31 C 53/2020-156

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO: 00025429 sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 - Nové Město za níž jedná Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2 pro zaplacení 2 420 000 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 30 000 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 2 390 000 Kč, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 30 934 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze 17. 3. 2020 domáhal po žalované náhrady nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s trestním stíháním žalobce, jenž byl usnesením z 29. 7. 2016 obviněn spolu s dalšími osobami Policií ČR, KŘP [anonymizována dvě slova], Služba kriminální policie a vyšetřování, Územní odbor [obec], č. j.: KRPU [číslo] ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku dle ust. § 221 odst. 1 trestního zákoníku. Pro citovaný trestný čin byla podána u [název soudu] na žalobce podána obžaloba. Žalobce byl následně po přikázání věci k jinému soudu rozsudkem Okresního soudu v Chomutově z 3. 4. 2019 č. j.: [spisová značka] zproštěn obžaloby s tím, že v žalobě uvedený skutek nebyl shledán trestným činem. Ve své žalobě uvedl, že se v uvedeném trestním řízení kumulovaly zásadní chyby ze strany orgánů činných v trestním řízení. Jednak došlo k formalistickému odsouzení žalobce trestním příkazem bez toho, aniž by se soud seznámil s podstatou věci, další pochybení spatřoval v účelovém výběru důkazních prostředků, hovořících jen v jeho neprospěch, byly zcela opomenuty jiné předložené znalecké posudky vyjma toho, jehož zpracování bylo nařízeno soudem. Jediný znalecký posudek, jenž byl použit, byl navíc„ odbytý“. Má za to, že došlo k profesnímu selhání znalce, jenž jeho zpracování věnoval minimální péči, nepřihlédl k právnímu stanovisku specialistky na právo územních samospráv a došlo k absolutnímu nepochopení postavení samosprávy z pohledu ústavně právního. Díky řetězení vážných pochybení státu, reprezentovaného hned několika subjekty, a to jak Policií ČR, státním zastupitelstvím, znalcem i soudem, došlo k mnohaletému stíhání žalobce, a to postupně ve všech procesních fázích, což stupňovalo zásah do osobnostních práv žalobce a postupem času snižovalo kredit žalobce. Případ byl výjimečný mj. tím, že soud v konečném rozhodnutí nejenže konstatoval, že jeho jednání nikdy nebylo trestným činem, ale naopak vždy bylo jednáním jednoznačně učiněným ve prospěch města. Z hodnocení trestního soudu jednoznačně vyplynulo, že orgány činné v trestním řízení velmi nedbale přistupovaly k porovnání textu zákona o obcích s právní obhajobou a právními stanovisky ze strany trestně stíhaných, když jej zcela účelově, jednostranně a neodborně vykládaly v neprospěch žalobce a ostatních trestně stíhaných osob. Stát tak selhal ve všech stádiích vyšetřování, šlo o ignorování jasných listinných důkazů, o ignorování názoru znalce, práva a samosprávy, o absenci hodnocení důkazů v jejich souvislostech. Naopak probíhal jejich účelový výběr, nebo u některých o účelové přehlížení, šlo o zásadní neznalost zákona o obcích a jeho výkladu, kdy tento výklad paradoxně provedl až soud, šlo o založení obvinění obžaloby na nekvalitním a nedbalém znaleckém posudku jako jedinému důkazu, a o jasný zásah do ústavně chráněného práva na samosprávu daného města a práv na výkon funkce člena zastupitelstva, když hodnocení jednání města bylo v rozporu s podstatou samosprávy a jejího práva na samostatnou vůli. Žalobce požaduje náhradu nemajetkové újmy v penězích v celkové výši 2 420 000 Kč s tím, že ze strany žalované byla ještě před podáním žaloby přiznána částka 80 000 Kč, avšak má za to, že přiznané zadostiučinění není dostačující formou nápravy. Žalobce považuje sdělení obvinění, trestní příkaz a obžalobu s ohledem na zjištěná závažná odborná selhání státu ve vícečetné formě za velký neopodstatněný a nezákonný zásah do lidské důstojnosti, do všech součástí osobnosti a za dlouhodobé narušení soukromého života. O případu se psalo v desítkách článků a médiích, kdy s ohledem na skutečnost, že [obec] jsou malé město, všichni občané věděli, že se žalobce daná kauza dotýká v pozici trestně stíhané osoby. Zájem médií byl násoben tím, že jedním ze stíhaných kolegů byl i [jméno] [příjmení], který se stal v mezidobí [politická funkce] [anonymizována dvě slova]. Dále poukázal na časový aspekt, kdy trestní stíhání trvalo více jak 2 roky, prošlo všemi procesními fázemi, toto vše násobilo u veřejnosti přesvědčení, že se žalobce skutečně dopustil trestného činu. Poukázal, že od podzimu [rok] vykonává funkci starosty [územní celek], přičemž jde o postavení prestižní, odpovědné, založené na komunikaci a důvěře občanů města. Upozorňoval na výjimečné postavení, které si vybudoval přirozené autoritou, jež byla jeho nezákonným trestním stíháním pošlapána. Stovky hodin byl nucen vysvětlovat rodině, přátelům, kolegům ze [organizace] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], obyvatelům města, že se ničeho nezákonného nedopustil. Trpěl psychickými problémy, stresem, nespavostí, byl podrážděný, uvedené se velmi negativně projevovalo v jeho partnerském životě, s manželkou se často hádali, což mělo i negativní vliv na výchovu jejich nezletilého syna, dokonce se mluvilo o opuštění města. Se starším synem chtěl jet do USA, avšak jako trestně stíhaná osoba by nedostal vízum. Otec a bratr manželky byli v rozhodnou dobu [profese] u [název soudu], z tohoto důvodu byla věc žalobce přikázána Okresnímu soudu v Chomutově. Začal se vyhýbat lidem, ať v pracovním, tak v soukromém životě, protože se obával dotazů na tuto kauzu. Uvedené nenávratně narušilo rodinné vztahy. Období stíhání zasahovalo výrazně do volného času žalobce, postihlo troje vánoční období, žalobce i jeho blízcí museli čelit otázkám na trestní stíhání a následně obžalobu, okolí přestávalo žalobci věřit. Akcentoval, že jako jediný z obviněných [funkce] [anonymizováno] se obhajoval sám, tedy sám sepisoval podání soudu, stížnosti. Kauza byla samotným soudem označována jako„ [celé jméno žalobce] [anonymizována dvě slova]“, což vnímá jako pošlapání lidské důstojnosti ze strany soudu. S ohledem na délku řízení, stupňující se procesní postavení, medializaci věci, narušení pracovního, občanského a rodinného života, dopad na jeho zdraví a kvalitu života žádal náhradu nemajetkové újmy ve výši 2 500 000 Kč. Žalovaná mu však poskytla toliko 80 000 Kč, proto se domáhá doplatku ve výši 2 420 000 Kč.

