31 Af 20/2014 - 34

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobkyně společnosti K+K Ski School, s.r.o., se sídlem v Janských Lázních, Černohorská 323, zast. daňově poradenskou společností ARIADNA, s.r.o., se sídlem v Praze 3, Bořivojova 21, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství v Brně, Masarykova 31, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. ledna 2014, čj. 30878/13/5000-14101-707161, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Včas podanou žalobou namítala žalobkyně nezákonnost shora identifikovaného rozhodnutí, jímž žalovaný změnil platební výměr správce daně tak, že stanovil k přímé úhradě daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období roku 2009 ve výši 11.880 Kč a sdělil penále ve výši 2.376 Kč. Žalobkyně měla za to, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy. Upozornila, že správce daně i žalovaný porušili své povinnosti při dokazování, a to zejména povinnost zjistit skutkový stav dostatečným způsobem, když dogmaticky trvali na tom, že jediným důkazním prostředkem k prokázání nároku na slevu na dani je nezbytnost podepsání prohlášení poplatníka ve stanoveném termínu s uvedením data. Splnění důkazního břemene jiným způsobem, například na základě svědecké výpovědi, nebo dodatečně předloženým čestným prohlášením poplatníka zákon dle jejich názoru neumožňuje. S tímto názorem vyslovila žalobkyně nesouhlas. Odkázala na ust. § 38k zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů a (dále jen „zákon o daních z příjmu“) a uvedla, že žalovaný hodnotí administrativní pochybení ohledně uvedení data podpisu předmětného prohlášení účelově, neboť pokud by bylo rozhodující formální uvedení data na prohlášení, znamenalo by to, že správce daně by nemohl nárok na uplatnění slev a odčitatelných položek zpochybnit ani v případě, že by existovaly důkazní prostředky vyvracející toto formálně uvedené datum (například v podobě výpovědí zaměstnanců, že datum bylo uvedeno dodatečně později). Správce daně by v případě pochybností měl prověřovat, zda zákonné požadavky v podobě doložení a podpisu byly splněny, popř. kdy došlo k jejich splnění. Skutečnost, že datum není uvedeno v podobě a formátu správcem daně předpokládaném, neznamená, že zákonné podmínky nebyly ve stanoveném termínu splněny. Postup správce daně při posuzování jednotlivých dat u podpisu prohlášení je ukázkou formalistického přístupu, kdy zjištěná administrativní pochybení mohou vzbudit pochybnosti správce daně, ale rozhodně to neznamená, že dokazováním nelze pochybnosti vyvrátit. To platí i v případě, že by datum bylo uvedeno chybně, nebo nebylo uvedeno vůbec. K otázce dalších důkazních prostředků odkázala žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu, čj. 6 Afs 26/2004-41, dle něhož lze prokázat nárok na uplatnění nezdanitelných částí daně z příjmů jinými důkazními prostředky i v případě, kdy předmětné prohlášení nemohl mít plátce daně v době, kdy zúčtovával mzdy za příslušné zdaňovací období, vůbec k dispozici, jelikož v té době použitý formulář ještě neexistoval. Není tedy dle žalobkyně pravdivé tvrzení žalovaného, že prokázání toho, že zaměstnanec pro dané období doložil existenci skutečností rozhodných pro uplatnění měsíční slevy na dani, je možné pouze na základě prohlášení poplatníka o skutečnostech uvedených v ust. § 38k odst. 4 zákona o daních z příjmů, podepsaného v zákonem stanovené lhůtě, tedy ve lhůtě určené v ust. § 38k odst. 1, 4 a 7 zákona o daních z příjmů. Žalovaný dle názoru žalobkyně totiž odhlédl od skutečnosti, že zákon o daních z příjmů jiné důkazní prostředky k prokázání nároku na slevu na dani výslovně nezakazuje, zatímco zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) jejich použití výslovně umožňuje. Žalobkyně vyslovila přesvědčení, že navrhovaná výpověď svědka není jen dalším tvrzením, jak uvádí žalovaný, ale jde o důkazní prostředek, který běžně používají i správci daně na základě zásady oficiality. Bagatelizace výpovědí svědka na pouhé tvrzení by v řadě daňových řízení znamenala, že správce daně své závěry v neprospěch daňového subjektu postavil na pouhých tvrzeních třetích osob. Správce daně i žalovaný tedy postupovali zcela zjevně účelově, v rozporu s ust. § 92 odst. 2 a § 93 daňového řádu a v rozporu s postupem, který správci daně běžně používají v případech, kdy naopak vyvracejí důkazní prostředky a tvrzení daňových subjektů. Vzhledem ke skutečnosti, že správce daně i žalovaný nezjistili skutkový stav dostatečně, nenaplnili tak svoji povinnost postupovat tak, aby právní zjištění, která z takto zjištěného skutkového stavu správce daně dovodil, nebyla s tímto skutkovým stavem v rozporu. Dále žalobkyně připomněla jednu ze základních zásad daňového řízení, dle níž hodnotí správce daně při rozhodování jednotlivé důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Musí přitom přihlížet ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. K tomu je třeba, jak žalobkyně uvedla, aby v rámci daňového řízení bylo provedeno řádné dokazování, což však v jejím případě nebylo naplněno. V průběhu daňové kontroly totiž správce daně neprovedl žalobkyní navrhované důkazní prostředky, čímž porušil ust. § 92 odst. 2 daňového řádu, ale i zásadu vzájemné spolupráce dle jeho ustanovení § 6 odst. 2, když v rozporu s ust. § 93 odst. 1 uvedené právní úpravy nepřipustil provedení důkazních prostředků, které žalobkyně ve smyslu ust. § 86 odst. 2 písm. c) vzpomínané právní úpravy v průběhu daňové kontroly navrhovala. Tímto postupem porušil i zásadu zákonnosti zakotvenou v ust. § 5 odst. 1 daňového řádu. Správce daně i žalovaný, jak žalobkyně zdůraznila, aplikovali zásady správy daní v rozporu s jejich dikcí i duchem. Za překvapující označila především skutečnost, že žalovaný upřednostnil před zásadou materiální pravdy zásadu formální pravdy, kterou dovodil na základě svých nelogických závěrů o nemožnosti dokazovat jinak, než prohlášením poplatníků s uvedením data podpisu prohlášení. Odkázala přitom na judikaturu Nejvyššího správního soudu, čj. 5 Afs 65/2012-34, dle níž daňový řád upřednostňuje hledisko správnosti, nikoliv hledisko fiskální, takže „namísto dosud uplatňované zásady formální pravdy v daňovém řízení se prosazuje zásada materiální pravdy. Zatímco dříve správce daně dbal především na to, aby stát nebyl krácen na svých příjmech, nyní musí dbát především toho, aby daň byla stanovena po právu, tedy ve správné výši. Musí tak přihlížet ke všem skutečnostem, které jsou pro správné stanovení daně rozhodné, a to ať jsou ve prospěch, či v neprospěch daňového subjektu.“ V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný odkázal na ust. § 35ba a o ustanovení § 38k zákona o daních z příjmů. Z daných ustanovení dovodil nezbytnost podepsání prohlášení poplatníka ve stanoveném termínu a prokázání skutečností rozhodných pro poskytnutí měsíční slevy na dani a měsíčního daňového zvýhodnění. Uplatnění jiným způsobem, například na základě svědecké výpovědí až v průběhu daňové kontroly či odvolacím řízení, daný zákon dle žalovaného neumožňuje. Podepsání prohlášení poplatníka, a tím prokázání uplatnění měsíční slevy na dani a měsíčního daňového zvýhodnění, není záležitostí formální, nýbrž jedině na základě tohoto prohlášení poplatníka a prokázání skutečností rozhodných pro uplatnění měsíční slevy na dani a měsíčního