31 Af 63/2014 - 63

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců JUDr. Lukáše Hloucha, Ph.D. a Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. v právní věci žalobce: Ing. J. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem v Advokátní kanceláři Těmín, s.r.o., se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti žalovanému: Generální finanční ředitelství, se sídlem Lazarská 15/7, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2014, č. j. 30687/14/7001-11101-010509, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce je povinenzaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 420 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 15. 9. 2014 domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno rozhodnutí Generálního finančního ředitelství ze dne 22. 7. 2014, č. j. 30687/14/7001-11101-010509 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo změněno (jen v části výroku a v části odůvodnění v chybně uvedeném čísle jednacím) rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 12. 2013, č. j. 29828/13/5000-14104- 706807 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), přičemž v ostatním zůstalo prvostupňové rozhodnutí beze změny. Prvostupňovým rozhodnutím byl zamítnut návrh žalobce, doručený Finančnímu úřadu pro Ústecký kraj dne 21. 5. 2013, na obnovu řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2004, č. j. 9361/110/04 [pozn. krajského soudu: č. j. uvedeno již po opravě], přičemž tímto rozhodnutím byl potvrzen dodatečný platební výměr ze dne 8. 4. 2004, č. j. 31408/04/210913/1138, na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1999. Návrh žalobce na obnovu předmětného řízení byl zamítnut z důvodu uplynutí objektivní prekluzivní lhůty pro stanovení daně, pročež nebyla splněna podmínka zachování objektivní lhůty ve smyslu ustanovení § 119 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „daňový řád“).

II. Obsah žaloby

2. Žalobce odůvodnil žalobu tím, že napadené rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť dle názoru žalobce žalovaný nereflektoval všechny odvolací námitky, nepostupoval podle platné právní úpravy vztahující se na správu daní a především ignoroval prekluzi práva doměřit daň. Žalobce zejména uvádí, že žalovaný, stejně jako správní orgán I. stupně, posoudil otázku běhu a uplynutí 10leté prekluzivní lhůty nesprávně, v rozporu se zákonem a s dokumenty, které byly součástí správního spisu. Podle žalovaného uplynula prekluzivní lhůta dne 31. 12. 2009, nicméně dle žalobce tato prekluzivní lhůta uběhla až dne 31. 12. 2014. Tento svůj závěr odůvodňuje tím, že objektivní 10 letá lhůta pro stanovení daně začala běžet až od roku 2004, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 2 Afs 69/2004-52. Dle názoru žalobce totiž z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyplývá, že pokud je zahájena daňová kontrola, počíná běžet nejen tříletá prekluzivní lhůta od konce roku, v němž byl daňový subjekt o zahájení daňové kontroly zpraven, ale zároveň i objektivní 10 letá prekluzivní lhůta, tedy maximální hranice, po jejímž uplynutí již nelze za žádných okolností daň vyměřit, a to taktéž od doby, kdy byl daňový subjekt o zahájení daňové kontroly uvědomen. Tento svůj závěr pak žalobce také podporuje ustanovením § 47 odst. 2 věta druhá zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „ZSDP“), který přesně odpovídá případu žalobce, kdy vzhledem ke skutečnosti, že žalobci vznikla daňová povinnost dne 8. 4. 2004, kdy byl vydán platební výměr č. j. 31408/04/210903/1138 (na základě výše uvedené daňové kontroly), a navíc nebyl žalobce povinen podat daňové přiznání, pak 10 letá prekluzivní lhůta počala běžet od konce zdaňovacího období, v němž vznikla tato daňová povinnost (tedy od 1. 1. 2005), a její běh tedy skončí ke dni 31. 12. 2014. Pokud byl návrh na obnovu daňového řízení podán dne 21. 5. 2013, došlo k jeho podání ještě před skončením 10leté prekluzivní lhůty, a tedy včas, a nebylo možno vydat napadené a prvostupňové rozhodnutí, kterým byl návrh na obnovu řízení z důvodu prekluze lhůty zamítnut. Žalobce pak také namítá nezákonnost samotného dodatečného platebního výměru ze dne 8. 4. 2004, č. j. 31408/04/210913/1138, o kterém Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1 Afs 93/2012-45, sice uznal, že byl vydán skutečně po uplynutí 3leté prekluzivní lhůty, ale soud jej nemohl zrušit v rámci přezkumu jiného, byť souvisejícího rozhodnutí. Obnova řízení je podle žalobce přípustná, protože skutečnost nezákonnosti dodatečného platebního výměru a pro žalobce pozitivní tehdejší judikatura umožňuje, aby daňové řízení bylo obnoveno a zřejmá nezákonnost tak napravena. Žalobce dále namítá porušení základních principů při správě daní, kdy zejména poukazuje na absurditu celé věci, když žalovaný nechce povolit obnovu daňového řízení z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně, avšak opomíná tu skutečnost, že správce daně sám porušil prekluzivní lhůtu a dodatečně vyměřil žalobci daň. Jediný, kdo tak bude mít profit z celé záležitosti, je stát, který neoprávněně žalobci vyměřil daň a nyní mu nechce vyhovět při obnově daňového řízení pro stejný důvod, který vedl z jeho strany k vyměření daně. Žalobce závěrem zdůrazňuje, že vymáhání nedoplatku vzniklého na základě výše uvedeného dodatečného platebního výměru je pokračováním nesprávného úředního postupu správce daně. Za situace, kdy daň ještě zaplacena nebyla, je postup žalovaného nesprávný a opět v rozporu se základními zásadami činnosti správce daně při správě daní. Žalobce ze všech výše uvedených důvodů navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí.

