7 C 413/2015 - 419

Rubrum

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní Mgr. Andreou Borákovou ve věci žalobce: [Anonymizováno], IČ [Anonymizováno] se sídlem [Anonymizováno] zastoupená [Jméno Zástupce], advokátem se sídlem [Anonymizováno] proti žalovaným: 1) [Anonymizováno], IČ [Anonymizováno] se sídlem [Anonymizováno] zastoupený [Jméno žalované], advokátkou se sídlem [Anonymizováno] 2) [Anonymizováno], IČ [IČO advokátky A] se sídlem [Adresa advokátky A], sídlem [Adresa advokátky B] o určení vlastnického práva státu, takto:

Výrok

I. Určuje se, že výlučným vlastníkem nemovitých věcí v katastrálním území [adresa], obec [adresa], pozemků parc. č. [Anonymizováno], které byly součástí původní parcely [Anonymizováno], je [Anonymizováno].

II. Žaloba se zamítá v části, pokud se žalobce domáhal určení, že výlučným vlastníkem nemovitých věcí v katastrálním území [adresa], obec [adresa], pozemků parc. č. [Anonymizováno], které byly součástí původní parcely [Anonymizováno], je [Anonymizováno]

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 21.12.2015 se žalobce domáhal určení, že výlučným vlastníkem nemovitých věcí v katastrálním území [adresa], obci [adresa], a to pozemků parc. č. [Anonymizováno] kdy všechny pozemky byly součástí původní parcely [Anonymizováno], je [Anonymizováno] (žalovaný 2). Svůj návrh odůvodnil tak, že žaloba je podávána podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (dále také jen „zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi“), kdy toto ustanovení zakládá pro oprávněné osoby aktivní legitimaci k podání žalobního návrhu na určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla před nabytím tohoto zákona převedena nebo přešla do vlastnictví jiných osob v rozporu se zákonem. Žalobce měl za to, že je osobou oprávněnou ve smyslu § 3 tohoto zákona, a to proti žalovanému 1), který je zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí, a proti žalovanému 2), určení jehož vlastnického práva se domáhá. Žalobce je přitom církevní právnickou osobou registrovanou v Rejstříku evidovaných právnických osob vedeném Ministerstvem kultury. S odkazem na ustanovení § 29 zákona o půdě měl za to, že pokud bylo v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo pro žalovaného 1) na základě smlouvy o bezúplatném převodu pozemku č. [hodnota] ze dne 28.5.2008, kterou na něj byly předmětné pozemky převedeny státem, pak jde o právně irelevantní akt, neplatný od samého počátku. S odkazem na porovnání parcel dřívější evidence (knihovní vložka 227) s parcelami v katastru nemovitostí tvrdil, že předmětné pozemky byly součástí parcely dříve evidované jako [Anonymizováno]. Tyto nemovité věci představují původní majetek registrované církve, kdy jde o majetek, který byl alespoň po část období mezi 25.2.1948 a 1.1.1990 v majetku registrované církve, respektive její církevní právnické osoby. Konkrétně jde o původní majetek právního předchůdce žalobce – [Anonymizováno] (dále také jen „nadace“), kdy rozhodnutím biskupa brněnského ze dne 25.9.2002 došlo ke sloučení této nadace (historické církevní právnické osoby) s církevní osobou [Anonymizováno] (žalobcem). O majetek byl právní předchůdce žalobce připraven výměrem ze dne 14.4.1949, kdy tak jde o majetkovou křivdu zakládající restituční nárok žalobce, který bude řešen v režimu zákona č. 428/2012 Sb. po pravomocném skončení tohoto soudního řízení. S ohledem na to, že žalovaný 1) není povinnou osobou dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, je třeba se domáhat určení vlastnického práva státu dle § 18 odst. 1 tohoto zákona, kdy samotnou jeho dikcí je naplněna podmínka naléhavého právního zájmu na určení dle § 80 o.s.ř.

2. Žalovaný 1) se ve věci vyjadřoval tak, že si není, ani nebyl vědom existence práv nějaké třetí osoby, předmětné nemovitosti nabyl v dobré víře, že převádějící je oprávněn s nimi disponovat. Žalobce jej před podáním žaloby neoslovil ohledně možného mimosoudního vyřešení věci. Odkázal na vyjádření žalovaného 2).

3. Žalovaný 2) potvrdil převod předmětných pozemků smlouvou uvedenou v žalobě, kdy převod byl realizován na základě žádosti žalovaného 1) ze dne 17.2.2004. V rámci ověřování převoditelnosti pozemku (tehdy ještě označeného [Anonymizováno]) příslušný katastrální úřad sdělil, že pozemek byl dle podkladů majetkem církve, náboženské společnosti, řádu nebo kongregace a přešel celý po 25.2.1948 do vlastnictví státu z nadace, jak byla uvedena v žalobě. [právnická osoba] proto požádal Odbor církví Ministerstva kultury ČR o sdělení, zda tato nadace je či byla Ministerstvem kultury jako církevní subjekt registrována, kdy odpověď byla negativní, když nebylo v žádném ze tří ministerstvem vedených registrů uvedení dané nadace zjištěno. [právnická osoba] tak dospěl k závěru, že pozemek je možno smluvně převést. Pokud bylo 25.9.2002 rozhodnuto o sloučení církevních právnických osob, tak k tomu došlo s neevidovanou právnickou osobou, [právnická osoba] ani [Anonymizováno] o tomto sloučení informován nebyl. Žalovaný 2) tak nemohl, ač vynaložil veškerou požadovanou snahu, zjistit, že k tomuto sloučení došlo. Žalovaný 2) nárok žalobce neuznával, když měl za to, že žalobce neprokazuje převod pozemku v rozporu s § 29 zákona o půdě. Účelem daného ustanovení totiž není jen blokace určitého majetku státu, ale jde především o závazek zákonodárce přijmout právní úpravu vypořádávající historický majetek církví a náboženských společností, což se stalo teprve zákonem č. 428/2012 Sb. s účinností od 1.1.2013. Jeho účelem naopak je zmírnění (nikoliv náprava) některých (nikoliv všech) majetkových křivd. Jeho účelem pak není vznik křivd nových v souvislosti s převody majetku v dobré víře na třetí osoby. Poukázal na zakotvení finanční náhrady v daném zákoně, kdy tato v sobě zahrnuje i satisfakci za majetek, který není možné z různých důvodů vydat. Zdůraznil význam dobré víry při převodu předmětného pozemku. Následně poukázal i na to, že žalobce by měl prokazovat fungování jeho právního předchůdce, tedy dané nadace, po dobu 100 let, když církevní právnická osoba dle církevního práva může nečinností po tuto dobu zaniknout.

4. Žalobce se k námitkám žalovaných stavěl tak, že nejsou relevantní, za podstatné neměl, že právní předchůdce žalobce nebyl registrován v příslušném seznamu Ministerstva kultury, když zákon o půdě v § 29 nemluví o ochraně majetku registrovaných církví, náboženských řádů či kongregací. Za podstatné měl to, že žalovaný 2) měl povědomí o tom, že předmětný pozemek byl původním majetkem církve, že se na něj vztahuje blokační paragraf, přesto danou smlouvu uzavřel. Ke dni jejího uzavření byla již daná nadace sloučena po dobu šesti let s [adresa], která je řádně evidována v Rejstříku církevních právnických osob. Ke sloučení došlo dle Kodexu kanonického práva (kánon 121 CIC), žalobce nebyl povinen o sloučení jakkoliv Ministerstvo kultury ČR informovat. Poukázal na zásadu náboženského pluralismu a tolerance a nemožnost přezkoumávat tyto aktivity církve státními soudy. Je tak třeba vycházet z rozhodnutí Biskupství brněnského. Vyjádření Ministerstva kultury nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby. Zdůraznil, že naplnění dobré víry při převodu předmětných pozemků je nutné posuzovat se zřetelem ke všem okolnostem, nikoliv pouze k subjektivnímu pocitu žalovaných.

5. Žalovaný 2) v dalším vyjádření k žalobě namítnul nedostatek aktivní legitimace žalobce, neosvědčení naléhavého právního zájmu na určení. Vznesený nárok měl za zcela mimo rámec a účel restitučního zákona, měl jej za rozporný s dobrými mravy, když zákon vykládá zcela extenzivně, zasahujíce do vlastnického práva žalovaného 2), které bylo založeno klasickým převodem vlastnického práva dne 17.2.2004 (?). Dobrá víra žalovaného 2) je přitom založena tím, že stát si před převodem vyžádal vyjádření, které vyloučilo jakékoliv restituční nároky. Došlo tak k řádnému nabytí vlastnictví předmětných pozemků. Pokud by tomu tak nebylo, pak uplatnil institut vydržení v dobré víře, když jeho držba byla pravá a poctivá, s majetkem nakládal jako vlastník, takto byl zapsán na příslušném listu vlastnictví. K tomu doplnil, že byly-li právní účinky vkladu od 12.6.2008, jedná se o dobrou víru rovnající se svým trváním téměř době vydržení, a nelze nyní vlastnické právo tehdejšímu nabyvateli opět odebrat, i kdyby soudním výrokem.

6. Žalobce se k námitkám ohledně dobré víry žalovaných vyjadřoval s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu tak, že smyslem blokačního paragrafu v zákoně o půdě je primárně ochrana původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo dojít ke zmaření odčinění majetkových křivd. Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby úkony, kterými byl tento majetek převáděn na třetí osoby, byly stiženy absolutní neplatností, nemohly zapříčinit změnu v osobě vlastníka. Samo zapojení [právnická osoba] a důvěra v jeho zákonné jednání neopodstatňuje prolomení blokace dispozice s majetkem, když by to vedlo k naprostému vyprázdnění blokačních paragrafů. Nepostačí ani důvěra v zápis katastru nemovitostí. Dobrá víra žalovaného 1) nemůže převážit nad právem žalobce, jakožto historického církevního vlastníka. K existenci dané nadace v době sloučení se žalobcem doplnil, že nedošlo k situaci, kdy by po dobu posledních 100 let nevykonávala činnost, když dokládal důkazy k její činnosti v průběhu dvacátého století. Měl však za to, že není v pravomoci obecných soudů přezkoumávat rozhodnutí církevních orgánů ve vztahu k církevním právnickým osobám.

7. Soud prvního stupně ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 19.12.2016, č.j. 7 C 413/2015-111, kterým žalobě zcela vyhověl, když smlouvu, kterou žalovaný 1) nabyl předmětné pozemky měl za absolutně neplatnou, neshledal dobrou víru na straně žalovaného 2) při nabytí pozemků, když nevyužil dostupných dokladů na Biskupství brněnském. Žalobce dle soudu unesl důkazní břemeno ohledně určení vlastnického práva státu dle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi.

8. K odvolání žalovaných byl tento rozsudek zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20.6.2018, č.j. 49 Co 107/2017-160 a vrácen soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud přitom konstatoval, že daná žaloba je návrhem určovací povahy opírající se o výslovné zákonné zmocnění, oprávněná osoba tak nemusí prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 o.s.ř. a naléhavý právní zájem nezkoumá ani soud. Měl však za nepřezkoumatelné závěry soudu I. stupně ohledně aktivní věcné legitimace žalobce, když soud I. stupně se měl zabývat tím, zda daná nadace byla právnickou osobou tvořící součást registrované církve či náboženské společnosti (§ 3 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi) či právnickou osobu zřízenou nebo založenou za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům (§ 3 písm. c) zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi). Povaha právnické osoby, od níž žalobce odvozuje svou aktivní legitimaci, je totiž významná z hlediska možnosti soudního přezkumu jejího zániku s právním nástupnictvím žalobce jako osoby oprávněné podle § 3 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Zatímco v případě právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve je soudní přezkum věcné správnosti rozhodnutí příslušného orgánu církve s ohledem na ústavně zaručenou autonomii církví a náboženských společností (čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) vyloučen, a skutečnost, že došlo k jejímu zániku s právním nástupnictvím osvědčuje sama církev. V případě právnické osoby, jež součást registrované církve netvořila, otázka, zda k jejímu zániku s právním nástupnictvím osoby oprávněné dle § 3 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi došlo v souladu s příslušnými právními předpisy či nikoliv, naopak přezkumu bezesporu podléhá. Odvolací soud tak uložil soudu I. stupně, aby se věnoval otázce aktivní legitimace žalobce a po případném zjištění, že je ve sporu aktivně legitimován se pak měl zabývat otázkou, zda k převodu předmětných pozemků došlo v rozporu s § 29 zákona o půdě.

