91 Co 16/2022- 330

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Aleše Nezdařila a soudkyň Mgr. Markéty Jiráskové a JUDr. Blanky Trávníkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupen advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových [IČO], [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo] o zaplacení [částka], k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 29 C 207/2017-286, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích II., III. a IV. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu na konstatování, že trestním stíháním žalobce, vedeným od [datum] do [datum] pro podezření ze spáchání trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní zákoník), v souběhu s trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku spáchané ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku neoprávněně žalovaná zasáhla do práva žalobce na ochranu osobnosti (výrok I.), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Současně zamítl žalobu na zaplacení částky ve výši [částka] (výrok III.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka] k rukám zástupce žalobce do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

2. Soud I. stupně takto rozhodl již podruhé o žalobě ze dne [datum], kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení původně částky [částka], která se skládala jednak z majetkové škody odpovídající nákladům obhajoby v částce [částka] a dále odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši [částka]. Škoda žalobci vznikla v důsledku trestního stíhání jeho osoby, které bylo vedeno u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 160/2014. Řízení bylo následně zastaveno v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby žalobcem o zaplacení nákladů obhajoby ve výši [částka] a o zaplacení nemajetkové újmy ve výši [částka] poté, kdy žalovaná žalobci zaplatila na nákladech obhajoby částku [částka] a na náhradu nemajetkové újmy částku [částka]. Předmětem řízení zůstal nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka].

3. Soud I. stupně ve věci poprvé rozhodl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 29 C 207/2017-151, kterým zamítl žalobu na konstatování, že trestním stíháním žalobce zasáhla žalovaná neoprávněně do práva žalobce na ochranu osobnosti (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobci [částka] (výrok II.), zamítl žalobu na zaplacení [částka] (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Soud I. stupně dospěl ve svém rozhodnutí k názoru, že trestní stíhání mělo vliv na politickou karieru žalobce v době komunálních voleb i do Senátu Parlamentu České republiky v roce 2014, když kandidování ve volbách neumožňovaly volební řády [obec] strany sociálně demokratické (dále i jen„ ČSSD“) osobám trestně stíhaným, mezi které žalobce patřil. Seznal tedy příčinnou souvislost mezi trestním stíháním a dopadem na jeho profesní dráhu v roce 2014, která spočívala v nemožnosti jeho kandidatury za svou stranu. Příčinnou souvislost však již soud I. stupně nespatřoval mezi trestním stíháním a nezařazením žalobce na kandidátku ČSSD do komunálních voleb v roce 2018, kdy o nezařazení rozhodli ostatní spolustraníci.

4. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 91 Co 344/2019-228, rozsudek soudu I. stupně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 29 C 207/2017-151, ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. změnil tak, že se žaloba zamítá v části, v které se žalobce domáhal zaplacení částky [částka]; jinak napadený rozsudek ve výroku II. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Odvolací soud ohledně tzv. teorie ztráty šance uzavřel, že není pro svou problematičnost všeobecně přijímána a dále postupoval podle teorie adekvátní příčinné souvislosti. Vycházeje z výsledků komunálních voleb a voleb do Senátu Parlamentu ČR odvolací soud dovodil, že by žalobce měl možnost být zvolen pouze do zastupitelstva města Přerova v roce [rok], avšak do Senátu Parlamentu ČR a do zastupitelstva města Přerova v roce [rok] by již nemohl být zvolen, neboť politická strana ČSSD postupně ztratila voličské preference.