2. Žalovaná v podání z 25. 5. 2020 navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, že žalobce u ní uplatnil nárok, jenž mu měl vzniknout v souvislosti s trestním stíháním ve věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. [spisová značka] podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“). Nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy vyhověla toliko co do částky ve výši 80 000 Kč. Konstatovala porušení práva žalobce a za výše citované nezákonné trestní stíhání se žalobci zároveň omluvila. S přihlédnutím k závažnosti zásahu do osobnostních práv žalobce přistoupila žalovaná taktéž k relutární náhradě ve výši 80 000 Kč, avšak v částce přesahující přiznaných 80 000 Kč, měla nárok žalobce za neopodstatněný. Učinila nesporným průběh a výsledek trestního řízení vedeného proti žalobci u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. [spisová značka]. Co se týká povahy trestní věci, žalobce byl trestně stíhán pro trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti dle ustanovení § 221 odst. 1 trestního zákoníku. Šlo o druh trestné činnosti obecně nemající výrazně dehonestující charakter jak je tomu například u násilné trestné činnosti jako je vražda, znásilnění, pohlavní zneužívání a podobně. Vliv délky trestního řízení byl do jisté míry patrný, neboť trestní řízení žalobce trvalo po dobu 2 let a 10 měsíců, avšak tuto délku s ohledem na okolnosti případu, lze ještě považovat za přiměřenou. Na délku trestního stíhání měla vliv i skutečnost, že ve věci bylo vypracováno několik znaleckých posudků. Pokud jde o zásah do osobnostní sféry žalobce, je nutné konstatovat, že v předběžném projednání nároku k prokázání újmy ze strany žalobce došlo spíše okrajově, ohledně namítané medializace je nutné uvést, že tato je pouze prostý důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů a případů. Nelze přičítat k tíž státu, že princip presumpce neviny byl narušen sdělovacími prostředky s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 3. 7. 2012 sp. zn. 30 Cdo 4280/2011. V převážné části článků nebylo vysloveno jméno žalobce. Dále odkázala na rozhodnutí zdejšího soudu pod sp. zn.: 14 C 51/2017, kdy v obdobném řízení byla přiznána částka zadostiučinění ve výši 100 000 Kč, a to 3 000 Kč za jeden měsíc trestního stíhání, hrozil trest odnětí svobody ve vyšší sazbě. Z tohoto důvodu také přistoupila ke snížení zadostiučinění oproti předloženému srovnávacímu případu, a dospěla k částce 80 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, tj. cca 2 350 Kč za měsíc.

3. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav:

4. Z nesporných tvrzení účastníků a z listinných důkazů soud zjistil, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dne 5. 8. 2019 (zjištěno z uplatnění nároku na náhradu škody z 1. 8. 2019; stanoviska žalované z 27. 2. 2020).