9. V dalším řízení žalobce setrval na argumentaci o neplatnosti převodu předmětných pozemků na žalovaného 1) z důvodu prolomení blokačního paragrafu, když pouze tato skutečnost by měla být soudem přezkoumávána, nikoliv pak sama případná následná vydatelnost pozemků dle zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi. K právní subjektivitě právnické osoby – [jméno FO] doplnil, že je prokázána Nadační listinou, nájemními smlouvami a kupními smlouvami, které byly v průběhu doby uzavírány, když za nadaci jednal farář [adresa], tedy statutární orgán žalobce. Další skutečnosti k povaze nadace jako církevní právnické osoby vyplývají ze samotného rozhodnutí o výkupu, kdy jím byly vykoupeny pozemky [Anonymizováno] a dané nadace, přičemž všechny tyto osoby byly považovány za jediný subjekt, a to církev, neboť jejich pozemková vlastnictví jsou spravována toutéž osobou a jejich výtěžky plynou téže osobě – církvi, pro účely církevní. Ponechán byl tedy celkem pouze jeden hektar půdy, kdy pokud by tehdejší státní orgány nepovažovaly dané subjekty za jediný církevní subjekt, pak by každému z nich musely ponechat jeden hektar půdy. Daná nadace tedy byla součást registrované církve, byl dán její církevní charakter ve smyslu § 3 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a Římskokatolická církev s takovou subjektivitou po celou dobu existence nadace počítala, když jejím statutárním orgánem byl farář [adresa]. S odkazem na odborné historické vyjádření, které k důkazu připojil, uzavřel, že daná nadace byla zřízena jako církevní právnická osoba, která byla součástí katolické církve. Vznikla tím, že jí [Anonymizováno] 3.10.1872 schválila nadační listinu, její vznik a fungování odpovídaly právní úpravě platné pro církevní nadace, za nadaci vždy jednal farář ze [Anonymizováno] jako statutární zástupce a smlouvy schvalovala biskupská konzistoř. Aktivní legitimaci tak měl za danou.

10. Žalovaný 1) měl za to, že je třeba zkoumat, zda ve věci nejsou dány okolnosti, které by vedly k závěru o upřednostnění dobré víry nabyvatele před restitučním nárokem oprávněné osoby. Rovněž by mělo být přihlédnuto ke změně charakteru pozemků, které již nelze využít k zemědělské výrobě, když jsou určeny k výstavbě rodinných domů, došlo k jejich zatížení věcnými břemeny.

11. Žalovaný 2) poukazoval na to, že v době sloučení dané nadace se žalobcem již mohlo dojít k vyprázdnění nadace, když je zřejmé, že prostředky již musely být vyčerpány a mše, pokud byly slouženy, mohly být pouze z výnosu majetku. Měl tak za to, že šlo již pouze o prázdnou schránku. Rovněž tak měl za to, že soud by se měl zabývat případnými výlukovými důvody ohledně předmětných pozemků tak, aby určením vlastnického práva nedošlo ke vzniku holého vlastnictví.

12. Soud prvního stupně dalším rozsudkem ze dne 18.12.2018, č.j. 7 C 413/2015-252 žalobě opětovně v celém rozsahu vyhověl s odůvodněním, že v době převodu předmětných pozemků do vlastnictví žalovaného 1) nebyla na jeho straně dobrá víra objektivně dána, nebyly shledány okolnosti týkajících se daných pozemků, které by mohly jít k tíži žalobce při zvažování platnosti převodu. Soud měl rovněž za prokázaný církevní charakter nadace.

13. Usnesením ze dne 24.11.2020, č.j. 49 Co 122/2019-286 odvolací soud uvedený rozsudek soudu prvního stupně opětovně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dobré víře při převodu předmětných pozemků na žalovaného 2) zdůraznil judikatorní závěry ohledně omluvitelného omylu, ohledně zachování obvyklé míry opatrnosti. Rovněž poukázal na to, že důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať již jde o rozhodování moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů fungování právního státu. Na to, že je stěží akceptovatelné, pokud jeden orgán státu osvědčí určitou skutečnost, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru, aby následně jiný státní orgán dovozoval, že se jednotlivec na správnost aktů státního orgánu spoléhat neměl. Současně zdůraznil, že samotná dobrá víra žalovaného 1) by pro nabytí vlastnického práva k pozemkům dostatečná nebyla, když k prolomení účinků blokačního paragrafu musí být dány další konkrétní mimořádné okolnosti, které svým významem odůvodňují poskytnutí ochrany vlastnickému právu žalovaného 1). Musí jít o okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly věci původně náležející církvím, v rozporu se zákonem převedeny. Odvolací soud měl za to, že k těmto skutečnostem soud prvního stupně nepřihlížel a do svého rozhodnutí je nepromítl. Rozhodnutí tak měl za nepřezkoumatelné. Ohledně aktivní legitimace žalobce odkázal na judikaturu vyšších soudů, ze které je zřejmé, že se připouští existence tzv. historických církevních právnických osob, včetně právnických osob nadačního typu, jejichž právní existence a kontinuita nebyla nutně podmíněna jejich registrací či veřejnou evidencí. Definitivní závěr ohledně statusu konkrétního subjektu, jehož existence podle tehdejších právních předpisů nepodléhala evidenci ve veřejném rejstříku, tedy jde-li o historickou církevní právnickou osobu ve smyslu § 3 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, je vždy výsledkem individuálních skutkových zjištění. Ani v tomto směru neměl skutková zjištění a jejich právní hodnocení soudem prvního stupně za dostatečná.

14. U nařízeného jednání po druhém zrušení rozsudku žalobce setrval na žalobě. Měl za prokázanou subjektivitu a fungování dané nadace jako součásti registrované církve, kdy tak byly prokázány důvody k jejímu podřazení pod ustanovení § 3 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, následně došlo k platnému a účinnému sloučení se žalobcem rovněž spadajícím pod toto ustanovení zákona. K účelu a fungování nadace odkázal na kánon 1300, kdy církevní hodnostáři byli povinni naplňovat účel nadace a spravovat její záležitosti v souladu s vůlí dárce dle zakládací listiny. Ohledně charakteru pozemků měl za to, že teprve následně by se měl [Anonymizováno] zabývat tím, kterou část vydá, a kterou nevydá, není věcí tohoto řízení zkoumat, jak by církev pozemek užívala. Je třeba se zabývat platností převodu na obec, kdy tento měl pro rozpor s § 29 zákona o půdě za neplatný. Pozemek měl zůstat ve stavu, aby nedošlo ke zmaření restitucí. Není rozhodné, jak dále obec hospodařila s pozemky. Neměl za to, že by rozvoj obcí byl církevními restitucemi zablokován, když většina pozemků byla obcím pozemkovým úřadem vydána mimosoudně.

15. Žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby, když žalovaný 1) poukazoval na to, že restituční zákon nepředpokládal vydávání majetku územní samosprávy, které nejsou státem. Vlastnictví žalovaného 1) požívá stejné ochrany jako vlastnické právo kteréhokoliv jiného subjektu. Neuznával aktivní legitimaci žalobce, opětovně poukazoval na svou dobrou víru s poukazem, že převodce si vyžádal vyjádření, zda pozemky nejsou dotčeny restitučními nároky. Odebráním pozemků žalovanému 1) by byly výrazně poškozeny jeho zájmy, když odkázal na současný charakter pozemků a jejich určení územním plánem, souvislost s okolními pozemky, a na to, že žalobce pro pozemky nemá využití. Vznesl námitku promlčení ohledně uplatnění námitky neplatnosti převodní smlouvy.

16. Žalovaný 2) rovněž navrhnul zamítnutí žaloby, když měl za to, že nebylo prokázáno naplnění ustanovení § 3 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, když [jméno FO] si před více než 100 lety měla předplatit sloužení mší, není dána aktivní legitimace žalobce. V případě, že by tomu tak bylo, pak měl za to, že při zvažování platnosti převodu pozemků by měly být zohledněny změny charakteru pozemků i výlukové důvody.

17. Rozsudkem ze dne 22.1.2021, č.j. 7 C 413/2015-303 soud prvního stupně žalobě opětovně vyhověl, když měl za prokázanou aktivní legitimaci žalobce i neplatnost převodu předmětných pozemků na žalovaného 1), který při převodu nezachoval obvyklou míru opatrnosti a nelze se tak odvolávat na dobrou víru jednotlivce. Námitku promlčení měl za rozpornou s účelem restitučního zákonodárství. Za souladné se zákonem měl uplatněný nárok na naturální restituci.

18. Odvolací soud pak tento rozsudek opětovně zrušil usnesením ze dne 31.10.2022, č.j. 49 Co 62/2021-333, věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání s pokynem, aby věc projednal a rozhodl jiný soudce. Odvolací soud měl přitom za nedostatečně odůvodněný závěr soudu prvního stupně ohledně aktivní legitimace žalobce, charakteru předmětné nadace, když nebylo zřejmé, z čeho vyplývá závěr, že nadace byla přímo součástí [Anonymizováno]. Dále se soud neměl vypořádat s námitkami žalovaných, že nadace ke dni majetkové křivdy, ani ke dni sloučení se žalobcem nevykonávala faktickou činnost, pro kterou byla zřízena, tj. že výnosy byly používány k opravám kostela a na mše za zemřelou [jméno FO] a její rodinu. Závěr soudu prvního stupně tak měl odvolací soud za nepřezkoumatelný. Rovněž tak měl za nepřezkoumatelný závěr o nedostatku dobré víry žalovaného 1) při nabytí předmětných pozemků, když k tomu poukázal na judikatorní závěry obsažené v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a to shodně se svým předchozím rozhodnutím. Zároveň opětovně poukázal na to, že případná pouhá dobrá víra žalovaného 1) k platnému nabytí vlastnického práva k pozemkům nepostačuje, když musí být dány další konkrétní okolnosti mimořádného významu, kdy z judikatury vychází jejich nikoliv konečný výčet. Odvolací soud měl za to, že se těmito skutečnostmi soud prvního stupně dostatečně nezabýval.

19. Žalobce následně doplňoval svá tvrzení k případnému využití předmětných pozemků, kdy uváděl, že pozemky jsou evidovány jako orná půda, jeden pak jako zahrada. Cílem církevních restitucí je náprava historických křivd a úplná odluka církví od státu. Je tak zapotřebí, aby byl církvi navrácen původní majetek, skrze nějž bude zajišťovat svou činnost. Pozemky s charakterem orné půdy tak bývají propachtovány a církev získává prostředky na svou činnost. Takovému využití pak nebrání ani územní plán. K činnosti předmětné nadace doplňoval, že v archivech se dochovala řada listin, které svědčí o jednání nadace, a to i s orgány státu. Z listin z let 1947, 1949 je pak zřejmé, že v dané době nadace nezanikla a existovala. Podle kanonického práva je církevní právnická osoba svou povahou trvalá, existuje, dokud ji nezruší příslušný orgán, nebo pokud nenastane stav nevyvíjení činnosti nejméně po dobu 100 let. V době, kdy nadace vlastnila pozemky a měla tak příjmy z pachtu, měl farář ve [Anonymizováno] zdroje k tomu, aby opravoval kostel a sloužil mše svaté dle nadační listiny. V době po majetkové křivdě však již nadace žádné takové příjmy neměla, navíc komunistický režim církve utlačoval a nedovoloval jim vyvíjet činnost v takovém rozsahu jako před jeho nástupem. Proto nebylo možné realizovat aktivity, práva a povinnosti jako tomu bylo dříve. Po roce 1989 řešila Římskokatolická církev mimo jiné vyhledávání majetku a historických práv, kdy následně byla řešena i otázka povinnosti sloužit mše svaté za zesnulé dárce a fundace. Žalobce popsal způsob řešení této otázky, to jakým způsobem byly následně odslouženy mše za duše zemřelých dárců mešních fundací zřízených před nástupem komunismu. Měl za prokázanou existenci nadace, kdy v době majetkové křivdy s ní bylo jednáno, musela tedy existovat. Církev je na základě zákona o církvích oprávněna sama si spravovat své záležitosti, mimo jiné také zřizovat či rušit církevní a jiné instituce dle svých předpisů a nezávisle na státních orgánech. Stát tak není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí diecézního biskupa, na jehož základě došlo ke sloučení dané nadace se žalobcem. Po místním šetření doplňoval, že ohledně pozemků parc. č. 3563/5, 3564/1, 3574/1 a části pozemku 3569/278 nebyly zjištěny žádné výlukové důvody dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, kdy ač setrvává na stanovisku, že tyto skutečnosti nejsou předmětem tohoto řízení, jsou i z tohoto důvodu naplněny předpoklady pro vyhovění žalobě. Případně navrhoval provedení oddělovacího plánu ohledně pozemku parc. č. 3569/278.

