35 C 43/2018-126

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní JUDr. Annou Vandákovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 104 638 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 104 638 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 12. 5. 2018 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na nákladech řízení 3 000 Kč.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhá nároku na zaplacení částky 104 638 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“), z důvodu porušení práva na přiměřenou délku řízení o obnovu ve věci dodatečného platebního výměru Finančního úřadu v [obec] ze dne 8. 4. 2004 [číslo] [číslo jednací] na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1999 (dále jen„ předmětné řízení“), které probíhalo jak před správními orgány, tak před správními soudy. Částku 104 638 Kč představuje zadostiučinění ve výši 22 921 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou v řízení před správními orgány a zadostiučinění ve výši 81 717 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou v řízení před správními soudy. Příslušenství je tvořeno zákonným úrokem z prodlení.

2. Žaloba je založena na tvrzení, že předmětné řízení bylo zahájeno dne 21. 5. 2013, kdy žalobce podal u Finančního úřadu pro [anonymizováno] kraj návrh na obnovu řízení, a skončilo dne 28. 7. 2017, kdy byl žalobci doručen rozsudek Nejvyššího správního soudu. Celková délka předmětného řízení tak činila 4 roky, 2 měsíce a 7 dní. V předmětném řízení bylo vydáno několik rozhodnutí. Prvním z nich bylo rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 12. 2013 [číslo jednací], jímž byl návrh na obnovu zamítnut. Druhým z nich bylo rozhodnutí Generálního finančního ředitelství ze dne 22. 7. 2014 [číslo jednací], jímž bylo rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství změněno pouze co do opravy chybně uvedeného čísla jednacího a v ostatním zůstalo beze změny. Třetím z nich byl rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2016 č. j. 31 Af 63/2014-63, jímž byla zamítnuta žalobcova žaloba proti rozhodnutí Generálního finančního ředitelství. Čtvrtým z nich byl rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2017 č. j. 10 Afs 261/2016-37, jímž byla zamítnuta žalobcova kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně. První průtah v řízení před správními orgány (21. 6. 2013 až 17. 12. 2013) spočíval v tom, že rozhodnutí Finančního úřadu pro [anonymizováno] kraj o návrhu na obnovu bylo vydáno 17. 12. 2013, tj. po uplynutí 6 měsíců a 27 dnů, přičemž návrh na obnovu byl podán dne 21. 5. 2013. Druhý průtah v řízení před správními orgány (28. 2. 2014 až 22. 7. 2014) spočíval v tom, že rozhodnutí Generálního finančního ředitelství o odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro [anonymizováno] kraj bylo vydáno 22. 7. 2014, tj. po uplynutí 5 měsíců a 22 dnů, přičemž odvolání bylo podáno 30. 1. 2014. Následné řízení před správními soudy probíhalo téměř 3 roky, tj. od 15. 9. 2014, kdy byla podána správní žaloba u Krajského soudu v Brně, do 28. 7. 2017, kdy došlo k doručení rozsudku Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně. K vydání rozsudku Krajského soudu v Brně došlo 21. 9. 2016, tj. po více jak 2 letech od podání správní žaloby, což je ničím neodůvodnitelný průtah. O následné kasační stížnosti podané dne 4. 11. 2016 rozhodl Nejvyššího správní soud 20. 7. 2017, tj. téměř po roce. V předmětném řízení se jednalo o vyměření daně ve výši 707 792 Kč, což je částka značně vysoká. Žalobce očekával, že o obnově bude v předmětném řízení rozhodnuto v krátké době a s touto částkou bude moci počítat. V důsledku nepřiměřené délky předmětného řízení žil v nejistotě ohledně vrácení této částky a zažíval obavy, úzkost a stres, což se projevilo jak v jeho osobním a rodinném životě, kdy se obával, zda rodině dokáže vytvořit potřebné materiální zázemí, tak v jeho majetkové sféře, kdy musel řadu svých finančních záležitostí odkládat. V důsledku stresů prodělal mrtvici a jeho zdravotní stav je neustále špatný. Toto vše se pak negativně projevilo snížením kvality jeho života.

3. Žalobce navrhl k důkazu rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 12. 2013 [číslo jednací], rozhodnutí Generálního finančního ředitelství ze dne 22. 7. 2014 [číslo jednací], rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2016 č. j. 31 Af 63/2014-63, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2017 č. j. 10 Afs 261/2016-37, dopisy ze dne 11. 11. 2017 a 13. 4. 2018, spis Odvolacího finančního ředitelství [číslo jednací] (aktuálně vedený pod [číslo jednací]), spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 31 Af 63/2014, svůj účastnický výslech, výslechy svědků [jméno] [příjmení] (manželky) a MUDr. [jméno] [celé jméno žalobce] (syna), od nichž posléze ustoupil, čestná prohlášení [jméno] [příjmení] (manželky) a MUDr. [jméno] [celé jméno žalobce] (syna), jakož i svoji zdravotnickou dokumentaci.

4. Žalovaná nárok žalobce neuznala a navrhla zamítnutí žaloby.

