44 C 19/2021-182

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedou senátu Mgr. Liborem Zhřívalem, jako samosoudcem, ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupeného advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] jednající [anonymizováno 7 slov] se sídlem [adresa] o zaplacení částky 96 000 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 38 400 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 38 400 Kč od 29. 9. 2021 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobce dále na žalované domáhal zaplacení částky 57 600 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 57 600 Kč od 29. 9. 2021 do zaplacení a dále uložení povinnosti žalované zaslat žalobci na adresu jeho trvalého bydliště formou dopisu do vlastních rukou a dále po dobu 6 měsíců uveřejnit na webových stránkách [webová adresa] písemnou omluvu tohoto znění: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti ČR se omlouvá [celé jméno žalobce] za jeho nezákonné trestní stíhání ve věci tvrzeného zkrácení daně, poplatku a podobné dávky a za veškeré újmy, které mu a jeho blízkým v souvislosti s tímto trestním stíháním vznikly, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 40 118,50 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou dne 31. 3. 2021 na žalované domáhal omluvy specifikované shora ve výroku II. rozsudku a dále zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím ve formě zákonného úroku z prodlení, coby nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v souvislosti s jeho trestním stíháním (zahájeným usnesením Policie ČR ze dne 29. 9. 2016, č. j. KRPU-203235-2/TČ-2016-040281), v němž byl rozsudkem Okresního soudu v Děčíně, č. j. 24 T 55/2017-1049, ze dne 1. 9. 2020, který nabyl právní moci 14. 10. 2020, zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Konkrétně se v řízení domáhal částky 75 000 Kč na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení a částky 75 000 Kč na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním.

2. K požadavku na zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce trestního řízení žalobce v žalobě uvedl, že toto řízení trvalo více než 4 roky, což je délka zjevně nepřiměřená. Při výpočtu požadované náhrady vycházel z částky 15 000 Kč za první dva roky trestního stíhání a za každý další rok pak z částky 30 000 Kč. Pokud jde o nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním, žalobce dále uvedl, že byl stíhán pro trestný čin daňový (zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku ve stádiu dokonaném, formou účastenství ve smyslu ust. § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku), kdy měl svým protiprávním jednáním způsobit České republice škodu ve výši minimálně 938 939 Kč. Stíhání bylo vedeno v přímé souvislosti s jeho pracovní činností, jako manažera regionální pobočky zaměstnavatele, kdy tuto pobočku vedl, a tato skutečnost ovlivnila jeho pracovní postavení u tehdejšího zaměstnavatele. Čím déle trestní řízení trvalo, tím více bylo patrno, že k němu zaměstnavatel ztrácí důvěru, navíc jeho přímý podřízení vystupovali v trestním řízení jako svědci, což jeho pracovní postavení ještě více ztěžovalo. Situace pak byla o to svízelnější, že ve stejné společnosti pracovala i jeho manželka. Postavení žalobce v zaměstnání se tak stalo s ohledem na vedené trestní řízení fakticky neúnosným, což vyústilo v ukončení jeho pracovního poměru formálně uzavřenou dohodou. Žalobce byl následně veden v evidenci úřadu práce a došlo k citelnému propadu příjmů jeho rodiny, přičemž žil v existenční nejistotě, než si našel jiné vhodné zaměstnání. Jako osoba trestně stíhaná se přitom nemohl pracovně uplatnit na manažerských pozicích. Trestní stíhání mělo také velice špatný dopad do jeho psychického i celkového zdravotního stavu, když v důsledku setrvalého stresu začal trpět úzkostnými stavy a nespavostí, což si vyžádalo léčbu medikamenty. Tento jeho stres ještě zvyšovaly obavy, že by věc mohla být mediálně zveřejněna. Žalobce je přitom zcela bezúhonnou osobou, s dobrou občanskou pověstí, žijící poklidným rodinným životem. O to brutálnější byl dopad nezákonného trestního stíhání do jeho osobního i pracovního života. Zároveň pak byly po dobu trestního stíhání narušeny i jeho obvyklé přátelské sociální kontakty. Díky velké psychické zátěži se zdráhal přátelům svěřit, měl obavy o svou pověst i pověst své rodiny. V podmínkách nevelkého okresního města může být snadno rozšířena jen povrchní informace, tj. fakt, že je trestně stíhán, což znamená do jisté míry nevratné poškození pověsti. Na druhou stranu pak pro žalobce bylo velmi obtížné předstírat v okruhu známých a přátel, že je vše v pořádku, že se mu daří dobře. Stresové faktory se pak odrážely i v rodinném životě žalobce, když s manželkou předtím žili v harmonickém vztahu. Manželka přitom věděla, že nejednal protiprávně, a nadále mu důvěřovala. Dlouhodobý stres a nejistota se přesto v soužití negativně odrazily na jeho nechuti věnovat se dříve obvyklým společenským aktivitám, když byl úzkostný, nervózní, podrážděný a bez energie. Ve společné domácnosti žalobce žijí i dvě děti, starší zletilé (nyní 24 let), studující, mladší 17 let, rovněž studující, pročež byl dopad nezákonného trestního stíhání do života celé rodiny ještě brutálnější. Kromě finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním se žalobce domáhal i shora uvedené omluvy s tím, že teprve v takovém případě bude jeho újma plně kompenzována. Předmětné nároky na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění žalobce u žalované uplatnil dne 22. 3. 2021.