daňového zvýhodnění může zaměstnanec (poplatník) měsíční slevu na dani a měsíční daňové zvýhodnění uplatnit a daňový subjekt (plátce daně, v daném případě žalobkyně) je poskytnout. Zmiňovaný postup je potvrzením toho, že zaměstnanec daňovému subjektu (žalobkyni) prokázal v souladu s platnými právními předpisy oprávněnost nároku na měsíční slevu na dani a měsíční daňové zvýhodnění v době, kdy mu byly poskytnuty. Tato skutečnost je rozhodná pro správné stanovení výše zálohy na daň, která má být z příjmu zaměstnance daňovým subjektem v příslušném měsíci zdaňovacího období sražena. Z uvedeného žalovaný dovodil, že pochybení zaměstnance spočívající v nesprávném uvedení data podpisu prohlášení poplatníka, či jeho neuvedení, nelze dodatečně zhojit svědeckými výpověďmi, jak navrhuje žalobkyně. Bylo totiž její povinností datum podpisu prohlášení poplatníka před poskytnutím slevy prověřit. Pokud nebyla prohlášení poplatníka prokazatelně podepsána s datem vztahujícím se k období, v němž žalobkyně jako plátce daně provedla srážku daně ve snížené výši, nebo nebyla podepsána vůbec, byla žalobkyně povinna provést srážku daně v příslušném období za své zaměstnance v plné výši. Podle ust. § 38k odst. 7 zákona o daních z příjmů mohla žalobkyně ke skutečnostem rozhodným pro uplatnění slevy na dani a daňového zvýhodnění přihlédnout až počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tyto rozhodné skutečnosti zaměstnanec prokázal a současně podepsal prohlášení podle ust. § 38k odst. 4 zákona o daních z příjmů. Žalovaný se tedy plně ztotožnil s právním názorem správce daně, který neprovedl svědecké výpovědi navržené žalobkyní, neboť zákonem o daních z příjmů jsou jednoznačně stanoveny podmínky pro uplatnění měsíční slevy na dani a měsíčního daňového zvýhodnění a způsob jejich uplatnění a prokázání, je stanoven i termín, ve kterém měl zaměstnanec prohlášení poplatníka u žalobkyně podepsat. Tento termín je určující pro poskytnutí měsíční slevy na dani a měsíčního daňového zvýhodnění v době, kdy byly poskytnuty. Zákon v tomto případě nepřipouští jiný důkaz ani jiný způsob prokázání nároku na měsíční slevu na dani a měsíční daňové zvýhodnění. Žalovaný proto považoval provedení svědeckých výpovědí za nadbytečné. Dále se žalovaný vyjádřil k hodnocení prohlášení poplatníka – zaměstnance žalobkyně, J. S.. Uvedl, že z daného prohlášení poplatníka je jednoznačně zřejmé, že tento důkazní prostředek byl upravován, z toho důvodu nebude v daňovém řízení posuzován jako důkaz. Konstatoval, že žádný z důkazních prostředků předložených žalobkyní ani žádná z dalších informací neprokázaly oprávněnost uplatnění měsíční slevy na dani u tohoto zaměstnance. Uvedl, že datum podepsání prohlášení poplatníka je klíčovým údajem pro posouzení toho, zda pro dané kalendářní měsíce, tedy leden až březen roku 2009 zaměstnanec doložil žalobkyni existenci skutečnosti, která odůvodňovala poskytnutí měsíční slevy na dani. Žalobkyně nesrazila zálohu na daň z příjmů ze závislé činnosti v plné výši, tím porušila ust. § 38h odst. 4 zákona o daních z příjmů. Žalobkyni byl tedy oprávněně v souladu s ust. § 69 zákona č. 337/19 92 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále je „zákon o správě daní“) a v souladu s ust. § 147 daňového řádu rozdíl daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků předepsán k přímému placení. Žalobkyni rovněž vznikla v souladu s ust. § 69 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků povinnost uhradit penále. Dále konstatoval, že svědeckou výpovědí nelze prokázat, že zaměstnanec žalobkyni prokázal v souladu s platnými právními předpisy oprávněnost nároku na měsíční slevu na dani. Dále žalovaný uvedl, že žalobkyně poskytla svému zaměstnanci – D. B. - měsíční slevu na dani v období leden až březen roku 2009. V průběhu daňové kontroly nebyl předložen žádný důkazní prostředek prokazující tvrzení žalobkyně, že prohlášení poplatníka, D. B., bylo podepsáno v den nástupu do zaměstnání, tedy 20. 