Ústavní soud · Usnesení

II. ÚS 528/02

Rozhodnuto 2005-02-02 · ECLI:CZ:US:2005:2.US.528.2002

Právní věta

> Ústavní soud zastává názor, že ve sporu o určení vlastnictví, který se opírá o tvrzenou neexistenci listiny prokazující přechod vlastnictví na stát, ke kterému mělo dojít před desítkami let, nelze trvat na tom, že jediným důkazem o existenci listiny je listina samotná. Postup soudu, pokud z jiných důkazů, které nepřímo prokazují její existenci, dovodil, že existovala, považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, z jakých důkazů, které byly před soudem provedeny, dovodil, že taková listina musela existovat. Jeho hodnocení důkazů plně odpovídá postupu stanovenému v ustanovení § 132 a násl. o. s. ř.
Nelze dovodit naléhavý právní zájem na určení vlastnictví tam, kde podle restitučního zákona bylo možné uplatnit nárok na vrácení majetku a z nějakých důvodů takovému požadavku vyhověno nebylo. Tyto předpisy totiž vycházely z předpokladu, že majetek, který v rozhodné době přešel na stát, bez ohledu na to, zda na základě platného titulu, se stal vlastnictvím státu. <

Citované zákony (17)

Rubrum

> Ústavní soud zastává názor, že ve sporu o určení vlastnictví, který se opírá o tvrzenou neexistenci listiny prokazující přechod vlastnictví na stát, ke kterému mělo dojít před desítkami let, nelze trvat na tom, že jediným důkazem o existenci listiny je listina samotná. Postup soudu, pokud z jiných důkazů, které nepřímo prokazují její existenci, dovodil, že existovala, považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, z jakých důkazů, které byly před soudem provedeny, dovodil, že taková listina musela existovat. Jeho hodnocení důkazů plně odpovídá postupu stanovenému v ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. Nelze dovodit naléhavý právní zájem na určení vlastnictví tam, kde podle restitučního zákona bylo možné uplatnit nárok na vrácení majetku a z nějakých důvodů takovému požadavku vyhověno nebylo. Tyto předpisy totiž vycházely z předpokladu, že majetek, který v rozhodné době přešel na stát, bez ohledu na to, zda na základě platného titulu, se stal vlastnictvím státu. <

Výrok

Ústavní soud rozhodl v senátu o ústavní stížnosti K. k. p. na S., zastoupené JUDr. H. K., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2000, č. j. 5 Co 2911/99-97, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2002, č. j. 20 Cdo 1261/2000-12, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, a Z. d. H., zastoupeného JUDr. A. P., advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění

Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2002, č. j. 20 Cdo 1261/2000-123, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2000, č. j. 5 Co 2911/99-97, se zamítá.