20. Žalovaný 1) doplnil, že v dané věci jsou dány a dostatečně doloženy výjimečné okolnosti věci, tj. i výjimečný způsob nabytí předmětných pozemků, tedy nabytí smlouvou, což výrazně svědčí pro jeho dobrou víru, když nabýval od státu, který sám existenci restitučních nároků vyloučil. Žalovaný 1) hodlal a hodlá pozemky využít pro svůj rozvoj, kdy byly zasíťovány, od počátku s nimi bylo hospodařeno ve veřejném zájmu, což by vše bylo v případě vydání v rozporu s dobrými mravy věnováno žalobci. K jednotlivým pozemkům doplnil, že pozemky parc. č. [Anonymizováno] jsou aktuálně zemědělsky využívány, k tomuto účelu jsou propachtovány, tvoří souvislý celek, pozemky parc. č. [Anonymizováno] tvoří hranici s příjezdovou komunikací k rodinným domům a jsou součástí zpevněné komunikace k zahrádkářské kolonii a místnímu biokoridoru. Pozemek parc. č. [Anonymizováno] je zatížen břemenem vedení, aktuálně je využíván jako veřejné prostranství – zeleň, chodník, komunikace, veřejné osvětlení, hydrant, pozemek parc. č. [Anonymizováno] je zatížen břemenem vedení, aktuálně je užíván jako veřejná zeleň a komunikace k rodinnému domu, pozemek parc. č. [Anonymizováno] je využíván jako veřejná zeleň. Pozemky se nachází mimo zastavěné území a navazují na stávající zástavbu. Lokalita je intenzivně využívána občany pro volnočasové aktivity, např. venčení psů. Pozemky tvoří funkční celek s komunikací, která slouží občanům k přístupu do zahrádkářské oblasti a těsně přiléhá ke komunikaci k regulační stanici plynu. Pozemky parc. č. [Anonymizováno] tvoří přechodovou zónu k významnému lokálnímu biokoridoru a je žádoucí, aby zůstaly v režimu veřejného vlastnictví. Specifikoval určení pozemků dle územního plánu, kdy jde o stabilizované plochy nezastavěného území, návrhovou městskou zeleň a návrhovou plochu veřejného prostranství (viz specifikace na č.l. 373 verte spisu). Doplňoval, že pozemky parc. č. [Anonymizováno] byly rozděleny, nově vzniklé pozemky jsou zapsány v katastru nemovitostí, slouží jako přístupová komunikace k rodinným domům, jejichž čísla uvedl, navazuje na místní komunikaci [Anonymizováno]. Rovněž pozemek parc. č. [Anonymizováno] byl rozdělen a nově vzniklý oddělený pozemek je zapsán v katastru nemovitostí, kdy je na něm umístěna část místní komunikace [Anonymizováno] a s ní související chodník. Specifikoval věcná břemena, kterými jsou všechny předmětné pozemky dotčeny, když jde o břemena zřizování a provozování vedení. Žalobce pro předmětné pozemky využití nemá, kdy se mu jedná de facto jen o kumulaci majetku, pozemky nepotřebuje, jen jejich prostřednictvím chce získávat peníze. Žalovaný 1) vždy hodlal a hodlá pozemky využít ke svému rozvoji, pozitivně ve prospěch všech občanů. V případě vydání pozemků by došlo k výraznému a bezdůvodnému obohacení žalobce, což jistě není cílem restitucí církevního majetku, když žalobce pouze uspokojuje potřeby své, svou činnost může vyvíjet i bez vlastnictví předmětných pozemků. Naopak žalovaný 1) by jejich pozbytím byl výrazně omezen a limitován ve své činnosti.

21. Závěrem žalobce navrhnul, aby soud žalobě s ohledem na výsledky provedeného dokazování zcela vyhověl, když nárok žalobce uplatněný žalobou byl v řízení prokázán. Žalovaný 1) závěrem zopakoval, že stav a faktická vydatelnost pozemků není pro posouzení věci rozhodující. S odkazem na judikaturu soudů zdůraznil nutnost zvažovat individuální poměry konkrétní věci, tedy existenci mimořádných okolností, na jejichž základě bude na místě upřednostnit ochranu vlastnického práva dobrověrného nabyvatele před oprávněným zájmem církevní právnické osoby na restituci církevního majetku. Za výjimečný měl i smluvní způsob nabytí majetku, který svědčí ve prospěch dobré víry, k čemuž poukázal na princip proporcionality. Měl za to, že je vlastníkem předmětných pozemků zcela po právu. Opětovně vznesl námitku promlčení ohledně uplatnění neplatnosti převodu. Zdůraznil, že z restitučního zákona nevyplývá, že by se měl vydávat obecní majetek, když město pozemky od převodu v květnu roku 2008 užívá v dobré víře jako své vlastnictví, kdy poukázal na vydržení, k němuž je způsobilé i město jako každý jiný subjekt. Žalobu měl za rozpornou s dobrými mravy, kdy restituční zákon má být vykládán nedůvodně extenzivně. Navrhnul proto, aby byla žaloba zamítnuta.

22. Žalovaný 2) rovněž navrhnul zamítnutí žaloby, když setrval na názoru, že [jméno FO] si vložením majetku do nadace předplatila sloužení mší, nadace nesplňuje status oprávněné osoby, a pokud žalobce od ní odvozuje svou aktivní legitimaci, pak je to v rozporu s § 3 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Poukázal na dobrou víru při nabytí pozemků, kdy tuto je nutno upřednostnit před nárokem církve. Je třeba rovněž přihlédnout k výlukovým důvodům, aby řízení nevyústilo k pouhému konstatování vlastnictví státu, za situace, kdy z těchto důvodů následně nemůže být majetek žalobci vydán.

23. Soud provedl dokazování ve věci předloženými a vyžádanými listinnými důkazy, ohledně předmětných pozemků, jejich současného využití a situace v místě provedl místní šetření. Z provedených důkazů pak učinil následující skutková zjištění. Z výpisu z katastru nemovitostí, LV č. [hodnota], pro k.ú. [adresa] soud zjistil, že sporné pozemky jsou v současné době zapsány ve vlastnictví žalovaného 1), pozemek parc. č. [Anonymizováno] je veden jako zahrada, pozemky parc. č. [Anonymizováno] jsou vedeny jako orná půda. Ohledně všech těchto pozemků je nabývacím titulem pro žalovaného 1) smlouva o bezúplatném převodu pozemků ze dne 28.5.2008 s právními účinky vkladu ke dni 12.6.2008. Ze srovnávacího sestavení parcel pak má soud za prokázané, že všechny tyto pozemky byly původně součástí parcely PK [Anonymizováno], kdy její součástí byly ještě dva další pozemky (parc. č. [Anonymizováno]), které jsou v katastru nemovitostí vedeny druhem ostatní plocha se způsobem využití ostatní komunikace. Těchto dvou pozemků se podaná žaloba netýká.

24. Ze smlouvy o bezúplatném převodu pozemku č. [hodnota] ze dne 28.5.2008 má soud za prokázané, že jí byla původní parcela PK [Anonymizováno] v celém svém rozsahu převedena z majetku státu [právnická osoba] na žalovaného 1) – [adresa]. Ve smlouvě se podává, že [právnická osoba] pozemek spravuje ve smyslu zákona o půdě (zákon č. 229/1991 Sb.), kdy danou smlouvou pozemek převádí na nabyvatele, který jej do svého vlastnictví přijímá. V čl. IV smlouvy bylo deklarováno, že s ohledem na to, že pozemek je určen k zastavění veřejně prospěšnou stavbou nebo stavbou bydlení nebo k realizaci zeleně, převádí se bezúplatně. V čl. V. pak obě smluvní strany prohlásily, že jim nejsou známy žádné skutečnosti, které by uzavření smlouvy bránily, nabyvatel prohlásil, že nabytí odsouhlasilo Zastupitelstvo města [adresa] dne 26.3.2008 usnesením č. II.

12. V čl. VIII. smlouvy bodu 1) pak převádějící, tj. [právnická osoba] v pozici osoby jednající při převodu za stát, prohlásil, že v souladu s § 2 zákona č. 95/1999 Sb. prověřil převoditelnost převáděného pozemku s tím, že není vyloučen z převodu podle § 2 zákona č. 95/1999 Sb. K tomuto prohlášení přitom žalovaný 2) odkázal na sdělení Ministerstva kultury ze dne 30.7.2004, u kterého zjišťoval skutečnosti týkající se Nadace [jméno FO], z níž daný pozemek dle zjištění učiněných v katastru nemovitostí přešel do vlastnictví státu. Z daného sdělení pak bylo zjištěno, že k této nadaci bylo [právnická osoba] k jeho dotazu, zda jde o registrovaný církevní subjekt, sdělováno, že ministerstvo vede podle zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, Rejstřík církevních právnických osob, Rejstřík registrovaných církví a náboženských společností a Rejstřík svazů církví a náboženských společností. Ani v jednom z těchto registrů nejsou a nebyly Nadace [jméno FO] (dále také jen „nadace“) ani žádný jiný subjekt s podobným názvem vedeny.

25. Skutečnost, že předmětné pozemky tehdy označené jako pozemek PK [Anonymizováno], byly majetkem dané nadace nebyla mezi účastníky sporná, když vyplývá i z výpisu z pozemkové knihy, knihovní vložky č. [hodnota]. V ní je celá parcela označena jako role „[právnická osoba]“, vlastnické právo pro nadaci bylo do pozemkové knihy vloženo na základě vyjádření ze dne 18.8.1914, když návrh na zápis je z 24.9.1914. V pozemkové knize je pak poznamenáno i provedení výkupu tohoto pozemku podle § 10 odst. 2 zákona č. 46/1948 dle podání ze dne 20.5.1949, kdy jde o důvod přechodu daného majetku na stát. Důvod převodu majetku na stát je pak prokázán i výměrem Okresního národního výboru [adresa] o výkupu ze dne 14.4.1949, kdy je z něj zřejmé, že stát při výkupu postupoval dle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, přičemž rozhodnutí bylo vydáno podle § 1 odst. 3 tohoto zákona. Předmětem výkupu dle tohoto výměru byly jednak v něm specifikované pozemky ve vlastnictví farního obročí ve [Anonymizováno], farního kostela ve [Anonymizováno] a pod bodem 3) pak pozemky ve vlastnictví nadace [jméno FO], kdy šlo o celou vložku č. [hodnota], tedy mimo další pozemky i pozemek parc. č. [Anonymizováno]. V odůvodnění tohoto výměru je pak uvedeno, že [Anonymizováno], farní kostel a nadace [jméno FO] jsou právnickými osobami. Pro účely nové pozemkové reformy se však považují za právnickou osobu jednu – církev a to tím spíše, že jejich pozemkové vlastnictví je spravováno toutéž osobou a jejich výtěžky plynou téže osobě – církvi pro účely církevní. Proto jim byl ponechán pouze 1 ha církevní půdy a zbytek byl vykoupen.

26. Z rozhodnutí o sloučení církevních právnických osob dle kán. 121 CIC soud zjistil, že jím dne 25.9.2002 biskup brněnský [Anonymizováno]. [jméno FO] pod č.j. [Anonymizováno] rozhodl tak, že byly sloučeny církevní právnické osoby, a to [jméno FO], Farní kostel [jméno FO] a [Anonymizováno] s církevní právnickou osobou [adresa], kdy tímto sloučením je [adresa] (žalobce) právním nástupcem slučovaných církevních právnických osob. Tímto sloučením se ruší a zanikají slučované církevní právnické osoby bez likvidace a veškerý majetek – věci, pohledávky a jiná práva, nároky, penězi ocenitelné hodnoty a závazky přechází na nástupnickou církevní právnickou osobu. Přitom je dodržena vůle zakladatelů a dárců co do určení majetku a plnění závazků a jsou zachována získaná práva. Z výpisu z Rejstříku evidovaných církevních právnických osob u Ministerstva kultury je zřejmé, že žalobce je v tomto rejstříku evidován.