5. Mezi účastníky byl nesporný i průběh trestního stíhání žalobce, když spolu se spisem Okresního soudu v Chomutově bylo pod sp.zn. [spisová značka], soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Usnesením Policie ČR, KŘP [anonymizována dvě slova], Služba kriminální policie a vyšetřování, Územní odbor [obec], č. j.: KRPU [číslo] z 29. 7. 2016 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 221 odst. 1 trestního zákoníku, jež mu bylo doručeno dne 2. 8. 2016. Dne 20. 1. 2017 byla k [název soudu] ze strany Okresního státního zastupitelství v [obec] podána obžaloba. Dne 1. 3. 2017 bylo vydáno usnesení, na základě kterého byla věc [název soudu] odňata a byla přikázána Okresnímu soudu v Chomutově. Dne 29. 3. 2017 byl ve věci vydaný trestní příkaz, proti kterému žalobce podal dne 17. 4. 2017 odpor. Následovala hlavní líčení. Okresní soud v Chomutově rozsudkem z 3. 4. 2019 rozhodl tak, že jím byl žalobce obžaloby v plném rozsahu zproštěn podle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Konečné rozhodnutí nabylo vůči žalobci dne 25. 5. 2019 právní moci.

6. Soud dále provedl dokazování seznamem novinových článků o předmětném trestním stíhání [funkce] [územní celek] na č. l. 31-35 spisu, dodaným žalobcem, přičemž jeho právní zástupkyně potvrdila, že z žádného z těchto článků nemá vyplynout tzv. exces orgánů činných v trestním řízení ve smyslu konstantní judikatury ve vztahu k medializaci případu (reprezentované kupř. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 2. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1141/2018), ale pouze to, že se o celé věci vědělo, když obsah článků je obdobný a velká část z nich poukazuje na spojení s [anonymizováno] [příjmení]. Z názvů těchto novinových článků je evidentní, že se týkaly předmětného trestního stíhání. V téměř všech článcích je výslovně uvedeno jméno žalobce spolu s uvedením jeho funkce a někdy je zachycen i na přiložené fotce k článku (článek z [datum], [anonymizována tři slova] [rok], [datum], [datum], [datum], [datum]).

7. Ze spisu Nejvyššího správního soudu vedeného pod sp. zn. 12 Ksz 7/2019 soud zjistil, že na státní zástupkyni, jež v trestním řízení žalobce vystupovala jako dozorová státní zástupkyně, byla podána kárná žaloba pro jednání spočívající v tom, že porušila svou povinnost postupovat odborně, svědomitě, odpovědně a spravedlivě, když při výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti v kauze žalobce nepřezkoumala usnesení o zahájení trestního stíhání.

8. Z účastnické výpovědi žalobce má soud za prokázané, že je [funkce] [územní celek], dříve byl [profese], trestní stíhání pro něj představovalo obrovský zásah. Trestní stíhání bylo vyvoláno jeho hlasováním v [anonymizováno] [územní celek] o prodeji nemovitosti, ke kterému byl vypracován znalecký posudek, nemovitost byla prodána, nicméně ze strany neúspěšného zájemce bylo vyvoláno uvedené trestní řízení. Jedná se o menší město, kde všichni o trestním stíhání [anonymizováno] včetně žalobce věděli, což se také projevilo v profesní činnosti žalobce, když neustále musel čelit dotazům týkajícím se daného trestního řízení, byla utrpěna jeho prestiž, kterou si dlouhé roky budoval a musel vyvinout značné úsilí, aby sebe i celé [anonymizováno] v očích obyvatel města„ očistil“. Situace byla pak zejména ztížena tím, že jeho [informace o rodinných příslušnících] [anonymizována čtyři slova], nechtěli mít s danou kauzou nic společného, což značně poškodilo i rodinné vazby. Tchán i švagr se kontaktu s žalobcem a i jeho manželkou radši vyhýbali. Dotýkalo se ho, že trestní věc byla označována jako [celé jméno žalobce] a spol., pročež si připadal jako vůdce zločinecké bandy, dále uvedl, že trpěl nespavostí, emočními výkyvy, byl podrážděný, v důsledku čehož se hádal s manželkou. V [anonymizováno] letech se mu narodil syn, avšak kvůli trestnímu stíhání se mu nemohl věnovat v takové míře, v jaké chtěl. S manželkou mají ještě jejího syna z prvního manželství, oba synové byli často svědkem jejich hádek, což na ně mělo jistě negativní vliv. Je činným ve [organizace] [anonymizována tři slova], bojoval tak nejen za očištění svého jména a [územní celek], ale i za jiné [anonymizováno]. Podpora manželky v průběhu trestního stíhání rostla a tím, že se celou situaci snažil popsat, vysvětlit všem, tak narůstala i podpora dalších osob, včetně obyvatel [územní celek] Trestní stíhání mělo vliv i na jeho zdravotní stav, dokonce tak, že i zkolaboval, ač se mu to nikdy předtím nestalo a musel vyhledat lékařskou pomoc. V roce 2018 opětovně vyhrál volby a byl zase zvolen [anonymizováno] [územní celek], nadto je členem [organizace] [anonymizována čtyři slova] a čile se angažuje v dalších komunálních sdruženích.

