31 C 476/2019-152

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl samosoudkyní JUDr. Jitkou Skálovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1/ [země] - [stát. instituce], [IČO] sídlem [adresa žalované] za nějž jedná [anonymizováno 7 slov] sídlem [adresa] 2/ [země] - [stát. instituce], [anonymizována dvě slova] [územní celek], [IČO] sídlem [adresa žalované] za nějž jedná [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] sídlem [adresa] o určení vlastnictví k nemovitostem takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. [číslo] zapsaných na [list vlastnictví] a pozemků parc. [číslo] zapsaných na [list vlastnictví] vše v k. ú. [část obce], [územní celek], které jsou zapsány v katastru nemovitostí [anonymizováno], vedeném [anonymizována čtyři slova] [část Prahy], se zamítá.

II. Žaloba, kterou se žalobce domáhal, že je vlastníkem podílu o velikosti [číslo] na pozemku parc. [číslo] zapsaném na [list vlastnictví], k. ú. [část obce], [územní celek], který je zapsán v katastru nemovitostí [anonymizováno], vedeném [anonymizována čtyři slova] [část Prahy], se zamítá.

III. Žaloba, kterou se žalobce domáhal, že je vlastníkem podílu o velikosti [číslo] na pozemku parc. [číslo] zapsaném na [list vlastnictví], k. ú. [část obce], [územní celek], který je zapsán v katastru nemovitostí [anonymizováno], vedeném [anonymizována čtyři slova] [část Prahy], se zamítá.

IV. Žaloba, kterou se žalobce domáhal, že je vlastníkem podílu o velikosti [číslo] na pozemku parc. [číslo] zapsaném na [list vlastnictví], k. ú. [část obce], [územní celek], který je zapsán v katastru nemovitostí [anonymizováno], vedeném [anonymizována čtyři slova] [část Prahy], se zamítá.

V. Žaloba, kterou se žalobce domáhal, že je vlastníkem podílu o velikosti [číslo] na pozemku parc. [číslo] zapsaném na [list vlastnictví], k. ú. [část obce], [územní celek], který je zapsán v katastru nemovitostí [anonymizováno], vedeném [anonymizována čtyři slova] [část Prahy], se zamítá

VI. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným č. 1 a 2 na nákladech řízení částku 2 100 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou domáhal určení vlastnického práva k celkem jedenácti pozemkům nebo k jejich částem - pozemkům parc. [číslo] vše v k. ú. [část obce], [územní celek], které jsou v současné době v katastru nemovitostí [anonymizováno] [stát. instituce], [stát. instituce], vedeny na žalované. Žalobce tvrdil, že nikdy nepřestal být vlastníkem těchto nemovitostí, neboť majetek, jehož se touto žalobou dovolává, nikdy nebyl znárodněn. Proces, který byl vůči němu veden, byl procesem porušujícím tehdy platné právo (šlo tedy o konání v rozporu s principem legality). Neexistuje žádná listina, na jejímž základě by mohlo dojít ke změně v osobě vlastníka majetku, který byl ve veřejných rejstřících (tj. včetně katastru nemovitostí) veden na žalobce. Předmětné nemovitosti tak nemohly v důsledku znárodnění„ přejít“ do vlastnictví [anonymizována dvě slova] a nemohly být dále platně převáděny na další subjekty. Žalobce byl do obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo], zapsán dne [datum] s datem vzniku dne [anonymizováno] [číslo]. Žalobce je a byl subjektem sui generis, jehož historické kořeny sahají až do 13. století. Spory o charakter právní osobnosti žalobce, včetně otázky týkající se jeho stávající existence byly dnem [datum], resp. dnem [datum], pravomocně vyřešeny tak, že [název žalobkyně] disponuje jak hmotněprávní subjektivitou, tak i procesní subjektivitou, navenek jej zastupuje předseda správní rady. Žalovaní jsou zaknihovanými vlastníky předmětných pozemků nebo částí pozemků, jejichž určení vlastnictví k nim se žalobce domáhá. Žalovaný č. 1, [země], jejíž právo hospodaření v tomto případě vykonává [stát. instituce], je vlastníkem pozemků parc. [číslo] vše v k.ú. [část obce], které vznikly rozdělením původních pozemků parc. [číslo] k. ú. [část obce], vlastněných žalobcem. Žalovaný č. 2 - [země], jejíž právo hospodaření k dotčeným nemovitostem vykonává [stát. instituce], jež je jedním z útvarů [stát. instituce] ve smyslu § 6 odst. 1 písm. c) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, v platném znění - je vlastníkem pozemků parc. [číslo] vše k. ú. [část obce], které vznikly rozdělením původních pozemků parc. [číslo] k. ú. [část obce], vlastněných žalobcem. U těch z žalovaných pozemků, jejichž celá výměra není tvořena výměrou (částí výměry) původních pozemků žalobce, žádá žalobce o určení spoluvlastnictví k nim v rozsahu odpovídajícím zastoupení původního pozemku žalobce v celkové výměře žalovaného pozemku. Tedy např. má-li pozemek parc. [číslo] výměru celkem 64 210 m2, přičemž z původního pozemku žalobce parc. [číslo] je v něm pouze 8 m2, pak žalobce žádá podíl na pozemku parc. [číslo] ve výši [číslo]. Stejně žalobce postupuje u pozemků parc. [číslo]. Všechny tyto pozemky nebo jejich části byly odděleny z pozemků parc. [číslo] o celkové výměře 4 636 m2 a parc. [číslo] o celkové výměře 1 564 m2. Pozemek parc. [číslo] k. ú. [část obce], byl do tehdejší pozemkové knihy zaevidován ve vložce [číslo] dne [datum] pod [číslo] jako„ role“. Využití tohoto pozemku bylo dne [datum] změněno na„ hřiště“. Pozemek parc. [číslo] k. ú. [část obce] byl původně veden jako [číslo]„ hřiště“ a byl do vložky [číslo] pozemkové knihy zaevidován z původní vložky [číslo] desek zemských. Žalobce se stal vlastníkem dotčených pozemků na základě kupních smluv ze dne [anonymizováno] a [datum]. Evidenci pozemkových knih převzal v roce [rok] zřízený pozemkový katastr a po sloučení zemských desek a pozemkových knih pak katastr nemovitostí. Dotčené pozemky sloužily skutečně jako sportoviště (fotbalové hřiště) a nebyly za vlastnictví žalobce nikdy určeny k jakékoliv podnikatelské činnosti žalobce, resp. nesloužily provozu žalobce. V roce [rok] bylo do vložek [číslo] pozemkové knihy a [číslo] desek zemských na základě usnesení Krajského soudu civilního, které cituje dekret presidenta republiky č. 101/45 Sb., vyhlášku ministerstva výživy ze dne 15. 9. 1946 č. 1781 a zřizovací listinu ministerstva výživy ze dne 1. 7. 1947 č.j. 77.208/7-15-7, vloženo vlastnické právo k těmto pozemkům pro [právnická osoba] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova]. Jako původní vlastník těchto nemovitostí je na usnesení Krajského soudu civilního v Praze uveden žalobce. Žalobce dále tvrdil, že není pochyb o tom, že ještě ke dni vydání shora citovaného usnesení Krajského soudu civilního v Praze byl žalobce v pozemkové knize a v zemských deskách veden jako vlastník pozemků parc. [číslo] (později [číslo]) a [číslo] (později [číslo]), oba v k. ú. [část obce]. Žalobce se žalovanými, ani s národním podnikem [příjmení] [jméno], neuzavřel smlouvu o převodu předmětných pozemků. Žalobce sám tyto pozemky nikomu nedaroval, ani je žádným jiným způsobem nezcizil. Právní titul k převodu, resp. přepisu těchto pozemků z žalobce na jakoukoli třetí osobu nikdy neexistoval, a tudíž nemohlo dojít ani k přechodu vlastnického práva k těmto pozemkům z žalobce na jiný subjekt. K těmto pozemkům svědčilo žalobci ke dni vydání shora citovaného usnesení Krajského soudu civilního v Praze vlastnické právo. Žalobce nikdy nepřestal být vlastníkem těchto pozemků, neboť držba tohoto majetku československým státem prostřednictvím národního podniku [anonymizována dvě slova] byla realizována bez právní i listinné opory a za použití státně-mocenského přinucení, tj. protiprávní svémocí. Postupné naplnění Dekretu presidenta republiky č. 101/ 1945 Sb. nebylo v souladu s tehdy platným právem a proces znárodnění tak ve vztahu k uvedenému majetku nikdy nebyl dokončen. I kdyby proces znárodnění byl řádně zahájen, nikdy nedošlo k poskytnutí náhrady subjektu, jehož majetek měl být znárodněn - totiž [anonymizována dvě slova] v [obec]. Žalobce rovněž tvrdil, že v případě dotčených pozemků se jednalo o majetek, který Dekret výslovně vyjímal z procesu znárodnění, kdy podle ust. § 4 odst 2 Dekretu ve znění platném do [datum], stejně jako podle ust. § 4 odst. 3 Dekretu v platném znění se znárodnění týkalo pouze majetku sloužícího provozu znárodněného podniku. Dotčené pozemky sloužily jako sportoviště, jak ostatně byly i vedeny v katastru nemovitostí („ fotbalové hřiště“), nesloužily tedy provozu podniku žalobce a neměly být vůbec znárodněny. Dále tvrdil, že i pokud by byl proces znárodnění žalobce veden řádně a byl skutečně dokončen, což žalobce odmítl, neměly dotčené pozemky být s ohledem na výslovnou výjimku stanovenou samotným Dekretem vůbec znárodněny. Pokud k jejich začlenění do znárodňovacího procesu došlo a pokud bylo s odkazem na Dekret nakonec vlastnictví k nim zaknihováno ve prospěch národního podniku [anonymizována dvě slova], stalo se tak bez právního titulu a takový převod je nicotný. Žalovaný tvrdil, že má naléhavý zájem na určení vlastnictví k předmětným pozemkům dle ust. § 80 o.s.ř.

