalovaného. Uvedené skutečnosti pro závěr o poskytnutí částky 20 000 Kč žalovanému právním předchůdcem žalobce postačují. Dále bylo prokázáno, že částku 20 000 Kč se žalovaný zavázal vrátit v 60 týdenních splátkách po 608 Kč. Z výzvy k plnění a z podacího lístku bylo zjištěno, že žalobkyně dne 10. 5. 2020 odeslala žalovanému výzvu k plnění, v níž mu stanovila lhůtu k úhradě do 14. 5. 2020. Z karty zákazníka bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že žije v nájmu s náklady ve výši 3 000 Kč, je zaměstnán na hlavní pracovní poměr s měsíčním příjmem ve výši 20 230 Kč, jeho celkové výdaje činí 13 000 Kč, má další úvěr u [právnická osoba], jíž splácí 1 000 Kč měsíčně, a je proti němu vedena exekuce. Uvedené skutečnosti plynou přímo z textu uvedených listin, jejichž pravost a obsahová správnost nebyla namítána. Nebylo naopak prokázáno (a ani tvrzeno), že by žalovaný zaplatil na základě této smlouvy více než 2 000 Kč. Postoupení pohledávky žalobci bylo řádně zjištěno již soudem prvního stupně.

6. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby jí užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

12. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v v důsledku prodlení věřitele.

13. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

15. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení § 2390 občanského zákoníku (dále jen o. z.) a dospěl k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce, neboť došlo k poskytnutí prostředků žalovanému v den uzavření smlouvy.

16. Protože však soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným ke vzniku závazkového vztahu nedošlo, nezabýval se blíže otázkou ověření úvěruschopnosti žalovaného.

17. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě smlouvy, která měla povahu smlouvy o spotřebitelském úvěru, částku 20 000 Kč, úvěruschopnost žalovaného však řádně nevyhodnotil, neboť již z údajů poskytnutých samotným žalovaným je zřejmé, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sleduje celou řadu cílů. Kromě ochrany samotného spotřebitele je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, sekundárně je tak chráněn věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s nimi jsou chráněni i další věřitelé, kteří poskytli spotřebiteli finanční prostředky dříve, takže v důsledku případného dalšího zadlužování spotřebitele by mohla být ohrožena jeho schopnost řádně a včas splácet tyto již dříve vzniklé dluhy. Dále je pak chráněna i celá společnost před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

19. Co se týče samotného posuzovnání ze strany věřitele, ten se nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti, je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Již z žalobních tvrzení (vč. doplnění tvrzení učiněného žalobkyní v rámci odvolacího řízení) je však zřejmé, že žalobce tyto skutečnosti dostatečným způsobem neprověřoval, neboť podrobněji zkoumal pouze příjmy žalovaného, jeho výdajovou stránkou se však žádným způsobem nezabýval. Je taktéž třeba přihlédnout ke skutečnosti, že žalovaný byl již zatížen exekucí (dle svého tvrzení jedinou, avšak právní předchůdce žalobce ani tuto jednoduše zjistitelnou skutečnost nijak neověřil), což taktéž podporuje závěr o tom, že schopnost žalovaného dostát svým závazkům je značně oslabena, a nadto splácel další závazek u nebankovního poskytovatele [právnická osoba]. Co se týče odborné péče na straně věřitele, pečlivost výkonu určité činnosti znamená vyvarovat se zbytečnému a neodpovědnému riskování, ale stejně tak i přehnané úzkosti (Eliáš, K., Bartošíková, M., Pokorná, J. a kol. Kurs obchodního práva. Právnické osoby jako podnikatelé. 3. vydání. Praha C. H. Beck, 2001, s. 298). V tomto případě byl právní předchůdce žalobkyně povinen řešit situaci takovým způsobem, který by zvolil rozumně uvažující profesionál, tedy nikoliv půjčení finančních prostředků předlužené osobě bez komplexního zjištění její nejen příjmové, ale i výdajové stránky. Pokud tak neučinil, je možné dospět k závěru, že odbornou péči nevynaložil.

20. S porušením uvedené povinnosti poskytovatele úvěru je spojena neplatnost úvěrové smlouvy, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti (někdy též označovaná jako absolutní), obdobně jako tomu bylo za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinné do 30. 11. 2016, u které byla tato neplatnost dovozována (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný na www.nsoud.cz).

21. Zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. převzal dle své důvodové zprávy transpoziční úpravu směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, která je obsažena v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů a transponuje směrnici 2014/17/EU o smlouvách o spotřebitelském úvěru na nemovitosti určené k bydlení a o změně směrnic 2008 /48/ a 2013 /36/ a nařízení (EU) č. 1093/2010.

22. Soudní dvůr EU v rozhodnutí z 5. 3. 2020 ve věci OPR-Finance (C -679/18) uvedl, že z čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 28 jejího odůvodněnívyplývá, že před uzavřením úvěrové smlouvy je věřitel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele, přičemž tato povinnost může popřípadě zahrnovat i vyhledávání v příslušných databázích. V tomto ohledu je nutno připomenout, že v souladu s bodem 26 odůvodněnítéto směrnice má tato povinnost za cíl, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. Jak již ESD rozhodl v oblasti dodržování informační povinnosti stanovené v čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48, která rovněž přispívá k uskutečňování cíle této směrnice připomenutého v bodě 21 tohoto rozsudku - že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud nebyl povinen zkoumat z úřední povinnosti, jakmile k tomu má k dispozici nezbytné právní a skutkové okolnosti, zda byla splněna povinnost věřitele stanovená v čl. 8 této směrnice. Navíc pokud vnitrostátní soud z úřední povinnosti konstatoval porušení této povinnosti, má povinnost vyvodit veškeré důsledky, které z takovéhoto porušení podle vnitrostátního práva vyplývají, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Podle ustálené judikatury Evropského soudního dvora jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o fungování Evropské unie v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy. Zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí. vnitrostátní soudy, včetně soudů rozhodujících v posledním stupni, musejí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli směrnicenitrostátní soudy, včetně soudů rozhodujících v posledním stupni, musejí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli směrnice. Povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem (viz také judikaturu Soudního dvora EU, na kterou citované rozhodnutí C -679/18 odkazuje).

23. Eurokonformním výkladem lze podle odvolacího soudu k závěru o neplatnosti smlouvy, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, při porušení povinnosti dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru dospět. Pouze jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by (zejména vzhledem k druhé větě odst. 1 § 87) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude relativní neplatnost dotčené smlouvy. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud mj. též v usnesení svého pléna z 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad Soudy musí tedy při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového).

24. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková.

25. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle. Všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na www.nalus.usoud.cz.

26. Odvolací soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti a vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce, což je patrné i z důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb., podle které se stanoví najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, s tím, že se jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže.

27. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

28. K závěru o neplatnosti, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, dospěl v minulosti Krajský soud v Praze mj. také v rozhodnutích sp. zn. 27 Co 81/2019 nebo 27 Co 221/2019, stejně jako Okresní soud ve Zlíně v rozsudku z 25. 2. 2020, sp. zn. 38 C 25/2020, dostupném v systému Aspi).

29. Nebylo prokázáno, že by žalovaný vrátil v souladu s uzavřenou smlouvou více než 2 000 Kč, žalobkyně započítává uvedené plnění v plném rozsahu na smluvní úrok a poplatky, s ohledem na výši sjednané splátky však vůli žalovaného plnit nejprve na příslušenství a poplatky dovodit nelze. Platbu žalovaného je tak třeba započítat výlučně na jistinu. Výše bezdůvodného obohacení tak činí 18 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný zůstal v řízení nečinný, nemohl odvolací soud zjistit jeho možnosti pro určení lhůty k vrácení bezdůvodného obohacení. Lhůtu k vrácení bezdůvodného obohacení do 14. 5. 2020, uvedenou v první výzvě k plnění, jež byla žalovanému odeslána, však odvolací soud považuje za dostatečně dlouhou, neboť přibližně o rok přesahuje původně sjednanou splatnost poslední splátky.

30. Odvolací soud ze shora uvedených důvodů změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. týkajícího se 18 000 Kč (20 000 - 2 000) s 9,75% úrokem z prodlení ročně od 15. 5. 2020 do zaplacení tak, že žalobě v této části vyhověl, ve zbývající části pak podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správný potvrdil.

31. Lhůta k plnění byla určena dle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty odvolací soud neshledal důvod.

32. Po změně rozsudku soudu prvního stupně rozhodoval odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Po změně rozsudku soudu prvního stupně je úspěch obou účastníků částečný, míra úspěchu jednoho z nich není převážná, právo na náhradu nákladů řízení nemá proto podle § 224 odst. 1, 2, § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o. s. ř žádný z nich.

33. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o. s. ř. se stejným závěrem.