III. Vyjádření žalovaného a replika žalobce

3. Žalovaný ve svém vyjádření, doručeném soudu dne 7. 11. 2014, navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Zároveň žalovaný s odkazem na předloženou spisovou dokumentaci a napadené i prvostupňové rozhodnutí uvedl, že nelze přisvědčit žalobci v jeho žalobních námitkách a právní závěr žalovaného, že prekluzivní lhůta uplynula dnem 31. 12. 2009, je zákonný a správný, a tudíž nemohly být splněny podmínky předvídané v ustanovení § 119 odst. 4 daňového řádu pro nařízení obnovy řízení. Námitkou nezákonnosti dodatečného platebního výměru nepřísluší podle názoru žalovaného se krajskému soudu zabývat, jelikož tento platební výměr je rozhodnutím pravomocným, které není možno zrušit při přezkumu jiného, byť souvisejícího rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že žalovaný postupoval zcela v souladu se zákonem, nemohlo z principu věci dojít, a ani nedošlo, k porušení základních principů správy daní. Žalovaný požaduje uhrazení náhrady nákladů řízení, a to s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, a to za každý úkon právní služby v paušální hodnotě 300 Kč za každý takový úkon. Závěrem žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby.

4. Jak žalobce ve své replice, doručené soudu dne 22. 12. 2014, tak žalovaný ve své duplice, doručené soudu dne 13. 1. 2015, tak opětovně žalobce ve svém vyjádření k duplice, doručené soudu dne 28. 1. 2015, setrvali na svých stanoviscích a právních názorech shrnutých výše a v těchto podáních tyto názory pouze doplňují a dále v dílčích aspektech rozvádějí, a to i s odkazem na judikaturu správních soudů.

5. Vzájemná podání účastníci obdrželi a jejich obsah je jim znám.

IV. Posouzení věci krajským soudem

6. Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) osobou k tomu oprávněnou dle ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. a jde o žalobu přípustnou ve smyslu ustanovení § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.

7. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a na základě ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. ji zamítl.

8. Na nařízeném soudním jednání dne 21. 9. 2016 setrvali účastníci řízení na svých procesních stanoviscích.

9. Podstata věci je založena na zodpovězení základní právní otázky, zda je závěr správních orgánů o tom, že není možné obnovit daňové řízení na daň z příjmů fyzických osob žalobce za zdaňovací období roku 1999 z důvodu uplynutí 10leté prekluzivní lhůty správný či nikoliv.