2. Žalovaní č. 1 a č. 2 shodně navrhli žalobu zamítnout jako nedůvodnou. Namítali, že žalobce se žalobou domáhá určení vlastnictví k pozemkům v k. ú. [část obce], [územní celek], jejichž vlastníkem je v převážné části [země] a k nimž má příslušnost hospodařit s nimi žalovaný č. 1 a 2. Žalobce pozbyl vlastnického práva k pozemkům na základě dekretu č. 101/ 1945 Sb., o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského, které jako součást majetkové podstaty znárodněného podniku [anonymizována dvě slova] v [obec], přešly do vlastnictví státu. Podle ust. § 1 odst. 1 dekretu, byly znárodněny podniky v tomto ustanovení zákona uvedené dnem vyhlášení dekretu, tj. dnem 27. 10. 1945. Podniky, jichž se znárodnění týkalo, byly v souladu s ust. § 1 odst. 4 dekretu následně vyhlášeny ministrem výživy ve vyhlášce č. 26/ 1946 Úředního listu Československé republiky, a to s účinky doručení. V bodě 2 části III. této vyhlášky je výslovně uvedeno, že„ podle § 1 odst. 4 dekretu č. 101/1945 Sb. vyhlašuje ministr s účinky doručení, že tímto dekretem byl znárodněn [anonymizována dvě slova] v [obec]“ [příjmení] znárodněného majetku se [anonymizováno] stal přímo ze zákona, dnem jeho vyhlášení, tedy nikoli až na základě správního rozhodnutí, byť vydaného na základě znárodňovacího dekretu. Platné nabytí znárodněného majetku bylo následně potvrzeno vyhláškou příslušného ministra, čímž byl proces znárodnění dovršen. Na přechod vlastnického práva k majetku znárodněného [anonymizována dvě slova] v [obec] nemohla mít vliv ani následná právní úprava, zákon č. 115/1948 Sb., podle níž o rozsahu znárodnění rozhodoval ministr výživy (§ 4 odst. 6 a 7 zákona), neboť účinky znárodnění [anonymizována dvě slova] v [obec] zestátněním nastaly dnem vyhlášení dekretu, dnem 27. 10. 1945, zatímco zákon č. 115/1948 Sb. byl vydán až dne 28. 4. 1948, tedy v době, kdy již byl veškerý majetek znárodněného [anonymizováno] prokazatelně ve vlastnictví [anonymizováno]. Rozsah majetku znárodněných podniků byl upraven i přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 115/1948 Sb., a to v ust. § 4 dekretu. Z citovaného ustanovení dekretu v původním znění, lze zcela jednoznačně usoudit na skutečnost, že znárodněno bylo vše, tedy veškerý majetek podniků, podléhajících znárodnění. Výjimku tvořil pouze majetek, který vyňal ministr výživy ze znárodnění, pokud nebyl tento majetek nezbytně třeba k provozu. Nedošlo-li k vynětí majetku ministrem výživy, byl znárodněn veškerý majetek. O přechodu nemovitostí do vlastnictví [anonymizováno] ze zákona svědčí výpisy z knihovní vložky [číslo] PK pro [katastrální uzemí], [územní celek] a knihovní vložky [číslo] zemských desek, [anonymizováno] [část obce], z nichž je patrno, že zápisy o změně vlastníka nemovitostí byly provedeny přímo na podkladě dekretu č. 101/ 1945 Sb. a vyhlášky ministra výživy ze dne 13. 9. 1946 ve prospěch [anonymizována dvě slova], [anonymizováno] O přechodu nemovitostí do vlastnictví státu svědčí také rozhodnutí knihovního soudu, Krajského civilního soudu v Praze, který svým usnesením Zd 209/49, Čd 1068/49 ze dne 25. 1. 1949 povolil vklad vlastnického práva k nemovitostem, zapsaným ve vložce [číslo] pozemkové knihy [katastrální uzemí] a ve vložce [číslo] zemských desek pro [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] Je zřejmé, že pro změnu zápisu vlastnického práva a tedy i pro přechod tohoto práva nebylo podkladem správní rozhodnutí, nýbrž sama skutečnost vyplývající ze zákona, osvědčená knihovním soudem. Ke stejným právním závěrům dospěl i zdejší soud, který otázku vlastnictví k týmž pozemkům posuzoval jako předběžnou v řízení ve věci vedené pod sp. zn. 13C 264/2010, kde se žalobce domáhal úpravy poměrů mezi vlastníkem pozemků a vlastníkem stavby. Žalobce uváděl stejná skutková tvrzení, když napadal proces znárodnění, jeho protiprávnost. Žalovaní namítali, že v již tomto řízení soud dospěl k závěru, že dekretem č. 101/ 1945 Sb. byla znárodněna veškerá majetková podstata [anonymizována dvě slova] v [obec], předmětné pozemky byly součástí znárodněné majetkové podstaty firmy. Ke znárodnění pozemků došlo zestátněním již k [datum]. Na této skutečnosti nemohlo nic změnit ani nevyplacení náhrady za znárodněný majetek, když přechod vlastnictví nebyl podle Dekretu na vyplacení náhrady vázán. Žalovaní tak mají za to, že [anonymizováno] nabyl vlastnického práva k pozemkům řádně Dekretem. Pokud by však v tomto řízení byla předmětná právní otázka posouzena jinak, mají žalovaní za to, že [anonymizováno] nabyl předmětné nemovitosti do svého vlastnictví vydržením kdykoli po [datum] (datum účinnosti zák. č. 509/1991 Sb.), neboť naplnil všechny zákonem stanovené podmínky, kladené na institut vydržení. Po celou dobu držby byl [anonymizováno] v dobré víře, že je jejich vlastníkem a že tyto nabyl dekretem prezidenta republiky, stejně tak i po celou dobu - od roku [rok] až do současné doby s nemovitostmi nakládal jako s vlastními. O existenci žalobce neměli žalovaní žádnou povědomost. Žalobce svá vlastnická práva po celá léta vůči žalovaným neuplatňoval. Od roku [rok], kdy mělo dojít k údajnému znovuoživení žalobce, tento neinicioval změnu zápisu v katastru nemovitostí, stát tak byl vzhledem k ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí. Zdejší soud se již v proběhlém řízení ztotožnil s právní argumentací žalované strany a v odůvodnění rozsudku připustil, že by předmětné pozemky, vzhledem k naplnění podmínek, vydržením přešly v průběhu letité dobrověrné držby do vlastnictví [anonymizováno]. Správnost závěrů zdejšího soudu v již pravomocně skončeném řízení potvrdil odvolací soud a soud dovolací, který ve svém usnesení č. j. 28Cdo 3897/2016 ze dne 20. 6. 2017 připomněl žalobci obsáhlou judikaturu týkající se otázek znárodnění, a to jak judikaturu Nejvyššího soudu ČR tak i Ústavního soudu ČR. Ke znárodnění podniků na základě znárodňovacích dekretů prezidenta republiky docházelo ze zákona a nikoli až příslušnými správními rozhodnutími, na účinky znárodnění nemělo vliv ani případné pozdější nevyplacení náhrady. Vzhledem k tomu, že již byly žalobcem nastolené otázky v projednávané věci a ve vztahu k témuž majetku již vyřešeny v jiném pravomocně ukončeném soudním řízení, jsou žalovaní dle ust. § 13 o. z. v legitimním očekávání, že tyto otázky budou v projednávaném případě posouzeny obdobně. Žalovaní dále namítali, že tvrzením vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům v projednávané věci, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí a v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle ust. § 80 písm. c) o.s.ř., čímž není dána ani naléhavost právního zájmu na předmětné žalobě. Žalovaní tvrdili, že žalobou na určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před [datum] a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Pokud jde o legitimní očekávání žalobce, již Ústavní soud ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu i na judikaturu ESLP s tím, že legitimním očekáváním nemůže být pouhý výhled či jen důvěra v budoucí získání majetku. Podle názoru žalovaných č. 1 a 2 předmětná žaloba nemá ani oporu v ust. § 985 o. z., a to vzhledem k tomu, že vlastnictví [anonymizováno] bylo do pozemkové knihy zapsáno na základě zákona, vlastnictví vzniklo ze zákona, nejedná se o žádnou ze situací, jíž předpokládá ust. § 985 ani ust. § 986 o.z., když zápis ve prospěch [anonymizováno] nebyl do pozemkové knihy (nikoli do veřejného seznamu) proveden bez právního důvodu. Žalovaní namítali, že ust. § 985, resp. § 986 o.z. se nevztahuje na zápisy, které byly provedeny v pozemkových knihách před více jak 70 lety a které takto byly vedeny až do současné doby. Vzhledem k tomu, že ani zmíněná ustanovení občanského zákoníku neopravňují žalobce k podání žaloby na určení, navrhovali žalobci žalobu v celém rozsahu zamítnout.