5. V rekapitulaci žalobcova daňového řízení žalovaná zmínila, že Finanční úřad v [obec] (od 1. 1. 2013 Územní pracoviště v [obec]) vydal dne 8. 4. 2004 dodatečný platební výměr, jímž žalobci dodatečně vyměřil daň ve výši 707 792 Kč (žalobci doručeno dne 3. 5. 2004). O podaném odvolání ze dne 16. 5. 2004 (a jeho doplnění ze dne 23. 5. 2004) rozhodlo Finanční ředitelství v [obec] rozhodnutím ze dne 21. 12. 2004 tak, že jej zamítlo. Dne 21. 5. 2013 přijal Finanční úřad pro [anonymizováno] kraj písemnost označenou jako návrh na obnovu daňového řízení, kterou se žalobce domáhal obnovy řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím Finančního ředitelství v [obec] ze dne 21. 12. 2004 Stanovisko k podanému návrhu bylo Odvolacímu finančnímu ředitelství postoupeno dne 8. 7. 2013. Dne 6. 11. 2013 obdrželo Odvolací finanční ředitelství podklady, které si předtím vyžádalo na Finančním úřadu pro [anonymizováno] kraj. Rozhodnutím ze dne 17. 12. 2013 Odvolací finanční ředitelství návrh žalobce na obnovu daňového řízení zamítlo (žalobci bylo doručeno dne 30. 12. 2013), neboť bylo prokázáno, že nebyly splněny zákonné podmínky pro povolení obnovy řízení podle ustanovení § 119 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“). Dne 10. 1. 2014 se na Odvolací finanční ředitelství dostavila k nahlédnutí do daňového spisu [jméno] [příjmení], narozena dne 25. 11. 1988, bytem [adresa], jako zplnomocněná zástupkyně žalobce na základě plné moci ze dne 7. 1. 2014, o čemž byl sepsán protokol. Dne 30. 1. 2014 podal žalobce odvolání proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 12. 2013, které avšak bylo adresováno a doručeno Generálnímu finančnímu ředitelství, což bylo v rozporu s ustanovením § 109 odst. 3 daňového řádu. Dne 5. 2. 2014 bylo odvolání postoupeno Odvolacímu finančnímu ředitelství jako příslušnému správci daně k vedení řízení o odvolání (§ 75 a § 109 odst. 3 daňového řádu). Odvolací finanční ředitelství dne 10. 4. 2014 postoupilo odvolání společně s předkládací zprávou zpět Generálnímu finančnímu ředitelství. Dne 7. 7. 2014 obdrželo Odvolací finanční ředitelství dotaz Okresního soudu v Teplicích ve věci nabytí právní moci rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 12. 2013. Generální finanční ředitelství rozhodlo o odvolání dne 22. 7. 2013 (žalobci doručeno dne 24. 7. 2014). Žalobce se s výsledkem řízení o odvolání neztotožnil a dne 15. 9. 2014 podal žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji rozsudkem ze dne 21. 9. 2016 zamítl. Žalobcem podaná kasační stížnost byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2017 zamítnuta.

6. Dále žalovaná argumentovala tím, že předmětné řízení, které se týká zjištění a stanovení daně, v sobě neobsahuje rozhodování o soukromoprávním závazku, a jde tedy o řízení s výsostně veřejnoprávním charakterem, a proto s ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 344/2014, nepůjde o řízení, na které by dopadalo ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních a svobod (dále jen„ Úmluva“) a ani stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010. Žalobce je tak povinen prokázat jak existenci tvrzeného nesprávného úředního postupu, tak vznik tvrzené újmy, jakož i příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem tvrzené újmy. Co se týká daňového řízení, takto lze posoudit toliko z pohledu existence průtahů. Co se týká řízení vedeného před správními soudy, je irelevantní se k němu jakkoli vyjadřovat. Lze jen dodat, že zde byl žalobce neúspěšný.

7. Žalovaná poukázala rovněž na to, že daňový řád v ustanovení § 262 uvádí, že správní řád se při správě daní nepoužije. To však nezbavuje správce daně povinnosti postupovat rychle a bez zbytečných průtahů. V předmětném řízení pak správci daně podpůrně sloužil jako podklad pro vyřízení jednotlivých podání Pokyn č. MF-1 č. j. MF-96484/2012/904, o stanovení lhůt při správě daní. Účel tohoto pokynu spočíval v tom, aby správce daně postupoval v souladu se základními zásadami správy daní bez zbytečných průtahů a principy dobré správy. Orgány finanční správy těmto standardům v předmětném řízení nepochybně dostály. Žalobce přitom v předmětném řízení nevznesl jakoukoliv námitku průtahů v podobě například podnětu na nečinnost.

8. Žalovaná navrhla k důkazu pokyn č. MF-1 č. j. MF-96484/2012/904, o stanovení lhůt při správě daní a spis Odvolacího finančního ředitelství [číslo jednací].

9. Mezi účastníky bylo nesporné, že nárok na náhradu nemajetkové újmy žalobce uplatnil u žalované dopisem ze dne 11. 11. 2017, na který žalovaná reagovala dopisem ze dne 13. 4. 2018, v němž označila uplatněný nárok za nedůvodný.

10. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

11. Z dopisu ze dne 11. 11. 2017 soud zjistil, že žalobce, prostřednictvím advokáta JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., vyzval žalovanou k zaplacení částky 104 638 Kč z titulu zadostučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla porušením práva na přiměřenou délku předmětného řízení (viz příloha žalobce„ E“).

12. Z dopisu ze dne 13. 4. 2018 soud zjistil, že žalovaná v reakci na dopis ze dne 11. 11. 2017 vyrozuměla žalobce o tom, že jeho nárok na zaplacení částky 104 638 Kč neuznává (viz příloha žalobce„ F“).

13. Z pokynu č. MF-1 o stanovení lhůt při správě daní soud zjistil, že s účinností od 1. 1. 2013 stanovil ministr financí pro vydání rozhodnutí o odvolání podle ustanovení § 116 odst. 1 daňového řádu s výjimkou případů uvedených v bodu 2 písm. d/ (odst. I. bod 1 písm. a/) a pro vydání rozhodnutí o povolení obnovy řízení nebo rozhodnutí o zamítnutí obnovy řízení podle ustanovení § 119 odst. 1 daňového řádu (odst. I. bod 1 písm. b/) lhůtu 6 měsíců (viz příloha žalované„ 1“).