27. K samotné nadaci, jejímu vzniku a povaze soud učinil následující zjištění. Z nadační listiny ze dne 24.7.1872 bylo zjištěno, že tato byla sepsána na faře ve [Anonymizováno], podepsána farářem [jméno FO], kostelními hospodáři [jméno FO] a [jméno FO], dále pak dvěma svědky [jméno FO] a [jméno FO]. Z textu nadační listiny je pak zřejmé, že uvedení nadační správci konstatovali, že [jméno FO] majitelka v listině specifikované usedlosti v [Anonymizováno] podle své poslední vůle z 26.6.1865 odkázala grunt a půllán číslo [hodnota] v dané obci tak, aby byl dán chrámu [Anonymizováno] na opravu totiž polovice a druhá polovina panu faráři [Anonymizováno] na svaté mše, jak byly specifikovány. Poslední vůle pak byla upravena přídavkem 14.8.1866, kdy zůstavitelka specifikovala jak rozdělit odkazovaný majetek ve prospěch fary a chrámu páně [Anonymizováno], kdy pan farář má být povinen sloužit zde uvedené mše svaté, kdy má být z prostředků získaných z odkazu hrazeno panu učitelovi, ministrantům a kostelníkům. Ke splnění v závěti uvedeného účelu je pak zakládána při chrámu [Anonymizováno] nábožná nadace. Je uvedeno, že ke splnění cíle dle závěti byla přiřknuta specifikovaným rozhodnutím soudu v [Anonymizováno] chrámu Páně [Anonymizováno] daná usedlost v [Anonymizováno] a později s přivolením biskupské konzistoře v [adresa] došlo k odprodeji zděděné usedlosti a byla koupena jiná usedlost ve [Anonymizováno], která je v listině specifikována, kdy došlo k jejímu zanesení do zemských základních desek k společnému užívání kostelu a [Anonymizováno] beneficiu se závazkem; beneficiát byl zavázán sloužením mší a chrám páně [Anonymizováno] byl zavázán za tyto mše hradit v listině uvedeným osobám, čímž by byla vyplněna poslední vůle [jméno FO]. Na tomto základě a ke splnění uvedených povinností pak byla založena daná nadace, kdy nadační listina obsahuje závazek řádného ročního účtování výnosů z majetku do nadace vloženého daným odkazem. Nadační list byl vyhotoven ve čtyřech stejnopisech. Z listiny je dále zřejmé, že nadační list byl potvrzen biskupskou konzistoří, která si vyhradila právo vyznačené povinnost poměrně zmenšiti, jestliže by během času výnos z jistiny nepostačoval k plnění některých zádušních závazků. Za biskupskou konzistoř byl dokument 3.10.1872 podepsán kapitulním děkanem a [jméno FO], sekretářem.

28. K povaze dané nadace žalobce dokládal odborné stanovisko [jméno FO], archiváře a historika, který uvedl skutečnosti, které vyplývají i z výše popsané nadační listiny, tedy že daná nadace byla hodnostáři [Anonymizováno] založena 27.7.1872 na základě poslední vůle zesnulé. Nadační listina byla schválena biskupskou konzistoří dne 3.10.1872, kdy teprve tímto aktem se stala samostatnou právnickou osobou. K tomu odkazuje na publikaci Methoděje Marvana: Církevní jmění, kde na str. 100 je taková skutečnost (tedy vznik nadace podmíněný schválením biskupské konzistoře) rovněž uvedena. Výnos majetkové podstaty byl z jedné poloviny určen na udržování farního kostela a z druhé poloviny na sloužení mší. Nadace byla zřízena orgány římskokatolické církve dle tehdy platných církevních předpisů (kdy k této skutečnosti odkázal na publikaci Methoděje Marvana: Církevní jmění str. 90-100, kde je popsána správa nadačního jmění). Správou nadace byli pověřeni zástupci farnosti, což vyplývá z dokumentů týkající jejího hospodaření v letech 1872-1947, když takový postup je předpokládán čl. 30 císařského patentu z 5.11.1855 uveřejněného v Říšském zákoníku pod č. 195 (tzv. konkordátu). Jmění římskokatolické církve včetně nadačního bylo přitom spravováno dle církevních nařízení, což měla specifikovat biskupská konference konaná v roce 1856 (k tomu bylo odkázáno na publikaci Kamila Hennera: Právo církevní z roku 1913, str. 773, kdy soud ověřil, že se zde uvádí, že ke vzniku fundací ryze církevních je zapotřebí svolení biskupova). [tituly před jménem] [jméno FO] dále uvedl, že po zhruba dvou letech existence nadace byl dne 7.5.1874 vydán zákon č. 50, který nově upravoval vnitřní právní poměry katolické církve, kdy daná nadace se dále řídila režimem § 14, dle kterého „Arcibiskupové, biskupové a vikáři biskupští spravovati mají vnitřní záležitosti svých diecézí dle nařízení církevních, pokud tato neodporují zákonům státním“, dále pak § 41, dle kterého „správa jmění kostelů a ústavů církevních při nich zřízených (fundací a fundacím podobných) zařízena buď vůbec tak, aby v ní měl účastenství správce kostela a zastupitelstvo těch, kteří jsou povinni, kdyby jmění nestačilo, zapravovati náklady na potřeby kostelní, a kteří jsou subsidiárně právi ze závazků kostela nebo církevního ústavu.“ Konečně se na ni vztahovalo ustanovení § 47, dle kterého „Nadání pouze církevní spravovati budou i příště orgánové církevní“. Soud z připojeného zákona č. 50 z 7.5.1874 ověřil znění ve vyjádření citovaných ustanovení. [tituly před jménem] [jméno FO] doplnil, že daná nadace zůstala po celou dobu své existence výhradně církevní právnickou osobou, což vyplývá ze samotné nadační listiny, ale i z trhové smlouvy z roku 1947, na nichž jsou jako správci nadace uvedeni pouze zástupci [Anonymizováno] farnosti. Ačkoliv šlo o samostatnou církevní právnickou osobu, tak vždy byly součástí Římskokatolické církve, kdy k tomuto závěru odkázal na publikaci Církevní právo katolické, Praha 1889, str. 178, kdy tuto část publikace připojil. Z ní pak soud ověřil v ní učiněné závěry o tom, že tehdejší věda byla ve shodě na tom, že vlastníkem majetku církevního je církev sama, totiž církev jako právnická osoba. Podmětem majetku církevního jsou jednotlivé kostely, korporace a ústavy, jež církevní život vytvořil. Může jím být i kostel, kapitola, klášter, fundace či beneficium. Ve stejné publikaci je pak k darování a odkazům uvedeno, že dar či odkaz ku prospěchu církve lze učinit i tak, že se zřídí nadace nová, a tudíž nový podnět majetku církevního. Ke vzniku nadace je pak třeba výslovného schválení příslušného biskupa. Z odborného vyjádření pak dále vyplývá, že popsaný stav potvrzovala i prvorepubliková judikatura, kdy se odkazuje na nález Nejvyššího správního soudu Boh. A 4829/25 z 25.6.1925 č. 9720/26, ve kterém se podává, že „Církevním jměním církve římskokatolické se rozumí soubor věcí a práv mající cenu majetkovou, které patříce církvi jsou trvale spojeny s některým církevním ústavem a slouží účelům církve. I když se uznává, že jsou právním podmětem jednotlivých majetkových podstat církevního jmění a že i platné právo přiznalo těmto ústavům právní osobnost, nelze přehlédnout, že tyto ústavy, resp. majetkové podstaty nepřestávají mezi sebou právně souviset a že neztrácejí proto svůj zvláštní charakter a vlastnost jako článek velkého organismu církve a že zůstávají proto také v majetkově právním poměru ve svém organismem církve založené podřízenosti“. [tituly před jménem] [jméno FO] pak činí závěr, že ani další právní úpravy vztahující se k církevním právnickým osobám nezasáhly do možné existence a právní způsobilosti dané nadace. Odkázal na § 120 Kodexu kanonického práva, dle kterého je právnická osoba svou povahou trvalá, zaniká buď tím, že je příslušným představeným zákonně zrušena, nebo tím, že sto roků nevyvíjela činnost. Ani jedna z těchto podmínek nebyla na počátku 21. století splněna. Nadace tudíž jako církevní právnická osoba dále existovala a podle § 121 Kodexu kanonického práva měl biskup brněnský právo ji sloučit se žalobcem.

29. K činnosti dané nadace před tvrzenou majetkovou křivdou žalobce předkládal listiny týkající se jejího hospodaření s majetkem. Jde jednak o dopis kapitulního biskupa ze dne 16.3.1899 týkající se obligací pro danou nadaci, kdy je adresován farnímu úřadu ve [Anonymizováno]. Z výkazu jmění a dluhů pozemkové nadace [jméno FO] ze dne 26.10.1926 soud zjistil, že jde o listinu sepsanou farářem [jméno FO], je v ní shrnut majetek nadace, je konstatováno břemeno hypoteční bance, odprodej kousku pozemku z nadačního jmění. Dále byla předložena trhová smlouva ze dne 2.7.1947, kterou daná nadace jako prodávající uzavřela s československým státem (železniční správou), zastoupenou [Anonymizováno] jako kupujícím, kdy předmětem smlouvy byly části pozemků, jak jsou v ní specifikovány. Za nadaci jsou na listině podepsáni farář [jméno FO] a kostelní hospodáři [jméno FO] a [jméno FO]. Z listiny je zřejmé, že trhová smlouva byla schvalována biskupskou konzistoří. O vyplacení kupní ceny s úroky pak svědčí stvrzenka ze dne 18.1.1948, podepsaná za danou nadaci farářem [jméno FO].

30. K činnosti nadace spočívající v duchovním rozměru, tedy spočívající ve sloužení mší svatých dle závěti [jméno FO] žalobce jednak tvrdil, že již není možné vyhledat záznamy týkající se této činnosti, kdy však sloužení mší za zemřelé je běžnou součástí činnosti církve. K jejich sloužení v době po roce 1989 jako plnění závazků mešních nadací pak předložil listiny, které osvědčují, že římskokatolická církev tuto záležitost řešila a v souladu se svými postupy k ní zaujala závazné stanovisko. Česká biskupská konference se v této věci obrátila na Apoštolský stolec s žádostí o instrukce, kdy žádala zrušení či snížení závazků mší svatých mešních fundací, zřízených před nástupem komunismu, tj. před 25. únorem 1948, a to z důvodů, že je prakticky nemožné určit, o které závazky mší svatých se jedná, kolik jich je a kdo je povinen tyto závazky plnit. V návaznosti na dopis pražského arcibiskupa pak bylo reskriptem z 6.7.2017 určeno, že se uděluje dovolení, aby všechny závazky spojené se zmíněnými nadacemi mohly být považovány za zrušené, byla stanovena povinnost odsloužení zádušních mší svatých v počtu 10 za duše dárců, každým zainteresovaným subjektem. Bylo doporučeno, aby vše probíhalo v podřízenosti arcibiskupským, biskupským nebo řeholním kuriím a pod jejich dohledem. Tyto skutečnosti vyplývají z prováděcích pravidel České biskupské konference o aplikaci reskriptu Kongregace pro klérus z 10.4.2018, generálního dekretu ohledně závazků mší sv. mešních fundací zařízených před nástupem komunismu z 14.9.2018 vydaného diecézním biskupem brněnským, kdy byla předložena i předchozí korespondence arcibiskupa s „Vatikánem“ v italštině. O odsloužení mší ve vztahu k dané nadaci v počtu, jak vyplynul z daného reskriptu, pak svědčí dopis [jméno FO], faráře v [Anonymizováno] ze dne 30.10.2023.

31. Soud se dále zabýval charakterem předmětných pozemků, jejich současným využitím, jejich určením dle územního plánu, současným stavem v daném místě. S ohledem na délku daného soudního řízení soud nerozebírá některé listiny, které se týkají předmětných pozemků a v průběhu doby byly založeny ve spise, když vyšel z listin, které se týkají zejména současného stavu ohledně daných pozemků, případně z listin, které shrnují určení využití pozemků v průběhu doby. K tomu zjistil následující skutečnosti. Ze sdělení [právnická osoba] [adresa], odboru výstavby, stavebního úřadu ze dne 27.4.2023 soud k pozemkům parc. č. [Anonymizováno] zjistil, že nejsou žádné informace o změnách ve smyslu způsobu využití či způsobu ochrany těchto pozemků, nejsou informace o žádných stavbách na těchto pozemcích, ani nebyla k tomuto vydávána daným úřadem žádná rozhodnutí. Ohledně pozemků parc. č. [Anonymizováno] pak bylo sděleno, že ve smyslu způsobu využití, způsobu ochrany budou v katastru nemovitostí vyznačeny změny po zapsání geometrického plánu č. [hodnota], kterým je vymezena stavba nazvaná „[adresa], jejíž umístění bylo povoleno ve sdělení specifikovaným kolaudačním souhlasem. Byly popsány části staveb komunikací a dopravní infrastruktury, které se mají na pozemcích nacházet a specifikována územní rozhodnutí, stavební povolení a kolaudační souhlasy týkající se těchto pozemků. Vzhledem k tomu, že v současné době již došlo k oddělení částí pozemků, dle výše specifikovaného geometrického plánu, kdy pozemky, o které v řízení jde, tak již nejsou stavbou chodníků a částí komunikací zasaženy, soud daný geometrický plán a další sdělení stavebního úřadu k těmto skutečnostem blíže nerozebírá. U místního šetření bylo ze strany žalovaného 1) potvrzeno, že po oddělení částí pozemků dle zmíněného geometrického plánu, není na předmětných pozemcích plánována výstavba chodníků či komunikací. Pokud jde o další ve sdělení specifikovaná opatření či rozhodnutí týkající se těchto pozemků, pak s ohledem na právní posouzení věci je soud dále nerozebírá, když s výjimkou pozemku parc. č. [Anonymizováno] (který však po oddělení částí tohoto pozemku dle geometrického plánu není specifikovanými opatřeními dotčen) soud dospěl k závěru, že žaloba ohledně nich nemůže být úspěšná, jak bude popsáno níže v právním hodnocení věci. Je tak možné se omezit pouze na konstatování, že pozemky parc. č. [Anonymizováno] jsou dotčeny řadou rozhodnutí týkajících se umístění staveb technické infrastruktury v souvislosti s existencí bytové zástavby (přípojky, sdělovací kabel, osvětlení) v tomto prostoru či plánované výstavby na jiných pozemcích.

32. Pokud jde o určení k využití předmětných pozemků dle platné územně plánovací dokumentace, pak bylo zjištěno následující: Pozemek parc. č. [Anonymizováno] byl dle územního plánu účinného od 18.11.2004, tedy před převodem na žalovaného 1) vymezen mimo zastavěné území v ploše zastavitelné čistého bydlení. Změnou č. 5 pak s účinností od 8.10.2007 byl tento pozemek vymezen mimo zastavěné území v ploše návrhové městské rekreační zeleně. V současné době je pak tento pozemek dle územního plánu, který nabyl účinnosti dne 13.8.2022, vymezen mimo zastavěné území v ploše stabilizované smíšené nezastavěného území M. Hlavní cíl využití takového území je pak pro smíšené maloplošné využití s různě významnou krajinotvornou, ekologickou, protierozní a protipovodňovou funkcí. Podmíněně přípustné je monofunkční využití charakteru ploch zemědělských F či přírodních N.

33. Pozemek parc. č. [Anonymizováno] byl dle změny územního plánu účinné od 23.1.2004 vymezen mimo zastavěné území v ploše zastavitelného čistého bydlení BC, dle změny č. [hodnota] účinné od 8.10.2007 v ploše návrhové městské rekreační zeleně. V současné době je pak tento pozemek dle územního plánu, který nabyl účinnosti dne 13.8.2022, vymezen mimo zastavěné území v ploše stabilizované smíšené nezastavěného území M. Hlavní cíl využití takového území je pak pro smíšené maloplošné využití s různě významnou krajinotvornou, ekologickou, protierozní a protipovodňovou funkcí. Podmíněně přípustné je pak monofunkční využití charakteru ploch zemědělských F či přírodních N.

34. Pozemek parc. č. [Anonymizováno] byl dle změny územního plánu účinné od 23.1.2004 vymezen mimo zastavěné území v ploše zastavitelného čistého bydlení BC, dle změny č. [hodnota] účinné od 8.10.2007 v ploše návrhové městské rekreační zeleně. V současné době je pak tento pozemek dle územního plánu, který nabyl účinnosti dne 13.8.2022, vymezen mimo zastavěné území v ploše stabilizované smíšené nezastavěného území M. Hlavní cíl využití takového území je pak pro smíšené maloplošné využití s různě významnou krajinotvornou, ekologickou, protierozní a protipovodňovou funkcí. Podmíněně přípustné je pak monofunkční využití charakteru ploch zemědělských F či přírodních N.

35. Pozemek parc. č. [Anonymizováno] byl dle změny územního plánu účinné od 23.1.2004 vymezen mimo zastavěné území v ploše zastavitelného čistého bydlení BC, dle změny č. [hodnota] účinné od 8.10.2007 v ploše návrhové městské rekreační zeleně. V současné době je pak tento pozemek dle územního plánu, který nabyl účinnosti dne 13.8.2022, vymezen mimo zastavěné území v návrhové ploše veřejného prostranství.

36. Pozemek parc. č. [Anonymizováno] byl dle územního plánu účinného od 2.1.1998 vymezen mimo zastavěné území v ploše návrhové městské rekreační zeleně MR a v ploše návrhové automobilové dopravy DA. Dle změny územního plánu účinné k 8.10.2007 byl tento pozemek vymezen mimo zastavěné území v ploše návrhové městské rekreační zeleně MR. V současné době je pak tento pozemek dle územního plánu, který nabyl účinnosti dne 13.8.2022, vymezen mimo zastavěné území, jeho severní část v ploše návrhové zeleně městské Z lokalita 901 a v jižní části v ploše návrhového veřejného prostranství A lokalita 731.

37. Pozemek parc. č. [Anonymizováno] byl dle změny územního plánu účinné od 23.1.2004 vymezen mimo zastavěné území v ploše zastavitelného čistého bydlení BC, dle změny č. [hodnota] účinné od 8.10.2007 v ploše návrhové městské rekreační zeleně. V současné době je pak tento pozemek dle územního plánu, který nabyl účinnosti dne 13.8.2022, vymezen mimo zastavěné území v návrhové ploše veřejného prostranství A.

38. Pozemek parc. č. [Anonymizováno] byl dle změny územního plánu účinné od 23.1.2004 vymezen mimo zastavěné území v ploše zastavitelného čistého bydlení BC, dle změny č. [hodnota] účinné od 8.10.2007 v ploše návrhové městské rekreační zeleně. V současné době je pak tento pozemek dle územního plánu, který nabyl účinnosti dne 13.8.2022, vymezen mimo zastavěné území v návrhové ploše veřejného prostranství A.

39. Z katastrální mapy a ortofota, ve spojení s nahlédnutím do katastru nemovitostí a částmi územního plánu obsaženými ve vyjádření stavebního úřadu má soud za zjištěné, že v dané lokalitě je prostranství rozčleněno na pozemky, kdy tyto jsou již nyní z podstatné míře zastavěny domy, celá oblast pak má charakter obytné městské části, kdy zástavba domy je členěna do souborů oddělených komunikacemi, pozemky přiléhající ke komunikaci jsou za situace, kdy nejsou zastavěny, zatravněny. Taková situace je i v okolí pozemků parc. č. [Anonymizováno]. Odlišná situace je u pozemků parc. č. [Anonymizováno], kdy tyto pozemky již přirozeně nenavazují na pozemky určené k zastavění či plochy veřejných prostranství a městské zeleně, jde o souvislý pás pozemků navazující na další zemědělsky obhospodařované pozemky.

40. Ohledně současné situace v daném místě a na předmětných pozemcích, provedl soud dne 3.1.2024 místní šetření. Bylo ověřeno, že lokalita s pozemky se nachází na konci města, zčásti v místě, kde jsou již zbudovány rodinné domy, zčásti pak v místě, kde jsou pozemky určené k výstavbě domů, v dalším sledu pak jsou již plochy sloužící k rekreaci, zahrádkářská kolonie nacházející se za linií stromů. U tohoto šetření bylo potvrzeno, že plochy pozemků parc. č. [Anonymizováno] nejsou od sebe v prostoru nikterak odděleny, jsou součástí lánu pole, který byl v dané době zoraný, bylo patrno, že tyto pozemky jsou spolu s dalšími navazujícími pozemky zemědělsky užívány. Na pozemcích nebyly zjištěny žádné zpevněné ani nezpevněné cesty, nebylo zjištěno, že by pozemek parc. č. [Anonymizováno] užíván odlišným způsobem, že by na něm byla zeleň či že by sloužil k nějakým jiným veřejně prospěšným účelům. K užití pozemku jako cesty k přírodní památce [adresa], pak bylo starostkou města [adresa] (žalovaného 1) u místního šetření sděleno, že část lidí volí cestu přes tento pozemek, je však možná cesta i z jiné strany. K pozemku parc. č. [Anonymizováno] bylo u místního šetření zjištěno, že je rozdělen na dvě části oddělené komunikací. Zčásti se nachází naproti zemědělsky užívaným pozemkům, je od nich oddělen panelovou cestou vedoucí k zahrádkářské kolonii. Pozemek je v současné době zatravněn, není udržován, za ním se nachází pozemky určené k výstavbě rodinných domů, které nejsou ve vlastnictví města, pozemek končí zčásti zpevněnou cestou. Jižní část tohoto pozemku je v celém svém rozsahu zatravněna, je patrno, že již dřív z ní byla oddělena část na vybudování chodníku, na pozemek navazují zahrady rodinných domů. Daná část pozemku tvoří přechodové pásmo mezi domy a komunikací. Dle starostky je na něm zvažováno vybudování parkovacích stání. Ohledně pozemků parc. č. [Anonymizováno] pak bylo zjištěno, že tyto v současné době tvoří souvislý zatravněný pás vedle silnice, z druhé strany je příjezdová komunikace k rodinnému domu, na pozemcích jsou vysázeny jehličnaté stromy, pozemky jsou udržovány. K pozemkům parc. č. [Anonymizováno] bylo ověřeno zjištění dle katastrální mapy i ze sdělení stavebního úřadu o tom, že z nich byly již dříve geometrickým plánem odděleny části, které byly následně užity ke zbudování komunikací, tyto oddělené pozemky již mají svoje zvláštní parcelní čísla. Do pozemků, které jsou předmětem řízení, tak komunikace nezasahují, když jsou na dříve oddělených pozemcích.

41. Dle ust. § 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen „zákon o majetkovém vyrovnání“), tento zákon upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen „registrované církve a náboženské společnosti“), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.

42. Dle ust. § 3 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání oprávněnou osobou je právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti, dle písm. c) tohoto ustanovení zákona je oprávněnou osobou právnická osoba zřízená nebo založená za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, a to vždy za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.

43. Dle ust. § 5 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání skutečností, v jejímž důsledku došlo v rozhodném období k majetkovým křivdám, je odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě).

44. Dle ust. § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.

45. Dle ust. § 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, zákon o půdě, se tento zákon vztahuje na: a) půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond, (dále jen "půda"), b) obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, c) obytné a hospodářské budovy a stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků, d) jiný zemědělský majetek uvedený v § 20. Zákon upravuje práva a povinnosti vlastníků, původních vlastníků, uživatelů a nájemců půdy, jakož i působnost státu při úpravě vlastnických a užívacích práv k pozemkům.

46. Dle § 29 tohoto zákona majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.

47. Dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

48. Dle § 134 odst. 1 občanského zákoníku oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

49. Dle § 130 odst. 1 občanského zákoníku je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným.

50. Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.2.2018, č.j. 28 Cdo 4721/2016 se podává, že následky vadného právního úkonu, učiněného v rozporu s výslovným zákonným zákazem podobných dispozic (zakotveným v ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., resp. § 3 zákona č. 92/1991 Sb.), jejichž účel ke svému naplnění nezbytně vyžadoval, aby byly právní úkony porušující zakotvený blokační režim shledávány absolutně neplatnými, nemůže proto odvrátit ani případná dobrá víra potencionálního nabyvatele jednajícího se státem. V odůvodnění svého rozhodnutí pak Nejvyšší soud uvedl, že „rozhodnutí odvolacího soudu vychází z judikatorně ustáleného závěru, dle nějž smysl ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (obdobně i ustanovení § 3 odst. 1 věty druhé zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění do 31. 12. 2012) tkví primárně v ochraně původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava (zmírnění křivd v rovině majetkové) provedena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 777/2012; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, nález ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, nález ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, či nález ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09, a zejména pak nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25)… Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, jimiž byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka…. V posuzované věci – při neplatnosti převodní smlouvy uzavřené v rozporu s blokačním ustanovením zákona – nejde ani o případ nabytí věci od nevlastníka (dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, resp. do 31. 12. 2014; k tomu srov. § 3064 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), kdy by nedostatek vlastnického práva na straně převodce mohl být potenciálně zhojen poukazem na dobrou víru nabyvatele v zápisu do katastru nemovitostí (k tomu srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu nálezy sp. zn. II. ÚS 165/11, I. ÚS 3061/11, II. ÚS 800/12, IV. ÚS 4905/12, IV. ÚS 4684/12, sp. zn. I. ÚS 2219/12, IV. ÚS 402/15, III. ÚS 415/15, či III. ÚS 663/15)… Následky vadného právního úkonu, učiněného v rozporu s výslovným zákonným zákazem podobných dispozic (zakotveným v ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., resp. § 3 zákona č. 92/1991 Sb., jejichž účel, jak bylo osvětleno výše, ke svému naplnění nezbytně vyžadoval, aby byly právní úkony porušující zakotvený blokační režim shledávány absolutně neplatnými; viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, či nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/19, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013), nemůže proto odvrátit ani případná dobrá víra potencionálního nabyvatele jednajícího se státem; při takovém výkladu by účinky blokačních ustanovením byly zcela vyprázdněny… Konečně, přípustnost dovolání nemůže založit ani vposled dovolatelem zmiňovaná otázka, zdali vyhovění žalobě na určení vlastnického práva státu případně brání některá z výluk naturální restituce – tvrzená zastavěnost některých pozemků (§ 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.). Zde sluší se připomenout, že smyslem cit. ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. bylo především překlenutí do té doby konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, a že odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny (či mohly platně přejít) do vlastnictví jiné osoby, lze zpravidla hledat toliko v tehdy platných a účinných předpisech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, nebo rozsudek ze dne 21. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016). Aktivní legitimace k podání žaloby dle cit. § 18 odst. 1 zákona připíná se k oprávněné osobě – tedy osobě splňující kritéria dle § 3 zákona, jejichž naplnění dovolatel ani nenapadá a kdy v takto iniciovaném řízení o určení vlastnického práva státu je pak relevantní, zda předmětná nemovitost – v době před účinností zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi – byla převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem či nikoliv. Zásadně tak v něm nelze řešit další otázky, jež byly by významné až v eventuelně navazujícím restitučním řízení (srov. např. rozsudek ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016) a pro něž je rozhodující stav v době rozhodování o vydání nemovitosti. Toliko ve výjimečných případech, kde by pro to existovaly silné a přesvědčivé důvody, rozhodovací praxe připouští prolomení blokačního ustanovení (§ 29 zákona o půdě, § 3 zákona č. 92/1991 Sb.), přičemž závěr o platnosti nakládání s majetkem podléhajícím blokačním ustanovením musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. n. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. [spisová značka], či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. [spisová značka]; z judikatury Ústavního soudu srovnej např. nález ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10).“ 51. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 5.3.2019, č.j. Pl. ÚS 9/07 se podává, že „základní teze k výkladu § 29 zákona o půdě Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.). V citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval, že "Ze smyslu napadeného ustanovení § 29 zákona o půdě a z jeho dosavadní interpretace Ústavním soudem (navázání na shora rekapitulovanou judikaturu) plyne, že jeho účelem není toliko samotná "blokace" určité části státního majetku (zčásti též majetku evidovaného ve vlastnictví třetích osob, zejm. obcí), tedy např. snaha o zachování určitého majetkového statu quo. Podstatu napadeného ustanovení je nutno spatřovat především v závazku (příslibu) zákonodárce v časově odložené době přijmout právní úpravu vypořádávající historický majetek církví a náboženských společností, která zohlední objektivní specifika pojednávané materie a ustanovení § 29 zákona o půdě fakticky konzumuje. Účel § 29 zákona o půdě je nutno sledovat v kontextu hodnotového základu restituční a rehabilitační legislativy a judikatury Ústavního soudu…. Pokud tedy zákonodárce stanovil, že převod (přechod) majetku, jehož vlastníky byly k rozhodnému datu církve a náboženské společnosti, resp. jejich právnické osoby, jest jakožto akt contra legem stižen absolutní neplatností (v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání), sledoval tím zcela rozumně účel napadeného ustanovení, a to ve vztahu k zajištění materiálního podkladu pro budoucí zákon o vypořádání historického majetku církví, příp. širší legislativní řešení majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi. Tento účel by mohl být při absenci blokačního účinku zčásti nebo zcela zmařen, neboť toliko právní dispozice státu s dotčeným majetkem může být podkladem pro přijetí "zákonů o tomto majetku při respektu k postavení eventuálních nových vlastníků". K § 29 zákona o půdě ve vztahu k otázce legitimního očekávání Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3397/17 ze dne 29. 1. 2019, konstatoval, že: "Jeho primárním účelem bylo bránit převodům takového majetku, to znamená, že šlo o kompetenční normu v negativním smyslu...“ Ústavní soud však ve své judikatuře současně dospěl k závěru, že za určitých podmínek může dojít k prolomení § 29 zákona o půdě…. Závěr o možném prolomení § 29 zákona o půdě vyslovil Ústavní soud i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 s tím, že každý případ je předmětem soudního řízení, přičemž soudy vždy rozhodují na základě individuálních okolností daného případu, a mohou tak poskytnout ochranu všem právům, která jsou "ve hře" (a případně tedy i dobré víře nabyvatelů, jejíž ochrany se navrhovatelé v daném řízení především domáhali)… K prolomení blokačních účinků § 29 zákona o půdě však nepostačuje sama o sobě dobrá víra toho, na něhož měly být sporné nemovitosti převedeny [nález sp. zn. III. ÚS 1862/16 ze dne 21. 6. 2017 či nález sp. zn. I. ÚS 349/17 ze dne 22. 6. 2017, ve kterých Ústavní soud vycházel ze závěrů nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.)]. Podle závěrů citovaných nálezů se případy, kdy došlo k nabytí majetku v rozporu s § 29 zákona o půdě, od případů nabytí vlastnického práva od nevlastníka v mnoha ohledech liší již v tom, že v prvním případě jsou stěžovatelé jednou ze stran absolutně neplatného právního jednání, zatímco Ústavní soud v bodu 56. nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014 (N 61/73 SbNU 163) uvedl, že k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit vždy až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi). Ústavní soud v nálezech sp. zn. III. ÚS 1862/16 a sp. zn. I. ÚS 349/17 připustil, že si stěžovatelka v době uzavření dotyčné smlouvy nemusela být její neplatnosti vědoma, neboť smlouva byla uzavřena se státním pozemkovým fondem a vlastnické právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí, a to navzdory § 5 odst. 1 písm. e) katastrálního zákona, dobrou víru stěžovatelky je proto potřeba brát do úvahy; okolnosti věci by však musely být skutečně mimořádné, aby ospravedlnily kasační zásah Ústavního soudu ve prospěch stěžovatelčiných práv…. Na základě shora uvedeného lze shrnout, že k prolomení účinků § 29 zákona o půdě nepostačuje pouhá dobrá víra nabyvatele, nýbrž musí být dány i další konkrétní okolnosti mimořádného významu odůvodňující poskytnutí ochrany základnímu vlastnickému právu stěžovatele tak, aby výsledné rozhodnutí bylo možno vnímat jako spravedlivé z hlediska vyvážené ochrany základních práv dotčených subjektů. Na případy, kdy došlo k nabytí majetku v rozporu s § 29 zákona o půdě, nelze tedy mechanicky aplikovat judikaturu Ústavního soudu vztahující se k nabytí vlastnického práva od nevlastníka. To však nezbavuje soud povinnosti zkoumat, zda ve věci nejsou dány takové (účastníkem řízení tvrzené) mimořádné okolnosti, které by vedly k závěru o upřednostnění dobré víry nabyvatele před restitučním nárokem oprávněné osoby (v nálezu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17). Ostatně jak i sám Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016 konstatoval, nelze vyloučit situace, v nichž by nezákonně převedené pozemky měly pro potenciální oprávněnou osobu zcela zanedbatelný užitek v porovnání s újmou, již by pozbytí sporného majetku způsobilo v právní sféře nabyvatele. V podobných případech je třeba zvažovat, zdali je i zde namístě konstatovat prioritu majetkového zájmu evidované právnické osoby, jejímž zřizovatelem je církev nebo náboženská společnost, anebo zda je přiléhavější poskytnout ochranu nabyvateli dotčených objektů, ovšem za striktního předpokladu jeho dobré víry.“ 52. V rozsudku ze dne 17.7.2019, sp. zn. 28 Cdo 2141/2019 pak Nejvyšší soud zdůraznil, že výčet okolností, na jejichž základě bude namístě upřednostnit ochranu vlastnického práva dobrověrného nabyvatele před oprávněným zájmem církevní právnické osoby na restituci církevního majetku, nemůže být z povahy věci nijak uzavřen.

53. V nálezech Ústavního soudu např. nález ze dne 29.12.2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09, či nález ze dne 22.2.2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10 se podává, že „důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování moci zákonodárné, výkonné či soudní, jej jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat aktům státu a jejich věcné správnosti, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci i ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva“.

54. K otázce hodnocení dobré víry se pak Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 15.6.2020, sp. zn. III. ÚS 2707/18, kdy judikoval, že „z hodnocení dobré víry z objektivního pohledu se zřetelem ke všem okolnostem neplyne, že se osoba mohla seznámit se všemi teoreticky dostupnými skutečnostmi. Objektivní hodnocení dobré víry nemůže ústit v mechanický příklon k téměř vždy možné přítomnosti teoretických pochybností o způsobilosti majetku být předmětem privatizace, v důsledku čehož by se dobrá víra držitele nepřípustně ocitla mimo ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod“.

55. Po podřazení zjištěné skutkového stavu pod citovaná zákonná ustanovení a s ohledem na závěry vyjádřené v citovaných soudních rozhodnutích soud dospěl k následujícím právním závěrům. Žalobce podal žalobu na určení vlastnictví státu ke v žalobě specifikovaným pozemkům v souladu s ust. § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání, kdy nárok k podání takové žaloby je dán právě tímto zákonným ustanovením, nejde o určovací žalobu dle § 80 o.s.ř., není třeba prokazovat naléhavý právní zájem na takovém určení. Důvodem pro podání žaloby pak byla skutečnost, že předmětné pozemky měly přejít z vlastnictví státu na žalovaného 1) v rozporu s tzv. blokačním paragrafem zákona o půdě, zákazem převodu původního církevního majetku do doby přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. V řízení pak bylo prokázáno, že předmětné pozemky jsou v současné době zapsány v katastru nemovitostí ve vlastnictví žalovaného 1). Žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby, když činili spornou aktivní legitimaci žalobce k vedení tohoto sporu, dále se dovolávali dobré víry žalovaného 1) při nabytí pozemků do svého vlastnictví, případně mimořádných okolností, které jsou ohledně těchto pozemků dány, a které by měly odůvodnit prolomení blokačního paragrafu. Žalovaný 2) navíc namítal promlčení možnosti uplatnit námitku neplatnosti převodu předmětných pozemků, případně vydržení vlastnického práva k těmto pozemkům. Soud I. stupně ve věci opakovaně rozhodoval, když žalobě vždy zcela vyhověl. Rozhodnutí však byla zrušena odvolacím soudem, který ve svém posledním rozhodnutí uložil soudu I. stupně, aby se opakovaně zabýval aktivní legitimací žalobce k vedení tohoto sporu i otázkou možnosti prolomení blokačního paragrafu s ohledem na možnou dobrou víru nabyvatele a na případnou existenci mimořádných okolnosti, které svědčí pro platnost převodu.