9. Z výslechu svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] má soud za prokázané, že tato je manželkou žalobce. Pracovala jako [anonymizováno], několikrát se stalo, že když třeba přišla do [anonymizováno], všichni ztichli, měla proto pocit, že se bavili o ní, resp. o kauze jejího manžela. Neustále ji s manželem zastavovali lidé na ulici a dotazovali se na stav věci., žádali vysvětlení, bylo jí to nepříjemné. V tu dobu se s manželem hodně hádali, v jednu dobu to vypadalo i tak, že se možná rozvedou. Když se chtěla žalobci svěřit se svými problémy, nevnímal ji, neposlouchal, měl v hlavě hlavně ten případ. Byl uzavřený, nevyhledával kontakt s lidmi. Hádali se i před malým synem, který si z toho nese následky dodnes. Žalobce špatně spal, kolikrát se v noci probudila a viděla ho, jak sedí v křesle a nespí. Nadto její [role v řízení] [anonymizováno 5 slov] a těžce uvedenou kauzu, pozornost jí danou těžce snášeli a proto se raději od nich distancovali. S bratrem se nenavštěvovali vůbec, a když byli na návštěvě u rodičů, otec s nimi nemluvil. Žalobce byl po celou dobu ve funkci [anonymizováno]. Občas, když potřebovali klid, jezdili na pár dnů do [obec], kde má byt. To, že by žalobce mohl být odsouzen k nepodmíněnému trestu, si nepřipouštěla, ale neustále řešili, co by manžel dělal, kdyby byl odsouzen a nemohl by pracovat na své pozici. Soud hodnotí výpověď jako věrohodnou a autentickou, žalobkyně se v jejím průběhu rozplakala.

10. Z výslechu svědka [jméno] [příjmení] vzal soud za prokázané, že je nevlastním synem žalobce, jenž s ním dosud žije ve společné domácnosti. Bylo mu nepříjemné, že se rodiče často hádali, aby to nemusel poslouchat, radši se zavíral u sebe v pokoji. Neměl rád, když byl spojován s kauzou žalobce, všichni vnímali, že patří k němu, že jsou jedna rodina. Má za to, že to ani pro jeho malého bratra nebylo jednoduché, často byl slyšet řev rodičů. Intenzita hádek se mezi nimi zvyšovala, když např. vyšel nějaký článek týkající se případu žalobce. Dědeček se na to díval z pracovního pohledu, bral to úkorně, neradi tam proto chodili. Výpověď svědka soud hodnotí jako obecnější, což soud přikládá zejména skutečnosti, že trestní stíhání žalobce, resp. pozornosti s tím spojené se snažil uniknout.

11. Ze svědeckého výslechu svědkyně [jméno] [příjmení], podřízené žalobce na [anonymizováno], soud zjistil, že je jako [anonymizována tři slova] [profese] více než 16 let. Ze začátku celou věc trochu podcenili, nechápali to. Neustále se řešilo, že je někdo napadá na ulici a žádá vysvětlení. Žalobce znala jako člověka plného energie, jenž všechny podporoval, ale v průběhu let, kdy probíhalo jejich trestní stíhání, se úplně změnil, stala se z něj lidská troska. Dokonce mu doporučila, aby vyhledal lékařskou pomoc. Všichni obvinění zvažovali rezignaci, neboť [obec] jsou malé městečko, všichni se znají, každý věděl, kdo, jak hlasoval, byla to velká zátěž, zvlášť s přihlédnutím ke skutečnosti, že se jedná o veřejné funkce za minimální odměnu. Žalobce charakterizovala jako pečlivého, pracovitého, jenž spoustu času věnuje rozvoji města a jeho občanům.

12. Ze svědeckého výslechu [jméno] [příjmení], praktického lékaře žalobce a člena [anonymizováno] [územní celek] vzal soud za prokázané, že žalobce byl ve stresu, neustále musel všem vysvětlovat, jak se věci mají. Byla pošlapána jeho důvěra. Žalobce byl vznětlivý, trpěl nespavostí, navštívil ho, když už to bylo opravdu akutní, tedy, když omdlel, pak k němu docházel pravidelně, což nebylo dříve obvyklé. Bral utišující léky. Trpěl únavou, podrážděností, z nepřímých vyjádření žalobce má za to, že u nich doma proběhla i manželská krize. Žalobce věnuje své práci hodně volného času.