14. Z čestného prohlášení ze dne 9. 11. 2020 soud zjistil, že [jméno] [příjmení], narozená dne 6. 7. 1947, bytem [adresa žalobce], písemně prohlásila, že je manželkou žalobce a bydlí s ním ve společně domácnosti. Po celou dobu nastalé situace, která vznikla kvůli nepřiměřeně dlouhé době předmětného řízení, bylo možné na žalobci zpozorovat, jak se velice trápí a byl ve stresu, jelikož nevěděl, zda bude moci počítat s částkou více než 700 000 Kč do rodinného rozpočtu. Kvůli tomu se neustále nacházeli ve finanční nejistotě. Toto vystavování se neustálému stresu bylo pro ně velmi psychicky únavné. Pořád na to museli myslet, bavit se o tom, někdy se i hádat. Kvůli finanční nejistotě musel žalobce odkládat financování rodinných záležitostí, a dokonce se na ní stal fakticky finančně závislým, což ho tížilo asi nejvíce a i psychicky sráželo. Ze stresu a finanční nejistoty žalobce prodělal infarkt a od té doby je jeho zdravotní stav nadále špatný (viz příloha žalobce„ G“).

15. Z čestného prohlášení ze dne 9. 11. 2020 soud zjistil, že MUDr. [jméno] [celé jméno žalobce], narozený dne 22. 6. 1978, bytem [adresa žalobce], písemně prohlásil, že je synem žalobce a [jméno] [příjmení], bydlí těsně v jejich blízkosti a pravidelně s nimi udržuje kontakt. Zdlouhavost předmětného řízení žalobce velmi poznamenala psychicky a fyzicky. Atmosféra setkání v té době byla špatná. Žalobce byl v naprosté nejistotě. Nešlo o malou částku peněz. Určitě bylo pro žalobce zdrcující, že se stal závislý na [jméno] [příjmení]. Navíc jak ona, tak žalobce, jsou ve vysokém věku. Žalobce nakonec prodělal mozkovou mrtvici (viz příloha žalobce„ G“).

16. Z doplnění čestného prohlášení ze dne 12. 11. 2020 soud zjistil, že MUDr. [jméno] [celé jméno žalobce], narozený dne 22. 6. 1978, bytem [adresa žalobce], písemně prohlásil, že v čestném prohlášení ze dne 9. 11. 2020 omylem uvedl, že žalobce prodělal mozkovou mrtvici, což však neodpovídá skutečnosti, neboť se nejednalo o cévní příhodu mozkovou, ale srdeční, tj. infarkt myokardu (viz příloha žalobce„ H“).

17. Z výslechu žalobce ze dne 16. 4. 2021 soud zjistil, že žalobce má za to, že infarkt z roku 2009 mu byl způsoben řízením před finančním úřadem a soudy, včetně Ústavního soudu, jimiž byl šikanován, neboť proti němu bylo v roce 2003 zahájeno daňové řízení po uplynutí prekluzivní lhůty. Ústavní soud mu dal za pravdu, ale přesto musí trpět. Pokud Ústavní soud schválí prekluzi, tak je to šikana a nic jiného. Na soudnictví nevěří. V roce 2006 se mu„ otevřela“ cukrovka, kterou měl v latentním stavu. Je v hanebném zdravotním stavu, což přikládá jednání státu. Nekouří, nepije, neflámuje, žije zdravě. Je důchodce a vedení tohoto sporu jej stojí nemalé peníze. Dodatečně vyměřenou daň finančním úřadem ve výši 707 792 Kč neuhradil, je mu srážena v exekuci z účtu, v současné době je uhrazena asi z jedné třetiny. Vrácení této daně dovozoval z toho, že celá finanční kontrola v roce 2003 byla zmatečná, nepravdivá a po prekluzivní lhůtě. Byly po něm požadovány doklady z roku 1986 a jejich nedoložení mu bylo kladeno jako neunesení důkazního břemene. Neměl plán, jak v případě vrácení této daně s ní v době od 21. 5. 2013 do 28. 7. 2017 naloží. Není schopen uvést, jaké konkrétní finanční rozhodnutí musel v době od 21. 5. 2013 do 28. 7. 2017 odložit (viz č. l. 94).

18. Ze zprávy MUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 20. 2. 2021 soud zjistil, že žalobce je v její ordinaci registrován od 30. 4. 2015. V době od registrace do 28. 7. 2017 žalobce absolvoval vstupní prohlídku, prohlídku kvůli posudku, přinesl nějaké odborné nálezy z ambulance, kde je sledován a podrobil se odběrům krve ke kontrole krevního cukru. V dostupných odborných zprávách není zmínka o správních řízeních a jeho nepříznivých dopadech na osobní a rodinný život, majetkovou sféru či zdravotní stav žalobce. Žalobce má v anamnéze infarkt myokardu v roce 2009 s katetrizací a stentem a následně v roce 2010 ještě plánovaně katetrizace a sten. V té době byl žalobce registrován u jiného všeobecného praktického lékaře. Detailnější informace o zdravotním stavu žalobce nemá (viz č. l. 87).

19. Ze zprávy MUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 20. 2. 2021 soud taktéž zjistil, že v obecné rovině lze říci, že stres je jedním z rizikových faktorů kardiovaskulárních onemocnění a obecně je nejčastější příčinou infarktu myokardu uzávěr ateroskleroticky změněné koronární tepny trombem (viz č. l. 87).