Poučení

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje náležitosti, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu České republiky. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejího práva, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud si k přezkoumání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Písku, sp. zn. 4 C 398/99, z něhož vyplynulo následující: Rozsudkem ze dne 29. 7. 1999, č. j. 4 C 398/99-26, zamítl Okresní soud v Písku návrh na určení, že stěžovatelka je vlastnicí domu č. p. 13 - objekt bydlení (statek J.) v k. ú. N., okres P. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl mimo jiné k závěru, že předmětná nemovitost přešla na stát již v roce 1921 podle zák. č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 2.2000, č. j. 5 Co 2911/99-97, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění "Zamítá se návrh na určení, že navrhovatel je vlastníkem domu čp. 13 - objekt bydlení (statek J.) stojícího na stavební parcele č. 80 v kat. ú. N., okres P.". Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a připustil dovolání k otázce, zda rozhodnutí o výsledku revize pozemkové reformy vydané revizní komisí Ministerstva zemědělství podle zák. č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy (dále jen "zákon. č. 142/1947 Sb."), které nebylo intabulováno, je titulem pro přechod vlastnictví na stát s účinností od 1. 1. 1951. Odvolací soud doplnil důkazní řízení soudu prvého stupně o další listiny. V odůvodnění svého rozhodnutí v prvé řadě přisvědčil námitkám stěžovatelky, které směřovaly proti závěru soudu prvého stupně, dle něhož došlo k přechodu vlastnictví k předmětné nemovitosti na stát již v roce 1921. Dále souhlasil i s tím, že žádná z listin, jež měl k dispozici soud prvního stupně, není rozhodnutím o převzetí nemovitosti státem, které předpokládá ustanovení § 26 a násl. zák. č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový (zákon náhradový) ve spojení s § 2 odst. 2 zák. č. 142/1947 Sb. I odvolací soud totiž dospěl k závěru, že s ohledem na uvedené ustanovení zák. č. 142/1947 Sb. by muselo existovat nějaké rozhodnutí Ministerstva zemědělství o převzetí majetku, aby majetek přešel revizí první pozemkové reformy na stát. Konstatoval však, že takové rozhodnutí přesto vydáno bylo. V listině nazvané "Hlavní zápis o převzetí a odevzdání nemovitostí získaných revizí první pozemkové reformy ve V. M." ze dne 10. 4.1948 se totiž hovoří o rozhodnutí, které se mělo týkat nemovitostí, mezi něž patřila i nemovitost předmětná. Skutečnost, že se rozhodnutí Ministerstva zemědělství - revizní komise - nedochovalo, neznamená, že neexistuje. V řízení též nebylo prokázáno, že by bylo zrušeno. Podle soudu bylo nepochybné, že jde o rozhodnutí vydané podle zákona č. 142/1947 Sb., kterým se rozhodovalo o výsledku revize první pozemkové reformy ve vztahu k předmětné nemovitosti. Soud jej proto považoval za právní důvod nabytí předmětné nemovitosti státem. Povinnost intabulace odpadla účinností občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. (dále jen "zákon č. 141/1950 Sb."), tj. ke dni 1. 1. 1951, a k témuž dni předmětnou nemovitost také stát nabyl. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 29. 5. 2002, č. j. 20 Cdo 1261/2000-123, zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pokud stěžovatelka ve svém dovolání tvrdí, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství, z jehož existence vycházel odvolací soud, neexistuje, jde o námitku skutkovou, kterou v projednávaném případě nemůže zkoumat. Stěžovatelka též nenapadla posouzení otázky, pro niž odvolací soud založil přípustnost, neboť výslovně uvedla, že nepochybuje o tom, že od účinnosti zák. č. 141/1950 Sb. neměl zápis do pozemkových knih konstitutivní účinek. Napadené rozhodnutí proto nelze podrobit přezkumu. Stěžovatelka ve svém dovolání poukazovala také na to, že rozhodnutí revizní komise bylo pouze rozhodnutím podkladovým pro samotné rozhodnutí ministerstva. Vzhledem k tomu, že je nutné vycházet z toho, že odvolací soud byl o existenci rozhodnutí Ministerstva zemědělství přesvědčen, pak je zjevné, že úvahy o postavení revizní komise v procesu rozhodování podle ustanovení § 2 odst. 2 zák. č. 142/1947 Sb., jsou pro výsledek sporu nevýznamné. Správnost napadeného rozhodnutí nebylo možno prověřit ani prostřednictvím dovolacího důvodu, uvedeného podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jak dále dovolací soud dovodil. Stěžovatelka napadá rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu České republiky projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že dovolací soud nesprávně posoudil její dovolání, neboť nenamítala nedostatky skutkových závěrů odvolacího soudu, ale uplatnila námitku právní, v rámci dovolání přípustnou. Dovolací soud též stěžovatelce vytkl, že