13. Ze zpravodaje [územní celek] [číslo] z května [rok] obsahem článku„ [anonymizována tři slova] [územní celek]“ soud zjistil, že žalobce sepsal citovaný článek, ve kterém se souhrnně vyjádřil k trestnímu stíhání zastupitelů a dotazům občanů k tomu vztahujícím.

14. Z voleb do zastupitelstev obcí z [datum] až [datum] a z voleb do zastupitelstev obcí z [datum] až [datum] má soud za osvědčené, že žalobce kandidoval do zastupitelstva obce, přičemž v obou případech [anonymizována čtyři slova].

15. Z provedených důkazů soud žádné další pro věc podstatné skutečnosti nezjistil.

16. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

17. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

18. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo podle zákona zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

19. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

20. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.

21. Dle doktríny i konstantní judikatury je nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby je přitom rozhodnutím, které (byť nikoliv výslovně)„ ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu zákona„ nezákonným“ a zakládá proto dle soudu nárok na náhradu škody (odškodnění nemajetkové újmy) v právním režimu zákona (Srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 23. 2. 1990, sp.zn. 1 Cz 6/90). Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost nebo že trestný čin byl amnestován. S usnesením o zahájení trestního stíhání je proto třeba s ohledem na způsob skončení trestního stíhání žalobce nakládat v režimu zákona jako s nezákonným rozhodnutím. Uvedená judikatorní východiska platí bezpochyby (a mezi účastníky o tom ostatně není sporu, žalovaná existenci odpovědnostního titulu představovaného nezákonným rozhodnutím uznává) analogicky po novele zákona provedené zákonem č. 160/2006 Sb. i pro oblast nároků nemajetkové povahy, jak se podává např. i z rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011, jakkoliv k přijetí uvedené novely zákonodárce vedla především snaha vyhovět požadavkům vyvěrajícím z čl. 6, 13 a 41 Úmluvy, upravujících právo účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě.

22. Odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí) je v dané věci dán, žalobce byl, jak nutno dovodit z výsledku trestního stíhání, nezákonně (ve smyslu odškodňovacím) trestně stíhán pro jednání, v němž orgány činné v trestním řízení spatřovaly výše označený trestný čin. Žádnou z výluk uvedených v § 12 OdpŠk žalovaná netvrdila.

23. V souvislosti s žalobcem tvrzeným vznikem nemajetkové újmy soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 122/2012 a dostupný jako ostatní zde uvedená rozhodnutí NS na stránkách www.nsoud.cz, dle kterého je třeba vycházet z toho, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona, jež je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení výše zadostiučinění, či jeho formy, vychází především z povahy trestní věci, délky trestního stíhání a především z dopadů trestního stíhání do osobností sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Skutkové vymezení újmy způsobené nezákonným rozhodnutím je významné i z hlediska dokazování, neboť zatímco při nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). V rozsudku ze dne 16.9. 2015, sp.zn. 30 Cdo 1747/2014, pak Nejvyšší soud konstatoval:„ Jak bylo již shora naznačeno, v souvislosti s prokazováním vzniku nemajetkové újmy je nesprávnou úvaha odvolacího soudu, že„ sama existence rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, zakládá vyvratitelnou domněnku, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma“. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem (např. rozhodnutím zrušeným pro nezákonnost) tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce (např. práva na rodinný život), a vznik nemajetkové újmy (představované např. úzkostí, nepohodlím, nejistotou) vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk.“ V souvislosti s žalobcem tvrzeným vznikem nemajetkové újmy soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 122/2012 a dostupný jako ostatní zde uvedená rozhodnutí NS na stránkách www.nsoud.cz, dle kterého je třeba vycházet z toho, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona, jež je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení výše zadostiučinění, či jeho formy, vychází především z povahy trestní věci, délky trestního stíhání a především z dopadů trestního stíhání do osobností sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Skutkové vymezení újmy způsobené nezákonným rozhodnutím je významné i z hlediska dokazování, neboť zatímco při nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). V rozsudku ze dne 16.9. 2015, sp.zn. 30 Cdo 1747/2014, pak Nejvyšší soud konstatoval:„ Jak bylo již shora naznačeno, v souvislosti s prokazováním vzniku nemajetkové újmy je nesprávnou úvaha odvolacího soudu, že„ sama existence rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, zakládá vyvratitelnou domněnku, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma“. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem (např. rozhodnutím zrušeným pro nezákonnost) tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce (např. práva na rodinný život), a vznik nemajetkové újmy (představované např. úzkostí, nepohodlím, nejistotou) vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk.“ 24. Soud v daném případě shledal existenci i dalších důvodných podmínek pro odpovědnost státu za nemajetkovou újmu, tedy vznik této újmy a příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem újmy, což ve vztahu k žalovanou již vyplacené částce bylo mezi účastníky nesporným. Zdejší soud se zaměřil ve shodě se závěry učiněnými Nejvyšším soudem ve zmíněném již rozsudku z 27. 6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011, na v tomto rozsudku vytčená kritéria významná z hlediska vzniku a intenzity nemajetkové újmy způsobené žalobci nezákonným trestním stíháním, tedy na a) délku trestního stíhání, b) povahu trestní věci, c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a d) okolnosti, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy u žalobce došlo.