20. Ze spisu Odvolacího finančního ředitelství [číslo jednací], soud zjistil, že se týkal obnovy řízení ve věci dodatečného platebního výměru Finančního úřadu v [obec] ze dne 8. 4. 2004 [číslo] [číslo jednací] na daň za zdaňovací období 1999 (dále jen„ předmětný platební výměr“). Předmětným platebním výměrem Finanční úřad v [obec] na základě zprávy o daňové kontrole ze dne 9. 2. 2004 žalobci dodatečně stanovil základ daně ve výši 1 844 081 Kč (kdy oproti původní výši 765 899 Kč byla dodatečně stanovena výše 2 609 980 Kč) a vyměřil daň ve výši 707 792 Kč (kdy oproti původní výši 196 748 Kč byla dodatečně stanovena výše 904 540 Kč), zároveň žalobci uložil povinnost uhradit do 30 dnů dodatečně vyměřenou daň ve výši 707 792 Kč a taktéž žalobce poučil o možnosti podat odvolání ve lhůtě 30 dnů od doručení u Finančního úřadu v [obec]. Finanční úřad v [obec] přistoupil k dodatečnému vyměření daně ve výši 707 792 Kč za situace, kdy žalobce v daňovém přiznání za rok 1999 přiznal příjmy ve výši 765 899 Kč a vypočetl daňový základ ve výši 730 900 Kč a daň ve výši 196 748 Kč, přičemž po provedené daňové kontrole bylo zjištěno, že pro důkazní nouzi na straně žalobce ve věci dosažených příjmů není možno stanovit daň na základě důkazů, a proto došlo k dodatečnému vyměření daně podle pomůcek pro rok 1999. Předmětný platební výměr byl žalobci doručen dne 3. 5. 2004, což stvrdil svým podpisem na dodejce. Žalobce napadl předmětný platební výměr odvoláním ze dne 16. 5. 2004, doplněným podáním ze dne 23. 5. 2004, které bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního ředitelství v [obec] ze dne 21. 12. 2004, [číslo jednací] s odůvodněním, že zůstalo žalobcem neprokázáno, v jakém období byly finanční prostředky získány (kupř. 1 000 000 Kč a 156 000 USD od tchána [jméno] [příjmení] a strýce [jméno] [příjmení] [příjmení] či hotovost z anonymních certifikátů u [příjmení] [jméno] a na účtech u [příjmení] [příjmení]) a zda již byly zdaněny některou z daní (daň z příjmů fyzických osob, daň darovací, dědická apod.), tudíž Finanční úřad v [obec] nemohl žalobci stanovit daňovou povinnost dokazováním ve smyslu ustanovení § 31 odst. 1 až 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o správě daní a poplatků“) a přistoupil ke stanovení základu daně za použití pomůcek ve smyslu ustanovení § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, a proto je předmětný platební výměr v souladu se zákonem (dále jen„ rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne 21. 12. 2004“). V návrhu datovaném dne 17. 5. 2013 se žalobce domáhal povolení obnovy daňového řízení ve věci předmětného platebního výměru s argumentací, že je pevně přesvědčen, že mu nemohla být dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1999, neboť Finančnímu úřadu v [obec] zanikl nárok na takové doměření, pakliže vůbec lze připustit, že nějaký nedoplatek na dani z příjmů fyzických osob vůbec někdy vznikl. Prekluzi nároku na doměření daně lze dovodit z ustanovení § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, které stanoví, že pokud tento zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit, či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí 3 let od konce zúčtovacího období, v němž vznikla daňová povinnost, nebo do 3 let vzniku daňové povinnosti u těch daní, které nemají zdaňovací období. Z uvedeného ustanovení jednoznačně vyplývá, že posledním dnem, kdy mohl Finanční úřad v [obec] učinit úkon k provedení dodatečného vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1999, byl 31. 12. 2002. Finanční úřad v [obec] však zahájil řízení o dodatečné vyměření daně z příjmů fyzických osob až dne 23. 7. 2003, čili až po uplynutí prekluzivní tříleté lhůty, která vychází z ustanovení § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků (dále jen„ návrh na povolení obnovy“). Návrh na povolení obnovy byl dne 21. 5. 2013 podán u Finančního úřadu pro [anonymizováno] kraj, který jej dne 27. 5. 2013 předal Finančnímu úřadu pro [anonymizováno] kraj - Územní pracoviště v [obec] jako příslušnému územnímu pracovišti. Dne 4. 7. 2013 bylo Finančním úřadem pro [anonymizováno] kraj - Územní pracoviště v [obec] vypracováno stanovisko k návrhu na povolení obnovy s návrhem na jeho zamítnutí. Dne 8. 7. 2013 bylo stanovisko ze dne 4. 7. 2013 podáno u Odvolacího finančního ředitelství. Dne 4. 11. 2013 sdělil Finanční úřad pro [anonymizováno] kraj - Územní pracoviště v [obec] k žádosti Odvolacího finančního ředitelství, že požadované listiny, tj. daňové přiznání žalobce za rok 1999, protokol o zahájení daňové kontroly u žalobce a odvolání žalobce, se již fyzicky nenacházejí v daňovém spise, a že je v příloze zasílán„ opis vybraných údajů z DAP DPFO za ZO 1999“ a otisk obrazovky„ záhlaví daňového přiznání“ pořízené v systému ADIS. Sdělení ze dne 4. 11. 2013 bylo doručeno Odvolacímu finančnímu ředitelství dne 6. 11. 2013. Rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 12. 2013, [číslo jednací], byl návrh na povolení obnovy zamítnut s tím, že v řízení bylo prokázáno, že nebyly splněny zákonné podmínky pro povolení obnovy řízení (dále jen„ rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 12. 2013“). Z odůvodnění rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 12. 2013 se podává, že v daném případě se běh lhůty pro vyměření daně za rok 1999 odvíjí od konce zdaňovacího období, v němž vnikla daňová povinnost, tj. ode dne 31. 12. 1999. Desetiletá lhůta pro vyměření daně uplynula v souladu s ustanovením § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků dnem 31. 12. 2009. Z důvodu, že za uvedené zdaňovací období zaniklo právo na vyměření daně, nelze řízení o vyměření daně obnovit. Návrh na povolení obnovy byl žalobcem podán dne 21. 5. 2013, tj. po uplynutí objektivní prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Nebyla tedy splněna podmínka zachování objektivní lhůty podle ustanovení § 119 odst. 4 daňového řádu. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 12. 2013 bylo žalobci doručeno dne 30. 12. 2013. Dne 29. 1. 2014 bylo předáno poště k doručení odvolání žalobce ze dne 28. 1. 2014 proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 12. 2013 (dále jen„ odvolání ze dne 28. 1. 2014“), které bylo adresováno Generálnímu finančnímu ředitelství. Odvolání ze dne 28. 1. 2014 bylo dne 30. 1. 2014 doručeno Generálnímu finančnímu ředitelství a dne 5. 2. 2014 Generálním finančním ředitelstvím postoupeno Odvolacímu finančnímu ředitelství jako příslušnému správci daně k vedení řízení o odvolání. Dne 9. 4. 2014 bylo Odvolacím finančním ředitelstvím vypracováno stanovisko k odvolání ze dne 28. 1. 2014. Dne 10. 4. 2014 bylo Generálnímu finančnímu ředitelství doručeno Odvolacím finančním ředitelstvím odvolání ze dne 28. 1. 2014 se stanoviskem ze dne 9. 4. 2014. Rozhodnutím ze dne 22. 7. 2014, [číslo jednací], Generální finanční ředitelství rozhodlo o odvolání ze dne 28. 1. 2014 tak, že rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 12. 2013 se mění jen co do chybně uvedeného jednacího čísla (správné jednací číslo je„ [číslo]“, nikoliv„ [číslo]“) a v ostatním zůstává beze změny (dále jen„ rozhodnutí Generálního finančního ředitelství ze dne 22. 7. 2014“). Z odůvodnění rozhodnutí Generálního finančního ředitelství ze dne 22. 7. 2014 se podává, že Generální finanční ředitelství se ztotožňuje s názorem Odvolacího finančního ředitelství, že právo doměřit daň za rok 1999 bylo v daném případě prekludováno, a proto došlo ke změně rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 12. 2013 jen co do čísla jednacího z důvodu zřejmé chyby v psaní a ve zbývajícím rozsahu zůstalo rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 12. 2013 beze změny. Rozhodnutí Generálního finančního ředitelství ze dne 22. 7. 2014 bylo žalobci doručeno dne 24. 7. 2014. Správní žalobou ze dne 11. 9. 2014, doručenou Krajskému soudu v Brně dne 15. 9. 2014, napadl žalobce [příjmení] [jméno] finančního ředitelství ze dne 22. 7. 2014 (dále jen„ žaloba ze dne 11. 9. 2014“). Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2016, č. j. 31 Af 63/2014-63, byla žaloba ze dne 11. 9. 2014 zamítnuta s odůvodněním, že rozhodnutí Generálního finančního ředitelství ze dne 22. 7. 2014 bylo vydáno v souladu se zákonem, neboť ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků je v daném případě nutné dospět k jednoznačnému závěru, že prekluzivní lhůta pro stanovení daně za rok 1999 počala běžet od konce roku 1999, marně uplynula dne 31. 12. 2009 a jelikož žalobce návrh na povolení obnovy podal dne 21. 5. 2013, učinil tak„ beznadějně zpozdile“ a nezbylo, než takový návrh zamítnout. Zároveň bylo v tomto rozsudku s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 5 Afs 9/2009-95, konstatováno, že„ pokud z důvodu nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu správce daně dojde k prekluzi práva v neprospěch daňového subjektu, lze nepříznivé důsledky (např. navrácení nadměrného odpočtu daně), které takovým postupem vzniknou, řešit již jen postupem podle zákona č. 82/1998 Sb.“ (dále jen„ rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2016“). Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2017, č. j. [číslo jednací], byla kasační stížnost žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2016, č. j. 31 Af 63/2014-63, zamítnuta jako nedůvodná (viz přílohový spis v modrých deskách a přílohy žalobce„ A“ až„ D“).

21. Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 31 Af 63/2014, soud zjistil, že se týkal žaloby ze dne 11. 9. 2014. K výzvě Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2014 zaplatil žalobce soudní poplatek za žalobu dne 10. 10. 2014 žalobce soudní poplatek. K výzvě Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2014 podalo Generální finanční ředitelství dne 7. 11. 2014 vyjádření datované dnem 4. 11. 2014 k žalobě ze dne 11. 9. 2014. Dne 22. 12. 2014 podal žalobce repliku ze dne 19. 12. 2014 k vyjádření datovanému dnem 4. 11. 2014. K výzvě Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2015 se podáním datovaným dne 9. 1. 2015 vyjádřilo Generální finančního ředitelství tak, že souhlasí s rozhodnutím o věci samé bez nařízení jednání a zároveň se vyjádřilo k replice žalobce ze dne 19. 12. 2014, a podáním datovaným dne 19. 1. 2015 se žalobce vyjádřil tak, že nesouhlasí s rozhodnutím o věci samé bez nařízení jednání a na nařízení jednání trvá. Dne 28. 1. 2015 podal žalobce repliku datovanou téhož dne k vyjádření Generálního finančního ředitelství datovaného dnem 9. 1. 2015. Dne 20. 7. 2016 Krajský soud v Brně nařídil jednání ve věci na 21. 9. 2016. Dne 21. 9. 2016 byla věc projednána a došlo k vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2016, který byl dne 20. 10. 2016 odeslán do datové schránky zástupce žalobce a do datové schránky Generálního finančního ředitelství. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2016 nabyl právní moci dne 21. 10. 2016 Nejvyšší správní soud dne 14. 11. 2016 požádal Krajský soud v Brně o zapůjčení spisu sp. zn. 31 Af 63/2014 z důvodu kasační stížnosti žalobce ze dne 3. 11. 2016 proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2016. Na základě pokynu Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2016 byl dne 22. 11. 2016 do podatelny Nejvyššího správního soudu doručen spis sp. zn. 31 Af 63/2014 O kasační stížnosti žalobce ze dne 3. 11. 2016 proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2016 bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2017, č. j. 10 Afs 261/2016-37, který nabyl právní moci dne 28. 7. 2017 (viz přílohový spis v zelených deskách a přílohy žalobce„ C“ a„ D“).