se jí nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Soud se však údajně uplatněnými důvody dovolání nezabýval. Měl se především zabývat otázkou, kterou vymezil odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí, k níž připustil dovolání. Stěžovatelka v souladu s tím požadovala posouzení toho, zda "rozhodnutí revizní komise je tedy podkladem pro rozhodnutí ministerstva, ale není rozhodnutím ministerstva - nemůže být tedy důvodem vzniku vlastnického práva státu, ale mohlo by být jen podkladem pro správní akt, kterým by se toto vlastnictví konstituovalo". Ve svém dovolání neargumentovala nesprávností skutkových zjištění, ale jednoznačně otázkami právního charakteru. Dovolací soud se mylně soustředil na otázku intabulace, která však nebyla předmětem sporu. Nesoustředil se na vyřešení "právního závěru, jež jako základ rozhodování byl připuštěn odvolacím soudem". Mylně vztáhl problém skutkových zjištění, spočívající v nedoložení potřebného správního aktu, jako "doličného" dokumentu k přechodu vlastnického práva. Jinými slovy, stěžovatelka tedy byla, jak sama uvádí, "v naději, že připuštěné dovolání vyřeší zásadní právní otázku pro rozhodování předchozích instancí". Cíl jejího dovolání byl však zmařen tím, že se dovolací soud zabýval jiným, jí nenamítaným právním problémem. Dovolací soud též svévolně zaměnil povahu dovolacího důvodu na základ skutkový, namísto otázky právního významu. Také krajský soud se zjevnými důkazními nedostatky dospěl k závěru pro stěžovatelku nepřijatelnému. Pokračoval ve "spekulativní argumentaci" soudu prvního stupně. Jeho právní závěry jsou v extrémním rozporu se závěry dokazování, jednoznačně obsaženými v odůvodnění jeho rozhodnutí. Toto rozhodnutí označuje za "překvapivé" i s ohledem na skutečnost, že "spekulativní" závěr odvolacího soudu není průkazně odůvodněn. Stěžovatelka svou ústavní stížnost doplnila podáním ze dne 16. 2. 2004, jímž hodnotí postup dovolacího soudu též jako odepření spravedlnosti. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. 24 Cdo 1238/98, které údajně přisvědčuje důvodům jejího dovolání. Usuzuje z něj proto, že Nejvyšší soud České republiky je kompetentní o analogické právní otázce rozhodnout. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaslal ústavní stížnost i její doplnění k vyjádření Nejvyššímu soudu České republiky a Krajskému soudu v Českých Budějovicích, jako účastníkům řízení, a Z. d. H., jako vedlejšímu účastníku řízení. Nejvyšší soud České republiky ve svém vyjádření sdělil, že si za svým rozhodnutím stojí. Zopakoval částečně své argumenty, obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Doplnil, že si je vědom toho, že - objektivně - byly v dané věci "ve hře" i jiné otázky, které však nebyly v řízení otevřeny tak, aby se k nim mohl vyjádřit. Je proto přesvědčen, že se svým rozhodnutím ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky nedotkl, a má tudíž za to, že ústavní stížnost není důvodná. Navrhuje, aby ji Ústavní soud zamítl. Svůj názor nezměnil ani ve své reakci na doplnění ústavní stížnosti ze dne 22. 3. 2004. Krajský soud v Českých Budějovicích také vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížnost je nedůvodná. S odkazem na odůvodnění svého rozhodnutí tvrdí, že k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo. Odvolací soud přípustným způsobem doplnil dokazování soudu okresního a na základě nového listinného důkazu dospěl ke skutkovému závěru, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství, předpokládané zákonem č. 142/1997 Sb., konkrétně ustanovením § 2 odst. 2 cit. zák., bylo vydáno, ačkoli se jako listina nedochovalo. Právní závěr o tom, že v důsledku vydání tohoto rozhodnutí přešel majetek na stát, je výsledky dokazování podložen a nejde o spekulativní závěr. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. K doplnění ústavní stížnosti se krajský soud nevyjádřil. Vedlejší účastník zaslal Ústavnímu soudu nejprve vyjádření (ze dne 25. 9. 2002), které nebylo sepsáno advokátem a nebyla k němu ani přiložena příslušná plná moc. Vzhledem k tomu, že zákon o Ústavním soudu požaduje, aby byli účastníci řízení před Ústavním soudem právně zastoupeni (§ 30 cit. zákona), Ústavní soud k tomuto prvému vyjádření nepřihlédl a vedlejšího účastníka vyzval, aby vady svého podání odstranil. Vedlejší účastník následně, již řádně zastoupený, ve svém dalším podání navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Tvrdí, že stěžovatelka pouze "není spokojena" s právním posouzením věci odvolacím soudem, v čemž však nelze spatřovat porušení jejích ústavně zaručených práv. Toto své vyjádření vedlejší účastník dne 2. 1. 2003 doplnil a sdělil, že na základě rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu, Okresního úřadu Písek, ze dne 11. 11. 