25. Objektivní prvky trestního stíhání, zejména jeho délka a kvalifikace trestné činnosti a výsledek celého řízení byl mezi účastníky nesporný. Trestní stíhání žalobce trvalo od 2. 8. 2016, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, do 25. 5. 2019, kdy byl žalobce rozsudkem Okresního soudu v Chomutově z 3. 4. 2019 pravomocně zproštěn obžaloby, tedy 2 roky a necelých 10 měsíců. Kritérium délky řízení formulované totiž zohledňuje„ pouze“ to, jak dlouho trval zásah, resp. dopady trestního řízení do osobnostních práv žalobce. Z toho pak plyne, že i při adekvátní délce trestního řízení může docházet k vzniku nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním (rozsudek NS ze dne 16.9. 2015, sp.zn. 30 Cdo 3604/2014). Zároveň je nutno délku trestního řízení hodnotit v provázanosti s povahou věci a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a nečinit z ní mechanicky určující hledisko (Simon, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání, Praha 2019, s. 163). Při přihlédnutí k celému průběhu trestního řízení nelze označit tuto dobu za nepřiměřenou. V této souvislosti nelze přehlédnout, že předmětné trestní stíhání se týkalo většího počtu obviněných, probíhalo před policií, státním zastupitelstvím a soudem (včetně odnětí věci a jejího přikázání jinému okresnímu soudu krajským soudem), bylo v něm prováděno znalecké zkoumání, a to jak soudem samým, tak i samotnými obviněnými. K věci byla předkládána rozsáhlejší právní stanoviska.

26. Pokud jde o povahu trestní věci, nutno konstatovat, že žalobce byl stíhán pro spáchání pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1 trestního zákoníku a byl tak ohrožen sazbou odnětí svobody až na 6 měsíců nebo zákazem činnosti, tedy trestní sazbou nízkého charakteru. S ohledem na jeho dosavadní bezúhonnost mu však reálně odsouzení k trestu odnětí svobody nepodmíněně nehrozilo, což podstatným způsobem snižuje intenzitu nemajetkové újmy, která žalobci nezákonně vedeným trestním stíháním vznikla. To ostatně potvrdil i trestní příkaz, kterým byl žalobce dne 29. 3. 2017 odsouzen k peněžitému trestu. Také povaha trestného činu, pro který byl žalobce trestně stíhán, zpravidla nepůsobí větší společenské odsouzení oproti trestnímu stíhání např. pro trestný čin proti životu a zdraví nebo proti rodině a dětem, se kterými převážně bývá spojena i mnohem výraznější dehonestace poškozených. Přehlédnout v této souvislosti nelze ani to, že mělo jít o trestný čin nedbalostní. Na druhou stranu soud zohlednil, že žalobce byl od roku [rok] ve funkci [anonymizováno] [územní celek], s čímž je na jednu stranu spojena určitá prestiž, na druhou stranu zodpovědnost a soud má tak za to, že ve srovnání s ostatními obviněnými, byl negativní dopad trestního stíhání na žalobce významnější, o to více v situaci, kdy došlo i k určité medializaci trestního stíhání, ke které soud musel přihlédnout, přestože sám žalobce připustil, že zájem médií o celou kauzu byl dán tím, že jedním ze stíhaných [anonymizováno] byl též [anonymizováno] [příjmení]. Nicméně nelze odhlédnout, že ve většině článků figurovalo jméno žalobce a k několika článkům byla připojena i jeho fotografie, dle kterých bylo možno jej jednoznačně identifikovat. Jako další okolnost umocňující nemajetkovou újmu žalobce z trestního stíhání soud shledal skutečnost, že na dozorující státní zástupkyni byl pro porušení povinností v případu žalobce dán návrh na kárné potrestání. Proto má soud za to, že všechny tyto okolnosti trestního stíhání žalobce byly sto zvětšit újmu žalobce, jež mu z nezákonného rozhodnutí vznikala.