5. Dovolání žalobce Nejvyšší soud usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 3204/2020-355, odmítl. Žalobce podal ústavní stížnost, o které rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 417/21 tak, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 3204/2020-355, rozsudkem Městského soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 91 Co 344/2019-228 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 29 C 207/2017-151, bylo porušeno právo žalobce zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a všechna uvedená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud v nálezu vyložil, že stát nese objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, i když je pro osobu poškozenou výše újmy či příčinná souvislost problematicky prokazatelná. V tomto případě bylo dle Ústavního soudu klíčovým, že žalobce byl po dlouhá léta veřejně činnou osobou, významným politikem, senátorem a dokonce primátorem statutárního města. Tím, že bylo zahájeno jeho trestní stíhání, byla narušena důvěra občanů v jeho osobu, která je pro svobodnou soutěž politických sil stěžejní. Obecné soudy proto pochybily v tom, když dovodily, že k ukončení politické kariery žalobce došlo nikoliv v důsledku trestního stíhání, ale v příčinné souvislosti s propadem volebních preferencí politické strany. Stát zahájením trestního stíhání zasáhl žalobce jako politika na místě pro něj nanejvýš citlivém tím, že zpochybnil jeho důvěryhodnost. Ta je přitom rozhodná pro další působení ve veřejné funkci či obecně v politice. Zpětné nabytí důvěry bývá, když ne nemožné, tak přinejmenším velmi obtížné. V případě žalobce tento sice dokončil své mandáty (jako primátor a jako senátor), ale vzápětí reagovala sama strana tím, že žalobce již nepostavila na kandidátku. Nebýt trestního stíhání, tak by s velmi vysokou pravděpodobností politická kariéra žalobce pokračovala i nadále. Podstatnou okolností totiž nebyl propad preferencí určitého politického subjektu, ale skutečnost, že žalobce naprosto ztratil šanci se o získání mandátu vůbec ucházet, zapojit se do volebního klání a usilovat o zisk mandátu. K ukončení veřejné činnosti žalobce tak došlo jednoznačně v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, přičemž jeho návrat do politického života byl tak de facto znemožněn. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění obecné soudy podle Ústavního soudu nezohlednily konkrétní charakter veřejné činnosti žalobce ve spojení s účelem garance práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci. Z ústavního hlediska proto nelze vhledem ke všem okolnostem, které vyšly najevo, považovat za přiměřenou dosud přiznanou částku, proto zrušil rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud pak nepředepsal obecným soudům pro daný případ použití nějaké právní doktríny, ani teorie tzv.„ ztráty šance“.

6. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV, Expozitura v [obec], Oddělení [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] (dále jen jako„ usnesení o zahájení trestního stíhání“) bylo podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ trestní řád“) zahájeno trestní stíhání žalobce a dalších 12 osob pro jednání právně kvalifikované jako trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2, písm. a), odst. 3 trestního zákoníku v souběhu s trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, spáchané ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo žalobci doručeno dne [datum]. Usnesením Krajského státního zastupitelství v [obec], pobočka v Olomouci ze dne [datum] byla trestní věc žalobce odňata Okresnímu státnímu zastupitelství ve [obec] a současně bylo rozhodnuto o tom, že ve věci bude nadále působit Krajské státní zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci. Usneseními Krajského státního zastupitelství v [obec], pobočka v Olomouci ze dne [datum], [datum] a [datum] bylo trestní stíhání žalobce zastaveno podle § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, veškerá citovaná usnesení byla jako nezákonná zrušena usneseními Nejvyššího státního zástupce ze dne [datum], [datum] a [datum]. Dozorující státní zástupkyni byla trestní věc odňata a přidělena jinému státnímu zástupci. Dne [datum] byla k Okresnímu soudu v Přerově podána Krajským státním zastupitelstvím v [obec], pobočka v Olomouci, obžaloba. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne [datum] bylo rozhodnuto, že se trestní věc žalobce odnímá Okresnímu soudu v Přerově a přikazuje se Okresnímu soudu v Olomouci. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne [datum] byl žalobce uznán vinným a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen. Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne [datum] byl napadený rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu zrušen. Druhým rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne [datum] byl žalobce uznán vinným a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků a 4 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen. Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne [datum] byl rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu zrušen. Třetím rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem. Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] byla všechna podaná odvolání zamítnuta, řízení pravomocně skončilo dne [datum].