1. 2009 současně s pracovní smlouvou. Pokud žalobkyně na základě chybně vyplněného prohlášení poplatníka přesto zaměstnanci srazila daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti s přihlédnutím k měsíční slevě na dani, dopustila se tak porušení ust. § 38h zákona o daních z příjmů. Námitka žalobkyně, že zaměstnanec patrně chybně pochopil, co má kam vyplnit a omylem do kolonky datum podpisu uvedl datum 31. 3. 2009, nebyla žalovaným akceptována, neboť datum podpisu prohlášení poplatníka je klíčovým údajem pro posouzení toho, kdy pro dané období zaměstnanec žalobkyni doložil existenci skutečnosti, která odůvodňovala snížení vypočtené zálohy na daň z příjmu o měsíční slevu na dani. Žalobkyně tak porušila ust. § 38h odst. 4 zákona o daních z příjmů. Provedení svědecké výpovědi zaměstnance považoval žalovaný za nadbytečné. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný dále hodnotil další důkazní prostředek – prohlášení poplatníka – v němž byly vyplněny osobní údaje zaměstnance, T. I. Toto prohlášení nebylo v oddíle II. podepsáno. Žalovaný konstatoval, že v průběhu daňové kontroly nebyl žalobkyní předložen žádný důkaz, který by svědčil o tom, že uvedený zaměstnanec podepsal prohlášení pro příslušné měsíce zdaňovacího období – leden až březen roku 2009 - u žalobkyně prohlášení poplatníka a uplatnil nárok na měsíční slevu na dani. Pokud tedy žalobkyně na základě chybně vyplněného a zaměstnancem v zákonném termínu nepodepsaného prohlášení poplatníka přesto zaměstnanci srazila daň z příjmů fyzických osob s přihlédnutím k měsíční slevě na dani, dopustila se porušení ust. § 38h odst. 4 zákona o daních z příjmů. Námitka žalobkyně, že prohlášení poplatníka je řádně vyplněné a podepsané, pouze omylem není uvedeno datum a podpis v kolonce na straně 2, žalovaný neakceptoval, neboť datum podpisu prohlášení je klíčovým údajem pro posouzení toho, zda je možno vypočtenou zálohu na daň z příjmů snížit. Navrhované provedení svědecké výpovědi zaměstnance považoval žalovaný s odkazem na shora uvedené za nadbytečné. K dalšímu prohlášení poplatníka – zaměstnance K. V. - žalovaný uvedl, že toto prohlášení bylo podepsáno dne 5. 11. 2009 a v oddílu 1.3 prohlášení poplatníka nebylo uvedeno žádné vyživované dítě žijící se zaměstnancem v domácnosti. K tomu žalobkyně uvedla, že správci daně pravděpodobně u daného zaměstnance nebylo předloženo prohlášení poplatníka nebo bylo předloženo nějaké chybné prohlášení. Následně v průběhu daňové kontroly předložila personální složku zaměstnance K. V. obsahující prohlášení na roky 2007 až 2012, potvrzení za roky 2007 až 2012, že otec dítěte daňové zvýhodnění neuplatňuje, rodné listy dětí L. K. a B. K. Předložené důkazní prostředky vyhodnotil správce daně tak, že žádné důkazní prostředky předložené žalobkyní ani žádná z dalších informací neprokázaly uplatnění měsíční slevy na dani a daňového zvýhodnění v souladu se zákonem o daních z příjmů. Žalovaný k tomu konstatoval, že správcem daně nebyly předloženy jednoznačné důkazy o tom, že se jedná o neoprávněně dodatečně vytvořený důkazní prostředek. Osvědčil tedy jako důkaz prohlášení poplatníka předložené v rámci personální složky zaměstnance dne 23. 11. 2012 a rodný list dítěte L. K. Platební výměr za zdaňovací období roku 2009 proto snížil o částku 29.575 Kč. Současně snížil o částku 5.915 Kč povinnost žalobkyně uhradit penále. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný plně odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Konstatoval, že příslušná ustanovení zákona o daních z příjmů, na něž je v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazováno, jsou natolik jednoznačná, že další polemiky na toto téma jsou zbytečné. Uvedl, že daňový řád se použije pouze případě, neupravuje-li jiný zákon správu daní jinak (ust. § 4 daňového řádu). V daném případě zákon o daních z příjmů důkazní prostředky a postup, včetně termínu k prokázání předmětných nároků, upravuje konkrétně a zároveň výlučně stanovuje. Uvedl, že z dikce tohoto zákona je zcela zřejmé, že dodatečné a zpětné prokázání nároku je vyloučeno. Nejsou tedy přípustné ani svědecké výpovědi ani čestná prohlášení poplatníků. K odkazu žalobkyně na judikaturu Nejvyššího správního soudu, rozsudek čj. 6 Afs 26/2004-41, uvedl, že okolnosti věci projednávané v tomto případu byly jiné. Zdůraznil, že pokud nebyla prohlášení poplatníků podepsána s datem vztahujícím se v příslušném období nebo nebyla podepsána vůbec, byla žalobkyně povinna provést srážky daně v příslušném období za své zaměstnance v plné výši. Ze spisu je přitom zřejmé, že inkriminovaná prohlášení poplatníků prokazatelně nebyla podepsána v termínu vztahujícím se k období, v němž žalobkyně jako plátce daně poskytla poplatníkům slevy na dani. Povinností správce daně bylo zkoumat, zda byla žalobkyně oprávněna v souladu s platnými právními předpisy k nárokům na slevu u zaměstnanců přihlédnout, tedy zda měla v období, kdy měsíční slevu na dani zaměstnancům poskytla, k dispozici prohlášení poplatníka s datem podpisu odpovídajícím zákonnému termínu. Zásada materiální pravdy se v daňovém řízení neuplatňuje v jejím čistém pojetí, nýbrž s výraznými odchylkami, jež jsou dány specifiky daného řízení. Současně je korigována požadavkem na ekonomii daňového řízení. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) bez nařízení jednání, když žalobkyně i žalovaný vyslovili s tímto postupem souhlas. Po prostudování obsahu správního spisu v kontextu s žalobními námitkami pak usoudil následovně. Z průběhu daňové řízení zaznamenaného ve správním spise krajský soud zjistil, že dne 20. 3. 2012 byla u žalobkyně zahájena kontrola daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků. Následně dne 7. 11. 2001 správce daně žalobkyni seznámil s výsledkem kontrolního zjištění, včetně hodnocení zjištěných důkazů uvedených ve zprávě o daňové kontrole. Z nich vyplynulo, že žalobkyně v kontrolovaném období přihlédla u svých zaměstnanců k měsíční slevě na dani podle ust. § 35ba zákona o daních z příjmů, ačkoliv prohlášení poplatníka nesplňovala podmínky dle ust. § 38 k odst. 1, 4 a 7 zákona o daních z příjmů. Správce daně proto žalobkyni vyčíslil rozdíl daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků za uvedené zdaňovací období ve výši 41.455 Kč. Žalobkyně se proti vyměřené dani odvolala, žalovaný na základě podaného odvolání platební výměr změnil tak, že daň k přímému placení za uvedené zdaňovací období snížil na částku 11.800 Kč. Dále krajský soud z obsahu správního spisu zjistil, že žalobkyně poskytla svému zaměstnanci, J. S., v období leden až březen 2009, slevu na dani. Dále je ze spisu patrno, že v správce daně si u žalobkyně vyžádal prohlášení poplatníka, J. S., a to dne 20. 4. 2012, neboť daný doklad obsahuje razítko správce daně s uvedením data předložení dokladu. Z této kopie založené ve spise je přitom zřejmé, že obsahuje datum podpisu poplatníka, které má stvrzovat pravdivost a úplnost údajů uvedených v tomto prohlášení, a to datum 11. 11. 