10. Ustanovení § 119 odst. 4 daňového řádu stanoví: „Obnovu nalézacího řízení lze povolit nebo nařídit, pokud neuplynula lhůta pro stanovení daně. Obnovu řízení při placení daní lze povolit nebo nařídit, pokud neuplynula lhůta pro placení daně. V ostatních případech lze obnovu řízení povolit nebo nařídit do 3 let ode dne právní moci rozhodnutí ukončujícího toto řízení.“

11. Ustanovení § 264 odst. 4 daňového řádu stanoví: „Běh a délka lhůty pro vyměření, která započala podle dosavadních právních předpisů a neskončila do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona posuzuje podle ustanovení tohoto zákona, která upravují lhůtu pro stanovení daně; okamžik počátku běhu této lhůty určený podle dosavadních právních předpisů zůstává zachován. Účinky právních skutečností, které mají vliv na běh této lhůty a které nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Právní skutečnosti nově zakládající stavění běhu lhůty pro stanovení daně podle tohoto zákona, které započaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, staví běh lhůty až ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“

12. Zdejší soud připomíná, že předmětné ustanovení § 264 odst. 4 věta první a druhá daňového řádu bylo předmětem posouzení pléna Ústavního soudu stran jeho možné protiústavnosti a plénum Ústavního soudu ve svém nálezu ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 18/14, dospělo k závěru, že návrh na zrušení § 264 odst. 4 věty první a druhé daňového řádu zamítl.

13. Ustanovení § 148 odst. 1 daňového řádu stanoví: „Daň nelze stanovit po uplynutí lhůty pro stanovení daně, která činí 3 roky. Lhůta pro stanovení daně počne běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení, nebo v němž se stala daň splatnou, aniž by zde byla současně povinnost podat řádné daňové tvrzení.“

14. Ustanovení § 148 odst. 5 daňového řádu stanoví: „Lhůta pro stanovení daně končí nejpozději uplynutím 10 let od jejího počátku podle odstavce 1.“

15. Ustanovení § 47 odst. 2 ZSDP stanovil: „Byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven. Vyměřit a doměřit daň však lze nejpozději do deseti let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde byla současně povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.“

16. Zdejší soud konstatuje, že z výše citované právní úpravy je zřejmé, že objektivní prekluzivní lhůta je v daňovém řádu nastavena ve shodné délce, jako byla nastavena v ZSDP, tedy na 10 let, ovšem shodně jako u základní subjektivní prekluzivní lhůty pro stanovení daně je však v daňovém řádu počátek běhu 10leté objektivní lhůty odvozován odlišně, než v případě ZSDP, a to v případě daňového řádu od uplynutí lhůty pro podání řádného daňového tvrzení či splatnosti daně, pokud u ní není současně povinnost podat řádné daňové tvrzení, jelikož podle ustanovení § 148 odst. 5 daňového řádu se i počátek běhu této 10leté lhůty řídí počátkem běhu základní subjektivní prekluzivní lhůty podle ustanovení § 148 odst. 1 daňového řádu. Podle právní úpravy ZSDP (kterou je v otázce počátku běhu lhůty třeba aplikovat na nyní projednávanou věc – viz ustanovení § 264 odst. 4 daňového řádu) je počátek běhu objektivní lhůty stanoven v ustanovení § 47 odst. 2 ZSDP, a to tak, že počíná běžet (1) od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo (2.) v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde byla současně povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.

17. Soud konstatuje notorietu, že desetiletá prekluzivní lhůta obecně představuje maximální délku běhu prekluzivní lhůty pro stanovení daní, v jejímž rámci se musí pohybovat případné prodlužování či obnovení jejího běhu, jedná se o „zastropování“ zákonně možného prodlužování či obnovení běhu subjektivní prekluzivní lhůty, pokud by prodloužení či obnovení běhu subjektivní prekluzivní lhůty přesahovalo délku objektivní prekluzivní lhůty, pak by zákonně došlo k jejímu maximálnímu prodloužení či obnovení do konce délky objektivní prekluzivní lhůty pro stanovení daní.

18. Pro nyní posuzovanou věc je klíčové posouzení, kdy začala běžet desetiletá objektivní prekluzivní lhůta, tedy v aplikaci ustanovení § 47 odst. 2 ZSDP na skutkové okolnosti tohoto případu. Soud zdůrazňuje, že předmětem posouzení je obnova řízení na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1999.