7. Soud I. stupně dále z účastnické výpovědi žalobce zjistil, že žalobce byl v politice od roku 1998 po dobu 16 let, zprvu jako místostarosta, pak náměstek, v roce 2006 postoupil na funkci náměstka statutárního města Přerov. Primátorem statutárního města Přerov byl v letech [rok] – [rok], byl též senátorem v letech [rok] – [rok]. Trestní stíhání bylo pro žalobce deprimující, byl permanentně atakován médii a byla tím ovlivněna i jeho rodina. Lidé se na žalobce začali dívat skrz prsty, i kolegy byl vyzýván, aby odstoupil z funkce. Žalobce své členství v ČSSD neukončil. Po uplynutí volebního období byl veden na úřadu práce a následně se stal starobním důchodcem. Po ukončení trestního stíhání chtěl kandidovat, ČSSD ho odmítla zařadit na kandidátku i na poslední místo. Dále bylo zjištěno z výpovědí svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], že volební řád ČSSD neumožňuje, aby byl trestně stíhaný člen na kandidátce. Pokud je člen obviněn, je doporučováno přerušit členství v ČSSD. Pokud by žalobce nebyl trestně stíhán, pak by kandidoval v senátních i komunálních volbách v roce 2014. Dle svědků pak trestní stíhání žalobce mělo vliv i na výsledek voleb v roce 2014. Na kandidátku ČSSD ve volbách v roce 2018 nebyl žalobce zařazen proto, že tak rozhodla členská základna ČSSD.

8. Soud I. stupně vyšel dále ze zjištění, že o trestním stíhání žalobce a dalších osob informovala regionální i celostátní média, např. na internetových stránkách Společně pro [obec] se objevila petice za odvolání žalobce z funkce primátora statutárního města Přerova, na stránkách idnes.cz byl publikován článek s názvem„ [obec]: pokud půjde senátor [příjmení] k soudu, měl by zvážit rezignaci“, apod. Články obsahovaly informace o tom, že žalobce je důvodně podezřelý z trestného činu zjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, veřejné soutěže a dražbě, ze zneužití pravomoci úřední osoby, či úvahy o tom, že otřesy způsobené kauzou [jméno] [příjmení] mají vliv i na sociální demokraty v Olomouckém kraji. Žalobce byl v článcích jmenován a byly otištěny i jeho fotografie. Žalobce byl na 5. zasedání ČSSD v [obec] dne [datum] označen za korupčníka jedním z členů ČSSD. Ve volbách do Senátu Parlamentu ČR na podzim roku 2014 získal kandidát ČSSD v obvodu [obec] 12,9 % hlasů a neprošel do druhého kola, v tomto obvodu vyhrál volby kandidát hnutí [jméno] [rok].

9. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud I. stupně uzavřel s odkazem na § 5 písm. a), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 14 odst. 1 a 3, § 15 odst. 2 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále i jen„ OdpŠk“), a na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 a sp. zn. 30 Cdo 1747/2014) a Ústavního soudu České republiky (sp. zn. I. ÚS 554/04, sp. zn. II. ÚS 590/08, sp. zn. I. ÚS 4293/18), že trestní stíhání žalobce neskončilo pravomocným odsouzením, čímž mu vznikl nárok na náhradu škody, resp. nemajetkové újmy z titulu vydání nezákonného rozhodnutí dle § 8 odst. 1 a § 31a odst. 1 OdpŠk. Soud I. stupně se tak zabýval otázkou formy či výše zadostiučinění, kdy poukázal na to, že při jejím stanovení je třeba vycházet především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž se přihlédne i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

10. Soud I. stupně konstatoval, že žalobce byl stíhán pro podezření ze spáchání zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku v souběhu se zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za které bylo možné v případě vydání odsuzujícího rozsudku uložit žalobci vysoký trest odnětí svobody v trvání 2 – 8 let. Trestní stíhání trvalo 5 let a 3 měsíce, dle soudu I. stupně se jednalo o poměrně dlouhou dobu vzhledem ke stavu nejistoty, po kterou byl žalobce ohledně výsledku řízení udržován, a po kterou trvaly následky trestního stíhání v jeho osobnostní sféře. Povaha trestné činnosti, pro kterou byl žalobce stíhán, zpravidla dle soudu I. stupně působí značné společenské odsouzení stíhaného, zvlášť pokud měl žalobce jako primátor města Přerova vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu v úmyslu způsobit jinému škodu a sobě opatřit neoprávněný prospěch při zadávání veřejné zakázky. S přihlédnutím k hrozbě možného vysokého trestu odnětí svobody, k délce období nejistoty a k povaze trestné činnosti pak soud I. stupně dovodil, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu má být poskytnuto v penězích, neboť čím vyšší trest poškozenému v trestním řízení hrozí, a čím déle trestní řízení trvá, tím vyšší je jeho újma. Poukázal na to, že ke stejnému závěru dospěla sama žalovaná, když na odškodnění nemajetkové újmy přiznala žalobci částku [částka].