2009. Lze tedy přesvědčit názoru žalovaného, že daný důkaz neprokazuje oprávněnost uplatnění slevy na dani u zaměstnance, J. S., v období leden až březen 2009 v souladu s ustanoveními zákona o daních z příjmů. Žalobkyně tak nebyla v daném období oprávněna poskytnout zaměstnanci měsíční slevu na dani a naopak tím, že zaměstnanci nesrazila z jeho příjmů daň vybíranou srážkou podle zvláštní sazby daně, porušila ust. § 38d odst. 1 zákona o daních z příjmů. Krajský soud totiž považuje za zřejmé, že pokud žalobkyně následně předložila originál prohlášení poplatníka daně z příjmů, na němž bylo datum 11. 11. 2009 upraveno tak, že jedna jednička byla škrtnuta, takže datem podpisu mělo být datum 11. 1. 2009, musela být tato úprava provedena až po 20. 4. 2012, neboť v tento den, kdy byla pořízena správcem daně kopie, bylo v daném prohlášení jednoznačně uvedeno datum bez úpravy, tedy datum Dále krajský soud zjistil, že žalobkyně poskytla svému dalšímu zaměstnanci, D. B., v období leden až březen 2009 měsíční slevu na dani. Jako důkaz předložila správci daně formulář prohlášení poplatníka, v němž bylo uvedeno jako datum podpisu stvrzující jeho pravdivost a úplnost údajů uvedených v tomto prohlášení datum 31. 3. 2009. Lze tedy přesvědčit názoru žalovaného, že žalobkyně nepředložila žádný důkaz, který by svědčil o tom, že prohlášení bylo podepsáno v den nástupu zaměstnance do zaměstnání, tedy k datu 20. 1. 2009. Je přitom nepochybné, že nezbytnost podepsat dané prohlášení a prokázat skutečnosti rozhodné pro poskytnutí slevy na dani v zákonem stanoveném termínu vyplývá z ust. § 38k odst. 1, 4 a 7 zákona o daních z příjmů. Žalobkyně v daném případě nebyla oprávněna poskytnout svému zaměstnanci měsíční slevu na dani a tím, že mu nesrazila z příjmů uvedených v ust. § 6 odst. 4 zákona o daních z příjmů daň vybíranou srážkou podle zvláštních sazby daně, porušila ust. § 38d odst. 1 zákona o daních z příjmů. Z obsahu správního spisu dále krajský soud zjistil, že žalobkyně nebyla rovněž oprávněna poskytnout svému dalšímu zaměstnanci, T. I., měsíční slevu na dani, neboť uvedená zaměstnankyně prohlášení poplatníka předložené svému zaměstnavateli, tedy žalobkyni, vůbec nepodepsala. V daném formuláři byly vyplněny pouze osobní údaje tohoto zaměstnance a označení plátce, pro nějž poplatník prohlášení podepisuje. V průběhu daňového řízení přitom nebyl žalobkyní předložen žádný jiný důkaz, který by svědčil o tom, že daný zaměstnanec prohlášení pro příslušné zdaňovacího období leden až březen 2009 podepsal. Na straně žalobkyně tak došlo k porušení ust. § 38d odst. 1 zákona o daních z příjmů. K celé věci krajský soud dále uvádí, že obsah uvedených prohlášení hodnotil především z pohledu ust. § 38k zákona o daních z příjmů. Z jeho odst. 5 vyplývá, že „plátce daně, u kterého poplatník podepsal prohlášení podle odst. 4, provede výpočet daně, roční zúčtování záloh a daňového zvýhodnění a současně přihlédne k nezdanitelným částkám ze základu daně dle ust. § 15 a ke slevě na dani podle ust. § 35ba odst. 1 písm. b) a g) za bezprostředně uplynulé zdaňovací období, podepíše-li poplatník do 15. února za toto období písemné prohlášení“. Dále předmětné ustanovení provádí taxativním výčet (pod písmeny a/ až j/), jednotlivých oblastí, kterých se prohlášení má týkat. Z dané zákonné úpravy tedy jednoznačně vyplývá, že plátce daně postupuje dle podmínek nastavených daným ustanovením pouze za předpokladu, že poplatník podepsal dané prohlášení a to nejpozději k datu přesně v zákoně vymezenému, tedy nejpozději k datu 15. 