2002, č. j. PÚ/5049/92/1-Kh,Bn, se pan J. F. a pan K. F., oba bytem N., stali podílovými spoluvlastníky (každý jednou polovinou) domu čp. 13 na st. p. č. 80 s vedlejšími stavbami a st. p. č. 80 o výměře 6.417m2 v kat. úz. N. Změna vlastnictví byla již zapsána na příslušném listu vlastnictví. K doplnění ústavní stížnosti, jež mu bylo také zasláno k vyjádření, pak v přípise ze dne 11. 3. 2004 odkazuje na své předchozí vyjádření s tím, že se tedy na základě rozhodnutí oprávněného státního úřadu stal vlastníkem nemovitostí někdo, kdo nebyl a není účastníkem sporu o určení vlastnictví. Případné rozhodnutí ve prospěch stěžovatelky by směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí kompetentního státního orgánu, které není napadeno. I na základě této skutečnosti je tedy podle vedlejšího účastníka namístě ústavní stížnost odmítnout. Ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Ústavy, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Meritum projednávané věci spočívá právě v posouzení otázky, v jaké míře byl postup obecných soudů, které zjevně neaplikovaly kogentní zákonné ustanovení, vybočující z mezí hlavy páté Ústavy. Pokud jde o rozhodnutí krajského soudu je základní námitkou ústavní stížnosti tvrzení, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces tím, že jeho právní závěry jsou v extrémním rozporu se závěry dokazování. Tento rozpor spatřuje ve skutečnosti, že krajský soud na jedné straně činí závěr, že nebylo dohledáno žádné rozhodnutí potřebné k intabulaci přechodu vlastnického práva, přesto však konstatoval, že takové rozhodnutí vydáno bylo. Ústavní soud zastává názor, že ve sporu o určení vlastnictví, který se opírá o tvrzenou neexistenci listiny prokazující přechod vlastnictví na stát, ke kterému mělo dojít před desítkami let, nelze trvat na tom, že jediným důkazem o existenci listiny je listina samotná. Postup soudu, pokud z jiných důkazů, které nepřímo prokazují existenci takové listiny, dovodil, že taková listina existovala, považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, z jakých důkazů, které byly před soudem provedeny, dovodil, že taková listina musela existovat. Jeho hodnocení důkazů plně odpovídá postupu stanovenému v ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit za překvapivé. Důkaz, o který opřel svůj závěr, byla listina nazvaná "Hlavní zápis o převzetí a odevzdání nemovitostí získaných revizí první pozemkové reformy V. M., majitel K. k. p. na S. v P.". Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 16. 2. 2000, který je na č. l. 94 spisu, vyplývá, že tento důkaz byl proveden a zástupce stěžovatele se k němu podrobně vyjádřil. Z jeho vyjádření, které je zachyceno v protokole o jednání, vyplývá, že obsah listiny pochopil, zejména skutečnost, že jde o listinu, která byla k důkazu čtena k prokázání přechodu majetku za stát, neboť právě s touto otázkou se ve svém vyjádření vypořádával. Okolnost, že soud obsah listinného důkazu posoudil jinak, než jak to učinil ve svém vyjádření zástupce stěžovatele, nelze chápat jako překvapivé rozhodnutí. Nelze přisvědčit námitce stěžovatelky, že Nejvyšší soud porušil článek 36 odst. 1 Listiny tím, že zmařil věcné projednání dovolání s odůvodněním, že otázku zásadního právního významu tak, jak byla vymezena stěžovatelkou v dovolání, posoudil jako otázku skutkovou. V tomto případě bylo dovolání přípustné podle § 236 odst. 1 o. s. ř., ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud formuloval ve výroku svého rozhodnutí otázku zásadního právního významu ve smyslu, zda rozhodnutí o výsledku revize pozemkové reformy, vydané revizní komisí Ministerstva zemědělství podle zákona č. 142/1947 Sb., které nebylo intabulováno, je titulem pro přechod vlastnictví na stát s účinností od 1. 1. 1951. Jen tuto otázku mohl dovolací soud v rámci dovolacího řízení řešit. Stěžovatelka však v dovolání uvedla, že napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu s výjimkou rozhodnutí o připuštění dovolání, neboť se "v žádném případě nemůže ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že nedohledané rozhodnutí o výsledku revize pozemkové reformy, vydané revizní komisí Ministerstva zemědělství podle zákona č. 142/1947 Sb., které nebylo intabulováno, je titulem pro přechod vlastnictví na stát s účinností od 1. 1. 1951". Naopak, pokud jde o otázku zásadního právního významu, jak ji vymezil odvolací soud, uvedla, že "nepochybuje o tom, že od účinnosti tzv. středního občanského zákona č. 141/1950 Sb. neměl zápis do pozemkových knih konstitutivní účinek a že tam, kde došlo k úkonům, jež by spolu se zápisem do pozemkových knih vedly ke změně v osobě vlastníka, stalo se tak právě účinností zmíněného občanského zákoníku, tj. právě dnem 1. ledna 1951". Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka v dovolání namítala nesprávné skutkové zjištění, které spatřovala ve skutečnosti, že odvolací soud vzal za prokázané, že muselo být vydáno rozhodnutí o výsledku revize pozemkové reformy, vydané revizní komisí Ministerstva zemědělství podle zákona č. 142/1947 Sb. na základě nepřímých důkazů o její existenci, ačkoliv ona je toho názoru, že jediným důkazem může být listina samotná. Ústavní soud proto musí dát za pravdu Nejvyššímu soudu, že stěžovatelka uplatnila v dovolání námitku nikoliv právní, ale skutkovou, kterou však nemohla v rámci dovolacího přezkumu podle § 239 odst. 1 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000, uplatnit. Ústavní soud přitom odkazuje na nález, sp. zn. III. ÚS 253/96, ve kterém vyslovil závěr, že formuloval-li soud ve svém výroku právní otázku, kterou pokládal za rozhodnutí zásadního významu po stránce právní, je jen tato otázka otevřena dovolacímu přezkumu. Ústavní soud konstatuje, že v poslední době jsou stále častěji žaloby o určení vlastnictví využívány k pokusům o navrácení majetku tam, kde restituční předpisy nevytvořily podmínky pro jeho vydání. K tomu však žaloby o určení sloužit nemohou. Nelze totiž dovodit naléhavý právní zájem na určení vlastnictví tam, kde podle restitučního zákona bylo možné uplatnit nárok na vrácení majetku a z nějakých důvodů takovému požadavku vyhověno nebylo. Tyto předpisy totiž vycházely z předpokladu, že majetek, který v rozhodné době přešel na stát, bez ohledu na to, zda na základě platného titulu, se stal vlastnictvím státu. Podle § 6, odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zák. č. 87/1991 Sb."), povinnost vydat věc se vztahovala i na další případy neuvedené v odstavci 1, které spadaly pod § 2, odst. 1, písm. c), (majetek přešel na stát v důsledku politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody), jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu. [Obdobně též § 6 odst. 1 písm. p) a písm. r) zákona č. 229/1991 Sb.] I v těchto případech platilo, že oprávněná osoba se vlastníkem věci stala v případě nemovitostí vkladem do katastru, v případě movitých věcí jejich vydáním. Oba restituční zákony totiž vycházely z toho, že i takto nabytý majetek přešel na stát (viz § 6, odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen " zák. č. 229/1991 Sb.) - uvozující věta zní: "Povinnost vydat věc se vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát..." a dále jsou uváděny případy přechodu, včetně případů uvedených v § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a v § 6 odst. 1 písm. p) a r) zákona č. 229/1991 Sb.). Obecné soudy se v daném případě soustředily na posouzení skutečnosti, zda došlo či nedošlo k přechodu vlastnického práva stěžovatelky na stát. Zjevně však v průběhu řízení opomněly zvážit, že přechod majetku církví je pokryt kogentním ustanovením § 29 zákona 229/1991 Sb., dle něhož nelze majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákona o tomto majetku. Zákon o půdě tedy předpokládá, že zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, bude řešen samostatným zákonem a do doby vydání tohoto zákona je chráněn. Na tento majetek je proto nutno vztahovat režim restitučních zákonů, a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu. Ten nelze odvodit ani ze skutečnosti, že stát nebyl schopen vydat speciální restituční zákon, přestože zákon č. 229/1991 Sb., který nabyl účinnosti již 24. června 1991, vydání takového zákona předpokládá. Stát ovšem musí svůj závazek vydat restituční zákon, vyplývající z citovaného ustanovení zákona o půdě, ohledně církevního majetku splnit, neboť musí splnit legitimní očekávání na straně církevních právnických osob, které se opírá o zákonné ustanovení. Ústavní soud z tohoto pohledu považuje předmětný spor za spor restituční, neboť je zde snaha dosáhnout na základě žaloby o určení vlastnictví vrácení majetku, který přešel na stát v rozhodné době mezi 25. únorem 1948 a 31. prosincem 1989, podle tvrzení stěžovatelky bez právního důvodu, tedy za podmínek předvídaných v § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. K tomu ale nemohou sloužit žaloby o určení vlastnictví, neboť z důvodů výše uvedených na takovém určení nemůže být naléhavý právní zájem, neboť z restitučních zákonů vyplývá zákonná domněnka, že takový majetek přešel na stát. Přestože Ústavní soud konstatoval, že se obecné soudy při svém rozhodování nevypořádaly s kogentním ustanovením § 29 zákona o půdě, nemohlo ani tímto dojít k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, neboť i při jeho správné aplikaci by nemohly obecné soudy dospět k odlišnému výsledku, než ke kterému v řízení došly. S ohledem na uvedené skutečnosti proto Ústavní soud podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost zcela zamítl.

Rubrum

Odlišné stanovisko JUDr. PhDr. Stanislava Balíka ve věci sp. zn. II. ÚS 528/02

Citovaná rozhodnutí (1)

Tento rozsudek je citován v (50)