11. Z uvedeného důvodu zamítl soud I. stupně návrh žalobce na konstataci nezákonnosti rozhodnutí a zasažení do jeho práv, když přiznání finančního odškodnění nemajetkové újmy již v sobě subsumuje konstataci nezákonnosti rozhodnutí a zasažení do práv žalobce, a je ve své podstatě vyšším odškodněním než konstatování porušení práva a zásahu do práv žalobce.

12. Soud I. stupně dále uvedl, že bylo prokázáno, že nezákonným trestním stíháním došlo k zásahu do práv žalobce na jeho osobní, profesní, rodinný i společenský život, došlo k poškození jeho cti a dobré pověsti, poškození jeho osoby v očích veřejnosti nejen v místě bydliště, když o trestním stíhání informovala nejen regionální, ale i celorepubliková média. V době trestního stíhání žalobce trpěl stresem, stíhání mělo vliv do všech sfér jeho života, vliv na jeho rodinný, společenský i profesní život. Před trestním stíháním byl žalobce úspěšným politikem jak na regionální úrovni, kdy byl primátorem statutárního města Přerov (v letech [rok] [rok]), tak na celorepublikové úrovni, neboť v době trestního stíhání byl již několik let senátorem (v letech [rok] [rok]). Trestní stíhání pak bylo spojeno s výkonem funkce primátora. Žalobce byl vystaven slovním urážkám při veřejných akcích, jichž se jako primátor a politik zúčastňoval, byl označován jako korupčník, lidé se na něho dívali skrz prsty, s délkou trestního stíhání mu přestali věřit i ostatní spolustraníci, byl dehonestován. Žalobci z důvodu jeho trestního stíhání nebylo umožněno v době trestního stíhání kandidovat opět na funkci senátora a v rámci komunálních voleb za ČSSD, jejímž byl členem. Trestní stíhání mělo vliv na jeho politickou kariéru v době komunálních voleb i do Senátu Parlamentu ČR v roce 2014, když kandidování ve volbách neumožňovaly volební řády ČSSD osobám trestně stíhaným, mezi které žalobce patřil. Došlo tak k přerušení politické kariéry žalobce v roce [rok]. Soud I. stupně dospěl k závěru, že mezi trestním stíháním žalobce a dopadem stíhání do jeho dráhy politika v případné možnosti obhájit primátorské a senátorské křeslo je příčinná souvislost. Vázán nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II ÚS 417/21, pak soud I. stupně uzavřel, že trestní stíhání zasáhlo žalobce i v působení jeho osoby v dalším veřejném životě po skončení trestního stíhání, kdy fakticky vyřadilo žalobce i z jeho další možné politické kariéry.

13. Následně soud I. stupně provedl srovnání s alespoň částečně obdobným případem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod [číslo] 2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), kdy poukázal na věc poškozeného [příjmení] [jméno] [příjmení] (spoluobviněného nynějšího žalobce) vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 155/2017, kterému bylo přiznáno zadostiučinění ve výši [částka]. Soud I. stupně uvedl, že Mgr. [jméno] [příjmení] působil ve funkci náměstka primátora města Přerova, u něho také došlo v důsledku trestního stíhání ke skončení politické kariéry v roce 2014, délka trestního stíhání byla stejná. Rozdíl spočíval v rozsáhlejších dopadech ve vztahu k politické kariéře žalobce, kdy poškozený v porovnávaném případě nebyl senátor, nebyla řešena otázka faktického skončení politické kariéry žalobce jako úspěšného regionálního politika a senátora ve veřejném životě a jeho možného obnovení po skončení trestního stíhání. Případ poškozeného byl medializován v regionálním tisku, nikoliv na celostátní úrovni jako u žalobce.

14. Soud I. stupně dospěl k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci nezákonným rozhodnutím je částka [částka]. Vyšel z toho, že s odškodněním ve výši [částka] pracoval již odvolací soud ve svém rozhodnutí v této věci, tuto částku pak soud I. stupně zdvojnásobil ve vztahu k nevratnému zásahu do další žalobcovy politické kariéry jako senátora na republikové úrovni a o polovinu navýšil ve vztahu k zásahu do politické kariéry žalobce na regionální úrovni, a to při respektování názoru Ústavního soudu. Soud I. stupně vysvětlil, že žalobce byl až do roku 2014, kdy mu bylo 61 let, senátorem a primátorem města Přerov, svoji kariéru jako politik rozvíjel od roku 1998, dle soudu I. stupně se tak dá uzavřít, že žalobce se jako politik úspěšně stihl realizovat jak na regionální, tak na celorepublikové úrovni. V době, kdy bylo zasaženo do jeho politické kariéry, se tak žalobce nacházel již v jakési pomyslné„ druhé polovině“ běžného politicky aktivního života, jeho politická kariéra tak nebyla přerušena a fakticky téměř zničena na jeho začátku.

15. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobci zaplatila [částka], uložil soud I. stupně žalované povinnost zaplatit žalobci zbývající částku [částka]; ve zbývající části žalobu zamítl jako nedůvodnou.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně s poukazem na § 142 odst. 2, § 146 odst. 2 za použití § 151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Uvedl, že v projednávané věci byl žalobce do prvního rozsudku zcela úspěšný v nároku v tarifní hodnotě [částka] (zadostiučinění za nemajetkovou újmu za vydání nezákonného rozhodnutí), naopak byl zcela neúspěšný v nároku v tarifní hodnotě [částka] (náhrada škody spočívající v obhajném), kdy mu žalovaná poskytla plnění ve výši [částka] sice po podání žaloby, avšak ve lhůtě dle § 15 odst. 2 OdpŠk (žaloba tak v této části byla předčasná), a ve zbývající části [částka] vzal žalobce žalobu zpět, proto procesně zavinil zastavení řízení ve smyslu § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. Poměr úspěchu žalobce k jeho neúspěchu je 17,2 % ku 82,8 %, v řízení do vydání prvního rozsudku tak byla převážně úspěšná žalovaná co do 65,6 %.

17. Žalované vznikly náklady řízení ve výši [částka], které sestávají z paušální náhrady hotových výdajů za 8 účelně vynaložených úkonů po [částka] dle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za vyjádření k žalobě ze dne [datum], za 3 přípravy účasti na jednání a za 3 účasti na jednání před soudem dne [datum], [datum], [datum] a účast na vyhlášení rozsudku dne [datum], vše podle § 1 odst. 2, odst. 3 písm. a), b), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. S ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu měla žalovaná do doby prvního rozsudku, tj. do [datum], právo na náhradu nákladů v rozsahu 65,6 % z částky [částka], tedy ve výši [částka], po zaokrouhlení ve výši [částka].

18. Po [datum] byl předmětem řízení požadavek na odškodnění nemajetkové škody. Žalobce byl ve věci zcela úspěšný co do nároku na zaplacení nemajetkové újmy, když mu byla druhým rozsudkem přiznána vyšší částka. Žalobci tak přísluší náhrada nákladů řízení za řízení po [datum] [anonymizováno] [rok] v plné výši [částka] odpovídající zaplacenému soudnímu poplatku za dovolání ve výši [částka] a nákladům právního zastoupení sestávající z odměny za 5 účelně vynaložených úkonů právní služby po [částka] z tarifní hodnoty [částka], a to: podání odvolání, vyjádření k odvolání žalované, účast na jednání před odvolacím soudem dne [datum], dovolání, účast na jednání před soudem I. stupně dne [datum], vše podle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), z paušální náhrady hotových výdajů za 5 úkonů právní služby po [částka] podle § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu a 21 % DPH.

19. Žalobce tak má vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení ve výši [částka] ([částka] mínus [částka]).

20. O lhůtě k plnění soud I. stupně rozhodl podle § 160 odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. Uvedl, že takto prodloužená lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu I. stupně současně nejsou známy žádné okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobci jakoukoliv újmu.

21. Rozsudek soudu I. stupně napadli včasným a přípustným odvoláním žalobce i žalovaná.

22. Žalobce napadl odvoláním výrok III. rozsudku soudu I. stupně, když nesouhlasil s výší zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla přiznána soudem I. stupně. Dle přesvědčení žalobce způsob, jakým soud I. stupně stanovil základní částku zadostiučinění, nekoresponduje se závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 417/21. Žalobce uvedl, že v prvním rozsudku mu soud I. stupně přiznal zadostiučinění ve výši [částka], kterým kompenzoval újmu, která žalobci vznikla dočasným a krátkodobým omezením politické kariéry v letech [rok] – [rok]. V nyní napadeném (v pořadí druhém) rozsudku však soud I. stupně dospěl k závěru, že nezákonným trestním stíháním žalobce ztratil šanci se o získání mandátu senátora a rovněž zastupitele města Přerov, potažmo primátorské funkce, vůbec ucházet, byl natrvalo vyřazen ze svobodné soutěže v rámci politických subjektů s ohledem na jeho zničenou pověst jako člověka a veřejné osoby, za což žalobci přiznal zadostiučinění pouze ve výši [částka], a to s odkazem na věk žalobce. Za nešťastné pak žalobce považoval srovnání jeho věci s věcí Mgr. [jméno] [příjmení]. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil napadený výrok III. rozsudku soudu I. stupně tak, že uloží žalované povinnost zaplatit žalobci [částka], even. aby rozsudek soudu I. stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

23. Žalovaná napadla odvoláním výroky II. a IV. rozsudku soudu I. stupně z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., tedy že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasila zejména s postupem soudu I. stupně, když výrazně navýšil částku, kterou na základě stejného trestního řízení obdržel spoluobviněný Mgr. [jméno] [příjmení], neboť nejenže šlo o totéž trestní stíhání, Mgr. [příjmení] byl náměstkem pana žalobce, tj. v pozici přinejmenším srovnatelné, resp. o jeden stupeň nižší, ale u obou poškozených byly prokázány obdobné dopady do jejich politické kariéry. Hlavním rozdílem porovnávaných případů byla podle soudu I. stupně jen ta skutečnost, že žalobce oproti srovnávanému případu byl uveden v rámci celostátních médií a byl i senátorem, což dle žalované není dostatečným důvodem pro navýšení újmy více než dvojnásobně. Žalovaná nesouhlasila se závěrem Ústavního soudu o tom, že podstatnou nebyl propad preferencí určitého politického subjektu (zde ČSSD), ale skutečnost, že žalobce naprosto ztratil šanci se o získání mandátu vůbec ucházet; dle žalované Ústavní soud zcela opomenul celorepublikový trend dlouhodobého (celostátního i regionálního) poklesu preferencí konkrétního politického subjektu, což má vliv na vyhodnocení otázky příčinné souvislosti vztahující se ke způsobenému následku. Jako spekulativní pak žalovaná označila závěr Ústavního soudu o tom, že nebýt trestního stíhání, tak by s vysokou pravděpodobností politická kariéra žalobce pokračovala i nadále. Žalovaná nakonec zdůraznila, že v souladu s principem právního řádu a rovnosti osob před zákonem je zcela zásadní, aby v případě trestního stíhání kterékoliv osoby bylo přistupováno ke všem osobám stejně, a to bez rozdílu toho, v jaké politické či veřejné funkci se konkrétní osoba nachází, neboť v opačném případě by došlo k porušení principu rovnosti osob před zákonem. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích II. a IV. zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, nebo aby jej změnil tak, že se žaloba nad rámec již poskytnutého plnění zamítá.

24. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně v rozsahu podaných odvolání včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.). Poté dospěl k závěru, že odvolání účastníků není důvodné.

25. Odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně učinil především správný závěr, když shledal, že trestním řízením, vedeným na základě nezákonného rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce ze dne [datum]), bylo zasaženo do práva žalobce na jeho osobní, profesní, rodinný i společenský život, a že došlo k poškození jeho cti a dobré pověsti nejen v očích veřejnosti v místě bydliště, ale i jako osoby veřejně činné. Soud I. stupně dále správně určil celkovou délku trestního řízení ve vztahu k žalobci, které trvalo 5 let a 3 měsíce. Přiléhavě poukázal na povahu trestné činnosti, pro kterou byl žalobce trestně stíhán, zejména na to, že se měl trestných činů dopustit ve veřejné funkci primátora města Přerov Odvolací soud též shledává správný závěr soudu I. stupně, podle něhož je namístě, aby bylo žalobci poskytnuto přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích. Odvolací soud tak pro stručnost odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje na podrobné a správné odůvodnění napadeného rozsudku soudem I. stupně v odst. 18. a 22., s kterým se zcela ztotožňuje.

26. Odvolací soud též sdílí závěr soudu I. stupně o tom, že trestní stíhání žalobce mělo vliv na jeho politickou kariéru v době komunálních voleb i do Senátu Parlamentu ČR v roce 2014 Odvolací soud již ve svém předchozím rozhodnutí vysvětlil, že na představitele orgánů veřejné moci jsou (nebo by měly být) kladeny vysoké nároky pokud jde o jejich dobrou pověst, důvěryhodnost, apod. Probíhající trestní stíhání pak důvěryhodnost trestně stíhaného zcela naruší. Lze proto shodně se soudem I. stupně uzavřít, že mezi neumožněním žalobci kandidovat ve volbách za ČSSD v roce 2014 (ať již je taková skutečnost upravena ve volebních řádech ČSSD nebo k tomu došlo na základě rozhodnutí spolustraníků) a jeho trestním stíháním je přímá příčinná souvislost. Jinak řečeno, nebýt jeho trestního stíhání, při pravidelném běhu věcí by bylo možné téměř jistě očekávat, že žalobce bude ve volbách v roce 2014 postaven jako kandidát za ČSSD, a to s ohledem na jeho dlouholetou a úspěšnou politickou kariéru člena ČSSD.

27. Soudu I. stupně nelze vytknout, že se nezabýval dle žalované podstatnou skutečností, tedy že u ČSSD, jejímž členem byl i žalobce, došlo ke značenému propadu volebních preferencí (celostátně i regionálně). Soud I. stupně byl totiž vázán závěrem Ústavního soudu obsaženým v jeho nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 417/21, tedy že jsou spekulativní úvahy obecných soudů o tom, že by žalobce s největší pravděpodobností nebyl (v roce 2014 - pozn. odvolacího soudu) zvolen do Senátu Parlamentu ČR, a to i v případě, že by k jeho trestnímu stíhání nedošlo. Stejně tak byl soud I. stupně vázán i názorem Ústavního soudu o tom, že k ukončení veřejné činnosti žalobce došlo jednoznačně v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, přičemž jeho návrat do politického života byl de facto znemožněn; žádný jiný důvod, např. zdravotní nebo rodinný, tu nebyl a ani ho nikdo netvrdil. Těmito závěry Ústavního soudu je vázán i odvolací soud.

28. Odvolací soud nesdílí námitku žalobce, že není vhodné srovnání jeho věci s případem poškozeného [příjmení] [jméno] [příjmení], na který odkázal odvolací soud ve svém původním rozhodnutí. Žalobce opět nepředložil nalézacímu ani odvolacímu soudu žádné přesvědčivé srovnání, podle kterého by mu mělo být přiznáno odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání v požadované výši [částka].

29. Soud I. stupně vyšel správně z toho, že případ poškozeného [příjmení] [jméno] [příjmení], jehož věc byla vedena u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 155/2017 a u Městského soudu v Praze pak pod sp. zn. 91 Co 120/2019, se s případem žalobce shoduje po mnoha stránkách. Mgr. [jméno] [příjmení] byl trestně stíhán společně se žalobcem (délka trestního řízení a povaha trestní věci tedy byla stejná), v době trestního stíhání působil ve funkci náměstka primátora města Přerova, tedy žalobce. O jeho trestním stíhání bylo informováno zejména v regionálních médiích. V průběhu trestního stíhání ukončil svou úspěšnou politickou kariéru v ODS, v roce [rok] také nebyl svou politickou stranou nominován na kandidátní listinu. Bylo mu přiznáno odškodnění ve výši [částka] (tj. [částka] za měsíc trestního stíhání). U žalobce došlo v důsledku trestního stíhání ke stejným následkům v jeho osobnostní sféře, žalobce byl na rozdíl od poškozeného [příjmení] [jméno] [příjmení] senátorem a o jeho trestním stíhání informovala i celostátní média.

30. Ústavní soud svým nálezem ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 417/21, zrušil veškerá původní rozhodnutí obecných soudů se závěrem, že rozhodně nelze z ústavního hlediska vzhledem ke všem okolnostem věci, které vyšly najevo, považovat za přiměřenou dosud přiznanou částku. Zároveň Ústavní soud konstatoval, že tím netvrdí, že by žalobci měla náležet jím požadovaná částka [částka] Odvolací soud vyšel z toho, že dle Ústavního soudu nelze za přiměřené zadostiučinění považovat ani částku [částka] (tj. [částka] za měsíc trestního stíhání), k níž dospěl původně soud I. stupně ve svém rozsudku ze dne 11. 4. 2019, č. j. 29 C 207/2017-151, když i toto jeho rozhodnutí bylo Ústavním soudem zrušeno z důvodu porušení práva žalobce na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Odvolací soud se proto zabýval tím, zda v dané věci může s ohledem na všechny okolnosti obstát soudem I. stupně stanovené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši [částka].

31. Odvolací soud poukazuje na to, že žalobce se v politickém životě realizuje dlouhodobě, v roce 1995 se stal členem [obec] strany sociálně demokratické, v roce 1998 se stal členem zastupitelstva města Přerova a zároveň byl zvolen jeho místostarostou, kterým byl až do roku 2006, kdy byl zvolen primátorem [obec]. V roce 2007 se v senátním obvodu [obec] konaly doplňovací senátní volby, které vyhrál žalobce, v roce 2008 svůj mandát člena Senátu Parlamentu České republiky obhájil [webová adresa]). Oproti poškozenému [příjmení] [jméno] [příjmení] byl žalobce po delší dobu významným politikem, senátorem a primátorem statutárního města. Z uvedeného důvodu by mělo být žalobci přiznáno 1,5 x vyšší zadostiučinění za nemajetkovou újmu, než bylo přiznáno Mgr. [příjmení], tj. [částka] za každý měsíc trestního stíhání ([částka] x 63 měsíců = [částka]). Pro přiznání vyšší částky neshledal odvolací soud žádný důvod, když nelze přehlédnout, že ačkoliv byl ze strany Senátu Parlamentu ČR dán dne [datum] souhlas s trestním stíháním žalobce, které bylo zahájeno dne [datum], žalobce svůj mandát senátora (jakož i primátora) řádně dokončil. Uvedené politické funkce mu tedy zanikly v důsledku uplynutí volebního období na podzim roku 2014.

32. Zbývající částka [částka], kterou soud I. stupně přiznal žalobci na náhradu nemajetkové újmy, pak dle odvolacího soudu odpovídá nesnázím při zpětném nabývání důvěry, kterým byl žalobce vystaven po ukončení trestního stíhání v roce 2016, neboť je zřejmé, že tuto důvěru nenabyl minimálně do roku 2018, kdy bylo rozhodnuto o nezařazení žalobce na kandidátku ČSSD při komunálních volbách v roce 2018. Žalobce ani netvrdil (natož prokazoval), že by se v dalším volebním období ucházel o zařazení na kandidátní listinu„ své“ či jiné politické strany, nebo se jinak aktivně snažil získat mandát a vrátit se tak do politického života.

33. Soud I. stupně rozhodl správně, když žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové újmy částku [částka] (soudem I. stupně stanovené zadostiučinění ve výši [částka] mínus částka [částka], kterou žalovaná žalobci již dobrovolně zaplatila), a ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl.

34. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích II. a III. postupem podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného výroku IV. o nákladech řízení, jehož znění odpovídá § 142 odst. 1 a 2, § 146 odst. 2 a § 151 odst. 1 a 3 o. s. ř.

35. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, když v odvolacím řízení nebyl žádný z účastníků úspěšný ani částečně.

36. Výrok ad I. rozsudku soudu I. stupně nebyl dotčen odvoláním žádného z účastníků. Zůstal proto stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu a nabyl též samostatně právní moci (§ 206 odst. 3 o. s. ř.).

Poučení