2. daného roku. Prohlášení poplatníka se tedy týká uplatnění slevy na dani v konkrétním zdaňovacím období, tedy v kalendářním roce uvedeném v oddílu I. a II. prohlášení, přičemž zaměstnanec musí uvést při tomto úkonu datum, kdy v uvedeném zdaňovacím období o uplatnění měsíční slevy na dani požádal. Danou skutečnost pak stvrzuje zaměstnanec svým podpisem a to právě k datu konkrétně vymezenému dnem a měsícem kalendářního roku, v němž tato skutečnost nastala. Je přitom zřejmé, že dané požadavky specifikuje zákon o daních z příjmů naprosto přesně a jejich splnění musí být plátcem daně a potažmo i správcem daně bez jakýchkoliv výjimek striktně vyžadováno. Lze tedy přisvědčit názoru žalovaného, že uplatnění slevy na dani na základě jiného důkazu, např. svědecké výpovědi, zákon nepřipouští. Pokud tedy nebyla prohlášení poplatníků podepsána s datem vztahujícím se k příslušnému období nebo nebyla podepsána vůbec, byla žalobkyně povinna provést srážky daně v příslušném období za své zaměstnance v plné výši, tedy bez přihlédnutí k měsíční slevě na dani a měsíčnímu daňovému zvýhodnění. Z předložených důkazních prostředků, které jsou pro posouzení dané věci rozhodující, totiž nepochybně vyplývá, že předmětná prohlášení zaměstnanci nepodepsali v termínu vztahujícímu se k období, v němž žalobkyně jako plátce daně poskytla poplatníkům slevy na dani. Lze přitom konstatovat, že k vyslovení tohoto závěru dospěl správce daně i žalovaný v souladu s požadavky ust. § 92 daňového řádu, neboť je patrno, že skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji, přičemž správce daně žalobce vyrozuměl, proč další navrhované důkazní prostředky neprovedl. Výklad jednotlivých ustanovení zákona o daních z příjmů neodporuje ani ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu obsažené v jeho rozsudku ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 6 Afs 26/2004, na níž žalobkyně upozorňuje. V daném rozsudku zaujímá tento soud stanovisko k situaci, kdy plátce daně nemohl mít v době, zúčtovával mzdy za příslušné zdaňovací období, prohlášení k dani k dispozici, jelikož v té době použitý formulář neexistoval. Důkazní řízení, k němuž se Nejvyšší správní soud přikláněl, mělo tedy prokázat, že bylo ze strany zaměstnance plněno na jiném formuláři. Je tedy zřejmé, že se jednalo o skutkově odlišnou situaci od projednávané věci a vyslovené závěry tak není možno v daném případě použít. Nelze tedy souhlasit s žalobní námitkou, že správce daně postupoval v rozporu se závaznou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Z daňového řízení rovněž nepochybně vyplynulo, že v souvislosti s ukončením daňové kontroly bylo žalobkyni umožněno vyjádřit se k výsledkům kontrolních zjištění, přičemž žalobkyni byly sděleny důvodné pochybnosti o obsahu prohlášení poplatníka u jejich zaměstnanců. Žalobkyně sice v průběhu daňového řízení navrhovala provedení důkazů, které by mohly dle jejího názoru pochybnosti správce daně rozptýlit, krajský soud však přisvědčil názoru žalovaného, že požadavky ust. § 38k zákona o daních z příjmů nepřipouštějí, aby absence data, popř. uvedení data vybočujícího z intervalu „1.1. -15.2“, byly nahrazeny jinými důkazními prostředky, tedy i navrhovanými výslechy svědků. Na základě těchto skutečností dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je nedůvodná, a proto ji ve smyslu ust. § 78 odst. 7 daňového řádu zamítl. Dalšími žalobními námitkami se krajský soud nezabýval, neboť rozhodnutí o nich by nebylo způsobilé výrok tohoto rozsudku změnit. Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně nebyla ve věci úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí proto nevzniklo. Ze spisu nevyplynulo, že by žalovanému náklady v souvislosti s tímto řízením vznikly. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku.

Poučení