3. Usnesením zdejšího soudu ze dne 6. 5. 2021, č. j. 44 C 19/2021 – 118, bylo řízení pravomocně přerušeno do doby projednání žalobou požadovaných nároků u žalované, a to nejpozději do 22. 9. 2021 (kdy měla uplynout 6 měsíční zákonná lhůta pro projednání nároků).

4. V průběhu řízení (podáním ze dne 3. 11. 2021, doplněným podáním ze dne 16. 11. 2021) vzal žalobce žalobu částečně zpět co do částky 54 000 Kč s příslušenstvím z důvodu úhrady této částky žalovanou po podání žaloby. Usnesením zdejšího soudu ze dne 26. 11. 2021, č. j. 44 C 19/2021 – 136, bylo proto řízení v souladu s uvedeným dispozitivním úkonem žalobce ve smyslu § 96 odst. 2 o. s. ř. zastaveno co do částky 54 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 29. 9. 2021 do zaplacení. Usnesení nabylo právní moci dne 15. 12. 2021. Předmětem řízení tak zůstal požadavek žalobce na předmětnou omluvu a na úhradu částky 75 000 Kč s příslušenstvím představující přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání a na úhradu částky 21 000 Kč s příslušenstvím představující zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného tretního řízení.

5. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě potvrdila, že žalobce u ní dne 22. 3. 2021 uplatnil z důvodů v žalobě popsaných nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 75 000 Kč za nepřiměřenou délku trestního stíhání a ve výši 75 000 Kč za nezákonné trestní stíhání v řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 55/2017. Žalovaná žádost žalobce projednala dne 18. 10. 2021, když ve stanovisku z téhož dne vyhověla požadavku žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení co do částky 54 000 Kč a v případě nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí a za tuto skutečnost se žalobci omluvila. Dále uvedla, že tvrzená nemajetková újma způsobená nezákonným trestním stíháním musí být žalobcem dostatečně tvrzena a rovněž i prokázána, což však v tomto případě shledala pouze v minimální míře. Dále poukázala na skutečnost, že žalobci hrozila trestní sazba v rozmezí 2 až 8 let, avšak fakticky mu nepodmíněný trest nehrozil, neboť sám státní zástupce v rámci závěrečné řeči navrhoval pouze podmíněný trest s přihlédnutím k trestní bezúhonnosti žalobce. V očích veřejnosti pak předmětné trestní stíhání podle žalované nebylo vnímáno difamujícím ani dehonestujícím způsobem, jako je tomu u trestných činů proti životu a zdraví či trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Pokud žalobce ukončil pracovní poměr dohodou, nelze podle žalované tuto skutečnost přičítat k tíži státu a přitakat žalobcem tvrzeným zásahům do jeho pracovní sféry. Za situace, kdy žalobce v rámci mimosoudního projednání věci předložil lékařskou zprávu od praktického lékaře, který uvedl, že v letech 2016 až 2020 byly žalobci předepisovány léky na úzkost a deprese, nelze podle žalované dovozovat souvislost mezi trestním stíháním a změnou zdravotního stavu žalobce. Z dalších tvrzení žalobce pak podle žalované vyplývá, že manželka mu byla po celou dobu trestního stíhání oporou, a že k medializaci trestního stíhání nedošlo a širší veřejnost tak o trestním stíhání žalobce nebyla srozuměna. Konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a vyslovenou omluvu proto žalovaná i nadále považovala za dostačující zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmy. Požadavek na vyvěšení omluvy na webových stránkách ministerstva neshledala důvodným proto, že ze strany žalobce nebylo prokázáno, že by se trestní stíhání dostalo do povědomí širší veřejnosti, když sám žalobce uvedl, že k medializaci případu nedošlo. Pokud jde o nárok z titulu nepřiměřené délky řízení, žalovaná zdůraznila, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno dne 29. 9. 2016 a řízení bylo ve vztahu k žalobci pravomocně skončeno dne 14. 10. 2020, přičemž rozhodoval jedenkrát soud I. stupně. Řízení bylo po stránce skutkové, právní i procesní do určité míry složité, žalobce se na délce řízení nijak nepodílel, stížnost na průtahy v řízení či návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu nepodal. Doba od přijetí trestního oznámení do podání obžaloby je podle žalované dobou přiměřenou, když obžaloba byla podána dne 3. 4. 2017 Hlavní líčení bylo nařízeno až na den 23. 1. 2018, když v mezidobí byla předsedou senátu podána žádost místopředsedovi Okresního soudu v Děčíně o prodloužení lhůty podle § 181 odst. 1 trestního zákona vzhledem ke značnému množství neskončených spisů staršího data a i s ohledem na značný nápad. Řízení následně probíhalo v pravidelných intervalech až do 13. 11. 2018, kdy se hlavní líčení nekonalo z technických důvodů a dále se hlavní líčení odročilo na neurčito z důvodu stáže soudce. Hlavní líčení bylo potom nařízeno až na den 29. 10. 2019. Následně hlavní líčení probíhala v pravidelných intervalech za účelem předvolání dalších svědků a pokračování v dokazování až do konečného rozhodnutí. Po zhodnocení všech uvedených okolností případu žalovaná dospěla k závěru, že žalobcem požadovaná částka 75 000 Kč je nepřiměřené vysoká a že odpovídající výše zadostiučinění v penězích by v předmětné věci měla činit 54 000 Kč. Z uvedených důvodů navrhla zamítnutí žaloby (nad rámec jí přiznaných zadostiučinění) v plném rozsahu.

6. Soud vzal z trestního spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 24 T 55/2017 za prokázané, že usnesením Policie ČR ze dne 29. 9. 2016, č. j. KRPU-203235-2/TČ-2016-040261, bylo zahájeno trestní stíhání, mimo jiné, žalobce, jako obviněného pro skutek, v němž byl spatřován zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku ve stádiu dokonaném formou účastenství ve smyslu ust. § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Toto usnesení bylo žalobci doručeno dne 3. 10. 2016 Trestní stíhání bylo tímto usnesením zahájeno rovněž vůči panu [jméno] [příjmení]. Celková škoda, kterou měli oba obvinění podle tohoto usnesení způsobit, činila celkem 938 939,12 Kč. Stížnost žalobce proti usnesení o zahájení trestního stíhání byla zamítnuta usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně ze dne 14. 11. 2016. Dne 19. 12. 2016 byl proveden výslech žalobce, coby obviněného, Policií ČR, při němž ke své osobě uvedl, že se cítí zdráv. Dne 3. 4. 2017 byla u Okresního soudu v Děčíně (dále též jen„ soud“ či„ soud I. stupně“) na žalobce (a spoluobžalovaného [jméno] [příjmení]) podána obžaloba, a to pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Dne 5. 4. 2017 místopředseda soudu k žádosti soudce prodloužil lhůtu podle § 181 odst. 3 trestního řádu (k nařízení hlavního líčení, příp. provedení jiného úkonu směřujícího ke skončení věci) do 31. 10. 2017 z důvodu značného množství neskončených spisů staršího data a značného nápadu věcí obsahově rozsáhlých a skutkově náročných. Dne 1. 11. 2017 bylo soudem nařízeno hlavní líčení na den 23. 1. 2018. U tohoto hlavního líčení byl proveden výslech obžalovaného [jméno] [příjmení] a hlavní líčení bylo odročeno na den 20. 3. 2018. U tohoto hlavního líčení byl jako obžalovaný vyslechnut také žalobce a jeho výslech pak byl dokončen u dalšího hlavního líčení dne 26. 4. 2018. Další hlavní líčení se konalo 27. 9. 2018 a byly při něm vyslechnuti celkem tři svědci a hlavní líčení bylo odročeno za účelem pokračování v dokazování na den 13. 11. 2018. Toto hlavní líčení však bylo odročeno z technických důvodů (nefunkčnost informačního systému, ukládání do Wordu a nahrávání), a to na neurčito z důvodu stáže soudce. Dne 17. 9. 2019 bylo soudem nařízeno hlavní líčení na den 29. 10. 2019. Další hlavní líčení se konala ve dnech 21. 1. 2020 (byl vyslechnut jeden svědek), 20. 2. 2020 (byly čteny listinné důkazy), 19. 5. 2020 (byl vyslechnut jeden svědek) a 16. 6. 2020 (byly předneseny závěrečné návrhy). Státní zástupce ve své závěrečné řeči navrhl, s ohledem na dosavadní trestní bezúhonnost obžalovaných a delší dobu od spáchání daného jednání, trest odnětí svobody v délce 26 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce tří let a s ohledem na charakter spáchání trestné činnosti pak trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu zaměstnání nebo funkce, s níž je spojena hmotná odpovědnost, a to nejméně na dobu 24 měsíců, tedy při spodní hranici zákonné výměry trestu zákazu činnosti. Hlavní líčení bylo odročeno na den 23. 6. 2020 za účelem vyhlášení rozsudku, avšak toho dne bylo podle § 218 odst. 1 trestního řádu hlavní líčení vráceno do fáze dokazování, a to k provedení důkazu trestním spisem soudu sp. zn. 1 T 105/2016. Při dalším hlavním líčení dne 1. 9. 2020 byly provedeny listinné důkazy a poté byl vyhlášen rozsudek, jímž byli oba obžalovaní, tj. i žalobce, zproštěni obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. V písemném odůvodnění tohoto rozsudku soud uvedl, že na základě důkazů předložených při hlavním líčení dospěl k závěru, že v případě popsaného skutku nelze učinit závěr o vině obžalovaných, když lze konstatovat, že se skutek alespoň zčásti udál (došlo ke zkrácení daní), avšak jednání nenaplňuje všechny znaky určitého trestného činu (chybí zde subjektivní stránka). Ve vztahu k žalobci nabyl tento rozsudek právní moci dne 14. 10. 2020.

7. Z lékařské zprávy MUDr. [jméno] [příjmení], praktického lékaře a internisty, ze dne 17. 3. 2021 plyne, že žalobci byly tímto lékařem v období od roku 2016 do roku 2020 předepisovány léky na úzkosti a deprese.

8. Z čestného prohlášení [jméno] [příjmení], manželky žalobce, ze dne 20. 4. 2022 a její svědecké výpovědi vyplynulo, že žalobce měl díky předmětnému trestnímu stíhání psychické potíže, trpěl úzkostí, nespavostí, byl smutný, uzavíral se do sebe a často byl podrážděný. Stal se tak úplně jiným člověkem, než jakým po celou dobu jejich více než třicetileté známosti býval. V době zahájení trestního stíhání pracovali s manželem ve stejné společnosti, kde jim bylo dáno jasně na vědomí, že si přejí, aby zde kvůli trestnímu stíhání žalobce skončili. Podle svědkyně bylo jasné, že jinak dostanou výpověď, a nezbylo jim proto než přistoupit na dohodu o ukončení zaměstnání. Svědkyně se však zhruba po jednom měsíci ke stejnému zaměstnavateli vrátila zpět, neboť ten poznal, že bez jednoho z nich se jeho provoz neobejde. Žalobce tehdy skončil na úřadu práce, po jakou dobu, však již svědkyně neví, neboť to tehdy byla velmi těžká doba, kdy musela fungovat tzv. jako robot. Oba se žalobcem měli tehdy velké obavy o příjmy a zajištění práce do budoucna. Žalobce také velmi trápilo, že předmětné stíhání dopadá na celou rodinu, včetně jejich dvou synů. Také se oba s manželem báli, aby se celá kauza neobjevila v novinách, v televizi či na internetu. Po celou dobu trestního stíhání měla svědkyně také velké obavy o manželovo zdraví, a to zejména poté, co mu začalo hučet v hlavě a měl výpadky zorného pole, vše za situace, kdy jeho otec zemřel v pouhých 43 letech. Přestože dříve k lékaři téměř nezašel, v tomto období se přemlouvat nenechal a na své psychické potíže si nechal předepsat prášky. Velmi tehdy omezili jakékoliv návštěvy a akce s kamarády, protože žalobce se uzavřel do sebe a měl většinou špatnou náladu. Byť se snažili syny před celou situací ochránit a nezatěžovat je tím, tito samozřejmě o všem věděli a vnímali, že žalobce je smutný, bez energie. Bylo znát, že jim je to líto a mají o otce strach. V každém případě však synové i svědkyně po celou dobu věřili v nevinu žalobce a poskytovali mu podporu. Žalobce a svědkyně se nadále nemohou s celou situací zcela vyrovnat a cítí stíhání jako velkou křivdu.

9. Žalobce ve své účastnické výpovědi uvedl, že ho trestní stíhání, jako člověka, který se snaží celý život žít spořádaným životem, velmi zasáhlo a mělo zásadní vliv na jeho život, jak osobní, tak profesní. Celá situace se týkala jeho působení ve firmě, kde byl zaměstnán. Byl přitom vedoucím pracovníkem, manažerem pobočky, a absolvoval zde domovní prohlídky, kolotoče výslechů, odposlechů a podobných věcí, které do té doby nikdy nezažil. Protože za tuto pobočku zcela odpovídal, celá tato situace ho v očích jeho zaměstnavatele výrazně poškozovala a cítil, že zaměstnavatel k němu začíná být odtažitý. Dávali mu najevo, že dokud se vše nevyřeší, nachází se de facto na černé listině. Fungovali přitom dříve jako rodinná firma a vše proto bylo velmi nepříjemné. Firma mu rovněž prováděla i nestandardní audity a jeho situace v zaměstnání se tedy zásadně změnila. Patřil zde přitom mezi služebně nejstarší pracovníky, byl zde od roku 2007, avšak kvůli trestnímu stíhání byl společně s manželkou, která zde rovněž pracovala, donucen pracovní poměr ukončit. Formálně byla sice uzavřena dohoda, avšak zástupci zaměstnavatele mu tehdy oznámili, že chtějí, aby své působení zde ukončil. Totéž se stalo i spoluobviněnému panu [příjmení], který skončil ještě o půl roku dříve. Žalobce z firmy konkrétně odešel v srpnu 2019 a následně byl po dobu dvou měsíců nahlášen na úřadu práce. Poté se mu podařilo získat zaměstnání u jiného zaměstnavatele na podobné manažerské pozici, tedy jako vedoucí pobočky. V průběhu trestního stíhání se žalobce uzavíral do sebe, prožil řadu bezesných nocí a byl bez nálady, čehož si samozřejmě jeho manželka všimla, neboť jsou manželé již přes 33 let. [příjmení] v té době užívat léky, které mu alespoň nějak pomáhaly, ale přesto neměl na nic náladu a nechtěl se pomalu ani s nikým bavit. Byl rozčarován tím, že přesto, že si byl vědom toho, že se ničeho nedopustil, orgány činné v trestním řízení to nijak nereflektovaly a vše se stále velmi protahovalo. V každém případě to bylo jedno z nejstrašnějších období v jeho životě.

10. Mezi účastníky řízení bylo nesporným, že žalobce u žalované uplatnil nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy vzniklé předmětným trestním stíháním, včetně dvou nároků požadovaných podanou žalobou, a to dne 22. 3. 2021 (plyne tak rovněž z uplatnění nároku ze dne 18. 3. 2021 opatřeného podacím razítkem ministerstva ze dne 22. 3. 2021). K projednání žádosti došlo dne 18. 10. 2021, když žalovaná žalobci za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce trestního řízení přiznala zadostiučinění ve výši 54 000 Kč a ve vztahu k požadavku na nahrazení újmy za nezákonné trestní stíhání konstatovala, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu ust. § 7 zákona č. 82/1998 Sb., za které lze považovat usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 29. 9. 2016, a za tuto skutečnost se žalobci omluvila (plyne tak ze stanoviska žalované ze dne 18. 10. 2021).

11. Z provedených důkazů soud žádné další pro věc podstatné skutečnosti nezjistil. Pro úplnost soud uvádí, že na výslechu svědka [jméno] [celé jméno žalobce], syna žalobce, který byl navržen v podané žalobě, žalobce nadále netrval, což sdělil při jednání soudu dne 20. 5. 2022.

12. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zák. č. 82/1998 Sb.“), právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

13. Podle § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

14. Podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

15. Podle § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo podle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

16. Pokud jde o požadované zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky řízení, v řízení bylo prokázáno, že předmětné trestní řízení ve vztahu k žalobci trvalo od 3. 10. 2016 (kdy mu bylo doručeno usnesení Policie ČR o zahájení trestního stíhání) do 14. 10. 2020 (kdy vůči žalobci nabyl právní moci zprošťující rozsudek ze dne 1. 9. 2020). Rozhodná doba řízení tak činí 4 roky. Takto stanovenou celkovou délku trestního řízení je třeba při přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu považovat za nepřiměřeně dlouhou, což ostatně sama žalovaná připustila již ve svém stanovisku ze dne 18. 10. 2021. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu (ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zák. č. 82/1998 Sb.) a tím k porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.).

17. Soud poté zvažoval, zda je na místě přiznat žalobci zadostiučinění v penězích, či se jeví dostačující samotné konstatování porušení práva. Za situace, kdy v případě posuzovaného trestního řízení nelze hovořit o zjevné bagatelnosti pro žalobce, je jednoznačně přiléhavé přiznat odškodnění i v penězích ve smyslu stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2012 (dále jen„ stanovisko“), což taktéž ve svém stanovisku ze dne 18. 10. 2021 učinila i žalovaná, když žalobci z tohoto titulu přiznala částku 54 000 Kč. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění je v daném případě na místě vycházet ze základní částky 15 000 Kč za první dva roky řízení a dále pak za každý další rok řízení. Nejvyšší soud ČR pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se tato základní částka pohybuje v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč za první dva roky řízení a dále pak za každý další rok řízení. Při stanovení nižší částky odškodnění za první dva roky přihlíží Nejvyšší soud k tomu, že během nich je újma způsobená (nakonec) příliš dlouhým řízením nejnižší a teprve s plynutím času a prodlužováním řízení narůstá, čemuž musí odpovídat i částka odškodnění za rok trvání řízení. Přiznání částky v uvedeném rozmezí, ve kterém částka 15 000 Kč představuje částku základní, lze zvažovat např. podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (v případě, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolá) či zjevně nepřiměřené (extrémní) délka posuzovaného řízení. V posuzované věci, kdy řízení trvalo 4 roky (což jistě ještě nelze označit za extrémní délku řízení), kdy žalobci byla žalovanou část jím uplatněného zadostiučinění vyplacena již v průběhu tohoto řízení a kdy i samotné kompenzační řízení není nepřiměřeně dlouhé (žaloba byla soudu doručena dne 31. 3. 2021, přičemž 6 měsíční zákonná lhůta pro projednání nároků žalovanou uplynula až dne 22. 9. 2021), nelze než uzavřít, že základní částka ve výši 45 000 Kč, stanovená shora uvedeným způsobem (tj. 3 x 15 000 Kč za 4 roky trvající řízení), je zcela odpovídající.

18. Pro úplnost soud dodává, že se neztotožnil s názorem žalobce, že základní částka stanovená stanoviskem v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč (za první dva roky a každý další rok trvání řízení) by měla být díky vlivu vnějšího prostředí, zejména inflace, přiměřeným způsobem navýšena. Nejvyšší soud ČR totiž v rozsudku ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, uzavřel, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny (k tomu také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012 a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019).

19. Soud dále přihlédl ke konkrétním okolnostem případu a kritériím uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zák. č. 82/1998 Sb. a dospěl k následujícím závěrům.

20. Pokud jde o význam předmětu řízení pro žalobce, ustálená soudní judikatura dovodila, že za situace, kdy se poškozený zároveň domáhá nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, není u nároku z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí zák. č. 82/1998 Sb.) na místě vycházet z předpokladu vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e) zák. č. 82/1998 Sb.), neboť tato skutečnost byla zohledněna v posouzení prvního z uvedených nároků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).

21. Pokud jde o složitost věci, tato byla nepochybně věcí do jisté míry složitou jak po skutkové stránce (rozsáhlost dokazování, včetně výslechu několika svědků, je zmíněna i v odůvodnění zprošťujího rozsudku; přičemž jen přehled faktur, které se měly vztahovat k předmětné trestné činnosti, je uveden na stranách 2 až 18 obžaloby), tak po stránce hmotněprávní (mělo jít o ekonomickou trestnou činnost) a rovněž i stránce procesněprávní, když v řízení vystupovali dva spoluobvinění, kteří jak samostatně, tak společně využívali svých procesních práv. Z tohoto důvodu je tak na místě snížení základní částky o 10 %.

22. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení, je na místě základní částku navýšit o 20 %. V této souvislosti nelze přehlédnout, že obžaloba byla podána dne 3. 4. 2017 a rozsudek soudu I. stupně byl vynesen až dne 1. 9. 2020, přičemž řízení probíhalo právě jen před soudem I. stupně. První hlavní líčení po podání obžaloby bylo nařízeno až na den 23. 1. 2018 a byť byla v této souvislosti prodloužena lhůta podle § 181 odst. 3 trestního řádu, vzhledem ke značnému množství neskončených spisů staršího data a značnému nápadu nových věcí obsahově rozsáhlých a skutkově náročných, jedná se nepochybně o několikaměsíční průtah, který je třeba přičíst k tíži státu. Stejně tak i další, téměř roční, prodlení, kdy hlavní líčení dne 13. 11. 2018 bylo odročeno na neurčito z důvodu stáže soudce a další hlavní líčení pak bylo nařízeno až na den 29. 10. 2019.

23. Další důvody pro zvýšení ani pro snížení základní částky soud neshledal.

24. Ze všech shora uvedených důvodů má žalobce právo na zaplacení nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení v penězích ve výši 49 500 Kč (tj. základní částka ve výši 45 000 Kč zvýšená o celkových 10 %, tj. o 4 500 Kč). Protože žalovaná žalobci z tohoto titulu již uhradila částku 54 000 Kč, je takovéto odškodnění třeba považovat za více než dostatečné.

25. Pokud jde o požadavek žalobce na zaplacení nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání, je ve smyslu konstantní soudní judikatury takový nárok na poskytnutí zadostiučinění způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby, případně o zastavení trestního stíhání, je přitom rozhodnutím, které„ ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, a činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu zákona„ nezákonným“ a zakládá, nenastoupí-li některá ze skutečností uvedených v § 12 zák. č. 82/1998 Sb., nárok na náhradu škody (odškodnění nemajetkové újmy) v právním režimu zák. č. 82/1998 Sb.

26. V daném případě skončilo trestní stíhání žalobce rozhodnutím o zproštění obžaloby z důvodu podle ust. § 226 písm. b) trestního řádu a podle již ustálené judikatury se tak na rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, hledí ve smyslu odškodňovacího zákona jako na rozhodnutí nezákonné, jež nezakládá nárok na náhradu škody ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., o čemž ostatně mezi účastníky nebylo sporu. Žalobce se na základě tohoto odpovědnostního titulu domáhal náhrady vzniklé nemajetkové újmy.

27. Soud v daném případě shledal existenci i dalších dvou nutných podmínek pro vznik odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, tedy vznik této újmy a příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem újmy. Dále se proto zaměřil na zkoumání kritérií, na něž je ve smyslu konstantní soudní judikatury nutno upříst pozornost při posuzování intenzity takové nemajetkové újmy vzniklé poškozenému, tedy za a) délku trestního řízení, b) povahu trestního stíhání, c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného.

28. V předmětném případě trestní stíhání žalobce, jak je uvedeno již shora, trvalo od 3. 10. 2016 do 14. 10. 2020, tj. po dobu 4 let, což při přihlédnutí k celému průběhu trestního řízení nelze označit za dobu přiměřenou, jak soud konstatoval taktéž již shora.

29. Žalobce byl trestně stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a byl tak ohrožen citelnou sazbou odnětí svobody ve výši 2 až 8 let. S ohledem na jeho bezúhonnost mu však reálně trest odnětí svobody při horní hranici trestní sazby, navíc nepodmíněný, nehrozil. Ostatně i státní zástupce v závěrečné řeči navrhoval uložení trestu odnětí svobody v délce 26 měsíců s podmínečným odkladem v délce 3 let. V každém případě se jednalo o zločin, který pravidelně vyvolává nezanedbatelnou míru společenského odsouzení, avšak jistě ne tak intenzivní jako kupříkladu u trestným činů proti životu a zdraví.

30. Pokud jde o dopady trestního stíhání do žalobcovy osobnostní sféry, lze uzavřít, že mu vznikla jednoznačně újma ztotožnitelná již se subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty, ale i újma objektivizované povahy zjištěná na podkladě provedeného dokazování. Výslechem svědkyně [jméno] [příjmení], manželky žalobce, jejím písemným čestným prohlášením, účastnickým výslechem žalobce a lékařskou zprávou MUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 17. 3. 2021 má soud za prokázané, že trestní stíhání žalobce mělo dopad do jeho zhoršeného zdravotního a zejména psychického stavu, když v této souvislosti byl nucen užívat i lékařem předepsanou medikaci. Zhoršený psychický stav žalobce se pak odrazil i na tom, že se uzavíral do sebe, byl bez nálady a oproti období před trestním stíháním se vyhýbal společenskému životu. Svědeckou výpovědí manželky žalobce a jeho účastnickou výpovědí pak byl prokázán i zásah trestního stíhání do jeho pracovněprávní sféry, když byl díky neúnosné situaci nucen ukončit zaměstnání, byť se tak formálně stalo na základě vzájemné dohody. Žalobce pak byl po dobu 2 měsíců veden na úřadu práce a nepochybně tak došlo i k poklesu jeho příjmů, avšak poté byl opět zaměstnán u jiného zaměstnavatele v obdobné manažerské pozici. Soud dále nepřehlédl, že oběma spoluobžalovaným byla v trestním řízení kladena k tíži nemalá škoda ve výši nejméně 938 939,12 Kč. Situací vyvolanou trestním stíháním pak strádala nejen manželka žalobce, která rovněž musela u stejného zaměstnavatele svůj pracovní poměr ukončit, byť po krátké době se na stejnou pozici opět vrátila, ale i jejich synové, kteří se o žalobce obávali. Zároveň však bylo prokázáno, že žalobce ani v průběhu trestního stíhání nikdy neztratil podporu své nejbližší rodiny, tj. manželky a obou synů. Ačkoliv žalobce v žalobě tvrdí, že se obával i případné medializace, k této nakonec nedošlo.

31. Ve vztahu k formě a výši zvoleného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním lze uvést, že samotné konstatování nezákonnosti trestního stíhání se soudu s přihlédnutím ke všem rozvedeným okolnostem trestního stíhání, a to i za současného poskytnutí písemné omluvy, nejeví dostatečnou satisfakcí. Soud při zohlednění všech zjištěných skutečností dospěl k závěru, že odpovídající satisfakcí, jíž by se žalobci mělo dostat, je částka 38 400 Kč, tj. 800 Kč za každý měsíc trestního stíhání. Konkrétní výši přisouzené částky odůvodňuje zejména povaha trestní věci, kdy byl žalobce ohrožen poměrně vysokou sazbou odnětí svobody a částečné i společenské odsouzení související s charakterem trestné činnosti. Dále soud přihlédl ke zdravotním obtížím, které žalobci trestní stíhání přineslo, a taktéž k zásahu do jeho pracovněprávní sféry a narušení dřívější rodinné pohody. Soud přitom dospěl k závěru, že uvedená výše odškodnění obstojí i ve srovnání s ostatními obdobnými případy. Soud zde provedl srovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 44 C 32/2019, ve které byla poškozenému přiznána satisfakce ve výši 58 000 Kč, 1 000 Kč za každý měsíc trestního stíhání. V této věci trestní stíhání pro totožný trestný čin, avšak podle přísnějšího třetího odstavce se sazbou trestu odnětí svobody 5 až 10 let, probíhalo o něco delší dobu (4 roky a 10 měsíců), kdy rovněž bezúhonný poškozený trpěl stresem, frustrací a nejistotou a neúčastnil se oproti minulé době společenského života. Oproti aktuálně souzené věci zde poškozený neutrpěl zásah do pracovněprávní sféry a zásadní zásah do svého zdravotního stavu, došlo zde však k velmi závažnému narušení dosud dobrých vztahů v rodině. Věc tak jako v předmětném případě nebyla medializována, avšak poškozený žil v menší obci než žalobce a o jeho trestním stíháním se v obci (jejíž počet obyvatel dosahoval cca 900) velmi dobře vědělo. Po takto provedeném porovnání obou věcí se soudu v posuzované věci jeví přiléhavým přiznání částky za každý měsíc trestního stíhání o 20 % nižší, než ve věci sp. zn. 44 C 32/2019, tj. shora uvedené částky 800 Kč.

32. Žalobce při jednání dne 20. 5. 2022 jako vhodná pro srovnání se souzenou věcí označil rozhodnutí ve věcech vedených u zdejšího soudu pod sp. zn. 31 C 53/2020 (u Městského soudu v Praze následně vedeno pod sp. zn. 21 Co 284/2021) a sp. zn. 29 C 207/2017 (u Městského soudu v Praze následně vedeno pod sp. zn. 91 Co 16/2022), avšak soud tato rozhodnutí pro takové srovnání za vhodná nemá. V prvém případě se jednalo o trestní stíhání pro zločin zjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku v souběhu se zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku s trestem odnětí svobody 2 až 8 let (tedy s totožnou trestní sazbou jako v souzené věci) a ve druhém případě o trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1 trestního zákoníku se sazbou odnětí svobody až na 6 měsíců (zde tedy trestní sazba byla zcela rozdílná). Podstatné (a naprosto odlišné oproti posuzované věci) však je, že v obou případech byli poškození veřejně známé osoby, v prvním případě primátor statutárního města a v druhém případě starosta města s počtem obyvatel cca 5 000, a jejich trestná činnost měla být spáchána v souvislosti s těmito jejich funkcemi, pročež jejich jména figurovala při medializaci případů. V prvém případě díky poškození osoby poškozeného v očích veřejnosti nejen v místě bydliště, ale i v celorepublikových médiích, byla nadále zmařena dlouhotrvající politická kariéra poškozeného, v druhém případě byla celá kauza i ostatních spoluobžalovaných označována jménem poškozeného starosty. V obou těchto věcech se tak nejedná o obdobné případy shodující se v podstatných znacích s věcí aktuálně souzenou.

33. Pokud se žalobce dále z důvodu nezákonného trestního stíhání domáhal shora ve výroku rozsudku specifikované omluvy, soud má za to, že omluva, jíž se žalobci dostalo v písemném stanovisku žalované ze dne 18. 10. 2021, je omluvou postačující, když souhlasí s poukazem žalované na to, že nebylo prokázáno, že by se trestní stíhání dostalo do povědomí širší veřejnosti či že by došlo k medializaci případu, a za takové situace je vyvěšení omluvy na webových stránkách ministerstva nedůvodným. Pokud pak žalobce požadoval, aby omluva byla zaslána na adresu jeho trvalého bydliště, toto by se nepochybně ze strany žalované stalo, pokud by žalobce již při uplatnění nároku u žalované nebyl zastoupen právním zástupcem. Za situace, kdy již v této fázi uplatnění nároku zastoupen právním zástupcem byl, byla tato omluva logicky zaslána k rukám jeho právního zástupce, stejně jako byla na účet tohoto zástupce poukázána i žalovanou uhrazená částka ve výši 54 000 Kč. Z uvedených důvodů soud požadavek žalobce na další omluvu specifikovanou v petitu žaloby nepovažuje za důvodný.

34. Částku přiznanou na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním ve výši 38 400 Kč soud žalobci přiznal včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení ode dne 29. 9. 2021 do zaplacení, když žalovaná se v prodlení s úhradou této částky, s ohledem na ust. § 15 zák. č. 82/1998 Sb., ocitla dne 23. 9. 2021 (tj. 6 měsíců od uplatnění nároku). Žalobce však zákonný úrok z prodlení požadoval až ode dne 29. 9. 2021 a právě od tohoto dne mu byl výrokem I. rozsudku zákonný úrok z prodlení z přiznané částky soudem přiznán.

35. Co do zbytku žalované částky ve výši 57 600 Kč (tj. 21 000 Kč + 36 600 Kč) s požadovaným zákonným úrokem z prodlení soud žalobu výrokem II. jako nedůvodnou zamítl, stejně jako shora uvedený požadavek na další omluvu.

36. V předmětném řízení byly projednávány dva nároky žalobce na náhradu nemajetkové újmy. Protože výše každého z těchto nároku závisela na úvaze soudu, je na místě žalobci proti žalované ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. přiznat plnou náhradu nákladů řízení, byť mu výrokově nebylo požadované plnění přiznáno v plném rozsahu. Za úspěšného je pak žalobce třeba považovat i ve vztahu k částce, jíž žalovaná plnila na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, neboť toto plnění uskutečnila nejen po podání žaloby, ale především až po uplynutí shora uvedené šestiměsíční zákonné lhůty od uplatnění nároku.

37. Při stanovení základu pro výpočet odměny advokáta je třeba vycházet z § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen„ vyhláška č. 177/1996 Sb.“), tedy z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč. Za využití § 12 odst. 3 a § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. tak žalobci náleží odměna advokáta ve výši 5 100 Kč za každý z pěti účelně vynaložených úkonů právní služby spočívajících v převzetí právního zastoupení, sepisu žaloby, částečném zpětvzetí žaloby a účasti při jednáních soudu dne 22. 4. 2022 a dne 20. 5. 2022 (§ 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu), odměna advokáta ve výši 2 550 Kč za účast při jednání soudu dne 27. 5. 2022, při němž došlo pouze k vyhlášení rozsudku (§ 11 odst. 2 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb.), šest režijních paušálů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), 4 000 Kč na zaplaceném soudním poplatku a částka 6 268,50 Kč odpovídající 21% DPH z přiznané odměny a náhrad právního zástupce žalobce (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem částka 40 118,50 Kč.

38. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř., když soud prodloužil zákonnou lhůtu ze 3 dnů na 15, protože takové prodloužení lhůty je možno po žalobci spravedlivě požadovat a žalované umožní včasně administrativní zpracování soudem uloženého plnění. Místo plnění u náhrady nákladů řízení bylo stanoveno podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zastupujícího advokáta.

Poučení