27. Pokud jde o dopady trestního stíhání do žalobcovy osobnostní sféry, lze uzavřít, že žalobci vznikla nejen určitá újma ztotožnitelná již se (zcela pochopitelnými) subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty, ale i újma na podkladě provedeného dokazování objektivizované povahy, představovaná zásahem do osobnostních práv žalobce, tj. zejména do (z práv vyčtených v čl. 10 Listiny) práva na ochranu soukromého a rodinného života, na zachování dobré pověsti a osobní cti. Ve spojení s délkou řízení a povahou trestní věci lze shrnout, že žalobce prokázal, že mu v důsledku nezákonného trestního stíhání vznikla nemajetková újma. Jak vyplynulo z účastnické výpovědi žalobce, došlo k dehonestaci žalobce v jeho sociálním okolí, zejména v [obec], kde se o kauze žalobce např. hovořilo jako o kauze„ [celé jméno žalobce] [anonymizována dvě slova]“. Výpověď žalobce je v tomto směru souladná s výpovědí manželky žalobce, nevlastního syna žalobce, [anonymizováno] úřadu [příjmení] i dalšího [anonymizována dvě slova] [příjmení]. Všichni upozorňovali na skutečnost, že se o trestním stíhání žalobce v [obec] vědělo. Pokud jde o dopady trestního stíhání do žalobcovy osobnostní sféry, lze uzavřít, že žalobci vznikla nejen určitá újma ztotožnitelná již se subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty, ale i újma objektivizované povahy zjištěná na podkladě provedeného dokazování. Žalobce, coby bezúhonná osoba, která jako [anonymizováno] [územní celek] získala důvěru a podporu určité části občanů této obce, vnímala trestní stíhání velmi úkorně. Zahájení trestního stíhání dále způsobilo neshody s manželkou, umocněné skutečností, že [anonymizována dvě slova] [role v řízení] [role v řízení] žalobce byly v té době [anonymizováno] [název soudu] a pravděpodobně z určité obavy ze ztráty důvěry ve své postavení se kontaktu s žalobcem a jeho rodinou vyhýbali, přičemž bylo, jak výslechem manželky, tak staršího syna žalobce stvrzeny, že dodnes se tyto vztahy zcela neurovnaly. Uvedená příbuzenská propojenost konec konců vedla i k rozhodnutí o přikázání věci jinému okresnímu soudu krajským soudem. Na druhou stranu v této souvislosti však nelze přehlédnout, že žalobci se přes výše uvedené podařilo úspěšně kandidovat do druhého volebního období na [anonymizována dvě slova] [územní celek]. Dále soud přihlédl ke skutečnosti, že žalobce se po celou dobu trestního stíhání hájil sám, tzn. nebyl zastoupen odborníkem v oboru práva a soud má tak za to, že s tím je jistě spojena nepochybně větší časová dotace ze strany žalobce ve srovnání s ostatními obviněnými, jež byli zastoupeni advokátem. V řízení bylo prokázáno, že nad rámec svých povinností, žalobce věnoval též určité penzum času za očištění svého jména a dalších spoluobviněných též v periodiku [územní celek]. K tomu je však třeba na druhou stranu uvést, že uvedená možnost nesvědčí každému obviněnému a žalobci zde byla dána tzv. volná ruka. Konečně soud v rámci provedeného dokazování zaznamenal zásah do zdraví žalobce, neboť v souvislosti s trestním stíháním došlo u žalobce ke zhoršení zdravotního stavu, resp. ke kolapsu, načež musel vyhledat lékařskou pomoc, byly mu indikovány utišující léky, trpěl podrážděností, nespavostí.

28. K formě a výši zvoleného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním lze uzavřít, že samotné konstatování nezákonnosti trestního stíhání (v odškodňovacím„ smyslu“ nutno zdůraznit) se soudu s přihlédnutím ke shora vyloženým okolnostem trestního stíhání nejeví dostačující satisfakcí. V této souvislosti je na místě připomenout, že„ forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“ (viz cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011). O případ, v němž by obecná slušnost přiznání finanční satisfakce jistě nevelela, ve věci žalobce nejde. Dostačujícím momentem jaksi„ završujícím“ satisfakci, jíž by se žalobci od žalované mělo dostat, se pak soudu jeví být právě zaplacení částky 110 000 Kč. V této souvislosti nutno zdůraznit, že nic než zmírnění frustrace trestním stíháním vytrpěné se žalobci stejně dostat nemůže – úplné odčinění (reparace) negativních prožitků, jež žalobci trestní stíhání přineslo, totiž není již z povahy věci možné, a to jistě ani poskytnutím vyšší částky, než kterou soud shledal dostačujícím odškodněním. Soud zohlednil, že žalobce byl stíhán pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku. Konkrétní výši částky odůvodňuje zejména povaha trestní věci, kdy bylo mu kladeno za vinu jednání, v jehož důsledku se měl dopustit spolu s ostatními spoluobviněnými škody v řádu statisíců korun a výše popsaný zásah do zdraví žalobce, jeho rodinného a soukromého života, do jeho dobré pověsti a dále skutečnost, že žalobce jako dosud bezúhonný [anonymizováno] menšího města (o necelých 5 000 obyvatel) byl osobou více veřejně známou, než běžný občan této obce, když ke známosti celého případu jistě přispěla i medializace případu, byť bez zjištěných excesů orgánů činných v trestním řízení, což bylo umocněno kauzou dozorující státní zástupkyně spojenou s trestním stíháním žalobce. Soud také zejména zohlednil při zásahu do soukromého života, že žalobce nebyl právně zastoupen a po celou dobu trestního řízení se obhajoval sám. Úzká rodina žalobci poskytovala po celou dobu trestního stíhání podporu, věřila mu, podporovala ho, a to zejména jeho manželka a starší nevlastní syn. Žalobce měl stejně většinovou podporu u obyvatel města, když byl napříč všemu [anonymizována čtyři slova]. Pro tyto okolnosti soud nepřistoupil k vyšší výši zadostiučinění.