56. Soud se tedy opětovně zabýval aktivní legitimací žalobce k vedení tohoto sporu, když zejména zkoumal, zda je osobou oprávněnou dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, tedy zda je právním nástupcem osoby zmíněné v § 3 zákona o majetkovém vyrovnání, která utrpěla majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5 tohoto zákona. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak je. V souladu s pokynem odvolacího soudu se přitom zabýval povahou Nadace [jméno FO], ohledně níž žalobce tvrdil a prokazoval, že je jeho právním předchůdcem, kdy opětovně dospěl k závěru, že jde o oprávněnou osobu dle § 3 písm. b) daného zákona tedy o právnickou osobu zřízenou jako součást registrované církve, tedy církevní právnickou osobu. K tomuto závěru soud dospěl opětovným rozborem důkazů předložených žalobcem, kdy vzal v úvahu i konstantní závěry judikatury o tom, že „definitivní závěr stran statusu konkrétního subjektu, jehož existence podle tehdejších právních předpisů nepodléhala evidenci ve veřejném rejstříku, tedy jde-li o historickou církevní právnickou osobu ve smyslu § 3 zákona je pak dle závěrů judikatury a komentářové literatury vždy výsledkem individuálních skutkových zjištění“ (k tomu srov. např. rozsudek NS z 4.4.2018, sp. zn. 28 Cdo 3813/2017). Soud při stanovení závěru o povaze dané nadace zohlednil zejména obsah nadační listiny (viz skutková zjištění v bodě 27 odůvodnění rozsudku). Z nadační listiny je přitom zřejmý odkaz [jméno FO], která odkázala zde specifikovaný majetek (usedlost v [Anonymizováno] spolu s polnostmi) ve prospěch fary a chrámu páně [Anonymizováno] na opravu, žádala, aby byl pan farář povinen sloužit mše za zesnulé, mají být vypláceni ministranti, kostelník atd. Z listiny je rovněž patrno, že na základě tohoto odkazu pak po smrti zůstavitelky došlo ke splnění cíle závěti, k přiřknutí usedlosti v [Anonymizováno] chrámu Páně [Anonymizováno], a to v listině specifikovaným rozhodnutím soudu. Tak se tedy odkazovaný majetek dostal do vlastnictví tohoto subjektu. Následně pak s přivolením biskupské konzistoře a s potvrzením v listině specifikovaných vysokých úřadů, došlo ke koupi jiné usedlosti ve [Anonymizováno] za prostředky získané odprodejem odkázané usedlosti. Výnosem civilního soudu pak došlo k jejímu zápisu (zanesení) do zemských základních desek ke společnému užívání kostelu a beneficiu se závazkem sloužení mší a chrám byl zavázán k platbám za tyto mše, čímž byla naplněna poslední vůle zůstavitelky. Teprve na tomto základě a s odstupem několika let od úmrtí zůstavitelky došlo k založení dané nadace, kdy zakladateli byly církevní osoby, k založení bylo třeba souhlasu biskupské konzistoře, který byl dle této listiny dán 3.10.1872. K založení dané nadace nebylo třeba žádného rozhodnutí orgánů státu, když ke vzniku nadace došlo potvrzením nadačního listu biskupskou konzistoří. Takový postup vyplývající z nadační listiny, je přitom v souladu s církevními předpisy, jejichž znění a dobový výklad v právní literatuře či rozhodnutích soudů soud ověřil z žalobcem předložených listin (viz skutková zjištění v bodě 28 odůvodnění rozsudku). Soud přitom zohlednil i výklad archiváře [tituly před jménem] [jméno FO], který podal ohledně zakládání a existence církevních právnických osob ucelený rozbor. Vznikla tak samostatná církevní právnická osoba, která ale byla vždy součástí římskokatolické církve, když spravovala církevní jmění, které patřilo církvi, bylo spojeno s církevním ústavem (v dané věci chrámem [Anonymizováno]), sloužilo účelům církve, bylo spravováno církevními hodnostáři, byla v postavení podřízenosti k této církvi. To bylo vyjádřeno i tím, že to byly právě církevní hodnostáři (biskupská konzistoř), kdo ve vztahu k této a typově obdobným nadacím mohli s ohledem na výši výnosů z majetku do nich vloženého, měnit závazky týkající se duchovního rozměru dané nadace, tedy sloužení mší. Skutečnost, že daná nadace byla právnickou osobou založenou jako součást církve, je pak možné podpůrně dovodit i z listiny, kterou došlo k majetkové křivdě (výměr o výkupu ze 14.4.1949), v níž specifikován majetek (pozemky), které jsou předmětem výkupu, kdy jde vedle pozemků ve vlastnictví farního obročí, farního kostela i o pozemky ve vlastnictví dané nadace, přičemž pro účely nové pozemkové reformy byly tyto právnické osoby považovány za jednu, a to církev, když jejich pozemkové vlastnictví je spravováno jednou osobou a plynou téže osobě, tedy církvi, pro účely církevní. Při posouzení, zda jde o právnickou osobu zřízenou jako součást církve či za účelem podpory církve k duchovním, pastoračním, vzdělávacím a obdobným účelům, pak soud zohlednil při závěru, že jde o osobu založenou jako součást registrované církve, i to, že daná nadace byla zřízena nikoliv pouze za účelem duchovním činností, tj. sloužení určitého počtu mší či vyplácení osob takové činnosti vykonávající, ale jejím účelem bylo i zvelebování kostela jako takového, k čemuž sloužily příjmy z majetku vloženého do nadace. Samotný rozsah duchovních činností pak byl zcela na rozhodnutí samotné církve (biskupa), který dle platných církevních předpisů byl oprávněn jejich rozsah svým rozhodnutím měnit. Nelze tak učinit závěr, že by bylo možné danou nadaci považovat za právnickou osobu zřízenou za účelem podpory činnosti registrované církve, kdy by to vyplývalo z převažující činnosti této nadace, když základním faktorem bylo z majetku vloženého do nadace získávat co největší prostředky, které se stávaly součástí majetku církve. O tom, jak a v jakém poměru budou následně tyto prostředky využity, bylo rozhodováno římskokatolickou církví, resp. jejími orgány. Z jednotlivých listin týkajících se činnosti dané nadace je přitom patrno, že jsou podepisovány farářem jako osobou jednající za nadaci, kdy nakládání s majetkem (viz trhová smlouva) je však vždy dále schvalováno biskupskou konzistoří.

57. Byla rovněž prokázána aktivní činnost této nadace po dobu do majetkové křivdy, a to žalobcem předloženými listinami týkajícími se hospodaření s majetkem nadace. Neobstojí tak námitka žalovaných o možném zániku nadace dle kodexu kanonického práva, když by bylo třeba, aby nadace byla nečinná po dobu 100 let, což prokázáno nebylo. Pokud jde o činění úkonů dle odkazu, tedy sloužení mší a investice do oprav kostela, pak soud má za to, že splnění této podmínky nemá vliv na existenci nadace, s ohledem na samostatnost církve při správě jejich záležitostí, odluku od státu, nemůže být toto přezkoumáváno civilním soudem. Za situace, kdy soud učinil závěr o církevní povaze nadace, jako právnické osoby, která byla součástí římskokatolické církve, a o tom, že z církevních předpisů vyplývá možnost biskupa zmíněné závazky nadace případně měnit, není na tomto soudu přezkoumávat další kroky církve činěné ohledně těchto záležitostí. Z předložených důkazů o činnosti nadace je zřejmé, že vyvíjela činnost k získání prostředků z majetku nabytého odkazem od [jméno FO]. Pokud jde o případné sloužení mší a opravy kostela po majetkové křivdě, pak s ohledem na to, že nadace nadále nedisponovala odkázaným majetkem, jen stěží mohla dále plnit přání zůstavitelky. Žalobce předložil listiny, z nichž vyplývá, jak byla záležitost sloužení mší u nadací daného typu následně římskokatolickou církví řešena (viz bod 30 odůvodnění tohoto rozsudku). K otázce existence nadace za situace, kdy bylo zjištěno, že nebyla registrována v příslušném seznamu církevních právnických osob Ministerstvem kultury, pak soud jen na okraj doplňuje, že z komentářové literatury (k tomu srovnej např. komentář v systému ASPI k § 15a zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, týkajícímu se evidovaných právnických osob), se podává, že „evidovanými právnickými osobami nejsou tzv. historické církevní právnické osoby. Toto neformální označení se vžilo především pro právnické osoby nadačního typu (tj. účelová sdružení majetku), které byly zřizovány v rámci Církve římskokatolické před přijetím současného Kodexu kanonického práva v roce 1983 a jejichž nové zřizování již současný kodex neumožňuje. Příkladem jsou kostely, obročí (beneficia, prebendy), mešní nadace či záduší. Tyto právnické osoby byly bezesporu založeny registrovanou církví a náboženskou společností a jsou jejími součástmi, ale nebyly evidovány. To však neznamená, že neexistují (srov. IV. ÚS 34/06). V současné době však již drtivá většina historických církevních právnických osob zanikla, jelikož došlo k jejich sloučení s farnostmi“.

58. Za situace, kdy soud učinil závěr o povaze nadace jako církevní právnické osobě zřízené jako součást registrované církve, pak neměl pravomoc přezkumu ohledně platnosti sloučení této nadace s žalobcem, který je oprávněnou osobu dle § 3 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi (viz rejstřík evidovaných církevních právnických osob), jak to bylo doloženo rozhodnutím biskupa brněnského o sloučení církevních právnických osob, když k tomu došlo v rámci církve dle církevního práva. K tomuto závěru pak soud dodává, že přezkum úkonů příslušných orgánů registrovaných církví a náboženských společností nesmí odporovat ústavně zaručené autonomii církví a náboženských společností ve smyslu čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (z. č. 23/1991 Sb.). V případě právnické osoby založené nebo zřízené jako součást registrované církve tudíž právní skutečnost, že došlo k jejímu zániku s právním nástupnictvím oprávněného osoby ve smyslu § 3 písm. b) zákona 428/2012 Sb. osvědčuje sama církev s tím, že soudní přezkum věcné správnosti jejího příslušného orgánu o takovém opatření je se zřetelem k církevní autonomii vyloučen (k tomu srovnej např. rozsudek NS z 21.5.2009, sp. zn. 21 Cdo 1542/2008).

59. Mezi účastníky nebylo sporné a v řízení to bylo prokázáno, že ve vztahu k právnímu předchůdci žalobce došlo k majetkové křivdě dle § 5 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, kdy tato se týkala pozemků, které jsou předmětem tohoto řízení. Bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce – nadace [jméno FO] byla vlastníkem pozemku tehdy označeného jako [Anonymizováno] zapsaného v pozemkové knize, knihovní vložka [Anonymizováno]. Ze srovnávacího sestavení parcel pak bylo zjištěno, že tato parcela byla tvořena mimo jiné všemi pozemky, které jsou předmětem tohoto řízení. Předmětné pozemky tak jsou původním majetkem právního předchůdce žalobce. Dále má soud za prokázané, že k odnětí předmětných pozemků právnímu předchůdci žalobce a k jejich nabytí státem došlo na podkladě z. č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě, kdy k faktickému odnětí pozemků došlo po 25.2.1948, rozhodnutím o výkupu ze dne 14.4.1949. Byla tak prokázána majetková křivda dle § 5 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání, přičemž žalobce je tak oprávněnou osobou dle § 3 písm. b) tohoto zákona (viz skutkové závěry v bodě 25 odůvodnění rozsudku).

60. V řízení bylo prokázáno (viz skutková zjištění uvedená v bodě 24 odůvodnění rozsudku), že předmětné pozemky byly bezplatně převedeny žalovaným 2) na žalovaného 1) smlouvou ze dne 28.5.2008. S ohledem na to, že pozemky byly původním majetkem církve, nebyl takový převod dle § 29 zákona č. 229/1991 Sb., zákon o půdě, možný. Soud tak učinil závěr, že uzavřením této smlouvy došlo k prolomení blokačního ustanovení obsaženého v § 29 zákona o půdě, neboť jí byly převedeny v rozporu s blokačním ustanovením z vlastnictví státu pozemky, které byly původním církevním majetkem. Vzhledem k této skutečnosti, kdy daná smlouva byla uzavřena v rozporu se zákonem, byla by za situace, kdy by na straně nabývajícího nebyla shledána objektivně existující dobrá víra v to, že převodce je oprávněn dané nemovitosti na něj převést, ke které by přistoupily mimořádné okolnosti, které by odůvodnily závěr o možnosti prolomení blokačního paragrafu, absolutně neplatným právním úkonem dle ust. § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a na základě takové smlouvy by nemohlo dojít k platnému převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům ze státu na žalovaného 1). Pokud tedy žalovaný 1) namítal, že žalobce neuplatnil námitku neplatnosti převodu předmětných nemovitostí včas, a proto je tento jeho nárok promlčen, pak takový názor neobstojí, když v případě absolutní neplatnosti se jí soud zabývá z úřední povinnosti, nikoliv k námitce osoby takovou neplatností zasaženou na jejích právech.

61. Soud i s ohledem na námitky žalovaných a vzhledem k výše citovaným závěrům judikatury se však zabýval tím, zda převod daných pozemků i za situace, kdy k němu došlo v rozporu s blokačním paragrafem, nemůže být zcela či zčásti platný. V tomto směru zkoumal, zda na straně žalovaného 1) byla v době převodu objektivně dána dobrá víra v to, že žalovaný 2) je oprávněn na něj předmětné pozemky převést a dále tím, zda v případě existence takové dobré víry jsou v dané věci dány nějaké mimořádné okolnosti, které by odůvodnily zásah do práva žalobce k jeho původnímu majetku, když samotná dobrá víra na straně žalovaného 1) by k prolomení blokačního paragrafu nestačila.

62. Soud tedy i v souladu s pokynem odvolacího soudu nejprve opětovně zkoumal existenci objektivně dané dobré víry žalovaného 1) v době nabytí předmětných pozemků, když dospěl k závěru, že žalovaný 1) byl v době převodu v dobré víře ohledně vlastnického práva převodce, ohledně jeho oprávnění předmětné pozemky na žalovaného 1) převést. Tento závěr soud učinil z důkazů, které byly ve věci provedeny, a to jak ze smlouvy o bezúplatném převodu pozemku ze dne 28.5.2008, tak ze sdělení Ministerstva kultury ČR ze dne 30.7.2004. Z těchto důkazů je zřejmé, že při převodu pozemku (když v dané době šlo o převod pozemku [Anonymizováno], jehož byly všechny předmětné pozemky součástí) vystupoval v pozici vlastníka pozemků stát jednající [právnická osoba]. Ten také výslovně ujistil žalovaného 1) o tom, že není dána žádná překážka převodu pozemku, když k tomu dokládal i sdělení Ministerstva kultury jako orgánu veřejné moci. Soud tak odkazuje na judikaturu týkající se důvěry osob v jednání a úkony orgánů státu (viz např judikatura citovaná v bodě 53 odůvodnění tohoto rozsudku), kdy žalovaný byl v pozici obce, které byl majetek bezplatně převáděn státem s ujištěním o neexistenci daných překážek. V řízení nebylo žalobcem tvrzeno ani prokázáno, že by v době převodu existovaly skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit, že žalovaný 1) při nabytí pozemků nezachoval běžnou opatrnost, když majetek nabyl od osoby zapsané jako vlastník daného pozemku, za současného ujištění o tom, že předchozí vlastník již neexistuje, když není registrován v souladu s platným zákonem. V řízení takové skutečnosti nevyšly najevo, když pod požadavek běžné opatrnosti není možné podřadit to, že v dané době na Biskupství [Anonymizováno] či jinde v orgánech církve existovaly doklady týkající se právního nástupnictví po dané nadaci, když běžná osoba není obeznámena s církevními zákony, postupy a hierarchií tak, aby bylo zcela běžné povědomí o tom, jaká je povaha církevních nadací, jak je to s dobou jejich existence a možností slučování s jinými církevními subjekty. Sám žalobce žádné informace v dané době žalovanému 1) nesděloval, až do podání žaloby s ním nijak v tomto směru nekomunikoval. Soud tedy uzavírá, že žalovaný 1) při nabytí předmětných pozemků zachoval běžnou opatrnost a byl tak v dobré víře ohledně možnosti převodce – státu převést na něj bezplatně tyto pozemky.

63. V souladu s konstantní judikaturou (viz body 50-52 odůvodnění tohoto rozsudku) však k případnému prolomení blokačního paragrafu při nezákonném převodu původního církevního majetku nestačí dobrá víra nabyvatele, jak je tomu u jiných dobrověrných nabyvatelů, když k ní musí přistoupit ještě jiné mimořádné okolnosti, pro které je takové prolomení blokačního paragrafu v neprospěch církevního subjektu, který měl pozemky původně ve svém vlastnictví, ještě možné vnímat jako spravedlivé. Musí jít přitom o skutečnosti mimořádné intenzity, výjimečné okolnosti, když jejich výčet nemůže být judikaturou zcela uzavřen, je vždy třeba posouzení okolností konkrétní věci.

64. Soud ohledně existence takových mimořádných okolností činil zjištění jednak z listin obstaraných od příslušných úřadů týkajících se současné povahy sporných pozemků, toho, jak bylo nakládání s těmito pozemky závazně řešeno v platném územním plánu obce v době převodu a v současné době, vycházel i ze skutečností zjištěných při místním šetření. Soud přitom dospěl k závěru, že takové mimořádné okolnosti nejsou naplněny ohledně všech pozemků, které byly předmětem sporného převodu, a je tak možné uzavřít, že k platnému převodu pozemků došlo pouze ohledně některých z nich. Soud vyšel z toho, že předmětné pozemky byly na žalovaného 1) převáděny za účelem výstavby veřejně prospěšných staveb, staveb bydlení či realizaci zeleně, což vyplynulo ze smlouvy o bezúplatném převodu pozemků. Šlo tedy o účel směřující k dalšímu rozvoji města, ve prospěch obyvatel v něm žijících. Nelze přitom odhlédnout ani od toho, že od převodu uskutečněného v roce 2008 již uplynulo více než patnáct let, toto řízení pak bylo zahájeno až asi po sedmi letech od převodu. Soud při místním šetření zjistil, že předmětné pozemky se nacházejí na okraji města, kdy jsou součástí, případně navazují na bytovou zástavbu tvořící celek obytné čtvrti. Takové skutečnosti jsou přitom zřejmé i z ortofotomapy založené v katastru nemovitostí. Je zřejmé, že v daném místě je rozsáhlá zástavba zejména rodinnými domy, kdy jednotlivé bloky domů jsou propojeny komunikacemi. Je patrno, že zástavba vytváří určitý funkční celek. V souladu se záměrem budování obytné čtvrti spolu s prvky pro odpočinek a veřejnou zeleň, jsou pak i zjištění učiněná ohledně jednotlivých pozemků z územního plánu, kdy soud měl k dispozici sdělení ohledně vývoje změn územního plánu v průběhu doby. Je přitom zřejmé, že žalovaný 1) nabýval předmětné pozemky v souladu se záměrem dobudování obytné čtvrti, když předmětné pozemky se dle územně plánovací dokumentace platné v době převodu nacházely v plochách městské rekreační zeleně. V průběhu doby se některé pozemky dostaly do ploch návrhového veřejného prostranství. Je přitom notorietou, že součástí každé funkční obytné čtvrti jsou nejen plochy, které slouží k zastavení domy, ale i dostatečné plochy sloužící jako komunikace pro pěší i automobily, pro rekreaci, plochy zeleně. Jedině v takové podobě totiž dané území tvoří funkční celek obytné čtvrti mající parametry pro kvalitní bydlení. V řízení bylo zjištěno, že v průběhu doby došlo k dělení některých pozemků, kterých se týká toto řízení, a to za účelem dobudování komunikací či chodníků, umístění jiné infrastruktury. Žalobce se přitom určení vlastnického práva státu k takto odděleným částem pozemků nedomáhal. Soud tedy shrnuje, že jako mimořádnou okolnost, která má vliv na poskytnutí ochrany dobrověrnému nabyvateli předmětných pozemků, vzal v potaz jednak dobu, která uplynula od nabytí pozemků žalovaným 1) do podání žaloby, když nebylo prokázáno, že by v té době žalobce jakkoliv upozorňoval žalovaného 1) na své nároky ohledně předmětných pozemků, žalovaný 1) přitom podnikal kroky k dobudování dané oblasti v plnohodnotný prostor pro dobré bydlení. I tuto skutečnost soud při úvaze o existenci mimořádných okolností majících vliv na případnou možnost prolomení blokačního paragrafu, zohlednil. Rovněž v době vedení tohoto sporu pak byly činěny kroky zejména k dobudování komunikačních tras v daném místě. Při zvažování existence mimořádných okolností je na místě zohlednit i to, jak jsou které z pozemků důležité pro dobudování funkční obytné čtvrti, kdy nutnost jejich využití pro tento účel je dle názoru soudu další mimořádnou okolností, ke které je třeba při zvažování zachování platnosti převodu pozemku na žalovaného 1) přihlížet.

65. Ohledně pozemků, které měl soud za platně převedené, kdy žaloby byla ohledně nich zamítnuta (výrok II. rozsudku), soud přitom shrnuje, že vedle výše uvedených skutečností vzal v úvahu i jejich polohu, tvar, možnost využití dle platného územního plánu. Je proto možné konstatovat, že nejde o plochy určené k bydlení, avšak jde o plochy, které bezprostředně souvisí s pozemky určenými k výstavbě domů, případně pozemky, které jsou již takovými domy zastavěny. Pozemky parc. č. [Anonymizováno] tvoří jakýsi zelený pás, přírodní bariéru, mezi pozemky zastavěnými domy a komunikací, jsou v návrhové ploše veřejného prostranství. Jen stěží si lze představit jejich využití k zemědělským účelům, když mají sloužit jako prostor pro veřejnost, svým tvarem a polohou takové (zemědělské) užití prakticky vylučují. Dle názoru soudu je pak vyloučeno i jakékoliv jiné smysluplné využití těchto pozemků žalobcem. Stejně tak pozemek parc. č. [Anonymizováno] je dle územního plánu ve své jižní části určen jako plocha veřejného prostranství, ve své severní části jako plocha pro městskou zeleň. [adresa] část již dnes přiléhá jednak k pozemku zastavěnému domem a jednak k pozemku, který je k takové zástavbě určen, jde o úzký pás zeleně oddělující komunikaci od zástavby, kdy plní obdobnou funkci jako je tomu u pozemků naproti přes cestu, tedy pozemků parc. č. [Anonymizováno]. V severní části je pak tento pozemek sice v této chvíli pouze zatravněn, nikterak neužíván a neudržován, avšak dle svého určení podle platného územního plánu a dle své polohy v těsném sousedství s pozemky určenými k zástavbě domy, je předurčen k obdobné funkci jako je tomu u druhé části tohoto pozemku a dalších již zmíněných pozemků. Současně s ohledem na jeho polohu, tvar a určení dle územního plánu pak nemůže být tento pozemek užíván k zemědělským účelům, když má jít o prostor veřejné zeleně, tedy místo přístupné obyvatelům nejen přilehlé obytné čtvrti. Prostor, který bydlení v daném místě bude činit komfortním, a to v souladu s potřebami obyvatel. Hospodářsky efektivní využití pro žalobce je tak v podstatě vyloučeno. Pro žalovaného 1), kterým je město, je pak ekonomický význam tohoto pozemku velký, když jej bude využívat zcela ve prospěch svých obyvatel, neboť takové využití je předpokládáno územním plánem. Soud tedy shrnuje, že ohledně zmíněných pozemků byly zjištěny mimořádné okolnosti, pro které ve spojení s dobrou vírou žalovaného 1) při jejich nabytí je možné konstatovat platnost jejich převodu na žalovaného 1), ačkoliv jím došlo k porušení blokačního paragrafu obsaženého v zákoně o půdě.

66. Pokud však jde o pozemky parc. č. [Anonymizováno], pak ohledně nich soudem takové mimořádné okolnosti svědčící pro platnost jejich převodu na žalovaného 1) shledány nebyly. Všechny tyto pozemky tvoří spolu s dalšími pozemky jeden celek, který je dlouhodobě využíván k zemědělským účelům. Je tomu tak i v současné době, kdy v při místním šetření bylo zjištěno, že v daném místě se nachází zoraný lán pole. Dle územního plánu nejsou tyto pozemky určeny k zástavbě, jde o prostory, které je v souladu s ním možné užívat k zemědělským účelům. Vzhledem k tomu, že pozemky jsou užívány v jednom celku, pak není překážkou pro takové užití ani jejich tvar či výměra, když i žalobce může případně pozemky propachtovat k takovému užívání. Z pozemku parc. č. [Anonymizováno] již byla vyčleněna část nutná pro vybudování komunikace k domu a dalších komunikací, v této (oddělené) části se žalobce určení vlastnického práva státu nedomáhal. Ze zjištění učiněných při místním šetření pak nebylo shledáno, že by se na těchto pozemcích nacházely nějaké zpevněné cesty, či že by byly nezbytné ke zbudování takových cest. Pokud žalovaný 1) namítal, že jde o jakousi přirozenou bariéru k nedalekému biokoridoru, pak nebylo zjištěno, že zemědělská výroba, která je na daných pozemcích dlouhodobě realizována, by nějak negativně v tomto směru danou oblast ovlivňovala. Bylo zjištěno, že přístup k přírodní památce, která se má dle sdělení žalovaného 1) dále za pozemky nacházet, je možný i z jiného místa a takovým způsobem může být i nadále realizován. Pokud v místě pozemku parc. č. [Anonymizováno] bylo snad žalovaným 1) zvažováno vybudování parkovacích stání, pak takový záměr je možné realizovat na jiných pozemcích, ohledně kterých nebylo žalobě vyhověno, zejména pak na pozemku nacházejícím se v návrhové ploše veřejného prostranství (pozemek parc. č. [Anonymizováno]). Vzhledem k tomu, že ohledně těchto pozemků došlo k převodu ze státu na žalovaného 1) v rozporu s blokačním paragrafem (§ 29) zákona o půdě, kdy k dobré víře žalovaného 1) při převodu nepřistoupily žádné mimořádné okolnosti, které by ospravedlňovaly možnost neochránit vlastnické právo původního vlastníka, tedy církve, soud měl smlouvu o bezúplatném převodu pozemku ze dne 28.5.2008 v této části dle § 39 občanského zákoníku za absolutně neplatnou. Ve výroku I. rozsudku tak soud v souladu s § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání určil, že vlastníkem těchto pozemků je stát. Soud jen na okraj konstatuje, že se podrobněji nezabýval vydatelností daných pozemků dle § 8 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, když mu to dle dané právní úpravy nepřísluší. Žádné okolnosti, pro které by k následnému vydání pozemků nemohlo dojít, v řízení najevo nevyšly.

67. Pokud žalovaný 1) namítal, že ohledně všech pozemků mělo dojít k vydržení vlastnického práva, tak k tomu soud pouze konstatuje, že vzhledem k datu nabytí těchto pozemků žalovaným 1), tedy uchopení se držby (právní účinky vkladu převodní smlouvy jsou ke dni 12.6.2008) a datu zahájení tohoto řízení (21.12.2015) k vydržení vlastnického práva dojít nemohlo, když neuplynula desetiletá lhůta pro vydržení (§ 134 odst. 1 občanského zákoníku), po kterou je třeba nemovitost v dobré víře pro případné vydržení držet. Zahájením tohoto řízení totiž došlo k přerušení případné dobré víry ohledně vlastnictví pozemků na straně žalovaného 1).

68. Ve výroku III. soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků dle výsledku sporu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Zohlednil přitom to, že žalobě bylo vyhověno ohledně čtyř pozemků, nevyhověno ohledně tří pozemků, kdy však je třeba zohlednit i výměry pozemků, a je tak možné konstatovat, že míra úspěchu a neúspěchu účastníků řízení je prakticky totožná. Při úvaze o náhradě nákladů řízení soud vzal v úvahu i to, že rozhodnutí ve věci zčásti záviselo na úvaze soudu ohledně existence mimořádných okolností ve vztahu k možnému prolomení blokačního paragrafu. Pokud jde o náklady předchozích odvolacích řízení, ve kterých byli žalovaní úspěšní, pak soud nepřistoupil k přiznání náhrady za takto vynaložené náklady řízení žalovaným, když důvody pro zrušení předchozích rozhodnutí soudu byly procesního charakteru, rozsudky soudu prvního stupně byly rušeny z důvodu jejich nepřezkoumatelnosti, což nelze klást k tíži žalobce.

Poučení