22. Takto zjištěný skutkový stav shledal soud dostatečným pro rozhodnutí věci.

23. Z důvodu nadbytečnosti soud neprováděl dokazování zdravotnickou dokumentací žalobce, neboť otázka zdravotního stavu žalobce byla dostatečně zodpovězena jeho slyšením, zprávou jeho ošetřující lékařky MUDr. [jméno] [příjmení] a též čestnými prohlášeními jeho manželky [jméno] [příjmení] a jeho syna MUDr. [jméno] [celé jméno žalobce] (viz body 14. až 18. tohoto rozsudku).

24. Podle ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když si to vyžádají zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům společnosti.

25. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

26. Podle ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.

27. Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

28. Podle ustanovení § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

29. Podle ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

30. Podle ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a/ celkové délce řízení, b/ složitosti řízení, c/ jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d/ postupu orgánů veřejné moci během řízení a e/ významu předmětu řízení pro poškozeného.

31. Soud má na zřeteli, že pro to, aby bylo možné dovodit odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, je třeba, aby byly splněny 3 zákonné podmínky: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik újmy a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem újmy. Všechny podmínky musí být splněny kumulativně, což znamená, že bez splnění byť jedné z nich nedochází ke vzniku odpovědnosti státu. Vznik nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení zpravidla nelze prokazovat, neboť jde o stav mysli poškozeného, a proto se v řízení obvykle zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody k tomu, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Zadostiučinění má pak sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Odškodňuje se tedy újma způsobená nejistotou ohledně výsledku řízení a s ním souvisejícím právním postavením poškozeného. Významnou roli přitom hraje důležitost předmětu řízení pro poškozeného, tedy toho, co je pro něj„ v sázce“.

32. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4893/2009,„ je věcí pečlivosti nositele práva, aby je včas a náležitě uplatnil“. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4511/2014, nebo ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5290/2015, anebo ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 140/2018,„ je na osobě, která se cítí být rozhodnutím vydaným orgánem veřejné moci dotčena na svých právech, aby se proti takovému rozhodnutí bránila prostřednictvím opravných prostředků a docílila tak jeho zrušení“. Jde o promítnutí zásady„ vigilantibus iura“, tj. bdělým náležejí práva. V rozsudku ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3694/2014, který se zabýval otázkou přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu v rozporu s touto zásadou v případě osmiletého absolutního nezájmu účastníka o řízení, Nejvyšší soud ČR vyložil, že„ za situace, kdy účastník řízení po řadu let neprojevuje o řízení žádný zájem, lze o existenci stavu nejistoty ohledně výsledku řízení tohoto účastníka zcela relevantně pochybovat“. V nálezu ze dne 13. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1106/08, pak Ústavní soud ČR uzavřel, že zásada bdělým náležejí práva, rozvíjená v poměrech moderního právního státu, pojímá subjekty právních vztahů„ jako emancipované jedince, kteří se musí aktivně přičinit o to, aby jejich práva byla respektována a chráněna, a nikoliv spoléhat na ochranitelskou ruku paternalistického státu“. Soud má za to, že uvedená judikatura dopadá na tento případ.

33. V rozsudcích Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Odo 2434/2013, nebo ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011, anebo ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3694/2014, bylo vysloveno, že„ předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá“, a je zapotřebí vždy zkoumat,„ do jakého okamžiku se jednalo o účelné vedení řízení“ a„ od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam“. Jen formální trvání řízení, byť by jeho délka byla zjevně nepřiměřená, tedy nemusí vést k poskytnutí zadostiučinění, a to v případě, že poškozenému trvání řízení nepůsobí žádnou újmu. Je tomu tak tehdy, kdy předmět řízení je sice již materiálně vypořádán, ale k formálnímu skončení řízení z nějakého důvodu nedošlo, a řízení tak již pro poškozeného nemůže přinést nic nového. V této souvislosti třeba zmínit judikaturu Nejvyššího soudu ČR, která se týká obnovy řízení. V rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015, který se týkal nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Nejvyšší soud ČR vyložil, že„ právě z důvodu, že okolnosti, jež mohou být důvodem obnovy řízení, nemohou být přičítány k tíži rozhodujícímu orgánu, resp. státu, činí tento mimořádný opravný prostředek natolik odlišným od jiných opravných prostředků, že jej nelze zahrnout do celkové délky řízení. Umožňuje-li právní řád nad rámec povinností uložených čl. 6 odst. 1 Úmluvy prolomit právní moc rozhodnutí i z důvodů objektivní povahy, tedy nikoli z důvodů pochybení rozhodujících orgánů, pak řízení, v němž je rozhodováno o tom, zda řízení bude obnoveno, či nikoliv, nelze zahrnout pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť v době rozhodování o obnově řízení již účastník původního řízení není v nejistotě ohledně jeho výsledku.“. K názoru, že„ při posouzení přiměřenosti délky řízení se nepřihlíží k délce řízení o povolení obnovy“ se přihlásil Nejvyšší soud ČR rovněž v usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4011/2016, nebo ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1300/2018, anebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1117/2019. Soud má za to, že uvedená judikatura dopadá na tento případ.