19. Ustanovení § 57 odst. ZSDP stanoví: „Daňová povinnost vzniká okamžikem, kdy nastaly skutečnosti zakládající daňovou povinnost podle tohoto zákona nebo zvláštních předpisů.“

20. Tímto zvláštním předpisem je v daném případě zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „ZDP“), který v ustanovení § 2 odst. 2 ZDP stanoví: „Poplatníci, kteří mají na území České republiky bydliště nebo se zde obvykle zdržují, mají daňovou povinnost, která se vztahuje jak na příjmy plynoucí ze zdrojů na území České republiky, tak i na příjmy plynoucí ze zdrojů v zahraničí.“

21. Ustanovení § 5 ZDP stanoví: „Základem daně je částka, o kterou příjmy plynoucí poplatníkovi v kalendářním roce (dále jen "zdaňovací období") přesahují výdaje prokazatelně vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení, pokud dále u jednotlivých druhů příjmů (§ 6 až 10) není stanoveno jinak.“

22. Ustanovení § 38g ZDP stanoví: „(1) Daňové přiznání je povinen podat každý, jehož roční příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob, přesáhly 10 000 Kč, pokud se nejedná o příjmy od daně osvobozené, o příjmy, z nichž je daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně, nebo o příjmy, z nichž je daň vybírána podle § 16 odst.

2. Daňové přiznání je povinen podat i ten, jehož roční příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob, nepřesáhly 10 000 Kč, ale vykazuje daňovou ztrátu. (2) Daňové přiznání není povinen podat poplatník, který má příjmy ze závislé činnosti a funkčních požitků podle § 6 pouze od jednoho a nebo postupně od více plátců včetně doplatků mezd od těchto plátců (§ 38ch odst. 4) a neuplatňoval odečet úroků (§ 15 odst. 10 a 11) z hypotečního úvěru banky, popřípadě z jiného úvěru poskytnutého bankou v souvislosti s hypotečním úvěrem. Podmínkou je, že poplatník podepsal u všech těchto plátců daně na příslušné zdaňovací období prohlášení k dani podle § 38k odst. 4 a vyjma příjmů od daně osvobozených a příjmů, z nichž je vybírána daň zvláštní sazbou daně, nemá jiné příjmy vyšší než 4000 Kč. Rovněž není povinen podat daňové přiznání poplatník, jemuž plynou pouze příjmy ze závislé činnosti a funkčních požitků ze zahraničí, které jsou podle § 38f vyjmuty ze zdanění. (3) V daňovém přiznání poplatník uvede veškeré příjmy, které jsou předmětem daně, kromě příjmů od daně osvobozených, příjmů, z nichž je daň vybírána zvláštní sazbou daně, a příjmů, které poplatník uvede v samostatném daňovém přiznání. Jsou-li součástí zdanitelných příjmů též příjmy ze závislé činnosti a funkčních požitků, doloží je poplatník daně dokladem vystaveným podle § 38j odst. 3.“

23. Při aplikaci výše uvedené právní úpravy na přezkoumávaný případ je dle soudu zcela zřejmé, že žalobce měl povinnost podat daňové přiznání za zdaňovací období roku 1999 a je také zřejmé, že zdaňovací období za rok 1999 je tím zdaňovacím obdobím, ve kterém vznikla daňová povinnost k dani z příjmů fyzických osob za rok 1999, a ve kterém vznikla povinnost žalobci podat daňové přiznání.

24. Zdejší soud tedy činí na základě výše uvedeného jednoznačný závěr, že aplikací ustanovení § 47 odst. 2 ZSDP na řešený případ je nutné dospět k jednoznačnému závěru, že prekluzivní lhůta pro stanovení daně počala běžet od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, tedy od konce roku 1999 a při aplikaci ustanovení § 148 odst. 5 daňového řádu (ve spojení s ustanovením § 264 odst. 4 daňového řádu) marně uplynula dnem 31. 12. 2009. Pokud žalobce podal svou žádost na obnovu předmětného daňového řízení až dne 21. 5. 2013, učinil tak beznadějně zpozdile, a správci daně nezbylo než v souladu s ustanovením § 119 odst. 4 daňového řádu takovou žádost zamítnout.

25. Zdejší soud zdůrazňuje, že žalobcem uvedená judikatura (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 2 Afs 69/2004-52) se vztahuje toliko na běh subjektivní lhůty, nikoliv lhůty objektivní, a zdejší soud naopak připomíná rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2008, č. j. 7 Afs 28/2008-51, podle kterého: „Bez ohledu na běh tříleté prekluzivní lhůty (§ 47 odst. 1 a 2 věty prvé zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) zaniká právo k podání žádosti o obnovu řízení (vyjma případů uvedených v § 41 s. ř. s.) uplynutím 10 let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení (§ 54 odst. 3 ve spojení s § 47 odst. 2 větou druhou zákona o správě daní a poplatků).“ Stejný závěr je pak třeba také dovodit z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2010, č. j. 7 Afs 20/2007-73, podle kterého: „V řízení o tzv. mimořádných opravných prostředcích i o dodatečném daňovém přiznání se naopak plně uplatní konečná desetiletá prekluzivní lhůta pro vyměření (doměření) daně upravená v § 47 odst. 2 větě druhé zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.“

26. Zdejší soud si je plně vědom specifické situace žalobce a možného subjektivního pocitu nespravedlnosti, který může vůči své osobě cítit, nicméně zdejší soud musí plně s odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, č.j. 6 Afs 161/2014-84, konstatovat, že institut časově podmíněného uplatnění majetkových pohledávek se sice může zdát často nespravedlivý, jeho finalita by však neměla zastřít základní, a možno říci ústavní hodnotu, totiž, že přináší do společnosti stabilitu a jistotu. „Prekluze nebo promlčení nejsou v tomto pojetí samoúčelné, ale naopak reflektují přirozený běh ekonomického života jako takového“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2009, č.j. 1 Afs 15/2009-105, bod 19). Z požadavku právní jistoty vyplývá, že po uplynutí zákonem stanovené, a tedy zásadně předvídatelné doby, má přednost zachování statu quo, byť nezákonného, před absolutní materiální spravedlností (takto viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2009, č. j. 7 Afs 4/2008-64).

27. Zdejšímu soudu pak nezbývá, než s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 5 Afs 9/2009-65, konstatovat, že pokud z důvodu nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu správce daně dojde k prekluzi práva v neprospěch daňového subjektu, lze nepříznivé důsledky (např. navrácení nadměrného odpočtu nebo daně), které takovým postupem vzniknou, řešit již jen postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nikoli však účelovým výkladem zákona, z něhož by bylo lze dovozovat prekluzivní lhůtu delší.

28. S ohledem na vše výše uvedené, je zcela nadbytečné vypořádávat další žalobní námitky uplatněné žalobcem, které jdou nadto nad rámec nyní posuzované věci (viz zejména namítaná nezákonnost platebního výměru ze dne 8. 4. 2004, č. j. 31408/04/210913/1138), jelikož podstatou věci je, že správce daně zcela správně posoudil běh objektivní 10leté prekluzivní lhůty tak, že tato marně uplynula dnem 31. 12. 2009, a v daném případě tedy nebylo možné žádosti na obnovu předmětného daňového řízení vyhovět.

V. Shrnutí a náklady řízení

29. S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto, bylo vydáno v souladu se zákonem a shora uvedené žalobní námitky uplatněné žalobcem nejsou důvodné. Soudu tedy nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítnout.

30. Výrok o nákladech řízení má oporu v § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v řízení úspěšný nebyl, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému, který měl v řízení plný úspěch, soud přiznal toliko cestovné na nařízené soudní jednání dne 21. 9. 2016, a to v prokázané výši 420 Kč za použití hromadné dopravy pověřenou úřední osobou, a to z toho důvodu, že žalovaný souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a jednání se konalo pouze z důvodu na straně žalobce, který však ve věci nebyl procesně úspěšný, a navíc v dané věci šlo pouze o posouzení právní otázky, nikoliv o např. provádění důkazů či ověřování jiných skutečností na nařízeném soudním jednání. Další požadované náklady soud žalovanému nepřiznal, jelikož jím citovaný nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, se nevztahoval na orgány veřejné moci, a ani jej není možno v tomto ohledu podle právního názoru zdejšího soudu vykládat. Dle názoru soudu, s výjimkou přiznaných nákladů na cestovné pověřené osoby, žádné náklady spojené s tímto řízením nad rámec jeho běžné administrativní činnosti žalovanému nevznikly, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

Poučení