3. Soud provedl dokazování listinnými důkazy, které navrhli a předložili účastníci řízení (§ 120 odst. 1 zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), ve spojení s § 129 odst. 1 o.s.ř.).

4. V řízení byl provedenými důkazy prokázán následující skutkový stav: Ze spisu zdejšího soudu, vedeného pod sp. zn. 13 C 264/2010, soud zjistil, že žaloba, kterou se žalobce domáhal zřízení věcného břemene ve prospěch žalovaného [země] na pozemcích, k nimž svědčí právo vlastnické žalobci [příjmení] [anonymizováno] v [obec] a které se nacházejí v [katastrální uzemí], obci [obec], a jsou označeny v geometrickém plánu vyhotoveném dne [datum] [anonymizováno] [jméno] [příjmení], číslo geometrického plánu [číslo] parcelními čísly: [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo] byla rozsudkem zdejšího soudu čj. 13 C 264/2010 – 827 ze dne 13. 11. 2015, který ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 35Co 30/2016-901 ze dne 22. 3. 2016, který právní moci nabyl dne [datum], zamítnuta. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce mimořádný opravný prostředek - dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Následně se včas podanou ústavní stížností žalobce jako stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, neboť měl za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a právo vlastnické, se zabýval Ústavní soud České republiky, který usnesením II. ÚS 2624/17 ze dne 28. 8. 2018, ústavní stížnost odmítl /prokazováno spisem zdejšího soudu, vedeného pod sp. zn. 13 C 264/2010 /.

5. Žalobce byl do obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Plzni, oddíl A, vložka [číslo], zapsán dne [datum] s datem vzniku [anonymizováno] [číslo] pod [právnická osoba] [anonymizováno] v [obec], [IČO], s právní formou - ostatní, za účelem výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, realitní činnost, správa a údržba nemovitostí. Nejvyšším orgánem žalobce je valná hromada a statutárním orgánem je správní rada, která má svého předsedu a ten je oprávněn zastupovat žalobce dovnitř i navenek a v jeho zastoupení je náměstek předsedy správní rady / prokázáno výpisem z obchodního rejstříku žalobce, unifikované předpisy žalobce – usnesení mimořádné valné hromady žalobce ze dne [datum], usnesení [číslo] ustavující schůze přípravného výboru pro obnovu činnosti žalobce ze dne [datum], povolení [anonymizována dvě slova] [územní celek] ze dne [anonymizováno] [číslo] k výrobě piva /.

6. Pozemky parc. [číslo] všechny v k. ú. [část obce], [územní celek], které jsou v současné době v katastru nemovitostí [anonymizováno] [stát. instituce], [stát. instituce], vedeny na žalované, byly odděleny z pozemků parc. [číslo] o celkové výměře 4 636 m2 a parc. [číslo] o celkové výměře 1 564 m2 / prokázáno geometrickým plánem [číslo] ze dne [datum], katastrální mapou ze dne [datum] s vyznačením změn pozemků parc. [číslo] k. ú. [část obce]

7. Pozemek parc. [číslo] k. ú [část obce] byl do pozemkové knihy zaevidován ve vložce [číslo] dne [datum] pod [číslo] jako role, když využití tohoto pozemku bylo dne [datum] změněno na hřiště. Pozemek parc. [číslo] k. ú. [část obce] byl původně veden jako pozemek parc. [číslo] – hřiště a byl do vložky [číslo] pozemkové knihy zaevidován z původní vložky [číslo] desek zemských. Žalobce původně nabyl pozemky dle PK parc. [číslo] na základě smlouvy trhové ze dne [anonymizováno] a [datum] / pozemky byly později přečíslovány na [číslo] k. ú. [část obce] /. Dotčené pozemky sloužily jako sportoviště (fotbalové hřiště). K předmětným pozemkům bylo vloženo vlastnické právo pro [anonymizována tři slova], a to výměrem ministerstva výživy ze dne [datum], vlastnictví tak bylo přepsáno na [anonymizována čtyři slova] a v r. [rok] na [anonymizována dvě slova] - [stát. instituce]. Předmětné pozemky byly zapsány v pozemkové knize v knihovní vložce [číslo] a v Zemských deskách ve vložce [číslo] na základě usnesení Krajského soudu civilního /prokázáno sdělením katastrálního úřadu ze dne [datum], knihovní vložka [číslo] vložka [číslo] Zemských desek/.

8. Z knihovní vložky pozemkové knihy [číslo] pro k. ú [část obce] bylo zjištěno, že žalobce dne [datum] nabyl na základě kupní smlouvy ze dne [anonymizováno] a [datum] předmětné pozemky koupí od [právnická osoba], a.s. Dne [datum], č. d. [číslo], bylo do pozemkové knihy pro předmětné pozemky vloženo vlastnické právo pro [anonymizována tři slova], a to podle dekretu prezidenta republiky č. 101/45 Sb. a vyhlášky ministerstva výživy ze dne ze dne 1. 7. 1947, č.j. 77.208/V-1947. Dne 18.1.1951, č. d. 675, bylo podle výměru ministerstva výživy ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo] [spisová značka] vloženo vlastnické právo pro [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova] a dne [datum], č. d. [číslo], byla vložena změna správy na [stát. instituce] / prokazováno knihovní vložkou pozemkové knihy [číslo] pro k. ú. [část obce], usnesení Krajského soudu civilního ze dne 15. 1. 1949, čj. Zd 209/49, č. d. 1068/49 9. Ze žádosti o poznamenání spornosti zápisu vlastníka pozemků parc. [číslo] vše v k. ú. [část obce], ze dne [datum] soud zjistil, že žalobce požádal [stát. instituce] z důvodu ochrany jeho práv s tím, že žalobce nikdy nepřestal být vlastníkem uvedených pozemků a z důvodu vedení předmětného řízení o poznamenání spornosti zápisu vlastníka pozemků uvedených /prokazováno cit. žádostí žalobce /.

10. Ze žádosti ze dne [datum], soud zjistil, že dřívější členové správní rady [anonymizována dvě slova] v [obec] a [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] v [obec] téhož dne požádali [příjmení] [anonymizována dvě slova] v [obec] o zrušení a výmaz národní správy koncernu [anonymizována dvě slova] v [obec] v obchodním rejstříku obou firem / prokazováno cit. žádostí /.

11. Z výpisu z katastru nemovitostí soud zjistil, že ke dni rozhodnutí je žalovaný [číslo] veden jako vlastník pozemků parc. [číslo] zapsaných na [list vlastnictví] pro k.ú. [část obce], [územní celek] a na [list vlastnictví] pro k. ú. [část obce] / pozemková parcela [číslo] žalovaný [číslo] je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník pozemků parc. [číslo] na [list vlastnictví] pro k. ú. [část obce] /prokazováno výpisy z katastru nemovitostí LV [číslo] vše pro k. ú. [část obce] /.