29. Soud dospěl k závěru, že uvedená výše odškodnění obstojí i ve srovnání s ostatními obdobnými případy. Provedl zde přitom srovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 28 C 281/2016, kdy poškozené byla na přiměřeném zadostiučinění za nezákonně vedené trestní stíhání žalovanou mimosoudně přiznána částka 132 000 Kč, přestože soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná v tomto směru hradila nadstandardně a jako adekvátní částku k odškodnění shledal částku 45 000 Kč. I v tomto případě byla poškozená trestně stíhána pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku, avšak podle § 220 odst. 1 trestního zákoníku, s trestní sazbou až na dva roky nepodmíněného odnětí svobody (tj. více než v předmětné věci), přičemž však (stejně jako v této věci) nebylo nepodmíněné odsouzení reálné s ohledem na bezúhonnost poškozené. Trestní stíhání pak trvalo po dobu 2 let a 8 měsíců, tj. téměř stejně jako v této věci. Poškozená byla rovněž obdobně vystavena nejistotě, tlaku trestního stíhání, nebyla vazebně stíhána, měla psychické problémy, stres, úzkost, problémy se žaludkem, poškozená dokonce musela vyhledat pomoc psychiatra, který jí předepsal léky, když v řízení bylo výslechem ošetřujícího lékaře žalobce prokázáno, že mu byly indikovány utišující léky. Oproti souzené věci sice nedošlo k medializaci, avšak došlo zde (dokonce) k pravomocnému odsouzení poškozené k trestu odnětí svobody na 6 měsíců s podmínečným odkladem na 1 rok, a k jejímu zproštění až teprve po zrušení pravomocného rozsudku odvolacího soudu soudem dovolacím. Porovnáním s tímto případem, tak soud dospěl k závěru, že částka 110 000 Kč je částkou zcela odpovídající a dostatečnou. Žalobce poukázal na případ vedený u zdejšího soudu pod sp. zn. 29 C 207/2017, kdy stát zavázal poškozenému vyplatit částku odpovídající cca 7 000 Kč za měsíc stíhání. Nicméně v uvedeném případě byl poškozený stíhán pro podezření ze spáchání zločinu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku v souběhu se zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za které bylo možné v případě vydání odsuzujícího rozsudku uložit žalobci trest odnětí svobody v trvání 2 – 8 let, kdy hrozba trestu v daném případě s ohledem na možnou trestní sazbu byla v případě tohoto poškozeného relativně vysoká, což však nelze srovnávat s hrozbou trestu v případě žalobce, jenž byl ohrožen trestní sazbou v řádu měsíců a uložení nepodmíněného trestu nebylo v podmínkách projednávané věci reálné. Dále např. poukázal např. na dvě rozhodnutí týkající se nezákonné vazby, které však soud s ohledem na skutečnost, že žalobce nebyl vazebně stíhán za přiléhavé. Stejně tak nevhodným shledal srovnání s případem poškozeného odsouzeného za znásilnění dívky, jež nespáchal, kdy s ohledem na povahu skutku, pro které bylo trestní stíhání žalobce zahájeno, není adekvátním srovnáním. Se zřetelem na výše uvedené, soud seznal, že žalobce sám žádné přesvědčivé srovnání s jiným obdobným případem, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka (v souladu s konstantní judikaturou reprezentovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014), neprovedl.

30. Soud zamítl žalobu na zaplacení nemajetkové újmy ve zbývajícím rozsahu (2 390 000 Kč) jako nedůvodnou (výrok III. rozsudku).

31. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobce byl úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady za právní zastoupení a cestovné. Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 (usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 1. 2014, sp. zn. 30Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal 5 úkonů právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, písemném podání ve věci samé a účasti na jednání dne 14. 12. 2020 a 9. 3. 2021 (2x). K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý z pěti vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Soud dále advokátce přiznal dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z její odměny, neboť soudu doložila, že je jejím plátcem. Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. K tomu cestovné vozidlem VW Touareg, [registrační značka] vzdálenost [obec] – [obec] a zpět při počtu kilometrů 440 km celkem, se základní náhradou za 1 km 4,40 Kč při ceně PHM 27,20 Kč litr, při spotřebě 12,7 l /100 km = 3 456 Kč (cestovné na dvě jednání). Celkem tedy náklady žalobce činí 30 934 Kč.

32. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení i nároku samotného stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupkyně žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení