17 C 88/2021-130

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa žalobce] zastoupený advokátem Mgr. Bc. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa státního zastupitelství] za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení 245 000 Kč, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 45 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 200 000 Kč, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 25 439,19 Kč k rukám zástupce žalobce, Mgr. Bc. [jméno] [příjmení], advokáta, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 16. 4. 2021, doplněnou podáním ze dne 12.1.2022, domáhal na žalované zaplacení částky 245 000 Kč coby náhrady nemajetkové újmy způsobené mu nezákonným trestním stíháním vedeným posléze u Okresního soudu v Děčíně pod sp.zn. 24 T 55/2017. Žalobce uvedl, že usnesením policejního orgánu ze dne 29. 9. 2016 s ním bylo zahájeno trestního stíhání pro podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku ve stádiu dokonaném, formou účastenství ve smyslu ust. § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Poté byla na žalobce podána státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Děčíně podána k Okresnímu soudu v Děčíně obžaloba ze dne 31. 3. 2017 na žalobce, jž byl viněn ze spáchání stejného zločinu. Po rozsáhlém dokazování, které probíhalo u Okresního soudu v Děčíně v letech 2017 až 2020, byl vydán rozsudek ze dne 1. 9. 2020, č.j.: 24 T 55/2017-1049, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 28. 10. 2020 Trestní stíhání žalobce trvalo více jak čtyři roky, když byl viněn z trestného činu, u kterého je stanoven trest odnětí svobody v rozmezí dva až osm let. Trestní stíhání zasáhlo do života žalobce. Žalobce má dvě malé děti [jméno], [datum narození] a [jméno], [datum narození], z nichž [obec] je duševně postižená, a to samo o sobě je pro žalobce psychicky namáhavé. Žalobce v rámci svého osobního života byl nucen po čtyři roky žít s myšlenkou, že může být pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, když by tak byla ohrožena výživa a výchova jeho nezletilých dětí. Žalobce byl před trestním stíhání osobou bezúhonnou a po zproštění obžaloby vůči němu nebylo již vedeno žádné jiné trestní stíhání.

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 7.6.2021 učinila nesporným, že u ní žalobce dne 4.12.2020 uplatnil nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), ve výši 245 000 Kč. Žalovaná předběžné projednání ukončila tak, že za dostačující formu kompenzace nemajetkové újmy shledala konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a vyslovení omluvy, což žalobci sdělila svým stanoviskem ze dne 4. 5. 2021. Po stručné rekapitulaci průběhu předmětného trestního řízení žalovaná učinila nesporným, že v daném případě došlo ohledně žalobce k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, za které lze považovat s ohledem na výsledek trestního řízení záznam o sdělení podezření ze dne 28. 9. 2018. Dle žalované však žalobce dostatečně netvrdil ani neprokázal újmu, která mu měla vzniknout, resp. žalovaná obé shledala pouze v minimální míře. Žalobce se pouze obecně vyjádřil ve smyslu nemajetkové újmy a zásahu do jeho osobního života, avšak nijak nedoložil příčinnou souvislost a skutečný vznik nemajetkové újmy v souvislosti s vedeným trestním stíháním proti jeho osobě. Žalovaná poukázala i na to, že fakticky žalobci nepodmíněný trest nehrozil, neboť státní zástupce v rámci závěrečné řeči navrhoval uložení podmíněného trestu s přihlédnutím k trestní bezúhonnosti žalobce.

3. K výzvě soudu podle § 118a o.s.ř. žalobce dále doplnil skutková tvrzení podáním ze dne 12.1.2022. Uvedl, že byl trestně stíhán 49 měsíců, přičemž vzhledem k dosavadní trestní bezúhonnosti představovalo trestní stíhání značný zásah do jeho práv a svobod, zejména do jeho práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí. Dopad trestního stíhání byl u žalobce umocněn tím, že se jednalo o obvinění z ekonomického, když tento trestní čin je z pohledu veřejnosti považován za velmi závažný a je vnímán negativně. Vymezil se rovněž vůči námitce žalované ohledně návrhu státního zástupce, neboť ten byl učiněn až v závěrečné řeči a nesouhlasí, že by proto měla být obava žalobce z uvedeného trestu nižší. Žalobce naopak po celou dobu žil s představou, že může být odsouzen. V souvislosti s trestním stíháním došlo k výraznému snížení životního optimismu žalobce, žalobce trpěl poruchami spánku a často měl i výkyvy nálad. Žalobce na podané žalobě setrval v plné rozsahu.

4. Soud o věci rozhodl při nařízeném jednání. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění a dospěl k dále uvedeným závěrům o skutkovém stavu:

5. Ze spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 24 T 55/2017 soud zjistil následující skutečnosti: Usnesením Policie ČR, KŘP Ústeckého kraje, služba Kriminální policie a vyšetřování územní odbor Děčín, SKPV Oddělení hospodářské kriminality Děčín, ze dne 29. 9. 2016 bylo zahájeno trestní stíhání [celé jméno žalobce], [datum narození] (žalobce) a [jméno] [příjmení], [datum narození], jako obviněných ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku ve stádiu dokonaném formou účastenství ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Dne 3. 4. 2017 byla státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v [obec] na žalobce podána obžaloba, a to společně s druhým obžalovaným [jméno] [příjmení] pro skutek, v němž obžaloba u žalobce spatřovala zločin zkrácení daně, poplatku a podobném povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Z opisu z evidence rejstříku trestu ze dne 17. 1. 2018 vyplývá, že nejsou žádné informace o odsouzení žalobce. Dne 23. 1. 2018 se konalo hlavní líčení, jehož se žalobce osobně účastnil, před soudem vypovídal. V hlavním líčení bylo dále pokračováno 20. 3. 2018, jehož se žalobce osobně účastnil a před soudem vypovídal. Hlavní líčení poté pokračovalo dne 26. 4. 2018, kterého se žalobce účastnil, dne 27. 9. 2018, kterého se žalobce osobně účastnil, dne 29. 10. 2019, kterého se žalobce osobně účastnil, dne 21. 1. 2020, kterého se žalobce osobně účastnil, dne 20. 2. 2020, kterého se žalobce osobně účastnil, dne 19. 5. 2020, kterého se žalobce osobně účastnil, dne 16. 6. 2020, kterého se žalobce osobně účastnil, dne 23. 6. 2020, kterého se žalobce osobně účastnil. Při hlavním líčení dne 1. 9. 2020 byl vyhlášen rozsudek, kterým byli žalobce i [jméno] [příjmení] zproštěni obžaloby pro skutek dále v rozsudku uvedený, v němž bylo spatřováno spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem (§ 226 písm. b) trestního řádu). Písemné vyhotovení rozsudku je na čl. 1049 spisu, s vyznačenou doložkou právní moci ve vztahu k žalobci dne 28. 10. 2020.

6. Žalobce je otcem dvou dětí, [jméno], [datum narození] a [jméno], [datum narození] (zjištěno z rodného listu [celé jméno žalobce] ze dne [datum] a rodného listu [jméno] [příjmení] ze dne [datum]). Dceři [obec] byl přiznán nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením, označený symbolem„ ZTP/P“ ode dne 1. 10. 2019 trvale. Posudkový závěr označil typ postižení dcery [jméno] takto: Podstatné omezení schopnosti pohyblivosti, nebo orientace, na úrovni zvlášť těžkého funkčního postižení pohyblivosti, nebo orientace. Jde o osobu se zvlášť těžkým funkčním, nebo úplným postižením pohyblivosti, nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra ve smyslu § 34 odst. 4 zákona č. 329/2011 Sb. o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením ve znění platném od 1. 1. 2014. Jde o zdravotní stav uvedený v odst. 3 písm. m) přílohy č. 4 k vyhlášce č. 388/2011 Sb., ve znění platném od 1. 1. 2014 (zjištěno z rozhodnutí Úřadu práce České republiky, Krajské pobočky Ústí nad Labem, kontaktní pracoviště Děčín, ze dne 4. 10. 2019, sp. zn. [číslo], [číslo jednací]).

7. Žalobce svůj nárok u žalované uplatnil dne 4.12.2020, kdy požadoval uhrazení částky 245 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Dne 4.5.2021 žalovaná konstatovala porušení práva žalobce tím, že bylo vydáno nezákonné rozhodnutí v trestním řízení, za což se mu omluvila. Důvod k poskytnutí i finančního zadostiučinění žalovaná neshledala. (zjištěno z žádosti o proplacení peněžního zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním ze dne 3. 12. 2020, ze stanoviska Ministerstva spravedlnosti ze dne 4.5.2021 a shodných tvrzení účastníků).

8. Z výslechu [jméno] [příjmení] (manželka žalobce) soud zjistil, že před trestním stíháním byl její manžel veselý, bezproblémový, chodil do práce, jezdili na výlety, pak se ale stalo to, že probíhala u manžela v práci nějaká kontrola, manžel v té době pracoval jako vedoucí skladu ve firmě, která se zabývala prodejem tabákových výrobků. Manžel nechápal, co je v tom za problém, když vydával zboží a vystavoval na něj faktury. V roce 2015 přišlo předvolání na policii, takže žalobce chodil na výslechy, kde tedy vysvětloval různé věci, které souvisely s tou kontrolou v zaměstnání. Obvinění od policie potom přišlo někdy v září 2016 pro zpronevěru nebo tak nějak, kdy tomu manžel vůbec nerozuměl a nechápal, proč byl obviněn. Poté se začaly u manžela projevovat dopady trestního stíhání, začal mít starosti, co bude s rodinou, bál se trestu, v noci skoro nemohl spát, probouzel se se studeným potem, takže většinou spal odpoledne mezi dětmi, v noci se bál. Také přestali chodit mezi lidi a na různé akce, právě z důvodu toho manželova strachu. Po trestním stíhání manžel odešel z původní práce, kde pracoval jako vedoucího skladu, kde se na skončení pracovního poměru dohodli. Potom si našel jiné místo, kde dělal také vedoucího skladu, ale bál se, že to tzv. nedá, bál se té odpovědnosti a tak asi po týdnu z této práce odešel s tím, že aktuálně dělá manuální práci, dělá řemeslníka, obyčejného dělníka, protože nechce mít žádnou hmotnou odpovědnost, což svědkyně vyjádřila tak, že nechce mít kontrolu nad ničím víc, než je flexa. Ke změnám v chování žalobce svědkyně uvedla, že v té době měl manžel ty problémy v práci, přicházel už rozrušený z práce, kdy jak byly děti malé, tak třeba i brečely, a snažil se ještě i nějakým způsobem pomáhat svědkyni, takže z toho všeho potom byl celkově podrážděný. V současnosti se ta situace již nějakým způsobem zlepšila, manžel lépe spí, ale úplně stoprocentně, tak jak to bylo před trestním stíháním, to ještě není. Svědkyně uvedla, že žalobce měl rovněž obavu o finanční zabezpečení rodiny, pokud by byl odsouzen a třeba i do vězení. Ta obava byla o to větší, že jedno z jejich dětí je zdravotně postižené, takže svědkyně trvale pečuje o děti, a nemá žádný příjem ze zaměstnání.

9. Z účastnického výslechu žalobce soud zjistil, že ve firmě, kde pracoval jako vedoucí skladu tabákových výrobků, pracoval 12 let s tím, že v roce 2015 došlo k policejnímu zásahu kvůli nějakým mankům, nebo tak něco. Žalobce byl v této firmě zaměstnancem, vystavoval tam faktury a potom mu přišlo obvinění, že pomáhal krátit daň nějakým zákazníkům, k čemuž vypověděl, že tyto zákazníky ale vůbec neznal. Nikdy v minulosti žádný podobný problém v zaměstnání neměl. Potom chodil k soudu, kdy nevěděl, jak ta celá věc dopadne. I dnes, když ještě chodí kolem policejního oddělení, tak si vždy na ten svůj případ vzpomene, stejně jako v případě, když třeba vidí i policejní auto. V současné době nemůže dělat žádnou vedoucí pozici, kde by měl hmotnou odpovědnost. Má z toho obavu, je možné, že se to zlepší, ale v současné době pracuje na té dělnické manuální profesi, kde samozřejmě má i méně peněz. To, že ho nezavřeli, přikládá samozřejmě tomu, že nic nespáchal, ale trest ve výši 2 – 7 let mu hrozil. Rovněž uvedl, že lidé v [obec] ho mohli vidět, jak chodí k výslechům. Jinak se ale trestním stíháním nikomu„ nechlubil“. K dopadům do svého života žalobce vypověděl, že předtím vedl normální život, v roce 2016 se narodila dcera, ta teda má určité zdravotní postižení, což věděli dopředu, ale v tu chvíli se žalobce obával, co by se stalo, kdyby ho zavřeli, co by bylo s rodinou. V této souvislosti uvedl, že manželka má sice nějaké dávky od státu, ale je to žalobce, kdo je živitelem rodiny, je ten, kdo má hlavní příjem. Bál se i podmínečného odsouzení, protože si byl vědom toho, že by to mohl být i zákaz činnosti, takže by i tak potom mohl dělat tak nanejvýš nějakou manuální profesi. K tomu uvedl, že patrně v současnosti u té manuální profese nejspíš zůstane, protože poté, co odešel z té původní tabákové firmy, tak se ucházel a asi 14 dní pracoval v [příjmení], jako vedoucí skladu, byl jen asi do první inventury, protože opět by tam musel mít hmotnou odpovědnost, pracoval by tam s fakturami, prováděl by inventury a toho v té době nebyl schopen. K dopadům do svého života žalobce uvedl, že o trestním stíhání musel říci svým rodičům. Ti se snažili„ být s ním“, protože celý život neměl problém, ale příjemné to nebylo. Když chodil žalobce ze soudních jednání, tak potom hůře spal, všechno se mu ještě potom vracelo a vybavovalo, což přetrvává do současné doby, když jde třeba okolo soudní budovy v [obec], tak nadále vzpomínky na trestní stíhání má. [příjmení] si je vědom, že byl zproštěn, tedy bylo potvrzeno, že se ničeho nedopustil, ale přesto se mu ten trestní proces i nadále vybavuje. Ke své minulosti žalobce dále uvedl, že v minulosti nikdy nespáchal žádný trestný čin ani přestupek.

10. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními a na které proto soud pro stručnost odkazuje, zejména pak pokud jde o průběh trestního řízení. Pokud jde o zásahy do osobnostní sféry žalobce, pak soud uzavírá, že shledal zejména tyto. Trestní stíhání mělo určitý vliv na osobní život žalobce, kdy nad rámec obecných dopadů trestního stíhání, které dopadají na každou trestně stíhanou osobu, jako je zásah do lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí, žalobce pociťoval zejména obavy o budoucnost a ekonomické zajištění své rodiny. Tyto dopady pociťoval o to naléhavěji, že jedno z jeho dětí je zdravotně postižené. I když byl žalobce přesvědčen o tom, že nic nespáchal, odsouzení a případného trestu se obával. Obával se nejen případného nástupu do vězení, ale i toho, že by mu mohl být uložen zákaz činnosti spočívající v práci, k níž je vyžadována hmotná odpovědnost. V důsledku toho se mu snížila radost ze života, přestali s manželkou docházet do společnosti, přestali jezdit na výlety. Žalobce hůře spal, bezpečně se cítil spíše ve společnosti svých dětí, v noci se spát bál. Manželka i rodiče žalobce podpořili, nebylo zjištěno, že by žalobce byl nějakým způsobem ostrakizován ze strany svého okolí. I po trestním stíhání u žalobce přetrvávají vzpomínky na trestní stíhání, na dobu, kdy docházel k výslechům na policii a k jednáním soudu. Z hlediska dopadu na pracovní život žalobce sice na jedné straně nepřišel o stávající práci v důsledku trestního obvinění, avšak žalobce ukončil dosavadní pracovní poměr na vedoucí pozici ve skladu tabákových výrobků po ukončení trestního stíhání. Nadále v současné době není schopen vykonávat práci, v níž se vyžaduje hmotná odpovědnost a dává přednost manuální činnosti. V tomto směru tedy trestní stíhání dopady na pracovní život žalobce mělo. Soud má rovněž za prokázané, že žalobce byl a je osobou bezúhonnou, která se nikdy žádného trestného činu ani přestupku nedopustila. Rovněž bylo prokázáno, že žalobce žádný problém podobný tomu, pro který byl trestně stíhán, v zaměstnání neměl 11. Z důkazů jak byly výše uvedeny byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující. Soud v řízení provedl veškeré důkazy, žádné důkazní návrhy nezamítal. Soud poskytl žalobci procesní poučení podle § 118a o.s.ř. v písemné podobě před nařízením jednání s tím, že žalobce rozhodné skutečnosti doplnil a navrhl důkazy k jejich prokázání. Opakování výzvy při jednání tudíž nebylo potřeba.

12. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

13. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

14. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

15. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

16. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

17. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

18. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

19. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku.

20. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. je nutno považovat pro svou povahu nikoli za nesprávný úřední postup, ale za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu obecně srov. např. závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). V daném případě trestní stíhání žalobce neskončilo pravomocným odsouzením. Je tak naplněn předpoklad odpovědnostního titulu žalované z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je usnesení policejního orgánu ze dne 29.9.2016, č.j. KRPU-203235-2/TČ-2016-040281, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku ve stádiu dokonaném, formou účastenství ve smyslu ust. § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, které bylo odklizeno rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 1.9.2020, č. j. 24 T 55/2017- 1049, jímž byl žalobce podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby pro uvedený zločin podle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

21. Podmínka existence odpovědnostního titulu je tak splněna a soud se bude dále zabývat otázkou vzniku škody a existence příčinné souvislosti.

22. V případě vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, není dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/ 2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění„ liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08).

23. Soud dospěl k závěru, že v souvislosti s nezákonným trestním stíháním bylo v souzeném případě zasaženo do práv žalobce zejména v oblasti osobního prožívání, rodinného života a rovněž života pracovního. Soud se tak zabýval tím, zda je dostačujícím zadostiučiněním konstatování nezákonnosti rozhodnutí a omluva poskytnutá žalovanou, nebo zda žalobci náleží zadostiučinění v penězích (§ 31a odst. 2 OdpŠk). Při stanovení formy či výše zadostiučinění soud vycházel především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž přihlédl i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011). Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

24. Pokud jde o délku trestního řízení, žalobce byl stíhán pro podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku ve stádiu dokonaném, formou účastenství ve smyslu ust. § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, za což mu hrozil trest odnětí svobody v délce trvání dvou až osmi let. Trestní stíhání trvalo 4 roky a 1 měsíc, což je možné ještě hodnotit jako délku přiměřenou, a to zejména s ohledem na obsáhlost dokazování a počet hlavních líčení. Ve věci rozhodoval pouze soud I. stupně. Před soudem I. stupně se konalo 11 hlavních líčení, jichž se žalobce všech osobně účastnil, ve věci vypovídal a jeho účast tak nebyla formální. Z provedeného dokazování obsahem trestního spisu vyplynulo, že orgány činné v trestním řízení postupovaly plynule a úkony byly činěny v přiměřených lhůtách. Ani žalobce neuváděl žádnou skutečnost, která by svědčila o nedůvodných průtazích při objasňování věci a při jejím projednávání před soudem.

25. Pokud jde o povahu trestní věci, lze konstatovat, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem, který sice není ve společnosti vnímán tak negativně, jako jsou vnímány násilné trestné činy, nicméně i trestné činy hospodářské bývají spojeny se společenským odsudkem, neboť v osobě obviněného z takové činu je spatřován někdo, kdo se snaží obohatit na veřejných rozpočtech. V posuzovaném případě byl žalobce zproštěn obžaloby z toho důvodu, že skutek, z něhož byl obviněn a posléze obžalovaná, není trestným činem. Dle judikatury nelze znovu v kompenzačním řízení posuzovat vinu žalobce, nicméně soud je oprávněn přihlížet k okolnostem, za nichž bylo trestní řízení vedeno a jak skončilo. Z odůvodnění rozsudku, kterým byl žalobce obžaloby zproštěn, vyplývá, že v trestním řízení nebyl proveden jediný důkaz, svědčící o tom, že to byl žalobce, kdo zadával chybné údaje do daňových dokladů, nebo že by řidiče instruoval, kam mají vyskladněné zboží dovézt. Trestní soud prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na kontrolní mechanismy ani žalobce bez vědomí centrály nemohl do systému daňových dokladů a evidence o klientech zasáhnout. Nebyl prokázán úmysl žalobce a i trestní soud vyslovil pochybnost o tom, že se machinací s daňovými doklady žalobce dopustil. Rovněž nebylo prokázáno, že by žalobce byl alespoň srozuměn nejen s tím, že hlavní pachatel zkrátí daň, ale že jí zkrátí i ve značném rozsahu. Ke zproštění žalobce„ pouze“ podle § 226 písm. b) trestního řádu došlo z toho důvodu, že se podle trestního soudu skutek alespoň zčásti stal (ke zkrácení daně došlo), ale nebylo prokázáno, že by na tomto jednání byl žalobce účastníkem ve smyslu trestněprávních předpisů. Lze tak učinit závěr v tom smyslu, že žalobce ani nezavdal žádnou příčinu k tomu, aby byl trestně stíhán, neboť žádné důkazy o jeho vině k dispozici nebyly. Rovněž bylo prokázáno, že s OČTŘ spolupracoval v tom smyslu, že vypovídal a snažil se tak přispět k prokázání své neviny.

26. Pokud jde o následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře žalobce, pak soud tyto shrnul již výše a zde dodává, že má za prokázáno, že ke změnám v žalobcově způsobu života a jeho chování došlo výlučně v důsledku trestního stíhání. Soud má za to, že žalobce tvrzení o dopadech do jeho života uváděl realisticky a bez jejich zveličování, což však nelze hodnotit tak, že by jejich intenzita byla nižší. V tomto směru soud přihlédl k tomu, že žalobce se snažil se svojí situací vyrovnat, i když musel čelit poměrně dlouhou dobu nepodloženému obvinění, jak se posléze v průběhu řízení před trestním soudem ukázalo. Soud žalobci uvěřil i proto, že vypovídal spontánně a přirozeně, stejně tak vypovídala i jeho manželka, přičemž jejich výpovědi se navzájem podporovaly a doplňovaly, nebyly v nich shledány žádné rozpory. Soud vzal v úvahu skutečnost, že žalobce byl a je osobou trestně i přestupkově bezúhonnou, nikdy se nepotýkal s žádnými podobnými problémy v zaměstnání s hmotnou odpovědností, které předtím vykonával 12 let. Soud má za prokázané, že trestní stíhání do života žalobce zasáhlo, aniž by k tomu zavdal nějakou příčinu nad rámec toho, že vykonával práci, při které přicházel do styku se zbožím, které se stalo nástrojem trestné činnosti jiných osob, avšak nebylo prokázáno, že by těmto žalobce nějak pomáhal, či se na trestné činnosti účastnil. I přesto, že žalobce o dopadech trestního stíhání mluvil poměrně úsporně, je zjevné, že jeho obavy z případného odsouzení měly reálný základ, přinejmenším v tom směru, že mu mohl být uložen trest zákazu činnosti a nelze bagatelizovat ani obavy žalobce, který předtím žádné povědomí o trestním procesu neměl, že by mohl být odsouzen k výkonu trestu ve vězení. Poukaz žalované na to, že státní zástupce navrhoval nakonec pro žalobce trest podmíněný, není případná, neboť se tak stalo až při předposledním hlavním líčení a toto po celou předcházející dobu žalobce vědět nemohl. Obavy žalobce soud hodnotí s o to s větší vážností, neboť bylo prokázáno, že žalobce je rodičem dvou nezletilých dětí, které jsou plně odkázány na jeho výživu. Bylo rovněž prokázáno, že manželka žalobce z důvodu celodenní péče o nezletilou dceru [jméno], která je zdravotně postižená, nemůže být zaměstnána a je odkázána pouze na státní dávky. Soud proto uvěřil, a považuje za důvodnou, i obavu žalobce o to, co by bylo s jeho rodinou, pokud by byl odsouzen. Na těchto obavách nemůže nic zmírnit to, že žalobce byl přesvědčen o své nevině. Dle soudu je právě naopak vědomí neprávem stíhané osoby o tom, že se ničeho nedopustila, mnohem více frustrující. Soud má rovněž za prokázané, že na žalobce trestní stíhání dopadlo i v oblasti pracovní. Na jedné straně bylo prokázáno, že žalobce o stávající práci nepřišel v důsledku trestního obvinění, když sám vypověděl, že pracovní poměr rozvázal až po skončení trestního stíhání. Na straně druhé však soud uvěřil žalobci, jehož výpověď je podpořena i výpovědí manželky, že pracovní poměr na pozici vedoucího skladu ukončil v souvislosti s trestním stíháním, neboť ji už nemohl vykonávat z obav, že by se mohla znovu opakovat podobná situace spojená s fakturacemi. Žalobce se pokusil najít obdobnou práci, avšak tu opustil z důvodu stejných obav. Žalovanému státu na straně jedné nelze přičítat k tíži, že žalobce o vlastní vůli skončil pracovní poměr. Na straně druhé však soud nevidí jinou příčinu toho, že žalobce nyní vykonává méně kvalifikovanou práci, k níž se nevyžaduje žádná hmotná odpovědnost, a to právě z obav, že by se mohl znovu zaplést do podobné kauzy. Soud tak má za prokázané i to, že v souvislosti s trestním stíháním byl pracovní život žalobce a jeho profesní kariéra narušeny a zasaženy.

27. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že„ (v ) ýše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“ Soud tak, pokud jde o otázku přiměřenosti finančního zadostiučinění, předně dal účastníkům na srozuměnou, že mohou případy ke srovnání navrhnout a dále veden zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování při jednání dne 27.5.2022 sdělil, s jakými případy bude případ žalobce srovnávat. Žalobce pro srovnání navrhl věci vedené u zdejšího soudu pod sp.zn. 11 C 15/2013 a 23 C 144/2018. Žalovaná poukazovala na to, že případy navržené žalobcem nejsou přiléhavé. Dle žalované přiléhavým případem ke srovnání je věc vedená u zdejšího soudu pod sp. zn. 44 C 19/2021 ve věci spoluobžalovaného v předmětném trestním stíhání žalobce pana [příjmení], a to i z důvodu, že újma byla sdílená. Soud pak k porovnání vybral případy vedeného u zdejšího soudu pod sp.zn. 11 C 15/2019 a sp.zn. 10 C 8/2020.

28. Pokud jde o případy, které navrhl žalobce, soud konstatuje, že ve věci sp.zn. 11 C 15/2013, šlo o shodný trestný čin, avšak v nejpřísnější skutkové podstatě (trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. a/, odst. 4 trestního zákona z roku 1961), za nějž hrozil tamnímu obžalovanému trest odnětí svobody ve výměře 5 až 12 let, přičemž trestní stíhání trvalo téměř 8 let. Tamní poškozený byl rovněž omezen 48 hodin na osobní svobodě, byla u něho provedena domovní prohlídka, při které mu byly zabavena data z vědecké činnosti. Poškozený byl bezúhonnou osobou, významným vědeckým pracovníkem, došlo k úplnému přerušení vědecké kariéry, pociťoval frustraci a beznaděj při vědeckých soutěžích bylo poukazováno na jeho trestní stíhání, věc byla medializována, a to opakovaně, přiznáno bylo po odvolacím řízení celkem 550 000 Kč. Ve věci sp.zn. 23 C 144/2018 šlo o shodný trestný čin, avšak opět v nejpřísnější skutkové podstatě (trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. a/, odst. 4 trestního zákona z roku 1961), dále ještě po určitou dobu trestního řízení v souběhu s trestným činem účasti na zločinném spolčení, za nějž hrozil tamnímu obžalovanému trest odnětí svobody ve výměře 5 až 12 let s tím, že mu reálně hrozil nepodmíněný test odnětí svobody, přičemž trestnímu stíhání byl tamní žalobce vystaven po dobu 13,5 roku, trestní řízení pak trvalo 9,5 roku. Poškozený působil jako vedoucí akademický pracovník, byl pedagogicky činný, byl autorem 42 patentů a průmyslových vzorů, trestní stíhání pozastavilo jmenovací proceduru profesorem, byl odvolán z funkce vedení ústavu fakulty, přestal být volen do vědecké rady, nebyl již delegován do komisí pro obhajoby prací ani jiných komisí, došlo i medializaci případu. Přiznáno bylo po odvolacím řízení celkem 500 000 Kč.

29. V případech, které k porovnání vybral soud, ve věci sp.zn. 11 C 15/2019 byl tamní žalobce stíhán pro shodný trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za který hrozil trest odnětí svobody ve výměře 5 až 8 let, po podání obžaloby již je za trestný čin podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku, za který hrozil trest odnětí svobody ve výměře 6 měsíců až 3 roky nebo zákaz činnosti, přičemž trestní stíhání trvalo 4 roky a 4 měsíce. Byly shledány jen obecné dopady trestního stíhání, které by pociťovala každá trestně stíhaná osoba a tím, že tamní poškozený neunášel břemeno tvrzení ohledně vzniklé nemajetkové újmy. Soud jako přiměřenou formu zadostiučinění shledal konstatování nezákonného rozhodnutí a omluvu. Poškozený se proti prvostupňovému rozsudku neodvolal. Ve věci sp.zn. 10 C 8/2020 byla tamní žalobce stíhán pro shodný trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, za který hrozil trest odnětí svobody ve výměře 5 až 10 let, přičemž trestní stíhání trvalo 2 roky a 7 měsíců. Nebyly shledány zásahy do sféry pracovní, došlo k zásahu od osobní cti, dobrého jména a pověsti, rodinné vztahy narušeny nebyly, poškozený trpěl psychickými zdravotními obtížemi ve formě stresu, nespavosti a úzkostných vztahů s tím že v důsledku trestního stíhání došlo ke zhoršení tohoto stavu. Bylo přiznáno 50 000 Kč s tím, že žalovaná podala do tohoto výroku odvolání, která však posléze vzala zpět a odvolací řízení tak bylo zastaveno. Soud při rozhodování o přiměřeném zadostiučinění přihlédl, avšak přímo nevycházel z rozsudku zdejšího soudu sp.zn. 44 C 19/2021, který navrhla žalovaná a který se týká spoluobžalovaného v předmětném trestním řízení, a to proto, že věc dosud není pravomocná.

30. Po zhodnocení všeho, co vyšlo v řízení najevo ohledně dopadů trestního stíhání a poměření těchto skutkových okolností s kritérii stanovenými pro rozhodování o způsobu a případné výši peněžitého zadostiučinění soud dospěl k závěrů, že samotné konstatování vydání nezákonného rozhodnutí vůči žalobci a omluva od žalované není dostatečnou a spravedlivou formou satisfakce za proběhlé nezákonné trestní stíhání a je na místě nemajetkovou újmu žalobci vzniklou odškodnit v penězích. Soud dospěl k závěru, že případy, které navrhl žalobce, se v mnoha ohledech odlišují svojí závažností a dopady trestního stíhání na tamní poškozené a jim přiznané částky odpovídají násobné délce trvání trestního řízení, vyšší sazbě, jíž byli tamní poškození ohroženi a podstatně závažnějším dopadům do jejich soukromí, osobního, sociálního a pracovního života. Oběma tamním poškozeným byla významně narušena a přetržena vědecká kariéra, došlo u nich k dehonestaci v akademickém prostředí, případy byly jejich kauzy medializovány. V jednom případě došlo i k omezení na osobní svobodě pod dobu 48 hodin a k domovní prohlídce. Případ žalobce svoji závěžností těmto dopadům trestního stíhání neodpovídá a není na místě v tak vysokých částkách odškodnění přiznat. Soud má za to, že případy jím vybrané ke srovnání jsou naopak s případem žalobce lépe poměřitelné. V případě, v němž bylo poskytnuto pouze konstatování a omluva, byl tamní poškozený obžalován následně pro trestný čin v nejmírnější skutkové podstatě a hrozil mu i mírnější trest, který alternativně ani nebyl spojen s odnětím svobody. Trestní stíhání trvalo srovnatelnou dobu. Rovněž prakticky nebyly shledány žádné dopady do osobnostní sféry tamního žalobce. Při porovnání s tímto případem dospěl soud k závěru, že konstatování a omluva v případě žalobce nepostačí a je na místě přiznat zadostiučinění v peněžní formě. I když ani u žalobce nebyl zjištěn významný zásah do jednotlivých osobnostních sfér, trestní stíhání na žalobce dopadlo, a to jak do jeho života sociálního, pracovního i rodinného, zejména co se obavy o nezletilé děti týká. V tomto směru soud rovněž hodnotil to, že žalobce v souvislosti s možným trestem odnětí svobody nemyslel ani tak na sebe jako na svou rodinu a její osud. V druhém soudem vybraném případu ke srovnání byl tamní žalobce ohrožen vyšší trestní sazbou, neboť byl stíhán za přísněji trestnou skutkovou podstatu, přičemž trestní stíhání trvalo podstatně kratší dobu. Nebyly shledány dopady do pracovního ani rodinného života, tamní poškozený však utrpěl v souvislosti s trestním stíháním dopady do sféry zdravotní, kdy se mu zhoršily psychické obtíže, jimiž již předtím trpěl. U žalobce byly shledány rovněž dopady do psychiky a vnitřního prožívání, nicméně žalobce netvrdil přímé dopady do zdraví jako takového. Dle názoru soudu se žalobce snažil sám se svoji situací vyrovnat, k čemuž mu zcela zjevně byla oporou manželka a jeho nezletilé děti. Újma žalobce však není jen proto hodna menšího odškodnění. U žalobce naproti tomu dopady do pracovního života shledány byly, kdy soud, jak již výše uvedl, uvěřil tomu, že žalobce po trestním stíhání není momentálně schopen vykonávat práci, k níž se vyžaduje hmotná odpovědnost. Byť to je v tuto chvíli jeho rozhodnutí, stalo se tak zjevně v reakci na okolnosti, pro něž byl žalobce neprávem stíhán. V tomto směru došlo i ke snížení příjmu žalobce, což je třeba hodnotit vážněji vzhledem k tomu, že jedno z nezletilých děti je zdravotně postižené a manželka žalobce, která o něj celodenně pečuje, což bylo prokázáno její výpovědí, nemá vlastní příjem ze zaměstnání či samostatné výdělečné činnosti a je odkázána na dávky od státu a na příjem žalobce.

31. S ohledem na výše uvedené má soud za odůvodněné, spravedlivé a odpovídající zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyvolanou vydáním nezákonného rozhodnutí vůči žalobci ve výši 45 000 Kč. Proto soud žalobě v této části vyhověl (výrok I.) a ve zbytku, tedy co do částky 200 000 Kč soud žalobu zamítl (výrok II.).

32. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 3 o.s.ř., když žalobce byl sice úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, pročež se i částečný úspěch pro účely náhrady náklady řízení projeví jako úspěch plný. Náklady žalobce spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2 000 Kč a v nákladech právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za celkem 5 úkonů právní služby (převzetí věci a příprava zastoupení, sepis žaloby ze dne 16.4.2021, 2 doložené porady s klientem dne 11.1.2022 a 6.6.2022 a účast na jednání dne 7.6.2022) z tarifní hodnoty 50 000 Kč á 3 100 Kč (§ 7, bod 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013)), a 5 režijních paušálů ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu á 300 Kč za tytéž úkony právní služby, celkem tedy 17 000 Kč (15 500 + 1 500), cestovné k soudnímu jednání na trase tř. [ulice a číslo], [obec] – [ulice a číslo], [obec a číslo] a zpět dne 7.6.2022 učiněné osobním automobilem VOLKSWAGEN [anonymizováno], [registrační značka] s kombinovanou spotřebou 4,4 l/100km, palivem D, podle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění vyhlášky č. 116/2022 Sb., při ceně paliva 47,1 Kč a náhradě za použití vozidla 4,7 Kč/km při délce cesty k jednání soudu (tam i zpět) 232 km, 1 571,19 Kč, dále náhrada za promeškaný čas podle § 14 advokátního tarifu ve výši 800 Kč za 8 půlhodin po 100 Kč, celkem tedy 19 371,19 Kč (17 000 + 1 571,19 + 800), to vše zvýšené náhradu za 21% DPH ve výši 4 068 Kč na základě dokladu o registraci advokáta žalobce coby plátce této daně, náklady právního zastoupení tedy v celkové výši 23 439,19 Kč (19 371,19 + 4 068). Náhradu nákladů za předžalobní výzvu žalované soud nepřiznal s poukazem na § 31 odst. 4 OdpŠk. Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 25 439,19 Kč (23 439,19 + 2 000), a to ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

33. Lhůtu k plnění ve věci samé i ohledně náhrady nákladů řízení stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1, části věty za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší.

Poučení