12. Z důkazu spisem zdejšího soudu, vedeného pod sp. zn. 13 C 264/2010, zejména z rozsudku čj. 13 C 264/2010 – 827 ze dne [datum rozhodnutí], soud dále zjistil, že„ [anonymizována tři slova] v [obec] pověřil [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] vedením koncernu [anonymizována dvě slova] v [obec] v rámci národní správy, což soud zjistil z pověření ze dne [datum]. Z dopisu [anonymizováno]. [příjmení] ze dne [datum] soud zjistil, že pozemky [anonymizována dvě slova] v [obec] v [obec] na [část obce] slouží nyní jako cvičiště [anonymizováno]. Dopisem ze dne [datum] byl [příjmení] správou [anonymizováno] vyzýván [anonymizována tři slova] o zaslání situačního plánu cvičiště (pozemků parc. [číslo]) a opisu pachtovní smlouvy uzavřené s bývalou německou policejní správou. Z dopisu závodní rady [anonymizována dvě slova] v [obec] ze dne [datum] soud zjistil, že závodní rada sděluje [anonymizována dvě slova], že jmenovaný [anonymizováno] splňuje podmínky pro znárodnění dle dekretu č. 101/ 1945, neboť v r. 1937 vystavili celkem 526.566 hl. piva. Majitelem podniku je [anonymizována dvě slova], nejde tedy o podnik, který by náležel společenstvu výdělkovému nebo hospodářskému. V dopise se konstatuje, že [datum] byla zavedena národní správa, která sestává z [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení]. Dopisem ze dne [datum] sděluje [anonymizována dvě slova] v [obec] [stát. instituce], že dopisem ze dne [datum] předložili návrh nájemní smlouvy veřejné technické správě s požadavkem, aby byl potvrzen a umožněno uzavření nájemní smlouvy. Vzhledem k tomu, že dosud nedostali odpověď, připomínají svůj předchozí dopis a žádají o meritorní rozhodnutí. Dopisem ze dne [datum] sděluje [anonymizována tři slova] [anonymizováno] v [obec], že ve věci pachtu parcel [číslo] a [číslo], že nemůže [anonymizována dvě slova] nabídnout pozemek kat. [číslo] neboť by tento pozemek nebylo možné ve lhůtě požadované pivovarem vyklidit. Jiné vhodné pozemky k dispozici nemá. Z důvodu nedostatku vhodných budov pro umístění státních úřadů a s ohledem na skutečnost, že označené pozemky byly již použity na stavbu provizorních úředních budov navrhuje, propachtování pozemků do konce [anonymizováno] [rok] bez možnosti výpovědi během smluvního poměru a žádá, aby [anonymizována dvě slova] od pololetní výpovědi upustil. [anonymizována dvě slova] ještě v tomto dopisu sděluje, že uhradí nájemné od [anonymizováno] [rok], dřívější nájemné je třeba požadovat od [anonymizováno] resp. [stát. instituce]. Dopisem ze dne [datum] sděluje [stát. instituce] národní správě [anonymizována dvě slova] v [obec], že Místní velitelství [anonymizována dvě slova] požádalo [datum] [anonymizováno] o stanovení přiměřeného nájemného z pozemků v ul. [ulice] ve vlastnictví [anonymizována dvě slova] v [obec]. Pozemky původně používané [anonymizováno] jako cvičiště byly v r. [rok] převzaty [anonymizována dvě slova] k výstavbě úředních budov. [anonymizována dvě slova] v [obec] se má vyjádřit k výši nájemného a současně sdělit, kdo užíval předmětné pozemky od r. [rok] a jaké nájemné bylo smluveno a placeno. Dopisem ze dne [datum] sděluje (zřejmě [anonymizována dvě slova] v [obec]) v odpovědi na dopis ze [datum], že pozemky parc. [číslo] na [ulice] třídě mají výměru 7.011 m2 ne pouze 3.720 m2. Pozemky byly zakoupeny dne [datum] od [právnická osoba] za cenu 2, [číslo] K. Cena byla stanovena [anonymizováno]. K [datum] nebyly pozemky nikomu pronajaty. Podle kupní smlouvy byly od podzimu [rok] pronajaty [příjmení] pořádkové policii. Jediný opis této smlouvy byl již dne [datum] poskytnut [anonymizováno]. Dopisem ze dne [datum] sděluje [stát. instituce] [anonymizována dvě slova], že za účelem přezkoumání žádosti [anonymizována dvě slova] ze dne [datum] o vyvlastnění pozemků v k. ú. [část obce] [číslo] bude na [datum] svolána informační porada. Výše uvedené skutečnosti soud vždy zjistil z výše uvedených dopisů, na které u každé skutečnosti odkazuje a které byly součástí listin předložených dne [datum] nebo [datum]. Z protokolu o schůzi podnikového ředitelství ze dne [datum] soud zjistil, že pozemky na [část obce] byly přejaty [anonymizována dvě slova], což bylo oznámeno na schůzi národní správy dne [datum]. [anonymizována dvě slova] projevilo zájem o dlouhodobý pronájem pozemků na [část obce], parc. [číslo]. Podmínky nájmu určené [anonymizována tři slova] nevyhovovaly, proto ministerstvo podalo návrh na vyvlastněním u [stát. instituce]. [anonymizováno] však návrh odmítl a odkázal na řízení meziministerské. Výměrem ze dne [datum] vydaným [stát. instituce] bylo za pozemky parc. [číslo] o celkové výměře 7.011 m2 vyměřeno nájemné ve výši max. 3 K/ m2, což soud zjistil z tohoto výměru. Odvolání proti tomuto výměru nebylo vyhověno, což soud zjistil z výměru ze dne [datum]. Z protokolu o schůzi podnikového ředitelství ze dne [datum] soud zjistil, že pozemky na [část obce] užívalo [anonymizováno] od [anonymizováno] [rok] do konce [anonymizováno] [rok]. K žádosti [anonymizováno] stanovil cenový úřad [anonymizováno] nájemné 3 K m2 a zaplacena byla částka 19.105 Kč. Podnik však bude uplatňovat zvýšení nájemného na 7 Kč na m2, neboť pozemek byl využíván jako cvičiště a nájemné bylo stanoveno nepřiměřeně nízko. V dopisu ze dne [datum] (soudu předložen v nepodepsané verzi) adresovaném ústřednímu ředitelství [anonymizována dvě slova], [obec] II, [ulice] ul., je konstatováno, že proběhla jednání na [anonymizována dvě slova] ohledně výměny pozemků za pozemky [číslo]. Není vyloučeno částečné postoupení dotčených pozemků na stát s tím, že zbývající část pozemků by mohla být využita k výstavbě původně plánovaných skladů. [anonymizována tři slova] byly zřízeny vyhláškou č. 1781/ 1946 Ú.l.I ze dne 13.9.1946 s účinností od 1.1.1946 a na tento podnik byl převeden veškerý majetek (majetková podstata) znárodněného podniku [anonymizována dvě slova] v [obec] kromě částky 1.000.000 Kč na starém vkladě a výslovně vyjmenovaných nemovitostí, mezi nimiž však nebyly nemovitosti předmětné, a také veškerý majetek (majetková podstata) znárodněného podniku [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] v [obec] s výjimkou 500.000 Kč. [anonymizována dvě slova] požádalo dne [datum] [ulice] [anonymizována dvě slova] v [obec] o provedení vyvlastňovacího řízení pro pozemky parc. [číslo] jejichž vlastníkem jsou [anonymizována dvě slova], [anonymizováno] a to proto, že na pozemcích jsou postaveny úřední budovy ministerstva techniky a vlastník pozemků nechce přistoupiti na dobrovolnou nájemní smlouvu. Z výměru ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], soud zjistil, že tímto výměrem byl s odkazem na § 4 odst. 7 zákona č. 115/ 1948 určen rozsah znárodnění majetkové podstaty podniku [anonymizována dvě slova] v [obec], jehož znárodnění bylo vyhlášeno vyhláškou ministra výživy ze dne 9.1.1946, č. 26 Ú.l. a jehož majetková podstata s výjimkou 1.000.000 Kč na starém vkladě a s výjimkou pozemkové parcely č. k. [číslo] a části pozemkové parcely č.k. [číslo] ve výměře 24 a 4m2 v kat. úz. [obec], byla vyhláškou ministra výživy ze dne 13. 9.1946 č. 1781 Ú.l. I začleněna do [anonymizována dvě slova], [anonymizováno] v [obec]. V bodě A I. písm. g) vyhlášky týkajícím se nemovitostí bylo mimo jiné konstatováno, že do majetkové podstaty znárodněného podniku patří nemovitosti uvedené ve vl. [číslo] desk zemských a vl. [číslo] poz. kn. kat. ú. [obec]. V odůvodnění tohoto výměru je uvedeno, že majetek popsaný v části A výměru patřil [anonymizována dvě slova] v [obec] a sloužil k rozhodnému dni [datum] jeho provozu, jak bylo zjištěno při komisionálním jednání dne [datum] a to jednak jako vlastní provozovny, jednak jako administrativní budova a práva provozu podniku nezbytná. Pokud pak majetek Ad A nesloužil provozu, tvořil s pivovarem jediný hospodářský celek, spjatý společným vedením, bilancováním a správou, takže podléhá znárodnění ve smyslu § 4a odst. 4 dekretu. [příjmení] [anonymizována dvě slova] v [obec] vydal dne [datum] výměr č. [anonymizováno] [číslo] [rok], kterým schválil plán novostavby provizorní úřední budovy v [obec] na [část obce], [ulice] ul. na pozemcích [číslo] a [číslo], což soud zjistil z tohoto výměru. [příjmení] [anonymizována dvě slova] v [obec] vydal dne [datum] výměr, kterým schválil stavbu garáží při provizorní úřední budově v [obec], [ulice] třídě. Dne [datum] vydal [příjmení] národní výbor v [obec] výměr č. [anonymizována dvě slova] (nyní [anonymizováno]) [číslo] [rok], kterým povolil užívání a obývání úřední budovy v [obec] – [část obce], ul. [ulice] tř. [anonymizována dvě slova] a [anonymizováno] provizorní úřední budovy. Užívání garáží v provizorní úřední budově pak bylo povoleno výměrem ze dne [datum] Tyto skutečnosti soud zjistil z citovaných výměrů (viz. č.l. 531 až 535 spisu). Výměrem ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [spisová značka] ministryně výživy vyňala pozemky dle PK [číslo] (nově č. kat. [anonymizováno]) zapsané ve vložce [číslo] zemských desek a pozemky dle [anonymizováno] [číslo] (nově č. kat. [anonymizováno]) zapsané ve vložce [číslo] pozemkové knihy pro kat. území [obec] – [část obce] bilanční hodnotě 3, 023.169 Kč ke dni [datum] a převedla je s účinností od [datum] do pravomoci ministra techniky, což soud zjistil z citovaného výměru….“ / citace rozsudku zdejšího soudu/.

13. Z ostatních listin provedených k důkazu v průběhu řízení soud již nezjistil žádné pro rozhodnutí relevantní skutečnosti.

14. Z řízení vedeného zdejším soudem pod sp. zn. 13 C 264/2010 soud zjistil, že žaloba, kterou se žalobce domáhal zřízení věcného břemene ve prospěch žalovaného [země] na pozemcích, k nimž svědčí právo vlastnické žalobci [příjmení] [anonymizováno] v [obec] a které se nacházejí v [katastrální uzemí], obci [obec], a jsou označeny v geometrickém plánu vyhotoveném dne [datum] [anonymizováno] [jméno] [příjmení], číslo geometrického plánu [číslo] parcelními čísly: [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo], byla zamítnuta rozsudkem zdejšího soudu čj. 13 C 264/2010 – 827 ze dne 13. 11. 2015, který ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 35Co 30/2016-901 ze dne 22. 3. 2016 nabyl právní moci dne [datum]. Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze se podává, že„ … Žalobce se domáhá uspořádání poměrů mezi odlišným vlastníkem pozemků a vlastníkem staveb na pozemku postavených, přičemž výrok rozsudku, který požaduje vydat, upravuje podle konkrétní právní úpravy, která by se podle jeho názoru měla na daný případ vztahovat, a to v návaznosti na znění přechodných ustanovení občanských zákoníků danou problematiku řešící. Žalobce současně tvrdí, že ačkoli již není zapsán jako vlastník předmětných pozemků v katastru nemovitostí, je jím i nadále, neboť vlastnictví k nim nepozbyl, a to s odůvodněním, že nedošlo k jejich znárodnění. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými a na ně navazujícími právními závěry soudu I. stupně, které na základě provedeného dokazování učinil, týkající se nedostatku aktivní legitimace žalobce. Hodnotí je jako zcela relevantní a vyslovené v souladu s judikaturou, na kterou soud I. stupně odkázal. V řízení bylo prokázáno, že [název žalobkyně] pozbylo vlastnictví k předmětným pozemkům dne [datum] (datum vyhlášení dekretu), a to základě Dekretu presidenta republiky č. 101/ 1945 Sb. ze dne 24. 10. 1945 v původním znění, neboť [anonymizováno], jehož součástí pozemky byly, splňoval podmínku pro znárodnění (v roce [rok] vystavil více než 150 000 hl piva - srov. § 1 odst. 1 bod 3. dekretu) a ministr vyhlásil s účinkem doručení vyhláškou ministra výživy ze dne 9. 1. 1946 č. 26/ 1946 Ú.l.I. podle § 1 odst. 4 dekretu č. 101/1945 Sb. [anonymizována dvě slova] v [obec] jako znárodněný podnik. Ministr ze znárodnění žádný majetek [anonymizováno], který byl znárodněn jako hospodářská jednotka, nevyňal. Znárodněny tedy byly i předmětné pozemky. Zákon znárodnění majetku nevázal na vyplacení náhrady za znárodněný majetek (srov. obsah § 7 dekretu č. 101/1945 Sb. a dekretu č. 100/1945 Sb., na který dekret č. 101/ 1945 Sb. v otázce náhrady odkazuje). Odvolací soud v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 275/95, podle kterého ke znárodnění podniků na základě znárodňovacích dekretů prezidenta republiky, byly- li splněny všechny zákonem požadované skutečnosti, došlo ex lege a nikoliv až příslušným správním rozhodnutím, byť vydaným na základě znárodňovacího dekretu. Znárodnění majetku je originálním způsobem nabytí vlastnictví. Stal-li se tedy vlastníkem, znárodněného majetku stát již ex lege dekretem č.101/ 1945 Sb. a toto platné nabytí vlastnictví bylo následně vyhlášeno vyhláškou ministra výživy č. 26/ 1946 Ú.l., nemůže se již stát jeho "novým" vlastníkem [anonymizováno] ve smyslu zák. č.115/1948 Sb. Na základě výše uvedeného je možné učinit jednoznačný závěr o tom, že žalobce není vlastníkem předmětných pozemků, a nemůže se proto domáhat požadované úpravy poměrů mezi odlišným vlastníkem pozemků a vlastníkem staveb na pozemku postavených. Je proto namístě žalobu zamítnout, neboť žalobce nemá aktivní legitimaci k předmětné žalobě, současně není důvod ani připouštět požadovanou změnu žaloby či postupovat podle § 153 odst. 2 o. s. ř., jak navrhuje žalobce v odvolání. Další skutečnosti uváděné žalobcem, které následovaly, nemohou uvedený závěr zvrátit. Není proto důvod se jimi zabývat. Irelevantní jsou proto závěry žalobce, týkající se nicotnosti popř. neplatnosti výměru ministra výživy ze dne [datum], event. dalších listin či jednání, pokud byly vydány či k nim došlo následně. Na uvedeném závěru rovněž nemůže nic změnit ani to, že v roce [rok] vydal stát vyhlášku č. 526/1991 Sb., kterou novelizoval vyhlášku č. 324/1991 Sb., stanovující závaznou osnovu pro vypracování privatizačního projektu, kde se uvádí, jaké skutečnosti má předkladatel projektu uvést do jednotlivých kolonek příslušného formuláře a kde je i uvedeno, že jako datum, ke kterému majetek přešel na stát, má být uvedeno datum zápisu nového vlastníka po znárodnění do pozemkové knihy. Vlastnictví k předmětným pozemkům by žalobce mohl získat zpět pouze na základě restitučních zákonů, a to pouze při splnění tam uvedených podmínek, k čemuž zatím nedošlo. Závěr o tom, že k přechodu majetku na [anonymizováno] v souvislosti se znárodňovacím dekretem prezidenta republiky dochází přímo ze zákona, je konstantní judikatorně ustálený závěr, který nebyl vyvrácen žádným rozhodnutím, na které žalobce odkazoval. Žalobcem předložená soudní rozhodnutí, která jsou ve prospěch restituentů, jsou založena na závěru, že nebyly splněny podmínky pro přechod majetku na [anonymizováno] v roce 1945 přímo ze zákona….“ / citace rozsudku Městského soudu v Praze /. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR čj. 28 Cdo 3897/2016 – 999 ze dne 20. 6. 2017 vyslovil NS ČR právní závěr:„ ….K otázce uplatnitelnosti (tvrzeného) vlastnického nároku podle obecných předpisů, v konkurenci s předpisy restitučními (coby legis specialis) lze z rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat v prvé řadě na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, v němž Nejvyšší soud vyložil, že ti, kteří by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou prosazení svých nároků domáhat podle obecného předpisu (občanského zákoníku). Uvedený závěr byl aprobován i rozhodovací praxí Ústavního soudu a rozšířen jí na případy, v nichž došlo ke ztrátě vlastnického práva před rozhodným obdobím z hlediska restitučních předpisů (tj. před 25. 2. 1948) a zvláštní předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy (srov. především stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.). Ve zmíněném stanovisku (jehož závěry následoval Ústavní soud i ve své další nálezové judikatuře a reflektoval je i soud dovolací) se uzavírá, že„ restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, čímž byla současně vyloučená možnost uplatnit tato práva podle obecných předpisů, ačkoliv by jinak bývalo v některých případech možné uplatnit k takovému majetku vlastnické právo podle obecných předpisů“ (srov. např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1677/12, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011); stejný závěr uplatní se také v případě vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, tedy před rozhodným obdobím (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1566/12, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3481/2007). To platí i v případě účastníka, jenž s odkazem na obecné předpisy tvrdí, že nepřestal být vlastníkem věci, jíž držbu převzal stát v rozhodném období, ač tento účastník sám nepodal žalobu o určení vlastnictví (k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2009). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je také ustálena v závěru, že zpochybnění správního aktu nebo určení následků jeho neexistence lze dosáhnout pouze prostřednictvím restitučních předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006, uveřejněný pod číslem 41/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 493/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 793/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1639/2004; k tomu srov. z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 9. 11. 1995, sp. zn. IV. ÚS 32/95). Shora citované závěry ustálené judikatury jsou uplatnitelné i v projednávané věci, v níž žalobní návrh sice nezní přímo na určení vlastnictví, ale kdy je pro rozhodnutí věci taktéž určující zejména vyřešení otázky vlastnictví k předmětným nemovitostem, jež byly (měly být) žalobci v poválečné době znárodněny podle dekretu prezidenta republiky č. 101/ 1945 Sb. a kdy své tvrzení o vlastnickém právu zakládá žalobce právě na zpochybnění zániku vlastnictví (a jeho nabytí státem) tímto znárodněním. Argumentaci dovolatele, že k zániku vlastnictví nedošlo pro konkrétně v dovolání rozváděná pochybení při znárodnění, jež je uplatňována mimo rámec restitučních předpisů, nelze proto přikládat právní relevanci. Z hlediska přípustnosti dovolání jsou také bezcenné a ryze akademické úvahy dovolatele o závaznosti stanoviska pléna Ústavního soudu, nejenom proto, že shora uvedené závěry jsou též výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž se Nejvyšší soud nemíní odchýlit, ale i proto, že na závěry zpochybňovaného plenárního stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS - st. 21/05 (jímž došlo zákonem předpokládaným postupem ke změně předchozí nálezové judikatury Ústavního soudu; srov. § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) navázal Ústavní soud právě i ve své další nálezové judikatuře (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 14/04, ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 346/03, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 280/04, nebo nález ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 881/07). Toliko při posuzování věci prizmatem restitučních předpisů (dle nichž však žalobce není k restituci oprávněnou osobou) byla by relevantní otázka určení okamžiku pozbytí vlastnictví (zda k němu došlo před restitučním předpisy vymezeným rozhodným obdobím) a s ní související otázka účinnost zákona č. 115/1948 Sb., resp. zodpovězení otázky,„ bylo-li znárodnění (realizované podle dekretu prezidenta republiky č. 101/ 1945 Sb.) jednorázovým aktem či procesem“ (zasahujícím do rozhodného období). Proto ani tato otázka (jejíž vyřešení není pro rozhodnutí věci podstatné) nemůže založit přípustnost dovolání. V souladu s ustálenou judikaturou je ovšem i ten závěr, že ke znárodnění podniků na základě znárodňovacích dekretů prezidenta republiky docházelo ex lege a nikoliv až příslušným správním rozhodnutím, byť vydaným na základě znárodňovacího dekretu (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 275/95, II. ÚS 336/01, I. ÚS 2816/09); v souzené věci bylo přitom současně zjištěno, že z majetku znárodňovaného podniku předmětné pozemky (stejně tak jako jakýkoliv jiný další majetek) vyňaty nebyly. Na účinky znárodnění nemělo by vliv ani případné pozdější nevyplacení náhrady (kdy na zmírnění majetkové křivdy, k níž došlo v rozhodném období neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek podle předpisů o znárodnění z let 1945 - 1948, avšak toliko v případě oprávněných fyzických osob, jež byly vlastníkem znárodněného majetku, pamatuje ustanovení § 2 odst. 3 věty druhé zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1325/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 28 Cdo 253/2005, a z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 192/96). Přitom i na otázku, zdali je nicotný výměr o určení rozsahu znárodnění majetkové podstaty podniku ([anonymizována dvě slova] v [obec], ze dne 29. 12. 1948, č. j. 128.230/V-1948) proto, že jej nevydal ministr výživy, nýbrž ministerstvo výživy, dává judikatura odpověď zápornou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod číslem 9/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1565/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2621/98). Konečně, rozhodovací praxi se nepříčí ani závěr odvolacího soudu, že k nabytí vlastnického práva znárodněním podle poválečných dekretů, k němuž - jak vidno shora - docházelo ze zákona, nebylo třeba intabulace (zápisu do pozemkových knih), jestliže takovou podmínku zákon k nabytí vlastnictví nestanovil (potud je rozhodnutí i v souladu s odkazovaným nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 16. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 1/95, v němž se uzavírá, že v případě přechodů a jiných změn vlastnictví - na rozdíl od převodů - byla intabulace potřebná jen tam, kde to výslovně zákon vyžadoval). K žalobcem uplatněné argumentaci kvazirestituční povahou projednávané věci je nutné v prvé řadě připomenout, že systém restitučních předpisů byl výrazem vůle zákonodárce napravit (pouze) některé majetkové křivdy, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to v rozsahu a za podmínek (osobních, věcných, časových), které stanoví zákon; bylo jen na vůli státu a od něj poskytnutým beneficiem, zda a jaká protiprávní jednání státu z doby minulé, a to rozporná s demokratickými hodnotami, po roce 1989 napraví a jakým způsobem (kromě již citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl ÚS-st. 21/05, srovnej dále např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 14/04, nález ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, či usnesení ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 3729/15). Rámec restitučního zákonodárství, vytyčený státem (jeho zákonodárcem) nemohou soudy v procesu zmírňování křivd překročit (a nemohou překlenout, nebyl-li žalobce platnou právní úpravou zahrnut do okruhu oprávněných osob). Postavení žalobce zde nelze připodobňovat k postavení církevních právnických osob v době„ prodlení“ (protiústavní nečinnosti) zákonodárce s vydáním zvláštního předpisu o majetkovém vyrovnání státu s církvemi, k jehož vydání se stát církvím sám zavázal jiným zákonem, jímž založil legitimní očekávání církevních právnických osob v přijetí takové právní úpravy, opírající se o výslovné zákonné zmocnění (srov. zejm. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, ze dne 31. 3. 2011 zn. II. ÚS 2326/07, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07). O případ takto nastaveného legitimního očekávání v restituci v souzené věci nejde a nejenom proto nelze podanou žalobu (jíž nadto žalobce uplatňuje nároky z vypořádání neoprávněné stavby) pojímat jako restituční či snad„ kvazirestituční“ ve smyslu jím odkazované judikatury, jež se proto v souzené věci neuplatní. Zakládá-li se rozhodnutí odvolacího soudu na závěru, že žalobce není vlastníkem předmětných nemovitostí v důsledku pozbytí vlastnického práva poválečným znárodněním, a není tak legitimován ve sporu o vypořádání neoprávněné stavby, nejsou již pro rozhodnutí věci relevantní ani otázky případného nabytí vlastnického práva žalovanou vydržením či smlčením, jež dovolatel předestírá v podaném dovolání a na nichž odvolací soud své rozhodnutí ve věci již ani nestaví (nehledě na to, že v případě otázky nabytí vlastnického práva smlčením, stejně tak jako při argumentaci„ rezponzem prof. Eliáše“ dovolatel odkazuje na svá dřívější podání, což však ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. výslovně zapovídá). Nejvyšší soud také neshledal důvodným žalobcův návrh, aby se obrátil na Soudní dvůr Evropské unie se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, neboť v řízení před ním nevyvstala otázka výkladu aktů přijatých orgány EU, neboť na žalobcem v této souvislosti formulované otázce rozhodnutí založeno není (žaloba byla zamítnuta nikoliv bez věcného projednání pro absenci naléhavého právního zájmu, nýbrž proto, že žalobce není vlastníkem předmětných nemovitostí a jako takový není věcně legitimován ani k vedení sporu z neoprávněné stavby) a kdy tedy ani jím konstruovaná otázka unijního práva (jíž sleduje spíše zpochybnění konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu a dovolacího soudu) není významná (relevantní) pro řešení daného případu (kdy byla by dána i jedna ze tří výjimek z povinnosti soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce; k tomu srov. rozhodnutí Soudního dvora v případu 283/81 CILFIT / 1982, ECR 3415) ….“ / citace usnesení Nejvyššího soudu ČR /.

15. Následně se včas podanou ústavní stížností žalobce jako stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, neboť měl za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a právo vlastnické, se zabýval Ústavní soud České republiky, který usnesením II. ÚS 2624/17 ze dne 28. 8. 2018, ústavní stížnost odmítl. V odůvodnění usnesení ÚS ČR vyslovil jeho právní názor:„ …..

2. Při hodnocení splnění podmínek řízení Ústavní soud předně konstatuje, že nepovažoval za nutné s ohledem na podstatu nyní projednávané věci revidovat názor Nejvyššího soudu vyslovený v usnesení ze dne 7. 11. 2013, č. j. 28 Cdo 1899/2013-285 (www.nsoud.cz), potvrzující postavení stěžovatele coby svébytné právnické osoby se způsobilostí mít práva a povinnosti, a tedy i způsobilostí být účastníkem řízení před Ústavním soudem, což bylo rozporováno ve vyjádření [právnická osoba], vedlejší účastnice řízení. Ústavní soud pouze stručně podotýká, že obecné soudy byly v projednávaném případě právním názorem vysloveným ve výše uvedeném usnesení Nejvyššího soudu vázány a nemohly se od něj odchýlit.

3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.

4. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh, stěžovatel se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 domáhal zřízení věcného břemene stezky, cesty a užívacího práva k blíže specifikovaným pozemkům ve prospěch [země] – [stát. instituce], jež v řízení o ústavní stížnosti vystupuje jako vedlejší účastník, a to za jednorázovou náhradu ve výši 9.020.185 Kč. Základem stěžovatelovy argumentace je tvrzení, že tento nadále zůstává vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť proces znárodnění neproběhl v souladu s tehdejším právním řádem. Obvodní soud žalobu jako nedůvodnou rozsudkem zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku o věci samé potvrdil. Rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu se opírá o závěr, že k podání žaloby v dané věci nebyl stěžovatel aktivně legitimován, neboť není vlastníkem předmětných pozemků, a to proto, že i tyto pozemky, coby součást majetkové podstaty podniku [anonymizována dvě slova] v [obec], byly znárodněny podle dekretu prezidenta republiky č. 101/ 1945 Sb., o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského. Nalézací i odvolací soud dále uvedly, že obnovení vlastnického práva stěžovatele k těmto pozemkům by bylo možné toliko na základě (a za podmínek) stanovených restitučními předpisy, k čemuž však zatím nedošlo, neboť dosavadní restituční předpisy na zmírnění stěžovatelem pociťované křivdy nepamatují.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). Důvody, proč tomu tak je, Nejvyšší soud vyložil v obsáhlém odůvodnění svého usnesení, a to způsobem, jenž zjevně překračuje i rámec zákonem vyžadovaných náležitostí pro takové rozhodnuti (srov. § 243f odst. 3 věty první o. s. ř.) a v němž reagoval na podstatné námitky stěžovatele.

6. Všechna výše uvedená rozhodnutí stěžovatel napadl nyní projednávanou ústavní stížností. V prvé řadě tvrdí, že obecné soudy zasáhly do jeho ústavního práva na spravedlivý proces tím, že se nevypořádaly s částí argumentace, kterou uvedl již v řízení před soudem prvého stupně. Stěžovatel konkrétně namítá, že výměr Ministerstva výživy Československé republiky, jímž byl dle tvrzení stěžovatele určen rozsah znárodnění, neobsahoval náležitosti předvídané tehdejšími katastrálními předpisy. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení ústavního práva na ochranu vlastnictví, k němuž mělo dojít v důsledku absence nástrojů jeho ochrany. Stěžovatel v zásadě namítá, že se jakožto právnická osoba nemůže dovolat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů ani podle předpisů restitučních. Uvádí, že mu obecné soudy odmítly poskytnout ochranu vlastnického práva, neboť nedostatečně přezkoumaly proces znárodnění předmětných nemovitostí. Za nedostatečně posouzený stěžovatel považuje především právní výklad znárodnění, tedy zda účinek znárodnění nastal již vyhlášením dekretu, či zda se jednalo o dlouhodobější proces a zda bylo potřeba k jeho završení vymezit majetek, jenž znárodnění podléhal, rozhodnutím ministra výživy, které stěžovatel považuje za nicotné. Za nedostatečně posouzenou stěžovatel považuje rovněž otázku, zda účinky znárodnění byly vázány na vyplacení náhrady, a dále zda bylo nezbytné, aby znárodněný majetek byl bezprostředně po znárodnění začleněn do národního podniku. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž interpretuje stanovisko Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005, přičemž má za to, že„ toto plenární rozhodnutí nesměřovalo k paušalizaci, ale ke snaze postavit základní pravidla pro ochranu vlastnického práva, aniž by se tím ovšem toto právo vyprázdnilo či tzv. znegovalo.“ Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti namítá, že nevypořádáním jeho majetkových nároků došlo k zásahu do legitimního očekávání stěžovatele daného předchozím jednáním vlády i parlamentu.

7. V doplněném podání stěžovatel dále rozvedl svůj výklad výše zmíněného rozhodnutí Pl. ÚS-st. 21/05. Dle stěžovatele nelze obecné předpisy ochrany vlastnictví použít pouze tehdy, když je dána možnost použití předpisů restitučních. V další části doplněného podání stěžovatel rozvádí a doplňuje svou argumentaci týkající se nastoupení účinků znárodnění….

14. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že hodnotil postup obecných soudů s ohledem na předmět řízení, jenž byl stěžovatelem vymezen již v žalobním petitu adresovaném nalézacímu soudu. Předmět řízení před obecnými soudy tedy spočíval ve zřízení věcného břemene v rozsahu práva služebnosti stezky, služebnosti cesty a služebnosti užívacího práva v rozsahu, který by jinak odpovídal právu stavby. Stěžovatel by v případě zřízení tohoto věcného břemene (služebnosti) vystupoval coby povinný. Ústavní soud připomíná, že povinným ze služebnosti, který nese povinnost ve prospěch jiného něco strpět (pati) nebo něčeho se zdržet (omittere), může být každý subjekt práva, který může být vlastníkem, tj. fyzická osoba, právnická osoba i stát. Z předchozí teze plyne, že povinným ze služebnosti může být v takových případech pouze ten, kdo je vlastníkem zatížené (služebné) věci (srov. Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 908). Jestliže však v projednávaném případě stěžovatel neměl postavení vlastníka předmětných nemovitostí, nebyla tak dána ani nezbytná podmínka zřízení věcného břemene a obecné soudy nemohly rozhodnout jinak, než způsobem pro stěžovatele nepříznivým.

15. Tento aspekt vzal v potaz rovněž nalézací soud, když uvedl následující:„ Soud se též zabýval otázkou, proč žalobce žaluje přímo na zřízení věcného břemene ve prospěch žalovaného k předmětným pozemkům, o kterých tvrdí, že je jejich vlastníkem, byť je tu rozpor mezi jím tvrzeným stavem a zápisem v katastru nemovitostí, když by se nabízelo jako vhodné a účelné, nejprve dosáhnout určení že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků, neboť otázka možnosti zápisu soudem zřízeného věcného břemene zatěžujícího předmětné pozemky za situace, kdy nebylo ještě určeno, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků tak, aby bylo možné dosáhnout změny zápisu vlastnického práva k předmětným pozemkům v katastru nemovitostí, je přinejmenším diskutabilní.“ Podstatná část argumentace stěžovatele předestřená v řízeních před obecnými soudy a zopakovaná v ústavní stížnosti však přesto směřuje k otázkám znárodnění. Jak ale správně podotkl Nejvyšší soud, tyto aspekty nebyly v probíhajícím řízení relevantní a měly by význam pouze při posuzování věci prizmatem restitučních předpisů, dle kterých však stěžovatel není oprávněnou osobou.

16. Obecné soudy přesto nad rámec výše uvedeného přistoupily rovněž k posouzení tvrzených vlastnických nároků stěžovatele. Na jejich postupu přitom Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodňovalo jeho kasační zásah. Obecné soudy se s námitkami stěžovatele řádně a podrobně vypořádaly a věc po právní stránce hodnotily přiléhavě. V této souvislosti je rovněž Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel své argumentační schéma neopouští ani v ústavní stížnosti, neboť jeho námitky jsou, jak již bylo výše zmíněno, pouze pokračováním polemiky s právními závěry obecných soudů, čímž nicméně stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.

17. Ústavní soud dále odkazuje na svou ustálenou judikaturu vztahující se k čl. 11 Listiny, jež je provázána s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) týkající se práva na majetek zakotveného v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak již Ústavní soud opakovaně uvedl, pojem "majetek" v kontextu tohoto ustanovení podléhá autonomnímu výkladu, tj. nezávislému na případné definici pojmu ve vnitrostátním právním řádu; a to navíc výkladu dosti širokému – zahrnuje nejen věci a nehmotné statky, ale v podstatně jakýkoli nárok či zájem majetkové povahy mající nějakou hodnotu. Vzhledem k okolnostem projednávaného případu je podstatné, že se přitom musí jednat o nárok či zájem existující, skutečný – ustálená judikatura ESLP pod pojmem "majetek" označuje buď "existující majetek", nebo majetkové hodnoty (včetně pohledávek), u nichž stěžovatel může tvrdit, že má alespoň "legitimní očekávání" jejich splnění; nestačí tedy pouhý výhled na získání či jen důvěra v budoucí získání majetku (srov. například nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/ 2004 Sb.), nález sp. zn. I. ÚS 642/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 79/33 SbNU 259), nález sp. zn. I. ÚS 353/04 ze dne 16. 6. 2005 (N 124/37 SbNU 563) a další; srov. též rozhodnutí velkého senátu ESLP o přijatelnosti ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice ze dne 10. 7. 2002 č. 39794/98, rozsudek ESLP ve věci Glaser proti České republice ze dne 14. 2. 2008 č. 55179/00 a další rozhodnutí ESLP citovaná v uvedených nálezech; podrobně viz též Bobek, M. Ochrana majetku (čl. 1 Protokolu č. 1). [příjmení] Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1257 an.).

18. Ústavní soud opakuje, že v projednávané věci stěžovatel pouze tvrdí, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, což však samo o sobě ještě nestačí k tomu, aby se účinně dovolal ochrany plynoucí z ústavně zaručeného práva na vlastnictví a jeho ochranu. Z argumentace stěžovatele navíc nelze dovodit ani legitimní očekávání, že by snad mělo být jeho vlastnické právo uznáno v budoucnu. Ústavní soud se proto se závěry obecných soudů, že legitimní očekávání stěžovatele je zcela nepodložené, ztotožňuje, resp. nespatřuje v tomto závěru žádný ústavněprávní deficit….“ / citace Usnesení Ústavního soudu ČR /.

16. Soud vycházel i z judikatury Ústavního soudu ČR, především ze Stanoviska Pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/05 ze dne 1. 11. 2005, z kterého se podává, že I. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. II. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Ve svém stanovisku Ústavní soud ČR rovněž uvedl, že„ ……Předpisy, jejichž účelem bylo zmírnit alespoň některé převážně majetkové křivdy způsobené v době po 25. únoru 1948 (zákon č. 87/1991 Sb., zákon č. 229/1991 Sb., zákon č. 243/1992 Sb., zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, zákon č. 298/1990 Sb., zákon č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, zákon č. 172/1991 Sb. spolu s předpisy vydanými k jejich provedení, a v některých svých aspektech rovněž zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, případně zákon č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jsou ne zcela sourodou skupinou norem, ne vždy shodné terminologie, avšak vždy téhož účelu. Zákonodárce při jejich konstituování vycházel z faktického stavu v roce 1990 nebo o málo později, vědom si nejen v té době ještě se z paměti nevytrácejících důvodů, které jej k takovému zásahu do vlastnických práv vedly, ale rovněž nutnosti limitovat změnu ve vlastnických vztazích tak, aby zůstala přiměřená účelu, který jí byl sledován a který je nejlépe vyjádřen právě v ustanovení § 1 zákona č. 229/1991 Sb. a preambuli zákona č. 87/1991 Sb., tedy k cílené a přesně vymezené změně v rozdělení majetku, které v té době panovalo. Takto jasně vyjádřená vůle má o to závažnější obsah, neboť k tomuto kroku nebyl povinován. Byť k majetkovým křivdám, které mínil zmírnit (nikoliv napravit), došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, neboť jeho vlastnická práva i vlastnická práva osob, která v mezidobí tento majetek nabyla, nejsou závislá na protiústavních normách nebo postupech, které je původně zakládaly. Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu – přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04, bude uveřejněn ve Sbírce rozhodnutí, svazek 35, nález č. 192). Shodně to vyjádřil rovněž Maďarský Ústavní soud (rozhodnutí 27/1991 ze dne 20. dubna 1991 a 15/1993 ze dne 12. března 1993). Evropský soud pro lidská práva pak ve svých rozhodnutích takto stanovenou hranici nezpochybnil, nýbrž naopak zřetelně konstatoval (např. v rozhodnutí ze dne 7. března 2003 Jantner proti Slovensku, rozhodnutí ze dne 22. června 2004 Broniowski proti Polsku), že článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručující ochranu vlastnického práva,„ nemůže být vykládán tak, že by jakkoli omezoval svobodu smluvních států při výběru podmínek, za kterých přistoupí k navracení majetku, který na ně byl převeden před tím, než ratifikovaly Úmluvu. Rovněž nijak neomezuje jejich svobodu stanovit působnost restitučních norem a podmínky, za kterých lze majetek vrátit osobám, které ho byly zbaveny.“ (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jantner proti Slovensku, shodně rozsudek jeho velkého senátu ve věci Kopecký proti Slovensku). Právo na obnovení vlastnického práva jím tedy nadále garantováno není................ Vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. Současně základní restituční zákon, kterým je zákon o mimosoudních rehabilitacích v preambuli výslovně vyloučil z restitucí majetek, který přešel na stát před rozhodným obdobím. Není tedy pravda, že tento zákon neřeší jiný majetek, než ten, který přešel na stát až v rozhodném období, ale ve skutečnosti se týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl za období do konce roku 1989. Tím, že v preambuli vylučuje nápravu majetkových křivd„ z období ještě vzdálenějších, včetně křivd na občanech německé a maďarské národnosti“, uzákonil, že tento majetek je ve vlastnictví státu, a nelze na něj uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Ústavní soud opakovaně připomněl, že restituční předpisy tvoří komplex a je třeba je vždy vykládat v jejich vzájemné souvislosti, s ohledem na cíl, který byl jejich přijetím vytyčen (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 691/01, věta první), a to zmírnění některých majetkových křivd nastalých v tzv. rozhodném období. Lze mít za to, že výsledkem jejich přijetí a následné aplikace mělo být rovněž nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích. Takový požadavek je nezbytný pro další existenci České republiky jako právního státu, jehož základním pilířem je rovněž princip právní jistoty. Uvedená zásada pak Českou republiku nově zavazuje i ve vztahu a v rámci přejatých závazků při vstupu do Evropské unie Ústavní soud sice nastolil tendenci odčiňovat křivdy v co možná nejširším rozsahu, vždy však v rámci předpisů, které jsou ke zmírnění těchto křivd přijaty, a vždy, a to je zejména nutné zdůraznit, s ohledem na státem legitimovanou vůli k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 – 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., v době totalitního systému uplatňovaného komunistickou stranou, nikoliv křivd jiných. Tato vůle státu je jasně vymezená právě restitučními zákony a jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony určeném je náprava přípustná……………….. Ústavní soud musí připomenout, že ani na období před vymezeným datem, především období let 1945 až 1948, nelze pohlížet jako na období právního nebo společenského poklidu, neboť toto období je charakteristické právě rozsáhlou snahou po rekonstrukci poměrů ve státě ve smyslu narovnání právního i hospodářského řádu zasaženého válkou a obdobím poválečným, mnohdy nedůslednou a chaotickou snahou přizpůsobit tento řád změnám již nastalým, včetně přesunu mas obyvatel v pohraničních oblastech souvisejícího nejdříve s nuceným odchodem českých obyvatel po uzavření Mnichovské dohody do vnitrozemí a aktuálním vylidněním těchto oblastí odsunem německého obyvatelstva na základě přijatého mezinárodního uspořádání. Na tuto snahu je však i nyní nutno pohlížet z hledisek historických, právních i společenských názorů tehdejších, nikoliv dnešních. Toto stanovisko vyslovil Ústavní soud již jednou – při posuzování ústavnosti dekretu prezidenta republiky č. 108/ 1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, ve znění pozdějších předpisů, (nález Ústavního soudu ze dne 8. března 1995 sp. zn. Pl. ÚS 14/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález. č. 14; vyhlášen pod č. 55/1995 Sb.):„ …to, co přichází z minulosti, musí sice i tváří v tvář přítomnosti hodnotově obstát, toto hodnocení minulého nemůže však být soudem přítomnosti nad minulostí. Jinými slovy, řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti, jenž je již poučen dalšími zkušenostmi, z těchto zkušeností čerpá a na mnohé jevy pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem.. K ochraně práva, pro niž existovala právními předpisy vymezená procesní cesta, jíž instanční i soudní kontrola správních rozhodnutí svou zvláštní povahou bezpochyby je, tedy nelze využít dodatečně poté, co takový prostředek již nelze uplatnit, cestu žaloby, jejíž účel je odlišný…..“. Ústavní soud se dále zabývá otázkou, proč nelze shledat naléhavý právní zájem na určovací žalobě, když vlastnické právo žalobce bylo dotčeno před desítkami let a podáním této žaloby je uváděn v nejistotu vlastník současný a dospěl k závěru uvedenému v právní větě výše citované. Na toto stanovisko Pléna Ústavního soudu odkazují i pozdější nálezy, např. I. ÚS 203/10, kdy byla ústavní stížnost stěžovatele zamítnuta. Ústavní soud v naposledy zmíněném nálezu konstatoval, že obecné soudy rozhodly v souladu s judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, kdy soudy nemohou provádět revizi znárodňovacího procesu. Je třeba důsledně rozlišovat mezi přechodem vlastnictví k nemovitosti, ke kterému docházelo podle dekretu (ex lege) od převodu smluvního, kdy je vyžadován knihovní zápis.

17. Vzhledem ke shora citované judikatuře vyšších soudů se soud ztotožnil s argumentací žalované strany a dospěl k jednoznačnému závěru, že zdejší soud není oprávněn jakkoli přezkoumávat proces znárodnění, ale je oprávněn pouze zjišťovat, jaké právní předpisy se na znárodnění vztahují a zda byl podnik jako znárodněný vyhlášen, příp. zda nějaký majetek byl ze znárodnění vyňat.

18. Dekretem presidenta republiky č. 101/ 1945 Sb. ze dne 24. 10. 1945 v původním znění podle ustanovení § 1 (1) se dnem vyhlášení tohoto dekretu znárodňují mimo jiné i [anonymizováno], které vystavily v roce 1937 více než 150.000 hl. piva a o tom, zda jsou splněny podmínky pro znárodnění rozhoduje ministr výživy.

19. Podle ust. § 4 cit. dekretu (1) znárodněním nabývá československý stát vlastnictví znárodněných podniků v rozsahu níže stanoveném. (2) Znárodnění se týká veškerých nemovitostí, budov a zařízení, sloužících provozu znárodněného podniku, veškerého příslušenství podniku, počítajíc v to všechna práva (patenty, licence, živnostenská oprávnění, známky, vzorky a pod.), směnky, cenné papíry, vkladní knížky, hotovosti a pohledávky k podniku náležející, jakož i všech hotových a nedokončených výrobků, polotovarů, zásob a hmot, které patří podniku v den počátku účinnosti tohoto dekretu. Ložisek a nalezišť surovin a movitostí a práv sloužících trvale provozu podniku se týká znárodnění, i když náležejí někomu jinému než vlastníku podniku. (3) Zároveň s podnikem se znárodňují v rozsahu plynoucím z ustanovení odstavce 2 i veškeré pomocné podniky a pomocné závody, náležející témuž vlastníku, jakož i veškeré podniky a závody, které tvoří s podnikem znárodněným nerozlučný hospodářský celek. (4) Náleží-li znárodněný podnik komanditní společnosti na akcie, akciové společnosti nebo společnosti s ručením obmezeným, které jsou kapitálově zvlášť silné, nebo u kterých jsou kapitálové účasti na nich rozptýleny na značný počet účastníků, nebo jejichž podnikání zahrnuje poměrně širokou oblast, znárodňuje se veškerý jejich majetek, jakož i podniky koncernové, u kterých jim náleží více než polovina kapitálu nebo na které mají rozhodující vliv. (5) Jde-li o jiné vlastníky, než o kterých jest ustanoveno v odstavci 4, vyjme ministr výživy, na Slovensku v dohodě s pověřencem pro výživu a zásobování, ze znárodnění jednotlivé majetkové kusy, majetkové soubory nebo práva, pokud jich není nezbytně třeba k provozu znárodněného podniku, a ponechá je dosavadnímu vlastníku.

20. Na základě shora uvedených zjištění soudu, právního hodnocení v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu ČR ve věci projednávané zdejším soudem pod sp. zn. 13 C 264/2010 ve věci týkající se žalobce a jeho vztahu ke shodným pozemkovým parcelám, kdy byla otázka vlastnictví žalobce k předmětným pozemkům řešena jako otázka předběžná, kdy od judikovaných závěrů soud neměl důvodu se odchýlit, proto mu nezbylo než žalobu zamítnout s tím, že žalobce není vlastníkem předmětných pozemků.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a ve věci plně úspěšným žalovaným přiznal proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení žalovaných představují 7 režijních paušálů po 300 Kč / účast při ústním jednání soudu dne [datum], [datum], [datum], 3 úkony přípravy na ústní jednání, 1x písemné vyjádření k žalobě / dle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř., účtovaných dle vyhl. č. 254/2015 Sb. Celková výše nákladů řízení činí 2 100 Kč, lhůta k plnění je dána ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.