34. Soud má za prokázané, že v tomto případě se původní řízení týkalo zjištění a stanovení žalobcovy daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1999, přičemž předmětným platebním výměrem, doručeným žalobci dne 3. 5. 2004, mu byla uložena povinnost uhradit dodatečně vyměřenou daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1999 ve výši 707 792 Kč do 30 dnů, a to za situace, kdy v daňovém přiznání za rok 1999 přiznal příjmy ve výši 765 899 Kč a vypočetl daňový základ ve výši 730 900 Kč a daň ve výši 196 748 Kč, přičemž po provedené daňové kontrole bylo zjištěno, že pro důkazní nouzi na jeho straně ve věci dosažených příjmů není možno stanovit daň na základě důkazů, a proto došlo k dodatečnému vyměření daně podle pomůcek pro rok 1999. Žalobcovo odvolání proti předmětnému platebnímu výměru bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního ředitelství ze dne 21. 12. 2004 s odůvodněním, že zůstalo žalobcem neprokázáno, v jakém období byly finanční prostředky získány (kupř. 1 000 000 Kč a 156 000 USD od tchána [jméno] [příjmení] a strýce [jméno] [příjmení] [příjmení] či hotovost z anonymních certifikátů u [příjmení] [jméno] a na účtech u [příjmení] [příjmení]) a zda již byly zdaněny některou z daní (daň z příjmů fyzických osob, daň darovací, dědická apod.), tudíž nebylo možno žalobci stanovit daňovou povinnost dokazováním ve smyslu ustanovení § 31 odst. 1 až 4 zákona o správě daní a poplatků, a bylo třeba přistoupit ke stanovení základu daně za použití pomůcek ve smyslu ustanovení § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, a proto je předmětný platební výměr v souladu se zákonem. V následném období až do 17. 5. 2013, kdy je datován návrh na povolení obnovy, jímž bylo zahájeno předmětné řízení, byl žalobce ve věci zjištění a stanovení daně za zdaňovací období 1999 zcela nečinný. V návrhu na povolení obnovy žalobce argumentoval tím, že je pevně přesvědčen, že mu nemohla být dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1999, neboť Finančnímu úřadu v [obec] zanikl nárok na takové doměření v důsledku prekluze ve smyslu ustanovení § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, z něhož vyplývá, že posledním dnem, kdy tak mohl Finanční úřad v [obec] učinit, byl 31. 12. 2002, přičemž Finanční úřad v [obec] zahájil řízení o dodatečné vyměření daně až dne 23. 7. 2003, tj. po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty. Rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 12. 2013 byl návrh na povolení obnovy zamítnut s tím, že v řízení bylo prokázáno, že nebyly splněny zákonné podmínky pro povolení obnovy řízení, když návrh na povolení obnovy byl žalobcem podán dne 21. 5. 2013, tj. po uplynutí desetileté prekluzivní lhůty pro stanovení daně za zdaňovací období 1999. Rozhodnutím Generálního finančního ředitelství ze dne 22. 7. 2014 bylo rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 12. 2013 změněno jen co do uvedení jednacího čísla (z důvodu zřejmé chyby v psaní) a v ostatním zůstalo beze změny s tím, že právo doměřit daň za zdaňovací období 1999 bylo v daném případě prekludováno, když desetiletá lhůta uplynula v souladu s ustanovením § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků dnem 31. 12. 2009, přičemž z důvodu, že za uvedené zdaňovací období zaniklo právo na vyměření daně, nelze řízení o vyměření daně obnovit. Podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2016 bylo rozhodnutí Generálního finančního ředitelství ze dne 22. 7. 2014 vydáno v souladu se zákonem, neboť ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků je v daném případě nutné dospět k jednoznačnému závěru, že prekluzivní lhůta pro stanovení daně za zdaňovací období 1999 počala běžet od konce roku 1999, marně uplynula dne 31. 12. 2009 a pakliže žalobce návrh na povolení obnovy podal dne 21. 5. 2013, učinil tak beznadějně zpozdile a nezbylo, než takový návrh zamítnout. Zároveň bylo v tomto rozsudku s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 5 Afs 9/2009-95, konstatováno, že pokud z důvodu nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu správce daně dojde k prekluzi práva v neprospěch daňového subjektu, lze nepříznivé důsledky (např. navrácení nadměrného odpočtu daně), které takovým postupem vzniknou, řešit již jen postupem podle zákona č. 82/1998 Sb.

35. Soud připouští, že žalobce v průběhu předmětného řízení mohl vnímat úkorně, že státní moc nečiní to, co podle jeho očekávání činit má, příp. činí to, co nemá, a to zvláště s přihlédnutím ke skutečnosti, že jde o osobu vyššího věku (73 let) a navíc vážně nemocnou (infarkt myokardu). Nicméně nemůže pominout skutečnost, že předmětné řízení, od jehož nepřiměřené délky žalobce požadovanou kompenzaci odvozuje, bylo řízením o obnovu, a proto považuje za potřebné zabývat se otázkou žalobcovy nejistoty ohledně výsledku předmětného řízení (viz body 31. až 33. tohoto rozsudku). Východiskem je mu přitom skutečnost, že původní řízení se týkalo zjištění a stanovení žalobcovy daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1999 (dále jen„ předmětná daň“).

36. Za situace, kdy žalobce před zahájením předmětného řízení po dobu řadu let (2005 až 2012) neprojevil o zjištění a stanovení předmětné daně žádný zájem, je soud toho názoru, že v tomto případě je namístě o existenci stavu žalobcovy nejistoty ohledně výsledku předmětného řízení zcela relevantně pochybovat, a to zvláště se zřetelem ke skutečnosti, že prekluzivní lhůta pro vyměření předmětné daně počala běžet od konce roku 1999, marně uplynula dne 31. 12. 2009 a žalobce podal návrh na zahájení předmětného řízení dne 21. 5. 2013 beznadějně zpozdile. Zásada bdělým náležejí práva tak zůstala žalobcem opomenuta.

37. Soud je dále toho názoru, že v průběhu předmětného řízení (2013 až 2017) žalobce nemohl být v nejistotě ohledně jeho výsledku. Otázka zjištění a stanovení předmětné daně již byla s konečnou platností materiálně vypořádána v původním řízení uložením povinnosti uhradit na předmětné dani částku 707 792 Kč předmětným platebním výměrem ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství ze dne 21. 12. 2004 s odůvodněním, že pro důkazní nouzi na straně žalobce ve věci dosažených příjmů nebylo možno stanovit mu daňovou povinnost dokazováním ve smyslu ustanovení § 31 odst. 1 až 4 zákona o správě daní a poplatků, a bylo třeba přistoupit ke stanovení základu daně za použití pomůcek ve smyslu ustanovení § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Předmětné řízení, které se týkalo otázky prekluze práva pro vyměření předmětné daně, vyřešené jednoznačně tak, že v důsledku prekluze zaniklo právo na její vyměření, a proto původní řízení obnovit nelze, což na uloženou povinnost uhradit na předmětné dani částku 707 792 Kč nemělo žádný vliv, tak již pro žalobce nemohlo přinést ničeho nového. V předmětném řízení pro žalobce tedy již v otázce zjištění a stanovení předmětné daně nebylo„ v sázce“ naprosto nic a jeho právní postavení, pokud jde o uloženou povinnost uhradit na předmětné dani částku 707 792 Kč, taktéž nebylo jakkoli nejisté.

38. Tyto okolnosti vedou soud k závěru, že pro absenci nejistoty ohledně výsledku předmětného řízení nemajetková újma, kterou by bylo možno kompenzovat ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., žalobci nevznikla.

39. Jelikož předmětné řízení na uloženou povinnost uhradit na předmětné dani částku 707 792 Kč žádný vliv nemělo, je soud toho názoru, že žalobce v jeho průběhu nemohl legitimně očekávat vrácení této částky, a proto tvrzené nepříznivé okolnosti, jejichž kompenzaci v souvislosti s tím požaduje, nemohly mít původ v předmětném řízení. Svědčí o tom jak slova žalobce samého, že předmětná daň (splatná již v roce 2004) dosud zaplacena nebyla (aktuálně je mu srážena prostřednictvím exekuce), neměl žádný plán, jak s ní v případě jejího vrácení v průběhu předmětného řízení naloží a není ani schopen uvést, jaké konkrétní finanční rozhodnutí musel v důsledku jejího nevrácení v průběhu předmětného řízení odložit, tak i skutečnost, že žalobce o prekluzi nároku pro stanovení předmětné daně při sepisu návrhu na zahájení předmětného řízení věděl (byť její okamžik odvozoval od nesprávného data) a v souvislosti s tím mohl a (po tak dlouhé době) měl předpokládat, že původní řízení obnovit nelze.

40. Soud, aniž by jakkoli zlehčoval vážnost žalobcova onemocnění, neshledává v předmětném řízení ani původ žalobcem tvrzeného špatného zdravotního stavu, za což kompenzaci rovněž požaduje. Podle zprávy žalobcovy ošetřující lékařky v obecné rovině lze považovat stres za jeden z rizikových faktorů kardiovaskulárních onemocnění, nicméně nejčastější příčinou infarktu myokardu je uzávěr ateroskleroticky změněné koronární tepny trombem, přičemž žalobce má v anamnéze infarkt myokardu v roce 2009 s katetrizací a stentem a následně v roce 2010 ještě plánovaně katetrizace a sten. Žalobce tedy, což potvrdil svými vlastními slovy, utrpěl infarkt myokardu ještě před zahájením předmětného řízení. Žalobce se zmínil rovněž o cukrovce, která se mu podle jeho vlastních slov„ otevřela“ v roce 2006. Ze zprávy ošetřující lékařky vyplývá, že žalobci je kontrolována hladina cukru v krvi, nicméně se z ní nepodává, že cukrovkou skutečně onemocněl. I v případě, že by žalobce cukrovkou skutečně onemocněl, stalo by se tudíž ještě před zahájením předmětného řízení.

41. Soud nemůže pominout ani skutečnost, že podle zprávy žalobcovy ošetřující lékařky v dostupných odborných zprávách není zmínka o předmětném řízení a jeho nepříznivých dopadech na osobní a rodinný život, majetkovou sféru či zdravotní stav žalobce.

42. Tyto okolnosti vedou soud k závěru, že i v případě, že by byla dána žalobcova nejistota ohledně výsledku předmětného řízení, nebylo by možno ji kompenzovat ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. pro absenci příčinné souvislosti mezi jejím vznikem a tvrzenou nepřiměřenou délkou předmětného řízení.

43. Soud závěrem konstatuje, že sdílí názor, že pokud z důvodu nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu správce daně dojde k prekluzi práva v neprospěch daňového subjektu, lze nepříznivé důsledky (např. navrácení nadměrného odpočtu daně), které takovým postupem vzniknou, řešit již jen postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. Nicméně nemůže pominout skutečnost, že v tomto případě se žalobce nedomáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nepříznivé důsledky výkonu veřejné moci, které mu měly vzniknout v souvislosti s prekluzí práva pro stanovení předmětné daně, ale za nepříznivé důsledky výkonu veřejné moci, které mu měly vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou předmětného řízení, tedy řízení o obnovu původního řízení.

44. Soud tudíž shledává, že nárok na zaplacení částky 104 638 Kč s příslušenstvím žalobce neuplatnil vůči žalované po právu. Žaloba byla proto zamítnuta, přičemž soud považoval za nadbytečné zabývat se ostatními otázkami, které v průběhu řízení byly účastníky nastoleny (výrok I.).

45. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná měla ve věci plný úspěch a naleží jí tak náhrada nákladů řízení, které sestávají z paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč za 1 úkon ve smyslu ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení. Jedná se o náklady ve výši 3 000 Kč (300 x 10), a to za písemná podání ve věci samé ze dne 15. 8. 2018 a 10. 1. 2020, přípravu na jednání před soudem a účast na jednání před soudem dne 26. 1. 2021, 13. 7. 2021 a 7. 9. 2021 a dále přípravu na jednání před dožádaným soudem a účast na jednání před dožádaným soudem dne 16. 4. 2021. Výrok o lhůtě k plnění (do 3 dnů od právní moci rozsudku) má oporu v ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. (výrok II.).

Poučení